Dopisy panu X

Šestý

16. října 2016 v 21:40 | Kira
Jsou to už hodiny, co jsi pryč, ale pořád jsem si nedokázala plně připustit, že dnes nebudu usínat po tvém boku. Bezcílně bloumám po domě, jako by mi něco chybělo, a pořád za sebou slyším tvé kroky. Ztrácím se v řídkých myšlenkách a hledám tě v každé místnosti, jako kdyby mi ten bezpočet otevřených dveří mohl slíbit dalších pár minut s tebou. V mém pokoji doznívá tvoje vůně a mě pohlcuje prázdno tak hladové, až téměř pochybuji, že ze mě něco zbyde.
Ležím na tvojí straně postele, jako bych ti tak mohla být o něco blíž, a snažím se vybavit, jaké to bylo tě držet za ruku.
Jsme jako ta dvojice v klipu Blink-182, co se miluje přes sklo.
Oba budeme neklidně usínat a závidět všem, co můžou žít své životy v blízkosti toho druhého.
Miluju tě tak moc, že nemám co dál říct.
Chybíš mi.

Tvoje Kira

Pátý

29. července 2016 v 1:10 | Kira
Drahý X,

myslím, že jsem tě našla. Vím, že asi budu znít bláznivě, ale cítím, že teď je to jiné. Vím, že stojím na tenkém ledě, který může popraskat a poslat mě navždy pryč někam do chladných hlubin, ale i přes to na něm budu stát s nadějí, že se to nestane. Připadám si jako nová svíčka, která se rozhořela silným plamenem. Všude je tolik světla a já se budím i usínám s úsměvem.
Je to teprv krátce a cítím, jak je to mezi námi ještě křehké a hrozně se bojím, abych to nějak nepolámala. Asi mi chybí ty obvyklé lidské mechanismy, které člověku říkají, co všechno mají nebo nemají dělat, říkat, když k někomu něco cítí a neví, co z toho bude. Ach, jak je pro mě těžké tě nepřekvapit slohovkou, když v noci nemůžu spát. Ale nechci tě vyděsit. Poprvé v životě mám pocit, že by tohle mohlo někam směřovat. A opravdu bych si to moc přála. Co bych dala za to, aby to bylo skutečné! Možná jsem šílená a věřím na pohádky a šťastný konce, ale co, pokud jsme oba šílení stejně, tak je to jen dobře, ne?
Jak zpívají Plain White T's v songu Hey There Delilah:

"A thousand miles seems pretty far,
but they've got planes and trains and cars,
I'd walk to you, if I had no other way.
Friends would all make fun of us
but we'll just laugh along because
we know that none of them had felt this way."

A pokud budeš věřit stejně tak, jako věřím já, není nic, co by se nedalo zvládnout. Když něco chci, bojuju za to, a věř mi, že kdyby to nešlo jinak, začnu rozdávat letáky nebo mýt nádobí v hospodě, našetřím si, seberu se, a pojedu, budu se motat po Praze, abych našla správný nástupiště, a dojedu až za tebou. (Páni, nějak jsem se tu rozvášnila)
Nebudu tady vypisovat, co všechno bych byla schopná udělat. Se slovy to sice umím, ale když se zadaří, není nic lepšího, než za sebe nechat mluvit činy.
Snad nevadí, že tohle všechno nedržím v sobě.
Opravdu si totiž myslím, že jsi to ty.

"Zhasnu každou lucernu za tebou
aby se nikdo nemohl zamilovat
do tvého stínu."
(Václav Hrabě)

Jen tvá,
Kira

Čtvrtý

23. června 2016 v 17:00 | Kira
Drahý X,

ať už jsi, nebo nejsi.
Nechápu to. Nechápu sebe samotnou. Začínám si uvědomovat, že je to se mnou horší, než jsem si myslela. Moje mamka mi neustále tvrdí, že je to normální, že je to puberta, ale copak mi vidí do hlavy? Kolikrát mě kdy z těch všech nocí viděla, slyšela brečet?
Nepřipadám si jako na horský dráze. Cítím se spíš jako člověk na takový tý pouťový atrakci, která s váma máchá, dokud si nezačnete přát smrt. Tahle atrakce se nedá zastavit a snaží se ze mě vytlouct všechnu zbývající příčetnost.
Uvědomuju si, jak divná jsem. Zatímco jsem dopoledne snad poprvé v životě brečela štěstím, teď mě řasenka pálí v očích a já vlastně nechápu, co bylo na životě tak skvělýho.
Strašně chci, aby mě měl někdo rád, ale už přestávám věřit, že se za lidskými sympatiemi neskrývá nějaký úmysl. Bojím se, že o všechny přijdu, a že si se mnou z nějakého důvodu jen hrají.
Je mi smutno. Je mi strašně smutno, protože kdybych věděla, co se mnou je, mohla bych se s tím líp vyrovnat. Ostatní by se s tím mohli líp vyrovnat. Ale oni už si zvykli. Když brečím, neexistuji. Tak to prostě je.
Bojím se, že všechno nakonec selže na celý mojí psychický nestabilitě. Co když mi život přináší hezký věci jen proto, aby mi je pak mohl vyrvat z rukou?
Kdo by mohl vůbec milovat něco, jako jsem já?
Ty? Myslíš?
Nechci být negativní, mrzí mě, že tohle není jeden z těch hezkých dopisů. Jen nevím, komu to říct. Nevím, jestli by to někoho vůbec zajímalo. "Ona už je taková."
Ze všeho na světě bych si přála stabilitu. Přála bych si neměnit náladu padesátkrát za den. Přála bych si být něco víc než jen ta na obtíž. Ta, co přebývá. Přála bych si, aby se tohle prostě změnilo. Ty depky mě už vyčerpávaj.
Budu se držet.
Slibuju.
Tvoje psychicky nevyrovnaná Kira

Třetí

2. června 2016 v 23:06 | Kira
Dlouho už tu nebyl dopis pro snad existující spřízněnou duši, tak vám to teď hodlám vynahradit.

Drahý X,

nebudu lhát, když napíšu, že mi neskutečně chybí lidská blízkost. Nemyslím fyzický kontakt a podobné věci, které vám může dát v podstatě každý společně s vnitřní prázdnotou, která vás bude uvnitř pomalu rozebírat, dokud se nesesypete do vlastní duté schránky.
Myslím tím spíš to, když k vám někdo přilne natolik, že ho zajímá, jak se vlastně máte. Obejme vás, když pláčete, a bude tolerantní, i když se trápíte třeba jen kvůli maličkosti, nebo totální banalitě. Nenechá vás topit se v kanálu osamění. Když nejdete s davem, on jde s vámi. Je šťastný, že jste po jeho boku.
Už chápeš, co mám na mysli?
Vím, že si každý musí projít svým vlastním peklem. Trápit se, být zraněn, spadnout na ta nejhlubší dna a kvapně se odrážet zpátky nahoru. Čím těžší cesta, tím silnější jedinec.
Ale i tak si často připadám neskutečně slabá.
Svět je plný zklamání, bolesti a smutku, ale dokud v tebe věřím, je tu naděje na ten šťastný konec, ve který tolik doufám. Někdo plane po uznání, někdo po milionech, další chce letět do vesmíru a jiný touží po nekonečné moci.

Mým největším přáním je tě najít. Najít tě a nechat si postavit domek někde u lesa, kde bude krásný vzduch a klid. Jet spolu do Ikey, procházet se fiktivními místnostmi a nasávat tu vůni budoucnosti, zatímco se budeme dohadovat, jakou barvu si dáme do ložnice. Chci se jednoho dne probudit v naší posteli, kterou budou mimo nás okupovat i naše krásné, zdravé děti, a se slzami v očích si uvědomit, že mám vše, po čem jsem kdy toužila. Jednou vydají moji knihu a já ji budu našim dětem číst před spaním, zatímco s nimi budeš napjatě poslouchat.

A už tu nebudou žádné depky. Nebude tu puberta ani pocit osamění, který mě už nějaká léta občas sžírá. Umím být šťastná sama se sebou, ale upřímně, ty budeš ta jiskra, co mě bude hnát dál a dál.
Doufám, že jsi v pořádku. Chybíš mi.

Tvoje Kira

Druhý

23. dubna 2016 v 23:58 | Kira
Drahý X,

sněží. Část mé mysli touží po tom vylézt oknem na střechu, lehnout si a nechat se zapadat vločkami. Jsem ve zvláštním stádiu, kdy mě nic nebaví a cítím se podivně neúplně. Možná to je ten důvod, proč mám v lásce smůlu - druh mužů, který preferuji, se nejspíš nechce zahazovat s pubertální kopou emocí a nejistoty. Jedna tající vločka.

Why don't you go back to sleep?
Why don't you dream about me?

Nejvíc se bojím osamělých nocí. Venku sněží a všude je zima. V mysli se mi stále přehrávají scény z příšerného filmu, kvůli kterému nemůžu spát. V takových momentech je samota nejtěžší. Když se v noci vzbudím, jsem to jen já, jedno srdce a ticho. Žádná změť končetin, pevné objetí ani lehký polibek na tvář, zatímco ten druhý spí.
Za všechny peníze na světě, za všechny neřesti a příjemné závislosti, za cokoliv bych si na oplátku vzala jen to, abys tu byl.

Bojím se, řekla bych.
Pojď sem, řekl bys a chytil bys mě do náručí.
Hele, sněží.

Pořád sněží.
Třeba i u tebe. Třeba i ty teď někde taješ..

tvoje Kira

První

19. dubna 2016 v 23:46 | Kira
Drahý X,

doufám, že se brzy setkáme. Možná kolem sebe bez povšimnutí procházíme, nebo nám ještě osud neposkytl možnost se střetnout. Přesto ale věřím, že tam někde jsi.

Často se jen tak zastavím nad nějakou každodenní činností a přemýšlím; co asi děláš? Spíš, sníš? (Zachraňuješ opuštěná koťátka ze stromů?) Ať už jsi na své cestě kdekoliv, věřím, že se neztratíš.
Vím, že nechceš brát drogy, kouřit nebo pít, aby ses začlenil. Ty to nepotřebuješ. Lidé tě zbožňují sami, protože jsi silný, svůj, a nikdy nejdeš přes své hranice. Tvůj smysl pro humor je darem, stejně jako tvůj úsměv, kterým bys mohl léčit lidi. Vysoký, statný muž s hlubokým hlasem, který čeká na svou princeznu. Jsi chlap, který namontuje od žárovky po poličku, zvládne vše od domu po auto, a hrdinně se ujme velkých maličkostí od odnášení pavouků ven až po otvírání sklenic. (A taky doufám, že nám jednou budeš sekat na zahradě dřevo bez trička - ale to je jen taková odbočka)

Asi bude pekelně těžký tě najít - i když srdečně doufám, že to ty si najdeš mě. Věř mi, že to bude stát za to. Sice ti neslíbím, že bych se s tebou kdy dívala na fotbal, protože je to pro mě to samé, jako se dívat do sešitu hustě popsaného rovnicemi (po nějaké době to taky začne po tom papíře utíkat), ale co vím, je to, že tě budu v noci tahat s dekou na louku, abych ti ukázala hvězdy, a možná se na svět začneš dívat mýma očima. Po ránu ti v tvý košili udělám něco k snídani, zatímco budeš stát ve dveřích a smát se tomu, jak se zoufale snažím zachránit první várku. Nikdy nebudu schopná dokoukat film do konce, protože mě buď svede tvůj šarm, nebo ti usnu v náručí. Naučím tě mít rád kočky (ať se ti to líbí, nebo ne), protože jsou zkrátka úžasný. Budeme spolu utíkat v dešti na autobus, protože nikdy nejsem schopná vyjít z domu včas. Budeme poslouchat naše oblíbený skupiny a tancovat u toho, i když to ani jeden z nás nebude umět. Občas ti do kapsy propašuju čokoládu, kterou máš rád, a když se vrátíš domů, udělám tvoje oblíbený jídlo a všude budou hořet svíčky. A taky ti napíšu nespočet básniček. Může se stát, že někdy budu brečet, a ty nebudeš vědět proč, a tak mě pevně obejmeš a řekneš mi, že bude všechno v pořádku. Možná tě někdy v noci vzbudím s tím, že nemůžu spát, a ty si se mnou budeš dlouho povídat. Budu ti předčítat milostnou poezii a jako prvnímu ti budu předávat nové kapitoly mé knihy k přečtení. Jednou, až budeme mít výročí, vytáhnu kytaru a zazpívám ti písničku. Přesto, že se třeba občas pohádáme, vždycky ti ráno udělám kafe nebo čaj a vyžehlím ti košili. Když se vrátíš domů a všechno na tebe bude padat, já tě obejmu, namasíruju ti záda a řeknu ti, jak moc tě miluju. A jednou spolu půjdeme za ruku po městě a potkáš svoje kamarády. Zamáváš jim, stiskneš mi ruku, a když přijdou, řekneš jim: "To je ona."

Snad náš čas nadejde brzy.
Vždy tvá,
Kira
 
 

Reklama