Jsi. Nejsem.

21. dubna 2017 v 0:16 | Kira |  Anarchie (co se nevešlo)
Jsi ze sféry kam nikdy nedosáhnu. Vždycky oplýváš tím svým optimismem a záříš celým svým já jako by na světě neexistovala žádná trápení. Já jsem ta trápení. Mně se odehrávají v mysli všechny ty věci a marně se snažím je odehnat. Mohl bys přitáhnout slunce k sobě a začít z něj každému ulamovat kousek štěstí. Každému bys dokázal pomoct a udělat ho šťastným. Já neumím udržet šťastnou ani sebe.
Obdivuju tě. Obdivuju každý tvůj krok, každé tvé rozhodnutí, které učiníš, protože jsi tak nesobecký a ochotný. Vždycky všechno děláš pečlivě, a cokoliv ti vyjde zpod rukou, je zkrátka dokonalé. Dokážeš si udržet v životě tolik jistot, zatímco já jsem ztělesněním chaosu. Rezignuju na vše, i to, co pro mě kdysi mělo smysl, zatímco ty držíš úsměv na tváři a máš v rukávu spoustu uklidňujících slov. Jsi obrazem vyspělosti, rozumu a jistoty. Já se ti jenom sypu pod rukama, protože jsem v tom nejhorším stádiu vývoje, v jakém jsi mě mohl zastihnout. Jsem na tebe tak pyšná a zároveň se stydím sama za sebe. Jsi všechno to dobré, čím bych chtěla být. Já se topím sama v sobě a žiju ve strachu, že se jednou začneš topit taky. Vždycky když mě držíš a já pláču, myšlenky mi říkají, že ti to stejně jednou začne lézt na nervy a odejdeš. Protože jsem takováhle. Bojím se, že se jednou rozsypu tak, že už mě nepůjde poskládat. Děsí mě, že tam někde je holka, co na sebe nevyleje pití, nepraští se o zárubeň, když prochází dveřma. Že tam někde existuje holka, co každej den uklízí a když vaří, neudělá bordel v celý kuchyni. Že umí po vyžehlení složit tričko tak, aby to vypadalo normálně a po večerech nebrečí, ale povídá si a směje se. Děsí mě, že má všechno co já nemám. Děsí mě, kolik toho nemám. Přemýšlím, co vůbec mám. Přijde mi, že když jde o nás dva, všechno máš ty.
Jsi diamant a já jsem špinavej pubertální kámen. Za chvíli tě potáhnu ke dnu. Nechci zničit ten úsměv. Nechci zhasnout to světlo v tvý duši. Jsi to, co jsem vždycky hledala, ale mám strach, že ve mně není nic, co bys hledal ty. Nechci být tvoje falešný štěstí. Vím, že jsou lepší chvíle, než mi utírat slzy. Připadám si jako porouchaná betaverze přítelkyně, která se buguje pořád víc a ty se mě s nadějí pořád snažíš rozchodit. Mám pocit, že by ses mohl mít líp. Nikdy nechci abys odešel, ale cítím se šíleně sobecky. Jsem tak šíleně sobecká, protože tě šíleně miluju a přitom si tě tak hrubě nezasloužím, a vidím to pokaždý, když pro mě uděláš něco hezkýho nebo mi řekneš, že jsem krásná. Stejně se sesypu a budeš kvůli mě smutný. Naše večerní rutina.
Miluji tě a nikdy tě nechci ztratit. Jen pořád cítím, že vždycky budu oproti tobě ta pubertální troska.
Chtěla bych být pro tebe lepší.
Chtěla bych umět držet pohromadě.
Vím, že mi všechno budeš rozmlouvat. Ve světle tvý duše ale vždycky bude vidět, jak je ta moje oproti tvé zjizvená, malá a nejistá. Je vidět každá chyba.
Je to jako bych měla proti sobě neustále nastavený zrcadlo. Momentálně před ním stojím a žasnu, jak někdo jako ty může milovat mě.
Držíš mě při životě a vždycky budeš ten pravý. Ať se stane cokoliv. Vždycky tě budu milovat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Cecílie Cecílie | Web | 21. dubna 2017 v 0:53 | Reagovat

Nikdy nic není jen černé nebo bílé. A nikdo není svatý, takže nevydrží jen dávat. Potřebuje taky brát. Je lepší soustředit se na to, čím druhého potěšit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama