Výlev

3. května 2017 v 23:17 | Kira |  Anarchie (co se nevešlo)
Co to zase dělám. Proč to zase dělám.
Vždycky se dostanu do takový specifický nálady a pak mi z toho začne být smutno, a oba se začneme propadat do ticha. Cítím, že zase přemýšlíš, jak mi pomoct, a oba jsme ticho, protože nedokážu nic říct. Ty se snažíš a máš to těžký.
Začnu se dusit. Mám na sebe vztek, že si s tebou nedokážu normálně povídat, mám výčitky, že tě držím na hluchý lince, a hlasy mi říkaj, že toho možná začneš mít plný zuby. Mám na sebe vztek, že jsem taková, a hromadím kuráž na to, abych se ti za sebe omluvila a zavěsila. Ne proto, že bych s tebou nechtěla mluvit. Naopak. Toužím po tvým hlase a jakožto velmi iracionální stvoření toužím i po tom, abys chtěl slyšet ten můj. Musí to být těžký, poslouchat mě mezi vzlykama a snažit se mě pořád zvedat ze země. Jakmile zavěsím, zaplaví mě to jako tsunami, protože vím, že jsem to udělat nechtěla. Jen si tím ubližuju. Jakmile zavěsím, představím si, jak se asi cítíš a je mi mizerně jako nikdy v životě. Nechci aby ses takhle cítil. Nemůžu vystát pomyšlení, že jsi ze mě nešťastnej. Už jen to slovo mě bodá do hrudníku. Ležím tu na posteli, kde místo tebe leží hromada obalů od jídla, cos mi koupil, a já měla sílu je akorát sníst a snažit se cítit úplnější. Na tvým nočním stolku pořád stojí sklenička s pomerančovým džusem, který se postupně sráží, ale mně se nechce odnášet pryč, protože byla tvoje a já prostě nechci narušovat pozůstatky tvý přítomnosti. Napadlo mě, co kdyby tohle bylo to poslední, co jsem ti řekla. Ta představa mě naprosto paralyzuje a já mám chuť ukradnout vrtulník a celou noc se k tobě tisknout, jen abych zahnala stíny svýho chování. Sakra, chci se ti vybrečet do trička a začít se pak smát něčemu, co řekneš, chci tě obejmout a slíbit ti, že to se mnou bude lepší. Kdybych o tebe přišla, pravděpodobně bych si schovala všechno, co by mi tě připomínalo a každou noc bych to vytahovala z krabice za urputného pláče, protože bych tě nedokázala nechat jít. Nemůžu na to myslet. Nejhorší na tomhle je, že když mi takhle hrabe a jsi daleko, nemůžu se k tobě pevně přitisknout a stvrdit tím, že je všechno v pořádku. Vždycky pak brečím, a nejdu spát, dokud to všechno neprocítím. Jsem od tebe vždycky tak daleko a vím, že za všechno můžu já. Podívej na můj bohatej vnitřní život. Ty to možná bereš jako prkotinu, zatímco já v hlavě dokážu rozvinout obrovský celek dojmů a pochybností. Jo, jak bych chtěla zpřetrhat ty jednotlivý vlákna a užívat si myšlenkový nicoty. Jak bych chtěla prostě milovat bez těhle blbin, který do toho vplétám. Když to všechno je prostě proto, že tě nadpozemsky miluju a mám šílenej strach z tvý ztráty. Jsi můj šťastný konec, jsi důvod, proč je můj život nádhernej, jsi budoucí manžel a otec našich dětí, jsi moje skála a podpora, moje hrdost, můj ochránce, jsi všechno, co potřebuju, a nemůžu bez tebe žít. Jsem do tebe blázen, a i když se někdy chovám šíleně, věř mi, že všechno, co dělám, pochází z toho silnýho citu k tobě. Jsi mojí součástí a kdybys mě opustil, možná bych přežila, ale navždy bych byla jen tělem, co ztratilo vlastní podstatu.
Nikdy tě nenechám jít. Už jsem ti toho řekla tolik, a už nevím, jak slovy vyjádřit, jak moc tě miluju. Chci tě jen dělat šťastným. Chci tě vidět nadpozemsky šťastnýho. Miluju tě tak, že i umřít pro tebe by bylo málo. Zasloužíš si totiž jen to nejlepší. A já se budu snažit ze všech sil. Děláš pro mě tolik krásných věcí a já jen žasnu, že je to doopravdy skutečnost...
Jsi to nejlepší v mém životě a nevím, jak jsem bez tebe mohla žít celé ty roky...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Lotta Lotta | Web | 4. května 2017 v 8:23 | Reagovat

Uff. Tyhle panický ataky znám, mám to sice v hlavě trochu popřevracený jinak, ale ten strach z toho, že člověk zůstane sám, že jednou tomu druhýmu dojdou síly, ten tam je. Na dálku je to těžký, na tom jsem ještě nepřišla, ale když jsou na sebe dva vyladěný, dá se to ztlumit, oddálit, někdy možná i zastavit. Ono hrozně pomáhá přepnout mozek do racionální úrovně - násilím a s něčí pomocí. Na mě třeba funguje, když ve chvíli, kdy to přichází, tak mi přítel dá nějakou logickou hádanku, takový ty slovní úlohy, kde musíš vymyslet nějaký zapeklitý řešení. Zní to jako blbost, ale mozek se toho chytne, začne šrotovat a odvede se aspoň kousek vedle, najednou je realita trochu blíž a je se čeho chytit. Možná by to mohlo pomoct.

2 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 4. května 2017 v 9:10 | Reagovat

[1]: Moc děkuju; zní to jako dobrej nápad :) Já se z toho obvykle vypíšu a vybrečím. Přeji hodně štěstí se zvládáním těchto stavů! :)

3 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 4. května 2017 v 10:25 | Reagovat

Snad to brzy přejde a zase bude všechno dobrý. Každá, nebo skoro každá z nás tohle zná. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama