"Trosky bez budoucnosti" zakřičel

5. dubna 2017 v 23:49 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Jeden seděl na pochybné lavičce před obchoďákem, všude kolem na špinavé zemi ležely cigaretové nedopalky. Přenosný reprák svým zvukem protínal noční vzduch a jeden z těch kluků, ověšený řetězy, se pohyboval do rytmu drzého rytmu punkové hudby.
"Trosky bez budoucnosti" zakřičel a v očích se mu zaleskl Měsíc. Měla jsem chuť k němu přijít a prostě ho obejmout.

Ačkoliv jsem si slíbila, že se přestanu zbytečně stresovat ohledně budoucnosti, stále upadám do hloubavých stavů a přemýšlím, jak dál. Mnoho žen, které znám, většinou přítelkyně mojí maminky, mi neustále opakují, jak mi závidí můj věk. Mám pocit, že si s těmi roky a zkušenostmi rády občas zavzpomínají na sladkých "náct", ale období nejistoty a změn nálad a pocitů naprostého zoufalství už pravděpodobně z jejich vzpomínek zmizelo.

Gympl mě naučil, jak mít na háku. Nikdy nebudu tou dívkou, co všechno ví a jakmile přijde domů, učí se. Poslední dobou nezvládám vše, jak bych chtěla, a z matiky mám občas pocit naprostého existenciálního selhání. Bojím se maturity a toho, kam mám jít na vysokou, protože vůbec nevím, kam dál. Cítím se jako zfetovaná myš v umělohmotným bludišti, co se marně snaží vymotat a naráží čumáčkem do stěn.

Neumím se bránit. Jakmile mi někdo řekne cokoliv hnusnýho, sarkastickýho a jedovatýho, prostě zamrznu a adekvátní odpověď mě napadne až vteřiny po incidentu. Neumím nic říct, i když se tak snažím. Neskrývám svý emoce, mám fobii z řízení auta, mám konstantní pocit, že si nezasloužím svoji životní lásku, protože on je diamant a já jsem kámen, co se furt někde skládá a brečí. On je dospělý, rozumný a úžasný člověk, zatímco já jsem jen betaverze, ani dítě, ani dospělá, nerozhodnutá, zmatená, nesebevědomá a moc citlivá na to, aby to někdo pochopil.

Přála bych si být starší a vědět, kdo jsem, vědět, co dělat a přestat se pláčem ukolébávat k spánku. Přála bych si být silnější a průbojnější, nebýt ve všem takový tele a začít nějak zrát. Jsem časovaná bomba. Jsem megacitivá. Prášky mi ještě víc rozhazují nálady. Pořád nějak bloudím a nevím, co se sebou.

Sama o sobě bych to tak nebrala, ale když mi lidi kolem mě vyčítají jaká jsem a že mám změny nálad a že se snadno naštvu... co na to říct?
Jsem to já.

A i když pořád brečím a nevím co dělat a v socializaci jsem totální tele, neznamená to, že bych byla míň než ostatní. Jednou tuhle bitvu vyhraju a všechno zlý se rozplyne.
Věřím v to.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | E-mail | Web | 6. dubna 2017 v 8:54 | Reagovat

Má to podobně. Lidé si na mě pořád stěžují. Nelíbí se jim jaká jsem a že se u mě nálady střídají hůř jak počasí :D
A já se taky neumím bránit, takže buď v klidu. A spousta lidí toho právě u mě využívá.

2 Eliss Eliss | Web | 6. dubna 2017 v 9:12 | Reagovat

Držím palce, ať se vrátí příjemné pocity!! 8-)

3 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 6. dubna 2017 v 10:10 | Reagovat

Já jsem neuměla nic říct skoro celý život, a až teď, na stará kolena se učím asertivitě...

4 Vencca Vencca | Web | 6. dubna 2017 v 10:37 | Reagovat

Hoď se trochu do klidu. Prostě to přejde. Jo a nemysli si, že změny nálad někdy skončí... Vlastně jo, pár let po přechodu asi ano ;-)

5 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 6. dubna 2017 v 20:18 | Reagovat

[1]: Vítej do klubu! Zůstaň taková, právě ta citlivost je na nás to jedinečný. A neboj, jednou se to naučíme a všem jim vytřeme zrak :)

[2]: Děkuji Eliss, ono se z toho v podstatě stačí vyspat a celkem to jde :)

[3]: Proto obdivuji mnoho svých vrstevníků, co se podle všeho s ostrými lokty a prořízlou pusou už narodili :D :D

[4]: Hodit se do klidu je pro člověka co stále přemýšlí trochu nesplnitelný úkol. Změny nálad budou stále, ale vlivem hormonů se v mém věku ještě prohlubují :D Ale pokusím se :) Krom těhle nočních depresí bývám většinou celkem v pohodě.

6 Siginitou Siginitou | E-mail | Web | 6. dubna 2017 v 20:27 | Reagovat

[5]: To doufám že se to jednou naučíme :D To by bylo alespoň něco dobrého :)

7 confusedteen confusedteen | 9. dubna 2017 v 12:03 | Reagovat

Přesně. Nálady jsou jako na horské dráze a člověk sám neví, kdy bude nahoře a dole. V každém případě musíme zůstat věřit, že se to jednou spraví. Mojí přátelé už ze mě taky šílí, že jsem jednou tak a jednou tak. Neví co se mnou a to mě nervuje ještě více. Je fajn vědět, že v tom ale nejsem sama. Jednou to pokoříme! Všichni co jsou na tom stejně! :D

8 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 9. dubna 2017 v 13:09 | Reagovat

[7]: Nejhorší ale je, když ti řeknou něco typu "ale ty seš taková a taková a měla bys být víc jako tahle a dělat to co támhleta" :D To pak vždycky naprosto zuřím, protože ne všichni 24 hodin denně pobíhají po louce s motýlky a úsměvem na tváři, že :D Ale neměnila bych. Emoce jsou dar, i když jsme často jediné, které to vidí. Zvládneme to! ♥

9 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 11. dubna 2017 v 13:33 | Reagovat

Ou, ou, to mi zní velmi povědomě... "Nebuď tak přecitlivělá.", "Nebuď hysterická.", "Nedělej z toho drama." Kolikrát jsem to jen slyšela. Znáš pojem HSP, highly sensitive person? Pokud ne, doporučuji vyhledat nějaké informace. Mně to svého času hodně pomohlo: citlivost je něco, co si nevybíráme, a někteří lidé jí mají zkrátka víc než jiní... a není na tom vůbec nic špatného, je to prostě tak. Jde jen o to to přijmout a naučit se, jak s tím zacházet. Pak je to velký dar - a s takovým vědomím se ty "nedělej z toho kovbojku" odpálkovávají mnohem snadněji.

10 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 11. dubna 2017 v 20:11 | Reagovat

Milá zlatá, já Ti Tvůj věk rozhodně nezávidím.
Jo, až se na to všechno podíváš s odstupem nějakých dvaceti let, dojde Ti, že tenhle věk je nej, ale to jen proto, že je dávno pryč...
A taky proto, že všechno uvidíš jinýma očima...

Já jsem si už od čtrnácti přála usnout a probudit se třicetiletá.
Prostě s vyřešenou budoucností.
S výučákem v kapse, se skvělou prací, s manželem po boku, jako máma třeba dvou dětí a pokud možno v pěkném baráčku.
Naivně jsem si myslela, že pak bude všechno dobrý.
Místo toho jsem se kolem třicítky rozváděla a ty dvě děti jsem přesazovala z jednoho konce Liberce na druhý.
Nic nebylo jednodušší, ale už jsem to mnohem lépe zvládala.

Držím Ti palce, abys svoje emoce dokázala udržet trochu na uzdě a abys byla sama se sebou spokojená.
A na ostatní se vybodni :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama