Deník citlivé puberťačky

Nad hlavu

Středa v 17:21 | Kira
Nejsem studijní typ. Čím dál víc si to začínám uvědomovat.

Chtěla bych se vrátit někam do školky. Jaké byly starosti čtyřletého dítěte? Přemýšleli jsme o budoucnosti? Rozhodovali jsme se o budoucím zaměstnání? Ne. A to na tom bylo to krásný.

Nad vším moc přemýšlím. Odmaturuju? Z čeho? Jak vůbec prolezu?

Nebaví mě být na gymplu. Ani se nemůžete těšit na volno, když víte, co všechno vás čeká po něm. Ještě k tomu mi nejde matika, prolejzám se čtyřkama. Fyzika taky nic moc, geografie bída, jsem neustále unavená a neumím se každý den X hodin učit. Já chci mít život. Aspoň trochu. Nebaví mě bejt z toho furt v depresi.

Je mi špatně z tý myšlenky, že po škole musím na vejšku na dalších X let. Ani nevím kam! Nikdo mi s tímhle nepomůže. Nic užitečnýho mi nejde. Co by holka jako já mohla dělat?

Chtěla bych si najít nějakou normální práci a začít šetřit na bydlení. Chtěla bych mít malej domeček a psa a dvě, možná tři děti. Chtěla bych být starší. Nebaví mě žít život náctky.

Copak z tohohle není cesta ven? Jsem navždy chycena v oprátce systému?

Topím se a nevím, za jak dlouho mě proud stáhne s sebou.

"Trosky bez budoucnosti" zakřičel

5. dubna 2017 v 23:49 | Kira
Jeden seděl na pochybné lavičce před obchoďákem, všude kolem na špinavé zemi ležely cigaretové nedopalky. Přenosný reprák svým zvukem protínal noční vzduch a jeden z těch kluků, ověšený řetězy, se pohyboval do rytmu drzého rytmu punkové hudby.
"Trosky bez budoucnosti" zakřičel a v očích se mu zaleskl Měsíc. Měla jsem chuť k němu přijít a prostě ho obejmout.

Ačkoliv jsem si slíbila, že se přestanu zbytečně stresovat ohledně budoucnosti, stále upadám do hloubavých stavů a přemýšlím, jak dál. Mnoho žen, které znám, většinou přítelkyně mojí maminky, mi neustále opakují, jak mi závidí můj věk. Mám pocit, že si s těmi roky a zkušenostmi rády občas zavzpomínají na sladkých "náct", ale období nejistoty a změn nálad a pocitů naprostého zoufalství už pravděpodobně z jejich vzpomínek zmizelo.

Gympl mě naučil, jak mít na háku. Nikdy nebudu tou dívkou, co všechno ví a jakmile přijde domů, učí se. Poslední dobou nezvládám vše, jak bych chtěla, a z matiky mám občas pocit naprostého existenciálního selhání. Bojím se maturity a toho, kam mám jít na vysokou, protože vůbec nevím, kam dál. Cítím se jako zfetovaná myš v umělohmotným bludišti, co se marně snaží vymotat a naráží čumáčkem do stěn.

Neumím se bránit. Jakmile mi někdo řekne cokoliv hnusnýho, sarkastickýho a jedovatýho, prostě zamrznu a adekvátní odpověď mě napadne až vteřiny po incidentu. Neumím nic říct, i když se tak snažím. Neskrývám svý emoce, mám fobii z řízení auta, mám konstantní pocit, že si nezasloužím svoji životní lásku, protože on je diamant a já jsem kámen, co se furt někde skládá a brečí. On je dospělý, rozumný a úžasný člověk, zatímco já jsem jen betaverze, ani dítě, ani dospělá, nerozhodnutá, zmatená, nesebevědomá a moc citlivá na to, aby to někdo pochopil.

Přála bych si být starší a vědět, kdo jsem, vědět, co dělat a přestat se pláčem ukolébávat k spánku. Přála bych si být silnější a průbojnější, nebýt ve všem takový tele a začít nějak zrát. Jsem časovaná bomba. Jsem megacitivá. Prášky mi ještě víc rozhazují nálady. Pořád nějak bloudím a nevím, co se sebou.

Sama o sobě bych to tak nebrala, ale když mi lidi kolem mě vyčítají jaká jsem a že mám změny nálad a že se snadno naštvu... co na to říct?
Jsem to já.

A i když pořád brečím a nevím co dělat a v socializaci jsem totální tele, neznamená to, že bych byla míň než ostatní. Jednou tuhle bitvu vyhraju a všechno zlý se rozplyne.
Věřím v to.

Pubertální hypochondr

30. ledna 2017 v 20:45 | Kira
Možná mě v minulým životě brutálně zamordovali, nevím.
Vím jen to, že fyzická bolest je snad mým největším strachem.
Už asi pátý den beru prášky. Moje mamka byla zezačátku zásadně proti, ale nakonec se to jevilo jako menší zlo. Představa každoměsíčního záchvatu paniky a následného nakupování těhotenských testů už sama o sobě byla dost vyčerpávající.
Kdysi dávno mi mamka ukazovala články v nějakém takovém tom časopisu o kytičkách, kamíncích, dušičce a podobně. Phoenix? Hypogryf? Lesní víla? Měsíček? Něco takového. Vyplývalo z toho něco ve smyslu, že po jakési antikoncepci zemřelo tolik a tolik lidí a po čtení další podobné literatury se podle ní antikoncepce zdála být horší, než Kim a Trump dohromady.
Časem ale uznala, že to takhle bude lepší.

Poslední dobou tu v Libereckým kraji pořád něco řádí a člověk neví, jestli jít do školy, nebo zůstat doma. Nakonec to rodiče rozhodli za mě a šla jsem. Ve škole jsem byla seřvána angličtinářkou, protože jsem si utřela nos do kapesníku. Nechápu, co je tak nesrozumitelné na tom, že na gymplu se kvůli rýmičce nevyplatí marodit.
Po tom, co jsem si před nedávnem četla příbalový leták oněch prášků (mohla bych do něj zabalit mého dvanáctiletého bratra) a ve vedlejších účincích jsem našla snad všechno, co se vám v životě může stát. Od té doby, co to beru, mě bolí břicho. Dneska se ještě k tomu veselí při cestě domů připojila noha a bolest mi pulzovala celým kotníkem. Samozřejmě jsem si okamžitě diagnostikovala krevní sraženinu, která mi v rozmezí od pěti minut do několika hodin způsobí infarkt, já umřu a můj vyvolený zůstane sám. A nepůjdeme na Good Charlotte.

Pustila jsem si do sluchátek nějakou hudbu, ale dokázala jsem vnímat jen své iracionální strachy a snažila jsem se nerozbrečet. Když jsem konečně dorazila k mamce, zasypala jsem jí několika větami následovanými "Já nechci umřít, já nechci umřít, bůůů." Mamka mě uklidnila během pěti minut.

Takže asi tak. Myslím, že se dám na medicínu.
Už jen proto, abych přestala takhle vyšilovat.

Dospívání

29. ledna 2017 v 17:57 | Kira
Za několik měsíců mi bude 18.
Jak se tak blíží tento přelomový věk, donutilo mě to zamyslet se nad svým životem. Víte, já byla vždycky hrozně plánovací typ, řekla bych, že i rodinně založený. Když jsem si jako malá hrála s autíčky, kostkami či bárbínami, vždycky to byl tatínek autíčko a maminka autíčko a děťátko kostička, a vypůjčená Barbie vždy mířila svlečená do dětské postýlky (na tom, že byla dospělá, přeci nezáleželo). Později se moje hrací vášeň rozrostla na dětskou kuchyňku se spoustou plastových potravin a sporáčkem, který červeně svítil a vyluzoval smažící zvuky. Následovně se v mém repertoáru objevilo takové to miminko, které spí, směje se a brečí. Po kuchyňkové a miminkové éře nastala doba zahrady a zalévání rostlinstva. Škoda, že mi ta dovednost nezůstala doteď.

Je zvláštní, jak dítě neskonale touží po dospělosti a vzápětí si jako dospělý uvědomí, že ty časy, kdy jsme na písku stavěli bábovičky a zachraňovali berušky ze sudu s vodou, byly naprosto nejlepší. Základní školou se nějak prokoušete, narazíte na první kamarády, lásky, které nejsou opětovány, nespočet žabomyších válek a později se začnete potýkat se vstupem do puberty.
Zezačátku to jde ztuha. Dojde vám, že není důstojné nadále nosit mikiny s medvídkem Pů a máte nesmírnou potřebu s někým chodit, i když vlastně ani nevíte, co to znamená. Já myslela, že je to doprovázet se do a ze školy. Přišlo mi to jako fajn nápad. Některým šťastným dokonce začnou růst prsa, nebo se o to alespoň pokouší, a přichází první pubertální depky a rozpatlaná řasenka po obličeji. Začnete se smát dvojsmyslům, slovům jako "pták", "stříkat", "díra" nebo "honit". Mohla bych takhle pokračovat dál...

Jak se tedy ohlížím za uplynulými roky, dochází mi pár věcí. Jak sleduji přicházející pubertu u svého bratra, až teď dokážu plně politovat své rodiče a zároveň jim pogratulovat, že mě v podobné situaci nevykopli z domu nebo nezavřeli do ohrádky. Ne, že by to se mnou bylo třikrát lepší, pořád brečím kvůli kravinám a podobně, ale cítím, že už to pomalu odchází pryč. Už se nesměju slovům "pták" a "stříkat" a nehihňám se reklamám na Clavin a Argin-Max a tomu výmyslu s vagínou. Začíná mi být jedno, co mám zrovna na sobě, pokud to není roztrhaný nebo špinavý. Obvykle na sebe jen hodím mikinu svého přítele a mám vystaráno. Už mě nebaví se hádat kvůli hudbě a tomu, co je in a co ne, nebaví mě slepě dokazovat všem, jak jsem jiná, originální, jedinečná, blabla, nebaví mě se dohadovat s rodiči a vytýkat jim, že mi nerozumí. Naopak, rodiče jsou na tomhle světě ti lidé, kteří mi rozumí asi nejvíc ze všech.

Začínám mnohem víc myslet na budoucnost. Obvykle jsem podléhala úvahám o vysokých školách, jejichž téma poté nonšalantně přešlo ke smyslu života a následné depce z toho, že nemám nejmenší tušení, co vlastně budu (sakra) dělat. Tento týden mě ale osvítilo spásné světlo. Vůbec netuším, jak se to stalo. S jedním profesorem jsme se začali bavit o seminářích, které si budeme vybírat na příští dva roky a já začala uvažovat, kam vlastně směřuju. Německé oddělení jsem vzdala a abych vám pravdu řekla, jsem za to celkem vděčná. Nejen, že jsem poznala nové, pravé kamarádky, ale ocitla jsem se v lepším kolektivu a vyučují nás skvělí učitelé. Vím, že jsem asi promrhala životní šanci žít a pracovat v Německu, ale uvnitř cítím, že to není cesta, kterou chci jít.
Víte, čeština je na gymplu světlo mýho života. Neustále se hlásím (musím tím zaručeně všechny štvát) a nad úkoly prosedím x hodin, jen aby to bylo dle mého dokonalé. Baví mě psát a miluju literaturu. Přemýšlela jsem tedy o seminářích a rozhodla jsem se. JÁ. Holka, co si neumí vybrat ani mezi dvěma druhy čipsů, natož seminář, na který budu chodit dva roky. JÁ!!!
Budu chodit na češtinu a anglickou konverzaci. Čeština z výše uvedených důvodů a anglická konverzace zkrátka proto, že ačkoliv anglicky chatuju obstojně, mluvím, jako kdybych právě prodělávala mozkovou příhodu.
A co se týče vysoké? Taky jsem se rozhodla. Chci na Karlově Univerzitě studovat na Bc. z Českého jazyka a literatury. S větším štěstím bych pak mohla psát do nějakého časopisu, což bylo vždycky mým velkým snem. Možná bych pak v budoucnu mohla vydat knihu a žít s přítelem (budoucím manželem) a dvěma dětmi v malém, hranatém domečku šťastně až do smrti.

Je špatné plánovat? Je špatné věřit v happy end?
Pro mě je a vždycky byla důležitá rodina. Je to zvláštní, že ve svých skoro osmnácti sním o domě a svatbě a dětech (nebojte, plánuju je tak po pětadvacítce) a z nějakého důvodu se hrozně těším, až to všechno nastane. Cítím se, jako bych to všechno mohla žít už teď. Jsou někteří z nás (včetně mě) naprogramováni na budoucnost?
Snad to tedy všechno dobře dopadne.
Život přece může být tak krásný...

Andrzej Kotański
"Canto"
Člověk by neměl strávit život v práci
protože je to hřích
Bůh nám dal Paříž, Benátky,
secesní architekturu, hodinky
i hodiny Art deco
dal nám lesní jahody
zamlžený svit za oknem kavárny
obchody
dal nám Tomáše Manna a také Prousta
a také vřesoviště v Irsku
navíc vymyslel biliard a teenagerky
a tisíc jiných věcí
jako vodopády, Božskou komedii,
cíga, Rilkovy básně,
ulice lemované stromy
na jihu, americké
automobily ze čtyřicátých let,
pera Mont Blanc, průvodce
po Grenadě a taky
Koňaky, Giny, Whisky i Bordeaux,
a to určitě ne proto,
abych seděl
osm hodin denně
v práci
jako nějaký čurák.

Sebereflexe

4. ledna 2017 v 8:40 | Kira
Znáte ten pocit, když se chováte totálně pitomě a pak začnete pochybovat o vlastní existenci? "Jsem to fakt já? Kde se to ve mně bere?"

Přestože jsem začala poněkud novoročně, článek "Nový rok, nové já" ode mě nečekejte. Nový rok pro mě znamená dvě věci: neustálé škrtání datumů a leden narvaný tolika testy, že předem začnete myslet na to, čím a jak zapálíte vysvědčení. Já už jsem se z myšlení typu "proboha, já nemám vyznamenání" dávno dostala a katastrofální známky z matiky a fyziky beru zkrátka jako něco, co se musí chtě nechtě překousnout.

Odmala o sobě pár věcí vím: že jsem nemotorná, že si všechno moc beru k srdci; že jsem citlivá a brečím, kdy a kde se mi zachce. Jakmile jsem se ale ocitla v bludném kruhu, který teď žiji (jdu spát pozdě, odpoledne jsem unavená, ale musím dělat věci do školy, tak je dělám dlouho a jdu spát pozdě), pozoruji na sobě změny, které mě znepokojují.

Často mi dělá problém se ovládat. Moje babička tvrdí, že by v sobě člověk neměl držet vztek, jinak si to tělo pěkně odnese. Přesvědčena tímto tvrzením ale vybuchuji tak mocně, že tím pokaždé působím nukleární katastrofu. Vduchu se vidím, jak beru první předmět a danou osobu horečně mlátím, načež vyděšena vlastní představou pociťuji zklamání a zarmoucení nad sebou samotnou. Následovně začnu přemýšlet nad tím, jestli se mě nezačnou všichni bát, a rýpavý hlas v mé hlavě začne posměšně tvrdit, že mě všichni opustí, protože jsem vzteklá megera.

Zajímá mě, jak lidé zvládají vztek? Jak ho zvládnu já?
Představa, že začnu uprostřed hádky s někým meditovat a dělat mmmmmmm nebo po vzoru Marcelky z Comebacku "mmmm, vítr odvanee", mi ovšem přijde absurdní - bohužel nejsem natolik duševně povznesena.
Doufám tedy, že mi strýček Google poradí. Přinejhorším se moji nejbližší zásobí koňskou dávkou sedativ, aby byl život se mnou bezpečnější.

A jak zvládáte vztek vy?
PS. Slibuji, že se zase k blogování dokopu.
Mějte se krásně!
Vaše Kira

Líná a unavená

30. listopadu 2016 v 18:35 | Kira
Obrovský vločky se snáší na tvrdou zem a marně se snažím zahřát plamínky svíček. Zimu jsem měla ráda jako dítě. Běhala jsem po zahradě, stavěla sněhuláky a hleděla do nebe a nevnímala, jak zima dokáže být melancholicky temná.

Teď ale cítím, jak mě to pomalu požírá. Sama o sobě se cítím v pořádku. Víceméně jsem si vylepšila známky, ale místo strachu o prospěch se dostavil strach z budoucnosti. Je to směšný, ale když tak začnu přemýšlet nad tím, co "umím", připadá mi, že nemám uplatnění. Moje přemýšlení o budoucnosti vždycky skončí pláčem v klubíčku s tím, že nemám budoucnost. Punkerka jak trám.

Nejsem ve svý kůži, naopak jsem na sebe permanentně naštvaná, protože se neučím, nic nedělám a pořád bych jen spala. Taky jste tak chronicky líní? Pořád se snažím dokopat k nějaké změně, ale jako by moje vůle zhoubovatěla a scvrkla se v bídnou kuličku, která mě ráno sotva vytáhne z postele.
Nejsem nešťastná, jen na sebe vůbec nejsem pyšná.

Poslední dobou jsou ale nešťastní lidé kolem mě. Co je horší, přijde mi, že jsem ztratila svou utěšovací schopnost a nemám co říct. Jako bych vůbec nebyla schopna přemýšlet, o tom, jak blekotám, nemluvě. Rozpadám se?
Můj kamarád se Salvadoru mi volá a povídá mi o tom, že ho nebaví žít. Další kamarád má sebevražedný choutky.

Chtěla bych obejmout všechny osamělý duše a dát jim tolik lásky, kolik je potřeba. Rozesmát všechny smutný, ukázat cestu ztraceným, pomoct najít smysl těm , kteří ho už přestali hledat. Chtěla bych být mnohem, mnohem lepší, než jsem teď.

Našla jsem si malou brigádu, ze které mi velmi nepravděpodobně přijdou peníze včas, abych mohla dokoupit dárky. Na předávání dárků se mi líbí to, jak pozorný dárek můžete někomu sehnat. Stačí poslouchat, o čem člověk mluví, a dokážete vymyslet něco neobyčejného. Je to můj první krok ke změně mýho lenivýho, unavenýho já.

Kira zase startuje, a snad to jen tak nevzdá.
Mějte se nádherně,
Vaše Kira

Utop mě, zastřel mě, miluj mě

31. října 2016 v 12:19 | Kira
Prázdniny jsou opět pryč a já se momentálně raduji na hodině matematiky, jelikož mi vychází čistá čtyřka. To poznáte, když je někdo na gymplu; radost mu udělá už jen to, že nepropadá. Ach, kde jsou ty doby, kdy se učila malá násobilka a já měla ještě daleko ke své první pětce...

Když se ohlédnu za prázdninami, nemohla bych být spokojenější. Mám konečně zkrácené vlasy, takže nemusím každé ráno obětovat půlku hlavy, abych se učesala a nevypadala jako nový přírůstek do řad bezdomovců.
Jinak jsem se převážně válela, dospávala deficit a neustále jsem něco jedla.
A taky jsem jela do Varů.

Navštívit svého milého a jeho rodinu jsem chtěla už delší dobu , ale teprve teď byl dostatek času a financí. Nakoupila jsem dárky, upekla jsem brownies a s obrovskou a těžkou kabelkou jsem jela s mamkou do Prahy. Tam jsem naházela všechny zbytečný drobáky do kasičky ("Přispějte na vzácné stromy") a k večeru jsem byla na místě.
Řeknu vám, není nic krásnějšího, než když si s někým sednete a všechna nervozita z vás prostě spadne. Tak úžasnou rodinu poznáte jen zřídkakdy.

Mimochodem, byli jsme na střelnici a já střílela z pistole! DOOPRAVDY! Abych vám to přiblížila; když jste vevnitř, dělá to hroznej hluk, takže bez těch ohlušovacích sluchátek asi umřete, když nejste zvyklí. Když mi podali zbraň a já celá rozklepaná pomalu mačkala spoušť, přemýšlela jsem, jaký to bude pocit. Vystřelila jsem, hodně to cuklo. Nebylo to jako ve filmech, kde dělají pif pif s lehkostí a elegancí. Vystřílela jsem si 12 nábojů a musím říct, že to byl fakt zážitek a byla jsem moc vděčná, že jsme tam byli.

Když dojde na loučení, totálně se sesypu. Výjimkou nebyla ani neděle a já téměř celou hodinu před odjezdem probrečela. Když jsem celá usoplená nastoupila do autobusu, spořádala jsem asi čtyři čokoládový tyčinky a slzy mi vydržely až do Prahy. Když jsem dorazila domů, mamka mě přivítala větou: "Nezlob se na bráchu, ale utopil ti notebook."

Ach. Radši to ani nebudu komentovat.

Teď jen zbývá přežit pondělí. Zastávám totiž Garfieldův názor.
Mějte se krásně!
Vaše Kira

Skoro nevěsta

27. října 2016 v 22:54 | Kira
Jak asi pár z vás ví, chodím do tanečních a věneček se rychle blíží. Pamatuji si, jak jsem se před rokem smála nejlepší kamarádce, když X měsíců před začátkem tanečních celá její třída vyšilovala, zatímco já byla vesele lhostejná až do dne první lekce.
Proto mě moc nepotěšilo, když jsem se nedávno kamarádce pochlubila, že jdu na zkoušku šatů, které si vezmu na věneček.
"Cha, to brzo." poznamenala svým typicky sarkastickým hlasem, který mě vždycky dokáže perfektně vytočit.
Zjistila jsem tedy, že shánět si šaty dva měsíce před věnečkem je jako snažit se vyklepat z krabice poslední kapky pomerančovýho džusu. Je to marný.
V salónu mi řekli, že už jsou šaty na tenhle termín "hodně rozebraný" a že budeme muset "vybírat krémovější barvy". Představila jsem si sama sebe, jak se ploužím po parketu v šatech barvy paštiky a nadávám sama sobě, že jsem je nezačala hledat včas. Po depresi z toho, že budu mít hnusný šaty, jsem si řekla, že pokud opravdu nebude na výběr, sáhnu po něčem odvážnějším.
V hlavě se mi odehrál scénář toho, jak v rudých šatech vtrhnu na parket, zatímco se na mě strhnou světla všech reflektorů a muži budou z mé oslnivé krásy sbírat čelisti z podlahy. Ha ha.
Když jsme přišli, opravdu nebylo moc na výběr. Pro jistotu jsem poprosila o to, abych si mohla zkusit ty červené šaty z výlohy, načež jsem byla opravena, že jsou skořicové. Jako první jsem si zkusila krásné bílé šaty.
"Ale já nechci bejt mainstream." mlela jsem tu svou, zatímco mi paní šněrovala šaty. Po chvíli na mně konečně korzet držel a já vyšla z kabinky.
"Ještě před chvílí to bylo takový malý miminko…" řekla mamka se slzami v očích a mě to přišlo hrozně roztomilý. Když jsem se viděla v zrcadle, chuť se lišit rázem zmizela. Měla jsem vybráno.
"Jako nevěsta…" řekl kdosi z personálu a já se musela usmát. Jako by mi četli myšlenky…


Podivíni kolem nás

22. října 2016 v 18:03 | Kira
Venku prší a moc ráda bych napsala, že piju čaj, aby to znělo poeticky, ale jsem moc líná na to ho udělat.
Dnes jsem jela s bráškou do KFC, protože jsme hříšní vyznavači kuřat a ani jeden z nás netloustne (úžasná kombinace).
Nastoupili jsme do tramvaje a po nějaké době přišli i dva muži, z nichž jeden vyznával životní směr "nemám sluchátka, ale i tak budu poslouchat hudbu".
Sice jsem už dávno vyrostla z věku, kdy jsem všechno, co jsem neposlouchala, hejtovala, ale i tak stále existují hudební styly, které mi vůbec nesedí. To, co vycházelo z telefonu onoho člověka do té skupiny bezesporu patřilo.
Nedokážu ten styl popsat. Je to něco, co žádný nástroj není schopný vyluzovat a pořád se to opakuje, jako kdyby vám tím chtěli vymít mozek. Je nutné podotknout, že tramvaj byla plná důchodců.
"Nemáte sluchátka?" zeptal se někdo velmi unaveným a viditelně otráveným hlasem.
"Nemam." odvětil DJ nezaujatě.
"On je na pauze!" zastal se svého kolegy druhý a zbytek jízdy jsme opět poslouchali ten hudební klenot, ovšem lehce ztišený.

Když jsme s bráškou vyšli z tramvaje, shodli jsme se na tom, že pouštět hudbu v dopravních prostředcích je hodně neohleduplný čin, zvlášť, když nemáte hudební vkus nebo alespoň trochu empatie.
Konečně jsme prošli dveřmi KFC a když jsme se dostali k pokladně, známá dvojice tam stála a jejich show zněla tentokrát "na plný pecky". Dívky u pokladen zadržovaly smích a s nervózními úsměvy se přes hlasitou hudbu snažily domluvit s těmito dvěma muži, kteří byli nejspíš cizinci, jelikož jim svá přání ukazovali na prstech.
Když si objednali, byli nejspíš tak potěšeni, že už nepotřebovali hudební podkres.
Já a můj bráška jsme si velmi oddechli.

Využili jsme toho, že jsme ve větším městě a rovnou jsem koupila dárek k bráškovým nadcházejícím narozeninám. Po tom, co jsem mu ho předala, jsem si vzpomněla, že ještě potřebuju jednu věc v obchodě. Když jsem zaplatila, bráchovi jsem podala kytku, kterou jsem koupila, dávala jsem si věci do peněženky a začala jsem odcházet, protože jsem instinktivně počítala s tím, že mi brácha tu věc vezme. On ale pořád tahal s sebou kelímek z KFC a tu moji kytku. Po chvíli slyším od pokladny:
"To není naše."
"Tak čí to je?" Polil mě ledový pot.
"SLEČNOOOOO!"
Proboha.
Všechny ty prodavačky a možná i celá ta fronta se začala hrozně smát a já se celá rudá vydala zpátky k pokladně, můj brácha neobratně za mnou, abych si vyzvedla svůj nákup a dva kamiony potupy. Pak jsem se ladně zrychleným krokem vydala pryč z obchodu.
"Co jee?"
"JDEME." řekla jsem chladně a doufala jsem, že se přestanou smát.
Když jsem se venku dostatečně uklidnila a přestala se červenat, rozhodli jsme se, že pojedeme domů.

V tramvaji jsme si stoupli ke dveřím a za námi se ze skupinky zajímavých existencí ozývaly zajímavé zvuky. Brácha zadržoval smích a já se snažila identifikovat zpěv daného mladíka, neboť zprvu to znělo trochu jako jódlování, v další chvíli jako pokus o indickou hudbu. Pro jistotu jsem se snažila vytěsnit tento jev a místo toho jsem jen hleděla z okna. Po chvíli tato skupinka vystoupila a když se tramvaj rozjela, naskytl se mi pohled na pěvce a jeho věrné následovníky.
Měl hrozně zvláštní obličej, takový podivně široký, a jak jsem si ho tak prohlížela, všiml si mého pohledu.
"Ahoooj lááááááááááááásko!" zvolal a mlaskl rty.
Tramvaj díkybohu zrychlila.
"Kdo to byl?" zeptal se udiveně bratr.
"Kdybych věděla.."

Taneční: Jak jsem přišla o iluze

9. října 2016 v 16:29 | Kira
Myslím, že vás radši ušetřím omluv za to, že jsem posledních pár měsíců skoro nepsala a přejdu k článku. Víte, občas se prostě stane, že na něco zapomenete jako na starou svačinu v batohu a vzpomenete si na ni teprve potom, co tašce narostou nožičky a vy ji s křikem a kolíčkem na nose naháníte po bytě s koštětem v ruce. Chystám se tedy svůj prohřešek napravit a znovu se vrhnout do psaní. Přeci jen je blog něco jako moje dítě a nesmím ho zanedbávat.

Kdysi dávno jsem chodila na břišní tance. Krom toho, že jsem nikdy nebyla pohybově nadaná, mi břišní docela šly. Možná, že o tom někdy napíšu samostatný článek a ukážu vám moji příšernou fotku v kostýmu. Ale jen možná!
Zkrátka a dobře jsem se rozhodla, že v životě občas nadejdou momenty, kdy se základní dovednost tance bude hodit. Přeci jen, až nastane má svatba a dojde na první tanec ženicha s nevěstou, nevím, zda by maminky a babičky ronily slzy nad tím, když bychom na parketu předvedli makarénu nebo kuřecí taneček.

Do tanečních jsem šla bez partnera a bez očekávání. Když jsme se tedy všichni usadili a nám dívkám se naskytl pohled na dav kluků v oblecích (neboli roztomilá tučňáčí armáda), došlo mi, že se mi to opravdu nezdá a že jsem odkázána jen na to, zda někdo přijde a zachrání mě. Jako by mistr věděl, nad čím přemýšlím, vyhlásil pánskou volenku a kluci se rozeběhli na lov partnerek. V ten moment se mi vybavil výrok tučňáků z animáku Madagaskar - "Smát se a mávat, hoši." a upřímně jsem doufala, že si mě nevybere někdo o hlavu menší, než jsem já. Naštěstí pro mě přišel dosti vysoký mladík na to, abych se při tancích necítila jako muž já - přeci jen, droboučký partner ve vás probudí jakousi ochranářskou tendenci. Poté proběhl klasický small talk - omluva předem, kdybych to kazila nebo ho zašlápla je v mém případě nezbytná.

Co mě tedy na tanečních překvapilo?

První věc, podpatky. Já se svými 174 centimetry je opravdu nosit nepotřebuji, ale jelikož by žádná slečna ani v těch nejkrásnějších šatech neoslnila lidi na parketu tím, že by tančila v holinkách, jsou jaksi povinné. Hodinu za hodinou jsou moje nohy nuceny si zvykat, ale stále není úplně jednoduché v nich všemožně poskakovat, zvlášť, pokud je váš partner tele, nebo jste tele vy sama. Pak je to dvojnásob vražedná kombinace. Další věcí je, pokud někomu dupnete na nohu. Mně se to povedlo jen dvakrát a nikdy to nebyl můj partner, ale vzhledem k přeplněnému sálu bylo jaksi nemožné nezranit nikoho kolem nebo nevrážet do jiných motajících se dvojic. Pro jistotu si přibalte obvazy a škrtítka, kdyby bylo potřeba amputovat někomu chodidlo po tom, co jste mu ho prošlápli.

Druhá věc, dámská volenka. Když mistr zvolal "dámská volenka!", všichni panáčci mi začali v hlavě ztřeštěně pobíhat, vrážet do sebe a vzájemně se ptát, co teď. Pro holku, co s nikým není domluvená a zároveň se bojí, že na ni nikdo nezbyde, je dámská volenka docela krušný okamžik. Představa, že stojím v koutě a tančím se židlí, zatímco na ni zamilovaně koukám, se mi moc nepozdávala. Vyrazila jsem tedy rovně vpřed, se snahou přes nestabilní podpatky udržet důstojnou chůzi, a nakonec jsem si vzpomněla na kluka, co se mnou při jedné hodině konverzoval a neustále mě rozesmíval. Od té chvíle jsme se vzájemně zachraňovali, až jsem mu nakonec nabídla, zda tuto tradici nezachováme. Díky bohu přijal mou nabídku. Nevím, jestli bych přežila další motání se v davu kluků se snahou najít někoho vyššího, než jsem já.

Třetí věc, polka. To není tanec, to je pekelný kardio. Vždycky, když nám asistenti předvádí tanec s ladností antilopy, vypadá to tak snadně a všechno do sebe zapadá. Potom se postavíte čelem k partnerovi, který pomalu ani neví, za co vás má chytit, řeknete si "to zvládneme", a pak začne hrát ta nejhorší dechovka, kterou jste kdy slyšeli, umcaca, umcaca. V momentě, kdy se tomu začnete smát, vás také samozřejmě mistr pobídne a vy musíte tančit. S partnerem tedy začnete poskakovat s horlivostí jelena v říji a po minutě už z vás teče pot a přemýšlíte nad tím, zda to může být horší. Vtom začne partner vtipkovat, oba se začnete smát a pokud jste to nekazili doteď, zaručím vám, že v tento moment to začne. Mistr milým hlasem řekne "Máte se u tance přeci uvolnit!" a já si představím, jak odkopávám lodičky někam na druhý konec sálu a spokojeně odcházím domů. Pokud máte štěstí jako já a váš partner vás díky dobrým reflexům zachraňuje od bolestivých srážek, můžete si být jisti, že odejdete jen s malými následky. Pokud se v půlce písně s partnerem rozbrečíte a nebudete moct dál, nezoufejte. Máte na to právo.

Čtvrtá věc, vpravo? Vlevo?
Je jedno, jestli propadáte, nebo jste novodobý génius, ale kroky si prostě plést budete. Někteří to řeší tím, že celou dobu koukají do země na nohy, jiní si nahlas či potichu opakují, další počítají. A na některé nemá vliv nic. Občas dojde k osvícení obou partnerů a chvíli se daří, dokud do vás někdo nekopne, nebo nemusíte prudce změnit směr. V mém případě se opět začnu smát narážkám partnera a pak už jen tančíme za mého "promiň, zase jsem to zkazila."
Vtipné je, že při nějakém z tanců (nechtějte po mě vědět kterém) musí k sobě být partneři přitisknuti. Samo o sobě to tak složité není, když se díváte na vzorovou dvojici, jak plachtí sálem, ale když jste dívka a pokusíte se dodržet zadání, kluk pak většinou začne motat nohy. Ve školce nás ty strany měli naučit líp.

Pátá věc: Stejně vám přijde, že nic neumíte.
Jste nervózní z každé hodiny a když někdo zmíní název tance, nedokážete si ho s žádnými kroky spojit? Nezoufejte, já taky ne. Když se takhle vracíte domů, zatímco vaše chodidla zpívají labutí píseň, jste hladoví, zpocení a vyčerpaní, a přemýšlíte, jestli vůbec stálo za to platit tolik peněz za něco, co jste zatím očividně moc nepobrali. Neztrácejte naději! Dokud taneční neskončily, čeká vás ještě mnoho překvapení a příjemných zvratů! (Až na ty amputace. Na to si dejte pozor.)
A pokud se naopak cítíte, že tancujete dobře, gratuluji! Nenechte si to nikým vzít!

Co se týče mě, v úterý mě čeká první prodloužená. Nejsem nervózní, jen přemýšlím, jak se do sálu nacpou lidé téměř ze dvou lekcí a k tomu jejich pyšní rodiče. Přinejhorším si nechám narůst křídla a zdejchnu se. Přeci jen, vždyť zase o tolik nejde.

Mějte se krásně!
Vaše Kira

A už propadám!

10. září 2016 v 15:18 | Kira
Zrovna, když jsem kreslila životní cyklus zelené řasy, v sobotu, kdy se lidé schází a užívají si volného dne mi došlo, že nemám kamarády.

Řekla bych, že vám dlužím shrnutí posledních dní; zvlášť, když pro mě škola většinou představuje studnici nápadů a nových příběhů. Vy, co sem chodíte častěji, asi víte, jak jsem se těšila na to, až budu moct zase trapasit mezi lidmi a neprospat polovinu dne v posteli, zatímco mají ostatní mnohem lepší věci na práci. Moje nová třída mě moc překvapila - jsou vstřícní, nekonfliktní a o hodinách se chovají jako civilizovaná stvoření - víte, jak krásný je to pocit?
Třídní profesor také nezklamal, neboť tasí jednu hlášku za druhou a musím se opravdu snažit, abych se nesmála nad limit. Co se týče dalších profesorů, jsem nadšená, hlavně co se týče našeho češtináře, protože zvedá daný předmět na úplně jiný level. Řekli byste si, jo, všechno je perfektní.

BYLO.

Můj první pohovor

30. srpna 2016 v 12:02 | Kira
Vlastně ani nevím, jak se mi podařilo neukoktat se k věčnému zahanbení.
Usiluji o brigádu hostesky, peníze navíc se vždycky hodí a finanční nezávislost na rodičích zní ještě líp. Přeci jen, v jistém věku už člověku (většinou) přijde blbé chodit k rodičům se slovy "potřebuju peníze/nemáš stovku?/dostanu kapesný?"

Po noci, kdy jsem nemohla usnout, mě budík úspěšně probudil v 5:30. Přísahám, že bych v tu chvíli dala ledvinu a dva litry krve za to, abych mohla ještě spát. Musela jsem vstát hodně brzy, jelikož jsem po ránu zvláštním způsobem zpomalená. Stihla jsem do sebe dokonce i hodit čaj a v 7 hodin jsem už nastupovala do tramvaje.

Nastal první problém. Automat v mém vagónu nebral padesátikoruny. Začala jsem se potupně vyptávat cestujících, jestli nemají drobné za padesát, až se ozval příjemný hlas sympatické dívky, která mi dala peníze se slovy, že jí to vrátím, když se třeba zase někdy potkáme. Polovinu cesty jsem jí děkovala (není nic krásnějšího, než obnovení víry v lidstvo) a dvacet minut před časem pohovoru jsem už stála před budovou.

Kupodivu jsem nebyla vůbec nervózní, popravdě jsem se tam docela těšila. Když mi ale otevřela nádherná paní, vyvedlo mě to z míry, a ani vlastně nevím proč. Byla tak profesionální. Posadila jsem se v její čisté a útulné kanceláři, podali jsme si ruce a než jsem se nadála, odcházela jsem.
Zítra tam jdu zas, prý si mě trochu prozkouší. Nevím, z čeho jsem na nervy víc, jestli z toho, že nevím, co mám čekat, nebo to, že jsem toho ze sebe nedostala tolik, kolik jsem chtěla. To, že tam znovu jdu, ale beru jako dobré znamení.

Mám takovou radost!
Možná budu mít práci!
Budu částečně nezávislá!
Budu si moct konečně koupit noční stolek!

A víte co, jsem na sebe vlastně celkem pyšná. Docela mi to slušelo, i přes odpor jsem na sebe dokázala napatlat řasenku, přišla jsem včas, nekoktala jsem, nezakopla jsem, nezačal mi zvonit mobil, a pozvali mě na další den.
Pomalu ale jistě mířím do světa dospělých.
Přeci jen, v sobotu mi bude 17.

Přejte mi zítra štěstí!
Vaše Kira

Tři hodiny třicet tři minut ráno

26. srpna 2016 v 3:33 | Kira
Nemůžu usnout a je to svým způsobem krásný. Sedím v okně a užívám si částečný výhled na hvězdy. Nebe je tak nádherné, až mě trochu bolí, že vám ho nemůžu ukázat a před zraky vám vyskládat všechny galaxie. Balancuju na parapetu a užívám si vůni nočního vzduchu. Je v ní všechno, po čem obyčejný snílek touží; padající hvězdy, náznak lesa a budoucnost schoulená někde v přítmí pouliční lampy.


Taková ta vysmátá trojice

18. srpna 2016 v 16:53 | Kira
Chtěla bych se s vámi podělit o jednu konkrétní příhodu, která se mi stala, když jsem letos v létě konečně potkala mého nejlepšího kamaráda (Madame Luc) a jeho neteř, úžasnou a roztomilou Meecandu. Byl to vskutku den plný zážitků, nepamatuji si, že bych se s někým tak nasmála, jako s touhle dvojicí. Utratili jsme neskutečnou částku v KFC, nesčetněkrát jsme se ztrapnili a udělali jsme tolik strašných fotek, že mě budou do smrti strašit.




A teď k té příhodě. Když jsme skončili s fotkami u koule (řidiči projíždějících aut měli jistě problém soustředit se na vozovku), rozhodla jsem se, že jim ukážu park, usadíme se na lavičku a budeme si prostě povídat. Za hlasitých výbuchů smíchu jsme se konečně dostali k lavičce ve stínu a usadili se.
Po pár neúspěšných pokusech udělat hezkou fotku jsem si všimla, že okolo parku prochází policisté, a upozornila jsem na to zbylé osazenstvo lavičky (přece jenom, muži v uniformách, chápete). Policisté se zprvu vydali po pěšině, která směřovala pryč z parku, a když jsme na ně po chvilce zapomněli, všimli jsme si, že míří k nám.

Při pohledu na jejich ošacení a kamenné výrazy mi došlo, že nám asi nikdo nechtěl udělat radost pánským striptýzem, a tak jsem je slušně pozdravila, když se ocitli před námi.
Páni policajti se ovšem zastavili a s pohledy "zatýkáme vás za vyvraždění půlky zeměkoule" se nás ptali na užívání návykových látek. Lehce jsem se polekala - že by je na nás někdo zavolal? Vždyť jsme takový bordel nedělali.. nebo ano?
Odpověděli jsme, že nic neužíváme, načež odvětili, že drogami myslí TAKY MARIHUANU, jako kdybychom před sebou měli konopný sad a z vlasů nám trčely zelené listy.

Když uplynulo pár okamžiků a policisté stále kupodivu nedostali doznání, že jsme totálně sjetí, rozhodli se nám zkontrolovat doklady (a to už nás úsměvy přešly), vytáhla jsem kartičku zdravotní pojišťovny, jelikož občanku díky svému umění ji ztrácet s sebou raději nenosím. Přeci jenom, kartička z jógy by jim toho řekla míň. Nadšení zrovna neprojevili, a tak nám řekli, že by si rádi prohlédli naše věci.
V ten moment mě popadl čirý vztek. Já, jeden z největších slušňáků (uznávám, že za sebou mám pár věcí, na které nejsem zrovna hrdá, ale tím větší mám k alkoholu a podobným věcem odpor - viz článek) musím ukazovat policistům kabelku, jestli v ní neschraňuju nějakou tu Becherovku, pašovaného papouška z Brazílie nebo pervitinovou manufakturu. Výborně.

Agresivně jsem otevřela kabelku (nejvyšší a nejpohlednější policista se nade mnou sklonil) a postupně jsem začala vyndávat všechny věci - parfém, sluchátka, peněženku, a aby bylo skutečně vidět, že dále neukrývám něco podezřelého, otevřela jsem kabelku natolik, že kdyby uměla mluvit, nejspíš by křičela, že ji trhám vejpůl.
Stále se mu to ale zdálo málo a ukázal na vnitřní kapsičku na zip. S klidem buddhisty jsem otevřela vnitřní kapsičku, roztáhla ji a pronesla "A tady mám vložky."

Madame s Meecandou chytili záchvat smíchu, hezký policista s výrazem "dobře, tohle jsem nemusel vědět" odstoupil a já sledovala svoje kamarády, jak musí své nacpané batohy věc po věci vytahovat.

"Tady mám inhalátor, to mám na astma. A tady mám druhej inhalátor." Záchvat smíchu.
"No a tady mám rozdrobenou bábovku." Další záchvat smíchu. Policisté si stále drželi poker face.

Po důkladné prohlídce (divím se, že nás ještě neosahali) se s námi rozloučili a odešli, odkud přišli. Vtipné je, že cestou minuli dva kouřící puberťáky. Chvíli jsme seděli, zírali do prázdna a přemýšleli, jak se to vlastně seběhlo. Když jsme informovali rodinné příslušníky o tom, že jsme byli označeni za feťáky, tak jsme se na sebe smutně podívali.

"To opravdu vypadáme jako feťáci?"
"Tohle je urážka na cti!"
"Asi za to můžou moje vlasy." řekl Madame.
"Jo, můžou!" pronesly jsme s Meecandou a rozesmály se.


Po nějaké době z nás smutek z toho ošklivého nařčení opadl a vydali jsme se hlouběji do města, abychom stihli více trapasů a praštěných fotek. Myslím, že tahle zkušenost udělala ten den ještě nezapomenutelnějším, a musím uznat, že to byl snad nejlepší zážitek mých prázdnin. (A vůbec se sama sobě nedivím, že jsem brečela, když odjížděli)


"Bože, já jí držím za prso... panebože, a teď i za druhý! Éééé!"
(autentický citát Madame Luc při pořizování této fotografie)

Nejlepší přátelé jsou ti, kteří tě vždycky podrží.
Meecando, Madame, jsem šťastná, že vás mám! ♥

Vaše Kira

Za trochu lásky..

11. srpna 2016 v 17:35 | Kira
Víte, co se říká o romantických filmech a pornu? Že obojí u nás vytváří iluze, že nás potká něco podobného...

Sedím tu nad sklenicí Nutelly a potřebuju si vylít srdíčko. Je jedenáctého a prázdniny se chýlí ke konci. HURÁ! Zjistila jsem, že už přestávám mít ráda léto a tíhnu k ranému podzimu. Asi to bude mými narozeninami, ale začátek podzimu mi připadá takový vřelejší, než náružné, upocené léto. Ten podzim, kdy už večer začíná být zima, jakmile zapadá slunce a na vás padne stín. Nutí vás to zamilovat se. Zamilovat se do ranní rosy, která občas přechází v jinovatku, do listí, které září barvami, do oranžových paprsků, které působí, jako by slunce už nikdy nemělo vyjít. Nutí vás to vyjít ven a užít si tu vřelost, dokud nevyprchá úplně.

Cítím se fajn. Ale i tak je tu něco, co chybí, a vždycky chybělo.

Kulinářsky (ne)talentovaná

5. srpna 2016 v 17:42 | Kira
Pamatujete si na postavu Susan Meyerové ze Zoufalých manželek? Žena, která se vždycky dostane do nějakého trapasu či průšvihu, ale přesto zůstává neodolatelně roztomilá. A hlavně: neumí vařit. Přesto, že jsem už tak nějak přijala fakt, že jsem Susan Meyerová s přídavkem Bridget Jonesové, rozhodně nejsem beznadějná, co se týče vaření.
Nechci být jako ty ženské, co v pětadvaceti vaří příteli párky a čínské polívky z pytlíku. Pochybuji, že bych kdy byla schopná osmichodových večeří, zatímco by mi za ramenem souhlasně mručel Gordon Ramsay, ale moc bych si přála něco uvařit a sledovat, jak jídlo mizí z talířů za hlasitých projevů spokojenosti.

Rozhodla jsem se upéct cookies podle tohoto receptu, který mi doporučila kamarádka.
Víte, možná už znám pár důvodů, proč ze mě nikdy nebude kulinářská hvězda. Zaprvé, při vaření dokážu zaneřádit polovinu kuchyně, včetně lžiček, mističek, stěrek, prkýnek a podobného náčiní, a do úklidu se mi nikdy ani za mák nechce.
Zadruhé, jsem docela netrpělivá, a každému dojde, že to společně s vařením nejde k sobě. Já bych nejradši měla všechno hned teď, víte. Zatřetí, jsem zapomnělivá, a začtvrté, jsem roztržitá. Shrňme si to, jsem zkrátka Susan/Bridget v jedné osobě.

Díky mé zapomnětlivosti mi samozřejmě vypadlo vyndat včas máslo, aby mělo pokojovou teplotu, a jelikož musím mít všechno hned teď, rozhodla jsem se ho zkrátka zpracovat vidličkou. Jak jsem se ale zabrala do rozmačkávání tvrdého másla, vypadlo mi, že potřebuji necelou polovinu. Šťastně jsem tedy patlala máslo, přidala cukr a sypkou směs, čokoládu, a jala se klást těsto na plech a šup s ním do trouby. Zatímco jsem čekala u Simpsonových a představovala si, jak asi budou sušenky chutnat, zapípala trouba a já přiběhla, abych byla svědkem tohoto. Asi chápete, kdy mi došlo, že to máslo nemělo být celé.


V tu chvíli se mi svět zhroutil a s hysterickým smíchem (protože brečet v tu chvíli nešlo) jsem kamarádce na otázku jak se povedly odpověděla Fuck my life!
Ohlodala jsem upečené okraje, vůně toho zatraceného másla se nesla celým domem a já pak s lítostí tu obrovskou nacucanou sušenku srolovala a vyhodila do koše. Tak k mým prvním cookies.
Druhou polovinu těsta jsem po tom krutém zjištění zkusila zachránit moukou a cukry, ale sušenky se rozhodly, že se milují i přes překážky v podobě přísad, které by původní smysl toho receptu mohly zachránit, a znova se roztekly tak, že bych je mohla použít místo slunečníku. Ach jo.

Momentálně se sbírám z pochmurné nálady a říkám si, že se to stává. I ten Ramsay někde začinal. Sice ze mě nikdy nebude kulinární génius nebo skvělá cukrářka, o čemž jsem tolik v dětství snila, ale přesto, že to se mnou božský bude mít asi nějakou dobu těžký, slibuju, že jednoho dne svým vařením všem vytřu zrak. I když to asi bude chvíli trvat.

Nikdy to nevzdávejte, ani já se nezastavuji!
Mám vás ráda,
vaše Susan/Bridget/...Kira

Ať už to skončí

2. srpna 2016 v 21:50 | Kira
Zdraví vás Kira a s ní i Depka. Sedíme tu spolu na kraji terasy, ale mrholí jen na mě. Sedím tu s nadějí, že ty drobné kapičky deště slepí mou roztříštěnost. Aspoň na chvíli. Proč nedokážu prostě vydržet nějakou dobu v pohodě?
Nemám ráda prázdniny.
Jsem doma a mám až moc času na to, přemýšlet. Přemýšlím o vysoké škole, přemýšlím o práci a o své budoucnosti. Mám z ní strach. Mám strach z toho, že budu pořád tak ztracená a že zmizí všichni, které miluji. Bojím se, že si nenajdu práci, nebo že na nic nebudu dobrá. Vím, že si myslím a píšu kraviny, když mám depku, ale ona se mnou bohužel tohle dělá. Je jedno, zda optimista, či pesimista, v depce se člověk cítí nemilován a sám. A hlavně já. Začíná pršet. Zmoknu a vrátím se domů. Třeba depka pod záminkou nezmoknout uteče..

Vím, že ráno budu zase v pořádku. Tohle jsou jen ty večerní nálady, kdy se člověku z nepochopitelného důvodu chce padnout do kómatu a nevzbudit se. Kočky ode mě utíkají, když u nich hledám útěchu. Zbylo mi jídlo. Nemůžu se dočkat, až se zbavím puberty. Nemůžu se dočkat, až skončí prázdniny a já nastoupím do nové třídy.

Nemůžu se dočkat, až konečně budu s ním. Jsem tak neskutečně šťastná... Tak snad to tak zůstane.
Nevím, jak vy, ale prázdniny mě už dávno přestaly bavit.
Už aby bylo září <3

(Depko pryč!) a mějte se hezky,
Vaše smutná, ale zamilovaná Kira

Doktor Google

30. července 2016 v 17:09 | Kira
Udělala jsem zásadní životní chybu.
Znáte to, když jste někde na koncertě a naprosto vám hrábne? Začnete "zpívat" (tento zpěv se vyznačuje křikem textu písní a naprostou lhostejností, jelikož vás v tom hluku stejně nikdo neslyší) a jedete, dokud nechrchláte jako po dvaceti letech kouření cigaret. Haha, skvělý.
První týden jsem padla s rýmičkou, kašlíčkem a tak podobně, znáte to.
Sice už uběhly týdny od Rock For People, ale při dnešní uklízecí mánii jsem zjistila, že pořád nemůžu zpívat.

V noci trochu kašlu, a když mluvím, občas musím odkašlat, abych nechraptěla. Určitě jsem tedy smrtelně nemocná.
Pojďme se zeptat strýčka Google! Když jsem konečně zadala něco typu "já kráva si na koncertě vyřvala hlasivky",
vyjely mi všechny možné věci, kam jít do nemocnice, chirurgické zákroky, uzly a uzlíky na hlasivkách. Když témata přešla na rakovinu hlasivek a hrtanu a kdovíčeho, poplašilo mě to a rozhodla jsem se, že sama sebe nejspíš nevyšetřím a budu se modlit, že se to zlepší.

Z mých dnešních pěveckých pokusů mě naneštěstí krk rozbolel stejně, jako tomu bylo po ukončení festivalu. Možná za to může i můj bratr, který mě vždy dokáže tak šíleně vytočit, že jediný způsob, jak ho nezabít, je na něj zařvat a doufat, že dá pokoj. Nezdám se, ale jsem výbušná.

Co se týče ostatních věcí, je to skvělé. Vlastně jedno z nejlepších období v mém životě. Umístila jsem se v literární soutěži na třetím místě s mými básněmi. Dostala jsem se do vysněné třídy s úžasnými lidmi a NEBUDU MUSET MATUROVAT Z MATEMATIKY! ♥ A hlavní věc... jsem šťastná. Našla jsem svého pana X. Nemohla bych být šťastnější!

(Tedy, až na ty hlasivky)
S klidným svědomím ale můžu říct, že jsem se svým životem naprosto spokojená. Teď jen, aby vyšlo vše, co vyjít má.
Děkuji vám všem, co sem chodíte, čtete, komentujete a hvězdičkujete. Jsem šťastná. Jsem šťastná za ty skvělé lidi v mém životě, kamarády, překrásné tragédie, za mou rodinu, naše zvířectvo, (a musím také poděkovat talentované kamarádce za nádherné fotky!)...


Mám vás ráda,
vaše šťastná Kira.

Chodící tragédie

18. července 2016 v 18:42 | Kira
Jakmile se v životě začnu nudit, stane se nevídaná katastrofa. Kira se přeci nesmí nudit!
Ať už jde o můj milostný život, jehož podoba by se dala přiřadit k osobě zmítající se v agonii, nebo jen běžné každodenní věci.

Při procházce k rybníku si moje roztrhaný boty udělaly výlet na dno dvaceticentimetrový kaluže, včera při "menším" psychickém breakdownu jsem si zase ušpinila kalhoty tím, že jsem sebou sekla snad všude, kde to šlo.
Naštěstí, i smůla citlivé puberťačky si občas žádá zásah shůry, a tak jsem v slzách poznala, že pořád existuje dobro. (Pokud to čteš, díky, můj zachránce.)

Kalhoty, které jsem ručně prala ve vaně, mi pak na šňůře podělal pták. Můj život v kostce.

Nebyl by to Deník citlivé puberťačky, kdybych vám tady nevypsala moje citový rozpoložení. Pořád se sbírám ze všech neúspěchů a snažím se to brát s humorem, rýt hubou v hlíně je totiž docela fajn. Jednou totiž vyplivnete všechny kamínky, někdo vás zvedne ze země a vy pochopíte, že všechno mělo svůj smysl.

Držte mi palce. Brzo budu silnější a pak se budu všem těm věcem jen smát.

Sebedestruktivní rozbor starého deníku

11. června 2016 v 0:02 | Kira
Taky občas děláte zvláštní věci, přestože vás vědomě bolí?
Na psaní deníků jsem nikdy nebyla expert, občas jsem na ten svůj kašlala třeba i měsíc a pak jsem si jen matně vzpomínala na události, které byl hřích si nepoznamenat.
Je ale skvělé mít své pocity a zážitky někde sepsané, například když se extrémně nudíte, nebo si jen chcete zaplakat nad tím, s jakými kentaury jste to chodili.

Ani nevím proč, padla na mě nostalgická nálada. A co udělá smutná, osamocená Kira? Začne si číst deník z doby, kdy byla ještě šťastně zadaná.


Pomineme-li, že tento úryvek je ještě z doby před šťastným vztahem, všimněte si, že jsem opravdu poetická duše.


K tomuhle mám takový zvláštní vztah. Jednou jsem seděla v lese a jedna starší paní se psem prošla kolem a chvíli si se mnou povídala. Při cestě zpátky mi donesla čtyřlístek.
Nalepila jsem ho do deníku a jednou jsem ho pak poslala nalepený v dopisu pro mého přítele.
Dokreslila jsem tužkou lístky.
A takhle tu je teď...


Aby tu z toho nebyl herbář, posuneme se dál. Je zvláštní, jak ve vás hezké vzpomínky dokáží probudit radost i žal. Sledovat vztah od křehkých počátků...


...přes chvíle, kdy jste byli šťastni, že máte jeden druhého. Už jen to uvědomění toho, že jste v životě měli někoho, kdo vás zbavil samoty, je zvláštní. Sice z vás vyhnal smutek dřív, než si ve vás stihl vyhlodat cestičky, ale pořád ve vás trocha toho smutku je. A když už tu ten člověk není, je to těžší. Přesto, že víte, že pro vás není ten pravý, stejně vám chybí být milován, a tak beznadějně sbíráte fragmenty starého pouta a každý kousíček prohlížíte pod mikroskopem svých emocí.


Ale všechno jednou končí.


Všechno jednou končí, ale společně s koncem začíná něco nového. Ať už to vypadá beznadějně, nebo ne, chce to se nevzdát. Utřít slzy, zavřít deník a jít přímo za nosem. Teď je teď. Možná se občas vrátíte zpátky, zabrousíte do minulosti a popláčete si nad ní - i já to dělám.


Ale přeci jen, ono to všechno přijde. Ať už se jedná o partnera, přítele, práci, zdraví. Není třeba skákat s pláčem do popelnice. Moje výlevy a depky mě učí jedno: ať už se děje cokoliv, vždycky z toho vyjdeš silnější.

Štěstí zase přijde.
Věřím v to.
Vaše Kira

Jako rozzuřený pes

6. června 2016 v 19:02 | Kira
Kamarádka se mi kdysi svěřila s tím, že když se hádá se svojí mamkou, představí si ji jako zuřivého psa. Ten má v tlamě švihadlo, hází hlavou a ty konce ho mlátí do obličeje, a čím víc ho mlátí, tím je ten pes naštvanější a tím víc s tou hlavou máchá.. a takhle pořád dokola.

Asi tak si po dnešku připadám já. V noci jsem se učila na poznávačku, takže jsem dneska při záživné odpoledce naprosto odpadala. Těšila jsem se, až se po dlouhém dni svalím do postele a budu se dívat na jistý seriál, který vám sice redukuje mozkové buňky, zato se ale člověk může hodit do pohody - a nemusí u toho moc přemýšlet.

Celý den se těším, abych pak zjistila, že můj počítač regulérně umřel. Vždycky to v něm jen tak zabzučí, ale pak se neozve žádné Tuummmmm, jako obvykle. K mému zármutku jsem zjistila, že ta stránka, na níž jsem si předplatila tři měsíce sledování seriálů a filmů, nefunguje na mobilu ani tabletu.

Ležím v posteli, koukám do prázdné obrazovky a přemýšlím, co teď. Rozkousat polštáře? V záchvatu cholerického vzteku dorazit stavkující počítač? Možná si jen vezmu to švihadlo a budu máchat hlavou.

Nevím, jak vy, ale z tohohle jsem vážně zarmoucená.
Haf.

Předprázdninové vypětí

30. května 2016 v 16:20 | Kira
Už jsem ze všeho vysátá. Zrovna sedím na fyzice a nezdá se, že by někdo z nás dával pozor. Venku je dusno, ničím nerušené konverzace se linou celou učebnou a já už myslím na to, jak krásné bude odsud vypadnout s vysvědčením nacpaným v kabelce.

Němečtí profesoři v sobě mají naštěstí více lidskosti, než čeští, a tak se většinou koukáme na jeden film za druhým (a přesto, že ho nesleduji, nepohrdla jsem ani sledováním hokeje místo německého zeměpisu).
Přesto ale nechápu, že se musíme dál učit. Z každého předmětu nám zbývá maximálně jeden test - což by se dalo krásně shrnout v jednom týdnu. Ale ne, pojďme se učit kosti latinsky!

Co se týče školy, není to, že by mi to úplně nepřemýšlelo. Testy zvládám na dvojky a trojky (nikdy jsem nebyla člověk, co bojoval o jedničky, pokud ten předmět zrovna nemiluju), jen ty volnočasové aktivity lehce haprují.

Například vaření. Dám vám cennou radu. Když smažíte slaninu, NEKRÁJEJTE ji na malé čtverečky. Nejdříve se to bude zdát jako fajn řešení do omáčky (Kira se stala autorkou receptu na sýrovou omáčku se slaninou, kterou musí pravidelně vařit), ale postupem času, když se ze slaniny uvolní tuk a ona začne hezky vonět, začnou z pánvičky létat sebevražední atentátníci s úkolem vás zničit. Slanina skáče po celé kuchyni, prskající olej mě pálí do rukou a já vždy vyjeknu jako pes, kterému šlápnete na ocas.
Nakonec to vzdám, vypnu plamen a zjistím, že z původního množství je slaniny na pánvi polovina. Z našeho psa se stává slaninový inspektor.

Jsem i velmi roztržitá. Bohužel. Když si kupuji housku, prodavačka mě musí k pokladně zavolat nejmíň dvakrát. Padají mi věci. Občas vrážím do lidí.
A taky melu kraviny.

Ale počkat, to vlastně vždy.

Nevím, jak vy, ale jsem z toho všeho už unavená. Má finanční situace se taky moc nezlepšila - ale jak ráda řikám: "Peníze zatemňují mysl, a proto je nemám."
Už se zkrátka až moc těším na Rock For People, hromadu jídla a zmrzliny, hvězdné noci, a mnoho krásných setkání.
Jen mi teď držte palce, abych se toho léta dočkala.
Vypadá to, že slanina plánuje pomstu...

Jak "uspět" na schůzce

22. května 2016 v 22:59 | Kira
Proč mi nepíše, abych ho mohla ignorovat?
Ano, drazí přátelé, Kira si zase zadělala na srdcebol. Pozitivní na tom je, že to vždycky přijde a odejde tak rychle, že už snad ani nemám šanci se nad tím trápit.

Kdo ví, čím to bude tentokrát. Pojďme si projít můj krátký seznam jak uspět na rande, inspirovaný mým dnešním odpolednem.

1. Vykašlete se na dopravní prostředky
Chůzí přeci uděláte něco dobrého pro své tělo a navíc se dostanete do přírody, proč byste tedy měli na schůzku jezdit? Mimochodem, když půjdete lesem, usídlí se vám ve vlasech spousta roztomilých potvůrek. Okouzlující!

2. Vybírejte správné jídlo
Až narazíte na nejbližší Kaufland, neváhejte a běžte si se svým protějškem koupit něco k jídlu. Buď vás uchvátí něco ve slevě, nebo si, jako většina lidí v tomhle vedru, koupíte nanuka. V tom případě doporučuji za účelem pobavení druhého praštit hlavou o sklo, zatímco saháte po vytoužené zmrzlině. Rozhodně to rozproudí atmosféru.

3. Jezte kultivovaně
Nebo se o to alespoň pokuste. Když se ovšem nezadaří a jste celí od tvarohového Míši, doporučuji si fleky umýt, abyste pak nevypadali výstředně.

4. Vlasy
Nejlepší je, když necháte vítr, aby si s nimi dělal, co jen chce. Nedivte se ovšem pak, že vypadáte jako Samara - v tom lepším případě. V tom horším čekejte, že se vám vlasy zamotají do rukojeti kabelky nebo do prken plotu a vy pak při snaze je vysvobodit utrpíte značné ztráty. Zbytek vlasů pak vypadá jako předstádium dredů.

5. Řeč těla
Nebojte se vyjádřit své emoce. Zběsile máchejte rukama, zatímco mluvíte, a když jdete vedle něj, snažte se jaksi omylem otřít o jeho ruku - třeba vás za ni chytne. V horším případě čekejte jen to, že v záchvatu artikulace zapomenete na to, jak se chodí, a parádně sebou švihnete.

6. Konverzace
Nevíte, o čem máte mluvit, a trapné ticho se vám už zařezává do mozku? Rozhodně to tak nesmíte nechat! I snaha se cení, proto mluvte jako o život a nehleďte na to, co vypouštíte z pusy. Hlavně, že nemlčíte. Pokud se vašemu partnerovi změní výraz v obličeji k horšímu, nezoufejte. Alespoň víte, že ta vaše náhodně generovaná slova poslouchá. I to se cení!

...

Pokud se někdy budu sama sebe ptát na to, proč jsem ve vztazích tak marná, můj blog poslouží jako černá skříňka. Doufám, že jste se alespoň trochu pobavili.
Vypadá to, že už asi nenapíše...

Retrospektivní výlev náklonnosti

10. května 2016 v 13:06 | Kira
A až při těch maličkostech poznávám, jakou pohromou pro mě vlastně jsi. Když už se člověk konečně odprostí od přitažlivosti tvého bytí, držet se stranou je něco víc než jen pudem sebezáchovy. Míjet tě a vzdalovat se ti jako osamělá kra na rozbouřeném oceánu je cesta proti vlastní touze, ale je to lepší, než se s tebou srazit a klesat dolů při chladné dohře tvého dotyku. Bylo by bláznivé si myslet, že jsem něčím víc, než jen kusem ledu tajícím ve tvé blízkosti. Jsi ničivý žár, který mě hřeje a zabíjí s každou další vteřinou. Co je špatné, líbí se mi to. Když jsi daleko, dokážu poskládat kousky své neúplné duše, ale mrznu ve své vlastní ledové podstatě. Přála bych si být tebou sežehnuta, zcela vymazána ze zemského povrchu, být ušetřena krásným myšlenkám a hloubce tvého hlasu. Přála bych si, aby mě příslib tvé lásky netrápil v mých snech. Miluj mě a nebo mě znič. Tvá přítomnost je mou vysněnou zkázou.

Bolestivá romantika

11. dubna 2016 v 22:50 | Kira
Po zhlédnutí jednoho obzvlášť romantického dílu The Big Bang Theory, následného projetí instagramu, kde mě zaplavily šťastný fotky šťastných dvojic, jsem skončila v posteli, mou věrnou družku mi dělá svíčka a ZakázanÝovoce mi tu hraje šíleně smutnou písničku, že je prej mám nechat odejít.


Upřímně, někdy se strašně ráda hrabu ve starých ranách. Vezmu si mobil a začnu projíždět staré konverzace v messengeru, vytáhnu krabici se vzpomínkami a brečím nad tím, co bylo. Nevím, nad čím roním slzy teď.

Nacházím se opět ve stavu šílenýho pobláznění, až na to, že tohle se odehrálo během jednoho dne, zatímco se obvykle mé spektrum nálad a vášní odehraje v jednom týdnu. Možná je to dobře - zkrátka se na to vykašlu hned teď a aspoň se nebudu dalších šest dní trápit. Že by moje srdce přesedlalo na úsporný režim? Nevím, jestli to brát jako plus, protože projít si kompletní duhou od mánie po depresi není něco, co by člověk zažíval hezky v jednom dni. Však ona si poradí!

Cítila jsem se divně. Mezi lidmi, kteří mě nechápou. (Ano, je vidět, že to píše puberťačka, ale já to myslím jinak) Jak těžké to my, citliví lidé máme. Zvlášť když moc dobře vím, že pokaždé, když se zakoukám, osud se postará o to, abych ho nepotkala znovu, protože jsem zase vzplanula moc rychle. Protože "láska přichází, když ji nejmíň čekáš", blabla, já vím. Ale já vždycky budu čekat. A to je mou oprátkou.

Když nad tím přemýšlím, opravdu mi to všechno chybí. Lidé ve vztahu mají tendenci se ve všem tak hrabat.. je mi z toho vážně do smíchu. Oni mají koho obejmout. Oni ano.
Asi mi to už leze na mozek. Myslím, že půjdu spát. Třeba se na mě ve snu usměje štěstí.

Omlouvám se vám za mou pochmurnou náladu, slibuji, že se dám dokupy. Mám vás moc ráda, dobrou noc.

Vaše lehce ubrečená Kira

Outsider

7. dubna 2016 v 18:09 | Kira
Některý dny byste nejradši vzali, zmačkali a nacpali do koše. Pak ale přijdou ty, které byste společně s tím košem vhodili do rozžhaveného kráteru a následně skočili šipku za ním.
Až na to, že moje šipka končí placákem.

Od jisté smrti mě dělí jen pár metrů a zatimco se vařím ve vlastních myšlenkách, do obličeje mi prskají všechny věci, které dělám špatně. Jsem sobecká. A za všechny lidi na Zemi, to já si zasloužím padat vulkánem, bolestivě se usmažit za všechny hříchy, za lidi, co jsem zranila. To já si zasloužím nic si nezasloužit.


Říkají, že jsem v nejlepším věku. Šestnáct není dobrý věk. Buď jsem na všechno moc mladá, nebo moc stará. Není nic mezi tím. Tápete tímhle prázdnem do doby, dokud vás s příchodem osmnácti nezačnou brát trochu vážně.
Jakmile se ale něco stane, člověk je najednou dospělý.
Dospělý, který je zradil. Zklamal. Je mi to líto.
Ale pak, když se něco řeší, pořád jste "děti, běžte pryč, potřebujeme si o něčem promluvit."

Vždycky můžete zklamat. Vždycky můžete udělat nesnesitelné chyby. Nejste dítě. Nejste dospělý. Nejste nic. Ale zradili jste je, zklamali jste je. Všechny.

Láva ve mně vře a já si na chvíli přeji nebýt. Nedospělá. Předčasně vyspělá. Ta, která nikam nepatří. Vždycky tu budou ty dvě trhliny mezi dětstvím a dospělostí, které vás budou dělit od dění okolo. A oni si potom vyberou, do které z nich vás strčí.

Snad jste měli lepší den, než já.
Vaše špatná a sobecká Kira

Osudové výčitky

2. dubna 2016 v 0:25 | Kira
Pořád Ho nemůžu dostat z hlavy. Má situace je beznadějná. Zoufale se snažím dostat do Jeho přízně, zjistit, zda tam někde hluboko v nitru najde jiskřičku i pro mě - ale vím, že hoří pro tu svou. Já hloupá.
A přitom jsem byla tak blízko.


Možná, že nemáme být spolu. Proč by to jinak osud neustále kazil? Osud.. nebo spíš já. A pak toho hořce lituji.
Budu čekat. Srdečně doufám, že se setkáme. Třeba zjistím, že ty pocity zmizely. Nebo naopak.
Oh, jak mě ničí, že už jsem Tě skoro měla.. kdysi..

Přála bych si z toho nějak vybruslit. Buď zapomenout, odprostit se od toho nejvýjimečnějšího kluka v mém životě; a nebo ho dál milovat. Milovat ho a vědět, že on mi to všechno nikdy neoplatí. Možná.

Ale když spolu mohli být pomilionté Carrie a pan Božský, a jedna dvojice od nás ze třídy se už sjednotila popáté, proč bych to já s Ním nemohla zkusit potřetí?

Nebo mi byl nárok na jeho lásku už nadobro vyčerpán?

Upírský monolog

31. března 2016 v 0:01 | Kira
Každý den přicházím domů a automaticky své bytí přemisťuji do postele, kde po krátké chvíli usnu. Poté se vzbudím v nějakou suprovou noční hodinu (jako je tahle), kdy nemůžu ani zpívat, ani číst (protože je sem šíleně vidět, když se tu svítí), takže Kiře nezbývá nic jiného, než přemýšlet.


V nočních hodinách mi toho projde hlavou hodně. Od úvah o mojí sexuální orientaci až po smutné zjištění, že se už opravdu nedá nic zachránit. Mluvím o Něm. Myslím, že teď už mě ignoruje naschvál, i když se mu to nepodobá. Bude to těžší, než jsem si myslela, zvlášť když si uvědomím, že jsem po celou dobu, co jsme byli od sebe, podvědomě hledala někoho, jako je on.

Možná, že někdy zas budeme spolu. Kdo ví.
Všichni mi neustále říkají, že láska přijde sama. Bohužel, jsem jedinec s neskutečně bídnou trpělivostí, a tak chtivě vyhlížím a to je možná můj problém. Bohužel, jak řekla jedna úžasná osoba, najít chlapa, se kterým si rozumíte a zároveň vás fyzicky přitahuje, je zázrak.

Vždycky mě fascinovalo to, co kluci dělají pro mé kamarádky. Ať se jedná o květiny, dárečky, čokoládu nebo jen maličkosti. Upozorňuji - nejsem materiální dívka. Na to si mě nezískáte. Ovšem, vždycky jsem záviděla tu snahu, kterou vůči ostatním holkám kluci vyvíjejí. Možná v klucích vzbuzuji nějaký zvláštní mechanismus, který vypne veškerou práci navíc a kluk si uvnitř řekne "tak schválně, co ona udělá."

Jsem až moc hodná. Uvědomuji si to a musím si dávat velký pozor, aby mě lidi kvůli tomu nezneužívali. Ale když miluju, miluju silně a intenzivně. Dělám všechno možné pro toho druhého, protože taková zkrátka jsem. Bohužel jsem to ale já, kdo se snaží. Kdybych to jen uměla lépe. Jak jen to sakra ty holky dělají? Já sama se musím držet, abych nedělala věci, které si ostatní pramálo zaslouží.

Například dnes při cestě tramvají jsem poslouchala Never be the same od Red, po delším uvážení (takže tak po třech minutách) jsem se najednou rozhodla, že pro Něj napíšu písničku.

Pro vysvětlení: Napsat někomu písničku byl vždycky můj sen a jen jsem čekala, až najdu někoho, kdo za to bude stát. Přijde mi to nesmírně osobní a romantické a toužila jsem to zkusit.

Opravdu jsem si začala v hlavě promítat, jak si koupím kvalitní mikrofon a nahraju písničku s dojemným a procítěným textem, naučím se kvůli tomu na kytaru, aby to nebyl jen suchý zpěv bez doprovodu a že ji pak hodím na youtube s tím, že ji třeba někdy najde. Shodou okolností 0:)

Kdybyste mě znali, věděli byste, že jsem člověk, co se pro něco dokáže neskutečně nadchnout a následovně docílit zklamání, když to nevyjde nebo to není dle mých představ.
Po nějaké době jsem se začala ptát sama sebe, PROČ bych měla psát písničku někomu, komu nestojím ani za odpověď. Občas zkrátka člověk potřebuje něco, co ho probere, aby pak se sebou nenechal zametat. Ať je to cokoliv. Pro mě je to právě to jedno praštěné zobrazeno.

Třeba se mi taky jednou poštěstí. Určitě ano. Docela často přemýšlím nad tím, kde ten pravý asi je. Kdy se setkáme.

A když nad tím přemýšlím, možná bych přece jen mohla začít s tím učením na kytaru... ❤

Vaše romantická Kira

Žíznivé osamění

27. března 2016 v 23:40 | Kira
Napiš napiš napiš prosím potřebuju tě

Nacházím se ve stavu podivné letargie a nepomohlo mi ani uklízení, kterým často utíkám před svými myšlenkami. Všechno vykonávám jako robot, jehož program už zastaral, a na věci sahám se zvláštním chladem a pohledem rozostřeným do prázdna.

Přijde mi, že čím víc kluků poznávám, tím víc přestávám věřit v to, že potkám někoho, kdo mi bude skutečně rozumět. Spousta lidí v mém věku pije, kouří a fetuje. Je mi to známo a v tomto směru vybočuju z davu, nikým se nenechám ovlivnit, přesto, že to pro mě znamená odloučení od lidí, kteří jsou vlastně docela fajn. Někteří.
Je tolik věcí, které můžou ovlivnit to, jestli si daného člověka pustíme k tělu či nikoliv.
Přijde mi, že se vždycky najde NĚCO, kvůli čemu to nejde.
A jak moc bych chtěla, aby to šlo.

Vím, že lidé kolem mě jsou šťastně zadaní. Chápu, že na mě kvůli tomu kašlou. Láska je láska.
Dobrá, budu ta, na kterou zapomenete a odejdete beze mě. Budu ta, která chodí ze školy sama. Budu ta, která se pod rouškou noci za blikotu vánočních světýlek dívá do stropu a v hlavě si tvoří seznam věcí, které by s někým chtěla zažít. Budu ta, která hned po setmění vzhlíží k obloze a hledá hvězdy. Ta, která si ze všeho nejvíc přeje jen jediné - aby ji měl někdo rád.

A přesto, že jsem trochu jiná od ostatních holek a moje touhy jsou občas odlišné (a díky tomu se dokážu s kluky bavit o docela sprostých věcech s naprostým klidem, na což nejsem zrovna pyšná) a několikrát to dokázalo ovlivnit mé chování i má rozhodnutí. Dokonce i tuhle mou temnou stránku klidní ta touha být něčí.

Vždycky jsem do vztahu dala všechno. Vždycky jsem to byla já, kdo se snažil, posílal milostné dopisy, psal zamilované básně ve dvě hodiny ráno. Byla jsem to já. Ale nikdy se mi to nevrátilo. Vždycky jsem nakonec skončila jako ta, která doufá v nějaký náznak něhy nebo náklonnosti a nakonec skončí promrzlá na autobusové zastávce, slzy prozářené podsvícením reklamního poutače.

Vždycky k sobě někoho pustím tak šíleně blízko (s nadějí že mě bude milovat) a on mi vyrve srdce z těla a chvíli si s ním hraje. Pak ho vloží zpátky a rychle uteče. A já, jako vlak, jedu dál. Nezastavuju. Mezi zastávkami se hojím a pak mě každá vykolejí. Jsem jako šílený rychlík řítící se vstříc zkáze.

Ptala jsem se sama sebe, co vlastně chci. Zjistila jsem, že miluju tu sféru, ten svět, do kterého se dostanete, když se s někým líbáte. Najednou neexistuje nic jiného, jen vy dva a tma, hřejivá jiskřící tma. Ovšem i po čase se vám tento svět stane chladným, když víte, že k vám druhá strana nic necítí.
Co chci? Chci někoho obejmout. Ne normálně. Chci sedět na zadním sedadle a schoulit se někomu v náručí, opřít si hlavu o jeho hruď a nechat se hladit po vlasech (a že já to nesnáším!), ale ano, chci se nechat hladit po vlasech a chci slyšet.. chci slyšet tři slova. Ne ta dvě, která se používají jako vsuvka do běžných rozhovorů. Ta dvě slova, kterou tolik používají muži ve snaze dostat ženu do postele. Ta dvě slova ne. Nejsou dost.
Už dávno ztratila smysl.
Chci sedět na zadním sedadle a slyšet hlas říkajíc "Mám tě rád."
Protože to už mi dlouho nikdo neřekl.. *slzy v očích*

Napiš napiš prosím napiš

Předpůlnoční úsměv

24. března 2016 v 23:57 | Kira
Dnešek byl zvláštní.

I když vím, že můj život je jako horská dráha, zrovna jsem ve výšinách a užívám si to. Směju se nad vzpomínkou mladého tatínka, který dnes v Tescu své dceři vymlouval koupi nějakých bonbonů - bylo to tak roztomilé, jak se s ní snažil smlouvat. Za svitu svíček a vánočních světýlek se usmívám na monitor - píší mi lidé, kteří jsou pro mě moc důležití. Přesto, že mi pes snědl všechno moje připravené jídlo a tak mi zbyl jen čaj, který jsem neosladila tak, jak by to být mělo, cítím se úžasně.
Možná je to tím správným rozhodnutím, co jsem učinila, nebo tím, co se ke mě nepatrně vrátilo z minulosti.
Jsem štastná.

Kdo ví, jak bude zítra. Pozítří. Jestli budu nahoře, dole, nebo budu zběsile kmitat jako o život.
Cítím se šťastná a je to teď.
A tohle teď je nádherný.

Zpověď prokletý holky (Naděje je hrozná věc)

22. března 2016 v 13:16 | Kira
Dovolte mi seznámit vás s mým problémem.

Jak se zamiluje běžný člověk? Někdo se mu líbí, postupem času se s tím člověkem seznámí a tráví spolu čas. Poté k sobě třeba začnou něco cítit a skončí to vztahem.

A jak je to se mnou? Pozor, pozor, dámy a pánové, zde se nám situace značně komplikuje. Jelikož jsem člověk, který tak nějak v podvědomí musí neustále řešit lásku a věci kolem
(a všem v okolí to přijde naprosto nepochopitelné), chytám se každé příležitosti, když se naskytne potencionální objekt touhy.
Neberte to nijak fatálně, nevrhám se po prvním hezkém klukovi s nabídkou sňatku a počtem dětí.

Dost dost dost dost

21. března 2016 v 18:24 | Kira
Občas si říkám, jestli se mnou něco vážně není.
They say don't fall in love with strangers. Tu větu bych si měla nechat vytetovat, abych se zase nepobláznila a nepadla na dno. Jako teď. Jako už asi milionkrát. Výborně, Kiro.

Kdybyste mě hledali, budu zapadlá v peřinách.
Někdy bych si přála nic necítit.

Zvedám štíty

17. března 2016 v 17:24 | Kira
Dnešek je krásný. Možná.

Zjistila jsem, a nebylo to hezké zjištění, že místo toho, abych sama sebe bránila, nechávám po sobě šlapat. Radši jsem ticho, když mě někdo uráží, protože nesnáším konflikty. Nemůžu je vystát.
Po těch příšerných letech na základce jsem si vytvořila takový ochranný obal, sebevědomí, lepší vztah k sobě samotné. Myslela jsem si, že jsem silná. Teď ale vidím, že to bylo málo. A budu muset znovu zabřednout do konfliktů a negativních emocí.
Věřím, že se všechno děje z nějakého důvodu a že lidé, kvůli kterým tohle píšu, ke mně byli posláni proto, abych se bránit naučila. Ale jak?
Jak mám do své smutné mysli zapisovat ještě další, nepříjemné věci, ze kterých se mi svírá nitro?

Chápu, musím se tomu vzepřít. Pokud to nevyjde teď, tak to vyjde příště. Ať si na mě dají pozor, já po sobě šlapat nenechám - ale bojím se. Snažím se udržet si chladnou hlavu, usmívat se na svět, když je tak krásně. Miluju tyhle dny zalité sluncem.

Vždycky mě to nabíjí. Snad mi to pomůže i teď. Držte mi palce, prosím.
Snažím se být silnější.

Zamračeno, místy dieta

2. března 2016 v 14:37 | Kira
Ačkoliv se snažím řídit svůj život ve jménu optimismu, přijdou občas tyhle dny, kdy se vám všechno rozpadá pod rukama. Úsměv se pak stává něčím zamknutým.

Škola, přátelé, milostný život. Ani nevím, co chci. Možná jen to, aby tahle nálada skončila.

Šla jsem ze školy a dle jednoho z mých cílů jsem se snažila radovat z malých věcí, a jakožto milovnice jídla jsem se těšila, až si koupím housku u Bláhy.

Odemknout se

1. března 2016 v 13:55 | Kira
Možná nad vším moc přemýšlím.

Poslední dobou (a myslím tím tak asi dva a půl roku) mě válcuje škola a ubírá mi drahocenný spánek. Tím pádem se ani nedokážu soustředit. To by ještě celkem šlo, když mě má spolusedící kamarádka ještě neprohodila oknem ve svěrací kazajce, zdá se, že je vše v pořádku.

Hodně mě ale vysilují mezilidské vztahy, co se školy týče. A vůbec, vztahy jako takové.

Deník citlivé puberťačky

21. února 2016 v 23:52 | Kira
Ahoj <3
Chtěla bych vám představit jeden z mých projektů: Deník citlivé puberťačky. Je to můj deník, upravený tak, aby ho mohli číst i ostatní lidé. Jako ukázku vám sem dám jeden ze starších zápisů. Snad se vám bude líbit :)


 
 

Reklama