Nymfa

Nymfa a druhý

Čtvrtek v 7:49 | Kira
Nymfa seděla v zakouřené hospodě a pod vlivem alkoholového opojení hleděla do očí chlapci po své levici. Celá situace byla naprosto absurdní; Nymfě se alkohol hnusil stejně jako zakouřené hospody, a až do této chvíle by se jí protivilo trávit čas s někým, koho sotva znala (a věděla, o co mu jde). Teď jí pivo tvořilo na rtech omámený úsměv a ona si přála, aby je sblížilo, stejně jako ji sblížilo s tím, jehož jméno nyní zavrhovala.
On, značně opilý, jí položil ruku na stehno a ona v tom činu viděla jakousi nabídku, smělý začátek nevyhnutelného konce. Dívala se na něj jako na svou kořist a on jí podobným způsobem její pohled opětoval. Nevnímala, že ostatní u stolu začínají znepokojeně a možná trochu pobaveně pokukovat jeden po druhém. Hospodou začala hrát písnička, kterou všichni znali. Začala zpívat a on se k ní přidal, dávaje ruku kolem jejích ramen. Hravě ji pohladil po stehně, jako by měl zpečetit její myšlenky. Odolávala touze ho hned odtáhnout pryč.
"Půjdeš se mnou ven?" zazněl jeho hlas a ona neobratně vstala. Nebylo to tak dávno, co oslavila osmnáctiny, a role alkoholové princezny k ní neseděla. Soustředěně se vydala pryč z hospody a studený noční vzduch ji obemkl, jako by padla do ledové vody. Stáli v tmavém podloubí budovy a měsíc osvětloval vlhkou dlažbu a kaluže na chodnících. Přistoupil k ní, byl tak příjemně vysoký, že neodolala touze ho obejmout. Přes mikinu cítila, jak mu nejistě buší srdce, a přitiskla se k němu pevněji. Představila si tíhu jeho těla na tom jejím a v očích jí vzplály malé plamínky.
"Tak kam, k tobě nebo ke mně?"
"Hmm" zamyslel se a chytil ji za ruku. "Pojď se mnou."
Jeho sevření bylo nepříjemné, jako by za sebou tahal opilého kamaráda. Zamířil na záchodky a Nymfě to už bylo celkem lhostejné. Čpavý pach moči se jí v té letargii zdál jako každodenní rutina. Něco, co musí překousnout. Vtáhl ji do kabinky a začal ji líbat na krku. Po chvíli to začalo bolet. Lačně sál kůži na jejím krku, jako by zkoušel, kam až může zajít.
"Přestaň! Cucfleky nesnáším!" odstrčila ho od sebe a skousla si rty. "Ale ukážu ti, co miluju."
Zadíval se na ni a pak ji chytil za krk.
"Ne, to ti ukážu já." jeho dlouhé, hrubé prsty se jí zaklesly do krku jako se ruce horolezce vítězně chytají posledního skalního převisu. Zrychlil se jí dech a věděla, že odejde s víc než jen modřinou na krku.
Hrubě jí stáhl sukni a jeho prsty se s nečekanou obratností vydaly zbavit se kalhotek. Majetnicky si přitáhl její boky ke svým a poručil jí, aby se předklonila. Ruce opřela o stěnu s kachlíky, na které někdo napsal Chci cítit jak se uděláš a
"Zažiješ něco neuvěřitelnýho, děvko." řekl jí a prudce ho do ní vrazil. Vykřikla. Milovala být nahlas. Její hlas jí přišel sexy.
"Nápodobně, ty hovado." řekla a rozhodla se, že ho úplně vyřídí.

Když šla domů, s nechutí pocítila teplou, lepkavou vlnu, která se jí rozlila v kalhotkách.
Důkaz, že opilá epizoda nebyla jen vytouženým snem.
"Proboha." řekla a doufala, že ho už nikdy nepotká. Vydala se domů a v hlavě se jí bolestně vybavil poslední rozhovor s Pánem.

Richard si v rukou přehazoval telefon a nemohl se rozhodnout, zda jí napsat. Zavřel oči a vzpomněl si na chtíč v jejích očích. Vzpomněl si, jak ji za ruku doprovázel na střední (...nebo ji nedržel?). Vybavil si, jak omamně dokáže vlnit boky a -
Kalhoty se najednou zdály moc těsné. Otráveně vzdychl. Rukou ho usměrnil, aby nebyl tolik vidět, a pak si pomyslel, že se mu o něj asi dlouho nikdo nepostará. Dohajzlu.
Nakonec se přece jen odhodlal jí napsal.

Ahoj, ty moje princezno z tramvaje. Uvidíme se?

Nymfu to oslovení naprosto dojalo. Tak přece jenom nejsem jenom na šukání, pomyslela si.
"Jasně, že se uvidíme." řekla mu laškovně do telefonu. Ještě nevěděla, jakou dělá chybu.

Nymfa a střepy

6. ledna 2018 v 0:24 | Kira
Richard při cestě domů vrazil do značky a začal do ní vztekle bušit. Neměl zdání, proč byl tak naštvaný. Možná byl jeho vztek jakousi kompenzací smutku - ostatně toho dne zemřely desítky lidí. Patrik, muž, se kterým jezdil autobusem do práce, zrovna splatil byt. Filip mu před měsícem ukazoval fotky jeho prvorozeného syna. Richardův šéf, Viktor, už měl jen poslední týden do důchodu. Jenže teď měli důchod všichni. Jen on zůstal, aby přemýšlel nad vším, co všichni kolem ztratili.
Klíče zachrastily v zámku jeho bytu.

Otevřel dveře a ucítil známou vůni dřeva a černé kávy. Posadil se na pohovku a zapnul televizi. Bylo kolem sedmé a s Jakubem byli domluveni, že půjdou na pivo. Bohužel, Jakub byl mrtvý. Richard chvíli lhostejně sledoval zrnění a potom televizi opět vypnul. Upřel pohled na rostlinku pod střešním oknem, jež vypadala v chabém osvětlení jeho bytu jaksi sklíčeně. Na chvíli v ní zahlédl sám sebe a šel si sednout vedle květináče. Když se dotkl hlíny, zjistil, že je úplně vysušená. Prohlédl si zvadlé listy a vzpomněl si na ruce, vztahující se k němu z temnot. Najednou začal litovat, že místo něj nepřežil někdo s ženou, dítětem, splaceným bytem a schopností zalévat květiny. Ještě jednou si pořádně prohlédl umírající rostlinu a rozplakal se.
Na střešní okno začaly dopadat obrovské, mazlivě huňaté vločky. Začal přemýšlet, kolikátá je to vůbec zima, a jakto, že za svých třiatřicet let života nedokázal vybudovat nic, co by v jeho životě tvořilo nějaký konzistentní bod. Něco, co by ho nutilo dělat víc. Zvládnout víc.
Dveře zavrzaly v pantu.
"Pane?" zašeptal známý hlas.
Richard se prudce ohlédl.
"Co tady děláš?" vyjel na ni ostře.
Nymfa ucouvla a zorničky se jí zděšeně stáhly. Bez dechu na něj zírala a pomalu couvala zpět.
"Promiň, já..-"
"Copak si takhle chodíš ke každýmu, komu se zkurvil zámek na dveřích?!" zvedl se a prudce oddechoval. Neměl vztek, byl vyloženě nasranej. Všichni z práce umřeli, on nemá nic a tahle malá štětka z něj chce vysát poslední zbytky života. Neměl na ni sílu. Odhadl ji jinak, doufal, že to bude ten typ, se kterou se vyspí a ta pak zemře žalem, že ji využil. Zdálo se, že se jí to líbí. Líbí se jí být využitá. Využívali se navzájem? Nevěděl.
"Jestli si myslíš, že tě budu nosit na rukou a místo hokeje koukat na debilní romantický komedie, tak se dohajzlu pleteš, holka!", křičel, "Ty seš jen na šukání, rozumíš? K ničemu jinýmu."
Nymfa zavřela oči. Její obličej vypadal smrtelně klidný.
Byla do něj zamilovaná? Samozřejmě. Už od první chvíle, kdy ji spontánně políbil a ona na to pak myslela celé týdny. Během své životní cesty se ale postupně učila ty pocity pohřbít. Zasypávala je půdou nenávisti, a vždycky, když se vzpomínky na něj snažily vynořovat, pohřbila je s chladným sebeovládáním ještě hlouběji. Ale ona ho zavedla zpět do svého života. Teď tu byl a ona neměla jinou možnost, než to všechno přesouložit. Vyšukat si ho ze srdce. Aspoň na chvíli.
"Já vím." řekla.
Překvapilo ho, s jakou pokorou mu to řekla. Hlavou mu projel pohled na ruku vykukující ze sutin a otřásl se. Věděl, že tuhle noc bude obtížné zvládnout sám.
"Vím, že mě nepotřebuješ, tak jako já tebe." hlesla smířeně.
Díval se jí do očí a nevěděl, co říct. Ostatně, říkala pravdu. Ale jak se jí rýsovala prsa v tom tričku-
V její tváři se něco změnilo. Všiml si krátkého záblesku vzteku, jenž jí projel očima.
"A víš co, mě nebaví, aby se mnou furt někdo vyjebával. Čau." řekla a otočila se. Červené vlasy v tom pohybu zahořely mocným plamenem. Chvíli fascinovaně obdivoval jejich barvu, poté zrudl.
"Vážně? Po tom, co přijdeš a zamotáš mi hlavu?"
"Byla to chyba." řekla a myslela to upřímně, přestože to zjištění bolelo.
křičel a ona s prásknutím dveří opustila jeho byt.
Richard popadl skleničku a mrštil jí o zeď.
Střepům, co se do něj zaryly, nevěnoval pozornost.
Nymfa si s pláčem uvědomovala, že vše, co řekl, je pravda. Zvlášť to poslední.
Obrátila tvář k nebi a nechala vločky, ať jí tajou na tváři. Potřebovala nějak zmrazit ten chlad, co v ní Pán zanechal. Její neviditelná pouta se začala stahovat a ona s nevolí zjišťovala, že po něm touží ještě víc.
"Špatné nebo správné? Když zavřu oči, je to stejné." řekla potichu a vyrazila domů.
Richard ji sledoval z okna a přemýšlel, zda je to naposled, co ji vidí.
Svou krví napsal na zeď její jméno a pak svoje, protože nechtěl být v noci sám.
Zíral do prázdna a proklínal den, kdy podruhé přežil svou smrt.

Nymfí pán

18. prosince 2017 v 6:43 | Kira
Richard stál opřený o zeď a v ruce držel cigaretu. Nepřítomně hleděl do kaluže před sebou a pomalu vydechoval kouř z plic. Poslední dobou ho škrábalo v krku a každou chvíli si musel odkašlat. Bylo tak paradoxní, že čím hůře se cítil, tím víc byla pro něj cigareta lákavější. Téměř nikdo nevěděl, že každou hodinu uniká z běžného světa (a ze svého pracoviště) do hřejivé náruči závislosti. Když ještě žil ve stejném kraji jako rodiče, matka mu říkávala, že ho to kouření jednou zabije. Vždycky se na ni usmál a odešel si zapálit.
Cigareta se pro něj stala jednou z mála samozřejmostí v jeho životě. Ovšem příjemných samozřejmostí; když se každý večer vracel znaven z práce do tmavého bytu, šel si zakouřit. Když pil ráno černou kávu, zatímco se bytem nesly jen zvuky, jež vydával on sám, v cigaretě nalézal jakési tiché porozumění. Kouřil, protože věděl, že mu něco schází. Nemohl s tím přestat, neboť by pak sotva spočítal to, co zůstalo.
Nikdy nevěnoval pozornost tomu, zda mu to ubližuje. Pod střešním oknem, kterým do jeho bytu pronikala trocha světla, se krčila malá rostlinka konopí, o kterou láskyplně pečoval, stejně jako ona o pečovala něj. Nestrachoval se o své zdraví, věděl, že jeho čas tak jako tak přijde.
Nadechl čerstvý, studený vzduch. Bude zima, pomyslel si a zapnul si bundu až ke krku. Sklepával popel na zem a dál zíral do kaluže. Je až k podivu, že s ním ohromná exploze ani nehnula.
Z budovy zmateně vyšel zavalitý muž a Richard si s ne zrovna provinilou radostí představil, jak na mokrém chodníku padá a bezděčně se tomu usmál. Nevšiml si, že na sebe trousí cigaretový popel.
"Hej," zvolal na něj tlouštík naléhavě a břicho se mu zatřáslo. Komicky rychlým krokem k němu přispěchal a Richard mu věnoval tázavý pohled. Tlouštík s umazanou tváří a rozklepanýma rukama se s ním ale nepřišel hádat. Tentokrát ne.
"Všechno je v hajzlu." řekl a Richard nepotřeboval vědět víc.
Teprve teď si všiml, že má ruce od krve. Třásl se jako v zimnici a i jeho obličej, který mu obyčejně byl tak protivný, vypadal jako tvář nebezpečného zvířete, které zkrotlo po bolestivém úderu a bojí se další rány. Poplácal korpulentního kolegu po rameni a odkašlal si. Cigaretu zahodil do kaluže, kde nepřátelsky a vyčítavě zasyčela.
"Zavolali jste někoho?"
"Už sem jedou."
"Můžem jít dovnitř?"
"Vchod je skoro celej zasypanej." pokrčil tlouštík rameny, stále v třesu.
"Uvidíme, co se dá dělat." poznamenal Richard a vyrazil směrem do budovy. Cítil, že je to jeho povinností. Všichni tušili, že se jednou důl zhroutí. Dennodenně tam chodili s tím, že je jejich obživa může pohřbít nadobro. Všichni tedy věděli, že mohou zemřít.
Richardovi zachránila život jeho smrtící závislost.

Nymfí frustrace

12. prosince 2017 v 22:14 | Kira
"Dlouho jsme se neviděli" poznamenala laškovně.
Nevěděla, jak dlouho tam čekala. Silonky jí chladně obepínaly stehna a v deseti stupních pod nulou přestávala cítit nadvládu nad svým tělem. Vyzývavě krátká sukně se zavlnila, když se vydala blíž k němu. Vzpomněla si na doby, kdy je nosila denně. Kratší a kratší sukně, malý prsa hravě podepřený vycpanou podprsenkou, pohled lovkyně. Milovala, jak se na ni dívají. Cítila se mocná. Vnímala svoje vlnící se boky a pohledy ostatních se stávaly její duševní potravou. Hodně věcí se změnilo. Nymfa už nepotřebovala být lascivní, aby se cítila krásná. Zamilovala se do vlastního těla. Uměla stát před zrcadlem a něžně obdivovat svoje přednosti. Kdyby našla někoho, kdo by toužil po ní stejně jako ona sama po sobě…
"Ahoj." vyhrkl překvapeně snad ještě hlubším hlasem, než měl kdysi.
"Co tu-" začal, ale pak se k němu pevně přitiskla. Vůně cigaret ji přitáhla blíž.
"Máme něco rozdělanýho, nemyslíš?" zašeptala a on ji pohltil svýma tmavýma očima. Jeho ruce se pomalu vydaly po jejích zádech a zmizely pod sukní. Přestože byly studené, v pánvi se jí rozlila vlna pulzujícího tepla. Usmál se, zmáčkl ji, a ona věděla, že je ztracená.
Když vešli do jeho malého bytu, přešel ke kuchyňské lince a začal si rozepínat bundu.
"Dáš si něco k pití? Čaj, kafe… cígo?"
zeptal se a vytahoval ze skřínky dva hrníčky.
"Dám si tebe" řekla a stáhla si tričko.
Zimou ztrápený bradavky se rozhodly zaujmout jeho pohled, a když zahodila sukni kamsi za sebe, neovládl se a hrníčky upustil.
Přiběhl k ní, rychlým pohybem ji vzal do náruče a zbrkle ji hodil na postel. Nespouštěl z ní oči, zatímco si sundával kalhoty. Hltal ji všemi smysly. Když se přidal k ní, nebyly žádné další vrstvy, které by bylo potřeba svlékat.
"Věděl jsem, že jednou přijdeš. Vím, jak moc jsi mě chtěla." poznamenal a hrubě jí zmáčkl prso. Tak nějak tušil, že se jí to bude líbit.
Ty dvě věty se v ní rozezněly a ona pocítila vnitřní zmatek. Pak ji zalilo známé teplo a zadívala se mu sebevědomě do tváře.
"Buď ticho a prostě mě šukej."
A nemusela mu to říkat dvakrát. Doufala, že se tím konečně vyplní ta vnitřní prázdnota, kterou ty roky toužila vyplnit. Kolikrát o něm přemýšlela. Kolikrát chtěla jen tak přijít a učinit z něj svou další oběť.
A teď tu byl. Byl tu a dával náležitě najevo, že se mu to líbí. To měla ráda. Milovala odezvu. Zvlášť, pokud šlo o něj.
"Bohyně." zalapal po dechu a lačně ji líbal. Cítila každý centimetr jeho horké kůže na té své. Vnímala každý jeho pohyb a s každým dalším chtěla víc. Chytil ji za vlasy a hrubě ji učinil svou. Byla jako feťák, co dostal svoji vytouženou dávku. Věděla jen, že s ním chce zůstat a umřít ve věčným houpání boků. Cítila, jak se jí na rty dere další "miluju tě", a tak radši skousla rty a hodlala ho naprosto vyřídit. Když se udělal, padl na ni známý pocit prázdnoty. Ležel na posteli a oddechoval. Usmál se na ni. Co mi řekneš?, pomyslela si a opatrně se na něj usmála taky.
"Byla jsi dokonalá." řekl a vstal z postele.
"Kam jdeš?" zeptala se a rychle se posadila.
"Musím jít. Pojď, za chvíli ti určitě něco pojede."
Nymfa vstala a rychle se začala oblékat. On zmizel ve sprše. Když se vrátil, byla pryč.
Seděla na lavičce a do vlasů jí padal sníh. Cítila se prázdně. Využitě. Nakrmená a přitom hladová. Vzpomněla si na jeho tělo a opět v ní vzplál ten lačný plamínek. Věděla, že to nebylo poprvé, ani naposledy. Věděla to až moc dobře a začala brečet. Bylo těžké žít sama se sebou, když jí plameny chtíče spalovaly rozum. Pak ho spatřila.
"Nikam nemusím. Vrátíme se?" zvolal na ni.
Byla ztracená. Toužila jen být jako všichni ostatní. Závislost k ní přirostla, jako by byla odjakživa její součástí. Slzy se jí zaleskly na tváři.
"Co je?" zeptal se, "Seš snad zhulená?"
Rychle si otřela slzy.
"Ne, jsem v pohodě." řekla a vydala se za ním jako otrok svého chtíče.
Věděla, že jeho to stejně nezajímá.
A nikdy nebude.
 
 

Reklama