Duben 2017

Pálit mosty

28. dubna 2017 v 22:31 | Kira |  Poezie
Najednou jsem měla dost
vší tý faleše.
Zavřela jsem za nimi dveře.
Zaťukali, ale pak
jako by se po nich
slehla zem.
Díky bohu.

Jsi. Nejsem.

21. dubna 2017 v 0:16 | Kira |  Anarchie (co se nevešlo)
Jsi ze sféry kam nikdy nedosáhnu. Vždycky oplýváš tím svým optimismem a záříš celým svým já jako by na světě neexistovala žádná trápení. Já jsem ta trápení. Mně se odehrávají v mysli všechny ty věci a marně se snažím je odehnat. Mohl bys přitáhnout slunce k sobě a začít z něj každému ulamovat kousek štěstí. Každému bys dokázal pomoct a udělat ho šťastným. Já neumím udržet šťastnou ani sebe.
Obdivuju tě. Obdivuju každý tvůj krok, každé tvé rozhodnutí, které učiníš, protože jsi tak nesobecký a ochotný. Vždycky všechno děláš pečlivě, a cokoliv ti vyjde zpod rukou, je zkrátka dokonalé. Dokážeš si udržet v životě tolik jistot, zatímco já jsem ztělesněním chaosu. Rezignuju na vše, i to, co pro mě kdysi mělo smysl, zatímco ty držíš úsměv na tváři a máš v rukávu spoustu uklidňujících slov. Jsi obrazem vyspělosti, rozumu a jistoty. Já se ti jenom sypu pod rukama, protože jsem v tom nejhorším stádiu vývoje, v jakém jsi mě mohl zastihnout. Jsem na tebe tak pyšná a zároveň se stydím sama za sebe. Jsi všechno to dobré, čím bych chtěla být. Já se topím sama v sobě a žiju ve strachu, že se jednou začneš topit taky. Vždycky když mě držíš a já pláču, myšlenky mi říkají, že ti to stejně jednou začne lézt na nervy a odejdeš. Protože jsem takováhle. Bojím se, že se jednou rozsypu tak, že už mě nepůjde poskládat. Děsí mě, že tam někde je holka, co na sebe nevyleje pití, nepraští se o zárubeň, když prochází dveřma. Že tam někde existuje holka, co každej den uklízí a když vaří, neudělá bordel v celý kuchyni. Že umí po vyžehlení složit tričko tak, aby to vypadalo normálně a po večerech nebrečí, ale povídá si a směje se. Děsí mě, že má všechno co já nemám. Děsí mě, kolik toho nemám. Přemýšlím, co vůbec mám. Přijde mi, že když jde o nás dva, všechno máš ty.
Jsi diamant a já jsem špinavej pubertální kámen. Za chvíli tě potáhnu ke dnu. Nechci zničit ten úsměv. Nechci zhasnout to světlo v tvý duši. Jsi to, co jsem vždycky hledala, ale mám strach, že ve mně není nic, co bys hledal ty. Nechci být tvoje falešný štěstí. Vím, že jsou lepší chvíle, než mi utírat slzy. Připadám si jako porouchaná betaverze přítelkyně, která se buguje pořád víc a ty se mě s nadějí pořád snažíš rozchodit. Mám pocit, že by ses mohl mít líp. Nikdy nechci abys odešel, ale cítím se šíleně sobecky. Jsem tak šíleně sobecká, protože tě šíleně miluju a přitom si tě tak hrubě nezasloužím, a vidím to pokaždý, když pro mě uděláš něco hezkýho nebo mi řekneš, že jsem krásná. Stejně se sesypu a budeš kvůli mě smutný. Naše večerní rutina.
Miluji tě a nikdy tě nechci ztratit. Jen pořád cítím, že vždycky budu oproti tobě ta pubertální troska.
Chtěla bych být pro tebe lepší.
Chtěla bych umět držet pohromadě.
Vím, že mi všechno budeš rozmlouvat. Ve světle tvý duše ale vždycky bude vidět, jak je ta moje oproti tvé zjizvená, malá a nejistá. Je vidět každá chyba.
Je to jako bych měla proti sobě neustále nastavený zrcadlo. Momentálně před ním stojím a žasnu, jak někdo jako ty může milovat mě.
Držíš mě při životě a vždycky budeš ten pravý. Ať se stane cokoliv. Vždycky tě budu milovat.

Předsmrtná

20. dubna 2017 v 16:29 | Kira |  Poezie
Zakopla jsem o práh
vlastní smrtelnosti
spěchala jsem do schodů
a srdce se mi splašilo natolik
že jsem cítila jak mi bije v uších
chytila jsem se bezradně za hrudník
a snažila se zklidnit
vzpomněla jsem si na tebe
jaké by to bylo už tě nikdy nespatřit

musela jsem si lehnout
abych pomohla svému srdci zpátky do hrudi
nevím jak bych jinak tu myšlenku
dokázala přežít

Nad hlavu

19. dubna 2017 v 17:21 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Nejsem studijní typ. Čím dál víc si to začínám uvědomovat.

Chtěla bych se vrátit někam do školky. Jaké byly starosti čtyřletého dítěte? Přemýšleli jsme o budoucnosti? Rozhodovali jsme se o budoucím zaměstnání? Ne. A to na tom bylo to krásný.

Nad vším moc přemýšlím. Odmaturuju? Z čeho? Jak vůbec prolezu?

Nebaví mě být na gymplu. Ani se nemůžete těšit na volno, když víte, co všechno vás čeká po něm. Ještě k tomu mi nejde matika, prolejzám se čtyřkama. Fyzika taky nic moc, geografie bída, jsem neustále unavená a neumím se každý den X hodin učit. Já chci mít život. Aspoň trochu. Nebaví mě bejt z toho furt v depresi.

Je mi špatně z tý myšlenky, že po škole musím na vejšku na dalších X let. Ani nevím kam! Nikdo mi s tímhle nepomůže. Nic užitečnýho mi nejde. Co by holka jako já mohla dělat?

Chtěla bych si najít nějakou normální práci a začít šetřit na bydlení. Chtěla bych mít malej domeček a psa a dvě, možná tři děti. Chtěla bych být starší. Nebaví mě žít život náctky.

Copak z tohohle není cesta ven? Jsem navždy chycena v oprátce systému?

Topím se a nevím, za jak dlouho mě proud stáhne s sebou.

Noc kdy jsem skoro potkala jednoho básníka

9. dubna 2017 v 13:49 | Kira |  Poezie
Šla jsem
spěchajíc nočním Libercem
opilec řval
na ženu, co neexistovala
angličani za mnou
si prostě povídali -
jak moc jsem chtěla vnímat
taky něčí hlas!

U tramvaje hrál punk
dva kluci řvali něco
o troskách bez budoucnosti
a mně se chtělo tancovat
chtělo se mi zmizet
melancholicky se vznést až k Měsíci

Téměř nic nevím
ale miluju jak se všechno
skládá dohromady
jak vedle mě v noci leží skvělý muž
a vlastně bych ani nemusela psát.
Jsem šťastná.
Miluju žít
- i když to má vady.

"Trosky bez budoucnosti" zakřičel

5. dubna 2017 v 23:49 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Jeden seděl na pochybné lavičce před obchoďákem, všude kolem na špinavé zemi ležely cigaretové nedopalky. Přenosný reprák svým zvukem protínal noční vzduch a jeden z těch kluků, ověšený řetězy, se pohyboval do rytmu drzého rytmu punkové hudby.
"Trosky bez budoucnosti" zakřičel a v očích se mu zaleskl Měsíc. Měla jsem chuť k němu přijít a prostě ho obejmout.

Ačkoliv jsem si slíbila, že se přestanu zbytečně stresovat ohledně budoucnosti, stále upadám do hloubavých stavů a přemýšlím, jak dál. Mnoho žen, které znám, většinou přítelkyně mojí maminky, mi neustále opakují, jak mi závidí můj věk. Mám pocit, že si s těmi roky a zkušenostmi rády občas zavzpomínají na sladkých "náct", ale období nejistoty a změn nálad a pocitů naprostého zoufalství už pravděpodobně z jejich vzpomínek zmizelo.

Gympl mě naučil, jak mít na háku. Nikdy nebudu tou dívkou, co všechno ví a jakmile přijde domů, učí se. Poslední dobou nezvládám vše, jak bych chtěla, a z matiky mám občas pocit naprostého existenciálního selhání. Bojím se maturity a toho, kam mám jít na vysokou, protože vůbec nevím, kam dál. Cítím se jako zfetovaná myš v umělohmotným bludišti, co se marně snaží vymotat a naráží čumáčkem do stěn.

Neumím se bránit. Jakmile mi někdo řekne cokoliv hnusnýho, sarkastickýho a jedovatýho, prostě zamrznu a adekvátní odpověď mě napadne až vteřiny po incidentu. Neumím nic říct, i když se tak snažím. Neskrývám svý emoce, mám fobii z řízení auta, mám konstantní pocit, že si nezasloužím svoji životní lásku, protože on je diamant a já jsem kámen, co se furt někde skládá a brečí. On je dospělý, rozumný a úžasný člověk, zatímco já jsem jen betaverze, ani dítě, ani dospělá, nerozhodnutá, zmatená, nesebevědomá a moc citlivá na to, aby to někdo pochopil.

Přála bych si být starší a vědět, kdo jsem, vědět, co dělat a přestat se pláčem ukolébávat k spánku. Přála bych si být silnější a průbojnější, nebýt ve všem takový tele a začít nějak zrát. Jsem časovaná bomba. Jsem megacitivá. Prášky mi ještě víc rozhazují nálady. Pořád nějak bloudím a nevím, co se sebou.

Sama o sobě bych to tak nebrala, ale když mi lidi kolem mě vyčítají jaká jsem a že mám změny nálad a že se snadno naštvu... co na to říct?
Jsem to já.

A i když pořád brečím a nevím co dělat a v socializaci jsem totální tele, neznamená to, že bych byla míň než ostatní. Jednou tuhle bitvu vyhraju a všechno zlý se rozplyne.
Věřím v to.