Leden 2017

Snílkovo blues

31. ledna 2017 v 22:30 | Kira |  Poezie
probouzím se do přítomnosti
ale zdá se mi, že sem nepatřím.

víte, já moc sním,
a snílci brzo umírají.

řekněte mi někdo, jak žít teď.
všechny mé sny se mi pouze zdají.

Pubertální hypochondr

30. ledna 2017 v 20:45 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Možná mě v minulým životě brutálně zamordovali, nevím.
Vím jen to, že fyzická bolest je snad mým největším strachem.
Už asi pátý den beru prášky. Moje mamka byla zezačátku zásadně proti, ale nakonec se to jevilo jako menší zlo. Představa každoměsíčního záchvatu paniky a následného nakupování těhotenských testů už sama o sobě byla dost vyčerpávající.
Kdysi dávno mi mamka ukazovala články v nějakém takovém tom časopisu o kytičkách, kamíncích, dušičce a podobně. Phoenix? Hypogryf? Lesní víla? Měsíček? Něco takového. Vyplývalo z toho něco ve smyslu, že po jakési antikoncepci zemřelo tolik a tolik lidí a po čtení další podobné literatury se podle ní antikoncepce zdála být horší, než Kim a Trump dohromady.
Časem ale uznala, že to takhle bude lepší.

Poslední dobou tu v Libereckým kraji pořád něco řádí a člověk neví, jestli jít do školy, nebo zůstat doma. Nakonec to rodiče rozhodli za mě a šla jsem. Ve škole jsem byla seřvána angličtinářkou, protože jsem si utřela nos do kapesníku. Nechápu, co je tak nesrozumitelné na tom, že na gymplu se kvůli rýmičce nevyplatí marodit.
Po tom, co jsem si před nedávnem četla příbalový leták oněch prášků (mohla bych do něj zabalit mého dvanáctiletého bratra) a ve vedlejších účincích jsem našla snad všechno, co se vám v životě může stát. Od té doby, co to beru, mě bolí břicho. Dneska se ještě k tomu veselí při cestě domů připojila noha a bolest mi pulzovala celým kotníkem. Samozřejmě jsem si okamžitě diagnostikovala krevní sraženinu, která mi v rozmezí od pěti minut do několika hodin způsobí infarkt, já umřu a můj vyvolený zůstane sám. A nepůjdeme na Good Charlotte.

Pustila jsem si do sluchátek nějakou hudbu, ale dokázala jsem vnímat jen své iracionální strachy a snažila jsem se nerozbrečet. Když jsem konečně dorazila k mamce, zasypala jsem jí několika větami následovanými "Já nechci umřít, já nechci umřít, bůůů." Mamka mě uklidnila během pěti minut.

Takže asi tak. Myslím, že se dám na medicínu.
Už jen proto, abych přestala takhle vyšilovat.

Dospívání

29. ledna 2017 v 17:57 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Za několik měsíců mi bude 18.
Jak se tak blíží tento přelomový věk, donutilo mě to zamyslet se nad svým životem. Víte, já byla vždycky hrozně plánovací typ, řekla bych, že i rodinně založený. Když jsem si jako malá hrála s autíčky, kostkami či bárbínami, vždycky to byl tatínek autíčko a maminka autíčko a děťátko kostička, a vypůjčená Barbie vždy mířila svlečená do dětské postýlky (na tom, že byla dospělá, přeci nezáleželo). Později se moje hrací vášeň rozrostla na dětskou kuchyňku se spoustou plastových potravin a sporáčkem, který červeně svítil a vyluzoval smažící zvuky. Následovně se v mém repertoáru objevilo takové to miminko, které spí, směje se a brečí. Po kuchyňkové a miminkové éře nastala doba zahrady a zalévání rostlinstva. Škoda, že mi ta dovednost nezůstala doteď.

Je zvláštní, jak dítě neskonale touží po dospělosti a vzápětí si jako dospělý uvědomí, že ty časy, kdy jsme na písku stavěli bábovičky a zachraňovali berušky ze sudu s vodou, byly naprosto nejlepší. Základní školou se nějak prokoušete, narazíte na první kamarády, lásky, které nejsou opětovány, nespočet žabomyších válek a později se začnete potýkat se vstupem do puberty.
Zezačátku to jde ztuha. Dojde vám, že není důstojné nadále nosit mikiny s medvídkem Pů a máte nesmírnou potřebu s někým chodit, i když vlastně ani nevíte, co to znamená. Já myslela, že je to doprovázet se do a ze školy. Přišlo mi to jako fajn nápad. Některým šťastným dokonce začnou růst prsa, nebo se o to alespoň pokouší, a přichází první pubertální depky a rozpatlaná řasenka po obličeji. Začnete se smát dvojsmyslům, slovům jako "pták", "stříkat", "díra" nebo "honit". Mohla bych takhle pokračovat dál...

Jak se tedy ohlížím za uplynulými roky, dochází mi pár věcí. Jak sleduji přicházející pubertu u svého bratra, až teď dokážu plně politovat své rodiče a zároveň jim pogratulovat, že mě v podobné situaci nevykopli z domu nebo nezavřeli do ohrádky. Ne, že by to se mnou bylo třikrát lepší, pořád brečím kvůli kravinám a podobně, ale cítím, že už to pomalu odchází pryč. Už se nesměju slovům "pták" a "stříkat" a nehihňám se reklamám na Clavin a Argin-Max a tomu výmyslu s vagínou. Začíná mi být jedno, co mám zrovna na sobě, pokud to není roztrhaný nebo špinavý. Obvykle na sebe jen hodím mikinu svého přítele a mám vystaráno. Už mě nebaví se hádat kvůli hudbě a tomu, co je in a co ne, nebaví mě slepě dokazovat všem, jak jsem jiná, originální, jedinečná, blabla, nebaví mě se dohadovat s rodiči a vytýkat jim, že mi nerozumí. Naopak, rodiče jsou na tomhle světě ti lidé, kteří mi rozumí asi nejvíc ze všech.

Začínám mnohem víc myslet na budoucnost. Obvykle jsem podléhala úvahám o vysokých školách, jejichž téma poté nonšalantně přešlo ke smyslu života a následné depce z toho, že nemám nejmenší tušení, co vlastně budu (sakra) dělat. Tento týden mě ale osvítilo spásné světlo. Vůbec netuším, jak se to stalo. S jedním profesorem jsme se začali bavit o seminářích, které si budeme vybírat na příští dva roky a já začala uvažovat, kam vlastně směřuju. Německé oddělení jsem vzdala a abych vám pravdu řekla, jsem za to celkem vděčná. Nejen, že jsem poznala nové, pravé kamarádky, ale ocitla jsem se v lepším kolektivu a vyučují nás skvělí učitelé. Vím, že jsem asi promrhala životní šanci žít a pracovat v Německu, ale uvnitř cítím, že to není cesta, kterou chci jít.
Víte, čeština je na gymplu světlo mýho života. Neustále se hlásím (musím tím zaručeně všechny štvát) a nad úkoly prosedím x hodin, jen aby to bylo dle mého dokonalé. Baví mě psát a miluju literaturu. Přemýšlela jsem tedy o seminářích a rozhodla jsem se. JÁ. Holka, co si neumí vybrat ani mezi dvěma druhy čipsů, natož seminář, na který budu chodit dva roky. JÁ!!!
Budu chodit na češtinu a anglickou konverzaci. Čeština z výše uvedených důvodů a anglická konverzace zkrátka proto, že ačkoliv anglicky chatuju obstojně, mluvím, jako kdybych právě prodělávala mozkovou příhodu.
A co se týče vysoké? Taky jsem se rozhodla. Chci na Karlově Univerzitě studovat na Bc. z Českého jazyka a literatury. S větším štěstím bych pak mohla psát do nějakého časopisu, což bylo vždycky mým velkým snem. Možná bych pak v budoucnu mohla vydat knihu a žít s přítelem (budoucím manželem) a dvěma dětmi v malém, hranatém domečku šťastně až do smrti.

Je špatné plánovat? Je špatné věřit v happy end?
Pro mě je a vždycky byla důležitá rodina. Je to zvláštní, že ve svých skoro osmnácti sním o domě a svatbě a dětech (nebojte, plánuju je tak po pětadvacítce) a z nějakého důvodu se hrozně těším, až to všechno nastane. Cítím se, jako bych to všechno mohla žít už teď. Jsou někteří z nás (včetně mě) naprogramováni na budoucnost?
Snad to tedy všechno dobře dopadne.
Život přece může být tak krásný...

Andrzej Kotański
"Canto"
Člověk by neměl strávit život v práci
protože je to hřích
Bůh nám dal Paříž, Benátky,
secesní architekturu, hodinky
i hodiny Art deco
dal nám lesní jahody
zamlžený svit za oknem kavárny
obchody
dal nám Tomáše Manna a také Prousta
a také vřesoviště v Irsku
navíc vymyslel biliard a teenagerky
a tisíc jiných věcí
jako vodopády, Božskou komedii,
cíga, Rilkovy básně,
ulice lemované stromy
na jihu, americké
automobily ze čtyřicátých let,
pera Mont Blanc, průvodce
po Grenadě a taky
Koňaky, Giny, Whisky i Bordeaux,
a to určitě ne proto,
abych seděl
osm hodin denně
v práci
jako nějaký čurák.

Sedmý

23. ledna 2017 v 1:40 | Kira |  Dopisy panu X
Nemám slov. Miluju tě.

Konečně začínám chápat vše, co se v mém životě událo, a děkuju za všechny noci v slzách a pády na mokrej chodník a pochroumaný sebevědomí a posměšný hlasy všech lidí, co ve mně nikdy neviděli tu dívku, kterou miluješ.
Bez toho všeho bych tě nikdy nepoznala. Moje nitro mi v ten moment předalo tu jednoduchou větu: je to on.
Od té doby ve mně doznívá pokaždé, když se na tebe podívám. Vždycky, když se v noci probudím a vidím tě spát vedle sebe a s rukama kolem mě, nebo v pozici supermana (prostě jsi můj hrdina), říkám si, jak jsem bez toho mohla vůbec někdy usnout. Když se směješ, všechno na světě se zastaví a jsme to jen ty a já. Když mě objímáš, cítím, že pod záštitou tvé hrudi neexistuje nic, co by mě dokázalo zlomit nebo ohrozit. Když mi bereš nádobí z ruky a uklízíš mi v pokoji a pomáháš mi do bundy, žasnu nad tím, že mi život nadělil takového skvělého muže. Když mi říkáš "miluju tě", toužím ti odpovědět na nebe, napsat to do hvězd, udělat obrovsky zbytečné gesto, abys věděl, že svou odpověď myslím vážně.
Dívám se na tebe a vím, že jsi to ty. Dívám se do tvých očí a vím, že se do nich chci už do konce života vpíjet. Vidím tvůj úsměv a vím, že je to ten jediný, za který budu bojovat srdcem i duší. Poslouchám tvůj hlas a vím, že ho chci, že ho potřebuji slyšet každým dnem až do konce. Držíš mě za ruku a vím, že tě nechci nikdy pustit. Jsi moje životní láska.
Chci ti říct ano a dělat tě šťastným napořád. I kdybychom se jednoho dne spontánně vzali na radnici, aniž by to kdokoliv věděl. S tebou moje existence nabírá smysl. Jsi ten, na kterého jsem vždycky čekala. Jsi to ty.
Miluju tě, lásko.

Z(a)bouchnutá

21. ledna 2017 v 23:47 | Kira |  Příběhy
Naposledy viděla Jackie svého bývalého přítele před měsícem.
Potkala ho v hospodě kde se poznali, kam chodili a kde se také rozešli - on tam byl ze zvyku, ona z nostalgie. Jeho oči se dlouho propíjely do jejích, dokud se kurážně nepřesunula a sedla si naproti němu.
"Ahoj."
"Ahoj, krásko."
Nepromluvili ani slova. Občas se dotkli ruky toho druhého a v němém, téměř snovém úžasu na sebe hleděli a propadávali se časem. Snažila se v jeho očích vyčíst stesk nebo jakoukoli známku postrádání. Co on hledal v jejích už si mohla jen domýšlet. Možná osud pozdvihl její ruku a pohladil ho po tváři.
Později vyšli ven a stáli naproti sobě jako dva lidé, co jsou nuceni říct si sbohem. Jeho oči byly příliš krásné, aby se do nich její duše zase nezačala nořit. Chvíli bloumala nad tím, jestli je tohle zase dá dohromady. Jackie mu v tu chvíli chtěla říct, že ho miluje. Oba se k sobě přiblížili toužící prolomit tu vzdálenost. Když se líbali, posilněna alkoholem už nepřemýšlela nad ničím.
"Chyběl jsi mi." řekla. Chvíli se na ni díval a pak ji lačně políbil.
Bála se, že to s ní vzdává, a že chce jen fyzicky dokončit něco, co už je pryč. Přesto ho ale nedokázala nechat teď odejít.
Chytil ji za ruku a ona ji stiskla a vedla ho po schodech a zdálo se to, jako by tak kráčeli celou věčnost. Když vešli do jejího pokoje, temno pohltilo celý svět a on, jakmile zabouchl dveře, začal s opileckou rychlostí svlékat své kalhoty. Netušila, zda svléká své city, nebo jen své tělo, zdál se jí tak podivně zaujatý a nevěděla, zda nedělá chybu. Přála si ho jen duší přimknout k sobě - a tak ho dlouze políbila a nechala ho, ať si s ní dělá, co bude chtít - jako kdysi. V nekonečným zmírání těl si uvědomila, že už necítí takovou tu hmatatelnou lásku proudící celým tělem, ale jen chabou ozvěnu jejich konce a dvě těla, co jsou strašně daleko. Začala se cítít jako věc - věc, co prohrála boj o znovuvzplanutí jeho citů.
Brzy začalo svítat a on padl vysíleně vedle ní. Propletl prsty s jejími a zadíval se na ni.
"Víš, vždycky jsem věděl, že jsi ta moje souzená."
A najednou nevěděla, co mu říci. Po chvíli vstal, zakryl si rukama rozkrok a ji to zabolelo. Vždycky se před ní styděl, i když už spolu byli dlouho. Nikdy se jí neotevřel, neodhalil, a pak prostě odešel. Slíbil, že se ráno vrátí.

Když otevřel dveře, už byla vzhůru. Zvedla se na loktech a on se zarazil při pohledu na její prsa.
"Proč jsi?..." zeptal se a tvářil se nechápavě a překvapeně zároveň. Stručně mu sdělila, co se stalo, a on jen mlčel.
"Budeme dělat, že se to nestalo."
"Ale..."
"Už jednou jsi to ukončila, vzpomínáš?"
Jeho hlas dozníval pokojem a pak byl pryč. O týden později se zabil na motorce.

Na jeho pohřbu se sešli kamarádi a jeho tehdejší přítelkyně. Pár dalších dívek také plakalo více, než by se mohlo zdát normální a nakonec se před jeho rakví odehrála zajímavá rvačka. Jackie se ale vypařila jako první, protože jí nebylo dobře.

Zrovna zvracela do mísy, když si vzpomněla, že měla dostat měsíčky. Jelikož byla typicky vynervovanou dívkou, skočila si pro test. Lékárnice jí konejšivým hlasem vysvětlila proces a Jackie bylo najednou tak smutno, že zatoužila ji obejmout. Překonala se a zaplatila svými posledními penězi. Když odešla, lékarnice se za ní zadívala se smutným úsměvem.
Nechápala, že život může bejt tak ironickej. Sedla si na studený kachličky v koupelně a čekala, až se na testu objeví čárka. Najednou se jí vybavila ta poslední noc s bývalým a začala plakat. Na testu vyskočily dvě čárky.
Svět se zbořil a pak pocítila vlnu hmatatelné lásky. Věděla, že to dítě miluje víc než všechno, ale přesto ho nemohla přivést na svět. Dala hlavu do dlaní a oknem sem dolehl vzdalující se zvuk motocyklu.

Bílo

15. ledna 2017 v 16:24 | Kira |  Poezie
Sedím
odevzdaně sleduji
sníh jak pohřbívá
auta
domy
a mě
přemýšlím zda jít ven
a nakreslit bodavému smutku
bílou tvář.
Vše o co se pokouším
se rozpadá jako polystyren.
Jen to co zvořu
zůstává
velká bílá trhlina
na tváři mého světa.
Všude sníh.
Každou chvílí víc
A
nikdy nebudu herečkou
nepodívám se do vesmíru
má slova se rozpadnou v prach
nikdo mě nepochopí
a odejdu i v myšlenkách
Možná si někdy vzpomenou
ale
-

Zachraňte mě před tím,
co by mohlo být.
Je mi zima
a smutek mi barví tvář.

Stiskni spoušť

10. ledna 2017 v 23:05 | Kira |  Příběhy
Otočila se, aby vedle sebe nahmatala prázdnou matraci. Zvedla hlavu z polštáře (pár vlasů jí neústupně šimralo na obličeji), aby ho opět spatřila spát na kraji dvoulůžka. Bříšky prstů ho opatrně pohladila po zádech. Ošil se a sedl si na postel.
"Bolí mě hlava." zamručel a zmizel za dveřmi. Ráno ho našla spát na gauči.
Vzpomněla si, jak se s ní rád po nocích mazlíval a na začátku její kariéry ji každé ráno přemlouval, aby nechodila do práce.
"Buď tu se mnou." řekl a hodil po ní psím pohledem. Vždycky ho políbila na čelo a popřála mu hezký den. Když se večer vrátila, pevně ji chytil a nepustil ji, dokud ráno opět nevstala.
Změnu pocítila asi před měsícem. Ráno ji přestal přemlouvat a večer už nebyl tak horlivý, jako dřív.
Byla z něj ve stresu a zapomínala na něj jen v práci.
Pak dostala velkou nabídku a on, ač s kamennou tváří, nebyl proti.
Odjela na měsíc do zahraničí, kde jí prodloužili smlouvu. Když mu oznamovala, že bude na billboardech, mlčel.
"Filipe?"
Otevřel oči a ona si všimla, jak unaveně vypadá.
"Co se děje?"
Sedl si a zadíval se jí do očí. Celý vesmír najednou ztichl a ona skoro slyšela jeho vlastní myšlenky.
"Nepoznávám tě." řekl prostě a smutně se usmál.
"Jak to myslíš? Vždyť jsem to já!"
"Jsi, ale nejsi. Už nejsi moje Tereza. Jsi Tereza z billboardu. Jako bys mizela z mého života a žila jsi jen v nich, v časopisech a letácích, ale ne tady. Nemůžu spát. Vidím totiž, že pomalu prohrávám ten neviditelný boj. Nedokážu ležet v posteli vedle ženy, která se už ani nezdá být mou. Cítím, že jsi pryč, chápeš? Nezvládám to. Oba asi chceme něco jiného."
Jakmile to řekl, jejich světy se oddělily.
Už to byl rok. Dál fotila, dál chodila na večírky, byla v mnoha zemích.
Tentokrát fotili do reklamy, která měla být téměř na všech autobusech v Londýně.
"Tak, představ si něco, co opravdu moc chceš. A tvař se, jako bys ho měla dostat hned teď."
Tereza se zadívala někam do dáli a mírně se usmála.
"Tvař se zasněně, Terezo."
Chvíli hleděla na konec ateliéru a pak začala usedavě plakat.

Noc

10. ledna 2017 v 19:45 | Kira |  Poezie
Ne
Počkej

Sebereflexe

4. ledna 2017 v 8:40 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Znáte ten pocit, když se chováte totálně pitomě a pak začnete pochybovat o vlastní existenci? "Jsem to fakt já? Kde se to ve mně bere?"

Přestože jsem začala poněkud novoročně, článek "Nový rok, nové já" ode mě nečekejte. Nový rok pro mě znamená dvě věci: neustálé škrtání datumů a leden narvaný tolika testy, že předem začnete myslet na to, čím a jak zapálíte vysvědčení. Já už jsem se z myšlení typu "proboha, já nemám vyznamenání" dávno dostala a katastrofální známky z matiky a fyziky beru zkrátka jako něco, co se musí chtě nechtě překousnout.

Odmala o sobě pár věcí vím: že jsem nemotorná, že si všechno moc beru k srdci; že jsem citlivá a brečím, kdy a kde se mi zachce. Jakmile jsem se ale ocitla v bludném kruhu, který teď žiji (jdu spát pozdě, odpoledne jsem unavená, ale musím dělat věci do školy, tak je dělám dlouho a jdu spát pozdě), pozoruji na sobě změny, které mě znepokojují.

Často mi dělá problém se ovládat. Moje babička tvrdí, že by v sobě člověk neměl držet vztek, jinak si to tělo pěkně odnese. Přesvědčena tímto tvrzením ale vybuchuji tak mocně, že tím pokaždé působím nukleární katastrofu. Vduchu se vidím, jak beru první předmět a danou osobu horečně mlátím, načež vyděšena vlastní představou pociťuji zklamání a zarmoucení nad sebou samotnou. Následovně začnu přemýšlet nad tím, jestli se mě nezačnou všichni bát, a rýpavý hlas v mé hlavě začne posměšně tvrdit, že mě všichni opustí, protože jsem vzteklá megera.

Zajímá mě, jak lidé zvládají vztek? Jak ho zvládnu já?
Představa, že začnu uprostřed hádky s někým meditovat a dělat mmmmmmm nebo po vzoru Marcelky z Comebacku "mmmm, vítr odvanee", mi ovšem přijde absurdní - bohužel nejsem natolik duševně povznesena.
Doufám tedy, že mi strýček Google poradí. Přinejhorším se moji nejbližší zásobí koňskou dávkou sedativ, aby byl život se mnou bezpečnější.

A jak zvládáte vztek vy?
PS. Slibuji, že se zase k blogování dokopu.
Mějte se krásně!
Vaše Kira