Září 2016

Překrásná tragédie

28. září 2016 v 17:17 | Kira |  Poezie
Madame Luc. Pro tragédii, která bude vždycky překrásná.

Jsi trpící na skalním převisu,
jsi úsměv na prahu krásných snů,
jsi plamen sám sebe sžírající,
jsi láska, co umírá po přeslici,
jsi příklad, co nelze vypočítat,
jsi naděje pod hořem tiše skryta,
jsi něha, co všechny pohání,
jsi srdce, co dáváš do dlaní,
jsi duše, co po duši má hlad,
jsi nikdy, co chce být napořád,
jsi smutek, co slzy marně shání,
jsi vztek, co doufá v milování,
sám před sebou chceš se schovat
a i tak tě nejde nemilovat.

Cizí

15. září 2016 v 16:45 | Kira |  Poezie
Seděl na konci autobusu
a nechal svět, aby jím zmítal.
Seděl tam kam většina nedohlédne
tvářil se
bože tvářil se tak smutně
asi je to zlé
možná ho doma nikdo neobejme
prosím vás
zachraňte toho muže
vy, co ho znáte
a nehledíte na něj skrz sklo
jako cizinec nezmůžete nic
jako cizinec jen vidíte smutné tváře
ale není na vás je rozesmát.
Proč jsme si všichni
tak cizí?
Proč je přehlížíme
proč jim prostě nepodáme ruku
když právě ti cizí
jsou nám někdy vlastně blíž?

A už propadám!

10. září 2016 v 15:18 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Zrovna, když jsem kreslila životní cyklus zelené řasy, v sobotu, kdy se lidé schází a užívají si volného dne mi došlo, že nemám kamarády.

Řekla bych, že vám dlužím shrnutí posledních dní; zvlášť, když pro mě škola většinou představuje studnici nápadů a nových příběhů. Vy, co sem chodíte častěji, asi víte, jak jsem se těšila na to, až budu moct zase trapasit mezi lidmi a neprospat polovinu dne v posteli, zatímco mají ostatní mnohem lepší věci na práci. Moje nová třída mě moc překvapila - jsou vstřícní, nekonfliktní a o hodinách se chovají jako civilizovaná stvoření - víte, jak krásný je to pocit?
Třídní profesor také nezklamal, neboť tasí jednu hlášku za druhou a musím se opravdu snažit, abych se nesmála nad limit. Co se týče dalších profesorů, jsem nadšená, hlavně co se týče našeho češtináře, protože zvedá daný předmět na úplně jiný level. Řekli byste si, jo, všechno je perfektní.

BYLO.

Duhová

9. září 2016 v 18:55 | Kira |  Příběhy
Už zase jí čumím na zadek, pomyslela si Naia, když odvracela zrak od ženy stojící v autobusu. Všichni se tvářili unaveně a apatie jim v očích zanechávala tupý lesk. Hodinky ukazovaly 17:06. Zadívala se z okna a protřela si rukou spánky. Nějakou dobu se necítila ve své kůži. Žena, na kterou předtím zírala, vystoupila z autobusu a padla kolem krku nějakému muži.
Naia se ušklíbla a pomyslela na manžela, který se měl za dvě hodiny vrátit.
Když otevřela dveře jejich bytu, všimla si zakutálené lahve na podlaze a s odporem ji zvedla. Pach zvětralého piva ji praštil přes nos a projel jí až do spánků, kde zapulzoval jako žhavá čepel nože. S povzdechem ji odnesla k těm ostatním a začala vařit Markovu oblíbenou večeři. Po pár letech manželství žena už ví, jak potěšit svého muže, Naie to ale čím dál víc protékalo mezi prsty. Všechno.
Vzpomněla si, jak se s ní kdysi miloval na kuchyňské lince, sotva ji sestavil. Kolik času od té doby uplynulo?, přemýšlela a snažila se dosáhnout na kořenku na vrchní poličce. Zvenku se ozvala rána. Naia sebou trhla a zavadila rukou o hrníček. Jak se roztříštil o podlahu, věděla, že její manžel bude protivný. Bude to chtít víc piva, pomyslela si těsně před tím, než se jí do nohy zaryl střep.
"Do-" sykla, ale ovládla se a přijmula bolest. Tak už to v jejím životě chodilo.

Mark byl věčně nespokojený muž, a Naie to začalo docházet právě při oné večeři.
Hlasitě přežvykoval její lasagne a u toho si četl jakýsi časopis. Při čtení se mu vždycky dělaly vrásky na čele, stejně jako když se soustředil nebo chtěl další pivo. Naia si pohrávala se sklenkou vína a narůstající nespokojenost ji donutila promluvit.
"Marku?"
"Hmm?" zamručel a nespustil oči z časopisu.
"Mohl bys to odložit, alespoň když jíme?"
Mark se ušklíbl a mrštil časopisem do prostoru. Naia už byla na jeho teatrální projevy zvyklá, ale i tak sebou lehce cukla. Jejímu manželovi to nejspíš jako zadostiučinění stačilo a spokojeně si upil z láhve.
"Jak bylo v práci?" snažila se zahájit konverzaci s milým úsměvem.
Mark neurčitě zabručel. Naia si upila ze sklenky vína.
"Dneska jsem se zranila."
Zvedl oči a přeměřil si ji pohledem.
"Vypadáš v pořádku." poznamenal s plnou pusou.
"Šlápla jsem na střep z hrníčku."
Mark ztuhl a zadíval se na ni velkýma, překvapenýma očima.
"Dohajzlu, ženská, byl to náš svatební dar! Umíš ty vůbec na něco šáhnout a nerozbít to?"
Naia se nadechla a snažila se mít situaci pod kontrolou. On se přeci brzy uklidní a-
"-a válí se doma. Víš jaký to je, těžce vydělávat na živobytí? Kdybys věděla-"
Vypadá legračně, když na mě řve, jako naštvanej tuleň, pomyslela si a ta představa ji donutila vyprsknout smíchy. Její manžel zuřil. U rtu měl boloňskou omáčku a na tváři svůj "já jsem tady vedoucí" výraz, ale nikdy jí nepřipadal komičtější.
"Místo toho tvýho smíchu bys mi měla vyžehlit košile. Dneska na poradě jsem vypadal jako vandrák. Naštěstí pro mě mají pochopení pro chlapy, kteří si vzali neschopný ženský." začal Mark a vidličkou seškraboval zbytky lasagní do koše.
Naia jen seděla a dívala se na něj.
"A víš co, nedá se to žrát." řekl a odešel do obýváku.
Naia se nadechla a snažila se přijmout bolest. Tak to v jejím životě přeci chodí, nebo ne?
"Hej, dones mi sem pivo. Dělej, než to začne."
Nádech, výdech.
"Sakra ženská, pohni zadkem."
V klidu, Naio, jen přijmi-
"Naio!"
jen přijmi-
"Dohajzlu, kde je to pivo?"
-sebe. Naia se zvedla a popadla klíče od bytu. Když se za ní zavřely dveře, Mark se v křesle překvapeně otočil a úplně zapomněl na to, že jeho tým vyhrává. Když hra skončila, jeho žena byla stále pryč. Něco mu říkalo, že se asi jen tak nevrátí.

Když zaklepala na ony dveře, cítila strach, nervozitu a zároveň úlevu. Chvíli přešlapovala na staré rohožce, dokud se dveře neotevřely.
"Ahoj, Naio."
"Ahoj, Annie."
"Co tu děláš?" zeptala se rozcuchaná žena v dlouhém županu.
Naia se usmála. Přistoupila k Annie blíž.
"To, co jsem měla udělat už dávno." zašeptala a políbila ji.

Něco jí říkalo, že se k Markovi asi jen tak nevrátí…

Roztřesená

6. září 2016 v 22:11 | Kira |  Poezie
Moc se bojím
abych usnula
a příliš se děsím
zůstat vzhůru.
Moc unavená,
moc bdělá;
obejmout,
jen to bych chtěla...