Odpusť

16. července 2018 v 13:46 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Vždycky ti tolik ublížím a ty se pak ke mně vrátíš a chováš se ke mně, jako bych byla někdo speciální. Ublížím ti a ty jsi schopný mi tak rychle odpustit. Usmíváš se na mě a hladíš mě a já dokážu jen plakat a uvnitř se nesnášet. Ten pocit se uvnitř mně rozléhá jako křik v obrovské jeskyni a s každou další ozvěnou je mi ještě hůř. Hlavou mi probleskne jak ve mě narostl vztek a já zase začala říkat hrozný věci, abych v tobě vyvolala nějakou reakci. Ty pak ode mě odejdeš a mně je na umření. I přes to si říkám že neodejdeš nadobro, protože pokud ano, strávila bych zbytek života přemýšlením o smrti. Ale pořád ve mně zní ta jedna struna nejistoty. Co když se zase uzavřeš, abys tolik netrpěl. Co když už moje chyby převažují všechno to dobré a ty se mnou jsi jen tak se setrvačnosti a až se uzavře další kolo našeho vztahu už prostě nebudeš mít (kinetickou) energii pokračovat. Všichni mi říkají "drž se ho" "je pro tebe dokonalej" "bude úžasnej táta a manžel" všichni prostě ví že mezi náma je ohromnej nepoměr. A když se ti omlouvám a dívám se ti do těch očí, který jsou pro mě v tu chvíli tak nečitelný, přemýšlím, jestli to je naposled, co hádka skončí dobře. Vždyť já si pořád po skoro dvou letech co tě znám říkám jak je možný, že tě mám. Když vedle tebe v noci ležím a nemůžu spát a jen poslouchám tvůj dech, tiše ti posílám všechnu svoji lásku a myslím na to, jaké mám štěstí. Poslední dobou zase začínám propadat sama v sobě. Není důvod pro sebelásku, když dělám všechno špatně. Vím, že ta důvěra už je narušená a můžu za to já. Vím, že se chovám hrozně, když mám vztek. Pořád mi to dokola běhá v hlavě a je mi z toho hrozně zle. Proč tohle dělám? Proč taková jsem?
Když jsi včera odešel, měla jsem pocit, že se udusím. Seděla jsem v pokoji na posteli a dívala se na všechny ty naše šťastný fotky a došlo mi, že život už bude navždycky nanic. Že se sem vrátíš aby sis vzal věci a pak odejdeš bože odejdeš a já tu budu žít s duchem našich krásných vzpomínek, dokud mě to nezabije. Došlo mi, že se tak už nikdy nechci cítit. Ale ten pocit viny ve mně pořád přežívá a živí se mnou. A je mi tak mizerně, že ti takhle ubližuju, že jsem zničila tvou bezmeznou důvěru, že už to nikdy nebudu moct napravit a že ten pocit ve mně bude žít a moje nedávno nabytá sebeláska se uškvaří v mojí sebenenávisti, která s každou mojí chybou stoupá. Nikdy jsem nechtěla ukrást to světlo v tvých očích.

Tolik tě miluju
a tolik si tě nezasloužím
nechť je to mým trestem navěky
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 17. července 2018 v 2:32 | Reagovat

Řekové měli bohyni, která byla stejná jako ty. Lyssu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama