Příběhy

Svatební dar

22. srpna 2017 v 20:47 | Kira
Randall hleděl do Slunce a kráčel po rozkvetlé louce. Pár metrů před ním opatrně našlapoval středně velký voříšek - snažil se udržovat tempo, neboť jakékoliv zpomalení by ho stálo kopanec do žeber. Randallova matka psa milovala, ale její syn padl daleko od stromu, jako by se kolem prohnalo tornádo a její syn zmizel v poryvech větru.

Randall se zkrátka s ničím nemazlil. Dnes ale kupodivu neměl náladu nikoho kopat. Usmíval se a z koutku úst mu trčel kus nějaké trávy, co utrhl cestou. Bezstarostně odkopával z cesty kamínky a na vrásčité kůži se objevil úsměv. Dneska je nádherný den, pomyslel si a pohladil svou nelegálně drženou pistoli.
Z cesty mu uskakovaly cvrčící kobylky, jako by věděly, že se děje něco zlého. Nebyly daleko od pravdy. Když zahlédl dvě osoby, hbitě se schoval v křoví a čekal. Šli spolu za ruce a vypadali velmi zamilovaně - tak zamilovaně, až je musel nenávidět.

Tu dívku miloval víc než všechno. Ona ho určitě nemiluje, pomyslel si, vždycky bude milovat jen mě. Nevěděl, jestli je to zbožné přání, nebo myšlenka šílence, ale věděl, že někde hluboko to tak určitě musí být. Určitě.
Muž držící ženu za ruku lehce odstoupil a - proboha co ten hajzl dělá - klekl si před ni.
"Susan, budeš mou -"
"Ano! Ano! Ano!" překřičela ho a on se zářivě usmál.

Susan klekla k němu a objala ho, a pak se ozval ohlušující výstřel. Její bílé tričko se začalo barvit do červena. V obličeji se jí zračilo čisté překvapení.
Kurva, kurva, kurva, pomyslel si Randall, ona mi tam skočila. Susan se svalila na zem s rozšiřující se rudou skvrnou na hrudi, a zatímco zezadu to vypadalo jako malá dírka, vepředu jí kulka rozmetala hruď na kusy.

"Susan!" zakřičel muž a držel si svůj krvácející hrudník.
Dva jednou ranou, proběhlo Randallovi hlavou. No doprdele.
Muž s námahou zvedl Susanino tělo a pohladil ji po bledé tváři.
"Susan, vezmeš si mě?" řekl chroptivě.
"Ano." zachrchlala. Muž vytáhl z kapsy bundy dva snubní prsteny a jeden dal jí.
Omámeně se na něj zahleděla a s vypětím posledních sil mu ho navlékla na prst.
"Ano." řekla.
Vzal druhý prsten, zamazaný od jeho vlastní krve, a navlékl jí ho na prst.
Bodavá bolest v hrudi se vlnami šířila do celého těla.
"Ano." řekl a pevně ji objal. Už nedýchala. Než se stihl rozplakat, dech ho opustil taky.

Randall ještě v křoví čekal asi pět minut, aby se ujistil, že ho nikdo nespatří.
Doprdele, tohle se mi vymklo, říkal si v duchu. Dokonce úplně zapomněl na psa.
"Pse!" zvolal.
Najednou mu nohou projela silná bolest a když sklopil zrak, viděl toho nejděsivějšího hada trčet z jeho lýtka. "Ty mrcho zatracená!" řval bolestí a mlátil do hada pěstí, ale nebylo mu to nic platné.
Mezi větvemi keře zahlédl psa.
"Pojď sem, pejsku! Pomoz páníčkovi!" zvolal Randall a nahodil bolestný úsměv. Pes vycenil zuby a výhružně zavrčel. Rozběhl se pryč a Randall za ním chrlil nadávky.

Doprdele, tohle se nemělo stát, litoval a snažil se si hada vyrvat z lýtka. Po chvíli lomcování s hadem mu nakonec došla energie a Randall upadl do bezvědomí.
Lidé ve vesnici slyšeli střelbu a na místo dorazila policie. Zatímco mrtvým se pomoci nedalo, Randall mohl být zachráněn. Mohl, ale nebyl. V křoví si ho nikdo nevšiml a tak zemřel stejně bídně, jako žil.

Susan, odpusť, pomyslel si Randall, než nadobro opustil svoje tělo. Všechno jsem podělal.

Drsný sbohem

22. května 2017 v 23:03 | Kira
"Prosím, ještě chvíli zůstaň." prosil jsem její hnědé oči a doufal, že v nich zahlédnu náznak pochopení.
Smutně se usmála a chytila mě za ruku. Uvnitř mě se najednou všechno rozsypalo, tak krásná to byla bytost. Zahlédl jsem malé tetování na krku, když mne vedla do schodů. Přestával jsem jí rozumět. Vnímal jsem tu majestátnost jejích boků, která mi způsobovala závrať, a přemýšlel jsem, zda by tu zůstala, kdybych si zlomil pár kostí a pochroumal pár svých snů. Když jsme došli do mého pokoje, prohlížela si mě, jako by se snažila na něco důležitého přijít. Byla jednou velkou záhadou a já zkrátka nemohl přijít na cokoliv, co by odhalilo její pravou podstatu.
"Dej mi pusu, Aidane."
Bylo to tu. Řekla to. Ale bylo to špatně. Nervózně na mě hleděla, jako by někam spěchala. Vždycky jsem ji chtěl, ale ne takhle. Byla kilometry daleko.
Přitiskla se ke mně a začala mě líbat s podivným "musím". Bylo to tak zoufalé, a přesto jsem tomu nedokázal zabránit. Netušila, kam se řítí, a já netušil, co mi vlastně všechno způsobí. Rukama bloudila po mých zádech a já si na chvíli pomyslel, že se do mě možná zamilovala.
Když mě povalila na postel, viděl jsem v jejích očích chladný lesk povinnosti. Vždycky jsem snil, že to bude s ní, ale v tu chvíli jsem měl chuť utéct a už ji nikdy nespatřit. Vzdal jsem se jí a ona toho využila. Když jsme se milovali (a mám pocit, že jsem tak hrozný nebyl), nebyla tam se mnou. Snažil jsem se pochopit důvod jejích činů, místo toho jsem se ale radši soustředil na to, aby to už všechno skončilo.
Ležela vedle mě a zírala do stropu. Chtěl jsem něco říct, ale v krku se mi vzpříčily snad stovky ostrých hřebíků. Chtěl jsem prolomit to ticho, ale nevěděl jsem, co říct.
"Líbilo se ti to?" zeptala se a já si pomyslel, kolika klukům to už asi řekla předemnou, když se její boky přestaly houpat, a kolika z nich se ten její nepřítomný pohled asi musel líbit.
"Proč?" vyrazil jsem ze sebe chrchlavě.
Pobaveně se na mě zadívala. Měl jsem chuť ji poslat pryč. Začala se až moc měnit v někoho, kdo mi nebyl vůbec sympatický.
"Zůstaneš aspoň?" zeptal jsem se po chvíli. Věděl jsem, že ta, kterou znám, někde uvnitř je, ale že si prochází malou osobní krizí.
Zasmála se. Jako by do mě zabodla ty hřebíky. Rozzuřil jsem se.
"Ale já tě miluju, sakra!"
Zadívala se na mě chladným, pobaveným pohledem.
"Tady nejseš ve filmu, Aidane. Sorry." řekla a zvedla se.
Začala se oblékat a já se na ni nemohl ani podívat. Myslela si, že mi dala všechno - tu noc mi ale všechno sebrala.
Hleděl jsem do prázdna a přál jsem si, aby co nejdřív odešla.
Beze slova opustila můj pokoj a od té doby jsem ji už nikdy neviděl.
Pořád jsem hleděl na místo, kudy odešla. Prázdná strana postele se mi vysmívala. Přemýšlel jsem, jak jsem ji vlastně mohl milovat. Ona totiž vždycky uměla jen brát. Přemýšlel jsem, kolika klukům tohle asi udělala - a kolik z nich pak kvůli tomu usnulo v slzách.

Z(a)bouchnutá

21. ledna 2017 v 23:47 | Kira
Naposledy viděla Jackie svého bývalého přítele před měsícem.
Potkala ho v hospodě kde se poznali, kam chodili a kde se také rozešli - on tam byl ze zvyku, ona z nostalgie. Jeho oči se dlouho propíjely do jejích, dokud se kurážně nepřesunula a sedla si naproti němu.
"Ahoj."
"Ahoj, krásko."
Nepromluvili ani slova. Občas se dotkli ruky toho druhého a v němém, téměř snovém úžasu na sebe hleděli a propadávali se časem. Snažila se v jeho očích vyčíst stesk nebo jakoukoli známku postrádání. Co on hledal v jejích už si mohla jen domýšlet. Možná osud pozdvihl její ruku a pohladil ho po tváři.
Později vyšli ven a stáli naproti sobě jako dva lidé, co jsou nuceni říct si sbohem. Jeho oči byly příliš krásné, aby se do nich její duše zase nezačala nořit. Chvíli bloumala nad tím, jestli je tohle zase dá dohromady. Jackie mu v tu chvíli chtěla říct, že ho miluje. Oba se k sobě přiblížili toužící prolomit tu vzdálenost. Když se líbali, posilněna alkoholem už nepřemýšlela nad ničím.
"Chyběl jsi mi." řekla. Chvíli se na ni díval a pak ji lačně políbil.
Bála se, že to s ní vzdává, a že chce jen fyzicky dokončit něco, co už je pryč. Přesto ho ale nedokázala nechat teď odejít.
Chytil ji za ruku a ona ji stiskla a vedla ho po schodech a zdálo se to, jako by tak kráčeli celou věčnost. Když vešli do jejího pokoje, temno pohltilo celý svět a on, jakmile zabouchl dveře, začal s opileckou rychlostí svlékat své kalhoty. Netušila, zda svléká své city, nebo jen své tělo, zdál se jí tak podivně zaujatý a nevěděla, zda nedělá chybu. Přála si ho jen duší přimknout k sobě - a tak ho dlouze políbila a nechala ho, ať si s ní dělá, co bude chtít - jako kdysi. V nekonečným zmírání těl si uvědomila, že už necítí takovou tu hmatatelnou lásku proudící celým tělem, ale jen chabou ozvěnu jejich konce a dvě těla, co jsou strašně daleko. Začala se cítít jako věc - věc, co prohrála boj o znovuvzplanutí jeho citů.
Brzy začalo svítat a on padl vysíleně vedle ní. Propletl prsty s jejími a zadíval se na ni.
"Víš, vždycky jsem věděl, že jsi ta moje souzená."
A najednou nevěděla, co mu říci. Po chvíli vstal, zakryl si rukama rozkrok a ji to zabolelo. Vždycky se před ní styděl, i když už spolu byli dlouho. Nikdy se jí neotevřel, neodhalil, a pak prostě odešel. Slíbil, že se ráno vrátí.

Když otevřel dveře, už byla vzhůru. Zvedla se na loktech a on se zarazil při pohledu na její prsa.
"Proč jsi?..." zeptal se a tvářil se nechápavě a překvapeně zároveň. Stručně mu sdělila, co se stalo, a on jen mlčel.
"Budeme dělat, že se to nestalo."
"Ale..."
"Už jednou jsi to ukončila, vzpomínáš?"
Jeho hlas dozníval pokojem a pak byl pryč. O týden později se zabil na motorce.

Na jeho pohřbu se sešli kamarádi a jeho tehdejší přítelkyně. Pár dalších dívek také plakalo více, než by se mohlo zdát normální a nakonec se před jeho rakví odehrála zajímavá rvačka. Jackie se ale vypařila jako první, protože jí nebylo dobře.

Zrovna zvracela do mísy, když si vzpomněla, že měla dostat měsíčky. Jelikož byla typicky vynervovanou dívkou, skočila si pro test. Lékárnice jí konejšivým hlasem vysvětlila proces a Jackie bylo najednou tak smutno, že zatoužila ji obejmout. Překonala se a zaplatila svými posledními penězi. Když odešla, lékarnice se za ní zadívala se smutným úsměvem.
Nechápala, že život může bejt tak ironickej. Sedla si na studený kachličky v koupelně a čekala, až se na testu objeví čárka. Najednou se jí vybavila ta poslední noc s bývalým a začala plakat. Na testu vyskočily dvě čárky.
Svět se zbořil a pak pocítila vlnu hmatatelné lásky. Věděla, že to dítě miluje víc než všechno, ale přesto ho nemohla přivést na svět. Dala hlavu do dlaní a oknem sem dolehl vzdalující se zvuk motocyklu.

Stiskni spoušť

10. ledna 2017 v 23:05 | Kira
Otočila se, aby vedle sebe nahmatala prázdnou matraci. Zvedla hlavu z polštáře (pár vlasů jí neústupně šimralo na obličeji), aby ho opět spatřila spát na kraji dvoulůžka. Bříšky prstů ho opatrně pohladila po zádech. Ošil se a sedl si na postel.
"Bolí mě hlava." zamručel a zmizel za dveřmi. Ráno ho našla spát na gauči.
Vzpomněla si, jak se s ní rád po nocích mazlíval a na začátku její kariéry ji každé ráno přemlouval, aby nechodila do práce.
"Buď tu se mnou." řekl a hodil po ní psím pohledem. Vždycky ho políbila na čelo a popřála mu hezký den. Když se večer vrátila, pevně ji chytil a nepustil ji, dokud ráno opět nevstala.
Změnu pocítila asi před měsícem. Ráno ji přestal přemlouvat a večer už nebyl tak horlivý, jako dřív.
Byla z něj ve stresu a zapomínala na něj jen v práci.
Pak dostala velkou nabídku a on, ač s kamennou tváří, nebyl proti.
Odjela na měsíc do zahraničí, kde jí prodloužili smlouvu. Když mu oznamovala, že bude na billboardech, mlčel.
"Filipe?"
Otevřel oči a ona si všimla, jak unaveně vypadá.
"Co se děje?"
Sedl si a zadíval se jí do očí. Celý vesmír najednou ztichl a ona skoro slyšela jeho vlastní myšlenky.
"Nepoznávám tě." řekl prostě a smutně se usmál.
"Jak to myslíš? Vždyť jsem to já!"
"Jsi, ale nejsi. Už nejsi moje Tereza. Jsi Tereza z billboardu. Jako bys mizela z mého života a žila jsi jen v nich, v časopisech a letácích, ale ne tady. Nemůžu spát. Vidím totiž, že pomalu prohrávám ten neviditelný boj. Nedokážu ležet v posteli vedle ženy, která se už ani nezdá být mou. Cítím, že jsi pryč, chápeš? Nezvládám to. Oba asi chceme něco jiného."
Jakmile to řekl, jejich světy se oddělily.
Už to byl rok. Dál fotila, dál chodila na večírky, byla v mnoha zemích.
Tentokrát fotili do reklamy, která měla být téměř na všech autobusech v Londýně.
"Tak, představ si něco, co opravdu moc chceš. A tvař se, jako bys ho měla dostat hned teď."
Tereza se zadívala někam do dáli a mírně se usmála.
"Tvař se zasněně, Terezo."
Chvíli hleděla na konec ateliéru a pak začala usedavě plakat.

Duhová

9. září 2016 v 18:55 | Kira
Už zase jí čumím na zadek, pomyslela si Naia, když odvracela zrak od ženy stojící v autobusu. Všichni se tvářili unaveně a apatie jim v očích zanechávala tupý lesk. Hodinky ukazovaly 17:06. Zadívala se z okna a protřela si rukou spánky. Nějakou dobu se necítila ve své kůži. Žena, na kterou předtím zírala, vystoupila z autobusu a padla kolem krku nějakému muži.
Naia se ušklíbla a pomyslela na manžela, který se měl za dvě hodiny vrátit.
Když otevřela dveře jejich bytu, všimla si zakutálené lahve na podlaze a s odporem ji zvedla. Pach zvětralého piva ji praštil přes nos a projel jí až do spánků, kde zapulzoval jako žhavá čepel nože. S povzdechem ji odnesla k těm ostatním a začala vařit Markovu oblíbenou večeři. Po pár letech manželství žena už ví, jak potěšit svého muže, Naie to ale čím dál víc protékalo mezi prsty. Všechno.
Vzpomněla si, jak se s ní kdysi miloval na kuchyňské lince, sotva ji sestavil. Kolik času od té doby uplynulo?, přemýšlela a snažila se dosáhnout na kořenku na vrchní poličce. Zvenku se ozvala rána. Naia sebou trhla a zavadila rukou o hrníček. Jak se roztříštil o podlahu, věděla, že její manžel bude protivný. Bude to chtít víc piva, pomyslela si těsně před tím, než se jí do nohy zaryl střep.
"Do-" sykla, ale ovládla se a přijmula bolest. Tak už to v jejím životě chodilo.

Mark byl věčně nespokojený muž, a Naie to začalo docházet právě při oné večeři.
Hlasitě přežvykoval její lasagne a u toho si četl jakýsi časopis. Při čtení se mu vždycky dělaly vrásky na čele, stejně jako když se soustředil nebo chtěl další pivo. Naia si pohrávala se sklenkou vína a narůstající nespokojenost ji donutila promluvit.
"Marku?"
"Hmm?" zamručel a nespustil oči z časopisu.
"Mohl bys to odložit, alespoň když jíme?"
Mark se ušklíbl a mrštil časopisem do prostoru. Naia už byla na jeho teatrální projevy zvyklá, ale i tak sebou lehce cukla. Jejímu manželovi to nejspíš jako zadostiučinění stačilo a spokojeně si upil z láhve.
"Jak bylo v práci?" snažila se zahájit konverzaci s milým úsměvem.
Mark neurčitě zabručel. Naia si upila ze sklenky vína.
"Dneska jsem se zranila."
Zvedl oči a přeměřil si ji pohledem.
"Vypadáš v pořádku." poznamenal s plnou pusou.
"Šlápla jsem na střep z hrníčku."
Mark ztuhl a zadíval se na ni velkýma, překvapenýma očima.
"Dohajzlu, ženská, byl to náš svatební dar! Umíš ty vůbec na něco šáhnout a nerozbít to?"
Naia se nadechla a snažila se mít situaci pod kontrolou. On se přeci brzy uklidní a-
"-a válí se doma. Víš jaký to je, těžce vydělávat na živobytí? Kdybys věděla-"
Vypadá legračně, když na mě řve, jako naštvanej tuleň, pomyslela si a ta představa ji donutila vyprsknout smíchy. Její manžel zuřil. U rtu měl boloňskou omáčku a na tváři svůj "já jsem tady vedoucí" výraz, ale nikdy jí nepřipadal komičtější.
"Místo toho tvýho smíchu bys mi měla vyžehlit košile. Dneska na poradě jsem vypadal jako vandrák. Naštěstí pro mě mají pochopení pro chlapy, kteří si vzali neschopný ženský." začal Mark a vidličkou seškraboval zbytky lasagní do koše.
Naia jen seděla a dívala se na něj.
"A víš co, nedá se to žrát." řekl a odešel do obýváku.
Naia se nadechla a snažila se přijmout bolest. Tak to v jejím životě přeci chodí, nebo ne?
"Hej, dones mi sem pivo. Dělej, než to začne."
Nádech, výdech.
"Sakra ženská, pohni zadkem."
V klidu, Naio, jen přijmi-
"Naio!"
jen přijmi-
"Dohajzlu, kde je to pivo?"
-sebe. Naia se zvedla a popadla klíče od bytu. Když se za ní zavřely dveře, Mark se v křesle překvapeně otočil a úplně zapomněl na to, že jeho tým vyhrává. Když hra skončila, jeho žena byla stále pryč. Něco mu říkalo, že se asi jen tak nevrátí.

Když zaklepala na ony dveře, cítila strach, nervozitu a zároveň úlevu. Chvíli přešlapovala na staré rohožce, dokud se dveře neotevřely.
"Ahoj, Naio."
"Ahoj, Annie."
"Co tu děláš?" zeptala se rozcuchaná žena v dlouhém županu.
Naia se usmála. Přistoupila k Annie blíž.
"To, co jsem měla udělat už dávno." zašeptala a políbila ji.

Něco jí říkalo, že se k Markovi asi jen tak nevrátí…

Vyhasínající Don Juan

28. července 2016 v 16:23 | Kira
Will si otevřel další pivo. Už je nějakou chvíli přestal počítat. Víčko zacinkalo o stůl a zmizelo někde v trávě. Lhostejně se za ním zahleděl. Nechtěl si nalévat do sklenice. Pohled na vlastní, stárnoucí obličej na zvlněné hladině zlatavého moku ho zneklidňoval. Dávno totiž byly pryč ty doby, kdy se mu vše dařilo. I největšího pařmena potká tvrdý náraz o obrubník.
Kdyby jen jeden, pomyslel si. Poslední měsíce života mu spíš připadaly jako pád z obrovského schodiště. Bum, bum, BUM.
Hodil do sebe polovinu láhve a zavzpomínal.

Vybavilo se mu jeho autíčko od otce, jímž Roger z vesnice naštvaně třískal o chodník. Willův táta pracoval a byl pořád pryč, (stejně se určitě někde peleší, říkávala jeho matka, malý Will ale v tu dobu nevěděl, co to znamená) pokaždé mu ale nosil dárky. Tohle modré autíčko bylo poslední, které od otce dostal. Pak si sbalil kufry a s matkou už ho nikdy neviděli.
Roger se zadíval na kusy hmoty, jež kdysi byly autíčkem, a pak se zašklebil na Willa. Něco v tom výrazu bylo.
Byl to divný začátek ještě divnějšího přátelství.
Jeho matka neměla Rogera ráda a spílala bohu, že zrovna její syn musel potkat takového rošťáka. V pubertě totiž s Rogerem tajně kouřili za opuštěnou fabrikou a kradli doma pivo. Následovaly diskotéky a večírky. Na to, jak přišel o panictví, si Will nevzpomínal. Věděl jen, že byl zatraceně dobrej. Svůj první vážný vztah měl až v devatenácti, ta dívka byla ale jen špičkou ledovce. Jeho matka byla po nocích nucena poslouchat opilé hlasy a skřípění postele. Vždy si dala polštář přes uši a plakala a nadávala na Rogera, na svého manžela, a na to, že nezůstala bydlet u maminky. Když zemřela, bylo Willovi jen třiadvacet. Pro ni to bylo vysvobození.
Pak přišly tvrdší časy. Porvali se s chlapy v hospodě a Roger skončil ve vězení za zabití.
"Nechal jsi mě v tom, ty hajzle!" křičel Roger cestou ze soudní síně. "Vůbec nemusel umírat, kdybys mi kryl záda!"
Will chladně sledoval, jak se zmítá v poutech. Užij si to, pomyslel si a jel se toho dne opít - dostal přeci jen podmínku.

Dopil druhou polovinu.
Po silnici projela žena na kole. Chvíli na ni zíral a vybavily se mu ty upocené noci, kdy alkohol tekl proudem a on si téměř vždy odnesl trofej. Na jeho obličeji bylo něco, co ženy přitahovalo. "Sice máš hezkou tvářičku, ale i ta jednou pomine, kluku." říkávala mu matka. Neuměl být věrný. Po litrech piva ztrácel zábrany a krev se mu hrnula na špatnou stranu těla. Naštěstí ho ženy tak jako tak obletovaly a on si užíval opilé noci s neznámými dívkami, zatímco jeho přítelkyně doma plakala. Miloval ji? Nevěděl. Nepamatoval si, s kolika dívkami chodil. Pamatoval si ale jejich tváře.
Jedna z nich se před ním zrovna objevila.

"Ahoj, Wille." řekla s úsměvem. Za ruku ji držel vysoký, statný muž.
"Ahoj, Rose." odvětil a všiml si, jak se jí na ruce zatřpytil zásnubní prstýnek.
"Jak se vede?"
Zamyslel se a pak nahodil svůj nejlepší úsměv, ovšem ne tak přesvědčivě, jak sám chtěl.
"Mám se fajn. A ty?"
Celý svět se zpomalil. Rose se zadívala na svého snoubence s výrazem naprosté oddanosti. V tom pohledu něco bylo.
"Nemůže to být lepší."
Rose byla jediná dívka, kterou kdy skutečně miloval. Nikdy ji nepodvedl.. podle toho, co si pamatoval.
Před očima mu proběhl jejich krátký, ale hezký vztah. Její snoubenec se na něj zahleděl.
"Miláčku, budeme muset jít." řekl jí a stiskl její ruku.
Rose na Willa zamávala a společně se snoubencem odešli.
Will za nimi hleděl, dokud v dálce nezmizeli.

Stůl se zakymácel, jak si k němu přisedla mírně rozcuchaná blondýna.
"Jsem zpátky." vyhrkla kachním hlasem. "Ty hajzly tam maj ty samočistící otáčecí prkýnka, takže jsem to nestihla celý." kvákala rozhořčeně, u nosu trocha bílého prášku. Dlouhými, růžovými nehty se mu zarývala do stehna.
"A dej mi taky!" zvolala na něj a nešikovně hrábla po lahvi, která tiše prosvištěla vzduchem a roztříštila se. Její hlas se mu rozléhal až v mozku. Pohlédl na její výrazně namalovaný obličej.
"Tak půjdem chlastat, nebo ne? V klubu přes ulici maj i docela prostorný kabinky." mrkla a provokativně mu přejela rukou po stehně.
Will se zadíval za už dávno zmizelým párem.
"Co je?" zatřásla s ním a naštvaně našpulila rty. V tu chvíli vypadala opravdu jako kachna.
"Nic." řekl, a stále hleděl do dálky. "Jen mi došlo, že jsem hroznej vůl."

Krvavé naděje

16. července 2016 v 0:49 | Kira
"Přijeď, prosím." zašeptala toužebně do telefonu. Pohrávala si s drátem pevné linky a bojovala se svým svědomím.
"Budu tam." ozvalo se a zavěsil.
Posadila se na parapet a sledovala, jak si auta razí cestu nočním deštěm. John byl jejím nejlepším přítelem už dlouhou dobu. Pomáhal jí, když ji vyhodili z práce, pomohl se stěhováním do bytu a vždycky jí nabídl rameno k vyplakání. Tentokrát to ale mělo být jiné. Chvíli bezcílně chodila po bytě a přemýšlela nad mužem, který jí měl dnes zavolat. Naplnil ji vztek a přála si, aby už tam John byl.
Když jeho auto zastavilo pod jejím oknem, rychle přes sebe přehodila župan. John vždy vyběhl schody dřív, než vůbec stihla přijít ke dveřím. Když otevřela, stál na chodbě a v očích se mu zračil zvláštní neklid. Vždy z něj sálalo cosi divokého, ale dnes večer byl jako sopka, která má každou chvílí vybuchnout. Všimla si jeho poraněných rukou, jak těžce dýchá, a čím dál víc se styděla za to, co se chystá udělat.
"Johne, co se ti stalo?"
"To nic," usmál se, až ho zabolel ret, "Jen pár komplikací v práci."
"Pojď dál." řekla a zmizela v obývacím pokoji.
Zavřel za nimi dveře a chvíli si prohlížel fotky na stěnách v předsíni. Mazlíček, který už nebyl na světě - jmenoval se Rex, nebo tak nějak, pomyslel si, i když to už vůbec nebylo důležité. Co důležité bylo, na zdi se stále vyjímaly fotky s jejím bývalým přítelem. Popudilo ho to, ale řekl si, že se nesmí nechat rozhodit. Holly ho nikdy nevolala takhle pozdě. Ale, vážně - proč ty fotky nedala pryč?! Vždyť přece-
"Johne!"
"Už jdu!" zvolal a zamračil se na vysmátého dlouhána, který se na něj zubil z fotografie.
Holly seděla na gauči a na stole se tyčila láhev vína. Usmála se a pokynula, ať se posadí vedle ní. Lehce zavadil o její ruku a zachvěl se.
"Je všechno v pořádku?" zeptala se, když jim naléval do sklenek.
Zadíval se jí do očí. Ona se namalovala, pomyslel si.
"Samozřejmě." pousmál se. "A co ty?"
Vzdychla.
"Jde to." zadívala se na pevnou linku. "Andrew dneska nezavolal."
"Hmmm." zamručel a v temném koutku duše se usmál. "Jak si to mohl dovolit?"
"Nevím." odvětila Holly a smočila ret v červeném víně.
John zatnul bolavou pěst.
"Aspoň ti neublíží." zašeptal, zatímco zíral do své sklenky.
"Myslíš?"
"Vím." řekl a temně se usmál. Dopíjel svoji sklenici tak rychle, až se polil.
"Johne, tvoje košile!" zvolala Holly a začala mu rozepínat knoflíky. "Musím to dát hned vyprat."
Odběhla i s jeho košilí do její malé koupelny. Ach Holly, jedna malá červená skvrna mě nezabije, pomyslel si John a začal se procházet po jejím bytě. Podlaha pod ním lehce praskala.
Zatímco Holly v koupelně zachraňovala jeho bílou košili, ozval se záznamník.
"Holly? Holly, to jsem já, Richard."
Johnovi se zatmělo před očima. Vysmátý dlouhán se vrací i se svým oplzlým úsměvem.
"...byla to hrozná chyba a chci se k tobě vrátit. Zavolej mi, Holly. Miluju tě."
Píp.
John neváhal a s klidem chirurga přešel k záznamníku.
"Vzkazy vymazány." ozvalo se a jeho úsměv opět rozmrzl. Všichni máme ve skříni své kostlivce, pomyslel si a pak svého činu přestal litovat. Posadil se a čekal na ni. Čekal by celé hodiny. Na ni ano.
Když se Holly vrátila, vypili celou lahev. A pak další. John se jí díval do očí a zdála se mu poněkud ztracená.
"Proč tu jsem, Holly?"
Sklopila oči k zemi a pak se k němu přitáhla a políbila ho. Pevně ji k sobě přitiskl a cítil, jak jí splašeně bije srdce.
Odtáhla se a snažila se z něj něco vyčíst.
Miluju tě miluju tě miluju miluju, křičel ve svém nitru.
Políbil ji a věděl, že už je jen jeho.
Potřebuju potřebuju potřebuju, sálalo z každého jejího polibku, ale on to nevnímal. Sundala si župan a k jeho údivu pod ním nic nebylo.
Tolik tě miluju, Holly, chtěl říct, ale ona ho začala líbat tak divoce, že skoro nepostřehl, že mu sundává kalhoty.
No tak už pojď, proběhlo jí hlavou a naléhavě ho zatáhla do ložnice.
Stáli tam, ozářeni jen světlem mrakodrapů, a John se snažil v jejích očích najít něco, co tam postrádal.
"Holly, počkej."
Strnula.
Miluju tě, Holly. Chyběla jsi mi a tolik tě miluju. Neopouštěj mě. Tohle musí být navždy. Tohle je to, co jsi chtěla, ne? Holly..
"Víš, já-"
Zatáhla ho do postele, dřív, než stihl něco říct.
Promiň Johne, ale já musela, musela, oh, Johne...
Holly, miluj mě taky, tohle nesmí být konec, Holly.
Potřebuju. Naposledy. Johne, promiň.
Holly, miluju tě. Miluju. Holly! Holly?

Ráno se probudil a kocovina se mu zaryla do hlavy jako rezavý hřebík. A kdyby jen jeden. Kolik že toho vlastně včera vypili?
Otočil se. Postel byla prázdná. Ranní město se mu z okna vysmívalo a on pocítil neodolatelnou touhu toho obrovského skleněného obra rozbít.
Našel na podlaze své kalhoty. Když přišel do obýváku, Holly seděla na gauči a v ruce třímala hrnek s kávou. Přisedl si vedle ní. S nadějí se jí zahleděl do očí. Ty její ale byly smutné. Zahanbené.
"Holly?"
Spojila palec a ukazováček a gestem si sepnula rty.
Ona o tom nechce mluvit. Ona-
"Richard mi ráno zavolal. Prý mě chce zpátky."
Cítil, jak mu v žilách tuhla krev. Tak Richard, jo? Ten, co bydlí na rohu třicáté osmé?
"Bože, já mám takovou radost, Johne, takovou radost!" téměř začala poskakovat po místnosti.
Hodil po ní zlým pohledem. Pochopil, že včerejšek už je dávno mrtvý a zakopaný a nic na světě ji nepřiměje ho zase přivést k životu.
Všimla si jeho výrazu a pochopila.
"Johne, promiň."
Pohladila ho po tváři. Příjemně ho zamrazilo.
Došlo mu, že jí odpustí vše. Tak moc ji miloval. Odpustí jí. I to, že zatím nenašla tu správnou cestu.

Na chladném nebi svítil měsíc. Byla taková zima, že šla od úst pára. Zvuk lopaty čeřil ticho lesa. John mocně oddechoval a odhazoval hlínu stranou. Tento týden již potřetí. Nikdo z nich mu ji nevezme. Už ne. Jednou ho Holly totiž určitě bude milovat.
Jsou pryč.
Richardovo tělo začala pomalu pokrývat zmrzlá hlína.
Nikdo mi Holly nevezme.
A pokud ano-
Pracoval s lopatou jako se starou známou. Po čase už to není tak složité, jak se zdá. Chce to jen trpělivost a dobrou lopatu, říkával si vždy.
Konečně se mu podařilo toho hajzla zakopat.
Už se na něj nemohl šklebit. Už mu ji nemohl přebrat.
John se spokojeně usmál.
"Miluju tě, Holly. Kdybys jen věděla, jak moc."

Sebezáchranné sbohem

18. června 2016 v 20:29 | Kira
"Do té doby bych to neřešil, když víš, že mě chceš a já chci tebe."
Ta slova jí zvonila v hlavě jako zaklínadlo. Nervózně si hrála s mobilem, zatímco se propadala do svých obav. Sakra, jak si myslíš, že tohle může dopadnout? Věděla, že byl další prasklinkou na jejím roztříštěném duševním zrcadle. Nesnášela se za svou vlastní temnou osobnost, která ji hnala do každého temného tunelu, na pomyslný tenký okraj sopky.. Zaposlouchala se do ticha tramvaje a snažila se uklidnit. Žena sedící před ní si odkašlala. Byl chladný, téměř mrazivý den.

Chvíli tam čekala. Ošklivá zastávka se za těch pár setkání nezměnila - lavička byla stále pryč a převržený koš nikdo nezvedl. Od úst jí stoupala pára a ona ji sledovala až k mrakům, které zarputile tmavly. Po chvíli si všimla dlouhé siluety v dáli. Čekala. Byla jí zima.
"Ahoj."
"Ahoj."
Políbili se. Cítila jeho neupravené strniště a jeho vůni, vůni tvrdé práce a jakési mužnosti, a připadala si oproti němu ještě mladší, než ve skutečnosti byla. Díval se jí do očí a rozepl si zip. Vzal její ruce a strčil je do jeho bundy, aby si je zahřála. Přitiskla se k němu, ale cítila se zvláštně. Nechtěla ho potkávat na hnusné zastávce uprostřed ničeho. Chtěla s ním chodit za ruku po městě a tisknout se k němu v kině. Chtěla s ním jít do restaurace a v noci si s ním povídat.
Tohle jí prostě přišlo nějak nesprávné.
Ale přitahoval ji. Tak moc a tak intenzivně, jako nikdo doposud. Sálala z něj jakási temná energie - jeho hluboký hlas podtrhoval mystický závoj jeho osobnosti. Připadal jí mocný. Špatný, ale tím víc sexy.
"Je mi zima."
"Tak půjdeme ke mně?" zeptal se a upřel na ni svoje dokonale temně zelené oči. Nevěděla, co odpovědět, a políbila ho.
Uměl dobře líbat. Zrychlil se jí dech a ona cítila, že propadá sobě samotné. Chytil ji za zadek a jí už došlo sebeovládání na to, aby mu bránila. Cítila... všechno. Zrychlila. Zamručel a zvedl ji do vzduchu.
"Jdeme!" zavelel a položil ji. Zasmála se.
"Notak." zašeptal a začal ji líbat dál.
Jeho ruce ji k němu přitiskly a začaly se vymykat kontrole.
Cukla sebou.
"Nech toho." řekla, myšlenky splašené.
"Neříkej, že se ti to nelíbí." řekl a zopakoval předchozí akci.
Odstrčila ho od sebe. Svým způsobem se ho začala bát. Pochopila, že s ním nebude chodit do kina ani do restaurací, a že ji nebude cestou držet za ruku. Pochopila, že on s ní spojoval jen tu hnusnou zastávku. A jeho byt. A pak už nic.

Zdálky byla slyšet tramvaj. Světla prořízla šero.
"Musím jít." řekla.
Pud sebezáchovy ji dotlačil dovnitř. Dívali se na sebe skrz sklo. Pak se stroj dal do pohybu a on odcházel.
Přemýšlela nad tím, co by asi bylo, kdyby šla s ním.
A hlavně nad tím, co by pak nebylo...

Čekající

7. června 2016 v 21:01 | Kira
Zápach nemocnice se jí zarýval až do mozku. Běžela po lesklém linoleu v přítmí chodby a cítila, jak se k ní lepí šaty potem. Matně si snažila vybavit, co jí říkala žena na informacích, ale svět se jí sléval v povlávající proužky šíleného strachu a vyčerpaná žena sedící za pultem se smrskla v rozmazaný moment, který okamžitě pominul. Zářivky na stopě s bzukotem poblikávaly. Vyčerpaně si sedla na nepohodlné plastové sedátko.
Hodiny odbíjely půlnoc a ona netušila, zda je stále živý.
Snažila se rukou upravit rozcuchané vlasy, ale roztřesené prsty ji neposlouchaly.
Nervozita a strach nahlodávaly její duši, zatímco se do ní každá další vteřina zavrtávala jako zrezivělý hřebík.
"Lásko, přijali mě." řekl jí kdysi šťastně a obejmul ji.
"To je skvělý!" zavýskla, ale pak její úsměv ve skrytu jeho náruče pohasl.
Nikdy mu to nechtěla dovolit, ale on si to rozmluvit nenechal. Když po něčem toužil, chtěl to celou svou bytostí. Když dosáhl svého, přicházel domů ztrhaný a špinavý, ale v jeho očích poskakovala jiskra.
"Jsem hrozně šťastný, víš to?"
Ticho teklo po stěnách a odkapávalo na čistou podlahu společně s jejími slzami.
Vzpomínala na tu dobu, kdy spolu chodili na louku a pozorovali hvězdy. Všechno bylo tak romantické - měli oči jen jeden pro druhého. Každou noc si přivlastnila celou deku, a přesto vedle ní spával rád. Občas přišla z práce a on čekal ve dveřích s růží. Usmála se. Lehce se dotkla snubního prstenu.
"Miláčku, vždyť já už tě skoro vůbec nevidím."
"To se změní, krásko. Máme toho teď hodně."
Byl tak vyčerpaný, že usínal na gauči. Nechtěl, aby ho budila, a tak lehávala sama. Už neměla koho okrádat o deku.
Při pohledu na prázdnou chodbu se jí vybavilo nedělní ráno, kdy venku pršelo a byla mlha. Stála u okna s šálkem čaje a čekala, až za ní přijde. Místo toho našla jen prázdný věšák. Žádná zpráva. Jen nedovřené dveře a prázdný byt.
"Krásko, co se děje?"
"Chci, abys tam skončil."
Ta práce. Brala mu ho kousek po kousku. Na posteli lehávali jako dva cizinci. Cítila, že prohrává. Už se na ni nedíval tak, jako dřív. Oheň byl jeho láska i nepřítel. Ochrana a nebezpečí byly jeho milenkami. Hořký strach ji dusil každým dnem víc, zatímco on byl čím dál odvážnější.
"Dobrá, skončím," řekl, "ale dej mi jeden den."
To odpoledne připravovala dárek k výročí. Pekla jeho oblíbený čokoládový dort a zpívala si u toho staré písničky. Chystala stůl na romantickou večeři, uprostřed ležela malá krabička s dárkem. Pak zazvonil telefon a všechno se rozsypalo.
Svíčky, večeře, výročí. Všechno se rozplynulo v dusivém nemocničním vzduchu, který plnil její útroby jako lepkavý sliz.
Možná se nám podaří ho zachránit.
Otevřely se dveře a ona pohotově vyskočila.
Snažila se něco vyčíst z doktorovy tváře, ale všechno viděla rozmazaně, a tak jeho jednotvárný, nic neříkající obličej řekl:
"Pojďte."
Klopýtavě prošla dveřmi.
Ležel na lůžku, popálený a přitom mrtvolně bledý. Ruku a obě nohy měl v sádře, přes oko se táhl zakrvácený obvaz.
"Miku!" vykřikla a přiběhla k posteli.
Doktor se na ni zahleděl.
"Je?..." hlesla.
Zavrtěl hlavou a ukázal na přístroje. Jeho srdce stále bilo.
"Miku, ty praštěnej, hloupej blázne." zašeptala láskyplně. Ležel bez hnutí, hruď se sotva zvedala.
Jeho rty se po chvíli lehce pohnuly.
"Možná blázen, ale chyběl bych ti." zašeptal svým hlubokým hlasem.
Usmála se a zadívala se mu do očí.
"Miku, budeš táta."
Zavřel oči, a když je otevřel, leskly se.
Znepokojeně si sedla na kraj postele a pohladila ho po tváři.
"Co se děje, Miku?"
"Jsem hrozně šťastný, víš to?" ♥

Ztracený svět

30. května 2016 v 0:31 | Kira
Šíleně ji bolela hlava. Věděla, že naposledy ležela v posteli a její mysl čeřily neskutečně pesimistické myšlenky. Věděla, že když usne, probudí se bez sebemenší známky deprese - ale něco ji vždy nutilo být vzhůru a plakat.

Teď ležela kdesi ve tmě a chladný vzduch jí dráždil plíce. Pokusila se vstát, ale všechno jí bolelo, tak se rukama zabořila do hlíny a sedla si.
Stačil jeden hluboký nádech a poznala, že je v lese. Ale tohle místo neznala. S obtížemi vstala a na mysl jí pomalu cupitala panika. Nevěděla, kde je, ani jak se sem dostala.
Přesto, že byla vzhůru delší dobu, její oči si nemohly navyknout tmě. Vůbec nic neviděla.

Natáhla ruce před sebe a vydala se pomalu vpřed. Pod nohama jí praskalo jehličí, hlína dutě zněla a ona přemýšlela, jestli ji náhodou někdo nepřipravil o zrak. Zatímco jí v hlavě pobíhaly myšlenky, najednou vrazila do něčeho živého.
Ten kdosi překvapeně vydechl a ona vykřikla.
"Nekřič, já ti neublížím." uslyšela najednou ve své hlavě.

Srdce jí bušilo tak rychle, že myslela, že omdlí.
"Nech mě, prosím, já ještě nechci umřít." řekla si v duchu a zdá se, jako by ji ten kdosi slyšel, protože se jí okamžitě v hlavě ozvala další slova;
"Neboj se. Jsem stejně ztracený, jako ty."

Sedla si na zem a on následoval jejího příkladu. Nahmatala ho blízko sebe a cítila se o trochu lépe - ani nevěděla proč.
"Kdo jsi?" zeptala se ho telepaticky.
"Kéž bych to věděl."
Nápodobně, pomyslela si a došlo jí, že to slyší.
"Co tu vlastně děláme?"
"To co doposud - jsme ztracení. Nevím, jak jsem se tu ocitl, ale doufám, že se brzo vrátím. Není mi dobře."
"Co se děje? Můžu ti nějak pomoct?" ptala se se zájmem.
"Kdybych věděl, řekl bych ti, jak. Vše co cítím, je bolest. Zbytek všeho se někam vytratil."
Odmlčel se. Přemýšlela, co by mohla udělat, a pak nahmatala jeho ruku.

Najednou jako by se jí začal vracet zrak. Viděla temné siluety stromů a postavu mladého kluka. Vypadalo to, že už také vidí lépe - začal se rozhlížet kolem.

"Zajímavé." řekl a dál se ponořil do ticha.
"Možná, že tu jsem proto, že tam nepatřím."
"Kam?"
"Mezi lidi. Už odmala jsem byla trochu jinačí. Běhala jsem po zahradě a mluvila se stromy." řekla a věděla, že se rozesměje.
On ale na ni hleděl v jistém úžasu. Usmál se. Všimla si jeho výrazných vlasů.
"Nemyslím, že bys mezi ně nepatřila. Mnoho jich jen není schopno vidět tvou podstatu."
"Proč myslíš? Neznáš mě."
"A myslíš, že bych se tu s tebou bavil, kdybys nebyla stejně ztracená, jako já?"
"Vždyť jsme.."
"Jsme mimo náš svět. Jsme na místě, kde se bolest kloubí s temnotou. Vždycky jsem tu byl sám a nikdy jsem neviděl. Teď se ale konečně dokáži orientovat. Ať už jsi tu z jakéhokoliv důvodu, není to náhoda."
Usmála se.
"Nevím, čím to je, ale neskutečně jsi mě zaujal. Možná tím, že jsi tu se mnou, nebo tím, co můžu sama vidět. Je to zvláštní svět - mohu v tvé duši číst jako v knize. Vidím, že je v tobě hodně bolesti, ale zároveň jsi obdařen velkou silou. A co se týče tvého srdce.."
Ušklíbl se.
"Myslím to vážně. Nemusím tě vidět..Cítím, kdo jsi. A jsi nádherný."
Chvíli byl ticho.
Pak za ní přišel a obejmul ji.
"Děkuju." zašeptal.

Kdesi v dálce zavyl vlk.
"Musíme jít. Když budeme rychlí, dostaneme se odsud."
"Nebudu ti na obtíž?"
Zamračil se.
"Co je to za dotazy? Není nic lepšího, než když se sejdou dvě ztracené duše. Pojď, musíme jít."
Usmála se a vyběhla za ním. Zakopla o kořeny a praštila sebou o zem. Pohotově jí pomohl vstát.
Znovu se rozeběhli.
Nad nimi závodily hvězdy.
Běželi pryč z temnoty a naděje nikdy nebyla víc naživu.

...

Je to asi trochu slátanina.. ale dotyčný pochopí <3

Na dně

15. května 2016 v 13:16 | Kira
Nenáviděla, když se na ni máma takhle dívala.
Obličej stažený vážností, tajemný záblesk v očích, možná hněv, možná strach, to nikdy nevěděla, ale nesnášela to. Zase tam seděly, jen ony dvě, a Hurricane věděla, že je zle.
"Nechci, aby se to opakovalo."
"Vždyť já vím." procedila Hurricane a musela se držet, aby do něčeho vztekem nepraštila.
Nesnášela to. Styděla se za sebe, styděla se až do morku kostí a přála si zmizet, vypařit se, jako to sama už tolikrát po ránech udělala. Nech moje démony na pokoji, pomyslela si a snažila se tu myšlenku udržet jen ve své hlavě.
"Myslím to vážně."
Vždyť já dohajzlu vím! řekla si vduchu.
"Už jsem se poučila." řekla s předstíraným klidem a zatnula pěsti. Přála si praštit do stolní lampy, až by se jí střepy zaryly hluboko do masa, přála si smazat všechno to, co udělala, aby jí to všichni nemuseli neustále předhazovat.
Je špatné brát sebe samotnou jako odpad. Ještě horší je, když se vás k tomu snaží přinutit ostatní lidé.
Někdy si přála, aby byla stejná, jako ostatní holky. Ostatní nevinný, obyčejný holky. Ty, co dělají úkoly z matiky a o víkendech chodí s rodičema po rozhlednách...
Máma byla pryč.
Hurricane si letargicky sedla na postel a zírala do prázdna. Kdy jí to všechno začalo protékat mezi prsty?
Zavrněl jí mobil. Ze zvyku ho vytáhla ze zadní kapsy.

Čau dračice, nechceš se stavit?

Chvíli zírala na obrazovku. Nechte moje démony být.

Jdi do hajzlu.

Zahodila mobil někam do rohu postele a obejmula kolena pažemi. Rozbrečela se.
Kdo jí teď bude věřit, že taková už není?
Smazala jeho číslo. Smazala všechny jejich čísla.
Už nikdy.
"Mí démoni, nechte mě být."

Hořkosladký

18. dubna 2016 v 0:29 | Kira
Když jsem tě poprvé spatřila, věděla jsem, že je na tobě něco zvláštního. Chtěla jsem tě poznat - tolik mě to k tobě táhlo. Vlastně ani nevím proč; nějak jsem v hloubi duše cítila, že bychom si mohli rozumět. Upoutat tvou pozornost se však stalo nadlidským úkolem.
Kdykoliv jsi prošel kolem mě, jako bych neexistovala. Stála jsem tam, hledící do tvých očí, zatímco jsi mě lhostejně míjel bez jediného pohledu.
Trápila jsem se. Byl jsi mečem zaseklým v kameni, výhra v loterii, poklad na dně moře, kam se živá duše nedostane. Nedobytný. Zakázaný. Nad mé možnostI.

"Ahoj." řekla jsem jednou a položila jsem svůj tác s obědem naproti tobě. Usmál ses. Čas plynul, povídali jsme si a ty ses tak krásně usmíval - na mě. Jen na mě. V tu chvíli jsem mohla explodovat štěstím.
Moment se jako ve snu přehoupl a já tě držela za ruku. Byli jsme spolu - cítila jsem to, a byla šťastná. Byl jsi můj. Moje výhra v loterii.

A pak jsem se probudila. Dívala jsem se do stropu a pořád jsem hořkosladce cítila tvůj úsměv. Všichni chceme to, co nemůžeme mít, a ty mi stále unikáš. Míjet tě na chodbách je moc těžké. Je to tak ironicky dekadentní. Dívka, která tolik touží poznat člověka, který se jí (ne?)vědomě vyhýbá. Proč vlastně? Možná je dobře, že se neznáme - třeba bys byl mou zkázou. Třeba mě už jen tím, jak sprostě mě přehlížíš, varuješ před svým bájným nitrem. Některé poklady nejspíš člověku nejsou určeny. Kdo ví, třeba se z nich nakonec vyklube jen pytel kostí.

Snad ty sny přestanou. I sůl přece vypadá jako cukr.

Vzpomínka na spřízněnou duši

10. dubna 2016 v 20:06 | Kira
Bude to už šest let, co jsme se vydali na Slovensko za prababičkou. Vstoupili jsme do místnosti, kde se volně pohybovala koťata a já byla v sedmém nebi. Pohladila jsem první koťátko, bílé s tmavými flíčky, zvedla jsem se z koberce, popošla jsem dál a spatřila jsem jeho brášku. Byla to láska na první pohled.
Věděli jsme, že nemůžeme tyhle dva sourozence rozdělit, a tak putovala koťátka obě. Zatímco se miláčci rozkoukávali, můj malej drobeček si na mě začal docela zvykat. Znáte to, jak koťátka pořád spí. Vždycky si na mě takhle lehnul a usnul. Když ke mně jednou přišel, začal poprvé příst. Celá šťastná jsem věděla, že jsem si vybrala správně - a že si on vybral mě.


Můj byl Macíček. Jeho buclatější bráška se jmenuje Mikeš.
Náš M-Team mě často po ránech budil skákáním na má chodidla s vystrčenými drápky - musím poznamenat, že velmi účinně. Každou noc jsem se budila, zatímco vedle mě ležela dvě vrnící klubíčka. Postupem času se Miky rozhodl navštěvovat i zbytek rodiny (a naučil se otevírat dveře), ale Macíček to se mnou nevzdal a jeden bez druhého jsme zkrátka nešli spát. Nejdřív ležel někde na peřině, postupem času ale objevil, že pod dekou je teplíčko, a tak vynalezl skvělou techniku - zvedla jsem deku, nastavila jsem ruku a on si lehnul dočista jako člověk, hlavičku na mé paži, nataženou packu a zbytek těla pod dekou.
Nikdy jsem necítila takový pocit souznění. Byli jsme to my dva - rozdílní, ale přeci stejní.

Poznala jsem ho vždy podle růžků na hlavičce. Ale byl to mazel: když předl, bylo to jako hromobití - vsadím se, že žádná kočka neumí vrnět tak, jako uměl on. Myslím, že přesto jeho kresba na hlavičce měla význam. Macík byl dobrodruh.
Nebál se zkrátka ničeho. Se psem dokázal jíst z jedné misky, naše Bella ho vždy přívětivě vítala, celého ho olízala a obě bytosti žily v šťastné symbióze. O našich korelách se to ovšem říci nedalo. Macík totiž šíleně rád spával nahoře na kleci, zatímco ptáčci nervózně sledovali spící šelmu. Kromě všemožných dobrodružných aktivit si můj kocour překvapivě oblíbil i vodu. Nejednou se mi stalo, že skočil ke mně do vody (a i přes jeho zálibu jsem skončila celá doškrábaná).


Macík nebyl jen obyčejným kocourem. Kočky jsou hodně podceňované. Zbožňuji je kvůli jejich osobnosti - když za vámi kočka přijde a začne se mazlit, víte, že je to proto, že chce. Kočky milují upřímnou láskou. A Macíček mi dal tu nejčistší formu lásky, kterou jsem kdy měla tu čest získat. Pokaždé, když jsem ležela v posteli v depresi nebo v bolestech, přišel.
Když jsem na něj zavolala v dešti, přišel. Když nad ním projelo auto, přiběhl ke mě se skvrnou od oleje na zádech, klepající se strachy. Mačkal se na mě jako vyděšené dítě, protože věděl, že já ho uklidním.
Když všichni odešli, on tu byl.


Slovy nedokážu vyjádřit, co všechno pro mě znamenal. Byli jsme spřízněné duše žijící v jedné společné, vrnící pohádce.
Ale i pohádky jednou končí.


U našeho domu vede rušná silnice. Jednoho dne ke mně přiběhla mamka, že na silnici našla kočku. Potřebovala mě na identifikaci. "Mací! Mací!" křičela jsem přes celý dům s nadějí, že spí někde uprostřed čistého prádla nebo u mě v pokoji. Svět byl najednou celý rozmazaný. Běžela jsem po mokré silnici, tma mi zatemnila mysl a jediné, na co jsem myslela, bylo "Mací! Mací!"... přišla jsem tam, opatrně. Poznala jsem ho hned.
"Jo, je to on." vykřikla jsem zlomeným hlasem a dívala se na něj.
Moje mamka (hrdinka) ho statečně zvedla a já začala nekontrolovatelně řvát. Brečet. Byly jsme jako pohřební průvod a já byla plačka. Když jsme o chvíli později vykopávaly hrob na konci naší zahrady, bojovala jsem s kamenitou půdou a část mojí duše úplně odumřela. Mamka mi chtěla pomoct, ale musela jsem to udělat já. Pohřbívala jsem tu čirou lásku, pohřbívala jsem část sebe. Nikdy mě nic nebolelo tolik, jako jeho ztráta v ten den, 14. prosince 2015.


Abychom nekončili smutně, musím říct, že naše zbylá zvířata se mi také stala velkou oporou. Naše Bella je čtyřicetikilový bíly švýcarský ovčák, se kterou na procházky chodit nemůžu, jelikož ji neutáhnu. Je to ale psí holčička plná vroucí lásky (a také energie, která se stala zhoubou našemu nábytku). Nikdy jsem psy nemusela, ale ji mám ráda.


Největším zvířecím parťákem se mi stal Mikeš. Mikíšek. Po Macíkově smrti neustále chodil spát ke mně - skoro se ode mě nehnul, a zdálo se mi, že truchlí se mnou. Od té chvíle vůbec nevkročil na silnici. Prvních pár dní bylo nejhorších - absurdita dvou kočičích misek, když z té jedné už nikdo nebude jíst, popírání toho, že se to vůbec stalo. Mikeš tak trochu převzal Macíkovo chování. Na Vánoce, 24. prosince, si Mikeš lehl na ledničku - na místo, kde lehával JEN Macík. Bylo to zvláštní. Myslím, že vycítil, co se stalo.
Od té doby je Mikíšek mazlivější a máme mnohem lepší vztah. Macíka jsem vždy upřednostňovala a Mikeše jsem tolik nebrala vážně, ale teď ke mně běží při každé příležitosti a láskyplně se postará, že moje černé oblečení je plné bílých chlupů.


Jeden z našich typických společných večerů. Jsem šťastná, že jsme si tehdy vzali obě koťátka. Na Macíčka vzpomínáme s láskou a Miky mě neskutečně podpořil. Jsem vděčná za naše úžasná zvířátka.
Je zvláštní, kolik lásky vám dokáže takové malé stvoření předat. Věřím, že ti, které opravdu milujeme, na nás někde čekají. Děkuji životu za to, že jsem díky Macíkovi poznala, že spřízněné duše existují.

In my heart, I know, you´re gonna live forever.

Pivní brýle aneb náctiletá matkou

13. března 2016 v 11:38 | Kira
Byl vlahý letní večer, hvězdy zářily a děti pobíhaly sem a tam. Každý den jsme chodívali za naší partou do takové menší restaurace, kterou strejda nazýval hospodou. Setkávali jsme se vždy na dvorečku, kde se krom příjemných lavic rozprostíralo i dětské hřiště, čímž místní rodiče často zasáhli dvě mouchy jednou ranou.

My jsme také často využívali privilegia dvorku, neboť můj pětiletý bratránek ve svém věku nevydrží víc než pět minut u jedné činnosti a tak je pro něj hřiště možnost, kde si může vesele poskakovat od prolézačky ke klouzačce, bez toho, aniž by po vás loudil, že nemá co dělat.

Být sestřenicí pro mě ale znamená, že když mladý pán neví, co dělat, musím ho zabavit (pro dobro všech). To odpoledne, když ještě svítilo slunce, jsem sebou vyčerpaně hodila do písku a rozhodla jsem se, že budu dělat bábovičky. (Kdyby mě v tu chvíli viděli profesoři a profesorky z gymnázia, myslím, že už by mi nedávali takové naděje.)
Malý Kuba se vesele přidal a po chvíli se z nás stala bábovičková manufaktura. Ostatní děti a jejich rodiče se chodili dívat na pískoviště a s uznáním říkali: "Podívej, co tu postavil chlapeček s maminkou!"
Vždy jsem zkazila romantický moment a sdělila jsem obdivovatelům, že maminka opravdu nejsem a ještě se jí necítím. Děti se postupně odbatolily a postupem času i malý Kuba usoudil, že bábovičky už nejsou in a já se mohla opět vrátit ke skvělé atmosféře u našeho stolu.

Slunce vystřídaly hvězdy a i když by se to nezdálo, dětí se na dvorku hemžilo ještě víc, než předtím. Často jsem si prohlížela zdejší obyvatele a jejich ratolesti, ale následný dojem byl vždy stejný - zatímco dítka byla plná energie, jejich rodiče byli úplným opakem.

Celý večer po mně pokukoval jeden z mužů, kterého jsem tam předešlé dny neviděla. Trochu mě to vyvádělo z míry. Přestože jsem zvyklá, že moje šaty přitahují pozornost, nebyla jsem si jistá, jestli vypadám na svých šestnáct, nebo si mě oprávněně pletou s maminkou.
Muže jsem si nevšímala do doby, dokud se nesebral a nezačal si hrát s dětmi. Řekli byste si, cizí chlap a děti, co na to řeknou jejich rodiče? Ale opak byl pravdou, rodiče se zdáli spokojení a děti se blaženě vrhaly na jejich přívržence.

Není nic kouzelnějšího, než když to chlap umí s dětmi. Vsadím se, že spousta žen by vyměnila svalovce s pekáčem buchet za milého chlapíka, který by klidně mohl vést školku, nebo jezdit na tábory a zpívat dětem u ohně. Muž, který má rád děti, zkrátka rychle vystoupá po přitažlivostním žebříčku a když už se ženě povede takového muže najít, jen tak se ho nevzdá.

Se zájmem jsem sledovala, jak se muž pere s novou rolí vůdce tlupy. Zrovna byl s dětmi na trampolíně a dětský smích se rozléhal hlasitěji, než kdy předtím. Když ho zavalilo asi pět malých capartů a on už jen ležel bez známek života, rozhodla jsem se zkontrolovat situaci a došla jsem až za ním.

"Jste v pořádku?"
Muž sebou cukl a rychle se zvedl. Přiblížil se ke mně, zabořil obličej do bezpečnostní sítě, takže vypadal jako žralok, a zašeptal:
"Máte moc hezký úsměv."
Z jeho dechu bych vám mohla jasně vyjmenovat, co všechno pil. Usmála jsem se a dala jsem se na ústup, muž se ale rozhodl, že si s ním chci nejspíš povídat, když jsem vážila tak dlouhou cestu, a pokračoval:
"A které z dětí je vlastně vaše?"
Rozesmála jsem se.
"Je mi šestnáct."
"Coooo?" zahučel a čelist mu spadla tak, že pro změnu vypadal jako krokodýl.
To už jsem nemohla udržet smích a radši jsem odběhla za partou.

Znáte to, jak to chodí v hospodách - stačí pár vět a už je z cizince kamarád. Když jsme zvedli sklenice s přípitkem "na všechny kretény" (neptejte se mě proč, netuším), spolubydlící toho dětského nadšence se na nás otočil a nakonec se ze dvou táborů stala jedna parta.

Je mi 16 a už mě mají za matku. A co bude ve třiceti?
V nejhorších chvílích mě takové vzpomínky vždycky dokážou rozesmát. Přesto, že se na matku vůbec necítím, těším se, až se budu v létě opět hrabat v písku a po případě křísit muže zavaleného dětmi na trampolíně.
 
 

Reklama