(Ne!)Demolice

23. července 2018 v 21:35 | Kira |  Příběhy
Zdeněk čekal opřený o starý dřevěný plot. Cítil, jak se mu třísky zachytily o pracovní montérky. Soustředěně kouřil svou ranní cigaretu a zíral do dáli. Nepřítomně zmáčkl prsty nedopalek a hodil ho před sebe na chodník.
"Tohle mi tu nedělejte. Na náš chodník odpadky nepatří, nedopalky už vůbec ne!" promluvil na něj naštvaně starší pán.
Zdeněk zvedl obočí. Neměl náladu se hádat. Zvedl ruce v obranném gestu a nedopalek zvedl.
"Támhle naproti máte koš."
Zdeněk tedy přešel ulici a do plechového odpadkového koše nedopalek vyhodil. Když se otočil, aby si dopřál zadostiučinění, spatřil starce, jak vchází do onoho domu. Dveře se za ním zabouchly a Zdeněk jen nevěřícně zíral. Rozeběhl se přes ulici, jeho pracovní boty těžce dopadaly na asfalt.
"Pane, tady jste na stavbě, sem nemůžete!" volal na staršího pána utíkaje. Otevřel branku a svazkem klíčů odemkl dveře. Dostal se do malé předsíňky. Když otevřel druhé dveře, vlevo na něj čekalo schodiště do sklepa, to nahoru mířilo k bytům. Nějak cítil, že starší pán nebydlí v prvním patře. Vyběhl schody do prvního patra, kde se na něj zalesklo kukátko ve dveřích. V mezipatře ucítil vůni květiny a z okna viděl na zahradu. Když došel ke dveřím, byly otevřené. Opatrně vkročil dovnitř.
"Pane, probíhá tady demolice. Musíte ihned odejít." zvolal do prázdného bytu. Stál v místnosti, jež dřív bývala chodbou spojující byt. Promnul si oči. Dělaly se mu mžitky před očima a-
"Pojďte ke stolu." uslyšel zprava jasně zvonivý ženský hlas. To se mi snad jenom zdá, pomyslel si.
Otevřel prosklené dveře a spatřil krásnou kuchyni. U stolu obklopeného lavicí a židlemi seděly dvě děti, dva dospěli lidé a zády k němu seděl onen muž. Před sebou měl nalitou malou sklenku piva a děti upíjely vodu se šťávou. Dospělá žena vstala a přešla do kuchyně, aby pomohla své matce roznést jídlo.
"Já chci málo." řekla malá holčička a stydlivě se usmála.
"Já taky." zašišlal chlapeček.
Když obě ženy usedly ke stolu, dali se všichni do jídla. Zdeněk jasně vdechoval vůni pečeného kuřete a bramborové kaše. Kdyby ten den nemusel být v práci, nejspíš by si také porci dal.
"Co tady děláte?" začal, "Dnes se tu bude bourat!"
Rodina ale jako by ho neslyšela.
"Opakuju, musíte odejít." Všichni jen dál nenuceně jedli.
"Tohle tu nemám zapotřebí-" natáhl se, aby vytáhl staršího muže ze židle. Ruka prošla skrz.
Všichni se rozplynuli. Zdeněk popadl dech.
"Co to-"
"Mami, už přišel Ježíšek?" zaptala se holčička a prošla Zdeňkem, jako by byl jen vzduch.
"Ano, zazvonil zvoneček! Utíkej, zlatíčko!" řekla s úsměvem její maminka a zamířila s ní do obývacího pokoje.
Zdeňkovi nezbylo, než jít s nimi. Holčička otevřela další dveře a odhalila krásně nazdobený vánoční stromeček, pod nímž ležely dárky zabalené v krásném papíru. Na stromečku visely ozdoby všeho druhu - perníčky, papírová zvířátka, slaměné ozdoby... Holčička se šťastně rozběhla k pohovce, kde se usadila. V místnosti se najednou opět objevil pár důchodců, rodiče dívky, jen ten malý chlapec tam nebyl. Vždyť ona je mladší, pomyslel si. Chlapec ještě nebyl na světě.
Maminka si sedla pod stromeček a začala rozdávat dárky. Holčička ujídala cukroví na stole a radovala se z každého dárku. Za oknem svítily pouliční lampy a prosvítily každou padající vločku.
"Vy opravdu musíte odejít." řekl Zdeněk, teď již lehce smutně.
"Zdeňku?" ozval se mužský hlas.
"Tomáši!" vydechl Zdeněk.
"Co tady blbneš? Nechat klíčky v buldozeru! To je ti podobný!"
Zdeněk se zarděl.
"No nic, Zdeňku, tady máš klíče. Jdeme nahoru, musíme máknout."
Opustili byt a vydali se po schodech nahoru. Vůně půdy je obklopila - byla to přesně taková vůně, jakou má každá půda, a stejně byla jedinečná. Vystoupali nahoru po dřevěných schodech, které s každým krokem hrály vlastní symfonii. Poslední dvoje dveře. Vešli do těch nalevo. Ocitli se v miniaturním bytě.
"Takže," začal Tomáš, "tady nahoře je příčka, kterou musíme-"
Na gauči seděli ti dva dospělí, zatímco si holčička na zemi kreslila a malý chlapec si hrál s kostkami. Dospělí si o něčem povídali, televize tiše hrála v pozadí. Na stěně visely dětské obrázky, na podlaze ležely rozsypané kostky.
Na Zdeňka to už bylo trochu moc. Zamlžilo se mu před očima a na chvíli ztratil vědomí.

"Zdeňku, prober se." slyšel Tomášův hlas. Pomalu otevřel oči a ostré polední Slunce ho to nich udeřilo. Hleděli na dům z jiné strany.
"Byl jsi nějakej divnej. Vzal jsem tě na vzduch."
"Díky.
Rozhlédl se. Seděli na dřevěné lavici blízko ohniště. Vzadu zůstala konstrukce, v níž kdysi visela houpačka.
Terén se po několika metrech svažoval dolů ke garáži. Holčička z ní vyběhla do kopce nahoru, kolem nich přímo k houpačce. Ohniště vzplálo. Rodina opékala. Všichni byli šťastní.
"Proboha, já to tu už nedávám!" zvolal Zdeněk najednou.
"Co je zas?" zeptal se Tomáš otráveně.
"Ty je nevidíš?" zvolal Zdeněk a rozmáchl rukama.
Tomáš se nechápavě rozhlédl.
"Hele, já chápu, že se ti dneska nic nechce dělat. Chápu, že tě šéf štve. Ale dneska tu opravdu musíme něco-"

"Pojďte ke stolu!"
"Přišel Ježíšek?"
"Babičko, dědo.."
"Vezmi si k sobě na pískoviště bratříčka!"
"Jé, opečete mi taky buřta?"

Najednou byli všude. Bylo jich spousta a každý z nich dělal něco jiného. Mluvili jeden přes druhého. Procházeli kolem každého okna. Seděli na balkoně. Pobíhali po zahradě. Chodili kolem nich, skrz ně, a přitom byli tak skuteční.

"Ksakru Zdeňku, co to-"
"Jsou tady. Jsou tady a vždycky tu budou, Tomáši."
"Co s tím ale budeme dělat?"
"My? Já končím. Tohle nemám zapotřebí."
"Ale Zdeňku!-"
"Promiň, ale tohle není správný." řekl a zahodil za sebe klíče od buldozeru.
Tomáš tam stál a zíral na svého bývalého spolupracovníka. Duchové se zastavili a s láskou hleděli na toho dobrého člověka.

Na památku R37, mého rodného domu - toho nejlepšího, v jakém mohlo dítě vyrůstat.
 


Anketa

Co mám psát víc?

Deník citlivé puberťačky 38.9% (79)
Dopisy panu X 8.4% (17)
Poezie 13.8% (28)
11:11 8.4% (17)
Příběhy 4.4% (9)
(Nejen) tramvajové romance 7.4% (15)
Záblesky romantiky 4.4% (9)
Úvahy 8.9% (18)
Témata týdne 5.4% (11)

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 23. července 2018 v 23:33 | Reagovat

Nesmí se nic bagrovat! Kde byla pohoda a štěstí a láska! :)

2 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 24. července 2018 v 0:02 | Reagovat

[1]: Bohužel s tím už nic nezmůžu :(

3 masterofexceptions masterofexceptions | E-mail | Web | 24. července 2018 v 10:26 | Reagovat

Uf, luxusní povídka. Tož svět se mění, vzpomínky zůstávají. :)

4 Sacharin Sacharin | E-mail | Web | 29. července 2018 v 13:31 | Reagovat

Moc pěkné. Zařazuji do výběru. :)

5 F R A N F R A N | Web | 11. srpna 2018 v 11:59 | Reagovat

Moc hezky píšeš a tohle byl fakt pěkný nápad.(:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama