Únor 2018

Končím

13. února 2018 v 12:48 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Tak je to tu.
Doby mé "slávy" už jsou dávno pryč. Můj blog už je důležitý jen pro mě.
Byly doby, kdy pro mě blog byl opravdu skvělým útěkem z reality.
Místo, kde jsem si mohla vylít emoce.
Byla jsem holka, co věřila ve šťastné konce.
Teď svůj šťastný konec mám už rok a půl.
Myslím, že to takhle bude lepší. Na vylívání mám deník a chci víc žít.
Blíží se čtvrťák a vážně bych už měla začít psát seminárku.
Pomalu se snažím vyrovnat se s tím, co mi občas dělá ze života peklo - ať už je to cokoliv.
Jsem šťastná. Mám toho nejúžasnějšího přítele na světě a spolu máme mnoho snů, které si hodláme splnit. Ano, jsem šťastná. Nejšťastnější, jaká jsem mohla být.
Doufám, že se budete mít dobře. Není potřeba mnoha slov. Některé věci je zkrátka lepší ukončit včas.

Mějte se. Kira

EDIT: Myslím, že to nebude definitivní. Vrátim se - jednou.

Dokázala jsem to

6. února 2018 v 10:11 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Jen jsem chtěla říct, že se zázraky dějou.


Nemůžu tomu pořád uvěřit. Já, co jsem minulej rok téměř zvracela stresem z toho, že bych mohla propadnout, mám teď do novýho pololetí dvojku!
Vyvíjí se to dobře. Dokonce mám i vymyšlenej plán, kdyby vejška nevyšla. Jsem závislá na týhle písničce z Naruta, a kdybych mohla, žiju v jejich světě. Bylo by to boží.
Jak jsem v euforii, tak nemám moc co psát. Doufám, že budete mít úspěšný týden.
Vaše momentálně chytrá Kira


Haruka kanata ❤️

Nymfa a hněv

5. února 2018 v 23:43 | Kira |  Nymfa
Richard se potěšeně usmál a ledabyle zahodil mobil na postel. Nevěděl, zda jeho snahy inicioval jen jeho nenasytný pohlavní orgán, nebo jeho pavučinami zanesená duše. Vzpomněl si na tu neurčitou barvu jejích očí a na krásu jejího klína..
Rozhodl se, že jí ukáže, že je mu to líto. V lednici našel plechovku rajského protlaku a řekl si, že na špagetách určitě nebude nic těžkého. Když se to tak vezme, vařit uměl docela dobře. Byla už dlouhá doba, co ho opustila přítelkyně (vůbec na mě nemáš čas a přestaň si koledovat nebo a ne nedělej to prosím), a tak se musel naučit žít jako samostatná jednotka.
"Jo, ta neodolá." řekl si pro sebe a zapálil svíčku.

Nymfa kráčela ze zastávky a kolem ní projela tramvaj. Seděl v ní kluk, nesmírně podobný jejímu bývalému příteli. Byla otrava, že potkávala tolik jeho dvojníků, protože jí to připomínalo vlastní prohru. Její ex byl akorát nevyspělý opilec, nedočkavý se jít někam ztřískat a snažít se dobýt vše, co je ochotno roztáhnout nohy. Nevěděla, jestli ji za tu dobu, co s ním zrovna nebyla, podvedl. Byla jen šťastná, že od něj něco nechytla. Vzpomněla si na jejich krátký a bouřlivý vztah, který s občasnými výjimkami probíhal hlavně v horizontální rovině. Neměli si co říct. Tedy, dokud jí neřekl "Nymfo, už zase?". Pak pochopila, že to není muž pro ni. Když brečela, nemluvil a začal opět s činností, o níž věděl, že na Nymfu zabírá. S depresí to ale nikdy moc nepomůže. To věděla až moc dobře.

"Chutná ti to?" zeptal se, zatímco si namotával špagety na vidličku.
"Je to úžasný." pronesla jedním dechem, aby se zas mohla pustit do jídla. Užíval si pohled na ni, volnou rukou ji jemně pohladil po zápěstí. To se mu nepodobá, pomyslela si, ale lehce se usmála. On se usmál taky a dlouhá, táhlá jizva na jeho krku zasvítila ve světle svíčky. Vždycky přemýšlela, co mu ji způsobilo, ale on o tom rezolutně odmítl mluvit.
Zadívala se do jeho tmavých očí a on se na ni usmál svým drzým, neodolatelným způsobem.
Klín si žádal svoje. Věděla, že když nemá sex víc jak dva dny, začne být šíleně protivná a neústupná. Potřebovala být chtěná. Potřebovala to, jako živí tvorové potřebují dýchat.
"Chci tě." řekla prostě a přetáhla si tričko přes hlavu. Svíčka mu rozsvítila jiskřičky v očích a on s roztaženými zorničkami hleděl na její prsa. Čekala, až se na ni vrhne, a zavřela oči. Představila si jeho tělo na jejím a příjemný mráz jí projel celým tělem. Nic se nedělo. Slyšela jen jeho dech.

"Co je tohle?" řekl suše.
Otevřela oči. Stál u ní a dotýkal se cucfleku na jejím krku. V očích se jí objevil strach.
Oběma rukama ji chytil za krk a zmáčkl. Nedusila se, ale bylo to velmi nepříjemné. Oči měl tak strašidelně temné a hleděl na ni, jako lovec na kořist. Zuřil.
"Jak se vůbec opovažuješ." tiskl její krk silněji. "Jak se opovažuješ se s někým kurvit, ty malá děvko!"
Nymfa vykřikla strachem a začala brečet. "Prosím, odpusť mi, odpusť."
Zamračil se a pak se rozesmál.
"Odpustit, jo?" zmáčkl její krk ještě pevněji, Nymfě zaskočila slina a začala se dusit. Pán ji pustil a ona se svalila na podlahu.
"Něco si vyjasníme, zlato." řekl, zatímco se se slzami v očích snažila nabrat dech.
Klekl si a chytil ji za bradu. Zahleděl se jí hluboko do očí a Nymfa si kdovíproč pomyslela, že tak se cítí lovná zvěř vteřiny před smrtí.
"Jsi moje." zašeptal ta dvě slova a zvedl ji ze země. "Tak ať se to neopakuje." poznamenal a pevně jí zmáčkl zápěstí. Sykla bolestí a přikývla.

Uklízel nádobí, zatímco se Nymfa rychle oblékala. Věděla, že u něj nestráví už ani minutu. Otočil se, když si brala kabelku.
"Kampak?" vyhrkl a jeho oči se znovu tak strašidelně rozsvítily.
"Je mi zle." řekla a utekla z jeho bytu.
Bylo jí zle. Z něj, ze sebe, z toho, jak ji škrtil, i z toho, co se z ní vlastně stalo. Otrokyně svýho klína. Démon v těle, co neustále potřebuje oběti. Běžela na tramvaj a rozhodla se, že už ho nikdy nechce vidět. Pořád se jí špatně dýchalo.

Madame Luc - Nymfa (kresleno dle skutečné fotografie)

Devátý

4. února 2018 v 0:28 | Kira |  Dopisy panu X
Ať je to uvnitř mě cokoliv, požírá mě to. Sedím tu u dohořívajícího krbu, ve tmě v huňatým pyžamu s ledníma medvědama a cítím, jak se mě ta bestie ve mně snaží rozsápat. Brečím, ostatně tak jako vždycky, když se v mém životě objeví problém. Říkáš, že jsem silná, ale já v zrcadle vidím jen malou, ubrečenou holku, před kterou schováváš ostrý předměty.
Tolik potřebuju cítit tvoji lásku, až ji přehlížím. Ta část mě, co při čekání na tebe umírala u romantickejch filmů, tak pořád nějak touží po nějakejch šíleně romantickejch chvílích. Chci zase vidět ten pohled, který jsi mi věnoval, když jsem k tobě sešla v těch téměř svatebních šatech na věneček. Lidi si mysleli, že se bereme, a říkali, že jsem krásná nevěsta. Byli jsme povznesení nad všechny a všechno a ten večer bylo všechno fajn. Tolik ti to slušelo v tom obleku, a i když jsem svému dosavadnímu tanečníkovi zlomila srdce a on se ještě ten večer opil (asi nevěřil, že jsi skutečný), všichni věděli, že to bylo správný.

Vzpomínám, jak jsi mě podporoval na bowlingu a nadšeně jsi vykřikoval, pokaždé když se mi podařilo minout žlábek a něco i trefit. Jak mi pivo stouplo do hlavy tak, že jsem jim jen šťastnou náhodou nezničila ten přístroj a slíbila jsem ti, že už nebudu pít. Pamatuju si, jak jsi přijel na moje narozeniny a šli jsme spolu do lesa dívat se na noční město a bylo to tak strašně krásný, že jsem ti ten večer chtěla vyznat lásku snad milionkrát, ale nechtěla jsem tě vyděsit. Pamatuju, jak jsme vylezli z naší oblíbený pizzerie (když tam byl ještě ten super pizzař) a měli na budově takovou tu věc, co vysílá světýlka, a celý parkoviště bylo posetý tancujícíma barevnejma puntíkama. Donutila jsem tě si se mnou zatancovat blues, jedinej tanec, kterej si z tanečních pamatuju.

Pamatuju si ten pocit, když sis myslel, že se chci rozejít. Když jsi řekl, že nevíš, jestli jsi šťastný. Na chvíli jsem si představila, že opravdu odejdeš a už nikdy nebudu tím stejným člověkem. Že bych se nejspíš psychicky i fyzicky týrala za to, že jsem tě nechala jít. Že bych, stejně jako doposud, ve všech mužích vždycky hledala tebe, a ty bys byl pryč. Že bych se vedle tebe nemohla v noci vzbudit a obejmout tě, a že bych už nikdy neslyšela ten tvůj dokonalý smích. Nehádala bych se s tebou, že taky něco zaplatím. Nehuboval bys mi, že mám zase v mrazech sukni. Vracela bych se domů do prázdnýho pokoje plnýho nádherných vzpomínek na tebe a svět by bez tebe nebyl k žití.

Jak bych tě mohla nechat jít?
Vím, že ti tím lezu na nervy, když ti pořád cpu před obličej prsteníček a otravuju tě, jakmile se v seriálech někdo žádá o ruku. Vím, že je to směšný a otravný, ale nedokážu žít s představou, že by nás někdy něco rozdělilo. Mít na to peníze, nechám si vytetovat tvý jméno, nebo cokoliv, co by symbolizovalo náš vztah, a ty bys mi za to příšerně vynadal, že jsem to udělala bez rozmyslu, ale uvnitř by tě to určitě trochu potěšilo. Kdybych mohla, ze záclony si udělám závoj a prostě si tě vezmu hned. Jsi člověk, na kterýho jsem čekala tolik let a tolik životů. Kašlu na neprozkoumaný kouty mojí lehce zmatený sexuality, kašlu na věci, který jsem nestihla zvorat - všechno, co chci, jsi ty.

Promiň za všechno, s čím se potýkáš. Vím, že není lehký zvládat mě, když mě chytnou ty šílený nálady.
Jsi ten nejúžasnější, nejstatečnější a nejčestnější muž, jakého znám.
Díky, že tu jsi. Jsi můj život a já žiju pro tebe.
Spolu zvládneme všechno a doufám, že napořád. Vždycky tě budu milovat. Jinak to totiž nejde.

Jen tvoje Kira

(Ne)zbláznit se!

1. února 2018 v 12:42 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Hledání vysoký školy mi pravidelně ničí psychiku a život. Po měsících hledání mě konečně napadl obor, který by mě bavil - Marketing a PR. Musela jsem se ale smířit s tím, že nepatřím mezi ty, kteří by měli peníze na soukromou školu (kterých je v Praze s tímhle oborem 26!), a jediná škola, na které bych tohle mohla studovat, je Karlova Univerzita.

Včera jsem napsala sestřence, která tam studovala žurnalistiku, a dozvěděla jsem se, že je to asi nejchtěnější obor (společně s tím mým). Každý rok se na marketing hlásí kolem 900 lidí. Do druhého kola jich projde 120, potom jich přijmou 80.
Mimoto chtějí po člověku zkušenosti v oboru, krev jednorožce a sochu terrakotový armády.

Představa, že moje jediná šance je se dostat mezi prvních 80, nebo začít pracovat ve fabrice, je značně skličující. Proboha, vždyť to není ani desetina! Jak se mám dostat na školu, kde je v druhém kole pohovor, kde budu koktat a pronesu nějaký sebesrážecí kecy a všechno bude ztracený?

Kdybych dostala peníze za každou minutu protrápenou nad vysokou školou, už bych nemusela nikdy chodit do práce.
Je to depresivní. Vzdělání by mělo být pro všechny, ne jen pro ty, co na to mají peníze.

Takže budu hledat další obory, i když mě nebudou bavit. Co bych zmohla s gymplem?
Už nechci zpátky do fabriky. Narážky na moje prsa, mix jazyků jako u babylonský věže a neustále se rozbíjející přístroje, co tě chtějí zabít. Jako brigáda se to dá přežít, ale jako práce na celej život?

Nebýt přítele, asi bych se z toho zbláznila. Kdy začala být budoucnost tak bezútěšná?