Témata týdne

Kiřin průvodce pubertou

13. června 2016 v 13:11 | Kira
Narodíte se jako malé řvoucí mimino, které se postupně vyvíjí v malé řvoucí dítě. Běháte, ožužláváte všechno, co vám přijde do cesty, a s absencí pudu sebezáchovy se vrháte vstříc dobrodružství. Vždycky máte celou pusu upatlanou od jídla a doma rodičům brečíte, že vám Barunka sebrala hračku. Rodiče se těší, až vám jednou nebudou muset tolik stát za zadkem a vy budete samostatnější.
A pak to přijde. Puberta. Dospělí si váš stav přeměřují s nostalgickým úsklebkem a tvrdí, že je to ten nejlepší věk.

Ha ha. Jestli je puberta nejlepší věk, tak vám ji ráda přenechám.

Připravte si kapesníky, zásobte se jídlem a jdeme na to.
Vítá vás Kiřin průvodce pubertou.

1. Začnete žrát jako prase
Jinak se to popsat nedá. Přesto, že jsem v dětství uznávala hlavně stravu na bázi cukrovinek, byla jsem hubená jak tyčka a pomazánkové chleby jsem ve školce s tichým vzdorem odmítala. Okolo třináctého roku se však žaludek rozhodl, že troškaření bylo dost, a rozjel se na dvojnásobný výkon.
Rodiče pak budou mít štěstí, když je při návratu domů přivítáte něčím jiným, než "Co bude k večeři?"

2. Změny nálad
Zatímco se ráno probudíte s pocitem, že zachráníte celý svět, večer se zdá být všechno totálně na houby. Často v slzách přemýšlíte nad smyslem života, když zjistíte, že došly tousty, a za pět minut jste naprosto nadšení z toho, že jste v kredenci našli rohlík.
Velice to také ovlivňuje vztahy s lidmi okolo vás, ať už jde o rodiče nebo přátele, jelikož jste schopni jim vyhlásit válku za to, že snědli poslední sušenku.

3. Potíte se
Je úplně jedno, jestli je konec světa, nebo jste účastníkem výpravy na severní pól. Potit se budete, ať se děje cokoliv. Občas přemýšlíte, jestli nemáte raději chodit s rozpaženýma rukama jako nějaký novodobý spasitel, nebo začít vědecký výzkum s cílem objevení účinného antiperspirantu.

4. Akné
Někdo víc, někdo míň. Ráno se vzbudíte a občas se stává, že dojdete k zrcadlu a spletete si sami sebe s Měsíční pustinou posetou krátery. Nejkrásnější je to, že si akné umí vždy vybrat tu správnou dobu, kdy má přijít. Jakmile se fotíte, jdete na schůzku s vysněnou osobou, nebo prostě chcete vyjít mezi lidi, aniž byste vypadali jako jednorožec, bum, akné je na světě. Ať už vypadáte na dvanáct či na dvacet, váš obličej bude stejně křičet "Jsem puberťák."

5. Hudba
V pubertě se méně nebo více zaměříte na hudbu a vytvoříte si hranice toho, co posloucháte, toho, co vás zanechává chladnými a někam do virtuální popelnice zahodíte výtvory, které ze srdce nesnášíte. V častých případech vaši rodiče poslouchají hudbu z té třetí uvedené množiny, čímž je pro vás přežití v takové různorodé domácnosti ještě těžší.
"Sice jste moje rodina a mám vás ráda, ale hudební vkus? Ne-é." (Kira Curatio, 2016)

6. Oblečení
Pokud ho máte "na háku", můžeme si podat ruce. Znám lidi, kteří musí mít každý týden něco nového na sebe a jejich rodiče cálujou v řádu tisíců, aniž by se jejich drahý potomek uráčil poděkovat. Styl oblékání často souvisí s hudbou, kterou daný jedinec poslouchá. I já jsem měla své období řetězů, roztrhaných punčocháčů, bot, které moje oblíbená profesorka nazývala "pochybná obuv", a podobných věcí, co souvisely s mou láskou k punk rocku a pop punku. Po čase jsem ale zjistila, že je jedno, jak se oblékám, lidé se stejným vkusem se přeci vždy nějak najdou. Měla jsem i období příšerně krátkých sukní, které však s návratem sebevědomí zmizely z mého šatníku. Ať už se tedy oblékáte sebehůř, v pozdější fázi puberty vás to (nejspíš) opustí.

7. Hledání
Jste zmatení. Nevíte, kdo vlastně jste. Nevíte, zda jsou vaši přátelé skutečně praví, nebo pro vás jejich přítomnost znamená zkázu. Přemýšlíte nad svou budoucností a ve většině případů zjišťujete, že si nejste jistí naprosto ničím. Hledáte své talenty, hledáte lásku, hledáte pochopení a snažíte se pochopit sami sebe. Bojujete sami se sebou - začlenit se do party, nebo si stát za svým názorem a jít proti stádu?

8. Boj proti autoritám
Z nějakého důvodu vám rodiče hrozně lezou na nervy a nejradši byste se k nim nehlásili. Už vás nebaví poslouchat jejich řeči při hádkách a útočně odpovídáte za účelem bránit svou čest. Oni však vašemu kroku k seberealizaci nerozumí a odůvodňují si to tím, že jste DRZÍ. Domácí vězení, žádné kapesné a učit se, učit se, učit se. Nakonec po sobě ani nezavřou dveře a vy máte sto chutí rozpoutat pořádnou anarchii.

9. Nechápou vás
Dospělí už zapomněli na to, jaké je to být v pubertě. Stali jste se jejich zdrojem zábavy a jakmile dáte světu vědět o vašem psychickém rozpoložení, přijde to všem neskutečně vtipné.
"Cítím prázdnotu."
*strhne se záchvat smíchu*

10. Netušíte, kdy to vlastně skončí
Poslední a dramatický bod. Někteří se z puberty oklepou rychle a v osmnácti byste je mohli poslat do sněmovny, zatímco jiní se v ní plácají ještě dlouho po dvacítce. Ať už je to jakkoliv, mějte s námi puberťáky trpělivost - přeci jen, je to jen přechodný stav! I mě bylo řečeno, že má puberta postupně odeznívá. Na jednu stranu mi to bude chybět, na tu druhou se ovšem těším na dobu, až nám bude moct dojít jídlo bez toho, aniž bych s prásknutím dveří proklínala celý svět.

Podělte se se mnou o vaše zážitky a názory na pubertu!
Mám vás ráda,
vaše pubertální Kira

Polemika o bouřlivé minulosti

27. května 2016 v 12:00 | Kira

Co když jsem byla v minulých životech mrcha?


Každý se občas ocitne ve stavu, kdy se mu rozpadají pomyslné domečky z karet a večer se pod tíhou všedních dní svalí do postele s kamionem čipsů a Deníkem Bridget Jonesové.
Co vám budu povídat - klasifikace se blíží ke konci a už se toho relativně moc nepíše, takže má člověk víc času. Kvůli tomu mám tendenci se často hrabat v mých milostných selháních.
K tomu pak stačí venku zmoknout, nechat jídlo bez dozoru (načež vám ho pes nestydatě sežere) a když se pak v televizi mihne Láďa Hruška, upadáte do beznadějné temnoty.

Špatné věci se dějí, děly a dít budou. Například moje smůla ve vztazích. Věřím na minulé životy. Myslím si, že si z nich něco neseme sebou po celé věky existence našich duší. Musí to mít svůj důvod. Co když jsem opravdu v minulých životech napáchala tolik škod, které si teď musím odčinit?

Dokážu si sama sebe živě představit - Egypťanka Kara, písařka, chladná lamačka mužských srdcí, která před svou smrtí zranila nespočet mužů a zanechala ve starověkém Egyptě hoř a bolest.
V tom případě by to všechno dávalo smysl.

Ať už je to tedy jakkoliv, věřím, že každý další život je boj o to, dostat se výš, být moudřejší, než v tom předchozím. A ať už jsem v tom minulém, předminulém, nebo za dob starověkého Egypta byla sebekrutější potvora, vím, že teď už jí nejsem. Budu bojovat s nástrahami života a vztahů, a doufám, že i přes všechny neúspěchy - které se z minulých životů mohly celkem nasčítat - se já, vaše Kira, nikdy nevzdám.
(I když to někdy bude celkem o hubu.)

Reklamy a zase reklamy

16. května 2016 v 11:47 | Kira
Je nedělní odpoledne a Horst Fuchs se mě z televizní obrazovky snaží přesvědčit, že ten multifunkční kráječ se třemi vyměnitelnými hlavicemi a dárkem, pokud zavoláte do deseti minut, je přesně to, co mi celý život scházelo.
V ten moment mi dochází, že prokrastinace už bylo víc než dost a vypínám televizi. Horst utichá.

S cílem udělat referát do školy usedám k počítači. Dokonce i člověk, který není návštěvníkem jistých stránek, stejně dostává neodbytné emaily o tabletkách na zvětšení penisu nebo podobně orientovaný spam. Blokuji odesílatele a snažím se naladit tím, že si pustím YouTube.
S hudbou se vždycky pracuje líp. Zapínám písničku a přepínám na jinou záložku, když mi odněkud začne křičet Akce v Lídlu a já zběsile hledám záložku s YouTubem, abych mohla přeskočit reklamu.

Bože, ať dají pokoj.

Konečně se dostávám do pracovního tempa. Otevřu blog zaměřený na téma mého referátu a vyskočí na mě
Za týden zhubla 17 kilogramů. Jak to udělala, zjistíte zde!
Místo na článek nakliknu na nějakou z dalších reklam a následně zjistím, že si objednávám afrického slona. Snažím se vyklikat zpátky, přičemž přeskáču osm dalších webů, kde na mě blikají lákavé nabídky nebo milé upozornění na zavirovaný počítač.

Když už se konečně dostanu tam, kam potřebuji a pozavírám tu katastrofu, která mě zaplavila, dochází mi, že skoro vůbec nic nemám. Nastřádám si informace a snažím se ignorovat vyskakovací reklamy, ovšem ty se po chvíli rozhodnou pro pokročilejší taktiku a společně se mnou jezdí po stránce.
To už to nevydržím a praštím do klávesnice, internet se zavře, avšak můj referát - neuložený - taky.

Dýchej, Kiro.
Vstávám, poražená internetem, a jdu svůj mozek uvolnit k televizi. U té přemýšlet nemusíte.
Ovladač už na mě čeká na stole.

Sto tabletů týdně, sto tabletů týdně.

Rychle vypínám televizi a utíkám do svého pokoje - co jiného mě může zachránit, než kniha? Běžím.
Kloužu a padám
...po reklamních letácích na zemi.

Charita nám sluší

11. května 2016 v 20:46 | Kira
11. květen je českým dnem proti rakovině, tohoto roku byl zaměřen na rakovinu prsu. V celé České republice jste se mohli setkat s dobrovolníky ve žlutých tričkách, kteří se vám snažili prodat žluté kytičky s růžovou stužkou.
S mojí spolužačkou a kamarádkou Míšou (A.K.A. Prochčaprochča) jsme se do našeho úkolu vrhly po hlavě a vydaly se do kouzelných ulic našeho malého velkoměsta s úsměvy na tvářích a odhodláním.
Překvapilo mě, jaké množství lidí si kytičku přišlo koupit samo od sebe, a také to, kolik z nich nám dalo mnohem víc peněz, než bylo třeba. Dneškem se mi vrátila víra v lidstvo.
Nikdy se mi nestalo, že bych za jeden den oslovila tolik lidí. Sto? Dvě stě? Když se podívám zpátky a vidím tu ostýchavou malou holčičku, nepoznávám se. Ani byste nevěřili, kolik sympatických lidí jsme potkaly. Přemýšlela jsem nad tím, proč je to téměř společensky nepřijatelné, jen tak si povídat s cizími lidmi, když v mnoha případech o dost přicházíme?
Nemálo lidí nám sdělilo, že kytičky jsou jediná charita, které opravdu věří. Proto mě mrzí, že si podvodníci vydělávají na něčem tak čistém a bezelstném, jako je právě tento dar druhým.
Náš dvojčlenný tým dnes prodal 150 kytiček.
S bolavýma nohama a úsměvem v duši jsme si slíbily, že příští rok jdeme znovu. Připravte si dvacetikoruny!

Alkohol, cigarety, drogy a svět teenagerů jimi ovlivněný

8. května 2016 v 10:10 | Kira
Pamatujete si, o čem nám vyprávěli rodiče, když jsme byli malí? Spousta z nich se snažila varovat své milované potomky před nástrahami života a odvrácenou stranou lidské duše. Snad každý rodič by dal cokoliv za to, aby jeho dítě vyrostlo v dobrého - a hlavně šťastného - člověka.
Jenže ne vždy je tohle skutečně možné.

Dnešní doba je zvláštní.
Nemyslím si, že by návykové látky byly obvyklé jen u teenagerů této doby. Tím odlišujícím faktorem je to, že dnes se je mnoho z nich ani nesnaží skrývat - ať už jde o fotku mladé holky s cigaretou v puse nebo pár kluků, co na internetu hrdě zveřejňují svůj tekutý arzenál. Všechno je víc vidět.

Když člověk opustí základku a vrhne se na střední, čeká ho naprosto nový svět - noví lidé, nové příběhy, a mnoho nových i starých osobních démonů. Najednou se člověk zamýšlí nad tím, kde se nachází na společenském žebříčku. Všichni to znáte. On nekouří? Aha no. Hej lidi, pojďte na cígo. Pak jdem chlastat.

Lidé, kteří odmítají cokoliv z těchto věcí, to pak mají v záležitosti společenského žebříčku komplikované. Píšu to, protože jsem jedna z nich. Nevěděla jsem, čím to je. Zda to ty lidi opravdu baví, nebo je tolik trýzní představa osamělých večerů, že jdou radši do večerky sehnat nějakej chlast a následně se ztřískat.
Možná si moje malinké já opravdu odneslo něco z rodičovských přednášek, nebo mám jen zkrátka skvělý pud sebezáchovy.

Nemám potřebu tohle dělat. Nikdy jsem neměla.

Co se týče cigaret, nesnáším jejich zápach a popravdě je ani nechci zkoušet. To samé mohu říct o marihuaně. Ohledně alkoholu se mně samotné dělá špatně už při samotném požívání, takže s flaškou asi taky nebudeme kamarádi. Na drogy se mě ani ptát nemusíte. Už tak je ve světě plno svinstev.

Zvykla jsem si, že vás odmítání může poslat téměř do pekla. Když se pak lišíte, může to být i celkem osamělá cesta.
Díky tomu také zjistíte, jací lidé jsou a jak silnou mají vůli. Občas je člověk až překvapený, z kolika zajímavých lidí se vyklubou ovečky. Mnozí totiž začínají kvůli tomu, aby zapadli.
Já jsem i přes občasnou samotu nezměnila svůj přístup.

Zastávám ten názor, že bavit se dokáže člověk i bez několika promile v krvi. Není nad to, když si v pátek večer lehnu do postele s knížkou, nebo si přinesu tunu jídla, zapnu vánoční světýlka a kouknu se na film. Není nad to, když se jdu projít do lesa podívat se na západ slunce... nebo na hvězdy.
Není nad to jít s někým do kavárny a smát se a cítit se naprosto suprově. Není nad to jít do kina s kabelkou plnou jídla a kamarádkou, která vás neustále rozesmívá. Není nad to, když navštívíte antikvariát a najdete skvělou knihu. Není nad to, sedět s rodinou v obýváku a cítit vděk, že tu s nimi můžeme být. Není nad to se prostě chovat jako magor - ovšem bez pomoci návykových látek.

Moje heslo je: Žij a nech žít. Ať si lidé mého věku dělají, co chtějí. Není to moje věc. Tohle nemá být hate, spíš jen náhled na můj přístup.

Co bych řekla závěrem? V dnešním světě musí mít člověk hodně pevné vůle, aby dokázal tomu všemu říct ne. Nebude to jednoduchá cesta. Člověk někdy bude sám. Ale pak poznáte lidi, kteří to mají stejně, a pochopíte, proč jste tohle (ne)dělali.
A řešení? Řešení neexistuje. Lidi budou dál kupovat ve večerkách chlast a kouřit a pěstovat si trávu. S tím zkrátka nic neuděláme - zakázaný ovoce chutná nejlíp. Je mi to líto, ale každý si se svým životem může dělat, co jen chce.
Já v tom mám jasno.

Snad se mi jednou podaří vést ke stejnému přístupu moje děti. Doufám, že bude takových lidí víc.

Jak na melancholii

14. dubna 2016 v 12:28 | Kira
Nakreslila jsem cizince.

Bylo úterý, po pondělku snad nejhorší den v týdnu, a já při nějaké nudné hodině projížděla mobil. Normálka. Na instagramu jsem narazila na nějakého kluka a znuděně jsem si začala prohlížet jeho fotky. Zničehonic jsem našla jednu, která mě velmi zaujala a naprosto nepochopitelně, jako blesk z čistého nebe, mi v hlavě vyvstala myšlenka, že ho nakreslím.

(Noah Michael, instagram: xnoahharrisonx)

Ani nevím, co mě k tomu vedlo, ale uvítala jsem jakékoliv vybočení z mého každodenního stereotypu. Můj život se zdá tak nudný a nezáživný, že vítám snad každou příchozí emoci. Smutek a žal není tak trýznivý, protože po něm nastává prudký vzrůst optimismu. Když ale necítíte nic, nacházíte se v letargické bublině a celý svět vás míjí, zatímco se Slunce flegmaticky střídá s Měsícem a vy jen přemýšlíte, jestli to může být nudnější.

Když už na mě padne smutek, vím, že nejhorší, co můžu udělat, je sedět a přemýšlet. Proto, jakmile cítím, že na mě padá depka, jdu uklízet, žehlit, spát, nebo se zkrátka vybrečím a nechám žal, aby se po svých vrtošivých nožkách vrátil zpět, odkud se připlazil.

Přesně před čtyřmi měsíci jsem přišla o kocourka. Nedávno jsem o něm psala. Víte, co mi pomohlo? Měli jsme náhradní program za lyžák a hráli jsme badminton. Jediný sport, u kterého si nepřipadám jako zvíře na jatkách, protože mi docela i jde. Den po jeho smrti jsem myslela, že nebudu hrát. Myslela jsem, že když budu sedět na lavičce a koukat do prázdna, že se třeba cáry mojí potrhané duše nějak propletou a mně bude líp. Pak mi ale náš profesor řekl, ať to zkusím. Hrála jsem jako o život. Několik dní potom jsem se nemohla hýbat, protože jsem si dala šíleně do těla.
V ten moment mi ale bylo líp. Byla jsem to já, stále zraněná, ale díky té hře se bolest na chvíli vzdálila, bledla, až zůstal jen její stín. Cítila jsem se jako znovuzrozená.

Proto vám chci poradit - lékem na smutky je nějaká fyzická činnost. Zpívejte. Kreslete. Pište. Běžte si něco zahrát. Uklízejte. Běžte se projít, cokoliv, jen se netopte ve vlastní hořkosti. Kdo ví, třeba objevíte svůj skrytý talent. Vytvoříte něco, na co budete pyšní.
I já, i když jsem kromě nápisů na stěnu a pár různých obrázků nikdy nic nekreslila, jsem sama sebe překvapila.

Produkty bolesti nemusí být vždy špatné. Člověk jen musí umět využít bolest ve svůj prospěch. - Kira Curatio

Německá matika (nein nein nein)

9. dubna 2016 v 15:53 | Kira
Jsem v prváku. Zatímco jiní lidé si marně lámou hlavu nad tím, co by chtěli dělat (a nebo to už ví), já své myšlenky soustředím k zbožnému přání, abych nepropadla. Jsem typ člověka, co při velkém soustředění matematiku pochopí, ale jsem zároveň takový zmatkář, že moje testy vypadají jako anarchie převedená na papír. Protože v anarchii se 6+3 nerovná devíti, ale osmi (jako v mém případě, kdy jsem tohle pod návalem stresu opravdu do testu napsala). Ha, a v tu ránu je celý příklad špatně. Nula bodů. Peníze nevracíme.

Když ovšem pomineme mou nesoustředěnost a nezdar, přiznávám, je tu ještě větší zlo. Ano, čtete dobře.

Jakožto dívka v německy zaměřené třídě budu nejspíš nucena udělat německou maturitu. Co by mě tedy mělo čekat?
Krom německého a českého jazyka počítejte s německým zeměpisem (kde jsme nedávno objevili, že Země obíhá kolem Slunce - můžete tedy vidět, že je tento předmět na velmi vysoké úrovni) nebo dějepisem (na kterém jsme zase celou věčnost probírali rozdíl mezi Demokratie a Volksversammlung (to je takové shromáždění lidu), takže jakmile slyšíme od našeho drahého profesora slovo Demokratie, bojíme se, že nám napaří Zusammenfassung)

Varování: Myslím, že vás v tomhle článku zahrnu němčinou, tak si připravte Google translate.

Přicházi hřeb večera, strašák téměř všech studentů na německém oddělení, německá matematika. A pokud se vám z tohoto slovního spojení neudělalo špatně, připravte si dávku odvahy a nechte mě vás seznámit s takovou hodinou německé matematiky.

Jelikož jsem na tomto gymplu třetím rokem a v prvních dvou letech jsme se těžce drtili gramatiku, porozumět němčině mi nedělá problém, pokud na nás německý učitel nevybalí slovo jako je třeba Sprachfeststellungsprüfung. To byla zkouška, kterou jsme absolvovali na konci druhého ročníku. Samotná němčina by tedy nebyla problém.
Problém je totiž v celkové výuce. Jelikož jsme v české matematice (kterou tenhle rok ještě, díkybohu, máme) nikdy nebrali paraboly a tu miliardu vzorečků, co se s nimi váže, v německé matematice nastává konečný zlom.

Na začátku roku jsem, jakožto nezasvěcená, zameškala hned dvě páteční dvouhodinovky za sebou. Když jsem přišla další týden, profesor nás obdařil testem z matematiky. Dívala jsem se na test, rozuměla jsem akorát tomu, že jde o nějakou výrobu kol, tím však moje znalost končila. Na konci zadání se nevinně vyjímalo Viel Erfolg!, což ještě podtrhovalo beznadějnost mé situace. A jak vypadala má písemka?


Sokratovo "Vím, že nic nevím." našeho profesora ovšem neobměkčilo a za týden mi byla donesena šťavnatá pětka. Ja ja, natürlich.

Po této milé zkušenosti jsem uznala, že se Deutsche Mathe nedá brát na lehkou váhu. Po výrobě kol a skateboardů jsme se přesunuli na jakési přímky, které se různě protínaly, člověku byly dány body A a B, nějaký bod, který se nacházel někde úplně mimo a člověk musel číselně vypočítat, zda se tento Punkt nachází na nějaké z těchto Geraden.
Samozřejmě nesmíme zapomenout na Funktionsgleichung a všechny ty vzorečky, kterými vypočítáte tohle a támhleto.

"Co je to b?"
"Proč to vůbec počítáme?"
"Co to tam čmárá na tu tabuli?"
"Jaký to má vůbec smysl?"

Myslím, že jsem musela mé daleko úspěšnější spolužačce lézt hodně na nervy. Když před nás opět položil papíry s počítáním výroby kol a všichni se bleskově pustili do práce, začala moje mysl propadat panice. Dívala jsem se na tabuli, která byla hustě popsaná, všichni se tvářili, že ví, co dělají, a já jsem hleděla někam do prázdna a po tvářích se mi koulely slzy. Pan profesor si ke mně starostlvě dřepl.

"Was ist los? Hast du Probleme mit Mathe?"
"Jaaaaaa." zakňučela jsem a nebránila jsem se slzám.
Pan profesor mi následně sdělil, ať najdu někoho, kdo mi to vysvětlí.

Na jeho teorii ovšem něco bude. Když přijdu za nějakým spolužákem/spolužačkou, která dané látce zrovna rozumí, nechám si to vysvětlit, přesto, že je mi docela jedno, že tak nějak nevím, co je to Steigungsdreieck a ani to vlastně vědět nechci. Když se člověk poctivě naučí daný postup, nemusí se zajímat o to, že je zrovna takový.
Já se ale kromě "jak" mám ještě tendenci ptát na "proč", na což je mi vždy odpovědí "protože se to tak prostě dělá."
Proto nikdy nevidím smysl v zrovna probírané látce a kvůli tomu je pro mě ještě větším problémem jí porozumět.

Po různoběžkách se začaly brát paraboly. Přišla další čtvrtletní práce, do které jsem tentokrát napsala Ich bin hoffnunglos, a věřte tomu nebo ne, dostala jsem 4- a byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Každý týden se tedy na pátky psychicky připravuji a někdy pláč vystřídá hysterický smích, jelikož to beru jako lepší reakci na to, že to vůbec nepobírám.
Někdy nastanou i lepší chvíle a já něco dokonce i vypočítám sama. Poté ale před sebe dostanu test a můj mozek udělá blik a delete. Potom jen sedím, říkám si, jak se asi dělá Gleichung, a po zbytek testu následně předstírám, že pracuji. Někdy to jde, jindy zase ne. I tak ale německou matiku beru jako největší zlo a opravdu nevím, co bude dál.

Závěrem

Říkáte si, "Proč je tedy na německým gymplu, když na to tolik nadává?"
Myslím si, že v dnešní době angličtina nestačí. Anglicky umí mluvit již téměř každý a další jazyky jsou velkým plus. Vzhledem k tomu, že Německo je velmi blízko a hlavně firmy u hranic ocení znalosti němčiny, řekla jsem si, že to nevzdám. Díky tomuto gymplu jsem se naučila pozorumět němčině, a sama s hrdostí vnímám to, že jí rozumím čím dál víc. Ať už jdete jen nakoupit za hranice nebo jedete někam do velkého města a jste schopni si s někým popovídat nebo se zeptat na cestu, je to skvělý pocit a hlavně vám to přináší úplně jiné pracovní možnosti. Pochybuji, že někdy někoho bude zajímat Berechne die Nullstellen und Scheitelpunkte der folgenden Funktionen, nebo jestli a = 1.
Bohužel, německá maturita vyžaduje i matematiku.
Ať už to tedy dopadne jakkoliv, s němčinou to nevzdám. Učte se jazyky, lidi. I když naprosto netuším, jestli budu za rok dál počítat Scheitelpunkte, nebo budu na jiné škole, v jiné třídě - i němčina má svoje kouzlo. Jsem šťastná, že jsem se naučila základy nového jazyka a že se postupně učím je uplatňovat. Matematika je asi to jediné, z čeho jsem permanentně ve stresu.
Doufám, že se to již brzy nějak vyvrbí a já nebudu muset brečet nad představou sebe samotné, jak piji krabičák pod mostem.

Konečný verdikt je tedy asi takový, že bych si možná mohla najít někoho z vyšších tříd na doučování. (Nein nein nein) Buď se tomu postavím čelem, a pokud to i tak bude jedna fünf za druhou, nezbývá, než to řešit jinak.

Doufám, že jste přežili tento náhled do mé anarchie v německé matematice ve zdraví a přeji vám, aby se vám všechny Nullstellen, Achsenabschnitten a Gleichungen vyhnuly obloukem. Přeci jen, po maturitě se nám otevře úplně jiný svět a nějaká středoškolská matematika se nám rychle vykouří z hlavy.

Aspoň v to tedy doufám. Pokud mě někdy uslyšíte křičet ze spaní, pravděpodobně po mně ve snu chce pan profesor spočítat Funktionsgleichung...

Mějte se nádherně!
Vaše Kira

Střípky štěstí

6. dubna 2016 v 23:46 | Kira
Když někdo odejde, lidé to nazývají bolest.
Bolest ale odezní, přesto se však malé střípky občas vyplaví odněkud ze zapomenuté části naší mysli a my jsme úplně bezbranní. Jsou to totiž právě ty maličkosti, co nás dokáží nejvíc rozhodit. Díky nim je ta daná osoba stále s námi.


Jsou to dresy jeho oblíbeného týmu. Je to závan kolínské, který vám nezmizel z paměti. Je to otisk tlapky na okně.
Jsou to odrazy světel na noční přehradě. Je to firma, ve které pracuje. Je to rozlitý vosk, který zůstal na parapetu. Je to plápolající plamínek svíčky. Jsou to světla měst. Je to vítr tak silný, že vám bere dech. Jsou to iniciály vyřezané do stromu. Je to polorozpadlá lavička. Je to chuť piva o teplém letním večeru. Jsou to slzy při loučení. Je to buzení se v něčí náruči. Je to zvuk jeho hlasu. Je to dítě, co chce přečíst pohádku.
Je to jeho oblíbená píseň.
Je to budoucnost, kterou jsme nikdy neměli.

Ale to všechno je pryč. Je čas nechat to jít.
Čas zapomenout na všechny ty slzy, smích, průšvihy a ponocování. Přijde něco lepšího, řikám sama sobě.

Přeju krásný sny,
vaše Kira.

Ty a jenom ty

2. dubna 2016 v 20:41 | Kira
Kdo je nejdůležitější člověk v Tvém životě?
Spousta lidí začne vyjmenovávat partnery, rodiče, příbuzné..
Ne. Kdo je nejdůležitější člověk v TVÉM životě?
Ty.

Mou zásadní chybou bylo to, že jsem hledala lidi, které bych dělala šťastnými. To mě dělalo šťastnou - a stále dělá. Ovšem se to stalo mým jediným zdrojem štěstí a jakmile se přátelé vytratili z mé blízkosti, cítila jsem opět tu vnitřní prázdnotu.
Není to, že by mi vadilo být sama se sebou, ale brala jsem to jako stav odkopnuté a smutné dívky.


Říkala jsem si, proč bych měla sama chodit do kavárny? Do čajovny? Do kina? Není to jen plýtvání peněz pro sebe samou?

Jelikož hodně přemýšlím nad tím, co se v mém životě děje a proč, opět jsem si uvědomila velmi důležitou věc.

Musím se naučit být šťastná sama se sebou. Chodit do kaváren a číst knížku, sednout si v knihovně mezi regály a nechat se pohltit Mikuláškovými verši (protože on je miláček), procházet se v dešti po městě s úsměvem. Sama.
Když nebudu rozmazlovat sama sebe, kdo jiný ano?
Mám sama sebe dostatečně ráda na to, abych to věděla.

Poprvé za dlouhou dobu mi byl konečně jasný důvod mého osamění. Já totiž věřím v mnoho věcí (karma, minulé životy, osud), a zkrátka vím, že se všechno děje z nějakého důvodu.
Potřebovala jsem být sama. Potřebovala jsem to proto, aby mi došlo, jak být šťastná sama se sebou.

Když se to člověk naučí a přestane z něj čišet zoufalství, lidé si k němu cestu najdou. Přeci jen, jsme tu každý sám za sebe. Vždycky budou chvíle, kdy budeme sami.

I'm not afraid to keep on living, I'm not afraid to walk this world alone. (Je to skvělá myšlenka a hlavně úžasná písnička, doporučuji)
Nebojte se být sami. Nebojte se toho, že nebudete zapadat. Vždyť spousta lidí je ovcemi jen proto, že nechtějí být sami. Protože se toho bojí.

Ale já ne.

Možná se někdy potkáme.
Když uvidíte holku jak s úsměvem čte sbírku básní v nějaké čajovně, můžete si být jisti, že je to vaše

šťastná Kira.

Aneb jak jsem zase zapomněla

29. března 2016 v 17:17 | Kira
Od té doby, co jsem na gymplu, jsem si zvykla psát testy do kalendáře v mobilu. Tentokrát se mi to ovšem vymstilo.

Patřím mezi lidi, co často a hojně zapomínají, ať už jde jen o úkol nebo nějakou maličkost; při mém štěstí vždycky zapomenu tu věc, kterou nejvíc potřebuju. I přes můj zatraceně plný kalendář jsem stejně schopná polovinu věcí vypustit z hlavy a potom mi to dojde v ten nejhorší možný moment. Poznává se v tom aspoň někdo?
Tady je můj dnešní příběh, který mi ukázal, že i na smolaře jako já se může usmát štěstí.

Dvě noci dozadu se mi zdál sen o tom, jak jsem zkoušená z biologie. Stála jsem u tabule a měla jsem psát odpovědi. V hlavě mi řvalo FOSFOLIPID, FOSFOLIPID, hydrofilní hlavička, ale nějak jsem nemohla ovládat ruce, a tak jsem stála před tabulí, zatímco mi zklamaná profesorka zapisovala pramalý počet procent.

Vzbudila jsem se a přemýšlela jsem o poselství tohoto snu. Biologie je jeden z předmětů, který je pro mě velmi důležitý (naše profesorka je úžasná ženská a její hodiny člověka zkrátka baví) a opravdu mi záleží na tom, abych z ní měla dobrou známku - musím přeci vynahradit ty hrůzy z matematiky a fyziky, ne?

Ačkoliv jsem se do svého kalendáře za tyto prázdniny několikrát podívala, vesele jsem přehlížela barevný obdélníček s nápisem Poznávačka biologie.
Přesto, že mě sen o tomto předmětu mínil varovat, myšlenky na školu jsem si nepustila k tělu až do pondělní noci, kdy jsem nemohla usnout.

Můj milý kalendář mě najednou upozornil, že tento asi před měsícem ohlášený test se koná ani ne za dvanáct hodin.
Vždyť poznávačka je až za týden, řekla jsem si a zkontrolovala datum. Kalendář nelhal. Zase jsem zapomněla.

Zavládla panika. Co teď? Je jedna v noci, počítač by všechny vzbudil, energie mám i přes nespavost pramálo a moje naděje se naučit všechny ty potvory je mizivá. Nakonec jsem se oddala spánku a řekla jsem si, že to vyřeším ráno.

Svěřila jsem svůj problém mamce a ta pochopitelně nebyla moc nadšená. Nadhodila jsem možnost, že bych se mohla "hodit marod", jak my na gymplu často říkáme. Mamka se na mě zadívala a řekla, ať si vyberu. Přesto, že zmínka o návratu do postele zněla lákavě a představa větných rozborů a nudného německého zeměpisu mě lákala zůstat, řekla jsem si, že převezmu zodpovědnost za své činy.

Už jsem si ve škole plánovala, jak profesorce místo rodových a druhových názvů napíšu na papír sloh, proč to neumím. Bylo by to ostatně lepší, než chabé pokusy typu "žába, krokodýl, žába, had".
Uprostřed hodiny matematiky se najednou vztekle ozval jeden z mých spolužáků a profesorka se ho něžně zeptala, co se děje.

"Ale, právě jsem zjistil, že jsem se učil na poznávačku a bižule nám odpadá."

Radost zaplavila mé nitro a kamarádky se na mě se smíchem podívaly. "Ty jsi ale lucker!" říkala mi jedna po druhé a já se usmívala od ucha k uchu. Tento náhlý převrat událostí mě vyburcoval k nemalému výkonu, a tak jsem na německé literatuře svými argumenty převálcovala všechny debatující - vždycky se na mě po mých slovech bezradně podívali a já viděla, že mám vyhráno.

Nakonec se ze smolného stal šťastný den a to jen díky tomu, že jsem se rozhodla neutíkat od problému a být férová. Život vás může zkrátka každým dnem překvapit. Přesto, že býváme občas slepí, vždycky se dá najít způsob, jak se z problému dostat.

Přeji vám krásný den a hlavně nezapomeňte! :)

Vaše Kira

Závist není potřeba

24. února 2016 v 18:38 | Kira
Kdybyste se přenesli zpátky v čase a podívali se na mě, spatřili byste dívku vztekající se nad štěstím zamilovaných párů. Procházela jsem kolem nich s blesky v očích a myšlenkou; "stejně se všichni rozejdete."

Dnes už se nad svým tehdejším přístupem jen pousmívám. Uznávám, že chování některých jedinců je přehnané, když se mezi lidmi chovají, jako by jejich protějšek byl šťavnatým kuřecím stripsem z KFC a nemohou od něj odlepit ústa.

Přesto, že jsem si sama zažila takové "kuřecí" období, začali mi ostatní zamilovaní vadit mnohem víc, když jsem toužila být jednou z nich. Záviděla jsem těm dvojicím tahajícím se za ručičky, nad názvy romantických filmů jsem nespokojeně bručela a následovně mířila pro tabulku čokolády (a kdyby jen jednu).

Proč jsou šťastní a já ne?, říkala jsem si, a žárlila jsem dál.


Byla jsem to ale hloupé stvoření. Koho by okouzlila zamračená dívka nepřející druhým? Nedivím se, že se mi v té době nedařilo, a že jsem se zkrátka musela probudit.

Probuzení

22. února 2016 v 0:15 | Kira
Milovala jsem ho.
Dlouhou dobu jsem ho nemohla dostat z hlavy. Jednoho dne mi však došlo, že už nemá cenu se snažit. Co dělat s tím, když vás někdo nechce poznat? Nemůžete se doprošovat pozornosti. Občas se mi stane, že veškerá (beznadějná) náklonnost k danému člověku najednou zmizí. Jak jen jsem doufala, že to v tomhle případě bude stejně.
Ale pak přišel ten sen.

Zachránce

21. února 2016 v 20:22 | Kira
Zprvu jsem nevěděl, co se dělo. Bitevní pole vřelo chřestotem nožů, dokud mnou neprojela silná tepající bolest. Zvuky se začaly vytrácet a chladný kov mi trčel z hrudi. Nepřítel se vítězoslavně zašklebil, dokud se k němu zezadu nepřiřítil můj spojenec a jediným rozmachem mu oddělil hlavu od těla. Boj ustal a přiběhla dívka, pro kterou bilo mé srdce.
 
 

Reklama