Fabrika, den předposlední

28. července 2017 v 17:00 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Možná si říkáte, jak to, že jsem ze dne tři přeskočila na den předpolední. Zrovna jsem se po šichtě jakžtakž probrala, mám na krku skvrny od černý fixy a je ze mě cítit ředidlo. Chystám se být konečně produktivní a jako správná žena snů uklidit a udělat příteli něco dobrého k večeři. Každopádně, abych vám to osvětlila.

Ve fabrice se vlastně ty další dny žádné zázraky nekonaly, tedy aspoň ne takové, aby se o nich musely psát samostatné články. V pondělí jdu na poslední šichtu a potom si konečně budu užívat zdravého (ne)vstávání v půl páté ráno. Abyste si nemysleli, že jsem nějaká líná lemra, tak nás do fabriky nabírali až v půlce července, protože se jim nechtělo platit 100 % navíc za svátky, které už od půlky července naštěstí pro ně nejsou. Původně jsem myslela, že zvládnu celé léto, ale pak jsem si řekla, že brigádu si můžu sehnat i během školního roku, a že je spousta knih, které musím (a chci!) přelouskat, což na buňce úplně nejde.

První den vás naprosto oddělá, protože s jakýmkoliv očekáváním přijdete, stejně se to vyvine naprosto jinak, než jste si představovali. Někdo není zvyklý na hluk, jiný na zápach, další zase na těch 8 hodin na nohou. Vůbec to neutíká. Jste zmatení, cítíte se sami a proklínáte se, že vás vůbec napadlo tam přijít.
Na druhý den jste alespoň schopní se psychicky připravit, a s každým přibývajícím dnem už začínáte být otupělejší, naučíte se, jak vypnout mozek a nechat čas plynout pod vašima rukama...

To byste ale museli pracovat jinde, než já. Naše fabrika je ztělesněním anarchie.

Obyčejně váš den totiž začne tak, že přijdete, přiložíte čip, převléknete se a zamíříte na shromaždiště, kde čekáte, až vám rozdají práci. Už tam na mě padá nervozita, jelikož mistři mají velkou oblibu mě dávat pokaždé k někomu jinému, jako na potvoru pokaždé mluví jiným jazykem. Poláci, Maďaři, Katalánci, to je u nás normální. První dva dny mě zaučovala Polka, naštěstí jsme se docela dorozuměly. Potom jsem dělala s ostatními brigádníky, načež mě zase hodili do buňky, kde jsem si užívala poslechu českého jazyka (a hlavně nadávek, co si budeme povídat). Když mě šoupli k Vietnamce, začalo to být horší, protože ta česky neuměla vůbec a mě nenapadlo vytasit nějaký jiný jazyk, takže jsem strávila hodinu jedné šichty pláčem nad strojem, který mi nechtěl fungovat a majáčkům, co na mě řvaly, a nikdo se ke mně nechtěl hlásit, dokonce ani jeden Polák, co mě balil španělsky (ale aspoň jsem mu rozuměla). Když jsem s ní shodou náhod dělala znovu, snažila jsem se být milá a poděkovala jsem jí za to, že kontroluje moje kusy. Mrtvolnější studený pohled mi v životě nikdo nevěnoval. Když mě další z Vietnamek sepsula za to, že jsem si dovolila projít její buňkou, rozhodla jsem se držet si od nich odstup.
Co se týče černochů, ti se naučili říkat "ahoj" a "jsi v pohodě?", takže jde spíš jen o takové zdravení. Jednou jsem byla dokonce i se dvěma Maďarkami.
V naší fabrice zkrátka pochopíte, jaké to bylo u stavby Babylonské věže. Až na to, že vy dáváte dohromady hadice.

Aby toho nebylo málo, kromě nízkého počtu tlumočníků u nás pravidelně spousta věcí nefunguje. Myslíte si, že přijdete na buňku a začnete pracovat? Haha. Čekáte tak minimálně dvacet minut, než přijde někdo zdatný a buď věc opraví, nebo otočí jedním šroubkem a věnuje vám pohled "ty jsi asi tak trochu blbá, viď?". Když všechno funguje, dojde vám materiál a stejně skončíte na buňce, kde zase něco nefunguje. Takhle se třeba přesunete pětkrát za den.
A víte, co je nejhorší? Když se konečně naučíte vyrábět daný produkt bez chyb, vždycky vás hodí někam jinam a vy s tím bojujete odznova.

Myslím, že takovým celkovým postrachem jsou kvalitáři. Děláte, co můžete, abyste splnili normu, a oni tam chodí ve vestách a pak vám říkají, co jste udělali špatně. Je to ponižující, zvlášť když opravdu NEVÍTE, jak tu věc udělat správně.
Zkušených operátorů je tu tak málo, že jsem dnes zaučovala novou pracovnici JÁ.
Byla to Ruska, a přestože moje slovní zásoba obsahuje jen "čučuť", "pasmótri" a "charašó", šlo to s ní skvěle. Jen ta výroba byla horší. Než jsme přišly na to, jak funguje razítkovač, a jak tam tu hadici dát správně, uplynula půl hodina a každá jsme měla jen jeden kus. Začala jsem propadat zoufalství a jednoduše jsem se přede všemi rozbrečela, protože mě polapil pocit naprostého selhání. Moje Ruska mě objala a mistr mě s rozpaky uklidňoval, a bylo to takový hezký, protože jsem měla poprvé pocit, že v někom z té fabriky ještě přetrvaly nějaké kladné city.

Dneska mě zrovna dopálila jedna z těch vyšších kvalitářek, která vzala asi deset našich kusů, řekla, že je to všechno na hovno a zakončila to slovy "hrajte si dál, děti." Moje Ruska by mohla být babička jejích dětí, ale jinak normálka.
Bohužel mě nenapadlo nic úměrného, čím bych se ubránila, a napadlo mě, že by mě v pondělí třeba mohla nějak zaúkolovat, a kdybych si teď na ní otevřela pusu, nemuselo by to dobře dopadnout. Stejně mě to dostalo.
Zajímavý, jak lidem moc stoupne do hlavy.

Přes všechen zmatek, posunky a řvoucí majáčky mám ale i hezké vzpomínky. Jednou za mnou zničehonic přišel jeden Vietnamec a začal mi pomáhat rovnat plasty do bedny. Jakmile bylo hotovo, zmizel. Po hodině se vrátil s dalším a vrhli se na moji práci, že jsem zůstala stát s padlou čelistí. Nevrlá Vietnamka tam na ně zatím něco pokřikovala, ale moc dobře jsem pochopila, že ji štve, že ona je ve velký buňce sama a oni mi pomáhají v takovém miniaturním prostoru s jednoduchými plasty. Bylo to milé.

Je to takové zvláštní. Nechce se vám tam chodit, protože vždycky cítíte tu hmatatelnou nechuť, tu negativní energii, která tomu místu vládne, ale když se na konci směny všichni loučíte, i když se ani neznáte jménem, věnujete si úsměv a pak odcházíte dlouhou chodbou k šatnám, je to nezapomenutelný pocit. Že jste zvládli další den. Že jste se na to nevykašlali. Že splníte to, co jste si slíbili. Já si slíbila červenec a pondělkem svůj slib sobě dodržím. I když to někomu z vás může přijít jako prkotina, já, která ve svých stále sedmnácti ještě nikde nepracovala, to beru jako úspěch. A to je pro mě hlavní.

Rozhodně mi to něco dalo.
Ať už se pustíte do čehokoliv a bude to těžký, nevzdávejte to a vydržte. Budete pyšní, že jste neutekli.
Mám vás ráda. Vaše Kira
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Co mám psát víc?

Deník citlivé puberťačky 39.3% (57)
Dopisy panu X 9% (13)
Poezie 15.2% (22)
11:11 7.6% (11)
Příběhy 4.8% (7)
(Nejen) tramvajové romance 8.3% (12)
Záblesky romantiky 2.8% (4)
Úvahy 9.7% (14)
Témata týdne 3.4% (5)

Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 28. července 2017 v 21:53 | Reagovat

Musím říct, že jsi perfektně shrnula moje pocity vždycky ráno před přiřazením na práci z doby, kdy jsem na brigádu do jedné fabirky chodila já. I když ta byla trochu přátelštější a hlavně jsem v ní znala spoustu lidí - a jelikož jsem tam byla o prázdninách několik let za sebou, tak jsem jich ještě víc poznala. Ale fakt jsi to shrnula perfektně.

2 Jana Jana | E-mail | Web | 29. července 2017 v 7:38 | Reagovat

myslím, že někdy je lépe mezi lidmi, kteří si nerozumí. Je to obtížné a složité, ale vem si, kolik toho odpadne - pomluvy, intriky - ne, že by nebyly, ale ty jim za boha nemáš šanci rozumět a jsi v klidu :)

Každopádně se mi hrozně líbí záznam pocitů ...ten závěr je krásně kouzelný :)

3 Eliss Eliss | Web | 29. července 2017 v 12:06 | Reagovat

Teda, obdivuju tě, mě by hrozně stresovalo to s těmi cizinci :-)

4 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 29. července 2017 v 14:42 | Reagovat

[1]: Moc děkuji, Ann! :) Tady se ale stejně moc s lidmi poznávat nedá, jedině, když se trochu flákáte, jinak každý dělá kus od začátku do konce, takže povídat si je trochu těžší :/ I tak jsem ale poznala pár fajn lidí a nelituju toho, že jsem tam pracovala. Jen ta nervozita :D

[2]: Člověk se pak vždycky aspoň těší domů na své milované :) Děkuji za hezký komentář :)

[3]: Rukama nohama se vždycky domluvíš, je to i celkem legrace :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama