Paralyzovals mě

16. srpna 2018 v 14:34 | Kira |  Příběhy
Leo se zadíval do Devonových očí a jejich skvoucí prázdnota ho zamrazila v kostech.

Poznali se kdysi dávno v jednom zapadlém baru uprostřed města. Leo tam zrovna zabíjel čas na jenom z těch starých automatů, spíš z nostalgie, než aby mu bezcílné hraní skýtalo nějaké potěšení. Drink položený na vrchu přistroje už začínal být nechutně teplý - Leova peněženka ale nepovolovala další investici do destrukce špatných emocí alkoholem. Zbylo jen pár opilých pohybů a obrazovka s ráznou neústupností hlásila konec hry.
"Doprdele." zaklel Leo a nakopl přístroj zboku. Zteplalý drink se teatrálně převrhl na Leovu hlavu a plastová sklenička se odporoučela kamsi do prachu pod automat. Vlasy se mu komicky přilepily k obličeji a on si je se zhnusenou grimasou uplácával někam mimo zorné pole.
"Na týhle úrovni jsem to taky vždycky zvoral." ozval se za ním mužský hlas. "Podívej, ukážu ti to."
Přišel k němu středně vysoký muž průměrné postavy. Nebyl to typ člověka, kolem kterého by se všechno při prvním pohledu rozzářilo, ale čím déle se na něj Leo díval, tím více k němu z nějakého důvodu cítil zvláštní náklonnost. Neznámý si přitáhl k Leovi barovou stoličku a vhodil do přístroje několik drobných.
"Jsem Devon." řekl mu s úsměvem a pak začal hrát. Leo ale celou dobu jen s tichým obdivem hleděl do Devonovy neobvyklé tváře a cítil, že tahle noc je zkrátka něčím jiná.
Později vyšli z baru a opilí veselím z vzájemného setkání procházeli nočním městem. Dlažba z kočičích hlav byla vlhká z odpoledního deště a neonové nápisy se v ní leskly jako taková malá fata morgána. Vešli do ztemnělé uličky, aby si spolu dali cigaretu.
"Mám jenom jednu." zašeptal Devon a Leo se usmál.
"To vyřešíme." odvětil Leo. Potáhl si z cigarety a polibkem se s Devonem podělil o nikotinovou slast.
Devon Lea chytil za lokty, a mírně se odtáhl. V jeho očích panovalo zmatení.
"Já.. já-" začal.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Leo starostlivě.
Devon o krok odstoupil. Začal se výmluvně škrábat na zátylku a pomalu couvat.
"Já.. nevím, jestli je tohle to, kým jsem-" blekotal a očima hledal únikový východ ze situace.
Leo mlčel. Jeho naděje z pomyslného nalezení lásky právě dohořela, stejně jako cigareta v jeho ruce. Odpadlý popel ho pálil v dlani, ale on ani nehnul brvou. Měl pocit, že se rozpadne v prach.
"Ještě ti zavolám." řekl Devon a jeho kroky začaly pomalu odeznívat. Spustil se déšť a Leo šel pomalu domů. Přestat věřit je pro něj lepší, než malé samovznětné dávky naděje.

Když jednou v noci kroužil městem, jako už nesčetněkrát, snad aby si popovídal s nějakým nočním motýlem o strastech života, v boční uličce si všiml čekající postavy. Malý plamínek mu osvítil tvář.
"Leo!" zvolal. Leo se zadíval na Devonovu šťastnou tvář a chtělo se mu do ní vychrstnout pití. Zrychlil krok.
"Počkej, Leo!" přiběhl k němu a políbil ho. Nějaká stará paní se pokřižovala a utrousila nějakou jedovatou poznámku o pekle, ale Devon ji gestem poslal do patřičných míst, stále líbaje Lea.
Bylo to, jako když se do sebe vlévají dvě nesmísitelné složky, které najednou začnou odporovat zákonům fyziky a vytvoří úplně nový celek.
"Omlouvám se, že jsem ti ublížil. Odpustíš mi?" zašeptal Devon a pohladil Lea po tváři.
"Dojde na to, zdrhneš mi zas?" zeptal se Leo nedůvěřivě.
"Neopustím tě. Slibuju." řekl Devon pevně. Ještě netušil, že to vlastně tak úplně nebude pravda.

Leův život byl v mnoha ohledech složitý, ale jiskra naděje, jíž byl Devon vtělením, ho povětšinou držela nad vodou.
Až do té noci.

Všiml si, že je jiný. Ne úplně, ale přeci jen. Lidé jako Leo neustále analyzují své protějšky - mají strach, aby se jejich city nezměnily. Nekonečná nejistota Lea spalovala jako věčný plamen. Když se ale v minulosti domněnky v jeho hlavě konečně potvrdily, přijal tento plamen jako vlastní obranný mechanismus.
"Chyběls mi." zašeptal Devon. Nescházel se s Leem tak často, jako doposud. Studium na vysoké mu v poslední době ubralo dost času - potom ještě onemocněla matka, rozbilo se auto.. osud byl očividně v cestě jejich lásce. Nebo to nebyl osud?
Hm, a kdo za to asi může, pomyslel si Leo. Nechtěl ale kazit hezkou chvíli. Devon začal být něčim téměř nedostihnutelným, a tím více chtěným. Přitáhl si ho blíž a pohladil ho na krku. Ale-
Na Devonově horké kůži ucítil něco až mrtvolně studeného. Prohmatal tu oblast a byl si na sto procent jistý, že pár šupin Devonovy kůže vydává chlad. Paralyzovalo mu to prsty a Leo nevěděl, co má dělat. Devon si všiml zmatku v Leových očích.
"Co se děje?" zeptal se.
"Jsi jiný."
"Co blázníš?"
"ALE-"
"Nech toho. Všechno je tak, jak má být. A teď mě polib."
Leo si pomyslel, že se ho nejspíš jen snaží umlčet, ale poslechl Devonův příkaz. Koneckonců, bylo to to jediné, co mu zbylo.

"Kde jsi? Čekám tu na tebe už hodinu a půl!" sděloval Leo nespokojeně do sluchátka, zatímco se zmoklý třásl pod stříškou a čekal, až přestane pršet.
"Aha, to bylo dneska?" opáčil Devon nevzrušeně.
Leo nemohl najít slov, jen lapal po dechu.
"Tak dobrá. Jen si vezmu deštník, nerad bych zmokl." řekl Devon strojeně a zavěsil.
"To by byla opravdu tragédie!" odsekl hluchému sluchátku Leo a vztekle dupl do kaluže.
Když Leova láska konečně dorazila, Leo se otřásl. Vypadalo to, jako by Devon měl nějakou neznámou kožní nemoc. Přes polovinu těla se mu táhly šedé šupiny chladné kůže. Vypadalo to, jako by měl vitiligo, jen s tím rozdílem, že mu nechybí pigment, ale život. Když se dotkl šedých oblastí na Devonově obličeji, chlad mu opět znehybnil ruce.
"Co se ti to stalo?" vykřikl Leo a vyděšeně se rozklepal.
"O čem to mluvíš?" otázal se Devon nechápavě.
"Tvoje kůže- ty jsi chladný-"
"Co to meleš? Nic mi není."
"Ale-"
"Nevím, co ti to zas vlezlo do hlavy, ale se mnou nic v nepořádku není."
"Jsi jiný. Už mě určitě nemiluješ." řekl Leo se vztekem.
"To není pravda." odvětil Devon nevzrušeně a políbil ho.
Leo měl pocit, jako by mu tím polibkem vysál duši.

Leo čekal v jejich uličce každý den. Devon už se mu vůbec neozýval. Neodpovídal na SMSky, na hovory, a když přišel k nim domů, nikdo neotvíral, i když v oknech viděl blikající světlo televize. Věděl, že to nějak musí souviset s tou divnou chladnou věcí, co Devona pohlcuje. Když se ale kohokoliv zeptal, nikdo na Devonovi neshledával nic neobvyklým. Asi mi hrabe, pomyslel si Leo. Přisahal by ale, že ten chlad nedokáže nasimulovat ani ta nejpodivnější a nejsilnější halucinace.
Jednou, když hodiny na jednom polorozpadlém kostelíku odbily desátou, Leo zahlédl známou postavu.
Devon si nevzrušeně vykračoval v krátké košili a tříčtvrtečních kalhotech a upřeně hleděl před sebe.
Leo stál naproti němu a čekal, až si povšimne jeho existence. Devon na něj pohlédl, ale v jeho očích vůbec nebyla vidět odezva.
"Devone!" zvolal Leo a zamával mu.
Devon otočil hlavou a pohlédl na něj. Jeho oči vypadaly strašidelně klidné a nevědomé.
"Devone!" Devon kráčel klidně dál.
"Devone!" zakřičel Leo a rozeběhl se k němu. Popadl Devona za hrudník a mocně jím zatřásl. Devonova kůže již byla celá šedá - chlad z něj stoupal v tenkých pramíncích ledové páry. Leo měl pocit, že k Devonovi přimrzne - pálivá bolest v jeho rukou ho ale přesto nedokázala přesvědčit k tomu, aby svou lásku pustil.
"Devone, notak, to jsem já." rozplakal se Leo a snažil se v té bytosti najít něco z člověka, kterého miloval.
"Ale já tě neznám." řekla ta bytost strojeně a odstrčila ho.
Leo si sednul na zem, aby nějak dokázal ustát tu šílenou vnitřní bolest. Ledový Devon zatím kráčel dál, až k němu přiběhla nějaká cizí dívka a skočila mu do náruče. Leo si všiml, že byla taky celá šedivá - byli jako dvě sochy ze suchého ledu.
Políbili se a pomalu odešli. Leo ještě dlouho seděl na mokré dlažbě a snažil se pochopit, co se právě stalo.
Začalo sněžit, i když byla teprve polovina srpna. Leo pochopil, že člověk, kterého miluje, už dávno přestal existovat.
Kráčel domů, a cítil, jak plamen uvnitř něj hledá svou druhou půlku.
"Neboj," zašeptal mu. "Cítím, že ten pravý žár ještě přijde."
"Snad máš pravdu." odvětil mu Leo a šel domů. Vločky kolem něj překvapivě rychle tály...


Pro moji Madame.
 


Anketa

Co mám psát víc?

Deník citlivé puberťačky 38.5% (79)
Dopisy panu X 8.3% (17)
Poezie 13.7% (28)
11:11 8.8% (18)
Příběhy 4.4% (9)
(Nejen) tramvajové romance 7.3% (15)
Záblesky romantiky 4.4% (9)
Úvahy 8.8% (18)
Témata týdne 5.9% (12)

Komentáře

1 MOE MOE | E-mail | Web | 16. srpna 2018 v 17:11 | Reagovat

Uh, hodně zajímavé čtení. Musím se přiznat, že jsem si Lea musel představovat jako Leu, která je lesbička abych to byl schopen dočíst :-D
Ale fakt super počteníčko!

2 stuprum stuprum | Web | 17. srpna 2018 v 5:58 | Reagovat

O šedých čtyřprocentních! Zajímavé. Z mé zkušenosti jsou to ale vychcanější ptáčci!

3 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 17. srpna 2018 v 10:27 | Reagovat

[1]: Moc děkuji za pochvalu! Chápu tvé konání :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama