Úvahy

Stála v dešti

1. června 2016 v 16:56 | Kira
Vystoupila jsem z tramvaje a začala bouřka. Lidé kolem mě se začali zahalovat do bund, deštníků, a do vyhřátých koutů svých duší.
Neměla jsem dobrý den. Balancovala jsem na hranici sebelítosti, a to, jestli slzím, mi bylo lhostejné. Ale když jsem na sobě ucítila ledové doteky deště, padal ze mě všechen smutek. Všechno to zlé a špatné se smývalo spolu s celým světem. Šla jsem s hlavou vzpřímenou, zatímco se ostatní krčili pod deštníky.
Došla jsem na zastávku, kde se čekající na autobus choulili pod stříškou, a zůstala jsem stát na dešti, zatímco se na mě kolemj(e)doucí udiveně dívali. Bouřka zesílila, ale levá polovina nebe byla převážně bez mraků. Zvedla jsem hlavu a nechala kapky bičovat můj obličej. Toužila jsem splynout s kalužemi. Pak dopadla ta úplně poslední kapka a vysvitlo slunce. Do autobusu jsem nastoupila až na kost mokrá, očištěná. Šťastná. A jen díky dešti.

A tak se ptám, co je tak špatného na tom, zmoknout?
Berete déšť jako zlo, nebo se jím také necháváte pohltit?

Vztahová slepota aneb co děláme špatně

31. března 2016 v 15:09 | Kira
Chtěla bych s vámi probrat jednu věc, kterou dělá snad každý zamilovaný, kterého znám. Bohužel, také jsem kdysi patřila do této množiny a proto bude skvělé, když o tom napíšu.
Uvařte si čaj, pohodlně se usaďte, výprava do mé minulosti začíná.


Ztráta kamarádky
Určitě nejsem jediná, které se to stalo. Máte dobrou, popřípadě nejlepší kamarádku, která si poté najde přítele. Zpočátku jí to moc přejete, ale po nějaké době vám dojde, že ta kamarádka už na vás vůbec nemá čas. Jakmile si tedy nějaká z kamarádek najde přítele, máte tendenci ji "odepsat."
Samozřejmě to funguje i v opačném případě, i kluci pak mají tendenci kašlat na okolí.
Nepřijde mi, že by to lidé dělali cíleně, nechci se do nikoho navážet, jen si myslím, že je to taková chyba nás mladých. Dospělí si dle mého názoru dokáží lépe rozvrhnout čas pro partnera a pro přátele.

Jak tedy vypadá taková vztahová slepota?
Povím vám příběh, jak jsem k této diagnóze dospěla já.

Poznala jsem Jima (ne, není to jeho pravé jméno) a v podstatě po první schůzce jsme spolu začali chodit - jak chytré, já vím. Po dlouhé době to pro mě byla Velká láska. Trávili jsme spolu téměř veškerý volný čas - o přestávkách, po škole, o víkendech jsem za ním vždy v sobotu jezdila (a padlo na to veškerý moje kapesný, fňuk).
Nějakou dobu mi to nevadilo. Byla jsem ve své zamilované bublině a všechno se zdálo být v pořádku.

Poté ale přišly první komplikace. Jim byl mladší než já (a já mám k mladším klukům celkem nesympatie) a z žárlivosti se mi začal mstít. Byly to maličkosti, ale velmi mě trápily. Myslím, že to viděl a že ho to těšilo. Já však ale byla zamilovaná. V tu dobu jsem znovu přilnula ke svým kamarádkám a následně jsem mu to pěkně vytmavila.

Po nějaké době usoudil, že ta holka, s níž mi chystali ty roztomilé naschvály, je mrcha, a nebude se s ní bavit. Zaradovala jsem se nad jeho rozhodnutím a tak jsem se do toho vztahu zamotala, jako muška do pavučiny. Všechno se opět zdálo být v pořádku.
Byl to asi pátý měsíc vztahu. Nějakou dobu před prázdninami dle rodinné tradice odjel Jim s rodinou kamsi k vodě. Byla jsem tedy nechána napospas samotě.

A pak mi to došlo.
Přestávky jsem trávila sama, protože se mnou mé kamarádky už nepočítaly. Pět měsíců přehlížení a já se ocitla sama, samotinká, a svět kolem mě plynul, jako bych už nebyla jeho součástí. Musím získat zpět své kamarádky, řekla jsem si.

Ale
Jimovi se to ani trochu nelíbilo. Neměl rád moje klučičí kamarády, neměl rád moje kamarádky a chtěl mě mít jen pro sebe. On si mi totiž neustále stěžoval, že kamarády nemá. Proto se na mě přilepil jako klíště a já jsem se s iluzí, že je to dokonalá symbióza, nechávala vysávat až do morku kostí.
Kamarádka mrcha se vrátila a naschvály přešly na vyšší úroveň.
Chceš mít kamarádky, Kiro? Tak za to krutě zaplatíš.

Začátek konce
Trápila jsem se. Nejen, že jsme se začali hádat, ale brutálně mi začal lézt na nervy. Napsala jsem svému bývalému příteli (neboli On) a zjistila jsem, že k němu stále něco cítím. Jim se tedy pro mě stal kamenem u nohy a já jsem jen čekala na to, až v sobě nastřádám dostatek síly mu říct, že je konec.
Než jsem to ale stihla udělat, zasadil mi poslední ránu a následně se se mnou rozešel přes esemesku - z čísla oné dívky. Jediné, co mě na tom dopálilo, bylo to, že jsem se s ním nerozešla já. Měla jsem v plánu to udělat osobně, jako by to udělal každý člověk s trochou důstojnosti.

Od té doby se cítím šťastnější. Konečně jsem se mohla beztrestně bavit s mými kamarády a kamarádkami bez toho, aniž by mi za to bylo přichystáno peklo. Uznávám, že jsem si to zavinila sama - kdybych si to však neuvědomila včas, možná bych stále byla ve spárech toho osamělého světa ve dvou. Tento vztah mě ale hodně naučil a odnesla jsem si z něj velké lekce.


Poučení?
Nezapomínejte na své přátele. Byli tu s vámi ještě dávno před tím, než se váš milovaný objevil. Prošli si s vámi tolika problémy a naučili se vás brát takové, jací jste.
Ztratit takového přítele bolí. Chápu, že touha být s milovanou osobou přebíjí ostatní smysly a zamilovaná bublina vás dokáže na dlouhou dobu oslepit.
Neudělejte tu samou chybu jako já a nedávejte partnera na první místo. Mohli byste se potom ohlédnout a zjistit, že už se to spravit nedá.
Přeci jen, láska může odejít stejně rychle, jako přišla.

A kdo vám potom pomůže lépe, než dobrý přítel?
I když čas od času najdete někoho vzácného, přítel je ten pravý poklad - když se proberete ze vztahové slepoty, přesto, že ho to ranilo, přijme vás šťastný, že jste zpátky.
A tak prosím za všechny přehlížené kamarády - nezapomínejte na ně. Jsou pokladem, který stojí za to si udržet.

Vstaň, leť, hned teď

28. března 2016 v 18:32 | Kira
Ležela jsem v posteli, zírala do stopu a hlavu plnou napiš tak sakra napiš zbytečných myšlenek. Došlo mi, že mě ani tak neštve, že jsou šťastní ostatní, ale že neustále fňukám nad tím, jak je mně. Chybí mi blízkost. To je to, co mě trápí.
Zase jsem si připadala jako ta holka s řetězy na kalhotech a namalovanýma očima v sedmý třídě, která útěchu nacházela v písních od Green Day (a Jesus of Suburbia byla její hymnou).

A víte co?
Proč bych měla pořád fňukat? Je snad svět bez přítele nebo nejlepší kamarádky horším místem? Tolik jsem se zaměřovala na svůj žal, že jsem neviděla, co všechno mám. Sakra, vždyť já mám tak skvělej život. Jsem zdravá. Mám rodinu, pro kterou bych udělala všechno, žiju v krásným domě na úžasným místě, všude kolem je les, mám svůj úžasnej pokoj, mám co jíst a co pít, chodím na dobrý gympl a mám jistotu práce. Kolik lidí tohle může říct?

Když na mě kdysi přišlo sluníčkové období (neboli vrchol horské dráhy) napsala jsem si seznam. Seznam věcí, který bych měla plnit. Tak trochu jsem na něj zapomněla.


Hodlám to změnit. Ne, už tady nebudu fňukat jako doposud. Nenašla jsem sice žádnou spřízněnou duši, ale jednou ji najdu. Hodně věcí mě dokáže položit, ale pak se ve mně nahromadí spousta sil a vzepřu se - jako teď. A to jsem nezastavitelná.

Lidi, ať už tohle čtete smutní, veselí, nešťastní, bezradní nebo sami;
Nevzdávejte se!
Seberte se a začněte něco dělat. Teď hned. Nenechávejte si život protéct mezi prsty. Přesto, že sebou život nese smutky, zklamání a pády - vždycky se dá bojovat.
A ať už je to jen východ slunce, nový komentář na blogu nebo zavrnění kocoura, každý má něco, díky čemu se může usmát.

Sebelítosti už bylo dost! Strhávám si z očí pásku - už nebudu melancholicky prospávat dny a čekat na zázrak. Ty se totiž nedějí úplně samy.
Nebuďme slepí, pojďte, utřeme slzy a jedeme dál!
Nic nás nezastaví.

Vaše o trochu silnější Kira

Co je milovat?

25. března 2016 v 22:54 | Kira
Byla jsem vůbec někdy doopravdy zamilovaná?

Zbylá ponožka

8. března 2016 v 13:44 | Kira
Taky jste se někdy cítili navíc?

Ať už je to naší osobností, tím, jak vypadáme, nebo lidmi, kteří nás obklopují. Občas se každý z nás cítí sám.
Často vídáme lidi spolu a je nám líto, že také nemáme někoho, kdo by nám v případě nouze nabídl jídlo a spolehlivě by nás varoval, kdybychom chtěli s pusou od čokolády vyrazit do širého světa.


Takoví lidé se hledají těžko, občas se zdá, že je máme, ale potom se ztratí jako ponožka v pračce. A zbydeme my - voňavá, ale osamělá ponožka.

Jednou jsem takhle jela tramvají. Byl deštivý, chladný den a po okenních tabulkách vagonu se kutálely velké kapky. Hleděla jsem skrz ty malé diamanty a padal na mě smutek.
Občas jsem se takhle dokázala rozplakat. Tento den se od jiných nelišil a po tvářích mi steklo pár horkých slz.
Zadívala jsem se na druhou stranu vagonu. Vousatý mladík, který nastoupil někdy v půli cesty, se na mě občas krátce podíval.
Snažila jsem se zadržet slzy. Nesmím tak blbnout, proboha.

Když jsem se chystala vystoupit, vousáč se na mě zadíval a věnoval mi tak upřímný pohled plný soucitu, síly a podpory, že jsem se musela usmát. Ten pohled říkal "vydrž".
Vystoupila jsem a vysvitlo slunce. Vousáč se zářivě usmál - a já s ním.

Došlo mi, že nikdy nejsme úplně sami. Ať už jde o trapasy, jichž jsem prožila plno, nepříjemné momenty, nebo pár slz v dopravních prostředcích. Život - někdy komedie, někdy tragédie, a přesto nejsme sami.

Psychická kocovina

6. března 2016 v 8:32 | Kira
Zmatená.

Bože, co to sakra vyvádím? Někdy vaše činy ovlivňuje to, jak se zrovna máte, nebo třeba něco přímo ve vás. A někdy se jen druhý den vzbudíte a nemůžete uvěřit událostem předešlého dne. A nemusí jít o alkohol - já nepiju.

Někdy člověk něco strašně moc chce, a když to k němu přijde, najednou je zmatený. "Co se to děje? Tohle jsem chtěl?"

Co dál? Jak se z toho vymotat? Nemůžu se jen zamknout před světem?

Hrozné je, že už teď ani nevím, co chci...
 
 

Reklama