Fabrika, den první

13. července 2017 v 11:29 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Tatínek mi vyprávěl, jak jednou u nich ve fabrice, kde pracuje jako kontrolor, viděl v jídelním koutku brečet mladou, asi devatenáctiletou holku. Přišel za ní a zeptal se: "Jste v pořádku slečno? Ztratil se vám mobil nebo tak?" Mladá dívka si prý otřela tvář a odvětila: "Ne," popotáhla, "ale nikdy mě nenapadlo, jak je těžký vydělávat peníze."

Na tu dívčinu jsem na včerejší odpolední vzpomínala pořád. Přišla jsem tak akorát, už na začátku jsme se stihly ztrapnit s čipem, protože jsme ho přikládaly neznámo kam, dokud nás kolemjdoucí neopravili. Pak jsme se s kamarádkou převlékly do pracovního (do mých kalhot by se vešla mimo mě i menší školka) a s nadšením nás napadlo, jak na šedém firemním tričku bude nádherně vidět pot.
Když jsme dorazily na shromaždiště, mistr v oranžovém s nějakým papírem obhlížel všechny přítomné. Po jeho boku stála sympatická žena, která mu něco diktovala mně neznámým jazykem. Nevím, jestli jsem vám říkala o tom, že hůř slyším, ale občas je to fakt na pytel.
Potom něco zažblebtal a moje kamarádka se odebrala pryč i s jednou pracovnicí, totéž i s dalším známým brigádníkem. Nakonec mě přidělil takové starší paní s cizineckým přízvukem. Chvíli jsem měla obavy, že si nebudeme rozumět, ale jelikož tu pracuje deset let, zvládne se to.
Vešly jsme do buňky a zapisovaly jsme do jakéhosi formuláře všechny kódy z krabic, ze kterých jsme produkty sestavovaly. Po ukázce mi došlo, že to je docela jednoduché.
Špatné ale bylo, že norma je 16 kusů za hodinu, což znamená, že na jeden kus máte cca necelé tři minuty. Naštěstí pro mě jako brigádnici na to moc nehledí, takže jsem zkrátka dělala, jak jsem uměla.

Bylo to fajn, dokud jsem se nepodívala na hodiny. Bylo 17:15. Došlo mi, jak dlouho tam budu muset být. Jak dlouho budu muset dělat to samý. Do toho mě rozbolela záda. Lýtka. Duše.
Chemikálie na rukou začala nepříjemně pálit. Pak se to začalo všechno nějak kupit. Paní, co se mnou byla, vždycky kontrolovala moje produkty a dávala je do krabic. Pak ale každý třetí kus měl nějaký nedostatek a musely jsme ho předělat. V téhle firmě se dělají pryžové výrobky a mým úkolem bylo udělat jakousi trubku asi z pěti různých částí. Problém byl, když jste zkazili něco uprostřed, museli jste rozebrat skoro celou trubku. Kromě toho bylo těžké z jedné části odstranit takové kovové zavírací kolečko, tak si paní vždy zavolala vysmátého pomocníka. Když se asi počtvrté dostavil a ptal se, jestli to udělala zas ona, paní opatrně odvětila, že já.
"Já jsem ta blbá." řekla jsem poraženecky, ale týpek si mě nevšímal. Celkově jsem si tam přišla naprosto neviditelná. Všichni se tam navštěvovali a štěbetali tam, zatímco já jsem jen mohla zdálky sledovat kamarádku v tom nekonečném koloběhu. Nemám ráda, když se někde cítím tak sama.
V šest začala přestávka a my jsme venku u zábradlí sledovali déšť a povídali si. Mně došlo, že celé léto tam ani náhodou nezvládnu. Chtěla jsem jen sedět a užívat si nicnedělání.

Vrátili jsme se zpět a pak začalo to nejdelší časové období. I když jsem se na hodiny dívala každou čtvrt hodinu, ručička se posouvala o pět minut. Vysmátý týpek dál vesele přicházel na pomoc, ženský si chodily povídat (většinou v jiným jazyce, asi abych nerozuměla, co si o mě povídají) a moje záda zpívala labutí píseň. Chtěla jsem si zpívat, ale psychicky jsem na to neměla sílu. Nejhorší na tom všem ale je, že v každé buňce je takový "chybuvzdorný" systém, kde svítí majáčky, a jakmile něco pokazíte nebo zapomenete něco zatlačit k senzoru tak, aby se rozblikal zeleně, spustí se to nejprotivnější pípání, jaké jste kdy slyšeli. Naneštěstí to v buňkách blízko mě pípalo neustále, takže se mi postupem času už vařila krev. Poslední dvě hodiny už ve mně umřely všechny naděje a přežila jsem to jen s vypětím sil. Nechci to ale vzdát, chci, aby na mě doma byli pyšní. Vím, že aspoň ten červenec zvládnu. Nebudu jako ti, co se po pár dnech neukážou.

Když jsem vyšla z fabriky, přítel už čekal v autě. Nohy se mi motaly, těžké pracovní boty mě naprosto vyvedly z rovnováhy, takže návrat do civilu byl jako byste umřeli a opustili hmotné tělo. Šla jsem směrem k autu a přímo u skupiny čekajících lidí jsem nádherně zakopla. To konečně spustilo tu kouzelnou západku v mým mozku a když jsem nastoupila do auta, jen jsem s brekem řekla, že chci domů. Pak jsem i přišla na to, že jsem si vzala obráceně legíny.

Doma jsem se vybrečela a teď zbývá pár hodin do další šichty. Ještě třináct dní a jsem volná. Včerejšek byl děsnej, ale uvidím, jestli se to bude zlepšovat. Nejhůř snáším asi to, jak to neutíká, a to nekonečný, ohlušující pípání.

Přejte mi štěstí, zítra jsem tu s dalším článkem!
Vaše Kira
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | Web | 13. července 2017 v 11:35 | Reagovat

Hodně štěstí! Držím palce, fakt.. já teď ve fabrice po 3 týdnech skončila a fyzicky mě to úplně rozházelo. Jsem nemocná a doktorka řekla, že mi neumí pomoct, že to asi musim prostě vyspat. (Už to vyspávám od soboty.) Ty dlouhé chvíle jsou strašné :/

2 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 13. července 2017 v 11:49 | Reagovat

[1]:  Dej se brzy do pořádku! :/ Snad se z toho pal taky nějak vyhrabu...

3 Jana Jana | E-mail | Web | 13. července 2017 v 12:00 | Reagovat

Úplně mi to připomíná inventuru na skladu oblečení, ale skladu mega rozměru (jakože ne obchod). Já u toho skoro celých 11 hodin, nebo kolik, děkovala bohu za to, že mne máma nutila se učit, že mne nutila na sobě makat. Po cestě domů jsem už nemohla ani brečet, protože jsem řídila. Absolutně chápu tvé rozpoložení, obdivuji tě, že do toho jdeš znovu ... Mně jeden den stačil a fakticky jsem byla vděčná za nudu v kanceláři ...

4 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 13. července 2017 v 16:13 | Reagovat

Tak tuhle práci tedy nezávidím, a ta bolavá duše k tomu.
Je zvláštní, jak čas rychle běží, když to nechceme a naopak.....

5 Tenal Tenal | E-mail | Web | 13. července 2017 v 21:58 | Reagovat

Já jsem takhle vydržel tři dny. První dva byly v pohodě, to jsem se u té práce mohl různě hýbat a musel jsem občas chodit. To jsem si právě myslel "Bude to těžký, ale zvládnu to." Ten třetí den ale... Vsadím se, že kdyby jim to zákon dovolil, tak nám přbijou chodidla k zemi hřebíkem, abychom náhodou neudělali krok stranou a nezpomalili se o 0.1 vteřiny. Jedna kamarádka tam takhle vydržela skoro rok. Závidím jí její výdrž. Přeji ti hodně štěstí a pevnou vůli.

6 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 14. července 2017 v 10:58 | Reagovat

[3]: Musím říct, že motivace k učení je to skvělá :)

[4]: Je to zkouška a doufám, že ji zvládnu :)

[5]: My tam naštěstí chodit musíme, protože vyrábíme výrobek od začátku do konce. Díky za přání, už jen dnes a pak mám víkend na odpočinek :3 :)

7 Jana Jana | E-mail | Web | 14. července 2017 v 12:32 | Reagovat

[6]:přesně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama