Poezie

Věznitel

10. října 2018 v 8:26 | Kira
Prvně jsem se mu zalíbila
když jsem ho ještě neznala
tehdy do mě zaryl svoje dlouhý drápy
a řekl si, že mě pohltí

Ruce mi svázal rudou mašlí na kost
řetězy ke mně přivázal pár strachů
aby mě táhly k zemi
a pak se na mě jen díval a pak se jen smál

Zavřel mě v tmavé místnosti
a chodil si ze mě ukrajovat
výkřik za výkřikem
noc za nocí

Jednou vytáhl nůž
a zarazil mi ho prudce do břicha
ohlušující bolest mnou tepala
že ani nešlo ztratit vědomí
úchylně se na mě usmál a potom
bože potom
tím nožem začal otáčet
a když odešel
nechal ho ve mně trčet
a já jen počítala kapky krve
a hektolitry bolesti

párkrát mě od něj něco zachránilo
ale on se stejně umí vrátit zpátky
projít zdí přeplavat moře dostat se pod kůži
na krku mě pálí ledový polibek jeho břitvy
našeptává mi a všechno převrací
všechno hezké převrací
všechno krásné ničí
nutí mě všechno krásné ničit
a já se pak vracím jako spráskaný pes
a všechno se zdá pořád jenom horší

"stejně to nemá smysl"
říká mi pořád
"stejně jsi zbytečná"
říká mi pořád
"stejně tě všichni opustí"
říká mi pořád
"stejně tě nikdo nemiluje"
křičí pořád a nehty mi zarývá do mozku
a pak se vždycky ďábelsky rozesměje

jednou jsem ze sebe vytáhla ten tůž
a snažila se ho zabít
zničit ho aby se už nikdy nevrátil zpátky
aby už nikomu neublížil
nikomu nehnal duši do oprátky
zasekla jsem do něj ten nůž
a on se rozplynul

ale smál se dál

V hrudi

25. července 2018 v 1:14 | Kira
Nemůžu usnout
ospalé ráno mi netrpělivě klepe na ramena
všechno je sbalené
všechno je tam kde má být
až na nás dva

chybí mi melodie tvé hrudi
tón tvého spícího hlasu
tvá jedinečná náruč
a příslib polibku zatímco mě držíš
i přes velikost vesmíru
tak ohromného že jen najít jeden druhého
zabere stovky životů
i přes tu velikost
jsme se právě našli
aby jeden o druhém v noci snil

vím že jsi nechtěl abych ti psala
ale moje srdce nedalo jinak
jen pár hodin jsi pryč

a tolik hodin ještě zbývá

Přestat

7. června 2018 v 10:19 | Kira
Konečně přestat cítit
pochopit, že smysl všeho
je jen v umírání
lehnout si ve městě na dlažbu
a nechat lidi, aby mnou procházeli
hrdě se projít minovým polem
pod palbou obejmout útrobami
rozžhavené olovo
vnímat tu bolest
cítit
cítit až k nesnesení
vnímat každou zničenou buňku
každý zpřetrhaný sen
vyrvat si z těla všechnu naději
jako seskupení zhoubných nádorů

venku je tak nádherně
až mě to bolí
nečeká mě nic hezkýho
jenom spousta cítění
a pak už
necítit nic

Spojení

3. června 2018 v 21:16 | Kira
Holá kůže a
křidélka svázaná absencí lásky
sedělo tam pod zářivkou
za tlustým sklem
úplně samo

mláďátko pelikána
se na mě dívalo
snažilo se postavit
svalilo se na bok
a skrz sklo
nebylo slyšet
jak naříká

dívalo se na mě
jako bych mohla
spasit jeho malý vesmír
jako bych ho mohla
vzít a zahřát ho
rukama dechem duší

dívalo se na mě
jako bych byla jediná na světě
a zatímco na mě ostatní volali
já tam stála
já a holátko
rozděleni sklem
ale na stejné straně

"neboj se broučku
všechno bude dobrý"
říkali jsme si
tiše
navzájem

Volby

27. ledna 2018 v 19:01 | Kira
Stačí jedna věta:
to je hnus, velebnosti.

Já už nebudu

14. ledna 2018 v 11:31 | Kira
Už nevím co dělat
s tvojí chladnou krásou
když mi mrznou konečky prstů
při držení za ruku
a stejně je to moje vina
protože jsem ta, kdo se omlouvá
a alkohol není můj kamarád
pak se mi všechno motá a
i když jsem nebyla jako ten týpek v červený kšiltovce
jehož obličej se všemu divil seskupením vrásek
a poznamenal jsi, že určitě jede v drogách
a všichni jsme mu věnovali specifický druh pohledu
tak stejně mám vždycky pocit že se stydíš
že prostě nejsem taková jakou bys mě chtěl
a právě proto jsem se ti opilá před spaním omlouvala
Promiň že jsem pila víc než ty
já už to neudělám protože
jsem ztratila moc ale tebe
ztratit nemůžu
Já se omlouvám lásko
omlouvám se za to jak se chovám

a dokud mi budeš schopen odpustit
budu tvá hloupá chybující neperfektní holka
- ale pokud ne

budu sedět a pít alkohol, přestože mi nechutná
a přestože je mi z něj vždycky nanic
Budu sedět u jukeboxu
a házet do něj minci za mincí
a i kdybych měla všechny peníze světa
šly by tam
a až do skonání věků by hrálo
I Miss You

Ten úsměv

3. ledna 2018 v 7:52 | Kira
Miluju
jak se zlehka dotýkáš hranic mých světů
jako by se měly srazit
splynout v něco mnohem mocnějšího než my dva
jako malinký tvor co dýchá a bije mu srdíčko
a nikdo si nedovolí na něj vztáhnout ruku
a v krvi mu proudí tisíc našich slz a hektolitry smíchu
i když se to zdá nemožné
a kdyby se přesto někdo pokusil ho zničit
bude to poslední věc, co kdy udělá
nikdy jsem se necítila tak živá
dokud jsem neměla co ztratit
protože když víš že můžeš ztratit
když stojíš na okraji a prosíš
a pláčeš když slyšíš to srdce
to nádherný velký srdce bít svou píseň jen pro tebe
a víš, že bys bloudil navždycky jen abys
na konci vždycky našel ten úsměv
bože vidět ten úsměv
to je všechno
to je ŽÍT

Světýlka

26. listopadu 2017 v 18:13 | Kira
Zase rozsvítili stromeček
mrazivým vlhkým vzduchem voní
trdelníky, med a alkohol
všude jsou lidi bože všude
vlévají se do sebe jako voda při osmóze
jako atomy kloužou po sobě
já jim unikám
klap klap klap
po nočním městě plném záře
kde se opilci vlní ve svém opojení
kde je dnes a zítra ni včera už není
a každý člověk tak hlučně existuje
prosíme opusťte budovu
Patriku tady seš na silnici
pozor chodí tady lidi
půjdeme sehnat další buchtu
to bude dobrý lásko neplakej
holka si tu prohrabuje vlasy
smrdí to tu po bezďácích
světýlka blikají čas plyne
a mně je nanic

InsomNymfa

24. listopadu 2017 v 0:49 | Kira
Odmítnutá holka
holka s husí kůží
holka co nahá chodí po baráku
a nemůže spát
holka co miluje svý tělo
a touží, aby po něm někdo toužil
tak vroucně tak divoce
tak opravdově...
holka se srdcem na dlaních
a zipem na hrudi
aby ho mohla ukazovat
ale ta krev a ty slzy a ta reálnost
bože tak moc se to nikomu nelíbí
holka co ztrácí naději
a marně bojuje o víru v sebe
svou hruď a klín a linii a možná i tu duši
odmítnutá holka
odmítnutá já

Amputace

10. listopadu 2017 v 2:44 | Kira
Jsi pryč
a všechno je pryč
a nic nemá smysl

počítám vteřiny
nemůžu spát
a radši ani nemyslím
na tvůj smích
na tvoje šťastné oči
na srdce, co nosíš na dlaních
na tvoje silné paže
a hradby tvojí náruče
a jaké to bude tě zase mít
jen tady jen pro sebe jen my dva

radši ani nemyslím na to všechno
protože pak by to bolelo ještě víc
 
 

Reklama