(Nejen) tramvajové romance

Dostala jsem panickej záchvat v tvý koupelně

23. října 2016 v 20:20 | Kira
Má spřízněná duše a nejlepší přítel Madame Luc dnes vymyslel skvělý experiment, který tu s vámi chceme sdílet. Možná se to vymyká tomu, co tvořím normálně, ale to surrealično mě pohltilo. Pohodlně se usaďte a přečtěte si jeho část příběhu z pohledu Lilith, a ten můj, jenž vám sdělí Cory.

Hvězdy se skláněly mezi půlnocí a nekonečnem. Lilith vedle mě seděla v mokrý trávě a v ten moment na světě neexistovalo nic, co by do mýho života dokázalo vnýst tolik klidu. Někde na konci louky zhasínaly světlušky; asi z deprese, že hvězdy a Měsíc budou vždycky zářit víc, než ony. Jako Lilith a já.
V dáli se ozýval ruch města, jako by tím nezmírajícím počtem těch, kteří hledají a krvácejí vznikalo jedno obrovský, zjizvený srdce, jehož zvuk teď čeřil vlhkej vzduch temný noci. Jednotlivá světla ubírala obloze její magickou krásu. Jako by to vycítila, z čistý oblohy se snesl blesk - vylekaně jsem Lilith chytila za ruku - a město zhaslo.
Rozevřela víčka, jako by se probudila ze snu, a já rychle ucukla zpět. Otřásla jsem se. Zadívala se na mě a já si přejela prstama po zjizvené paži.
Chvíli jsme tam takhle seděly a v ten moment jsem si přála, aby celej svět zůstal ve tmě. Celá galaxie na nás shlížela a Lilith měla v očích něco hrozně zvláštního. Měla jsem nutkání zeptat se jí, ale slova mi zmrzla na rtech. Místo slov jsem jen zašeptala něco nesrozumitelnýho a přemýšlela jsem, jestli je někde na světě nějaká další Cory s Lilith, a jestli se taky cítí tak zmateně. V duchu se najednou objevil můj kluk a začal svlíkat šaty nějaký blonďatý krávě. Z tý myšlenky se mi zauzloval žaludek. Lilith si všimla, že se něco děje.
"Je ti zima?" zadívala se na mě s něhou v očích a všechny ledovce uvnitř mě roztály.
Přikývla jsem. Chytila mě za ruku, jako by vycítila, že bych se sama sotva udržela na nohou, a táhla mě za sebou. Na jejích vlasech se třpytila rosa a všechny hvězdy ze závisti potemněly.

Rozsvítila světlo a já se na ni nechápavě zadívala.
"To je v pohodě, to je ze zdroje. Máme ještě pár hodin." řekla a znělo to jako zaklínadlo. Máme ještě pár hodin, hrálo mi v hlavě a z nějakýho důvodu to byla jediná jistota v mým životě. Stejně jako to, že jsem u Lilith doma. Seděly jsme celý rozklepaný vedle sebe na gauči, zatímco někde v paralelním vesmíru na mě můj kluk čekal a četl si knihu. Ale tohle byl ten skutečnej, zkurvenej vesmír, kde mě podváděl, zatímco jsem se řezala v kabinkách obchodních domů, protože tam se vás nikdo neptal, co vám je. Jen "paní, máte na sobě skvrny, " a šli dál. Všichni byli apatičtí až na mě, a to bylo důvodem mý věčný zkázy. Kdybych si dokázala jen sbalit věci a odejít... přestat přehlížet, že s těma holkama...

"Cory? Cory!" ozýval se Liliin hlas z dálky.
Zaplavilo mě horko. Moje rozedřený srdce se chtělo roztříštit, ale mělo sílu jen na to, aby se odíralo o žebra a vydávalo zvuky umírající velryby. Nemůžu dýchat. Nemůžu dýchat.
"Cory!" křičela Lilith a byla tak krásná.
Přemýšlím, kde jsi a s kým. Lituju, že jsem si s tebou někdy něco začala. Jsem tak ošklivá. Jsem nic.
Lili se na mě dívá, jako kdybych umírala. Strašně bych si přála se do ní vpít a být taky tak krásná. Možná, kdybychom obě zmizely, byl by to šťastnej konec pro nás pro obě. Mám strach. Je mi tak slabo, že sklouzávám po sedačce jako mrtvej tuleň. Lili mě najednou chytá, jako by tohle celý byl béčkovej film o nějaký ženský superhrdince. Netuším, jestli mě nesla, nebo jsme jen šly, ale po chvíli jsme se ocitly v koupelně a já jen ležela na studenejch kachličkách a brečela. Slzy mi vytvářely na stropě nádherný obrazce jako rosa na vlasech Lilith a přísahala jsem, že bych takhle dokázala umřít.
Lilith se nade mnou sklonila a její teplý dech mě zahřál na tvářích.
"Cory, máš žízeň?"
Letargicky jsem kývla a ona mi opatrně přiložila sklenici červeného k ústům. Vpíjím se do tebe a ty do mně, projelo mi hlavou a rukama jsem se zapřela o zem. Všechno se rozhoupalo a já sebou praštila, zatímco se moje ruka rozbila o kachličku. Lilith vzala moji ruku a políbila mi krvácející ránu, jako by mě chtěla zahojit. V tu chvíli jsem měla nutkání ji políbit, stát se jí, stát se jednou. Ale byla jsem tak slabá. Ležela jsem a ona se mě snažila zvednout. Přála jsem si být tak silná jako ona, přála jsem si, aby byla taky tak slabá, přála jsem si, abychom si byly rovny.
Zvedla mě a začala napouštět vodu do vany. Vzala mě do náručí, jako kdyby mě měla naposledy zachránit.
Obě jsme pak seděly v horký vaně a moje krev barvila vodu do růžova.

Tričko se přilepilo k jejímu tělu a já se snažila uhýbat pohledem. Nad námi svítila barevná světýlka, která jsem jí kdysi dala. Chvíli jsem si prohlížela, jak se blikající světla odráží na hladině. Pak jsem se na ni podívala. Z jejích očí bych vyčetla každou její vlastnost a každý kout její duše a najednou jsem se cítila hrozně krásně, protože ona byla krásná celou svou bytostí. Seděla tu vedle mě s mokrými vlasy a legračně vystouplými bradavkami a na rtech měla víno (nebo mou krev). Bylo mi tak nádherně a tolik jsem jí chtěla říct, že jí miluju, když mi došlo, že to říct nemůžu. V tu chvíli jsem začala znovu plakat a ona mi jen podala sklenici s vínem.
"Já tě chci milovat." řekla jsem s pláčem a bránila jsem jí, aby mi dál nalívala. Ona se do mě ale přesto snažila nalít celou sklenici s takovou vervou, že jsem sebou škubla a ona mě celou polila. Tmavá tekutina mi stékala po mokrém tričku a Lilith se na mě podívala jako na člověka, který umírá. Přisunula se ke mně a vlna vody mě posunula až ke kraji vany. Sklonila se nade mě a začala z mé klíční kosti slíbávat víno. Jako bych zase vnitřně ožila. Světýlka se rozzářila a já vnímala jen ji a tu vodu.
"Lili" vzdychla jsem.
Chci tě milovat, chci být tvá, ale my nemůžeme, nemůžeme, Lili.
Lili se mi zadívala do očí. Můžeme, říkal její pohled.
"Jak?" zašeptala jsem.
"Napij se." řekla mi.
A tak jsem pila. Obě jsme pily.
Sundala mi tričko a já ho sundala jí.
Celej svět až na tu vodu a světýlka a nás dvě přestal existovat. Lili mě políbila a všechno temno v mým životě zaniklo. Démoni se zkroutili v žhnoucí agonii a zůstaly tu jen ty světýlka a chuť vína na Liliiných rtech. Dnes v noci jsme obě přicházely o rozum, Lili a já na poslední vlně. Hladila mě, jako by mě mohla celou vyléčit, zjizvenýma rukama hladila ty moje. Stávaly jsme se jednou v nekonečný apatii času. Nikdy jsi mi nebyla blíž. Cítila jsem, jak ztrácím kontrolu nad svým tělem.
"Lili, já tě chci milovat."
"Cory, máme ještě pár minut." řekla a já jsem pochopila.
Políbily jsme se. Líbaly jsme se, jako by to bylo to jediné, co nám zbylo. Líbaly jsme se a nechaly jsme za sebou ten svět, kde by nás všichni nenáviděli pro to, jak se milujeme. Světýlka zářila víc a víc a když jsme se k sobě z posledních sil přitiskly, vybuchly v ohňostroj.

Staly jsme se jednou a pak jsme klesly pod hladinu.
A mohly jsme se milovat.
Napořád.

Kousnutí škorpiona

4. června 2016 v 10:14 | Kira
Za oknem se míhá ospalý svět, spousta domů s rozsvícenými okny a neskutečné množství různorodých životů. Tramvaj brzdí a můj pohled tkví na známou ošklivou zastávku. Až moc ošklivou na to, aby z ní vzešlo něco hezčího - místo, kde až moc krátký románek s lehkou gradací odezněl. Zbyla mu po mě jen obálka a dvě básně.
Kdo ví, jestli si odnesl něco víc.


Mizí zastávka, mizí on i náš velmi rychlý konec.
A pak najednou nastoupí. Nemůžu uvěřit svým očím, ale když zaostřím, poznávám ho. To tetování na krku bych poznala všude. Snažím se uklidnit, ale z jeho blízkosti je mi horko. Jako by byl těsně u mě a já tála z jeho uhrančivých očí. Byl ještě víc sexy než kdy dřív.
Okukovali jsme se opatrně, aby jeden nezachytil pohled toho druhého. Občas se naše zraky setkaly a rychle se zase rozutekly do krajiny, mizející za námi.
Najednou se na mě zadíval a koutek mu lehce stoupl, následovala jsem jeho příkladu, ale asi jsem se pousmála moc. Ucukl a znovu sledoval všechny ty příběhy, co utíkaly za tramvajovým vagónem.
Sakra, sakra, sakra.
Když jsme dojeli na konečnou, rychle jsem vystoupila a věděla jsem, že se zase rozcházíme. Když je jedno číslo moc velké, to druhé nezvětšíš. Šel jsi dál někam do centra, a přesto, že ses snažil být nenápadný, vím, že ses na mě několikrát otočil - stejně jako já na tebe.
Šel jsi dál a ta síla táhnoucí mě k tobě pomalu slábla.
Paralyzovaně jsem se vydala domů. Když jsem smyla z mysli tvůj pohled, oddychla jsem si.
Můj škorpión se už z kůže smyl a vím, že i když by to bylo příjemné, jed toho tvého by mě tentokrát mohl stát víc, mnohem víc..

Dívka v dešti

21. března 2016 v 11:45 | Kira
Když jsem ji spatřil, nebylo to, jako když blesk projde oblohou. Na to byla moc jiná. Šedobílé mraky se mačkaly na obloze a město osvěžovaly sotva viditelné kapičky deště. Čekala na zastávce a já se na ni díval oknem. Poznával jsem ji. Občas ji potkávám, došlo mi. Stála tam, kapičky deště jí kropily obličej a ona se usmívala. Kolem lhostejně procházeli lidé. Žena s deštníkem, která s nosem směřujícím vzhůru netrpělivě spěchala do centra. Muž s kapucí a rukama v kapsách. Zamračení muži v oblecích a otrávená žena s plnými taškami. Celý svět se mračil a ona se usmívala. Zavřela oči a nechala déšť jemně bičovat její víčka. Když je znovu otevřela, dívala se na mě. Celý svět se mračil, až na ni. Nebylo to, jako když blesk projde oblohou. Byla jako lehký déšť. Dívali jsme se na sebe, dokud se tramvaj nerozjela. Když jsem vystoupil, pořád lehce pršelo. Myslel jsem na ni a lehce jsem se usmíval.

(Ne)známý

18. března 2016 v 18:37 | Kira
Občas jsem tě potkávala v tramvaji. Vysoký, statný mladík, co se sluchátky sledoval svět běžící za okny. A jednou se naše pohledy střetly. Od té chvíle nejsi jen obyčejný kluk, na kterého padne zapomnění při příští zastávce. Když jsem si tě všimla, projel mnou ten známý pocit radosti smíchaný s nervozitou. Nastoupila jsem a ty sis sedl na to jediné místo proti směru jízdy. Zajásala jsem. Seděl jsi tam a konverzoval - tvůj úsměv, bože - a potom sis vzal sluchátka. Jako bys věděl, co pro mě znamená hudba. Seděl jsi a díval ses z okna. Naše pohledy se střetávaly a já přece musela uhýbat, aby sis nemyslel, že na tobě visím. Hudba gradovala. Zadíval ses na mě, dlouze, a usmál ses. Doopravdy. Na mě. Sedíš a lehce házíš hlavou do rytmu hudby. Otevřeš oči a začne to znovu - hnědé oči nemusím, ale ty tvoje.. Najednou vstaneš a pevnými kroky dojdeš až ke mně. "Ahoj", řekneš svým hlubokým, božským hlasem a já se v něm okamžitě začnu topit. Srdce mi bije jako o závod a já jsem šťastná, že už nejsi neznámý. Otevřu oči. Sedíš na svém místě a občas se na mě zahledíš. To je dobré znamení. Vstanu, protože musím vystoupit, a ty se na mě podíváš, jako bys chtěl něco říct. Kdo ví, kdy tě zase potkám. Ale zkoušej to dál. Třeba dojde i na tvé hluboké ahoj..
 
 

Reklama