Květen 2017

Drsný sbohem

22. května 2017 v 23:03 | Kira |  Příběhy
"Prosím, ještě chvíli zůstaň." prosil jsem její hnědé oči a doufal, že v nich zahlédnu náznak pochopení.
Smutně se usmála a chytila mě za ruku. Uvnitř mě se najednou všechno rozsypalo, tak krásná to byla bytost. Zahlédl jsem malé tetování na krku, když mne vedla do schodů. Přestával jsem jí rozumět. Vnímal jsem tu majestátnost jejích boků, která mi způsobovala závrať, a přemýšlel jsem, zda by tu zůstala, kdybych si zlomil pár kostí a pochroumal pár svých snů. Když jsme došli do mého pokoje, prohlížela si mě, jako by se snažila na něco důležitého přijít. Byla jednou velkou záhadou a já zkrátka nemohl přijít na cokoliv, co by odhalilo její pravou podstatu.
"Dej mi pusu, Aidane."
Bylo to tu. Řekla to. Ale bylo to špatně. Nervózně na mě hleděla, jako by někam spěchala. Vždycky jsem ji chtěl, ale ne takhle. Byla kilometry daleko.
Přitiskla se ke mně a začala mě líbat s podivným "musím". Bylo to tak zoufalé, a přesto jsem tomu nedokázal zabránit. Netušila, kam se řítí, a já netušil, co mi vlastně všechno způsobí. Rukama bloudila po mých zádech a já si na chvíli pomyslel, že se do mě možná zamilovala.
Když mě povalila na postel, viděl jsem v jejích očích chladný lesk povinnosti. Vždycky jsem snil, že to bude s ní, ale v tu chvíli jsem měl chuť utéct a už ji nikdy nespatřit. Vzdal jsem se jí a ona toho využila. Když jsme se milovali (a mám pocit, že jsem tak hrozný nebyl), nebyla tam se mnou. Snažil jsem se pochopit důvod jejích činů, místo toho jsem se ale radši soustředil na to, aby to už všechno skončilo.
Ležela vedle mě a zírala do stropu. Chtěl jsem něco říct, ale v krku se mi vzpříčily snad stovky ostrých hřebíků. Chtěl jsem prolomit to ticho, ale nevěděl jsem, co říct.
"Líbilo se ti to?" zeptala se a já si pomyslel, kolika klukům to už asi řekla předemnou, když se její boky přestaly houpat, a kolika z nich se ten její nepřítomný pohled asi musel líbit.
"Proč?" vyrazil jsem ze sebe chrchlavě.
Pobaveně se na mě zadívala. Měl jsem chuť ji poslat pryč. Začala se až moc měnit v někoho, kdo mi nebyl vůbec sympatický.
"Zůstaneš aspoň?" zeptal jsem se po chvíli. Věděl jsem, že ta, kterou znám, někde uvnitř je, ale že si prochází malou osobní krizí.
Zasmála se. Jako by do mě zabodla ty hřebíky. Rozzuřil jsem se.
"Ale já tě miluju, sakra!"
Zadívala se na mě chladným, pobaveným pohledem.
"Tady nejseš ve filmu, Aidane. Sorry." řekla a zvedla se.
Začala se oblékat a já se na ni nemohl ani podívat. Myslela si, že mi dala všechno - tu noc mi ale všechno sebrala.
Hleděl jsem do prázdna a přál jsem si, aby co nejdřív odešla.
Beze slova opustila můj pokoj a od té doby jsem ji už nikdy neviděl.
Pořád jsem hleděl na místo, kudy odešla. Prázdná strana postele se mi vysmívala. Přemýšlel jsem, jak jsem ji vlastně mohl milovat. Ona totiž vždycky uměla jen brát. Přemýšlel jsem, kolika klukům tohle asi udělala - a kolik z nich pak kvůli tomu usnulo v slzách.

Promiň

11. května 2017 v 23:14 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Omlouvám se za svoji existenci.
Kdo ví, jestli by sis vedl líp
kdybys mě nikdy nepotkal
a mohl mít někoho krásně vyrovnanýho.
Mám na sebe vztek
kvůli sobě
kvůli tobě
a všem těm hezkým slovům, co bych ti
místo toho mohla říct
Kdyby si všichni hleděli svýho
možná bych se pak dokázala udržet pohromadě
Možná bys neusínal se špatným pocitem že se zas sypu
protože jsem ti zkazila překvapení
a ty za to vůbec nemůžeš
a já se strašně stydím
a je mi nelidsky, kousavě smutno.

13 důvodů proč?

6. května 2017 v 10:39 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
O tomto seriálu se poslední dobou velmi mluví. Původně mi ho doporučil budoucí švagr, ale potom už nebylo dne, kdy bych na něj nějakým způsobem nenarazila.

Pochopila jsem ale, proč jsem se na něj původně ani nemínila dívat. Koncept seriálu jako takový je bezpochyby zajímavý, ale po pár dílech už mi blikalo varovné světýlko.

Četla jsem si recenze na ČSFD, nejspíš v naději, abych taky našla někoho, komu to úplně nesedlo. Pár recenzí naštěstí mluvilo v můj prospěch. Samozřejmě chápu, když se to lidem líbí, ale já jsem to z mnoha důvodů ani nedokázala dokoukat do konce. U šestého dílu mi umřel počítač a já to tak nechala.

Důvodů mám celkem mnoho. Začátek byl slibný, to, že Hannah nahrála svůj hlas na kazety, možná bylo sice složitější než nahrát mp3 soubor, ale budiž. Nahrávky jako takové už na mě tak suprově nepůsobily. Na holku, která je pevně rozhodnutá spáchat sebevraždu, vyprávěla, jako by se sešla s kámoškou na kafi. Řeči typu "a tohle si nechám pro jinou kazetu" mi taky nechaly rozum stát.

Taky uznávám, že mě vykolejí všechno. Jsem schopná padnout do depky kvůli všemu. Přesto mi ale některé z důvodů přišly trochu nepochopitelné. Nevím, jestli je to tím, že to Američani možná moc prožívají, nebo mi v plném prožitku bránil nadhled.

Třeba ta věc, kdy se Hannah objevila na seznamu pod kolonkou "nejhezčí zadek". Když ve třetí třídě kluci napsali seznam nejhezčích holek, byla jsem ta poslední. Jo, ten den jsem brečela. Ale nikdo mi pak neříkal, že jsem ta nejhnusnější holka.
Když Hannah vyfotil ten kluk na klouzačce a všem to poslal, celá škola z toho měla druhý Vánoce. Proč?
V dnešní době je nahota všude kolem nás, znám kluky, co z holek vymáhají nahý fotky a mají v mobilech sbírky. Fotka, kde jsou pod sukní vidět kalhotky, mi na dnešní dobu plnou nahých klipů a lehce přístupné pornografie nepřijde natolik skandální. Navíc, takové věci vždycky po chvíli vyšumí a lidi zapomenou.

Nemohu úplně zlehčovat témata, kolem kterých se seriál točí. Věci jako znásilnění a sebevražda nejsou něčím, o čem by se mělo vtipkovat. Dle mého názoru by ale stačilo si o těch věcech promluvit a nemuselo by nastat tolik problémů, natož zničených životů jejích rodičů. Ti mi jako jediní připadali věrohodní. Ostatní postavy se zdály moc ploché, bez vlastností, a jejich chování nebylo moc uvěřitelné. Děj se vlekl. Hodinový díl by se dal klidně zkrátit na půlku - možná by to pak mělo větší spád. Postavy se člověku postupně znechutily, hlavní mužský figurant Clay byl sice roztomilý, ale dost zbržděný. Iritovalo mě hlavně to, jak pomalu poslouchal všechny pásky. To, že pak všichni začali vyšilovat, když se snažil převzít spravedlnost do svých rukou, je další věc.
"Proboha, on má pásky a řekne to!"
Copak je tak těžký převzít zodpovědnost?

Napsala jsem tenhle článek proto, že mě seriál zkrátka z mnoha důvodů nenadchl. Jsem dost empatický člověk, ale chování postav a celkový vývoj děje pro mě nebyly realistické.
Je to ale jen můj názor, ať každý kouká na co chce, jen jsem potřebovala dát najevo, že mi tento trend uniká.

Výlev

3. května 2017 v 23:17 | Kira |  Anarchie (co se nevešlo)
Co to zase dělám. Proč to zase dělám.
Vždycky se dostanu do takový specifický nálady a pak mi z toho začne být smutno, a oba se začneme propadat do ticha. Cítím, že zase přemýšlíš, jak mi pomoct, a oba jsme ticho, protože nedokážu nic říct. Ty se snažíš a máš to těžký.
Začnu se dusit. Mám na sebe vztek, že si s tebou nedokážu normálně povídat, mám výčitky, že tě držím na hluchý lince, a hlasy mi říkaj, že toho možná začneš mít plný zuby. Mám na sebe vztek, že jsem taková, a hromadím kuráž na to, abych se ti za sebe omluvila a zavěsila. Ne proto, že bych s tebou nechtěla mluvit. Naopak. Toužím po tvým hlase a jakožto velmi iracionální stvoření toužím i po tom, abys chtěl slyšet ten můj. Musí to být těžký, poslouchat mě mezi vzlykama a snažit se mě pořád zvedat ze země. Jakmile zavěsím, zaplaví mě to jako tsunami, protože vím, že jsem to udělat nechtěla. Jen si tím ubližuju. Jakmile zavěsím, představím si, jak se asi cítíš a je mi mizerně jako nikdy v životě. Nechci aby ses takhle cítil. Nemůžu vystát pomyšlení, že jsi ze mě nešťastnej. Už jen to slovo mě bodá do hrudníku. Ležím tu na posteli, kde místo tebe leží hromada obalů od jídla, cos mi koupil, a já měla sílu je akorát sníst a snažit se cítit úplnější. Na tvým nočním stolku pořád stojí sklenička s pomerančovým džusem, který se postupně sráží, ale mně se nechce odnášet pryč, protože byla tvoje a já prostě nechci narušovat pozůstatky tvý přítomnosti. Napadlo mě, co kdyby tohle bylo to poslední, co jsem ti řekla. Ta představa mě naprosto paralyzuje a já mám chuť ukradnout vrtulník a celou noc se k tobě tisknout, jen abych zahnala stíny svýho chování. Sakra, chci se ti vybrečet do trička a začít se pak smát něčemu, co řekneš, chci tě obejmout a slíbit ti, že to se mnou bude lepší. Kdybych o tebe přišla, pravděpodobně bych si schovala všechno, co by mi tě připomínalo a každou noc bych to vytahovala z krabice za urputného pláče, protože bych tě nedokázala nechat jít. Nemůžu na to myslet. Nejhorší na tomhle je, že když mi takhle hrabe a jsi daleko, nemůžu se k tobě pevně přitisknout a stvrdit tím, že je všechno v pořádku. Vždycky pak brečím, a nejdu spát, dokud to všechno neprocítím. Jsem od tebe vždycky tak daleko a vím, že za všechno můžu já. Podívej na můj bohatej vnitřní život. Ty to možná bereš jako prkotinu, zatímco já v hlavě dokážu rozvinout obrovský celek dojmů a pochybností. Jo, jak bych chtěla zpřetrhat ty jednotlivý vlákna a užívat si myšlenkový nicoty. Jak bych chtěla prostě milovat bez těhle blbin, který do toho vplétám. Když to všechno je prostě proto, že tě nadpozemsky miluju a mám šílenej strach z tvý ztráty. Jsi můj šťastný konec, jsi důvod, proč je můj život nádhernej, jsi budoucí manžel a otec našich dětí, jsi moje skála a podpora, moje hrdost, můj ochránce, jsi všechno, co potřebuju, a nemůžu bez tebe žít. Jsem do tebe blázen, a i když se někdy chovám šíleně, věř mi, že všechno, co dělám, pochází z toho silnýho citu k tobě. Jsi mojí součástí a kdybys mě opustil, možná bych přežila, ale navždy bych byla jen tělem, co ztratilo vlastní podstatu.
Nikdy tě nenechám jít. Už jsem ti toho řekla tolik, a už nevím, jak slovy vyjádřit, jak moc tě miluju. Chci tě jen dělat šťastným. Chci tě vidět nadpozemsky šťastnýho. Miluju tě tak, že i umřít pro tebe by bylo málo. Zasloužíš si totiž jen to nejlepší. A já se budu snažit ze všech sil. Děláš pro mě tolik krásných věcí a já jen žasnu, že je to doopravdy skutečnost...
Jsi to nejlepší v mém životě a nevím, jak jsem bez tebe mohla žít celé ty roky...