Poezie

Pálit mosty

28. dubna 2017 v 22:31 | Kira
Najednou jsem měla dost
vší tý faleše.
Zavřela jsem za nimi dveře.
Zaťukali, ale pak
jako by se po nich
slehla zem.
Díky bohu.

Předsmrtná

20. dubna 2017 v 16:29 | Kira
Zakopla jsem o práh
vlastní smrtelnosti
spěchala jsem do schodů
a srdce se mi splašilo natolik
že jsem cítila jak mi bije v uších
chytila jsem se bezradně za hrudník
a snažila se zklidnit
vzpomněla jsem si na tebe
jaké by to bylo už tě nikdy nespatřit

musela jsem si lehnout
abych pomohla svému srdci zpátky do hrudi
nevím jak bych jinak tu myšlenku
dokázala přežít

Noc kdy jsem skoro potkala jednoho básníka

9. dubna 2017 v 13:49 | Kira
Šla jsem
spěchajíc nočním Libercem
opilec řval
na ženu, co neexistovala
angličani za mnou
si prostě povídali -
jak moc jsem chtěla vnímat
taky něčí hlas!

U tramvaje hrál punk
dva kluci řvali něco
o troskách bez budoucnosti
a mně se chtělo tancovat
chtělo se mi zmizet
melancholicky se vznést až k Měsíci

Téměř nic nevím
ale miluju jak se všechno
skládá dohromady
jak vedle mě v noci leží skvělý muž
a vlastně bych ani nemusela psát.
Jsem šťastná.
Miluju žít
- i když to má vady.

Snílkovo blues

31. ledna 2017 v 22:30 | Kira
probouzím se do přítomnosti
ale zdá se mi, že sem nepatřím.

víte, já moc sním,
a snílci brzo umírají.

řekněte mi někdo, jak žít teď.
všechny mé sny se mi pouze zdají.

Bílo

15. ledna 2017 v 16:24 | Kira
Sedím
odevzdaně sleduji
sníh jak pohřbívá
auta
domy
a mě
přemýšlím zda jít ven
a nakreslit bodavému smutku
bílou tvář.
Vše o co se pokouším
se rozpadá jako polystyren.
Jen to co zvořu
zůstává
velká bílá trhlina
na tváři mého světa.
Všude sníh.
Každou chvílí víc
A
nikdy nebudu herečkou
nepodívám se do vesmíru
má slova se rozpadnou v prach
nikdo mě nepochopí
a odejdu i v myšlenkách
Možná si někdy vzpomenou
ale
-

Zachraňte mě před tím,
co by mohlo být.
Je mi zima
a smutek mi barví tvář.

Noc

10. ledna 2017 v 19:45 | Kira
Ne
Počkej

Mojí princezně

27. října 2016 v 23:43 | Kira
Nechápu, jak se to může dít,
když ty jsi vždycky tak plná lásky;
a když já proklínám smysl bytí,
ty kreslíš na oblohu
a šeptáš, jak je skvělé
chodit po světě.
Nechápu, jak se to může dít,
když z tebe září tolik dobra,
a když tápu ve tmě
ty mi, zlato, svítíš na cestu.
Nechápu, jak slepí můžou být
ti, kterým nabízíš své srdce
možná je pro ně přílíš krásné
a tolik lásky by neunesli;
možná jen neumí
chodit po svých
bez alkoholových berliček...
Jsi nádherná vším co děláš
jsi sarkastická a rozverná
jsi hvězda co nikdy nevyhasne
ale pláčeš a nevidíš to.

Neplač.
Jsi nádherná.

A kdyby

25. října 2016 v 20:12 | Kira
Občas se na sebe
dlouze dívám do zrcadla
komu jsem kdy ublížila
komu jsem kdy pomohla
komu jsem kdy byla
k něčemu
zvládla jsem někdy
něco bez chyb?
Jsem skládačka,
která postupně ztrácí dílky
jeden po druhém.
A kdybych tenkrát
(ač s velkou nevolí)
při cestě ze školy
skončila pod koly,
možná by bylo všem líp.

Podvedený

22. října 2016 v 20:35 | Kira
Měl nevyspalé oči
jako by půl života probděl
a všechno hezké v něm usnulo.
Pak zvedl telefon.
"Mě to nezajímá.
Jdi do háje, Moniko.
To, co jsi udělala,
to už nevrátíš."
A jeho hlas
nasáklý pivem
se s ním vykolébal
z tramvaje;
kdo ví, kam šel -
v igelitový tašce nesl
všechno, co mu z těch let zbylo
a jeho oči, tak unavené
doufaly, že jen spí;
kdo ví, kam šel -

za Monikou? Určitě ne.

Prosící

20. října 2016 v 19:38 | Kira
Pomozte mi
Operace srdce
Pár drobáků cinklo o misku
v jejích roztřesených rukou
a dál tam klečela
v tom chladu
na mokré ulici
a nikdo to neviděl
všichni jen procházeli
do svých vyhřátých domovů
aby si mohli stěžovat na svět

...kdo z nich vlastně potřebuje
operaci srdce?

Překrásná tragédie

28. září 2016 v 17:17 | Kira
Madame Luc. Pro tragédii, která bude vždycky překrásná.

Jsi trpící na skalním převisu,
jsi úsměv na prahu krásných snů,
jsi plamen sám sebe sžírající,
jsi láska, co umírá po přeslici,
jsi příklad, co nelze vypočítat,
jsi naděje pod hořem tiše skryta,
jsi něha, co všechny pohání,
jsi srdce, co dáváš do dlaní,
jsi duše, co po duši má hlad,
jsi nikdy, co chce být napořád,
jsi smutek, co slzy marně shání,
jsi vztek, co doufá v milování,
sám před sebou chceš se schovat
a i tak tě nejde nemilovat.

Cizí

15. září 2016 v 16:45 | Kira
Seděl na konci autobusu
a nechal svět, aby jím zmítal.
Seděl tam kam většina nedohlédne
tvářil se
bože tvářil se tak smutně
asi je to zlé
možná ho doma nikdo neobejme
prosím vás
zachraňte toho muže
vy, co ho znáte
a nehledíte na něj skrz sklo
jako cizinec nezmůžete nic
jako cizinec jen vidíte smutné tváře
ale není na vás je rozesmát.
Proč jsme si všichni
tak cizí?
Proč je přehlížíme
proč jim prostě nepodáme ruku
když právě ti cizí
jsou nám někdy vlastně blíž?

Roztřesená

6. září 2016 v 22:11 | Kira
Moc se bojím
abych usnula
a příliš se děsím
zůstat vzhůru.
Moc unavená,
moc bdělá;
obejmout,
jen to bych chtěla...

Nemůžu dýchat

21. srpna 2016 v 13:56 | Kira
Nemůžu dýchat,
všechny úsměvy potemněly,
v dáli žadoní žebrák o něhu;
naděje zapadlé někde pod postelí
zatímco smutek koluje v oběhu.
Občas tváří se, že mi rozuměli,
i tak je dobré zůstat ve střehu;
nikdy nevíš, kdy ti přítel sdělí
že jsi sám.
A to je konec příběhu.

Nemůžu dýchat.

Polib mě

20. srpna 2016 v 8:08 | Kira
Polib mě, jako by to mělo být naposled.
A v očích tvých - už co nevidět -
budu moct hledat naše štěstí.
Polib mě, jako by to mělo být věčně.
A možná jednou - někde na pelesti -
kde naše sny budou tiše tkvět,
tam, - až se to zdá neskutečné -
budu ti moct vlíbat na zápěstí
příběh, jak jsi mi změnil svět.
Chytni mě, jako bys chtěl odletět.
Polib mě, jako bys mě měl.
A možná jednou, někde na náměstí,
až se smutek hodlá odmlčet,
možná tam té jedné mladé slečně
vlíbáš tu krásnou větu vět.
Polib mě, jako bys moc chtěl
...můj anděli bez křídel.

Abstinence

7. srpna 2016 v 4:04 | Kira
Určitě teď spíš
poprosím noc, aby tě nebudila,
možná tě bude mít raději
a předá ti mé sny,
mně totiž nedá spát.
S nadějí čekám,
až si ránem budeme blíž
zas o další den.
Budu bdít, možná do svítání.
Vybavím si tvůj hlas
a oči, v nichž se toužím ztratit.
Jaká to muka, když jsi pryč!
Věř mi, nepřeháním,
co dala bych za pár chvil,
za hodiny tvého smíchu
a noci v tvém objetí,
za tvou přízeň, za tvé rty,
a za trochu touhy..
Co je překážkou?
Srpen.
Zlý. Krutý.
A strašně dlouhý.

Osudová

31. července 2016 v 11:11 | Kira
Chyť mě za ruku,
posbírám ti z nebe ohňostroje,
dám ti všechnu jejich zář,
aby budoucnost
nebyla černobílá.
Nech mě zapálit miliony svíček,
možná i my vzplanem
ve věčném souznění;
projdi se se mnou
v obchodě s nábytkem
a pojď se hádat o barvě v ložnici,
prosím,
nezhasínej,
zbožňuji i tvůj stín,
možná mi o nás bude vyprávět
z pohledu kolemjdoucího,
jaké to je, vidět dva,
co jsou si souzení
a šťastní.
Jako ve snu
a přesto se to stává,
"Jsi ten pravý."
"Jsi ta pravá."

A sbohem...

20. července 2016 v 17:07 | Kira
Nedávej mi naději,
bolí víc než vyklizený byt.
Ale tobě to není dáno vidět.
Zapálíš a pak šeptáš: zhasni.
Tneš tak hluboko,
že i stín zůstane ve dví.
Napíšu na nebe tvoje jméno,
nechám ho spadat v listech
až ke dnu,
a vločky mi potvrdí,
že jsi už dávno pryč.
Zblázněná
zblázním se znova,
tak jako s tebou,
ale svět zase zkrásní
...i přesto, že jsi
v nedohlednu.

Zastřelte naději

18. července 2016 v 17:27 | Kira
Drásám si slzný kanálky
myšlenkama na tebe
a pořád se nemůžu zvednout
z tý špinavý ulice,
kde jsi mě srazil k zemi.
Co s ženou udělá jeden muž...
Zklamání se mnou tak srostlo
že bych to bez něj
už nebyla já.
Nebolí to míň.
Jen už vím,
kam zatneš nůž.

Amnesia

10. července 2016 v 2:22 | Kira
Zabili jsme vše,
co kdy mělo smysl.
Potichu. Chladně.
I něco ve mně
pomalu zemřelo,
když se moje rozpolcení
tříštilo v kapkách o chodník.
Asi se už nerozpleteš
ze všeho, co se stihlo zhroutit
samo do sebe.
To já ano.
Trhám všechno
co kdy nasáklo tvým úsměvem,
a náš smysl leží v tratolišti krve.
Touha se zmítá v agonii.
Teď jsem volná.
A my?
Už nikdy víc.

Pot

29. června 2016 v 21:31 | Kira
Motám se
v lepkavý euforii.
Horká kůže
ty jsi ticho;
všechno skryji
pod postelí.
Zbytek touhy
na tvým rtu
a kdesi cosi
mocně sílí;
zachraň se
než tě dostanu
a budeš prosit
ještě chvíli a -
Pozdě.
Táhnu tě
slastnou iluzí
hladový otrokyně
ztrácíš se
divokej
a jsme míň.
A ten chtíč
tak těžce
hyne.

Čas žít

22. června 2016 v 22:49 | Kira
Neodcházej.
Neodcházej.
šeptala na pokraji noci se strachem
protože svět není černobílý.
Svět je krev
a rozbitá okna vedoucí k záchraně
svět jsou slzy
a prach a bída
a muži co odcházejí do války
a ženy, co po nich zůstávají.
Už moc bylo ztraceno
a my se sotva našli.
Neodcházej.
Neodcházej.

Noc nás učí přežívat

21. června 2016 v 0:47 | Kira
Choď spát po půlnoci;
osm hodin je přece pro sraby!
Nezhasínej světýlka,
vyjdi do tmy pozdravit
úlomek své duše.
Vnímej Měsíc,
jak ho ovívají mraky
a zapal jiskřičku.
Spal popel na prach
a prach na myšlenky
co se snad jednou vytratí...

Neodcházej, dokud nespadne
alespoň jedna hvězda
a ty se usměješ.
A až najdeš
magora se stejnou retardací
zavolej mu
a nikdy ho nenech jít.
V dáli bude svítit Měsíc.
Uvnitř zasyčí bolest
ale přesto vyhraje úsměv
a dva blázni budou bděle snít.

Telefonát

19. června 2016 v 22:38 | Kira
"Slyšet zas tvůj hlas je krásný,
ale zároveň to strašně bolí"
"hmm", řekl jsi
a mně bylo jasný
že to už nemůže
nic než jen
bolet.
Jsem jen hlas
na konci telefonu
a ty ten
co mě jednou
navždy
umlčí.

Krystalická těžkost bytí

16. června 2016 v 11:32 | Kira
Kolik toho musím ztratit
aby mi nic nechybělo?

Netěsnícím sklem prosakuje voda.
Valí se jako všechna moje Co kdyby
a odtéká pryč.

Sleduju to, jako by byl konec.
Každý den
je naposledy
každého dne.

Voda kape dál.
Jako já. Jako my.
Jako každý den.
A možná je to derniéra.

Jisté je jen to, že kape voda
tím špinavým, netěsnícím sklem.

Řádky nevidomé duši

14. června 2016 v 12:59 | Kira
Kdo ví, co v těch stránkách hledáš.
Prasklina na okně se mi vysmívá
a svět se šine
k blízkosti
k naději
k pochopení
rychleji, než to, čím jsme mohli být.
Jedeme Nevímkam.
Bez něžnosti
čteš
listuješ
písmenka ti pod prsty pějí ódy
jen mě z nich nevyčteš.
Kdo ví, co v tobě hledám.

Requiem pro šťastnou vzpomínku

31. května 2016 v 21:02 | Kira
A když každý krok
odbíjel další sbohem,
došli jsme na začátek konce
a věděli jsme, že zpátky to nejde.
Brečela jsem
a skrz kilometry tlustý sklo
prosakovalo i pár tvých slz.
Nikdy nebylo jasnější,
že zmizím.
Zmizím z vašeho gauče v obýváku,
z vaší kuchyně,
zmizí moje tričko zpod tvý postele
a všechny moje dopisy,
pivo budeš pít sám
a kočku nikdo nepohladí.
Vyhodíš mě
někam na smetiště neúspěchů
a když mě uvidíš,
nebudeš plakat.
Proč taky ano,
když i ten konec

už doznívá.

Jóga

17. dubna 2016 v 22:30 | Kira
Další hezoun.
(díky, zase neusnu)

Byl tam snad úplně nejvyšší.
Usmál se na mě
a řikám si
jakej je asi bez trička
jakej je asi v -

Trpěli jsme oba stejně
svaly bolely a oba
jsme byli beznadějní
viděla jsem, jak zavírá oči
a trpí se mnou.

Stejně by to vyšlo líp
kdyby mě vtáhnul do tý -

A nikdo by netrpěl.

Slza s chutí ledu

12. dubna 2016 v 11:13 | Kira
Byla zima
a ona si přála, aby tam byl.
Poslední minuta se do ní zaklesla,
sedřela jí z žeber všechnu něhu
až zbyl jen rudý otazník..
Bála se, hledala
co nemohl jí nikdo dát
každou ranou hoř do ní vnik'
a on ji míjí
s vášní mrtvých břehů.

Jí byla zima
a stejně si přála, aby tam byl.
Tichý vzlyk
pro malou hrstku sněhu.
Ten tichý, všední okamžik.

Osamělý úsměv

11. dubna 2016 v 16:01 | Kira
Když osaměla, radši nepršelo;
proč by nad tím měla také lkát?

Setkáme se;
dnes, zítra,

nebo nikdy.

Vinu má vášeň;
všech katů kat.

Přitažlivost oxymoronu

1. dubna 2016 v 1:06 | Kira
Tuto báseň věnuji jednomu skvělému klukovi, kterého zbožňuju a je mi velkou inspirací. Madame Luc, tohle je pro tebe.


Když čerň ti barví mysl do povzdechů
a úlomky duše nepasují, jako posledně
a řvavé ticho čeká na útěchu
po velkých špetkách ukusuje z tebe - a ze mě.

Úsměvy skládáš z popela starých snů
a ve střepech zrcadla ti láskyplně šeptá lež.
Přes chladno a žal jsi nikdy nezhasnul -
sdružení těch, co snad změní svět. Bojuju. Bojuješ.

Prázdná

26. března 2016 v 19:57 | Kira
Možná jsem měla přestat
před polibkem
a asi jsem měla tušit
že něco neklape
asi jsem neměla nastoupit
abych pak horká
odcházela do ledový noci
sama
a přitom chci jen,
aby mě někdo měl fakt rád.
Dělám tolik chyb
ty hlasy řvou (co jsem udělala).
Doufám, že to bude dobrý.
Jednou.
Asi.

Vteřina

25. března 2016 v 21:20 | Kira
A když na mě hledíš tím vyděšeným pohledem
a oba se rozesmějem,
cítím.

Poslední pro tebe

21. března 2016 v 18:03 | Kira
Má první lásko, chybíš mi.

Ty doby kdy to všechno bylo tak nevinný a čistý.
Pouze strom ve své ráně
naše jména ukrýval
a ve svém hoři trpěl jediný
a oba byli šťastni. My.

Ztratila jsem tě poprvé
a sedm měsíců mi rvalo duši
vše co jsi řekl
a to, co jsem řekla já.

A pak jsem tě měla.
Zas. A jen na chvíli.
A snad to byl chtíč a nebo jen žal
kdo ví, co mi vlezlo do hlavy.
Vím jen to, že šli jsme dál
a každý jinou cestou.
A kdo za to mohl?
Zase já. Jen já.

Když zachtělo se mi po tvém hlase
a došlo mi, že už nikdo nebude jako ty
přišla jsem potichu
a zaklepala na tvé srdce
- byl jsi šťastný. Díky ní.
A tak jsem zase tiše zamířila zpátky
a vy jste byli spolu.
Šťastni. Oba. Vy.

Má první lásko,
chybíš mi.

A přesto, že o mě tu už nejde,
stále mívám obavy.
I přes tvoje štěstí,
zakázaná šelmo, co nejdeš ochočit,
mám dojem,
že navždy bude v zrcadle ona;
dívka, co tvou by chtěla být.

Prokletí

13. března 2016 v 22:44 | Kira
A ze všech
třpytivých stínů
a pádů do vody
chybí mi
právě to nic
kdy se
zvedání hrudi
stane domovem

ale pak to shoří
mojí vinou

moje duše
nervy drásajíc
přikládá
a přikládá.

Nitka

12. března 2016 v 22:10 | Kira
Zprotivil se mi
ten chlad mezi dvěma těly
co nocí splynou a ráno příští
je už nikdy nesemkne.

Na něco se musí s citem.
Třeba srdce.

Nebo ty.
Aby ses neroztříštil
(jen tak lehce)
přikládám své srdce k tvému
když tě objímám.

A je to nádherný.

Zraněná

6. března 2016 v 18:20 | Kira
Když mi bylo 14
(a byl to ten nejhorší rok v mým životě),
brávala jsem do rukou plamen
přemýšlela
jak asi bolí
zlomený srdce
jaký to je
vidět krev ve vší té
šedi.
Doufala jsem, že se
časem
zahojím.

Teď tu ležím
a po ránech
nezbývá než stropu se ptát
co jsem zas provedla
ptám se odrazu v zrcadle
jestli jsem to já
jestli přestanu
jizvit svou duši
vším co dělám
a tím, jaká jsem
a kdo mi pomůže
tak špatný holce
co nejradši
šla by se zahrabat.

Agonie

1. března 2016 v 21:03 | Kira
Jsi moje smrt
a já si pálím mosty
pod nohama
pláčem je hasím
krůpěje, vodopády,

beznadějné
jako já.

Zabíjíš mě
dusíš mě
rozsvěcuješ mě
zhasínáš mě
a já kopu do všech stran
a chci řvát
chci křičet
chci zapomenout tvý jméno
a pak chci žít.

Jsi život
jsi tmavá noc
jsi moje smrt
a každou chvílí
začnu
umírat.

Ztracená

26. února 2016 v 13:50 | Kira
Dívám se na ni a
vidím
princeznu, co to
s happyendem vzdala.

Z hradu odešla
v minišatech
a na zlomeným podpatku
dračici nasadila
korunku.

Nechce být zachráněna
a tak slévá dny do jednoho
z kocoviny do průšvihu
zmateně až navěky.

Nad novým ránem
odchází tiše
z cizího bytu;
se starým smutkem
ve včerejších šatech.

Od rána do rána
přežívá, nežije
s pomocí posunků
ve víru těl;
říká si, že není
sama.

A v rozbitým zrcadle
ten prasklý úsměv
pláče
a oči se smývají,
smývá se maska.

Měla jsem čekat,
říká si
a potom
to zapije,
odfoukne s kouřem;
je pozdě být zachráněna.

Toulá se
a nějak cítí, že není cesty zpět.
Dračice se jí bojí
a v drápech třímá korunku.

 
 

Reklama