Prosinec 2017

Zabíjím svým srdcem

31. prosince 2017 v 23:41 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Došlo mi, že jsem sama sobě největším nepřítelem. Že se musím neustále dožadovat odpovědí, zda jsem milována, jestli jsem hezká, jestli jsem přitažlivá. Neustále přemýšlím, neustále plánuji, a když něco není správně, šílím. Takovou dobu jsem sama sebe srážela za nejmenší škobrtnutí a teď mi dochází, že jsem to já, kdo mi ubližuje, že jsem to já, z koho mám strach.

A když na mě dnes opět zaútočila ta zákeřná část mojí mysli a začala mi tvrdit, že jsem za celý rok nic důležitého nezvládla, musela jsem jí oponovat. Neustále stojím na hraně sebelásky a sebezapření. Stojím s opotřebovaným štítem a nepřítel na mě tlačí vahou své existence - nepřítel ve mně, kterého se tak moc snažím zbavit.

Ale už se nechci dál ptát, jestli jsem krásná, sexy, milovaná. Nechci o sobě mluvit ošklivě, jen proto, že jsem na to zvyklá.

Jsem hrozně nemotorný člověk. Když procházím dveřmi, často vrazím ramenem do zárubně, protože nejsem z nějakého důvodu schopná brát v potaz celé své tělo. Všechno mi padá, spoustu věcí rozbiju. Je fakt sranda mě takhle sledovat. V práci jsem poznala ženu, která byla mým druhým já. Má dospělou dceru a vnoučka, ale vypadá na pětačtyřicet. Přemýšlela jsem, proč je mi tak hrozně sympatická - ta energičnost, rychlá mluva, ta živost a neohrabanost jejích pohybů - a pak mi to došlo. Je jako já. A to moje já se mi popravdě dost líbí.

Lidi neuměli přijmout moji citlivost. Možná je to zmíněnou citlivostí nebo i vnitřní nejistotou, ale tyhle dvě věci vytvořily emulzi, na kterou všichni moji "přátelé" měli přízračnou alergii. Nikdo mě neviděl. Neviděli dovnitř. Přejeli mě pohledem a řekli mi "Změň se." A tak jsem změnila svůj okruh přátel.
Našla jsem lidi, kteří mě naučili udělat si ze sebe legraci. Naučili mě se bránit, naučili mě přijmout moje špatné stránky (a neustále mi je připomínají, protože se rádi škádlíme). Ale hlavní je, že mě vidí. Přesto, že je neseznamuji se svými vnitřními pochody, vím, že oni mě vždycky budou vidět.

Jsem jaká jsem. Jsem citlivá, ubrečená, srdečná, odhodlaná, netrpělivá, tvrdohlavá a cílevědomá.
Hluboko uvnitř vím, že jsem drsná holka. Hluboko uvnitř se miluju, miluju svoje tělo a svou živelnou duši.
Miluju se a hodlám v tom pokračovat. Když člověk chce, zvládne všechno.

Já získám všechno, o co jsem se ty roky připravovala.
Je to můj boj. Je to moje ka.
A já ho přijmu s otevřenou náručí.


Doufám, že také vyhrajete všechny boje, které svádíte, a zvládnete všechny překážky na které narazíte - přeci jen, dokud jsme naživu, nikdy není pozdě. Mám vás moc ráda a doufám, že i v dalším roce mě budete navštěvovat. Já se zase na oplátku pokusím být produktivnější.

Miluju vás, vaše Kira

Nemáte tohle ve větším?

18. prosince 2017 v 11:11 | Kira |  11:11
Čeká mě nejhorší týden v mé pracovní historii. Krom zítřka budu chodit mimo školu celý týden do práce. Nebylo by to tak hrozné, kdybych nedělala v tak chaotické hrabárně. Nebudu specifikovat název obchodu, snad jen tím, že tam najdete od dětského oblečení přes hračky až po zbytečnosti do domácnosti. Největší chybou celého řetězce je propagace pomocí letáků. Zboží z nich totiž většinou ani nepřijde a pak vás všichni zasypou otázkami.


Nejhorší zákazníci jsou ti neodbytní. Buď nestihnou koupit daný produkt včas a potom si stěžují, že už ho nemáme, nebo se zeptají každého, každého zaměstnance v obchodě.



V případě zoufalství jsme vhodným terčem k vylévání vzteku. Vzhledem k nulovému zaučení jsme taktéž vhodným objektem pro naši vedoucí. Jsme také obviňováni z toho, že nemáme mozky, ovšem aby nám někdo jednou a pořádně vysvětlil, jak se co dělá a jak co patří, to by bylo přeci moc jednoduché.


Zákazníci také nejsou schopni pochopit jednoduché věci, jako to, že nemáme ponětí, jestli ve skladu je zrovna tričko s Mickey mousem v týhle a týhle velikosti, nebo jestli tam vůbec je. Taktéž nemáme laserový zrak na to, abychom věděli, jaký konkrétní produkt přijde v další paletě.
Nejhorší ze všeho je ale uklízení. Co můžou lidi vytahat, to vytahají, co nesní, to zahodí, a co jde, to ukradnou. Krom toho tu neustále brečí děti.


Mimoto mi ani nechodí správně výplaty. Jako studentka bych neměla mít zdaněnou výplatu, ale u nás se to tolik neřeší. Dneska tam jdu tedy udělat bengál. Svoje vytrpěné peníze posypané třpytkami (u nás má všechno v sobě třpytky) si hodlám poctivě vydobýt. (EDIT: Tak nakonec to tak je v pořádku. Zajímavý.)

Přejte mi štěstí, mí drazí.
Vaše Kira

Nymfí pán

18. prosince 2017 v 6:43 | Kira |  Nymfa
Richard stál opřený o zeď a v ruce držel cigaretu. Nepřítomně hleděl do kaluže před sebou a pomalu vydechoval kouř z plic. Poslední dobou ho škrábalo v krku a každou chvíli si musel odkašlat. Bylo tak paradoxní, že čím hůře se cítil, tím víc byla pro něj cigareta lákavější. Téměř nikdo nevěděl, že každou hodinu uniká z běžného světa (a ze svého pracoviště) do hřejivé náruči závislosti. Když ještě žil ve stejném kraji jako rodiče, matka mu říkávala, že ho to kouření jednou zabije. Vždycky se na ni usmál a odešel si zapálit.
Cigareta se pro něj stala jednou z mála samozřejmostí v jeho životě. Ovšem příjemných samozřejmostí; když se každý večer vracel znaven z práce do tmavého bytu, šel si zakouřit. Když pil ráno černou kávu, zatímco se bytem nesly jen zvuky, jež vydával on sám, v cigaretě nalézal jakési tiché porozumění. Kouřil, protože věděl, že mu něco schází. Nemohl s tím přestat, neboť by pak sotva spočítal to, co zůstalo.
Nikdy nevěnoval pozornost tomu, zda mu to ubližuje. Pod střešním oknem, kterým do jeho bytu pronikala trocha světla, se krčila malá rostlinka konopí, o kterou láskyplně pečoval, stejně jako ona o pečovala něj. Nestrachoval se o své zdraví, věděl, že jeho čas tak jako tak přijde.
Nadechl čerstvý, studený vzduch. Bude zima, pomyslel si a zapnul si bundu až ke krku. Sklepával popel na zem a dál zíral do kaluže. Je až k podivu, že s ním ohromná exploze ani nehnula.
Z budovy zmateně vyšel zavalitý muž a Richard si s ne zrovna provinilou radostí představil, jak na mokrém chodníku padá a bezděčně se tomu usmál. Nevšiml si, že na sebe trousí cigaretový popel.
"Hej," zvolal na něj tlouštík naléhavě a břicho se mu zatřáslo. Komicky rychlým krokem k němu přispěchal a Richard mu věnoval tázavý pohled. Tlouštík s umazanou tváří a rozklepanýma rukama se s ním ale nepřišel hádat. Tentokrát ne.
"Všechno je v hajzlu." řekl a Richard nepotřeboval vědět víc.
Teprve teď si všiml, že má ruce od krve. Třásl se jako v zimnici a i jeho obličej, který mu obyčejně byl tak protivný, vypadal jako tvář nebezpečného zvířete, které zkrotlo po bolestivém úderu a bojí se další rány. Poplácal korpulentního kolegu po rameni a odkašlal si. Cigaretu zahodil do kaluže, kde nepřátelsky a vyčítavě zasyčela.
"Zavolali jste někoho?"
"Už sem jedou."
"Můžem jít dovnitř?"
"Vchod je skoro celej zasypanej." pokrčil tlouštík rameny, stále v třesu.
"Uvidíme, co se dá dělat." poznamenal Richard a vyrazil směrem do budovy. Cítil, že je to jeho povinností. Všichni tušili, že se jednou důl zhroutí. Dennodenně tam chodili s tím, že je jejich obživa může pohřbít nadobro. Všichni tedy věděli, že mohou zemřít.
Richardovi zachránila život jeho smrtící závislost.

Krvavý prosinec

15. prosince 2017 v 22:59 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Před dvěma roky a jedním dnem zemřela moje kočičí spřízněná duše. Dnes jsme stáli na té samé silnici jen o pár metrů dál u malinký srnečky...
Je mi z toho tak hrozně nanic.
Poslední dobou si připadám tak smutně a sama a teď nám nejde proud a já tu ve tmě truchlím pro malou, nevinnou srnečku a život se mi zdá ještě víc nespravedlivej.
Bolí to.

