11:11

Vyhrabávám se z peřin

3. července 2016 v 1:01 | Kira
Zdravím,

začaly prázdniny a prokrastinace mě naprosto pohltila, takže jsem se nedokázala dokopat ani k napsání článku - nedivte se tedy, že je dnešní 11:11 v naprosto jiný čas (protože to je rebelský, ne?). Na mou obranu nejste jediní, kterých se to týká - můj pokoj vypadá jako laboratoř šílenýho vědce, který vyrazil na prázdniny a zapomněl zkontrolovat, jestli jsou všechny sklenice utažený a potvůrky zamčený. Jediným bezpečným místem je má postel - všude kolem se jinak válí papírky od bonbónů, čokolád a podobných věcí, kterými se poslední dobou živím.


Nevím, jestli jsem vás seznamovala s mou fobií z hmyzu. Kdysi jsem mohla zešílet, když po mně lezl mravenec (ironií je, že kousek od mého pokoje se nachází dvě obrovská mraveniště), ale teď už jsem se hodila do klidu. Komáři se mi v pokoji zatím neobjevili, ale (nejen) můj pokoj okupují mouchy. Uznávám, že netuším, jaké nové organismy mi pod postelí vznikají.. ale vraťme se k těm mouchám. Je to takový ten divný druh much, který létá neustále dokola, jako by si něčeho šňupl a potřeboval vybít energii.
Když se tak zamyslím nad jejich trajektorií, připomíná mi to mou maličkost v nějakém obchodě s jídlem.
Jsem tak nerozhodná, že dokážu strávit kroužením v tescu klidně i dvacet minut. Lidé, co sledují kamerové záznamy, se musí dobře bavit.


Abych shrnula dění posledních dní; úspěšně jsem přežila školní výlet. Na programu byla totiž lanová dráha - asi se mi budete smát, ale skákat do prázdna ze stromu na strom v x-metrové výšce, to není nic pro mě. Když jsem se úspěšně dokodrcala k druhému stromu, zajistila jsem se, a pevně ho objala. Po nějaké době se zezdola ozval hlas mého spolužáka: "Ten strom je tvá nová láska?"


Po úspěšném zdolání toho pekla na stromech jsme vyrazili zpátky. Abych odlehčila atmosféru, začala jsem smutně kňourat, že mi chybí můj strom. Kluci se smáli a říkali, že se pro něj určitě v noci vrátím s lopatou. Zbytek výletu byl skvělý a bez katastrof.


Pamatujete, jak jsem vám tu psala o tom, že jsem zamilovaná?
Lol, tak už ne. Shořelo to. Nechci se o tom moc rozepisovat, zkrátka a jasně, přes všechny horský dráhy a podobný blbiny, co mi komplikují život, jsem stále schopna hlídat si hranice toho, jak se ke mně lidi chovají. Ignorace a sakra pozdní příchody k tomu opravdu nepatří.
Takže jsem opět odhodila kapesníčky a řekla si, že půjdu dál. A věřte nebo ne, už mě to vůbec netrápí.


Momentálně se nemůžu dočkat, až konečně vyrazíme na Rock For People. Můj první festival, mnoho úžasných skupin. Už jsem si udělala i vestu - obnovila jsem nápisy, vyštrachala jsem placky. Bude to legendární!
Slibuji, že jakmile se vrátím domů, sepíšu pro vás článek o zážitcích z festivalu a ani o prázdninách nezapomenu být tak "blogově výřečná", jako doposud. Přeji vám krásný začátek prázdnin! Mám vás ráda <3

Vaše natěšená Kira

Zmatená a rozhozená

24. června 2016 v 11:11 | Kira
Vítejte u dalšího 11:11, kde na vás opět vychrlím kraviny všedního dne obohacené o komixy.

Konečně jsem si obarvila vlasy. Řekla jsem si, že čím tmavší hnědá, tím dýl mi potom v těch vlasech vydrží. Chytla mi téměř černá. Přesto, že jsem předtím měla normálně hnědé vlasy, jen málokdo si toho všiml. Mám teorii, že i kdybych přišla do školy s čírem, stejně by to nikdo nezaregistroval.


Reakce lidí, kteří si toho všimli, nebo těch, kterých jsem donutila, aby si toho všimli, byly různé. Zatímco někomu se to líbilo, jiní se chovali, jako by mě vlivem té barvy najednou posedl ďábel.


Nebyla bych to já, kdybych něco nepomotala, nezapomněla nebo nezkazila. Má sluchátka zůstala na nabíječce a teď doma určitě plakají steskem po mně. Přežít jízdu MHD je bez nich opravdu komplikované, když člověk musí poslouchat kluky, kteří se baví o tom, že si v Tetě koupili novej "deoš" a že k tomu dostali kafe. Brrr.


Jelikož jsem měla včera dost hrozný den, doufám, že se to dnes obrátí v něco lepšího. Můj včerejší přístup byl asi takový:


Jsem zamilovaná. Nebo tak nějak. Nevím, jak to nazvat. Prostě chci být co nejvíc s ním a život mi to nedopřává.
Pokud ho neuvidím, vypadá to na další prázdný odpoledne.
Hrozně moc bych si přála, aby to skončilo šťastně pro oba.


Sice je teprv brzy, ale už se mi podařilo být prostě typicky Kirovská. Zamířila jsem si koupit svačinu a když jsem odcházela, podařilo se mi s ní mrsknout na zem.
Bravo. Moje tělocvikářka by měla radost.


Snad se to ve mně všechno nějak srovná.
Mějte se krásně,
Vaše Kira

Škola nekončí, my jedem dál

21. června 2016 v 11:11 | Kira
Začínám mít takovou teorii, že naše profesory nějakým divným způsobem uspokojuje probírání učiva na další rok týden před prázdninami.


Jediným štěstím je, že už nepíšeme žádné písemky. Myslím, že taková dávka rozkoše by byla pro profesory nebezpečná.


Stejnak nemůžu uvěřit tomu, že bude konec školy. Ten zarytý stereotyp je sice ubíjející, ale je to lepší, než během letních dní srůst s postelí.
Stále doufám, že mě v létě potká štěstí. Třeba na Rock for People. Hudební vkus je důležitým aspektem pro vztah - kdyby mi měl během romantické večeře hrát dubstep, asi bych proskočila oknem.


Jakmile někdo poslouchá hudbu, kterou milujete, stává se pro vás hned přitažlivějším. Blízko naší školy bydli kluk, který chodí punkově oblečen a poslouchá některé moje skupiny.
"Tady bydlí někdo s dobrým vkusem!" hlásala moje kamarádka, když na jejich zahradě viselo tričko Five Finger Death Punch.
Občas ho potkávám, když jde na zastávku. Kéž bych ho mohla poznat. Ovšem, znám se. Nedopadlo by to dobře.


Přežijte poslední dny školy a pokud najdete někoho se stejným hudebním vkusem, nenechte ho jít!!!
Mějte se krásně,
Vaše Kira

Neznámí cizinci

17. června 2016 v 11:11 | Kira
Mám za sebou úspěšné dopoledne. Vypila jsem totiž polovinu kafe, aniž by to se mnou seklo. Z nějakého neznámého důvodu je mi totiž po hrnku kafe neskutečně špatně a na omdlení, takže ho piji jen v nejkrajnějších případech.


Díky bohu jsem neuposlechla svoje letní já, které by celoročně nosilo kraťasy, a tak jsem se v tom dešti nerozpustila. Ovšem, kvůli mému zdržení jsem ráno jela v tramvají v tom nejhorším možném čase.
Znáte to, jak potkáváte pravidelně určité lidi, ale stejně víte jen, jak vypadají, a s největší pravděpodobností se z kolonky "cizinec" nevyhrabou. Nejen, že v téhle tramvaji je osoba, která se přehoupla z "chtěla bych ji znát" na "kéž bych ji nikdy neznala", ale jezdí tam pravidelně i kluk, který dle mých propočtů bydlí někde blízko mě.
Nevím, co jsem mu udělala, ale vždycky se na mě hrozně chladně dívá, a já přemýšlím nad tím, jestli náhodou nevypadám jako vrah, nemám v rameni zatnutou sekeru, nebo nějakou podobnou maličkost, která by ho na mně mohla znepokojovat.
Řekla jsem si, že se na to vykašlu a jednoduše si sednu, zapnu sluchátka a budu předstírat, že jsem herečka v nějakým smutným videoklipu. Věřte nebo ne, jde mi to.


Jako dojíždějící musím vždy vystoupit z tramvaje a dojít si na autobus. Nebo doběhnout. Nebo běžet, plácnout sebou a sledovat, jak autobus odjíždí.
Každopádně jsem ten svůj stihla a dokonce tam byl zase takový pohledný řidič, u kterého jsem se lehce ztrapnila minule, když jsem ho pozdravila, ale kvůli rannímu chrapláku ze mě vyšlo něco děsnýho. Řidič ale na moje podivný chrochtání nejspíš zapomněl a usmál se na mě.
Štastně jsem si sedla a líná na vytahování sluchátek jsem se zaposlouchala do zvuků autobusu.


Řidič si pustil nějakou namluvenou literaturu. Nemám nic proti tomu, když někdo čte, naopak. Chlapi, co jsou schopni dělat něco užitečnějšího než si válet šunky v hospodě, mají můj obdiv. Ovšem to by na celý autobus nemělo být asi pět minut slyšet "Né, já nechci, já nechci, né.", což mi nepříjemně připomínalo povídky s BDSM tématikou, než něco, co bych dávala světu na odiv. Pobavena vlastní myšlenkou jsem si překazila záměr vypadat jako holka ve smutným videoklipu, a když jsem vystupovala, povedlo se mi usmát a říct nashledanou. BEZ ZAKOKTÁNÍ!


Štěstí mi dnes opravdu přálo, protože jsem se na něj stihla ještě podívat, aniž bych vrazila do sloupu. Vypadá to, že jsou dny, kdy se dokonce ani já neztrapním.


Do školy jsem doběhla bez problémů. Všechno vypadalo fajn. Pak jsem sice zjistila, že mám ze čtvrtletky z matiky trojku, což jsem sice očekávala, ale doufala jsem, že mě třeba osvítí božský paprsek a bude to lepší. Další "skvělou" zprávou bylo 64 % ze zeměpisu, jen pro to, že už nevyzbyly ty dobrý atlasy, ve kterých byly téměř všechny odpovědi.


Optimismus mě ale neopouští. Věřím v to, že určité nejsem jediný tragéd, co nebere známky jako životně důležitou záležitost. Přece jen, kdo se mě kdy zeptá, co jsem měla v prváku ze zeměpisu z testu z Libereckého kraje?
Už jen pár dní a bude tu léto. Rock for People.
A šance, že se na mě už konečně usměje štěstí.

PS. Snad se vám líbí moje trhlý ilustrace.
Vaše Kira
 
 

Reklama