Leden 2018

Volby

27. ledna 2018 v 19:01 | Kira |  Poezie
Stačí jedna věta:
to je hnus, velebnosti.

Jsi moje rakev

23. ledna 2018 v 22:33 | Kira |  Příběhy
S mou dokonalou Madame Luc jsme se vrhly do pokračování našeho společného příběhu o Cory a Lilith.
Její část si můžete přečíst ZDE.


Probudila jsem se s nepatřičnou přítomností trubiček v žilách a nemocniční pach mi prosakoval rovnou do mozku. Chtěla jsem něco říct, ale bolavý krk mi znemožnil vydat jakoukoli hlásku. Letmo jsem otočila hlavou a prázdná postel vedle mě mi vyrvala srdce zaživa. Chtěla jsem vstát, vyškubat ze sebe všechno, co se mě snažilo zahojit, ale dokázala jsem jen lehce pohnout rukou a pak vzdát boj s oblbováky. Přístroje pípaly a každé pípnutí bylo jako rána kladivem. Píp. Píp. Píp.

Lilith. Je. Pryč.
Píp. Píp. Píp.
Už. Jsem. Sama.
Píp. Píp. Píp.

Usnula jsem jako bych padla do kómatu. Lilith se mnou byla znovu ve vaně a líbala moje zraněné předloktí. Její trochu chraplavý hlas se smál a léčil mi duši. Věděla jsem, že si se mnou jen hrají mé vzpomínky, ale nechala jsem je, ať mě zavedou do její horké náruče. Vidět ji šťastnou bylo jako dojít osvícení. Nebyla potřeba žádná debilní nirvána, jenom její úsměv. Úsměv ženy, která vždy věděla, jak si poradit. Moje lascivní královna.

Odpoledne už jsem byla doma. Bylo to zvláštní, protože jsem se po probuzení cítila jako živoucí mrtvola, ale sestřička nerudně poznamenala, že mi v podstatě nic nebylo. Lilith tedy musela vypít skoro všechny prášky - možná mě chtěla chránit i ve chvíli, kdy už jakákoliv spása nepřicházela v úvahu. Hlavou mi projel její laškovný smích a bolestně mi to připomnělo, že už ho nikdy neuslyším. Našla jsem svoje nejčernější šaty. Pamatuju si, jak se na mě zadívala, když jsem je měla.
"Pěkně pohřební." řekla.
"Ale notak, neblbni."
"Kdybys s nima šla na můj, nezlobila bych se." řekla a hodila po mě šibalským pohledem.
Její slova se do mě zabodla jako střepy. Zadívala jsem se na sebe do zrcadla a toužila jsem alespoň na chvíli být jako ona. Zamotala se mi hlava a najednou v zrcadle zasvítily její vlasy. Dívala se na mě s výrazem nekonečného odloučení. Než jsem stihla položit ruku na tu její, byla pryč. Propadly jsme se každá do svého světa.

Pohřeb Lilith byl venku na hřbitově. Bylo zataženo a foukalo, takže nejedné paničce z města ulétl klobouk kamsi do dálky, ale Lilith by to udělalo radost. Neměla ráda jasné, slunečné dny - možná proto, že věděla, že v pekle se bude smažit - až moc. Kolem rakve se shromáždila větší skupina lidí - zajímavé bylo, že jsem většinu z nich snad nikdy v blízkosti Lilith neviděla. Všichni se tvářili tak smutně, až to bylo nepatřičné. Chtělo se mi křičet - sakra, kdy jste tu pro ni byli, abyste teď mohli plakat?

Kněz odříkal takovou typicky přenáboženštělou řeč (Lilith by se smála a parodovala by ho, pomyslela jsem si) a pak se vzdálil. Lidi zírali na zavřenou rakev a já zalitovala, že už ji neuvidím. Otočila jsem se a zadívala jsem se na skupinu cizích lidí. Všichni si podezřele klidně o něčem povídali. Zvedla jsem tedy víko, abych naposledy viděla lásku svých životů.
Byla nadpozemsky nádherná. Rty jí zářily rudou rtěnkou - přesně takovou, jakou nosila ve dnech, kdy hledala své oběti. Kdyby ses viděla, zlato, pomyslela jsem si, tohle by se ti zatraceně líbilo. Na sobě měla krajkové šaty, a nepotřebovala jsem odklápět i druhou polovinu rakve na to, abych nevěděla, že byly hříšně krátký. Taková Lilith byla. Ať už ji strojil kdokoliv, odvedl dokonalou práci. Lehce mě to zahřálo u srdce.

Její matný obličej byl tak klidný, jako nikdy v životě. Neovládla jsem se a pohladila jsem ji po tváři. Strašidelný chlad mě šimral na prstech, ale já stejně nemohla přestat. "Jsi tak krásná." zašeptala jsem a cítila jsem, jak mě pálí slzy.
Někdo na mě zavolal a poznamenal něco o neslušnosti, a tak jsem Lilith odřízla poslední pohled na nebe a zavřela jí v její saténové místnosti odpočinku.

Muži spustili rakev do jámy. Lilith by poznamenala něco ve stylu "Ale notak, neperte se o mě, chlapci". Došlo mi, že mě ještě dlouhou dobu bude napadat, co by Lilith řekla. Část jí ve mně zůstane navždy.

Lilithina mamka hodila na její rakev hrst hlíny a pak růži. Tak to šlo člověk po člověku. Když došlo na mě, ztuhla jsem. Stála jsem tam nad rakví své lásky a měla jsem divnou chuť skočit k ní, přitulit se k mé ledové královně a nechat se zasypat s ní.
"Proč jen ty, lásko. Proč." zašeptala jsem a hodila jsem na její rakev hlínu.
Najednou se nad ní začalo něco zhmotňovat. Zprvu to nemělo žádný konkrétní tvar, ale pak se ke mně vyškrábala průsvitná Lilith. Vypadala úplně stejně, jako její mrtvé tělo, ale její oči a obličej byly pořád živé.
"Proboha, tam dole je to pořádná nuda, ti řeknu." začala Lilith neformálně.
Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Usmála se a zpoza ucha si vytáhla dvě cigarety.
"Dáš si?" nesnášela jsem je, ale věděla jsem, že ji tentokrát nemohu odmítnout.

Lilith si potáhla a já viděla, jak s ní kouř splývá. Rozhlédla se po lidech a hořce se zasmála.
"Kašpaři. Hlavně, že se mnou celej život vyjebávali." poznamenala.
"Jsi tak krásná." musela jsem říct.
Něco v jejích očích se změnilo. Její znechucené pobavení se najednou přetransformovalo v něhu.
"To ty jsi, a vždycky budeš. Promiň, že jsem tě zklamala. Počkám na tebe, i kdyby to mělo trvat navěky."
Dokázala jsem se na ni jen dívat a tiše ji milovat.
"Můj čas nadešel." řekla tiše a podala mi nedokouřenou cigaretu.
Podala jsem jí mlčky svou růži.
"Díky, lásko. Drž se." zašeptala a rozplynula se mi navždycky.

"Nechoď!" zakřičela jsem a všichni se po mně znepokojeně ohlédli.
Začalo pršet a já se rozplakala svým hlasitým, ošklivým pláčem, a v ruce mi dohořívaly dvě cigarety.
"Nezvládnu to bez tebe!" zakřičela jsem a teatrálně jsem se vrhla do jámy. A pak už nebylo nic.

Probudila jsem se s nepatřičnou přítomností trubiček v žilách a nemocniční pach mi prosakoval rovnou do mozku. Chtěla jsem něco říct, ale bolavý krk mi znemožnil vydat jakoukoli hlásku. Letmo jsem otočila hlavou a prázdná postel vedle mě mi vyrvala srdce zaživa.

Nikdy

23. ledna 2018 v 12:47 | Kira |  Témata týdne
Zabouchl kufr auta a letmo se ohlédl. Klečela na kolenou, na stejné cestě, na které se za ním tak šťastně rozeběhla, když poprvé přijel. Hleděla prázdným pohledem a věděl, že pro ni musí být šíleně těžké nebrečet. Rty se jí třásly v jedné semknuté čárce. Přemýšlel, co se jí asi honí hlavou. Nevěděl, jak se má rozloučit, a tak prostě otevřel dveře a nasedl do auta. Vzadu se ozval dušený výkřik. Nastartoval a zadní světla auta ji na chvíli oslepila. Zmizel v džungli projíždějících aut a ona vstala.
Vyběhla kopec a vzpomněla si, jak pro něj fotila dům a parkovací místo, aby viděl, kam přijet. Skoro u toho umřela. Zamotala se totiž do pavučiny a po holém břiše se jí procházel obrovský pavouk. Setřásla ho, ale uskočila do silnice. Bylo to těsné. Projíždějící auto uhnulo, zatímco řidič bezpochyby uvnitř nadával.

Nejdřív ji napadlo, že bude utíkat. Rozmyslela si to téměř okamžitě, když jí došlo, že by se stejně po chvíli svalila na zem v záchvatu kašle (a jak se znala, jen tak by už nevstala). Místo toho se zahleděla na dům. Věděla, že každý krok bude těžší a těžší, protože atmosféra byla přehlcená vzpomínkami na něj.

Když přišla do pokoje, jako první ji uhodila prázdná postel. Jeden polštář, jedna deka. Svoje si odnesl. Na zdi byly pořád jejich otisky rukou a nad nimi nápis MILUJU. Dělali ho spolu, když spolu chodili asi tři měsíce. Položila ruku na jeho otisk a přemýšlela, jestli ho bude moci přemalovat. Věděla, že se na něj nezvládne dívat, ale že ho nedokáže dát pryč. Pod otisky na komodě stály rámečky s fotkami. Vedle komody stála polička, kterou koupil. Nechal ji tu. Další nesmazatelná vzpomínka na jeden hezký den v IKEA a měsíce soužití. U počítače stál citrusovník Benji, který spolu koupili. On byl ten, kdo ho nikdy nezapomněl zalít. Na stropě stále visela jejich světýlka. Noční stolek už neměl svého dvojníka.
Jeho pracovní rozpis zmizel z nástěnky. Vedle visel obraz, který jí dal k prvním Vánocům. I belong to you, you belong to me. Jenže už to nebyla pravda. Nebo možná byla, jen neplatila pro tenhle život. Přemýšlela, že znovu vymaluje. Přemýšlela, že pokoj přenechá bratrovi, aby nemusela čelit vzpomínkám.

Měla chuť si nějak ublížit, když už tu nebyl, když už nebyl tím důvodem, proč si neubližovat.
Pak jí došlo, že už je všechno jedno. Došlo jí, že už o ničem stejně nebude moct s nikým mluvit. On byl všechno.
Přemýšlela, jak bez něj bude někdy moct žít.
Vzala polštář, který spolu koupili, a začala do něj křičet. Křičela a křičela a přemýšlela, za jak dlouho už bude milovat jinou ženu, za jak dlouho se s ní bude milovat a za jak dlouho zapomene, že vůbec žil s někým jako ona.

Praštila se do stehna. Donutilo jí to ještě víc brečet. Teď už to nemělo smysl, už tak jí bylo ublíženo.
Čas přežívat. Bez tebe, den první, pomyslela si a projelo jí to hlavou jako střepy.

Tohle je můj největší strach.

Zrušte tělák

17. ledna 2018 v 13:51 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Asi dvacet minut zpět jsem si prodělala menší psychické selhání.
Na těláku jsme si dodělávali známky a já neměla basket. Organizační schopnosti naší učitelky jsou fakt super, protože ostatní akorát seděli na lavičce a čuměli. Chtěla po nás dvojtakt a já mám zkrátka takovej problém co se týče instrukcí. Když po mě chtějí, abych šla dva kroky a pak vyskočila a blabla, musím se na to tak soustředit, že to ztrácí původní smysl ladného pohybu. Já na ty pohyby potřebuju přijít sama, a když mi to někdo komplikuje, je to ještě horší.
Dala mi za tři a já se začala cítit nanic, protože jsem viděla ty pobavené tváře všech. Sedla jsem si na zem, aby po mě všichni mohli šlapat. Pak si vymyslela, že bude ještě jedna zkouška. Tentokrát jsme jí museli hodit míč, ona nám ho hodila zpátky a pak jsme měli udělat ten zatracenej dvojtakt. Nevím jak, ale ona mi to vždycky hodila tak blbě, že jsem se vždycky musela natáhnout a tím mi pak totálně rozhodila systém. Zastavila jsem se, řekla jsem, že to nedám, a ona mi dala druhej pokus.
Hodila jsem, hodila to, já se zastavila. Podívala se na mě jak na kreténa, já mrštila míčem o zem a běžela jsem do rohu, kde nikdo nebyl.
Já to nedávám, když na mě všichni koukaj. Všichni se mi na těláku furt smějou, že skáču jak hříbátko a že mi nic nejde a že nedokážu točit pažemi každou na jinou stranu... nebaví mě být pro smích.
Tak jsem tam na lavičce rozdejchávala pocit absolutního ponížení, a ona mi povýšeně dala pětku.
Kamarádi samozřejmě začali s obvyklou přednáškou, že se nemám hroutit z takový kraviny.
Když ale chytneš záchvat úzkosti a prostě brečíš, tak to jinak nejde. Nemůže někdo pochopit, že svoje pocity nedokážu zregulovat na "obvyklou úroveň", protože jsem takhle prostě nastavená?

Nemůžu se dočkat, až tohle místo navždycky opustím.
Přiložený citát je od krále spisovatelů, Stephena Kinga:

Já už nebudu

14. ledna 2018 v 11:31 | Kira |  Poezie
Už nevím co dělat
s tvojí chladnou krásou
když mi mrznou konečky prstů
při držení za ruku
a stejně je to moje vina
protože jsem ta, kdo se omlouvá
a alkohol není můj kamarád
pak se mi všechno motá a
i když jsem nebyla jako ten týpek v červený kšiltovce
jehož obličej se všemu divil seskupením vrásek
a poznamenal jsi, že určitě jede v drogách
a všichni jsme mu věnovali specifický druh pohledu
tak stejně mám vždycky pocit že se stydíš
že prostě nejsem taková jakou bys mě chtěl
a právě proto jsem se ti opilá před spaním omlouvala
Promiň že jsem pila víc než ty
já už to neudělám protože
jsem ztratila moc ale tebe
ztratit nemůžu
Já se omlouvám lásko
omlouvám se za to jak se chovám

a dokud mi budeš schopen odpustit
budu tvá hloupá chybující neperfektní holka
- ale pokud ne

budu sedět a pít alkohol, přestože mi nechutná
a přestože je mi z něj vždycky nanic
Budu sedět u jukeboxu
a házet do něj minci za mincí
a i kdybych měla všechny peníze světa
šly by tam
a až do skonání věků by hrálo
I Miss You

Protože sis na ruku napsal nezapomeň, kdyžs byl opilej

12. ledna 2018 v 13:18 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Buenos días,

už nějakou dobu si pohrávám s myšlenkou, že si nechám udělat tetování. Moje okolí důrazně nesouhlasí a mě to celkem vytáčí. Mám zvláštní potřebu sebeprojevu a do ní se mi vplétají ještě fakt divný nápady. Poslední takovej nápad byl si udělat zbroják. To, že jsem ze zbraně střílela jednou v životě (a kopala, mrcha ruská) a že jsem po slabém záchvěvu vzrušení cítila hlavně úlevu nad tím, že ji mám z rukou, na to jsem už nějak nebrala zřetel.

Na to, abych se začala oblíkat celá do červený, jako ta ženská z reklamy na deodorant, nemám peníze, ale i tak se snažím sladit všechno, co se dá. Kdybych mohla, jsem v červený pořád. Dává mi to sílu. Chci se cítit dobře. Moje vlasy už červená viditelně opouští a já se rozhoduju, jestli si mám založit nadaci, abych si je mohla barvit dál, nebo na to zase hodit tmavou a bejt nudná.

Aby toho nebylo málo, musím začít psát seminární/maturitní práci o ženským těle, pokud se toho teda dožiju. Moje tělo má tendenci neustále bolet a jsem zvyklá na všemožný křeče, ovšem moje doktorka to vyřešila tím, že mi propíchala ruku, a místo rozřešení jsem z toho měla jen modřinu o velikosti dětský hlavy. A jsem prej naprosto v pořádku.

Jo, a koupila jsem si švihadlo. Řekla jsem si, že na sobě musím zapracovat, a zatím jsem ho rozbalila. Hned se cejtím líp, hele.
Ne, fakt. S mým příjmem pizzy a lasagní musím něco dělat.
A taky jsem začala střílet (z přítelova) luku.


Už se nestresuju.
Člověk přece musí taky žít.

Hasta luego,
Vaše Kira/N

Nymfa a druhý

11. ledna 2018 v 7:49 | Kira |  Nymfa
Nymfa seděla v zakouřené hospodě a pod vlivem alkoholového opojení hleděla do očí chlapci po své levici. Celá situace byla naprosto absurdní; Nymfě se alkohol hnusil stejně jako zakouřené hospody, a až do této chvíle by se jí protivilo trávit čas s někým, koho sotva znala (a věděla, o co mu jde). Teď jí pivo tvořilo na rtech omámený úsměv a ona si přála, aby je sblížilo, stejně jako ji sblížilo s tím, jehož jméno nyní zavrhovala.
On, značně opilý, jí položil ruku na stehno a ona v tom činu viděla jakousi nabídku, smělý začátek nevyhnutelného konce. Dívala se na něj jako na svou kořist a on jí podobným způsobem její pohled opětoval. Nevnímala, že ostatní u stolu začínají znepokojeně a možná trochu pobaveně pokukovat jeden po druhém. Hospodou začala hrát písnička, kterou všichni znali. Začala zpívat a on se k ní přidal, dávaje ruku kolem jejích ramen. Hravě ji pohladil po stehně, jako by měl zpečetit její myšlenky. Odolávala touze ho hned odtáhnout pryč.
"Půjdeš se mnou ven?" zazněl jeho hlas a ona neobratně vstala. Nebylo to tak dávno, co oslavila osmnáctiny, a role alkoholové princezny k ní neseděla. Soustředěně se vydala pryč z hospody a studený noční vzduch ji obemkl, jako by padla do ledové vody. Stáli v tmavém podloubí budovy a měsíc osvětloval vlhkou dlažbu a kaluže na chodnících. Přistoupil k ní, byl tak příjemně vysoký, že neodolala touze ho obejmout. Přes mikinu cítila, jak mu nejistě buší srdce, a přitiskla se k němu pevněji. Představila si tíhu jeho těla na tom jejím a v očích jí vzplály malé plamínky.
"Tak kam, k tobě nebo ke mně?"
"Hmm" zamyslel se a chytil ji za ruku. "Pojď se mnou."
Jeho sevření bylo nepříjemné, jako by za sebou tahal opilého kamaráda. Zamířil na záchodky a Nymfě to už bylo celkem lhostejné. Čpavý pach moči se jí v té letargii zdál jako každodenní rutina. Něco, co musí překousnout. Vtáhl ji do kabinky a začal ji líbat na krku. Po chvíli to začalo bolet. Lačně sál kůži na jejím krku, jako by zkoušel, kam až může zajít.
"Přestaň! Cucfleky nesnáším!" odstrčila ho od sebe a skousla si rty. "Ale ukážu ti, co miluju."
Zadíval se na ni a pak ji chytil za krk.
"Ne, to ti ukážu já." jeho dlouhé, hrubé prsty se jí zaklesly do krku jako se ruce horolezce vítězně chytají posledního skalního převisu. Zrychlil se jí dech a věděla, že odejde s víc než jen modřinou na krku.
Hrubě jí stáhl sukni a jeho prsty se s nečekanou obratností vydaly zbavit se kalhotek. Majetnicky si přitáhl její boky ke svým a poručil jí, aby se předklonila. Ruce opřela o stěnu s kachlíky, na které někdo napsal Chci cítit jak se uděláš a
"Zažiješ něco neuvěřitelnýho, děvko." řekl jí a prudce ho do ní vrazil. Vykřikla. Milovala být nahlas. Její hlas jí přišel sexy.
"Nápodobně, ty hovado." řekla a rozhodla se, že ho úplně vyřídí.

Když šla domů, s nechutí pocítila teplou, lepkavou vlnu, která se jí rozlila v kalhotkách.
Důkaz, že opilá epizoda nebyla jen vytouženým snem.
"Proboha." řekla a doufala, že ho už nikdy nepotká. Vydala se domů a v hlavě se jí bolestně vybavil poslední rozhovor s Pánem.

Richard si v rukou přehazoval telefon a nemohl se rozhodnout, zda jí napsat. Zavřel oči a vzpomněl si na chtíč v jejích očích. Vzpomněl si, jak ji za ruku doprovázel na střední (...nebo ji nedržel?). Vybavil si, jak omamně dokáže vlnit boky a -
Kalhoty se najednou zdály moc těsné. Otráveně vzdychl. Rukou ho usměrnil, aby nebyl tolik vidět, a pak si pomyslel, že se mu o něj asi dlouho nikdo nepostará. Dohajzlu.
Nakonec se přece jen odhodlal jí napsal.

Ahoj, ty moje princezno z tramvaje. Uvidíme se?

Nymfu to oslovení naprosto dojalo. Tak přece jenom nejsem jenom na šukání, pomyslela si.
"Jasně, že se uvidíme." řekla mu laškovně do telefonu. Ještě nevěděla, jakou dělá chybu.

Nymfa a střepy

6. ledna 2018 v 0:24 | Kira |  Nymfa
Richard při cestě domů vrazil do značky a začal do ní vztekle bušit. Neměl zdání, proč byl tak naštvaný. Možná byl jeho vztek jakousi kompenzací smutku - ostatně toho dne zemřely desítky lidí. Patrik, muž, se kterým jezdil autobusem do práce, zrovna splatil byt. Filip mu před měsícem ukazoval fotky jeho prvorozeného syna. Richardův šéf, Viktor, už měl jen poslední týden do důchodu. Jenže teď měli důchod všichni. Jen on zůstal, aby přemýšlel nad vším, co všichni kolem ztratili.
Klíče zachrastily v zámku jeho bytu.

Otevřel dveře a ucítil známou vůni dřeva a černé kávy. Posadil se na pohovku a zapnul televizi. Bylo kolem sedmé a s Jakubem byli domluveni, že půjdou na pivo. Bohužel, Jakub byl mrtvý. Richard chvíli lhostejně sledoval zrnění a potom televizi opět vypnul. Upřel pohled na rostlinku pod střešním oknem, jež vypadala v chabém osvětlení jeho bytu jaksi sklíčeně. Na chvíli v ní zahlédl sám sebe a šel si sednout vedle květináče. Když se dotkl hlíny, zjistil, že je úplně vysušená. Prohlédl si zvadlé listy a vzpomněl si na ruce, vztahující se k němu z temnot. Najednou začal litovat, že místo něj nepřežil někdo s ženou, dítětem, splaceným bytem a schopností zalévat květiny. Ještě jednou si pořádně prohlédl umírající rostlinu a rozplakal se.
Na střešní okno začaly dopadat obrovské, mazlivě huňaté vločky. Začal přemýšlet, kolikátá je to vůbec zima, a jakto, že za svých třiatřicet let života nedokázal vybudovat nic, co by v jeho životě tvořilo nějaký konzistentní bod. Něco, co by ho nutilo dělat víc. Zvládnout víc.
Dveře zavrzaly v pantu.
"Pane?" zašeptal známý hlas.
Richard se prudce ohlédl.
"Co tady děláš?" vyjel na ni ostře.
Nymfa ucouvla a zorničky se jí zděšeně stáhly. Bez dechu na něj zírala a pomalu couvala zpět.
"Promiň, já..-"
"Copak si takhle chodíš ke každýmu, komu se zkurvil zámek na dveřích?!" zvedl se a prudce oddechoval. Neměl vztek, byl vyloženě nasranej. Všichni z práce umřeli, on nemá nic a tahle malá štětka z něj chce vysát poslední zbytky života. Neměl na ni sílu. Odhadl ji jinak, doufal, že to bude ten typ, se kterou se vyspí a ta pak zemře žalem, že ji využil. Zdálo se, že se jí to líbí. Líbí se jí být využitá. Využívali se navzájem? Nevěděl.
"Jestli si myslíš, že tě budu nosit na rukou a místo hokeje koukat na debilní romantický komedie, tak se dohajzlu pleteš, holka!", křičel, "Ty seš jen na šukání, rozumíš? K ničemu jinýmu."
Nymfa zavřela oči. Její obličej vypadal smrtelně klidný.
Byla do něj zamilovaná? Samozřejmě. Už od první chvíle, kdy ji spontánně políbil a ona na to pak myslela celé týdny. Během své životní cesty se ale postupně učila ty pocity pohřbít. Zasypávala je půdou nenávisti, a vždycky, když se vzpomínky na něj snažily vynořovat, pohřbila je s chladným sebeovládáním ještě hlouběji. Ale ona ho zavedla zpět do svého života. Teď tu byl a ona neměla jinou možnost, než to všechno přesouložit. Vyšukat si ho ze srdce. Aspoň na chvíli.
"Já vím." řekla.
Překvapilo ho, s jakou pokorou mu to řekla. Hlavou mu projel pohled na ruku vykukující ze sutin a otřásl se. Věděl, že tuhle noc bude obtížné zvládnout sám.
"Vím, že mě nepotřebuješ, tak jako já tebe." hlesla smířeně.
Díval se jí do očí a nevěděl, co říct. Ostatně, říkala pravdu. Ale jak se jí rýsovala prsa v tom tričku-
V její tváři se něco změnilo. Všiml si krátkého záblesku vzteku, jenž jí projel očima.
"A víš co, mě nebaví, aby se mnou furt někdo vyjebával. Čau." řekla a otočila se. Červené vlasy v tom pohybu zahořely mocným plamenem. Chvíli fascinovaně obdivoval jejich barvu, poté zrudl.
"Vážně? Po tom, co přijdeš a zamotáš mi hlavu?"
"Byla to chyba." řekla a myslela to upřímně, přestože to zjištění bolelo.
křičel a ona s prásknutím dveří opustila jeho byt.
Richard popadl skleničku a mrštil jí o zeď.
Střepům, co se do něj zaryly, nevěnoval pozornost.
Nymfa si s pláčem uvědomovala, že vše, co řekl, je pravda. Zvlášť to poslední.
Obrátila tvář k nebi a nechala vločky, ať jí tajou na tváři. Potřebovala nějak zmrazit ten chlad, co v ní Pán zanechal. Její neviditelná pouta se začala stahovat a ona s nevolí zjišťovala, že po něm touží ještě víc.
"Špatné nebo správné? Když zavřu oči, je to stejné." řekla potichu a vyrazila domů.
Richard ji sledoval z okna a přemýšlel, zda je to naposled, co ji vidí.
Svou krví napsal na zeď její jméno a pak svoje, protože nechtěl být v noci sám.
Zíral do prázdna a proklínal den, kdy podruhé přežil svou smrt.

Červená 1.0

5. ledna 2018 v 6:26 | Kira |  Anarchie (co se nevešlo)
Tak, a protože tady ty fotky můžou zůstat napořád, proč sem nehodit dokumentaci mých vlasových pokusů? Každopádně, tohle je verze 1.0 mého snu o červených konečcích, které jak doufám s dalším barvením a odbarvováním budou mnohem řvavější. Konečně si zase připadám trochu víc ve svý kůži.
Aby to nebylo obyč, na čele mi dělá photobomb malý laškovný pramínek.

Mějte se hezky! Vaše Kira


Rajdím

4. ledna 2018 v 19:17 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Včera jsem si řekla: "Chci se zas cítit hezky, budu rajdit." Pojem rajdění vznikl mezi mými kamarádkami a značí děj, kdy si holka vezme šaty a sluší jí to. Takže prostě rajdíš. Naneštěstí jsem si k onomu ději vybrala fakt nevhodnou dobu.

Zrovna jsem dočetla poslední díl série Temná věž od Stephena Kinga. Dočetla jsem ho v půl šesté ráno. Ten konec mě naprosto roztříštil a já brečela vztekem, že to tak skončilo. Nalila jsem do sebe kafe, protože jsem celou noc nespala, a doufala jsem, že mě to nezabije (kafe i ten nespánek).Když jsem se pak nasoukala do krajkových silonek, rudý sukně a černýho trička, nemohla jsem mít lepší pocit. Předešlý den jsem strávila asi pět hodin odbarvováním, dobarvováním a obarvováním vlasů, abych měla červený konečky. Rodiče sice namítli, že to bude vypadat strašně (jak jinak), ale poté s překvapeným výrazem usoudili, že je to super.

Vzala jsem si boty na podpatku, ale jelikož nesnáším nakupování bot a o botách samotných nic nevím, nedošlo mi, že do nich poteče. Vyšla jsem z domu a v mírném kopečku jsem se téměř poroučela k zemi a došlo mi, že je to špatný nápad. Následně poté jsem dostala ošklivou předtuchu, že spadnu a tramvaj mi usekne nohy, nebo tak. Naštěstí se žádná amputace nekonala, a já si pomyslela, že třeba ten den nebude tak zlý. Když jsem dojela do města, kde mám školu, po vylezení z tramvaje se počasí rozhodlo, že bude vánice, a tak byla vánice. Vlasy se mi po pěti vteřinách proměnily v nacucaný červený chaluhy. Po chodníku se rozprostírala taková ta sněhová břečka, kterou jsem odhodlaně zdolala, ale v botách mi čvachtalo a začaly mi mrznout prsty. Kamarádka mi dobrosrdečně nabídla rámě a pomohla mi doklopýtat do školy. Ve škole jsem si užila pár hezkých chvil, kde mi lidi říkali, že mi to sluší.

Pak jsem si usmyslela, že příteli koupím nějakou maličkost k šestnáctiměsíčnímu výročí. Když jsem zjistila, že mám na účtu politováníhodných 12,52 koruny a v peněžence asi 17 korun, došlo mi, že budu muset být hodně originální. Pak mě napadlo, že mu jako netypickou pozornost koupím nějakou řezanou kytičku z květinářství. Občas tam mají něco, co stojí třeba deset korun, ale je to hezký. Když mi konečně padl do oka tulipán za pětadvacet, došlo mi, že bych ho musela platit na dvě půlky. Zahanbeně jsem si šla sednout na lavičku a čekala jsem na tramvaj domů. Občas kolem mě někdo prošel a třeba zapískal, ale mou pozornost upoutal exemplář, který ani nepotřebuje diakritiku. Prošel kolem mě, řekl "cus" a pak šťastný z mého úsměvu odešel. Kdyby věděl, že jsem se usmívala jemu.

Cestou domů nám tramvaj najednou zastavila a kvůli výluce jsme museli počkat na autobusovou náhradní dopravu. Tak na zastávce čekalo asi 150 lidí, co se tam nasbíralo, a kouzelný autobus stále nikde. Moje prsty na nohou začaly zamrzat a šíleně to bolelo. Stát na těch podpatcích taky bylo šílený. Tak jsem tam stála, vyrajděná, mrznoucí, bez kytky a naštvaná. Příteli jsem psala zoufalé zprávy a nabídl mi odvoz, až dojedu na konečnou. Tím se ale překazil můj plán mu něco koupit. Nakonec nám po půl hodině přistavili tramvaj a jeli jsme světelnou rychlostí. Z okýnka jsem pak zahlédla reklamu na květinářství na předposlední zastávce, a tak jsem vystoupila a opatrně jsem se vydala z kopce.

Ono květinářství ale už dávno neexistovalo. Zoufale jsem prošla do Albertu a řekla jsem si, že mu aspoň koupím sušenku. U pokladny jsem si prohlédla obsah peněženky a to, co jsem celou dobu považovala za desetikorunu, byla dvacka. Takže jsem bývala mohla koupit ten zatracenej tulipán, ale už bylo pozdě. Nakonec jsem se pět set metrů dokodrcala na konečnou zastávku rozbahněným sněhem, moje nohy společně se mnou zpívaly labutí píseň. Přítel přijel s čistými ponožkami a zimními botami. Nakonec jsem se šla vyfotit na pas (na pátý pokus, kde můj obličej vypadal ještě hranatější než dřív, jsem to už přijala) a doma jsem den zakončila výrokem "Kašlu na to, budu ošklivá."

Přítel mi ještě teď vyčítá, že chodím v zimě v sukni. Cítím se tak trochu beznadějně. Asi jako tenhle (varování, video je naprosto úžasná blbina). No, snad se to nějak zlepší. Nový vlasy a rozhodnutí na sebe zase patlat řasenku ze mě zase trochu udělalo hezkého člověka. Teď už jen vydržet a nebýt na sebe zbytečně ošklivá.
Držte se, mí drazí. Vaše Kira

Ten úsměv

3. ledna 2018 v 7:52 | Kira |  Poezie
Miluju
jak se zlehka dotýkáš hranic mých světů
jako by se měly srazit
splynout v něco mnohem mocnějšího než my dva
jako malinký tvor co dýchá a bije mu srdíčko
a nikdo si nedovolí na něj vztáhnout ruku
a v krvi mu proudí tisíc našich slz a hektolitry smíchu
i když se to zdá nemožné
a kdyby se přesto někdo pokusil ho zničit
bude to poslední věc, co kdy udělá
nikdy jsem se necítila tak živá
dokud jsem neměla co ztratit
protože když víš že můžeš ztratit
když stojíš na okraji a prosíš
a pláčeš když slyšíš to srdce
to nádherný velký srdce bít svou píseň jen pro tebe
a víš, že bys bloudil navždycky jen abys
na konci vždycky našel ten úsměv
bože vidět ten úsměv
to je všechno
to je ŽÍT