Nymfí frustrace

12. prosince 2017 v 22:14 | Kira |  Nymfa
"Dlouho jsme se neviděli" poznamenala laškovně.
Nevěděla, jak dlouho tam čekala. Silonky jí chladně obepínaly stehna a v deseti stupních pod nulou přestávala cítit nadvládu nad svým tělem. Vyzývavě krátká sukně se zavlnila, když se vydala blíž k němu. Vzpomněla si na doby, kdy je nosila denně. Kratší a kratší sukně, malý prsa hravě podepřený vycpanou podprsenkou, pohled lovkyně. Milovala, jak se na ni dívají. Cítila se mocná. Vnímala svoje vlnící se boky a pohledy ostatních se stávaly její duševní potravou. Hodně věcí se změnilo. Nymfa už nepotřebovala být lascivní, aby se cítila krásná. Zamilovala se do vlastního těla. Uměla stát před zrcadlem a něžně obdivovat svoje přednosti. Kdyby našla někoho, kdo by toužil po ní stejně jako ona sama po sobě…
"Ahoj." vyhrkl překvapeně snad ještě hlubším hlasem, než měl kdysi.
"Co tu-" začal, ale pak se k němu pevně přitiskla. Vůně cigaret ji přitáhla blíž.
"Máme něco rozdělanýho, nemyslíš?" zašeptala a on ji pohltil svýma tmavýma očima. Jeho ruce se pomalu vydaly po jejích zádech a zmizely pod sukní. Přestože byly studené, v pánvi se jí rozlila vlna pulzujícího tepla. Usmál se, zmáčkl ji, a ona věděla, že je ztracená.
Když vešli do jeho malého bytu, přešel ke kuchyňské lince a začal si rozepínat bundu.
"Dáš si něco k pití? Čaj, kafe… cígo?"
zeptal se a vytahoval ze skřínky dva hrníčky.
"Dám si tebe" řekla a stáhla si tričko.
Zimou ztrápený bradavky se rozhodly zaujmout jeho pohled, a když zahodila sukni kamsi za sebe, neovládl se a hrníčky upustil.
Přiběhl k ní, rychlým pohybem ji vzal do náruče a zbrkle ji hodil na postel. Nespouštěl z ní oči, zatímco si sundával kalhoty. Hltal ji všemi smysly. Když se přidal k ní, nebyly žádné další vrstvy, které by bylo potřeba svlékat.
"Věděl jsem, že jednou přijdeš. Vím, jak moc jsi mě chtěla." poznamenal a hrubě jí zmáčkl prso. Tak nějak tušil, že se jí to bude líbit.
Ty dvě věty se v ní rozezněly a ona pocítila vnitřní zmatek. Pak ji zalilo známé teplo a zadívala se mu sebevědomě do tváře.
"Buď ticho a prostě mě šukej."
A nemusela mu to říkat dvakrát. Doufala, že se tím konečně vyplní ta vnitřní prázdnota, kterou ty roky toužila vyplnit. Kolikrát o něm přemýšlela. Kolikrát chtěla jen tak přijít a učinit z něj svou další oběť.
A teď tu byl. Byl tu a dával náležitě najevo, že se mu to líbí. To měla ráda. Milovala odezvu. Zvlášť, pokud šlo o něj.
"Bohyně." zalapal po dechu a lačně ji líbal. Cítila každý centimetr jeho horké kůže na té své. Vnímala každý jeho pohyb a s každým dalším chtěla víc. Chytil ji za vlasy a hrubě ji učinil svou. Byla jako feťák, co dostal svoji vytouženou dávku. Věděla jen, že s ním chce zůstat a umřít ve věčným houpání boků. Cítila, jak se jí na rty dere další "miluju tě", a tak radši skousla rty a hodlala ho naprosto vyřídit. Když se udělal, padl na ni známý pocit prázdnoty. Ležel na posteli a oddechoval. Usmál se na ni. Co mi řekneš?, pomyslela si a opatrně se na něj usmála taky.
"Byla jsi dokonalá." řekl a vstal z postele.
"Kam jdeš?" zeptala se a rychle se posadila.
"Musím jít. Pojď, za chvíli ti určitě něco pojede."
Nymfa vstala a rychle se začala oblékat. On zmizel ve sprše. Když se vrátil, byla pryč.
Seděla na lavičce a do vlasů jí padal sníh. Cítila se prázdně. Využitě. Nakrmená a přitom hladová. Vzpomněla si na jeho tělo a opět v ní vzplál ten lačný plamínek. Věděla, že to nebylo poprvé, ani naposledy. Věděla to až moc dobře a začala brečet. Bylo těžké žít sama se sebou, když jí plameny chtíče spalovaly rozum. Pak ho spatřila.
"Nikam nemusím. Vrátíme se?" zvolal na ni.
Byla ztracená. Toužila jen být jako všichni ostatní. Závislost k ní přirostla, jako by byla odjakživa její součástí. Slzy se jí zaleskly na tváři.
"Co je?" zeptal se, "Seš snad zhulená?"
Rychle si otřela slzy.
"Ne, jsem v pohodě." řekla a vydala se za ním jako otrok svého chtíče.
Věděla, že jeho to stejně nezajímá.
A nikdy nebude.