Krize

10. června 2018 v 16:37 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Už se ani neobtěžuju svůj stav rozčleňovat do něčeho poetickýho. Poslední dobou se držet to v sobě zdá jako nejlepší řešení. Jakmile myslíš, že o tom můžeš s někým mluvit, je na tebe naštvanej, nebo má plnou hubu těch stereotypně trapnejch pseudokeců, kvůli kterejm je ti snad ještě o kus hůř. Občas se to srovná a je to v pohodě, ale pak na tebe zase dopadne ta dusivá tíha reality.
Život na střední byl sice plnej šrámů a probrečenejch nocí, ale to, co přijde po něm, se zdá ještě tak miliardkrát horší. Tohle je jediná forma manifestu, který jsem teď schopna. Nejde mi o tom mluvit, protože by stejně všichni akorát vytasili univerzální větu a zařadili by si mě do krabičky s bláznama.
Už prostě není nic, na co bych se měla těšit. Z mý blízký budoucnosti se mi dělá tak hrozně nanic. Nevěřila jsem totiž, že se vůbec tohohle věku dožiju. Říkala jsem si tak nějak podvědomě, že takový věci nebudu muset řešit, a ejhle. Můj pud sebezáchovy mi přichystal krásný překvápko.
Ale já tu furt jsem. Sotva se postarám o kytku, natož o sebe.
Poslední dobou se cítím strašně sama, protože nikdo nedokáže pochopit můj úhel pohledu. Z lidí je mi nanic, ze samoty je mi nanic, a já jsem zděšená ze všeho, co by mělo v životě následovat, a zároveň vím, že bych si nedokázala nic udělat. Jsem v bludným kruhu. Živím se vlastníma slzama a buď je to rozhozenejma hormonama, nebo teď ve mně opravdu roste něco, co mě chce zabít.
Chtěla bych se zahrabat do písku a hledět na hvězdy.
Žádná seminárka, žádná maturita, žádná vejška, žádná práce, žádná hypotěka, žádná smrt.
Občas mám chuť sebrat si pár svejch věcí a odejít někam do lesa, kam bych si lehla a prostě počkala, dokud mě něco nezabije. Mám pocit, že můj život je prostě jen jedna velká náhoda a všechno to dobré ve mně dávno zmizelo. Jsem za sklem, kde mě nikdo nevidí, i když do něj buším a křičím, aby si mě všímali. Ostatně, život by šel dál, že... Už nemám motivaci cokoliv dělat. Jako by můj život byl u konce, ale já pořád trapně visím na vlásku a čekám, co bude dál.

Nekonečná smyčka ze mě vysává život a já se jí pomalu poddávám.
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 10. června 2018 v 17:05 | Reagovat

Potřebuješ kluka do postýlky, aby ti vyhnal škaredé myšlenky z kebulky. :D

2 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 10. června 2018 v 17:09 | Reagovat

[1]: To bych už do konce života nemohla dělat nic jinýho :D

3 Merullan Merullan | Web | 10. června 2018 v 20:09 | Reagovat

Holka! Ne, že bych tyhle pocity neznal (je to fakt otrava). Ale chtělo by to si cenit i maličkostí (pro začátek třeba: hele, vstala jsem, supr, hele, sedím ve škole a skoro se usmívám, supr, a takhle můžeš pokračovat a nejlíp se smát ironii života, hele, zakopla jsem, no a co, jsem to já!) a postupem času to bude lepší, na nějakej gympl, hypotéku, lidi ser, stejně nevíš, co bude další den. Máš přátele, kteří za tebou stojí, přítele, který tě miluje, vím, že ti to asi říká každej paprd, ale co víc chtít?

4 hedd hedd | Web | 11. června 2018 v 22:33 | Reagovat

Milá, cítím některé věci dost podobně. Jsem asi o kousek dál, mám neskutečnou radost z života a z maličkostí, i když stále někdy pláču. Ale stále hledám spřízněnou duši, někoho, kdo se mi podívá do očí a bude všechno vědět, kdo mě bude mít rád. Kdo mě obejme a bude se mnou mluvit o tom, čeho se bojím. Dusím se absencí blízkosti.
Ale věřím, že jednou někdo takový přijde. Věřím, že bude dobře. Věř, prosím, se mnou...

5 Supertajná čtenářka Supertajná čtenářka | 21. června 2018 v 20:07 | Reagovat

Tyhle pocity jsou muka, tomu rozumím. Každopádně máš tady některé unavené a pravděpodobně podobné nálady sdílející duše bloudící po internetu a čtoucí si tento skvostný internetový prostor.

We are there for you...
Tak si neboj říct o virtuální "hug"

6 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 25. června 2018 v 17:00 | Reagovat

Je mi jasné, tak jasné, co prožíváš, protože přesně tím jsem si ještě tak před půl rokem procházela také, ještě pod vlnou vínového opojení, co probíhalo skoro denně a další "věci" radši ani nepočítám...
Možná už se opakuji, ale jen díky terapiím, jsem s té tíhy zbavila...

A pak mi došlo, že to zoufalé čekání na konec, na prach, v který jsem se pomocí nějakejch pitomejch drog chtěla obrátit, byl můj největší omyl v životě, protože jediný, co jsem potřebovala a potřebuju je ŽÍT.

Vím, že se tyhle kecy neposlouchaj dobře, zvlášť v takovým rozpoložení, ale jednou se to všechno obrátí, uvidíš. :)...Akorát se občas stane, že si člověk musí nechat pomoc od někoho jiného...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama