Anarchie (co se nevešlo)

Jsi. Nejsem.

Pátek v 0:16 | Kira
Jsi ze sféry kam nikdy nedosáhnu. Vždycky oplýváš tím svým optimismem a záříš celým svým já jako by na světě neexistovala žádná trápení. Já jsem ta trápení. Mně se odehrávají v mysli všechny ty věci a marně se snažím je odehnat. Mohl bys přitáhnout slunce k sobě a začít z něj každému ulamovat kousek štěstí. Každému bys dokázal pomoct a udělat ho šťastným. Já neumím udržet šťastnou ani sebe.
Obdivuju tě. Obdivuju každý tvůj krok, každé tvé rozhodnutí, které učiníš, protože jsi tak nesobecký a ochotný. Vždycky všechno děláš pečlivě, a cokoliv ti vyjde zpod rukou, je zkrátka dokonalé. Dokážeš si udržet v životě tolik jistot, zatímco já jsem ztělesněním chaosu. Rezignuju na vše, i to, co pro mě kdysi mělo smysl, zatímco ty držíš úsměv na tváři a máš v rukávu spoustu uklidňujících slov. Jsi obrazem vyspělosti, rozumu a jistoty. Já se ti jenom sypu pod rukama, protože jsem v tom nejhorším stádiu vývoje, v jakém jsi mě mohl zastihnout. Jsem na tebe tak pyšná a zároveň se stydím sama za sebe. Jsi všechno to dobré, čím bych chtěla být. Já se topím sama v sobě a žiju ve strachu, že se jednou začneš topit taky. Vždycky když mě držíš a já pláču, myšlenky mi říkají, že ti to stejně jednou začne lézt na nervy a odejdeš. Protože jsem takováhle. Bojím se, že se jednou rozsypu tak, že už mě nepůjde poskládat. Děsí mě, že tam někde je holka, co na sebe nevyleje pití, nepraští se o zárubeň, když prochází dveřma. Že tam někde existuje holka, co každej den uklízí a když vaří, neudělá bordel v celý kuchyni. Že umí po vyžehlení složit tričko tak, aby to vypadalo normálně a po večerech nebrečí, ale povídá si a směje se. Děsí mě, že má všechno co já nemám. Děsí mě, kolik toho nemám. Přemýšlím, co vůbec mám. Přijde mi, že když jde o nás dva, všechno máš ty.
Jsi diamant a já jsem špinavej pubertální kámen. Za chvíli tě potáhnu ke dnu. Nechci zničit ten úsměv. Nechci zhasnout to světlo v tvý duši. Jsi to, co jsem vždycky hledala, ale mám strach, že ve mně není nic, co bys hledal ty. Nechci být tvoje falešný štěstí. Vím, že jsou lepší chvíle, než mi utírat slzy. Připadám si jako porouchaná betaverze přítelkyně, která se buguje pořád víc a ty se mě s nadějí pořád snažíš rozchodit. Mám pocit, že by ses mohl mít líp. Nikdy nechci abys odešel, ale cítím se šíleně sobecky. Jsem tak šíleně sobecká, protože tě šíleně miluju a přitom si tě tak hrubě nezasloužím, a vidím to pokaždý, když pro mě uděláš něco hezkýho nebo mi řekneš, že jsem krásná. Stejně se sesypu a budeš kvůli mě smutný. Naše večerní rutina.
Miluji tě a nikdy tě nechci ztratit. Jen pořád cítím, že vždycky budu oproti tobě ta pubertální troska.
Chtěla bych být pro tebe lepší.
Chtěla bych umět držet pohromadě.
Vím, že mi všechno budeš rozmlouvat. Ve světle tvý duše ale vždycky bude vidět, jak je ta moje oproti tvé zjizvená, malá a nejistá. Je vidět každá chyba.
Je to jako bych měla proti sobě neustále nastavený zrcadlo. Momentálně před ním stojím a žasnu, jak někdo jako ty může milovat mě.
Držíš mě při životě a vždycky budeš ten pravý. Ať se stane cokoliv. Vždycky tě budu milovat.

Rock For People 2016

14. července 2016 v 16:33 | Kira
"Íííííííí!" pískala a skákala po místnosti.
"Tak už je to tady. Rock for People."


Před 11 dny oficiálně začal můj první festival. Jako věrná vyznavačka punk rocku, pop punku a indie rocku jsem si zapřisáhla, že na RfP letos musím jít. Nejen kvůli kapelám, jako je Skillet, Anti-Flag, The Offspring nebo Five Finger Death Punch, ale hlavně díky možnosti poznat mnoho nových kapel, skvělé lidi a třeba i nějakého fajn muže.
Ha ha, já vím, co byste čekali ode mě. Přesto jsem si letošní ročník neskutečně užila a sesbírala jsem všechny své síly, abych porazila prázdninovou prokrastinaci a napsala pro vás článek! *a davy šílí!*


Jakožto naprostý nováček jsem ocenila, že mi známá, s jejíž rodinou jsem do Hradce přijela, pomohla vyřešit páskování (jsem neskutečný zmatkář, víte), a pak už jsme vyrazili do kempu. Po krátkém rozkoukávání jsme nakonec vtrhli do areálu a já už se mohla kochat naprosto novým prostředím.
Předem se chci omluvit za fotky, vím, kolik fotografů v dnešní době je, ale já radši dělám méně fotek a užívám si přítomný okamžik. Vždycky se to vyplatí.

Ti z vás, kteří snad na festivalu ještě nebyli, asi pochopí, že se tam spousta věcí točí kolem pití. Jedním ze sponzorů, který byl nejvíce vidět, byl Staropramen, a zelené stánky svítily na každém rohu. Na své si přišli i vyznavači Jacka Danielse (který se před nedávnem stal novou módní značkou, řekla bych), cigaret Camel, energiťáku Red Bull a samozřejmě i typičtí Češi - všichni, co rádi dostanou něco ZADARMO.
Stánek Lenovo rozdával všechno možné - od červených klobouků, které měla polovina lidí na festivalu (ale chlapům moc slušely), až po svítící náramky. Ano, taky je mám. T-Mobile vás mohlo povozit na labutích (a zvláště muži si tuto jízdu na růžových "opeřencích" velice uživali) a s Chio Chips jste si mohli skočit z 8 metrů - ovšem na to jsem si nechala zajít chuť.

Někteří sponzoří vás tahali do svých stánků, ať už kvůli soutěži, nebo aby vám vnutili nějaké reklamní věci. Rozhodně nejlepší byl stánek s jakýmsi přípravkem proti žaludečním potížím - nejde o stánek samotný, ale o reklamu v kempu. Když jsme takhle čekali, až se uvolní kabinka, na přední straně Toitoiky byla reklama právě na tento produkt s nápisem "Odsud neuvidíš ani ho-"
Co dneska lidi nevymyslí!


Ohromným plusem festivalu bylo rozhodně občerstvení. Šetřílkové by asi skřípali zuby u každého stánku, ale vzhledem k vysokým cenám pronájmu za prostor mi ceny jídel přišly adekvátní. A co všechno jste vlastně mohli ochutnat?
Krom rychlých, nezdravých jídel typu langoš tu byl docela široký výběr. Zvláště mě oslovil stánek s palačinkami s neuvěřitelně milou obsluhou, ale také špagetárna (na obrázku), trdelníky, stánek s pizzou před areálem, a na své si přišli i příznivci zahraniční kuchyně: vietnamské nudle, jarní rolky.. a mnohem, mnohem víc. Radost nám udělala i ledová tříšť, která se nám ve vedrech stala téměř zachráncem. Za jídlo jsem tu, přiznávám, nechala nejvíc peněz, ale popravdě toho vůbec nelituji.

(zdroje cizích obrázků naleznete při kliknutí na obrázky)

Co jsem na festivalu milovala, byl tenhle stánek. Normálně to byl stánek s pivem jako každý jiný, ale jakmile se naskytlo deset minut, kdy nehrála žádná velká kapela, vršek se otevřel a DJ začal pouštět punk rockové hity (většinou, opravdu) a mohlo se pařit. Paření v mojí podobě vypadá tak, že svými boky dělám divoce osmičky, protože je to jedna z mála věcí, které si z břišních tanců pamatuji, a taky jediný taneční prvek, který u mě nevypadá, jako bych měla epileptický záchvat.
Představte si mě v davu lidí, kteří společně s vámi "zpívají" texty skupin jako je Blink-182, Sum 41 a dokonce i mé nejmilovanější Good Charlotte. Nejen, že jsem je chtěla všechny obejmout a nepustit, ale měla jsem ještě jeden velký problém. Všude chodili lidi s band merchem. Našlo se pár kluků s tričky American Idiot, spousta Skilletů, Offspringů a podobných, a mě stálo naprosté sebezapření neotáčet se na každého s nadšeným výkříkem "MÁŠ BOŽÍ TRIČKO!" (dobrá, udělala jsem to jen jednou). U stánku jste se tedy rozhodně mohli vyblbnout. Pokud jste si po festivalovém jídle připadali tlustí, tohle bylo řešení pro všechny vaše problémy!


Dalším velkým zážitkem byli rozhodně ti krásní chlapi od Jacka, kteří se starali o hasičské vozidlo. Počasí vyšlo hezky, ale to vedro bych nikomu nepřála. Naštěstí tu byli oni a v případě potřeby se ujmuli toho, aby na vás ani nitka nezůstala suchá. Zezačátku jen tak cákali po lidech okolo, ale našli se i odvážlivci, kteří s roztaženýma rukama a úsměvem na tváři přišli, aby je voda rozhodně neminula. Když začali unášet dívky a měnit je v obojživelná stvoření, podala jsem kamarádovi mobil a vykročila jsem k jednomu z "Jacků" blíž. Nejdřív to vypadalo na takové lehké osvěžení, ale ve chvilce nepozornosti jsem se na kamaráda ohlédla a "Jack" mě vyzvedl do vzduchu a já věděla, že ze mě do večera bude kapat. A víte co? Byla to zábava! Lidé kolem stáli a smáli se a já se pak dopotácela ke kamarádům a šťastně je obejmula. Myslím, že měli stejnou radost, jako já. Určitě.







Na Rock for People jsem potkala spoustu zajímavých lidí a ocitla jsem se v zajímavých situacích. Posuďte sami..

- kluk, který měl dámské silonkové podkolenky
- kluk, který se na koncertě Skillet rozhodl, že mě vezma na ramena (a já celou dobu čekala na smrt)
- kluk, který měl trochu upito a neustále si upravoval vlasy
- kluk, který se mě najednou zeptal, jestli si nedám krevety a následně chtěl z mého mobilu volat své ex
- kluk, co měl šíleně dlouhý ponožky
- týpek, co ukradl figurínu a tahal ji s sebou na koncerty
- hezoun, co mi pochválil vestu
- Němci s úžasným smyslem pro humor, které jsem pak v kempu ztratila

Nakonec jedna milá situace:
Vracela jsem se do stánku, protože mi vrátili moc. Ke známé se naklonil jeden kluk čekající ve frontě a zeptal se "Ošidili vás?" a má známá s úsměvem odvětila "Ne, vrátili nám moc."
Mladý muž se usmál. "To je krásný..." odmlčel se, "ONA je krásná!" ♥

Dokonce jsem potkala Sašu Rašilova!


A konečně se vrhneme na samotné koncerty!

Úplně první skupinou, na které jsme šli, byli čeští I Love You Honey Bunny, indie rocková skupina, která účinkuje už tři roky. Zaujali mě svým názvem a přesto, že indie rocku tolik neholduji, velmi příjemně mě překvapili. Energie, kouzelný hlas zpěváka i nadšení všech členů vytvářelo skvělou atmosféru, proto jsem nelitovala, když jsem je viděla znovu hrát i poslední den. V merch stánku ke mně byli schovívaví a dali mi papír, takže jsem si domů odnesla podpisy i (díky mému štěstí) zlomenou paličku ♥ Jejich hudbu si můžete poslechnout zde.




Další velkou bombou neděle byli Skillet. Ty snad ani nemusím představovat. Nestihla jsem úplný začátek celého koncertu, ale musím říct, že příjemně překvapili mě i mé známé. Musím uznat, že jsem doufala v jinou volbu písní, ale zahráli Monster, zahráli Better Than Drugs, já byla spokojená.



Co se týče pondělí, naprosto to vyhráli Five Finger Death Punch. Jejich show byla úžasná, davy zpívaly, zpěvák byl naprosto k sežrání. Z jejich hudby čpí mužská energie, ze samotného zpěváka jde na první pohled strach - je to chlapák, ale jakmile se usměje, uznáváte, že je to prostě méďa. I když jsem z písní znala asi dvě, užila jsem si jejich koncert opravdu naplno. Co mě dojalo, bylo to, že skupina vzala na pódium svoje fanoušky. Díky takovým věcem poznáte, že má daná skupina srdce a nehraje jen pro prachy. Tleskám, 5FDP!


Novinkou pro mě byly Tři sestry, což není úplně můj styl, ale koncert to nebyl špatný. Nejvíc si něj ale pamatuju balónky, které tam někdo přinesl a my si je v davu pinkali. Docela ironie, že. Asi to bude tím, že si až na výjimky nepotrpím na české kapely.


Milým překvapením pro mě byli Donaha, skupina, kterou jsem poprvé potkala na podzim, když v Bunkru hráli před Rybičkami 48. Chodili po areálu, dávali lidem poslechnout svou hudbu a zvali je na své vystoupení, a tak jsem si řekla, přece kluky nezklamu! Musím uznat, že opět předvedli skvělou show a i má známá poznamenala, že energie a nadšení, se kterým hrají, je neuvěřitelné. Fandím vám, kluci!


Skupina, na kterou mnoho lidí čekalo. The Offspring. Dle mého názoru zklamání. Špatný zvuk, téměř neexistující komunikace s publikem a nenávaznost písní v člověku budila spíše zmatení, než nějakou euforii. I přes nějaké to zklamání jsme si ale jejich hity užili. Ještě štěstí, že nebyli mým hlavním důvodem návštěvy festivalu. Příště bych na ně už ale asi nesázela.

Dalším objevem v českých řadách byli Pilot Season. Tito sympatičtí kluci to zkrátka uměli rozjet!


A ptáte se na nejlepší kapelu? ♥
Anti-Flag. Neuvěřitelná komunikace s publikem, názory, energie, která by mohla napájet celý svět, ksakru!
Nejlepší show v mém životě. Rozhodně. Dokonce jsem pro vás nahrála na Youtube záznam z koncertu, kdy k nám Justin promlouval. Ano, kameraman ani fotograf ze mně nebude. Ale i tak!


"Brothers and sisters, it is so fucking good to be with you today."

Mým obrovským štěstím bylo, že měli dokonce autogramiádu. Byla jsem tak v první třetině a když na mě konečně přišla řada, nezapomněla jsem jim říct, jak moc to bylo úžasný. Se všemi jsem si podala ruce, obejmula jsem Justina Sanea přes stůl a následně i bubeníka (Pat Thetic). Justin se nakonec rozhodl, že obejmutí přes stůl je málo a tak za mnou šel a obejmul mě znovu, pevně a mile, že jsem myslela, že ho nepustím. Nakonec mi řekl, že zbožňuje moji vestu a že je fakt skvělá. Poděkovala jsem a vyfotili jsme se všichni. Byl to úžasný zážitek.

Justin Sane (sluneční brýle) a Pat Thetic (vpravo)


Závěrem bych vám chtěla poradit. Až příště pojedete na festival, nezapomeňte si tyhle věci:

- vlhčené ubrousky (osvědčily se)
- vždycky s sebou berte kus toaletního papíru (v kabinkách většinou nebývá)
- špunty do uší (v noci je oceníte)
- dostatek oblečení (a hlavně si neberte všechno černé, jako já)
- něco teplého, kdyby byla v noci zima
- fixy a papír, pro případ, že potkáte někoho a budete bažit po podpisu
- mobil a nabíječku (power banku), abyste měli fotky
- dostatek peněz
- jídlo do stanu, pokud nechcete tolik utrácet


Abych tenhle megačlánek shrnula, letošní Rock for People mi toho hodně dal. Upevnila jsem si vztahy, poznala pár nových, skvělých lidí, objevila jsem nové kapely a užila jsem si ten pocit, slyšet hudbu naživo. Přála bych vám všem se cítit tak šťastně, jako jsem se cítila já na tomto festivalu. Nezbývá, než najít někoho, s kým pojedu příští rok. RFP 2017, už jdu! ♥

(Reklamní klobouček Lenovo a moje rozbité brýle, které jsem ale i přesto bohatě využivala. Známka punku!)

(S vrchním parťákem ♥)

PS. Najdete mě? (Nápověda - modré kraťasy)

Běh hanby

26. dubna 2016 v 21:45 | Kira
Nacházíte se desítky metrů od vašeho dopravního prostředku a vypadá to, že brzy odjede. Jsou lidé, kteří nad tím mávnou rukou a počkají na další, ale vy opravdu zrovna tento autobus/tramvaj/vrtulník/ponorku potřebujete stihnout.
Co se tedy děje dál?

1. Popobíhání
V mysli zvažujete, zda to má vůbec smysl, a tak zprvu vyrážíte jako profesionální sprinter a poté se opět nejistě zastavujete, jako byste se vždy ocitli u kraje útesu nad hrozivou propastí. Přes zadrhávání si držíte rychlý krok, jako by vám země hořela pod nohama a každý dotyk vám pálil podrážku, a nakonec se rozhodujete pro běh.

2. Rekreační běh
Jste plně rozhodnuti přijmout to, že se na vás strhnou snad všechny pohledy a vědomi této skutečnosti si udržujete ušlechtilý vzhled i při běhu - zatažené břicho, pohyb rukou a lehký úsměv na tváři - zatím je radost se na vás dívat.

3. Sprint
Dochází vám, že pokud chcete tento spoj stihnout, musíte přestat dbát na to, že na vás koukají lidé, a začněte tím pádem utíkat jako o život. Všechny tašky, které držíte v rukou, vám chaoticky vlají, sluchátka sviští ve větru, nebo je vláčíte po zemi, batoh vám na zádech komicky skáče ze strany na stranu. Mácháte rukama jako novodobý rapper v plamenech a přitom vidíte jen jedním okem, protože se vám vlasy přilepily na obličej. Díky šestému smyslu se vám podaří nebourat do lidí, lamp, nebo projíždějících dopravních prostředků.

4. Selhávání
Po několika desítkách metrů již chrčíte jako starý metalista po ránu, máte sucho v ústech a cítíte, že pár orgánů je jaksi jinde, než předtím. Naštěstí se v této chvíli připojují lidé, kteří vás v této situaci chtějí povzbudit. Ať už je to jen obvyklé "Běž!", "Rychleji!", nebo trochu originálnější "Utíkej, Foreste!" či "Poběžím s tebooou!", vlije vám to novou krev do žil. Zapomenete na tašky, které se rozprostírají někde v dálce za vámi, přehlédnete i to, že vám z batohu vypadla polovina věcí a ani klopýtnutí či pád vás nezastaví. Vyvinete tu nejvyšší rychlost, která se ve vás ocitla (za mohutného doprovodu povzbudivých zvolání) a šťastně doběhnete až k vyhlídnutému dopravnímu prostředku, který se rozjede tak šikovně, že by vás s větší dávkou načasování přejel.

5. Popírání
Zatímco se díváte na onen prokletý prostředek, který vám ujíždí, z života vám vyprchává všechna naděje a zjišťujete, že jak zíráte na lidi uvnitř, tak na vás se stejným zájmem zírá každý člověk na celém nádraží. Padnete na kolena, zvednete ruce k nebi a zvoláte hlasité "NE!"
Když se cítíte dostatečně očištěni, zvedáte špinavá kolena a jdete sesbírat své roztroušené věci. Když už máte konečně vše (nebo aspoň to, co z těch věcí zbylo), všimnete si, že se váš autobus/tramvaj/vrtulník/ponorka chystá odjet.

Možná, kdybyste trochu popoběhli...

Život v rytmu textů

8. března 2016 v 10:15 | Kira
Přeju krásný den,

začala bych tím, co pro mě znamená hudba. Jako malé pískle na základce jsem pomocí nějakého hudebního kanálu poznala skupinu Green Day. O nějakou dobu později se stala mou inspirací, silou a motivací k boji v dalších krušných dnech.

S příchodem Greenů jsem i radikálně změnila styl. Musím uznat, že mi to asi úplně neslušelo, ovšem ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem z davu vystupovala i co se týče vzhledu.


Možná jsem vypadala trochu zvláštně, ale měla jsem to ráda. Každopádně jsem postupem času narazila na takové množství skupin, že mě hudba naprosto pohltila. (Seznam mých skupin najdete na mém profilu) Teď si nedokážu představit ranní jízdu v tramvaji jinak, než se sluchátky v uších. Jakmile tedy postrádám sluchátka, nastává pro mě naprostý chaos.

Plamen

21. února 2016 v 3:22 | Kira
"Víš, jaký je rozdíl mezi jinými a mnou?
Někteří zkrátka postupem času zažehnou jiskřičku, která se časem pomalu rozhořívá.
Já ne.
Já vzplanu a hořím silným plamenem, dokud mi vlastní žár nezačne ubližovat.
A potom zhasnu."
 
 

Reklama