Srpen 2017

Svatební dar

22. srpna 2017 v 20:47 | Kira |  Příběhy
Randall hleděl do Slunce a kráčel po rozkvetlé louce. Pár metrů před ním opatrně našlapoval středně velký voříšek - snažil se udržovat tempo, neboť jakékoliv zpomalení by ho stálo kopanec do žeber. Randallova matka psa milovala, ale její syn padl daleko od stromu, jako by se kolem prohnalo tornádo a její syn zmizel v poryvech větru.

Randall se zkrátka s ničím nemazlil. Dnes ale kupodivu neměl náladu nikoho kopat. Usmíval se a z koutku úst mu trčel kus nějaké trávy, co utrhl cestou. Bezstarostně odkopával z cesty kamínky a na vrásčité kůži se objevil úsměv. Dneska je nádherný den, pomyslel si a pohladil svou nelegálně drženou pistoli.
Z cesty mu uskakovaly cvrčící kobylky, jako by věděly, že se děje něco zlého. Nebyly daleko od pravdy. Když zahlédl dvě osoby, hbitě se schoval v křoví a čekal. Šli spolu za ruce a vypadali velmi zamilovaně - tak zamilovaně, až je musel nenávidět.

Tu dívku miloval víc než všechno. Ona ho určitě nemiluje, pomyslel si, vždycky bude milovat jen mě. Nevěděl, jestli je to zbožné přání, nebo myšlenka šílence, ale věděl, že někde hluboko to tak určitě musí být. Určitě.
Muž držící ženu za ruku lehce odstoupil a - proboha co ten hajzl dělá - klekl si před ni.
"Susan, budeš mou -"
"Ano! Ano! Ano!" překřičela ho a on se zářivě usmál.

Susan klekla k němu a objala ho, a pak se ozval ohlušující výstřel. Její bílé tričko se začalo barvit do červena. V obličeji se jí zračilo čisté překvapení.
Kurva, kurva, kurva, pomyslel si Randall, ona mi tam skočila. Susan se svalila na zem s rozšiřující se rudou skvrnou na hrudi, a zatímco zezadu to vypadalo jako malá dírka, vepředu jí kulka rozmetala hruď na kusy.

"Susan!" zakřičel muž a držel si svůj krvácející hrudník.
Dva jednou ranou, proběhlo Randallovi hlavou. No doprdele.
Muž s námahou zvedl Susanino tělo a pohladil ji po bledé tváři.
"Susan, vezmeš si mě?" řekl chroptivě.
"Ano." zachrchlala. Muž vytáhl z kapsy bundy dva snubní prsteny a jeden dal jí.
Omámeně se na něj zahleděla a s vypětím posledních sil mu ho navlékla na prst.
"Ano." řekla.
Vzal druhý prsten, zamazaný od jeho vlastní krve, a navlékl jí ho na prst.
Bodavá bolest v hrudi se vlnami šířila do celého těla.
"Ano." řekl a pevně ji objal. Už nedýchala. Než se stihl rozplakat, dech ho opustil taky.

Randall ještě v křoví čekal asi pět minut, aby se ujistil, že ho nikdo nespatří.
Doprdele, tohle se mi vymklo, říkal si v duchu. Dokonce úplně zapomněl na psa.
"Pse!" zvolal.
Najednou mu nohou projela silná bolest a když sklopil zrak, viděl toho nejděsivějšího hada trčet z jeho lýtka. "Ty mrcho zatracená!" řval bolestí a mlátil do hada pěstí, ale nebylo mu to nic platné.
Mezi větvemi keře zahlédl psa.
"Pojď sem, pejsku! Pomoz páníčkovi!" zvolal Randall a nahodil bolestný úsměv. Pes vycenil zuby a výhružně zavrčel. Rozběhl se pryč a Randall za ním chrlil nadávky.

Doprdele, tohle se nemělo stát, litoval a snažil se si hada vyrvat z lýtka. Po chvíli lomcování s hadem mu nakonec došla energie a Randall upadl do bezvědomí.
Lidé ve vesnici slyšeli střelbu a na místo dorazila policie. Zatímco mrtvým se pomoci nedalo, Randall mohl být zachráněn. Mohl, ale nebyl. V křoví si ho nikdo nevšiml a tak zemřel stejně bídně, jako žil.

Susan, odpusť, pomyslel si Randall, než nadobro opustil svoje tělo. Všechno jsem podělal.

Osmý

19. srpna 2017 v 22:06 | Kira |  Dopisy panu X
Můj nejdražší,

jsem bez tebe tři dny a připadá mi, jako by uběhlo století. Mám to tu ráda, a přestože tu jsou omezené možnosti činností, příroda je tu naprosto okouzlující.
Nejsme zvyklí být od sebe, už ne. Když jsi dojížděl za mnou a mezi tvými návštěvami byly dvoutýdnové odstupy, zvládali jsme to. Zvládali jsme to do té doby, dokud jsme nepoznali kouzlo společného bydlení. Probouzení se vedle sebe se stalo neodmyslitelným rituálem, bez kterého se mi momentálně těžko existuje.
Zamilovat se do tebe bylo jako padat volným pádem. Než jsem si uvědomila, co se stalo, nebylo cesty zpět. Padala jsem do hloubek tvého hlasu, do záře tvých očí, a věděla jsem, že je to všechno správný. Už je to rok, co má mysl k tvému jménu kreslí srdíčko, a já se pořád nedokážu nabažit tvojí přítomnosti. Možná je to šílený, ale když jsem bez tebe, myslím na to, jak úžasný bude zas být s tebou. Když jsem mezi lidmi, těším se domů, až se podělíme o podrobnosti našich dnů. S tebou jsem ta nejšťastnější dívka na světě, protože díky tobě jsem našla všechno, o čem jsem kdy snila.
Všichni říkají, jak jsi úžasný, a já to vím. Vím to víc než kdokoliv jiný.
Protože mi vždycky necháš drobečky v pytlíku čipsů, protože víš, že je mám nejradši. Vždycky mě oblečeš do kabátu a usadíš mě na židli, a i kdyby byly mrazy, vždycky si sundáš mikinu, abys mě zahřál. Otevíráš mi dveře od auta. Vždycky s sebou nosíš náplasti, protože víš, že jsem tele, a kapesníky, protože mě znáš. Když brečím, jsi trpělivý, a usmíváš se na mě a říkáš, jak jsem krásná.
Když jsem chodila unavená z fabriky, dělal jsi mi jídlo a staral ses o mě. (A děláš nejlepší tousty na světě)
Neustále ses o mě staral. Vždycky ve mně vidíš něco krásnýho, i když to musí být občas dost těžký. Chci být pro tebe to samé, čím jsi ty pro mě. Jen myšlenka na tvou ztrátu mě niterně rozkládá, protože si nedokážu představit muže, co by se ti mohl rovnat. Nedokážu si představit ten pocit, kdy by se naše cesty rozdělily a já bych tě už nikdy nevyhnala z hlavy, srdce, z žil. Ano, jsi část mě, (i když si nepamatuješ, jakou máš krevní skupinu) a bez tebe bych to už zkrátka nikdy nebyla já. Přirostli jsme k sobě tak pevně, že by rozdělení stálo víc než jen pár odřenin.
Víš, už bych nemohla žít bez tvých rozespalých očí, když se ráno vzbudíš a marně se snažíš probrat. Bez tvých rukou natažených do hrdinské pózy (protože vím, že i ve spánku zachraňuješ světy). Bez toho roztomilého úsměvu, když zavrtáš obličej do polštáře. Bez tvého smíchu, když řeknu naprostou blbost. Bez tvého nádherného hlasu, který mě provádí dobrým i špatným.
Bez tvé nádherné duše, kterou miluju každý den víc a víc.
Chtěla bych provést nějaké velké gesto, napsat ti vyznání na oblohu, složit písničku, splnit ti životní sen, chtěla bych udělat něco, co by ti dokázalo, že tě miluju až do morku kostí.
Chci být navždycky tvá. Chci přestat řešit, co říkají ostatní, a vzít si tě, i kdyby to mělo být na radnici se svědky, protože na svatbu nemáme peníze. Poslouchám písničku, co by mohla být naše svatební, a doufám, že se mi nepodaří tě od tvé žádosti odradit (protože oba víme, že jsme si souzeni, a oba víme, že budeme spolu). Pamatuješ na moje taneční? Jak jsme procházeli městem a lidi se na nás smáli a říkali, že jsem krásná nevěsta?

Chci to s tebou zažít doopravdy. Chci být matkou tvých dětí, chci být tvoje opora, tvoje nejlepší kamarádka, tvoje napořád. A ať si každý myslí co chce, ať si každý myslí, že jsem praštěná a naivní holka, protože v tvém náručí jsem chráněna před vším zlým. Jsi můj strážný anděl, jsi můj muž v uniformě, moje inspirace, moje opora, můj nejlepší kamarád, moje pravá láska, jsi moje ka. Jsme ka-tet. A věřím, že navždy zůstaneme, protože oba víme, že to takhle má být.
A být tvou ženou bude to nejkrásnější, čím se kdy můžu stát.

Tvoje napořád