Říjen 2016

Utop mě, zastřel mě, miluj mě

31. října 2016 v 12:19 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Prázdniny jsou opět pryč a já se momentálně raduji na hodině matematiky, jelikož mi vychází čistá čtyřka. To poznáte, když je někdo na gymplu; radost mu udělá už jen to, že nepropadá. Ach, kde jsou ty doby, kdy se učila malá násobilka a já měla ještě daleko ke své první pětce...

Když se ohlédnu za prázdninami, nemohla bych být spokojenější. Mám konečně zkrácené vlasy, takže nemusím každé ráno obětovat půlku hlavy, abych se učesala a nevypadala jako nový přírůstek do řad bezdomovců.
Jinak jsem se převážně válela, dospávala deficit a neustále jsem něco jedla.
A taky jsem jela do Varů.

Navštívit svého milého a jeho rodinu jsem chtěla už delší dobu , ale teprve teď byl dostatek času a financí. Nakoupila jsem dárky, upekla jsem brownies a s obrovskou a těžkou kabelkou jsem jela s mamkou do Prahy. Tam jsem naházela všechny zbytečný drobáky do kasičky ("Přispějte na vzácné stromy") a k večeru jsem byla na místě.
Řeknu vám, není nic krásnějšího, než když si s někým sednete a všechna nervozita z vás prostě spadne. Tak úžasnou rodinu poznáte jen zřídkakdy.

Mimochodem, byli jsme na střelnici a já střílela z pistole! DOOPRAVDY! Abych vám to přiblížila; když jste vevnitř, dělá to hroznej hluk, takže bez těch ohlušovacích sluchátek asi umřete, když nejste zvyklí. Když mi podali zbraň a já celá rozklepaná pomalu mačkala spoušť, přemýšlela jsem, jaký to bude pocit. Vystřelila jsem, hodně to cuklo. Nebylo to jako ve filmech, kde dělají pif pif s lehkostí a elegancí. Vystřílela jsem si 12 nábojů a musím říct, že to byl fakt zážitek a byla jsem moc vděčná, že jsme tam byli.

Když dojde na loučení, totálně se sesypu. Výjimkou nebyla ani neděle a já téměř celou hodinu před odjezdem probrečela. Když jsem celá usoplená nastoupila do autobusu, spořádala jsem asi čtyři čokoládový tyčinky a slzy mi vydržely až do Prahy. Když jsem dorazila domů, mamka mě přivítala větou: "Nezlob se na bráchu, ale utopil ti notebook."

Ach. Radši to ani nebudu komentovat.

Teď jen zbývá přežit pondělí. Zastávám totiž Garfieldův názor.
Mějte se krásně!
Vaše Kira

Mojí princezně

27. října 2016 v 23:43 | Kira |  Poezie
Nechápu, jak se to může dít,
když ty jsi vždycky tak plná lásky;
a když já proklínám smysl bytí,
ty kreslíš na oblohu
a šeptáš, jak je skvělé
chodit po světě.
Nechápu, jak se to může dít,
když z tebe září tolik dobra,
a když tápu ve tmě
ty mi, zlato, svítíš na cestu.
Nechápu, jak slepí můžou být
ti, kterým nabízíš své srdce
možná je pro ně přílíš krásné
a tolik lásky by neunesli;
možná jen neumí
chodit po svých
bez alkoholových berliček...
Jsi nádherná vším co děláš
jsi sarkastická a rozverná
jsi hvězda co nikdy nevyhasne
ale pláčeš a nevidíš to.

Neplač.
Jsi nádherná.

Skoro nevěsta

27. října 2016 v 22:54 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Jak asi pár z vás ví, chodím do tanečních a věneček se rychle blíží. Pamatuji si, jak jsem se před rokem smála nejlepší kamarádce, když X měsíců před začátkem tanečních celá její třída vyšilovala, zatímco já byla vesele lhostejná až do dne první lekce.
Proto mě moc nepotěšilo, když jsem se nedávno kamarádce pochlubila, že jdu na zkoušku šatů, které si vezmu na věneček.
"Cha, to brzo." poznamenala svým typicky sarkastickým hlasem, který mě vždycky dokáže perfektně vytočit.
Zjistila jsem tedy, že shánět si šaty dva měsíce před věnečkem je jako snažit se vyklepat z krabice poslední kapky pomerančovýho džusu. Je to marný.
V salónu mi řekli, že už jsou šaty na tenhle termín "hodně rozebraný" a že budeme muset "vybírat krémovější barvy". Představila jsem si sama sebe, jak se ploužím po parketu v šatech barvy paštiky a nadávám sama sobě, že jsem je nezačala hledat včas. Po depresi z toho, že budu mít hnusný šaty, jsem si řekla, že pokud opravdu nebude na výběr, sáhnu po něčem odvážnějším.
V hlavě se mi odehrál scénář toho, jak v rudých šatech vtrhnu na parket, zatímco se na mě strhnou světla všech reflektorů a muži budou z mé oslnivé krásy sbírat čelisti z podlahy. Ha ha.
Když jsme přišli, opravdu nebylo moc na výběr. Pro jistotu jsem poprosila o to, abych si mohla zkusit ty červené šaty z výlohy, načež jsem byla opravena, že jsou skořicové. Jako první jsem si zkusila krásné bílé šaty.
"Ale já nechci bejt mainstream." mlela jsem tu svou, zatímco mi paní šněrovala šaty. Po chvíli na mně konečně korzet držel a já vyšla z kabinky.
"Ještě před chvílí to bylo takový malý miminko…" řekla mamka se slzami v očích a mě to přišlo hrozně roztomilý. Když jsem se viděla v zrcadle, chuť se lišit rázem zmizela. Měla jsem vybráno.
"Jako nevěsta…" řekl kdosi z personálu a já se musela usmát. Jako by mi četli myšlenky…



A kdyby

25. října 2016 v 20:12 | Kira |  Poezie
Občas se na sebe
dlouze dívám do zrcadla
komu jsem kdy ublížila
komu jsem kdy pomohla
komu jsem kdy byla
k něčemu
zvládla jsem někdy
něco bez chyb?
Jsem skládačka,
která postupně ztrácí dílky
jeden po druhém.
A kdybych tenkrát
(ač s velkou nevolí)
při cestě ze školy
skončila pod koly,
možná by bylo všem líp.

Dostala jsem panickej záchvat v tvý koupelně

23. října 2016 v 20:20 | Kira |  (Nejen) tramvajové romance
Má spřízněná duše a nejlepší přítel Madame Luc dnes vymyslel skvělý experiment, který tu s vámi chceme sdílet. Možná se to vymyká tomu, co tvořím normálně, ale to surrealično mě pohltilo. Pohodlně se usaďte a přečtěte si jeho část příběhu z pohledu Lilith, a ten můj, jenž vám sdělí Cory.

Hvězdy se skláněly mezi půlnocí a nekonečnem. Lilith vedle mě seděla v mokrý trávě a v ten moment na světě neexistovalo nic, co by do mýho života dokázalo vnýst tolik klidu. Někde na konci louky zhasínaly světlušky; asi z deprese, že hvězdy a Měsíc budou vždycky zářit víc, než ony. Jako Lilith a já.
V dáli se ozýval ruch města, jako by tím nezmírajícím počtem těch, kteří hledají a krvácejí vznikalo jedno obrovský, zjizvený srdce, jehož zvuk teď čeřil vlhkej vzduch temný noci. Jednotlivá světla ubírala obloze její magickou krásu. Jako by to vycítila, z čistý oblohy se snesl blesk - vylekaně jsem Lilith chytila za ruku - a město zhaslo.
Rozevřela víčka, jako by se probudila ze snu, a já rychle ucukla zpět. Otřásla jsem se. Zadívala se na mě a já si přejela prstama po zjizvené paži.
Chvíli jsme tam takhle seděly a v ten moment jsem si přála, aby celej svět zůstal ve tmě. Celá galaxie na nás shlížela a Lilith měla v očích něco hrozně zvláštního. Měla jsem nutkání zeptat se jí, ale slova mi zmrzla na rtech. Místo slov jsem jen zašeptala něco nesrozumitelnýho a přemýšlela jsem, jestli je někde na světě nějaká další Cory s Lilith, a jestli se taky cítí tak zmateně. V duchu se najednou objevil můj kluk a začal svlíkat šaty nějaký blonďatý krávě. Z tý myšlenky se mi zauzloval žaludek. Lilith si všimla, že se něco děje.
"Je ti zima?" zadívala se na mě s něhou v očích a všechny ledovce uvnitř mě roztály.
Přikývla jsem. Chytila mě za ruku, jako by vycítila, že bych se sama sotva udržela na nohou, a táhla mě za sebou. Na jejích vlasech se třpytila rosa a všechny hvězdy ze závisti potemněly.

Rozsvítila světlo a já se na ni nechápavě zadívala.
"To je v pohodě, to je ze zdroje. Máme ještě pár hodin." řekla a znělo to jako zaklínadlo. Máme ještě pár hodin, hrálo mi v hlavě a z nějakýho důvodu to byla jediná jistota v mým životě. Stejně jako to, že jsem u Lilith doma. Seděly jsme celý rozklepaný vedle sebe na gauči, zatímco někde v paralelním vesmíru na mě můj kluk čekal a četl si knihu. Ale tohle byl ten skutečnej, zkurvenej vesmír, kde mě podváděl, zatímco jsem se řezala v kabinkách obchodních domů, protože tam se vás nikdo neptal, co vám je. Jen "paní, máte na sobě skvrny, " a šli dál. Všichni byli apatičtí až na mě, a to bylo důvodem mý věčný zkázy. Kdybych si dokázala jen sbalit věci a odejít... přestat přehlížet, že s těma holkama...

"Cory? Cory!" ozýval se Liliin hlas z dálky.
Zaplavilo mě horko. Moje rozedřený srdce se chtělo roztříštit, ale mělo sílu jen na to, aby se odíralo o žebra a vydávalo zvuky umírající velryby. Nemůžu dýchat. Nemůžu dýchat.
"Cory!" křičela Lilith a byla tak krásná.
Přemýšlím, kde jsi a s kým. Lituju, že jsem si s tebou někdy něco začala. Jsem tak ošklivá. Jsem nic.
Lili se na mě dívá, jako kdybych umírala. Strašně bych si přála se do ní vpít a být taky tak krásná. Možná, kdybychom obě zmizely, byl by to šťastnej konec pro nás pro obě. Mám strach. Je mi tak slabo, že sklouzávám po sedačce jako mrtvej tuleň. Lili mě najednou chytá, jako by tohle celý byl béčkovej film o nějaký ženský superhrdince. Netuším, jestli mě nesla, nebo jsme jen šly, ale po chvíli jsme se ocitly v koupelně a já jen ležela na studenejch kachličkách a brečela. Slzy mi vytvářely na stropě nádherný obrazce jako rosa na vlasech Lilith a přísahala jsem, že bych takhle dokázala umřít.
Lilith se nade mnou sklonila a její teplý dech mě zahřál na tvářích.
"Cory, máš žízeň?"
Letargicky jsem kývla a ona mi opatrně přiložila sklenici červeného k ústům. Vpíjím se do tebe a ty do mně, projelo mi hlavou a rukama jsem se zapřela o zem. Všechno se rozhoupalo a já sebou praštila, zatímco se moje ruka rozbila o kachličku. Lilith vzala moji ruku a políbila mi krvácející ránu, jako by mě chtěla zahojit. V tu chvíli jsem měla nutkání ji políbit, stát se jí, stát se jednou. Ale byla jsem tak slabá. Ležela jsem a ona se mě snažila zvednout. Přála jsem si být tak silná jako ona, přála jsem si, aby byla taky tak slabá, přála jsem si, abychom si byly rovny.
Zvedla mě a začala napouštět vodu do vany. Vzala mě do náručí, jako kdyby mě měla naposledy zachránit.
Obě jsme pak seděly v horký vaně a moje krev barvila vodu do růžova.

Tričko se přilepilo k jejímu tělu a já se snažila uhýbat pohledem. Nad námi svítila barevná světýlka, která jsem jí kdysi dala. Chvíli jsem si prohlížela, jak se blikající světla odráží na hladině. Pak jsem se na ni podívala. Z jejích očí bych vyčetla každou její vlastnost a každý kout její duše a najednou jsem se cítila hrozně krásně, protože ona byla krásná celou svou bytostí. Seděla tu vedle mě s mokrými vlasy a legračně vystouplými bradavkami a na rtech měla víno (nebo mou krev). Bylo mi tak nádherně a tolik jsem jí chtěla říct, že jí miluju, když mi došlo, že to říct nemůžu. V tu chvíli jsem začala znovu plakat a ona mi jen podala sklenici s vínem.
"Já tě chci milovat." řekla jsem s pláčem a bránila jsem jí, aby mi dál nalívala. Ona se do mě ale přesto snažila nalít celou sklenici s takovou vervou, že jsem sebou škubla a ona mě celou polila. Tmavá tekutina mi stékala po mokrém tričku a Lilith se na mě podívala jako na člověka, který umírá. Přisunula se ke mně a vlna vody mě posunula až ke kraji vany. Sklonila se nade mě a začala z mé klíční kosti slíbávat víno. Jako bych zase vnitřně ožila. Světýlka se rozzářila a já vnímala jen ji a tu vodu.
"Lili" vzdychla jsem.
Chci tě milovat, chci být tvá, ale my nemůžeme, nemůžeme, Lili.
Lili se mi zadívala do očí. Můžeme, říkal její pohled.
"Jak?" zašeptala jsem.
"Napij se." řekla mi.
A tak jsem pila. Obě jsme pily.
Sundala mi tričko a já ho sundala jí.
Celej svět až na tu vodu a světýlka a nás dvě přestal existovat. Lili mě políbila a všechno temno v mým životě zaniklo. Démoni se zkroutili v žhnoucí agonii a zůstaly tu jen ty světýlka a chuť vína na Liliiných rtech. Dnes v noci jsme obě přicházely o rozum, Lili a já na poslední vlně. Hladila mě, jako by mě mohla celou vyléčit, zjizvenýma rukama hladila ty moje. Stávaly jsme se jednou v nekonečný apatii času. Nikdy jsi mi nebyla blíž. Cítila jsem, jak ztrácím kontrolu nad svým tělem.
"Lili, já tě chci milovat."
"Cory, máme ještě pár minut." řekla a já jsem pochopila.
Políbily jsme se. Líbaly jsme se, jako by to bylo to jediné, co nám zbylo. Líbaly jsme se a nechaly jsme za sebou ten svět, kde by nás všichni nenáviděli pro to, jak se milujeme. Světýlka zářila víc a víc a když jsme se k sobě z posledních sil přitiskly, vybuchly v ohňostroj.

Staly jsme se jednou a pak jsme klesly pod hladinu.
A mohly jsme se milovat.
Napořád.

Podvedený

22. října 2016 v 20:35 | Kira |  Poezie
Měl nevyspalé oči
jako by půl života probděl
a všechno hezké v něm usnulo.
Pak zvedl telefon.
"Mě to nezajímá.
Jdi do háje, Moniko.
To, co jsi udělala,
to už nevrátíš."
A jeho hlas
nasáklý pivem
se s ním vykolébal
z tramvaje;
kdo ví, kam šel -
v igelitový tašce nesl
všechno, co mu z těch let zbylo
a jeho oči, tak unavené
doufaly, že jen spí;
kdo ví, kam šel -

za Monikou? Určitě ne.

Podivíni kolem nás

22. října 2016 v 18:03 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Venku prší a moc ráda bych napsala, že piju čaj, aby to znělo poeticky, ale jsem moc líná na to ho udělat.
Dnes jsem jela s bráškou do KFC, protože jsme hříšní vyznavači kuřat a ani jeden z nás netloustne (úžasná kombinace).
Nastoupili jsme do tramvaje a po nějaké době přišli i dva muži, z nichž jeden vyznával životní směr "nemám sluchátka, ale i tak budu poslouchat hudbu".
Sice jsem už dávno vyrostla z věku, kdy jsem všechno, co jsem neposlouchala, hejtovala, ale i tak stále existují hudební styly, které mi vůbec nesedí. To, co vycházelo z telefonu onoho člověka do té skupiny bezesporu patřilo.
Nedokážu ten styl popsat. Je to něco, co žádný nástroj není schopný vyluzovat a pořád se to opakuje, jako kdyby vám tím chtěli vymít mozek. Je nutné podotknout, že tramvaj byla plná důchodců.
"Nemáte sluchátka?" zeptal se někdo velmi unaveným a viditelně otráveným hlasem.
"Nemam." odvětil DJ nezaujatě.
"On je na pauze!" zastal se svého kolegy druhý a zbytek jízdy jsme opět poslouchali ten hudební klenot, ovšem lehce ztišený.

Když jsme s bráškou vyšli z tramvaje, shodli jsme se na tom, že pouštět hudbu v dopravních prostředcích je hodně neohleduplný čin, zvlášť, když nemáte hudební vkus nebo alespoň trochu empatie.
Konečně jsme prošli dveřmi KFC a když jsme se dostali k pokladně, známá dvojice tam stála a jejich show zněla tentokrát "na plný pecky". Dívky u pokladen zadržovaly smích a s nervózními úsměvy se přes hlasitou hudbu snažily domluvit s těmito dvěma muži, kteří byli nejspíš cizinci, jelikož jim svá přání ukazovali na prstech.
Když si objednali, byli nejspíš tak potěšeni, že už nepotřebovali hudební podkres.
Já a můj bráška jsme si velmi oddechli.

Využili jsme toho, že jsme ve větším městě a rovnou jsem koupila dárek k bráškovým nadcházejícím narozeninám. Po tom, co jsem mu ho předala, jsem si vzpomněla, že ještě potřebuju jednu věc v obchodě. Když jsem zaplatila, bráchovi jsem podala kytku, kterou jsem koupila, dávala jsem si věci do peněženky a začala jsem odcházet, protože jsem instinktivně počítala s tím, že mi brácha tu věc vezme. On ale pořád tahal s sebou kelímek z KFC a tu moji kytku. Po chvíli slyším od pokladny:
"To není naše."
"Tak čí to je?" Polil mě ledový pot.
"SLEČNOOOOO!"
Proboha.
Všechny ty prodavačky a možná i celá ta fronta se začala hrozně smát a já se celá rudá vydala zpátky k pokladně, můj brácha neobratně za mnou, abych si vyzvedla svůj nákup a dva kamiony potupy. Pak jsem se ladně zrychleným krokem vydala pryč z obchodu.
"Co jee?"
"JDEME." řekla jsem chladně a doufala jsem, že se přestanou smát.
Když jsem se venku dostatečně uklidnila a přestala se červenat, rozhodli jsme se, že pojedeme domů.

V tramvaji jsme si stoupli ke dveřím a za námi se ze skupinky zajímavých existencí ozývaly zajímavé zvuky. Brácha zadržoval smích a já se snažila identifikovat zpěv daného mladíka, neboť zprvu to znělo trochu jako jódlování, v další chvíli jako pokus o indickou hudbu. Pro jistotu jsem se snažila vytěsnit tento jev a místo toho jsem jen hleděla z okna. Po chvíli tato skupinka vystoupila a když se tramvaj rozjela, naskytl se mi pohled na pěvce a jeho věrné následovníky.
Měl hrozně zvláštní obličej, takový podivně široký, a jak jsem si ho tak prohlížela, všiml si mého pohledu.
"Ahoooj lááááááááááááásko!" zvolal a mlaskl rty.
Tramvaj díkybohu zrychlila.
"Kdo to byl?" zeptal se udiveně bratr.
"Kdybych věděla.."

Prosící

20. října 2016 v 19:38 | Kira |  Poezie
Pomozte mi
Operace srdce
Pár drobáků cinklo o misku
v jejích roztřesených rukou
a dál tam klečela
v tom chladu
na mokré ulici
a nikdo to neviděl
všichni jen procházeli
do svých vyhřátých domovů
aby si mohli stěžovat na svět

...kdo z nich vlastně potřebuje
operaci srdce?

Šestý

16. října 2016 v 21:40 | Kira |  Dopisy panu X
Jsou to už hodiny, co jsi pryč, ale pořád jsem si nedokázala plně připustit, že dnes nebudu usínat po tvém boku. Bezcílně bloumám po domě, jako by mi něco chybělo, a pořád za sebou slyším tvé kroky. Ztrácím se v řídkých myšlenkách a hledám tě v každé místnosti, jako kdyby mi ten bezpočet otevřených dveří mohl slíbit dalších pár minut s tebou. V mém pokoji doznívá tvoje vůně a mě pohlcuje prázdno tak hladové, až téměř pochybuji, že ze mě něco zbyde.
Ležím na tvojí straně postele, jako bych ti tak mohla být o něco blíž, a snažím se vybavit, jaké to bylo tě držet za ruku.
Jsme jako ta dvojice v klipu Blink-182, co se miluje přes sklo.
Oba budeme neklidně usínat a závidět všem, co můžou žít své životy v blízkosti toho druhého.
Miluju tě tak moc, že nemám co dál říct.
Chybíš mi.

Tvoje Kira

Taneční: Jak jsem přišla o iluze

9. října 2016 v 16:29 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Myslím, že vás radši ušetřím omluv za to, že jsem posledních pár měsíců skoro nepsala a přejdu k článku. Víte, občas se prostě stane, že na něco zapomenete jako na starou svačinu v batohu a vzpomenete si na ni teprve potom, co tašce narostou nožičky a vy ji s křikem a kolíčkem na nose naháníte po bytě s koštětem v ruce. Chystám se tedy svůj prohřešek napravit a znovu se vrhnout do psaní. Přeci jen je blog něco jako moje dítě a nesmím ho zanedbávat.

Kdysi dávno jsem chodila na břišní tance. Krom toho, že jsem nikdy nebyla pohybově nadaná, mi břišní docela šly. Možná, že o tom někdy napíšu samostatný článek a ukážu vám moji příšernou fotku v kostýmu. Ale jen možná!
Zkrátka a dobře jsem se rozhodla, že v životě občas nadejdou momenty, kdy se základní dovednost tance bude hodit. Přeci jen, až nastane má svatba a dojde na první tanec ženicha s nevěstou, nevím, zda by maminky a babičky ronily slzy nad tím, když bychom na parketu předvedli makarénu nebo kuřecí taneček.

Do tanečních jsem šla bez partnera a bez očekávání. Když jsme se tedy všichni usadili a nám dívkám se naskytl pohled na dav kluků v oblecích (neboli roztomilá tučňáčí armáda), došlo mi, že se mi to opravdu nezdá a že jsem odkázána jen na to, zda někdo přijde a zachrání mě. Jako by mistr věděl, nad čím přemýšlím, vyhlásil pánskou volenku a kluci se rozeběhli na lov partnerek. V ten moment se mi vybavil výrok tučňáků z animáku Madagaskar - "Smát se a mávat, hoši." a upřímně jsem doufala, že si mě nevybere někdo o hlavu menší, než jsem já. Naštěstí pro mě přišel dosti vysoký mladík na to, abych se při tancích necítila jako muž já - přeci jen, droboučký partner ve vás probudí jakousi ochranářskou tendenci. Poté proběhl klasický small talk - omluva předem, kdybych to kazila nebo ho zašlápla je v mém případě nezbytná.

Co mě tedy na tanečních překvapilo?

První věc, podpatky. Já se svými 174 centimetry je opravdu nosit nepotřebuji, ale jelikož by žádná slečna ani v těch nejkrásnějších šatech neoslnila lidi na parketu tím, že by tančila v holinkách, jsou jaksi povinné. Hodinu za hodinou jsou moje nohy nuceny si zvykat, ale stále není úplně jednoduché v nich všemožně poskakovat, zvlášť, pokud je váš partner tele, nebo jste tele vy sama. Pak je to dvojnásob vražedná kombinace. Další věcí je, pokud někomu dupnete na nohu. Mně se to povedlo jen dvakrát a nikdy to nebyl můj partner, ale vzhledem k přeplněnému sálu bylo jaksi nemožné nezranit nikoho kolem nebo nevrážet do jiných motajících se dvojic. Pro jistotu si přibalte obvazy a škrtítka, kdyby bylo potřeba amputovat někomu chodidlo po tom, co jste mu ho prošlápli.

Druhá věc, dámská volenka. Když mistr zvolal "dámská volenka!", všichni panáčci mi začali v hlavě ztřeštěně pobíhat, vrážet do sebe a vzájemně se ptát, co teď. Pro holku, co s nikým není domluvená a zároveň se bojí, že na ni nikdo nezbyde, je dámská volenka docela krušný okamžik. Představa, že stojím v koutě a tančím se židlí, zatímco na ni zamilovaně koukám, se mi moc nepozdávala. Vyrazila jsem tedy rovně vpřed, se snahou přes nestabilní podpatky udržet důstojnou chůzi, a nakonec jsem si vzpomněla na kluka, co se mnou při jedné hodině konverzoval a neustále mě rozesmíval. Od té chvíle jsme se vzájemně zachraňovali, až jsem mu nakonec nabídla, zda tuto tradici nezachováme. Díky bohu přijal mou nabídku. Nevím, jestli bych přežila další motání se v davu kluků se snahou najít někoho vyššího, než jsem já.

Třetí věc, polka. To není tanec, to je pekelný kardio. Vždycky, když nám asistenti předvádí tanec s ladností antilopy, vypadá to tak snadně a všechno do sebe zapadá. Potom se postavíte čelem k partnerovi, který pomalu ani neví, za co vás má chytit, řeknete si "to zvládneme", a pak začne hrát ta nejhorší dechovka, kterou jste kdy slyšeli, umcaca, umcaca. V momentě, kdy se tomu začnete smát, vás také samozřejmě mistr pobídne a vy musíte tančit. S partnerem tedy začnete poskakovat s horlivostí jelena v říji a po minutě už z vás teče pot a přemýšlíte nad tím, zda to může být horší. Vtom začne partner vtipkovat, oba se začnete smát a pokud jste to nekazili doteď, zaručím vám, že v tento moment to začne. Mistr milým hlasem řekne "Máte se u tance přeci uvolnit!" a já si představím, jak odkopávám lodičky někam na druhý konec sálu a spokojeně odcházím domů. Pokud máte štěstí jako já a váš partner vás díky dobrým reflexům zachraňuje od bolestivých srážek, můžete si být jisti, že odejdete jen s malými následky. Pokud se v půlce písně s partnerem rozbrečíte a nebudete moct dál, nezoufejte. Máte na to právo.

Čtvrtá věc, vpravo? Vlevo?
Je jedno, jestli propadáte, nebo jste novodobý génius, ale kroky si prostě plést budete. Někteří to řeší tím, že celou dobu koukají do země na nohy, jiní si nahlas či potichu opakují, další počítají. A na některé nemá vliv nic. Občas dojde k osvícení obou partnerů a chvíli se daří, dokud do vás někdo nekopne, nebo nemusíte prudce změnit směr. V mém případě se opět začnu smát narážkám partnera a pak už jen tančíme za mého "promiň, zase jsem to zkazila."
Vtipné je, že při nějakém z tanců (nechtějte po mě vědět kterém) musí k sobě být partneři přitisknuti. Samo o sobě to tak složité není, když se díváte na vzorovou dvojici, jak plachtí sálem, ale když jste dívka a pokusíte se dodržet zadání, kluk pak většinou začne motat nohy. Ve školce nás ty strany měli naučit líp.

Pátá věc: Stejně vám přijde, že nic neumíte.
Jste nervózní z každé hodiny a když někdo zmíní název tance, nedokážete si ho s žádnými kroky spojit? Nezoufejte, já taky ne. Když se takhle vracíte domů, zatímco vaše chodidla zpívají labutí píseň, jste hladoví, zpocení a vyčerpaní, a přemýšlíte, jestli vůbec stálo za to platit tolik peněz za něco, co jste zatím očividně moc nepobrali. Neztrácejte naději! Dokud taneční neskončily, čeká vás ještě mnoho překvapení a příjemných zvratů! (Až na ty amputace. Na to si dejte pozor.)
A pokud se naopak cítíte, že tancujete dobře, gratuluji! Nenechte si to nikým vzít!

Co se týče mě, v úterý mě čeká první prodloužená. Nejsem nervózní, jen přemýšlím, jak se do sálu nacpou lidé téměř ze dvou lekcí a k tomu jejich pyšní rodiče. Přinejhorším si nechám narůst křídla a zdejchnu se. Přeci jen, vždyť zase o tolik nejde.

Mějte se krásně!
Vaše Kira