Září 2017

Bez tebe mi bude nanejlíp mizerně

25. září 2017 v 21:45 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Dovolte mi citát z Temné věže, mé oblíbené knižní série:
"I don´t like people. They fuck me up." (Jake Chambers)

Září se táhne neuvěřitelným způsobem. Možná je to proto, že čekám na peníze, co dostanu v říjnu. Pravděpodobnější ale je, že je to tím počasím. Můj kraj se vyznačuje neustálými přeháňkami, ale člověk se vždycky mohl těšit na babí léto. A kde je teď?
Venku se vznáší rozlitý mlíko a moji strašáci vytančí ze svých úkrytů, jakmile se ocitnu sama.
Matika, můj největší strašák, se mi už zase dostává pod kůži. Učitelka jede jako fretka na kokainu a s kamarádkou se nám chce brečet jen při pohledu na tabuli. Na druhou stranu, zdá se mi taková vyrovnanější, není tak studená a občas se i zasměje. Často mě bere k tabuli a doufám, že už trochu začíná přicházet na to, že nejsem tak blbá, jak vypadám.
K mému štěstí mám navíc úžasného doučovatele, který už pochopil mechanismy mého myšlení. Nejspíš to tenhle rok nebude tak horký.

Co ale nejsem schopná překousnout jsou lidi kolem mě. Kdyby měli konkrétní kecy na mě, asi mi to nebude lhostejné, ale je to pořád lepší, než když někdo začne mít kecy na můj vztah. Ano, vletěli jsme do něj po hlavě, ale nelituji jediného rozhodnutí. Ať si každý myslí, že jsem naivní holčička, co věří na osud a pravou lásku. Ale víte, bydlet s někým tak výjimečným a přicházet domů do jeho náručí, to je ta nejkrásnější část dne, společně s tou, když spolu usínáme. Je to člověk, kterému bych pomohla zakopat mrtvolu. Je to moje spřízněná duše, nejlepší kamarád, moje podpora, a člověk, ve kterém vidím svou budoucnost.

Když poznáte člověka, co vás trpělivě vede i po těch nejtěžších cestách a je s vámi i tehdy, když s vámi cloumají démoni vaší mysli, začnete myslet jinak. Když si ten člověk vždycky vybere vás a přestěhuje se za vámi přes půlku republiky, jediným vaším snem se stane, abyste zůstali spolu. Nikdo pro mě neudělal ani zlomek toho, co on.
Bylo mi řečeno, že mám být chvíli sama, abych se spravila. Jak? Nevystěhuju svoji životní lásku jen proto, že mi to radí někdo, kdo mě (nás) ani nezná.

Možná to zní zvláštně, ale on mi opravdu hrozně moc pomáhá se hojit. Když mám jeden z těch svých stavů, kdy se za mě na hodinu stane Viktoriin vodopád, přitulí se ke mně a je se mnou, dokud se neuklidním. Jsem smířená s tím, že jako stvoření s bohatým vnitřním životem mě budou vždycky přepadat pocity méněcennosti, ale vždycky po chvilce odejdou. Časem to bude lepší, časem se zformuju. A to, že mě kolikrát sbírá a skládá dohromady je důkazem, že je to ten pravý pro mě. Rok možná lidem přijde málo, ale pro mě je to něco výjimečného. Kolikrát mi to s klukem nevydrželo ani pár měsíců a ani jsem si nedokázala představit, že bych s tím člověkem měla kráčet životem.

A pak je tu on. Člověk, jehož ztráta by mě asi rozcupovala na kousky.
A jednou, až bude správný čas, pošleme všem co maj kecy, svatební oznámení.
Jsme dva blázni, co se našli, a jsme hrozně šťastní. A tak by to mělo být, ne?


Díky ti, můj hrdino.
Díky tobě můžu být lepším člověkem.
Navždycky tvoje.