Příběhy

Paralyzovals mě

16. srpna 2018 v 14:34 | Kira
Leo se zadíval do Devonových očí a jejich skvoucí prázdnota ho zamrazila v kostech.

Poznali se kdysi dávno v jednom zapadlém baru uprostřed města. Leo tam zrovna zabíjel čas na jenom z těch starých automatů, spíš z nostalgie, než aby mu bezcílné hraní skýtalo nějaké potěšení. Drink položený na vrchu přistroje už začínal být nechutně teplý - Leova peněženka ale nepovolovala další investici do destrukce špatných emocí alkoholem. Zbylo jen pár opilých pohybů a obrazovka s ráznou neústupností hlásila konec hry.
"Doprdele." zaklel Leo a nakopl přístroj zboku. Zteplalý drink se teatrálně převrhl na Leovu hlavu a plastová sklenička se odporoučela kamsi do prachu pod automat. Vlasy se mu komicky přilepily k obličeji a on si je se zhnusenou grimasou uplácával někam mimo zorné pole.
"Na týhle úrovni jsem to taky vždycky zvoral." ozval se za ním mužský hlas. "Podívej, ukážu ti to."
Přišel k němu středně vysoký muž průměrné postavy. Nebyl to typ člověka, kolem kterého by se všechno při prvním pohledu rozzářilo, ale čím déle se na něj Leo díval, tím více k němu z nějakého důvodu cítil zvláštní náklonnost. Neznámý si přitáhl k Leovi barovou stoličku a vhodil do přístroje několik drobných.
"Jsem Devon." řekl mu s úsměvem a pak začal hrát. Leo ale celou dobu jen s tichým obdivem hleděl do Devonovy neobvyklé tváře a cítil, že tahle noc je zkrátka něčím jiná.
Později vyšli z baru a opilí veselím z vzájemného setkání procházeli nočním městem. Dlažba z kočičích hlav byla vlhká z odpoledního deště a neonové nápisy se v ní leskly jako taková malá fata morgána. Vešli do ztemnělé uličky, aby si spolu dali cigaretu.
"Mám jenom jednu." zašeptal Devon a Leo se usmál.
"To vyřešíme." odvětil Leo. Potáhl si z cigarety a polibkem se s Devonem podělil o nikotinovou slast.
Devon Lea chytil za lokty, a mírně se odtáhl. V jeho očích panovalo zmatení.
"Já.. já-" začal.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Leo starostlivě.
Devon o krok odstoupil. Začal se výmluvně škrábat na zátylku a pomalu couvat.
"Já.. nevím, jestli je tohle to, kým jsem-" blekotal a očima hledal únikový východ ze situace.
Leo mlčel. Jeho naděje z pomyslného nalezení lásky právě dohořela, stejně jako cigareta v jeho ruce. Odpadlý popel ho pálil v dlani, ale on ani nehnul brvou. Měl pocit, že se rozpadne v prach.
"Ještě ti zavolám." řekl Devon a jeho kroky začaly pomalu odeznívat. Spustil se déšť a Leo šel pomalu domů. Přestat věřit je pro něj lepší, než malé samovznětné dávky naděje.

Když jednou v noci kroužil městem, jako už nesčetněkrát, snad aby si popovídal s nějakým nočním motýlem o strastech života, v boční uličce si všiml čekající postavy. Malý plamínek mu osvítil tvář.
"Leo!" zvolal. Leo se zadíval na Devonovu šťastnou tvář a chtělo se mu do ní vychrstnout pití. Zrychlil krok.
"Počkej, Leo!" přiběhl k němu a políbil ho. Nějaká stará paní se pokřižovala a utrousila nějakou jedovatou poznámku o pekle, ale Devon ji gestem poslal do patřičných míst, stále líbaje Lea.
Bylo to, jako když se do sebe vlévají dvě nesmísitelné složky, které najednou začnou odporovat zákonům fyziky a vytvoří úplně nový celek.
"Omlouvám se, že jsem ti ublížil. Odpustíš mi?" zašeptal Devon a pohladil Lea po tváři.
"Dojde na to, zdrhneš mi zas?" zeptal se Leo nedůvěřivě.
"Neopustím tě. Slibuju." řekl Devon pevně. Ještě netušil, že to vlastně tak úplně nebude pravda.

Leův život byl v mnoha ohledech složitý, ale jiskra naděje, jíž byl Devon vtělením, ho povětšinou držela nad vodou.
Až do té noci.

Všiml si, že je jiný. Ne úplně, ale přeci jen. Lidé jako Leo neustále analyzují své protějšky - mají strach, aby se jejich city nezměnily. Nekonečná nejistota Lea spalovala jako věčný plamen. Když se ale v minulosti domněnky v jeho hlavě konečně potvrdily, přijal tento plamen jako vlastní obranný mechanismus.
"Chyběls mi." zašeptal Devon. Nescházel se s Leem tak často, jako doposud. Studium na vysoké mu v poslední době ubralo dost času - potom ještě onemocněla matka, rozbilo se auto.. osud byl očividně v cestě jejich lásce. Nebo to nebyl osud?
Hm, a kdo za to asi může, pomyslel si Leo. Nechtěl ale kazit hezkou chvíli. Devon začal být něčim téměř nedostihnutelným, a tím více chtěným. Přitáhl si ho blíž a pohladil ho na krku. Ale-
Na Devonově horké kůži ucítil něco až mrtvolně studeného. Prohmatal tu oblast a byl si na sto procent jistý, že pár šupin Devonovy kůže vydává chlad. Paralyzovalo mu to prsty a Leo nevěděl, co má dělat. Devon si všiml zmatku v Leových očích.
"Co se děje?" zeptal se.
"Jsi jiný."
"Co blázníš?"
"ALE-"
"Nech toho. Všechno je tak, jak má být. A teď mě polib."
Leo si pomyslel, že se ho nejspíš jen snaží umlčet, ale poslechl Devonův příkaz. Koneckonců, bylo to to jediné, co mu zbylo.

"Kde jsi? Čekám tu na tebe už hodinu a půl!" sděloval Leo nespokojeně do sluchátka, zatímco se zmoklý třásl pod stříškou a čekal, až přestane pršet.
"Aha, to bylo dneska?" opáčil Devon nevzrušeně.
Leo nemohl najít slov, jen lapal po dechu.
"Tak dobrá. Jen si vezmu deštník, nerad bych zmokl." řekl Devon strojeně a zavěsil.
"To by byla opravdu tragédie!" odsekl hluchému sluchátku Leo a vztekle dupl do kaluže.
Když Leova láska konečně dorazila, Leo se otřásl. Vypadalo to, jako by Devon měl nějakou neznámou kožní nemoc. Přes polovinu těla se mu táhly šedé šupiny chladné kůže. Vypadalo to, jako by měl vitiligo, jen s tím rozdílem, že mu nechybí pigment, ale život. Když se dotkl šedých oblastí na Devonově obličeji, chlad mu opět znehybnil ruce.
"Co se ti to stalo?" vykřikl Leo a vyděšeně se rozklepal.
"O čem to mluvíš?" otázal se Devon nechápavě.
"Tvoje kůže- ty jsi chladný-"
"Co to meleš? Nic mi není."
"Ale-"
"Nevím, co ti to zas vlezlo do hlavy, ale se mnou nic v nepořádku není."
"Jsi jiný. Už mě určitě nemiluješ." řekl Leo se vztekem.
"To není pravda." odvětil Devon nevzrušeně a políbil ho.
Leo měl pocit, jako by mu tím polibkem vysál duši.

Leo čekal v jejich uličce každý den. Devon už se mu vůbec neozýval. Neodpovídal na SMSky, na hovory, a když přišel k nim domů, nikdo neotvíral, i když v oknech viděl blikající světlo televize. Věděl, že to nějak musí souviset s tou divnou chladnou věcí, co Devona pohlcuje. Když se ale kohokoliv zeptal, nikdo na Devonovi neshledával nic neobvyklým. Asi mi hrabe, pomyslel si Leo. Přisahal by ale, že ten chlad nedokáže nasimulovat ani ta nejpodivnější a nejsilnější halucinace.
Jednou, když hodiny na jednom polorozpadlém kostelíku odbily desátou, Leo zahlédl známou postavu.
Devon si nevzrušeně vykračoval v krátké košili a tříčtvrtečních kalhotech a upřeně hleděl před sebe.
Leo stál naproti němu a čekal, až si povšimne jeho existence. Devon na něj pohlédl, ale v jeho očích vůbec nebyla vidět odezva.
"Devone!" zvolal Leo a zamával mu.
Devon otočil hlavou a pohlédl na něj. Jeho oči vypadaly strašidelně klidné a nevědomé.
"Devone!" Devon kráčel klidně dál.
"Devone!" zakřičel Leo a rozeběhl se k němu. Popadl Devona za hrudník a mocně jím zatřásl. Devonova kůže již byla celá šedá - chlad z něj stoupal v tenkých pramíncích ledové páry. Leo měl pocit, že k Devonovi přimrzne - pálivá bolest v jeho rukou ho ale přesto nedokázala přesvědčit k tomu, aby svou lásku pustil.
"Devone, notak, to jsem já." rozplakal se Leo a snažil se v té bytosti najít něco z člověka, kterého miloval.
"Ale já tě neznám." řekla ta bytost strojeně a odstrčila ho.
Leo si sednul na zem, aby nějak dokázal ustát tu šílenou vnitřní bolest. Ledový Devon zatím kráčel dál, až k němu přiběhla nějaká cizí dívka a skočila mu do náruče. Leo si všiml, že byla taky celá šedivá - byli jako dvě sochy ze suchého ledu.
Políbili se a pomalu odešli. Leo ještě dlouho seděl na mokré dlažbě a snažil se pochopit, co se právě stalo.
Začalo sněžit, i když byla teprve polovina srpna. Leo pochopil, že člověk, kterého miluje, už dávno přestal existovat.
Kráčel domů, a cítil, jak plamen uvnitř něj hledá svou druhou půlku.
"Neboj," zašeptal mu. "Cítím, že ten pravý žár ještě přijde."
"Snad máš pravdu." odvětil mu Leo a šel domů. Vločky kolem něj překvapivě rychle tály...


Pro moji Madame.

(Ne!)Demolice

23. července 2018 v 21:35 | Kira
Zdeněk čekal opřený o starý dřevěný plot. Cítil, jak se mu třísky zachytily o pracovní montérky. Soustředěně kouřil svou ranní cigaretu a zíral do dáli. Nepřítomně zmáčkl prsty nedopalek a hodil ho před sebe na chodník.
"Tohle mi tu nedělejte. Na náš chodník odpadky nepatří, nedopalky už vůbec ne!" promluvil na něj naštvaně starší pán.
Zdeněk zvedl obočí. Neměl náladu se hádat. Zvedl ruce v obranném gestu a nedopalek zvedl.
"Támhle naproti máte koš."
Zdeněk tedy přešel ulici a do plechového odpadkového koše nedopalek vyhodil. Když se otočil, aby si dopřál zadostiučinění, spatřil starce, jak vchází do onoho domu. Dveře se za ním zabouchly a Zdeněk jen nevěřícně zíral. Rozeběhl se přes ulici, jeho pracovní boty těžce dopadaly na asfalt.
"Pane, tady jste na stavbě, sem nemůžete!" volal na staršího pána utíkaje. Otevřel branku a svazkem klíčů odemkl dveře. Dostal se do malé předsíňky. Když otevřel druhé dveře, vlevo na něj čekalo schodiště do sklepa, to nahoru mířilo k bytům. Nějak cítil, že starší pán nebydlí v prvním patře. Vyběhl schody do prvního patra, kde se na něj zalesklo kukátko ve dveřích. V mezipatře ucítil vůni květiny a z okna viděl na zahradu. Když došel ke dveřím, byly otevřené. Opatrně vkročil dovnitř.
"Pane, probíhá tady demolice. Musíte ihned odejít." zvolal do prázdného bytu. Stál v místnosti, jež dřív bývala chodbou spojující byt. Promnul si oči. Dělaly se mu mžitky před očima a-
"Pojďte ke stolu." uslyšel zprava jasně zvonivý ženský hlas. To se mi snad jenom zdá, pomyslel si.
Otevřel prosklené dveře a spatřil krásnou kuchyni. U stolu obklopeného lavicí a židlemi seděly dvě děti, dva dospěli lidé a zády k němu seděl onen muž. Před sebou měl nalitou malou sklenku piva a děti upíjely vodu se šťávou. Dospělá žena vstala a přešla do kuchyně, aby pomohla své matce roznést jídlo.
"Já chci málo." řekla malá holčička a stydlivě se usmála.
"Já taky." zašišlal chlapeček.
Když obě ženy usedly ke stolu, dali se všichni do jídla. Zdeněk jasně vdechoval vůni pečeného kuřete a bramborové kaše. Kdyby ten den nemusel být v práci, nejspíš by si také porci dal.
"Co tady děláte?" začal, "Dnes se tu bude bourat!"
Rodina ale jako by ho neslyšela.
"Opakuju, musíte odejít." Všichni jen dál nenuceně jedli.
"Tohle tu nemám zapotřebí-" natáhl se, aby vytáhl staršího muže ze židle. Ruka prošla skrz.
Všichni se rozplynuli. Zdeněk popadl dech.
"Co to-"
"Mami, už přišel Ježíšek?" zaptala se holčička a prošla Zdeňkem, jako by byl jen vzduch.
"Ano, zazvonil zvoneček! Utíkej, zlatíčko!" řekla s úsměvem její maminka a zamířila s ní do obývacího pokoje.
Zdeňkovi nezbylo, než jít s nimi. Holčička otevřela další dveře a odhalila krásně nazdobený vánoční stromeček, pod nímž ležely dárky zabalené v krásném papíru. Na stromečku visely ozdoby všeho druhu - perníčky, papírová zvířátka, slaměné ozdoby... Holčička se šťastně rozběhla k pohovce, kde se usadila. V místnosti se najednou opět objevil pár důchodců, rodiče dívky, jen ten malý chlapec tam nebyl. Vždyť ona je mladší, pomyslel si. Chlapec ještě nebyl na světě.
Maminka si sedla pod stromeček a začala rozdávat dárky. Holčička ujídala cukroví na stole a radovala se z každého dárku. Za oknem svítily pouliční lampy a prosvítily každou padající vločku.
"Vy opravdu musíte odejít." řekl Zdeněk, teď již lehce smutně.
"Zdeňku?" ozval se mužský hlas.
"Tomáši!" vydechl Zdeněk.
"Co tady blbneš? Nechat klíčky v buldozeru! To je ti podobný!"
Zdeněk se zarděl.
"No nic, Zdeňku, tady máš klíče. Jdeme nahoru, musíme máknout."
Opustili byt a vydali se po schodech nahoru. Vůně půdy je obklopila - byla to přesně taková vůně, jakou má každá půda, a stejně byla jedinečná. Vystoupali nahoru po dřevěných schodech, které s každým krokem hrály vlastní symfonii. Poslední dvoje dveře. Vešli do těch nalevo. Ocitli se v miniaturním bytě.
"Takže," začal Tomáš, "tady nahoře je příčka, kterou musíme-"
Na gauči seděli ti dva dospělí, zatímco si holčička na zemi kreslila a malý chlapec si hrál s kostkami. Dospělí si o něčem povídali, televize tiše hrála v pozadí. Na stěně visely dětské obrázky, na podlaze ležely rozsypané kostky.
Na Zdeňka to už bylo trochu moc. Zamlžilo se mu před očima a na chvíli ztratil vědomí.

"Zdeňku, prober se." slyšel Tomášův hlas. Pomalu otevřel oči a ostré polední Slunce ho to nich udeřilo. Hleděli na dům z jiné strany.
"Byl jsi nějakej divnej. Vzal jsem tě na vzduch."
"Díky.
Rozhlédl se. Seděli na dřevěné lavici blízko ohniště. Vzadu zůstala konstrukce, v níž kdysi visela houpačka.
Terén se po několika metrech svažoval dolů ke garáži. Holčička z ní vyběhla do kopce nahoru, kolem nich přímo k houpačce. Ohniště vzplálo. Rodina opékala. Všichni byli šťastní.
"Proboha, já to tu už nedávám!" zvolal Zdeněk najednou.
"Co je zas?" zeptal se Tomáš otráveně.
"Ty je nevidíš?" zvolal Zdeněk a rozmáchl rukama.
Tomáš se nechápavě rozhlédl.
"Hele, já chápu, že se ti dneska nic nechce dělat. Chápu, že tě šéf štve. Ale dneska tu opravdu musíme něco-"

"Pojďte ke stolu!"
"Přišel Ježíšek?"
"Babičko, dědo.."
"Vezmi si k sobě na pískoviště bratříčka!"
"Jé, opečete mi taky buřta?"

Najednou byli všude. Bylo jich spousta a každý z nich dělal něco jiného. Mluvili jeden přes druhého. Procházeli kolem každého okna. Seděli na balkoně. Pobíhali po zahradě. Chodili kolem nich, skrz ně, a přitom byli tak skuteční.

"Ksakru Zdeňku, co to-"
"Jsou tady. Jsou tady a vždycky tu budou, Tomáši."
"Co s tím ale budeme dělat?"
"My? Já končím. Tohle nemám zapotřebí."
"Ale Zdeňku!-"
"Promiň, ale tohle není správný." řekl a zahodil za sebe klíče od buldozeru.
Tomáš tam stál a zíral na svého bývalého spolupracovníka. Duchové se zastavili a s láskou hleděli na toho dobrého člověka.

Na památku R37, mého rodného domu - toho nejlepšího, v jakém mohlo dítě vyrůstat.

Jsi moje rakev

23. ledna 2018 v 22:33 | Kira
S mou dokonalou Madame Luc jsme se vrhly do pokračování našeho společného příběhu o Cory a Lilith.
Její část si můžete přečíst ZDE.


Probudila jsem se s nepatřičnou přítomností trubiček v žilách a nemocniční pach mi prosakoval rovnou do mozku. Chtěla jsem něco říct, ale bolavý krk mi znemožnil vydat jakoukoli hlásku. Letmo jsem otočila hlavou a prázdná postel vedle mě mi vyrvala srdce zaživa. Chtěla jsem vstát, vyškubat ze sebe všechno, co se mě snažilo zahojit, ale dokázala jsem jen lehce pohnout rukou a pak vzdát boj s oblbováky. Přístroje pípaly a každé pípnutí bylo jako rána kladivem. Píp. Píp. Píp.

Lilith. Je. Pryč.
Píp. Píp. Píp.
Už. Jsem. Sama.
Píp. Píp. Píp.

Usnula jsem jako bych padla do kómatu. Lilith se mnou byla znovu ve vaně a líbala moje zraněné předloktí. Její trochu chraplavý hlas se smál a léčil mi duši. Věděla jsem, že si se mnou jen hrají mé vzpomínky, ale nechala jsem je, ať mě zavedou do její horké náruče. Vidět ji šťastnou bylo jako dojít osvícení. Nebyla potřeba žádná debilní nirvána, jenom její úsměv. Úsměv ženy, která vždy věděla, jak si poradit. Moje lascivní královna.

Odpoledne už jsem byla doma. Bylo to zvláštní, protože jsem se po probuzení cítila jako živoucí mrtvola, ale sestřička nerudně poznamenala, že mi v podstatě nic nebylo. Lilith tedy musela vypít skoro všechny prášky - možná mě chtěla chránit i ve chvíli, kdy už jakákoliv spása nepřicházela v úvahu. Hlavou mi projel její laškovný smích a bolestně mi to připomnělo, že už ho nikdy neuslyším. Našla jsem svoje nejčernější šaty. Pamatuju si, jak se na mě zadívala, když jsem je měla.
"Pěkně pohřební." řekla.
"Ale notak, neblbni."
"Kdybys s nima šla na můj, nezlobila bych se." řekla a hodila po mě šibalským pohledem.
Její slova se do mě zabodla jako střepy. Zadívala jsem se na sebe do zrcadla a toužila jsem alespoň na chvíli být jako ona. Zamotala se mi hlava a najednou v zrcadle zasvítily její vlasy. Dívala se na mě s výrazem nekonečného odloučení. Než jsem stihla položit ruku na tu její, byla pryč. Propadly jsme se každá do svého světa.

Pohřeb Lilith byl venku na hřbitově. Bylo zataženo a foukalo, takže nejedné paničce z města ulétl klobouk kamsi do dálky, ale Lilith by to udělalo radost. Neměla ráda jasné, slunečné dny - možná proto, že věděla, že v pekle se bude smažit - až moc. Kolem rakve se shromáždila větší skupina lidí - zajímavé bylo, že jsem většinu z nich snad nikdy v blízkosti Lilith neviděla. Všichni se tvářili tak smutně, až to bylo nepatřičné. Chtělo se mi křičet - sakra, kdy jste tu pro ni byli, abyste teď mohli plakat?

Kněz odříkal takovou typicky přenáboženštělou řeč (Lilith by se smála a parodovala by ho, pomyslela jsem si) a pak se vzdálil. Lidi zírali na zavřenou rakev a já zalitovala, že už ji neuvidím. Otočila jsem se a zadívala jsem se na skupinu cizích lidí. Všichni si podezřele klidně o něčem povídali. Zvedla jsem tedy víko, abych naposledy viděla lásku svých životů.
Byla nadpozemsky nádherná. Rty jí zářily rudou rtěnkou - přesně takovou, jakou nosila ve dnech, kdy hledala své oběti. Kdyby ses viděla, zlato, pomyslela jsem si, tohle by se ti zatraceně líbilo. Na sobě měla krajkové šaty, a nepotřebovala jsem odklápět i druhou polovinu rakve na to, abych nevěděla, že byly hříšně krátký. Taková Lilith byla. Ať už ji strojil kdokoliv, odvedl dokonalou práci. Lehce mě to zahřálo u srdce.

Její matný obličej byl tak klidný, jako nikdy v životě. Neovládla jsem se a pohladila jsem ji po tváři. Strašidelný chlad mě šimral na prstech, ale já stejně nemohla přestat. "Jsi tak krásná." zašeptala jsem a cítila jsem, jak mě pálí slzy.
Někdo na mě zavolal a poznamenal něco o neslušnosti, a tak jsem Lilith odřízla poslední pohled na nebe a zavřela jí v její saténové místnosti odpočinku.

Muži spustili rakev do jámy. Lilith by poznamenala něco ve stylu "Ale notak, neperte se o mě, chlapci". Došlo mi, že mě ještě dlouhou dobu bude napadat, co by Lilith řekla. Část jí ve mně zůstane navždy.

Lilithina mamka hodila na její rakev hrst hlíny a pak růži. Tak to šlo člověk po člověku. Když došlo na mě, ztuhla jsem. Stála jsem tam nad rakví své lásky a měla jsem divnou chuť skočit k ní, přitulit se k mé ledové královně a nechat se zasypat s ní.
"Proč jen ty, lásko. Proč." zašeptala jsem a hodila jsem na její rakev hlínu.
Najednou se nad ní začalo něco zhmotňovat. Zprvu to nemělo žádný konkrétní tvar, ale pak se ke mně vyškrábala průsvitná Lilith. Vypadala úplně stejně, jako její mrtvé tělo, ale její oči a obličej byly pořád živé.
"Proboha, tam dole je to pořádná nuda, ti řeknu." začala Lilith neformálně.
Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Usmála se a zpoza ucha si vytáhla dvě cigarety.
"Dáš si?" nesnášela jsem je, ale věděla jsem, že ji tentokrát nemohu odmítnout.

Lilith si potáhla a já viděla, jak s ní kouř splývá. Rozhlédla se po lidech a hořce se zasmála.
"Kašpaři. Hlavně, že se mnou celej život vyjebávali." poznamenala.
"Jsi tak krásná." musela jsem říct.
Něco v jejích očích se změnilo. Její znechucené pobavení se najednou přetransformovalo v něhu.
"To ty jsi, a vždycky budeš. Promiň, že jsem tě zklamala. Počkám na tebe, i kdyby to mělo trvat navěky."
Dokázala jsem se na ni jen dívat a tiše ji milovat.
"Můj čas nadešel." řekla tiše a podala mi nedokouřenou cigaretu.
Podala jsem jí mlčky svou růži.
"Díky, lásko. Drž se." zašeptala a rozplynula se mi navždycky.

"Nechoď!" zakřičela jsem a všichni se po mně znepokojeně ohlédli.
Začalo pršet a já se rozplakala svým hlasitým, ošklivým pláčem, a v ruce mi dohořívaly dvě cigarety.
"Nezvládnu to bez tebe!" zakřičela jsem a teatrálně jsem se vrhla do jámy. A pak už nebylo nic.

Probudila jsem se s nepatřičnou přítomností trubiček v žilách a nemocniční pach mi prosakoval rovnou do mozku. Chtěla jsem něco říct, ale bolavý krk mi znemožnil vydat jakoukoli hlásku. Letmo jsem otočila hlavou a prázdná postel vedle mě mi vyrvala srdce zaživa.

Svatební dar

22. srpna 2017 v 20:47 | Kira
Randall hleděl do Slunce a kráčel po rozkvetlé louce. Pár metrů před ním opatrně našlapoval středně velký voříšek - snažil se udržovat tempo, neboť jakékoliv zpomalení by ho stálo kopanec do žeber. Randallova matka psa milovala, ale její syn padl daleko od stromu, jako by se kolem prohnalo tornádo a její syn zmizel v poryvech větru.

Randall se zkrátka s ničím nemazlil. Dnes ale kupodivu neměl náladu nikoho kopat. Usmíval se a z koutku úst mu trčel kus nějaké trávy, co utrhl cestou. Bezstarostně odkopával z cesty kamínky a na vrásčité kůži se objevil úsměv. Dneska je nádherný den, pomyslel si a pohladil svou nelegálně drženou pistoli.
Z cesty mu uskakovaly cvrčící kobylky, jako by věděly, že se děje něco zlého. Nebyly daleko od pravdy. Když zahlédl dvě osoby, hbitě se schoval v křoví a čekal. Šli spolu za ruce a vypadali velmi zamilovaně - tak zamilovaně, až je musel nenávidět.

Tu dívku miloval víc než všechno. Ona ho určitě nemiluje, pomyslel si, vždycky bude milovat jen mě. Nevěděl, jestli je to zbožné přání, nebo myšlenka šílence, ale věděl, že někde hluboko to tak určitě musí být. Určitě.
Muž držící ženu za ruku lehce odstoupil a - proboha co ten hajzl dělá - klekl si před ni.
"Susan, budeš mou -"
"Ano! Ano! Ano!" překřičela ho a on se zářivě usmál.

Susan klekla k němu a objala ho, a pak se ozval ohlušující výstřel. Její bílé tričko se začalo barvit do červena. V obličeji se jí zračilo čisté překvapení.
Kurva, kurva, kurva, pomyslel si Randall, ona mi tam skočila. Susan se svalila na zem s rozšiřující se rudou skvrnou na hrudi, a zatímco zezadu to vypadalo jako malá dírka, vepředu jí kulka rozmetala hruď na kusy.

"Susan!" zakřičel muž a držel si svůj krvácející hrudník.
Dva jednou ranou, proběhlo Randallovi hlavou. No doprdele.
Muž s námahou zvedl Susanino tělo a pohladil ji po bledé tváři.
"Susan, vezmeš si mě?" řekl chroptivě.
"Ano." zachrchlala. Muž vytáhl z kapsy bundy dva snubní prsteny a jeden dal jí.
Omámeně se na něj zahleděla a s vypětím posledních sil mu ho navlékla na prst.
"Ano." řekla.
Vzal druhý prsten, zamazaný od jeho vlastní krve, a navlékl jí ho na prst.
Bodavá bolest v hrudi se vlnami šířila do celého těla.
"Ano." řekl a pevně ji objal. Už nedýchala. Než se stihl rozplakat, dech ho opustil taky.

Randall ještě v křoví čekal asi pět minut, aby se ujistil, že ho nikdo nespatří.
Doprdele, tohle se mi vymklo, říkal si v duchu. Dokonce úplně zapomněl na psa.
"Pse!" zvolal.
Najednou mu nohou projela silná bolest a když sklopil zrak, viděl toho nejděsivějšího hada trčet z jeho lýtka. "Ty mrcho zatracená!" řval bolestí a mlátil do hada pěstí, ale nebylo mu to nic platné.
Mezi větvemi keře zahlédl psa.
"Pojď sem, pejsku! Pomoz páníčkovi!" zvolal Randall a nahodil bolestný úsměv. Pes vycenil zuby a výhružně zavrčel. Rozběhl se pryč a Randall za ním chrlil nadávky.

Doprdele, tohle se nemělo stát, litoval a snažil se si hada vyrvat z lýtka. Po chvíli lomcování s hadem mu nakonec došla energie a Randall upadl do bezvědomí.
Lidé ve vesnici slyšeli střelbu a na místo dorazila policie. Zatímco mrtvým se pomoci nedalo, Randall mohl být zachráněn. Mohl, ale nebyl. V křoví si ho nikdo nevšiml a tak zemřel stejně bídně, jako žil.

Susan, odpusť, pomyslel si Randall, než nadobro opustil svoje tělo. Všechno jsem podělal.

Drsný sbohem

22. května 2017 v 23:03 | Kira
"Prosím, ještě chvíli zůstaň." prosil jsem její hnědé oči a doufal, že v nich zahlédnu náznak pochopení.
Smutně se usmála a chytila mě za ruku. Uvnitř mě se najednou všechno rozsypalo, tak krásná to byla bytost. Zahlédl jsem malé tetování na krku, když mne vedla do schodů. Přestával jsem jí rozumět. Vnímal jsem tu majestátnost jejích boků, která mi způsobovala závrať, a přemýšlel jsem, zda by tu zůstala, kdybych si zlomil pár kostí a pochroumal pár svých snů. Když jsme došli do mého pokoje, prohlížela si mě, jako by se snažila na něco důležitého přijít. Byla jednou velkou záhadou a já zkrátka nemohl přijít na cokoliv, co by odhalilo její pravou podstatu.
"Dej mi pusu, Aidane."
Bylo to tu. Řekla to. Ale bylo to špatně. Nervózně na mě hleděla, jako by někam spěchala. Vždycky jsem ji chtěl, ale ne takhle. Byla kilometry daleko.
Přitiskla se ke mně a začala mě líbat s podivným "musím". Bylo to tak zoufalé, a přesto jsem tomu nedokázal zabránit. Netušila, kam se řítí, a já netušil, co mi vlastně všechno způsobí. Rukama bloudila po mých zádech a já si na chvíli pomyslel, že se do mě možná zamilovala.
Když mě povalila na postel, viděl jsem v jejích očích chladný lesk povinnosti. Vždycky jsem snil, že to bude s ní, ale v tu chvíli jsem měl chuť utéct a už ji nikdy nespatřit. Vzdal jsem se jí a ona toho využila. Když jsme se milovali (a mám pocit, že jsem tak hrozný nebyl), nebyla tam se mnou. Snažil jsem se pochopit důvod jejích činů, místo toho jsem se ale radši soustředil na to, aby to už všechno skončilo.
Ležela vedle mě a zírala do stropu. Chtěl jsem něco říct, ale v krku se mi vzpříčily snad stovky ostrých hřebíků. Chtěl jsem prolomit to ticho, ale nevěděl jsem, co říct.
"Líbilo se ti to?" zeptala se a já si pomyslel, kolika klukům to už asi řekla předemnou, když se její boky přestaly houpat, a kolika z nich se ten její nepřítomný pohled asi musel líbit.
"Proč?" vyrazil jsem ze sebe chrchlavě.
Pobaveně se na mě zadívala. Měl jsem chuť ji poslat pryč. Začala se až moc měnit v někoho, kdo mi nebyl vůbec sympatický.
"Zůstaneš aspoň?" zeptal jsem se po chvíli. Věděl jsem, že ta, kterou znám, někde uvnitř je, ale že si prochází malou osobní krizí.
Zasmála se. Jako by do mě zabodla ty hřebíky. Rozzuřil jsem se.
"Ale já tě miluju, sakra!"
Zadívala se na mě chladným, pobaveným pohledem.
"Tady nejseš ve filmu, Aidane. Sorry." řekla a zvedla se.
Začala se oblékat a já se na ni nemohl ani podívat. Myslela si, že mi dala všechno - tu noc mi ale všechno sebrala.
Hleděl jsem do prázdna a přál jsem si, aby co nejdřív odešla.
Beze slova opustila můj pokoj a od té doby jsem ji už nikdy neviděl.
Pořád jsem hleděl na místo, kudy odešla. Prázdná strana postele se mi vysmívala. Přemýšlel jsem, jak jsem ji vlastně mohl milovat. Ona totiž vždycky uměla jen brát. Přemýšlel jsem, kolika klukům tohle asi udělala - a kolik z nich pak kvůli tomu usnulo v slzách.

Z(a)bouchnutá

21. ledna 2017 v 23:47 | Kira
Naposledy viděla Jackie svého bývalého přítele před měsícem.
Potkala ho v hospodě kde se poznali, kam chodili a kde se také rozešli - on tam byl ze zvyku, ona z nostalgie. Jeho oči se dlouho propíjely do jejích, dokud se kurážně nepřesunula a sedla si naproti němu.
"Ahoj."
"Ahoj, krásko."
Nepromluvili ani slova. Občas se dotkli ruky toho druhého a v němém, téměř snovém úžasu na sebe hleděli a propadávali se časem. Snažila se v jeho očích vyčíst stesk nebo jakoukoli známku postrádání. Co on hledal v jejích už si mohla jen domýšlet. Možná osud pozdvihl její ruku a pohladil ho po tváři.
Později vyšli ven a stáli naproti sobě jako dva lidé, co jsou nuceni říct si sbohem. Jeho oči byly příliš krásné, aby se do nich její duše zase nezačala nořit. Chvíli bloumala nad tím, jestli je tohle zase dá dohromady. Jackie mu v tu chvíli chtěla říct, že ho miluje. Oba se k sobě přiblížili toužící prolomit tu vzdálenost. Když se líbali, posilněna alkoholem už nepřemýšlela nad ničím.
"Chyběl jsi mi." řekla. Chvíli se na ni díval a pak ji lačně políbil.
Bála se, že to s ní vzdává, a že chce jen fyzicky dokončit něco, co už je pryč. Přesto ho ale nedokázala nechat teď odejít.
Chytil ji za ruku a ona ji stiskla a vedla ho po schodech a zdálo se to, jako by tak kráčeli celou věčnost. Když vešli do jejího pokoje, temno pohltilo celý svět a on, jakmile zabouchl dveře, začal s opileckou rychlostí svlékat své kalhoty. Netušila, zda svléká své city, nebo jen své tělo, zdál se jí tak podivně zaujatý a nevěděla, zda nedělá chybu. Přála si ho jen duší přimknout k sobě - a tak ho dlouze políbila a nechala ho, ať si s ní dělá, co bude chtít - jako kdysi. V nekonečným zmírání těl si uvědomila, že už necítí takovou tu hmatatelnou lásku proudící celým tělem, ale jen chabou ozvěnu jejich konce a dvě těla, co jsou strašně daleko. Začala se cítít jako věc - věc, co prohrála boj o znovuvzplanutí jeho citů.
Brzy začalo svítat a on padl vysíleně vedle ní. Propletl prsty s jejími a zadíval se na ni.
"Víš, vždycky jsem věděl, že jsi ta moje souzená."
A najednou nevěděla, co mu říci. Po chvíli vstal, zakryl si rukama rozkrok a ji to zabolelo. Vždycky se před ní styděl, i když už spolu byli dlouho. Nikdy se jí neotevřel, neodhalil, a pak prostě odešel. Slíbil, že se ráno vrátí.

Když otevřel dveře, už byla vzhůru. Zvedla se na loktech a on se zarazil při pohledu na její prsa.
"Proč jsi?..." zeptal se a tvářil se nechápavě a překvapeně zároveň. Stručně mu sdělila, co se stalo, a on jen mlčel.
"Budeme dělat, že se to nestalo."
"Ale..."
"Už jednou jsi to ukončila, vzpomínáš?"
Jeho hlas dozníval pokojem a pak byl pryč. O týden později se zabil na motorce.

Na jeho pohřbu se sešli kamarádi a jeho tehdejší přítelkyně. Pár dalších dívek také plakalo více, než by se mohlo zdát normální a nakonec se před jeho rakví odehrála zajímavá rvačka. Jackie se ale vypařila jako první, protože jí nebylo dobře.

Zrovna zvracela do mísy, když si vzpomněla, že měla dostat měsíčky. Jelikož byla typicky vynervovanou dívkou, skočila si pro test. Lékárnice jí konejšivým hlasem vysvětlila proces a Jackie bylo najednou tak smutno, že zatoužila ji obejmout. Překonala se a zaplatila svými posledními penězi. Když odešla, lékarnice se za ní zadívala se smutným úsměvem.
Nechápala, že život může bejt tak ironickej. Sedla si na studený kachličky v koupelně a čekala, až se na testu objeví čárka. Najednou se jí vybavila ta poslední noc s bývalým a začala plakat. Na testu vyskočily dvě čárky.
Svět se zbořil a pak pocítila vlnu hmatatelné lásky. Věděla, že to dítě miluje víc než všechno, ale přesto ho nemohla přivést na svět. Dala hlavu do dlaní a oknem sem dolehl vzdalující se zvuk motocyklu.

Stiskni spoušť

10. ledna 2017 v 23:05 | Kira
Otočila se, aby vedle sebe nahmatala prázdnou matraci. Zvedla hlavu z polštáře (pár vlasů jí neústupně šimralo na obličeji), aby ho opět spatřila spát na kraji dvoulůžka. Bříšky prstů ho opatrně pohladila po zádech. Ošil se a sedl si na postel.
"Bolí mě hlava." zamručel a zmizel za dveřmi. Ráno ho našla spát na gauči.
Vzpomněla si, jak se s ní rád po nocích mazlíval a na začátku její kariéry ji každé ráno přemlouval, aby nechodila do práce.
"Buď tu se mnou." řekl a hodil po ní psím pohledem. Vždycky ho políbila na čelo a popřála mu hezký den. Když se večer vrátila, pevně ji chytil a nepustil ji, dokud ráno opět nevstala.
Změnu pocítila asi před měsícem. Ráno ji přestal přemlouvat a večer už nebyl tak horlivý, jako dřív.
Byla z něj ve stresu a zapomínala na něj jen v práci.
Pak dostala velkou nabídku a on, ač s kamennou tváří, nebyl proti.
Odjela na měsíc do zahraničí, kde jí prodloužili smlouvu. Když mu oznamovala, že bude na billboardech, mlčel.
"Filipe?"
Otevřel oči a ona si všimla, jak unaveně vypadá.
"Co se děje?"
Sedl si a zadíval se jí do očí. Celý vesmír najednou ztichl a ona skoro slyšela jeho vlastní myšlenky.
"Nepoznávám tě." řekl prostě a smutně se usmál.
"Jak to myslíš? Vždyť jsem to já!"
"Jsi, ale nejsi. Už nejsi moje Tereza. Jsi Tereza z billboardu. Jako bys mizela z mého života a žila jsi jen v nich, v časopisech a letácích, ale ne tady. Nemůžu spát. Vidím totiž, že pomalu prohrávám ten neviditelný boj. Nedokážu ležet v posteli vedle ženy, která se už ani nezdá být mou. Cítím, že jsi pryč, chápeš? Nezvládám to. Oba asi chceme něco jiného."
Jakmile to řekl, jejich světy se oddělily.
Už to byl rok. Dál fotila, dál chodila na večírky, byla v mnoha zemích.
Tentokrát fotili do reklamy, která měla být téměř na všech autobusech v Londýně.
"Tak, představ si něco, co opravdu moc chceš. A tvař se, jako bys ho měla dostat hned teď."
Tereza se zadívala někam do dáli a mírně se usmála.
"Tvař se zasněně, Terezo."
Chvíli hleděla na konec ateliéru a pak začala usedavě plakat.

Duhová

9. září 2016 v 18:55 | Kira
Už zase jí čumím na zadek, pomyslela si Naia, když odvracela zrak od ženy stojící v autobusu. Všichni se tvářili unaveně a apatie jim v očích zanechávala tupý lesk. Hodinky ukazovaly 17:06. Zadívala se z okna a protřela si rukou spánky. Nějakou dobu se necítila ve své kůži. Žena, na kterou předtím zírala, vystoupila z autobusu a padla kolem krku nějakému muži.
Naia se ušklíbla a pomyslela na manžela, který se měl za dvě hodiny vrátit.
Když otevřela dveře jejich bytu, všimla si zakutálené lahve na podlaze a s odporem ji zvedla. Pach zvětralého piva ji praštil přes nos a projel jí až do spánků, kde zapulzoval jako žhavá čepel nože. S povzdechem ji odnesla k těm ostatním a začala vařit Markovu oblíbenou večeři. Po pár letech manželství žena už ví, jak potěšit svého muže, Naie to ale čím dál víc protékalo mezi prsty. Všechno.
Vzpomněla si, jak se s ní kdysi miloval na kuchyňské lince, sotva ji sestavil. Kolik času od té doby uplynulo?, přemýšlela a snažila se dosáhnout na kořenku na vrchní poličce. Zvenku se ozvala rána. Naia sebou trhla a zavadila rukou o hrníček. Jak se roztříštil o podlahu, věděla, že její manžel bude protivný. Bude to chtít víc piva, pomyslela si těsně před tím, než se jí do nohy zaryl střep.
"Do-" sykla, ale ovládla se a přijmula bolest. Tak už to v jejím životě chodilo.

Mark byl věčně nespokojený muž, a Naie to začalo docházet právě při oné večeři.
Hlasitě přežvykoval její lasagne a u toho si četl jakýsi časopis. Při čtení se mu vždycky dělaly vrásky na čele, stejně jako když se soustředil nebo chtěl další pivo. Naia si pohrávala se sklenkou vína a narůstající nespokojenost ji donutila promluvit.
"Marku?"
"Hmm?" zamručel a nespustil oči z časopisu.
"Mohl bys to odložit, alespoň když jíme?"
Mark se ušklíbl a mrštil časopisem do prostoru. Naia už byla na jeho teatrální projevy zvyklá, ale i tak sebou lehce cukla. Jejímu manželovi to nejspíš jako zadostiučinění stačilo a spokojeně si upil z láhve.
"Jak bylo v práci?" snažila se zahájit konverzaci s milým úsměvem.
Mark neurčitě zabručel. Naia si upila ze sklenky vína.
"Dneska jsem se zranila."
Zvedl oči a přeměřil si ji pohledem.
"Vypadáš v pořádku." poznamenal s plnou pusou.
"Šlápla jsem na střep z hrníčku."
Mark ztuhl a zadíval se na ni velkýma, překvapenýma očima.
"Dohajzlu, ženská, byl to náš svatební dar! Umíš ty vůbec na něco šáhnout a nerozbít to?"
Naia se nadechla a snažila se mít situaci pod kontrolou. On se přeci brzy uklidní a-
"-a válí se doma. Víš jaký to je, těžce vydělávat na živobytí? Kdybys věděla-"
Vypadá legračně, když na mě řve, jako naštvanej tuleň, pomyslela si a ta představa ji donutila vyprsknout smíchy. Její manžel zuřil. U rtu měl boloňskou omáčku a na tváři svůj "já jsem tady vedoucí" výraz, ale nikdy jí nepřipadal komičtější.
"Místo toho tvýho smíchu bys mi měla vyžehlit košile. Dneska na poradě jsem vypadal jako vandrák. Naštěstí pro mě mají pochopení pro chlapy, kteří si vzali neschopný ženský." začal Mark a vidličkou seškraboval zbytky lasagní do koše.
Naia jen seděla a dívala se na něj.
"A víš co, nedá se to žrát." řekl a odešel do obýváku.
Naia se nadechla a snažila se přijmout bolest. Tak to v jejím životě přeci chodí, nebo ne?
"Hej, dones mi sem pivo. Dělej, než to začne."
Nádech, výdech.
"Sakra ženská, pohni zadkem."
V klidu, Naio, jen přijmi-
"Naio!"
jen přijmi-
"Dohajzlu, kde je to pivo?"
-sebe. Naia se zvedla a popadla klíče od bytu. Když se za ní zavřely dveře, Mark se v křesle překvapeně otočil a úplně zapomněl na to, že jeho tým vyhrává. Když hra skončila, jeho žena byla stále pryč. Něco mu říkalo, že se asi jen tak nevrátí.

Když zaklepala na ony dveře, cítila strach, nervozitu a zároveň úlevu. Chvíli přešlapovala na staré rohožce, dokud se dveře neotevřely.
"Ahoj, Naio."
"Ahoj, Annie."
"Co tu děláš?" zeptala se rozcuchaná žena v dlouhém županu.
Naia se usmála. Přistoupila k Annie blíž.
"To, co jsem měla udělat už dávno." zašeptala a políbila ji.

Něco jí říkalo, že se k Markovi asi jen tak nevrátí…

Vyhasínající Don Juan

28. července 2016 v 16:23 | Kira
Will si otevřel další pivo. Už je nějakou chvíli přestal počítat. Víčko zacinkalo o stůl a zmizelo někde v trávě. Lhostejně se za ním zahleděl. Nechtěl si nalévat do sklenice. Pohled na vlastní, stárnoucí obličej na zvlněné hladině zlatavého moku ho zneklidňoval. Dávno totiž byly pryč ty doby, kdy se mu vše dařilo. I největšího pařmena potká tvrdý náraz o obrubník.
Kdyby jen jeden, pomyslel si. Poslední měsíce života mu spíš připadaly jako pád z obrovského schodiště. Bum, bum, BUM.
Hodil do sebe polovinu láhve a zavzpomínal.

Vybavilo se mu jeho autíčko od otce, jímž Roger z vesnice naštvaně třískal o chodník. Willův táta pracoval a byl pořád pryč, (stejně se určitě někde peleší, říkávala jeho matka, malý Will ale v tu dobu nevěděl, co to znamená) pokaždé mu ale nosil dárky. Tohle modré autíčko bylo poslední, které od otce dostal. Pak si sbalil kufry a s matkou už ho nikdy neviděli.
Roger se zadíval na kusy hmoty, jež kdysi byly autíčkem, a pak se zašklebil na Willa. Něco v tom výrazu bylo.
Byl to divný začátek ještě divnějšího přátelství.
Jeho matka neměla Rogera ráda a spílala bohu, že zrovna její syn musel potkat takového rošťáka. V pubertě totiž s Rogerem tajně kouřili za opuštěnou fabrikou a kradli doma pivo. Následovaly diskotéky a večírky. Na to, jak přišel o panictví, si Will nevzpomínal. Věděl jen, že byl zatraceně dobrej. Svůj první vážný vztah měl až v devatenácti, ta dívka byla ale jen špičkou ledovce. Jeho matka byla po nocích nucena poslouchat opilé hlasy a skřípění postele. Vždy si dala polštář přes uši a plakala a nadávala na Rogera, na svého manžela, a na to, že nezůstala bydlet u maminky. Když zemřela, bylo Willovi jen třiadvacet. Pro ni to bylo vysvobození.
Pak přišly tvrdší časy. Porvali se s chlapy v hospodě a Roger skončil ve vězení za zabití.
"Nechal jsi mě v tom, ty hajzle!" křičel Roger cestou ze soudní síně. "Vůbec nemusel umírat, kdybys mi kryl záda!"
Will chladně sledoval, jak se zmítá v poutech. Užij si to, pomyslel si a jel se toho dne opít - dostal přeci jen podmínku.

Dopil druhou polovinu.
Po silnici projela žena na kole. Chvíli na ni zíral a vybavily se mu ty upocené noci, kdy alkohol tekl proudem a on si téměř vždy odnesl trofej. Na jeho obličeji bylo něco, co ženy přitahovalo. "Sice máš hezkou tvářičku, ale i ta jednou pomine, kluku." říkávala mu matka. Neuměl být věrný. Po litrech piva ztrácel zábrany a krev se mu hrnula na špatnou stranu těla. Naštěstí ho ženy tak jako tak obletovaly a on si užíval opilé noci s neznámými dívkami, zatímco jeho přítelkyně doma plakala. Miloval ji? Nevěděl. Nepamatoval si, s kolika dívkami chodil. Pamatoval si ale jejich tváře.
Jedna z nich se před ním zrovna objevila.

"Ahoj, Wille." řekla s úsměvem. Za ruku ji držel vysoký, statný muž.
"Ahoj, Rose." odvětil a všiml si, jak se jí na ruce zatřpytil zásnubní prstýnek.
"Jak se vede?"
Zamyslel se a pak nahodil svůj nejlepší úsměv, ovšem ne tak přesvědčivě, jak sám chtěl.
"Mám se fajn. A ty?"
Celý svět se zpomalil. Rose se zadívala na svého snoubence s výrazem naprosté oddanosti. V tom pohledu něco bylo.
"Nemůže to být lepší."
Rose byla jediná dívka, kterou kdy skutečně miloval. Nikdy ji nepodvedl.. podle toho, co si pamatoval.
Před očima mu proběhl jejich krátký, ale hezký vztah. Její snoubenec se na něj zahleděl.
"Miláčku, budeme muset jít." řekl jí a stiskl její ruku.
Rose na Willa zamávala a společně se snoubencem odešli.
Will za nimi hleděl, dokud v dálce nezmizeli.

Stůl se zakymácel, jak si k němu přisedla mírně rozcuchaná blondýna.
"Jsem zpátky." vyhrkla kachním hlasem. "Ty hajzly tam maj ty samočistící otáčecí prkýnka, takže jsem to nestihla celý." kvákala rozhořčeně, u nosu trocha bílého prášku. Dlouhými, růžovými nehty se mu zarývala do stehna.
"A dej mi taky!" zvolala na něj a nešikovně hrábla po lahvi, která tiše prosvištěla vzduchem a roztříštila se. Její hlas se mu rozléhal až v mozku. Pohlédl na její výrazně namalovaný obličej.
"Tak půjdem chlastat, nebo ne? V klubu přes ulici maj i docela prostorný kabinky." mrkla a provokativně mu přejela rukou po stehně.
Will se zadíval za už dávno zmizelým párem.
"Co je?" zatřásla s ním a naštvaně našpulila rty. V tu chvíli vypadala opravdu jako kachna.
"Nic." řekl, a stále hleděl do dálky. "Jen mi došlo, že jsem hroznej vůl."

Krvavé naděje

16. července 2016 v 0:49 | Kira
"Přijeď, prosím." zašeptala toužebně do telefonu. Pohrávala si s drátem pevné linky a bojovala se svým svědomím.
"Budu tam." ozvalo se a zavěsil.
Posadila se na parapet a sledovala, jak si auta razí cestu nočním deštěm. John byl jejím nejlepším přítelem už dlouhou dobu. Pomáhal jí, když ji vyhodili z práce, pomohl se stěhováním do bytu a vždycky jí nabídl rameno k vyplakání. Tentokrát to ale mělo být jiné. Chvíli bezcílně chodila po bytě a přemýšlela nad mužem, který jí měl dnes zavolat. Naplnil ji vztek a přála si, aby už tam John byl.
Když jeho auto zastavilo pod jejím oknem, rychle přes sebe přehodila župan. John vždy vyběhl schody dřív, než vůbec stihla přijít ke dveřím. Když otevřela, stál na chodbě a v očích se mu zračil zvláštní neklid. Vždy z něj sálalo cosi divokého, ale dnes večer byl jako sopka, která má každou chvílí vybuchnout. Všimla si jeho poraněných rukou, jak těžce dýchá, a čím dál víc se styděla za to, co se chystá udělat.
"Johne, co se ti stalo?"
"To nic," usmál se, až ho zabolel ret, "Jen pár komplikací v práci."
"Pojď dál." řekla a zmizela v obývacím pokoji.
Zavřel za nimi dveře a chvíli si prohlížel fotky na stěnách v předsíni. Mazlíček, který už nebyl na světě - jmenoval se Rex, nebo tak nějak, pomyslel si, i když to už vůbec nebylo důležité. Co důležité bylo, na zdi se stále vyjímaly fotky s jejím bývalým přítelem. Popudilo ho to, ale řekl si, že se nesmí nechat rozhodit. Holly ho nikdy nevolala takhle pozdě. Ale, vážně - proč ty fotky nedala pryč?! Vždyť přece-
"Johne!"
"Už jdu!" zvolal a zamračil se na vysmátého dlouhána, který se na něj zubil z fotografie.
Holly seděla na gauči a na stole se tyčila láhev vína. Usmála se a pokynula, ať se posadí vedle ní. Lehce zavadil o její ruku a zachvěl se.
"Je všechno v pořádku?" zeptala se, když jim naléval do sklenek.
Zadíval se jí do očí. Ona se namalovala, pomyslel si.
"Samozřejmě." pousmál se. "A co ty?"
Vzdychla.
"Jde to." zadívala se na pevnou linku. "Andrew dneska nezavolal."
"Hmmm." zamručel a v temném koutku duše se usmál. "Jak si to mohl dovolit?"
"Nevím." odvětila Holly a smočila ret v červeném víně.
John zatnul bolavou pěst.
"Aspoň ti neublíží." zašeptal, zatímco zíral do své sklenky.
"Myslíš?"
"Vím." řekl a temně se usmál. Dopíjel svoji sklenici tak rychle, až se polil.
"Johne, tvoje košile!" zvolala Holly a začala mu rozepínat knoflíky. "Musím to dát hned vyprat."
Odběhla i s jeho košilí do její malé koupelny. Ach Holly, jedna malá červená skvrna mě nezabije, pomyslel si John a začal se procházet po jejím bytě. Podlaha pod ním lehce praskala.
Zatímco Holly v koupelně zachraňovala jeho bílou košili, ozval se záznamník.
"Holly? Holly, to jsem já, Richard."
Johnovi se zatmělo před očima. Vysmátý dlouhán se vrací i se svým oplzlým úsměvem.
"...byla to hrozná chyba a chci se k tobě vrátit. Zavolej mi, Holly. Miluju tě."
Píp.
John neváhal a s klidem chirurga přešel k záznamníku.
"Vzkazy vymazány." ozvalo se a jeho úsměv opět rozmrzl. Všichni máme ve skříni své kostlivce, pomyslel si a pak svého činu přestal litovat. Posadil se a čekal na ni. Čekal by celé hodiny. Na ni ano.
Když se Holly vrátila, vypili celou lahev. A pak další. John se jí díval do očí a zdála se mu poněkud ztracená.
"Proč tu jsem, Holly?"
Sklopila oči k zemi a pak se k němu přitáhla a políbila ho. Pevně ji k sobě přitiskl a cítil, jak jí splašeně bije srdce.
Odtáhla se a snažila se z něj něco vyčíst.
Miluju tě miluju tě miluju miluju, křičel ve svém nitru.
Políbil ji a věděl, že už je jen jeho.
Potřebuju potřebuju potřebuju, sálalo z každého jejího polibku, ale on to nevnímal. Sundala si župan a k jeho údivu pod ním nic nebylo.
Tolik tě miluju, Holly, chtěl říct, ale ona ho začala líbat tak divoce, že skoro nepostřehl, že mu sundává kalhoty.
No tak už pojď, proběhlo jí hlavou a naléhavě ho zatáhla do ložnice.
Stáli tam, ozářeni jen světlem mrakodrapů, a John se snažil v jejích očích najít něco, co tam postrádal.
"Holly, počkej."
Strnula.
Miluju tě, Holly. Chyběla jsi mi a tolik tě miluju. Neopouštěj mě. Tohle musí být navždy. Tohle je to, co jsi chtěla, ne? Holly..
"Víš, já-"
Zatáhla ho do postele, dřív, než stihl něco říct.
Promiň Johne, ale já musela, musela, oh, Johne...
Holly, miluj mě taky, tohle nesmí být konec, Holly.
Potřebuju. Naposledy. Johne, promiň.
Holly, miluju tě. Miluju. Holly! Holly?

Ráno se probudil a kocovina se mu zaryla do hlavy jako rezavý hřebík. A kdyby jen jeden. Kolik že toho vlastně včera vypili?
Otočil se. Postel byla prázdná. Ranní město se mu z okna vysmívalo a on pocítil neodolatelnou touhu toho obrovského skleněného obra rozbít.
Našel na podlaze své kalhoty. Když přišel do obýváku, Holly seděla na gauči a v ruce třímala hrnek s kávou. Přisedl si vedle ní. S nadějí se jí zahleděl do očí. Ty její ale byly smutné. Zahanbené.
"Holly?"
Spojila palec a ukazováček a gestem si sepnula rty.
Ona o tom nechce mluvit. Ona-
"Richard mi ráno zavolal. Prý mě chce zpátky."
Cítil, jak mu v žilách tuhla krev. Tak Richard, jo? Ten, co bydlí na rohu třicáté osmé?
"Bože, já mám takovou radost, Johne, takovou radost!" téměř začala poskakovat po místnosti.
Hodil po ní zlým pohledem. Pochopil, že včerejšek už je dávno mrtvý a zakopaný a nic na světě ji nepřiměje ho zase přivést k životu.
Všimla si jeho výrazu a pochopila.
"Johne, promiň."
Pohladila ho po tváři. Příjemně ho zamrazilo.
Došlo mu, že jí odpustí vše. Tak moc ji miloval. Odpustí jí. I to, že zatím nenašla tu správnou cestu.

Na chladném nebi svítil měsíc. Byla taková zima, že šla od úst pára. Zvuk lopaty čeřil ticho lesa. John mocně oddechoval a odhazoval hlínu stranou. Tento týden již potřetí. Nikdo z nich mu ji nevezme. Už ne. Jednou ho Holly totiž určitě bude milovat.
Jsou pryč.
Richardovo tělo začala pomalu pokrývat zmrzlá hlína.
Nikdo mi Holly nevezme.
A pokud ano-
Pracoval s lopatou jako se starou známou. Po čase už to není tak složité, jak se zdá. Chce to jen trpělivost a dobrou lopatu, říkával si vždy.
Konečně se mu podařilo toho hajzla zakopat.
Už se na něj nemohl šklebit. Už mu ji nemohl přebrat.
John se spokojeně usmál.
"Miluju tě, Holly. Kdybys jen věděla, jak moc."
 
 

Reklama