Srpen 2016

Můj první pohovor

30. srpna 2016 v 12:02 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Vlastně ani nevím, jak se mi podařilo neukoktat se k věčnému zahanbení.
Usiluji o brigádu hostesky, peníze navíc se vždycky hodí a finanční nezávislost na rodičích zní ještě líp. Přeci jen, v jistém věku už člověku (většinou) přijde blbé chodit k rodičům se slovy "potřebuju peníze/nemáš stovku?/dostanu kapesný?"

Po noci, kdy jsem nemohla usnout, mě budík úspěšně probudil v 5:30. Přísahám, že bych v tu chvíli dala ledvinu a dva litry krve za to, abych mohla ještě spát. Musela jsem vstát hodně brzy, jelikož jsem po ránu zvláštním způsobem zpomalená. Stihla jsem do sebe dokonce i hodit čaj a v 7 hodin jsem už nastupovala do tramvaje.

Nastal první problém. Automat v mém vagónu nebral padesátikoruny. Začala jsem se potupně vyptávat cestujících, jestli nemají drobné za padesát, až se ozval příjemný hlas sympatické dívky, která mi dala peníze se slovy, že jí to vrátím, když se třeba zase někdy potkáme. Polovinu cesty jsem jí děkovala (není nic krásnějšího, než obnovení víry v lidstvo) a dvacet minut před časem pohovoru jsem už stála před budovou.

Kupodivu jsem nebyla vůbec nervózní, popravdě jsem se tam docela těšila. Když mi ale otevřela nádherná paní, vyvedlo mě to z míry, a ani vlastně nevím proč. Byla tak profesionální. Posadila jsem se v její čisté a útulné kanceláři, podali jsme si ruce a než jsem se nadála, odcházela jsem.
Zítra tam jdu zas, prý si mě trochu prozkouší. Nevím, z čeho jsem na nervy víc, jestli z toho, že nevím, co mám čekat, nebo to, že jsem toho ze sebe nedostala tolik, kolik jsem chtěla. To, že tam znovu jdu, ale beru jako dobré znamení.

Mám takovou radost!
Možná budu mít práci!
Budu částečně nezávislá!
Budu si moct konečně koupit noční stolek!

A víte co, jsem na sebe vlastně celkem pyšná. Docela mi to slušelo, i přes odpor jsem na sebe dokázala napatlat řasenku, přišla jsem včas, nekoktala jsem, nezakopla jsem, nezačal mi zvonit mobil, a pozvali mě na další den.
Pomalu ale jistě mířím do světa dospělých.
Přeci jen, v sobotu mi bude 17.

Přejte mi zítra štěstí!
Vaše Kira

Tři hodiny třicet tři minut ráno

26. srpna 2016 v 3:33 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Nemůžu usnout a je to svým způsobem krásný. Sedím v okně a užívám si částečný výhled na hvězdy. Nebe je tak nádherné, až mě trochu bolí, že vám ho nemůžu ukázat a před zraky vám vyskládat všechny galaxie. Balancuju na parapetu a užívám si vůni nočního vzduchu. Je v ní všechno, po čem obyčejný snílek touží; padající hvězdy, náznak lesa a budoucnost schoulená někde v přítmí pouliční lampy.



Nemůžu dýchat

21. srpna 2016 v 13:56 | Kira |  Poezie
Nemůžu dýchat,
všechny úsměvy potemněly,
v dáli žadoní žebrák o něhu;
naděje zapadlé někde pod postelí
zatímco smutek koluje v oběhu.
Občas tváří se, že mi rozuměli,
i tak je dobré zůstat ve střehu;
nikdy nevíš, kdy ti přítel sdělí
že jsi sám.
A to je konec příběhu.

Nemůžu dýchat.

Polib mě

20. srpna 2016 v 8:08 | Kira |  Poezie
Polib mě, jako by to mělo být naposled.
A v očích tvých - už co nevidět -
budu moct hledat naše štěstí.
Polib mě, jako by to mělo být věčně.
A možná jednou - někde na pelesti -
kde naše sny budou tiše tkvět,
tam, - až se to zdá neskutečné -
budu ti moct vlíbat na zápěstí
příběh, jak jsi mi změnil svět.
Chytni mě, jako bys chtěl odletět.
Polib mě, jako bys mě měl.
A možná jednou, někde na náměstí,
až se smutek hodlá odmlčet,
možná tam té jedné mladé slečně
vlíbáš tu krásnou větu vět.
Polib mě, jako bys moc chtěl
...můj anděli bez křídel.

Taková ta vysmátá trojice

18. srpna 2016 v 16:53 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Chtěla bych se s vámi podělit o jednu konkrétní příhodu, která se mi stala, když jsem letos v létě konečně potkala mého nejlepšího kamaráda (Madame Luc) a jeho neteř, úžasnou a roztomilou Meecandu. Byl to vskutku den plný zážitků, nepamatuji si, že bych se s někým tak nasmála, jako s touhle dvojicí. Utratili jsme neskutečnou částku v KFC, nesčetněkrát jsme se ztrapnili a udělali jsme tolik strašných fotek, že mě budou do smrti strašit.




A teď k té příhodě. Když jsme skončili s fotkami u koule (řidiči projíždějících aut měli jistě problém soustředit se na vozovku), rozhodla jsem se, že jim ukážu park, usadíme se na lavičku a budeme si prostě povídat. Za hlasitých výbuchů smíchu jsme se konečně dostali k lavičce ve stínu a usadili se.
Po pár neúspěšných pokusech udělat hezkou fotku jsem si všimla, že okolo parku prochází policisté, a upozornila jsem na to zbylé osazenstvo lavičky (přece jenom, muži v uniformách, chápete). Policisté se zprvu vydali po pěšině, která směřovala pryč z parku, a když jsme na ně po chvilce zapomněli, všimli jsme si, že míří k nám.

Při pohledu na jejich ošacení a kamenné výrazy mi došlo, že nám asi nikdo nechtěl udělat radost pánským striptýzem, a tak jsem je slušně pozdravila, když se ocitli před námi.
Páni policajti se ovšem zastavili a s pohledy "zatýkáme vás za vyvraždění půlky zeměkoule" se nás ptali na užívání návykových látek. Lehce jsem se polekala - že by je na nás někdo zavolal? Vždyť jsme takový bordel nedělali.. nebo ano?
Odpověděli jsme, že nic neužíváme, načež odvětili, že drogami myslí TAKY MARIHUANU, jako kdybychom před sebou měli konopný sad a z vlasů nám trčely zelené listy.

Když uplynulo pár okamžiků a policisté stále kupodivu nedostali doznání, že jsme totálně sjetí, rozhodli se nám zkontrolovat doklady (a to už nás úsměvy přešly), vytáhla jsem kartičku zdravotní pojišťovny, jelikož občanku díky svému umění ji ztrácet s sebou raději nenosím. Přeci jenom, kartička z jógy by jim toho řekla míň. Nadšení zrovna neprojevili, a tak nám řekli, že by si rádi prohlédli naše věci.
V ten moment mě popadl čirý vztek. Já, jeden z největších slušňáků (uznávám, že za sebou mám pár věcí, na které nejsem zrovna hrdá, ale tím větší mám k alkoholu a podobným věcem odpor - viz článek) musím ukazovat policistům kabelku, jestli v ní neschraňuju nějakou tu Becherovku, pašovaného papouška z Brazílie nebo pervitinovou manufakturu. Výborně.

Agresivně jsem otevřela kabelku (nejvyšší a nejpohlednější policista se nade mnou sklonil) a postupně jsem začala vyndávat všechny věci - parfém, sluchátka, peněženku, a aby bylo skutečně vidět, že dále neukrývám něco podezřelého, otevřela jsem kabelku natolik, že kdyby uměla mluvit, nejspíš by křičela, že ji trhám vejpůl.
Stále se mu to ale zdálo málo a ukázal na vnitřní kapsičku na zip. S klidem buddhisty jsem otevřela vnitřní kapsičku, roztáhla ji a pronesla "A tady mám vložky."

Madame s Meecandou chytili záchvat smíchu, hezký policista s výrazem "dobře, tohle jsem nemusel vědět" odstoupil a já sledovala svoje kamarády, jak musí své nacpané batohy věc po věci vytahovat.

"Tady mám inhalátor, to mám na astma. A tady mám druhej inhalátor." Záchvat smíchu.
"No a tady mám rozdrobenou bábovku." Další záchvat smíchu. Policisté si stále drželi poker face.

Po důkladné prohlídce (divím se, že nás ještě neosahali) se s námi rozloučili a odešli, odkud přišli. Vtipné je, že cestou minuli dva kouřící puberťáky. Chvíli jsme seděli, zírali do prázdna a přemýšleli, jak se to vlastně seběhlo. Když jsme informovali rodinné příslušníky o tom, že jsme byli označeni za feťáky, tak jsme se na sebe smutně podívali.

"To opravdu vypadáme jako feťáci?"
"Tohle je urážka na cti!"
"Asi za to můžou moje vlasy." řekl Madame.
"Jo, můžou!" pronesly jsme s Meecandou a rozesmály se.


Po nějaké době z nás smutek z toho ošklivého nařčení opadl a vydali jsme se hlouběji do města, abychom stihli více trapasů a praštěných fotek. Myslím, že tahle zkušenost udělala ten den ještě nezapomenutelnějším, a musím uznat, že to byl snad nejlepší zážitek mých prázdnin. (A vůbec se sama sobě nedivím, že jsem brečela, když odjížděli)


"Bože, já jí držím za prso... panebože, a teď i za druhý! Éééé!"
(autentický citát Madame Luc při pořizování této fotografie)

Nejlepší přátelé jsou ti, kteří tě vždycky podrží.
Meecando, Madame, jsem šťastná, že vás mám! ♥

Vaše Kira

Za trochu lásky..

11. srpna 2016 v 17:35 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Víte, co se říká o romantických filmech a pornu? Že obojí u nás vytváří iluze, že nás potká něco podobného...

Sedím tu nad sklenicí Nutelly a potřebuju si vylít srdíčko. Je jedenáctého a prázdniny se chýlí ke konci. HURÁ! Zjistila jsem, že už přestávám mít ráda léto a tíhnu k ranému podzimu. Asi to bude mými narozeninami, ale začátek podzimu mi připadá takový vřelejší, než náružné, upocené léto. Ten podzim, kdy už večer začíná být zima, jakmile zapadá slunce a na vás padne stín. Nutí vás to zamilovat se. Zamilovat se do ranní rosy, která občas přechází v jinovatku, do listí, které září barvami, do oranžových paprsků, které působí, jako by slunce už nikdy nemělo vyjít. Nutí vás to vyjít ven a užít si tu vřelost, dokud nevyprchá úplně.

Cítím se fajn. Ale i tak je tu něco, co chybí, a vždycky chybělo.


Abstinence

7. srpna 2016 v 4:04 | Kira |  Poezie
Určitě teď spíš
poprosím noc, aby tě nebudila,
možná tě bude mít raději
a předá ti mé sny,
mně totiž nedá spát.
S nadějí čekám,
až si ránem budeme blíž
zas o další den.
Budu bdít, možná do svítání.
Vybavím si tvůj hlas
a oči, v nichž se toužím ztratit.
Jaká to muka, když jsi pryč!
Věř mi, nepřeháním,
co dala bych za pár chvil,
za hodiny tvého smíchu
a noci v tvém objetí,
za tvou přízeň, za tvé rty,
a za trochu touhy..
Co je překážkou?
Srpen.
Zlý. Krutý.
A strašně dlouhý.

Kulinářsky (ne)talentovaná

5. srpna 2016 v 17:42 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Pamatujete si na postavu Susan Meyerové ze Zoufalých manželek? Žena, která se vždycky dostane do nějakého trapasu či průšvihu, ale přesto zůstává neodolatelně roztomilá. A hlavně: neumí vařit. Přesto, že jsem už tak nějak přijala fakt, že jsem Susan Meyerová s přídavkem Bridget Jonesové, rozhodně nejsem beznadějná, co se týče vaření.
Nechci být jako ty ženské, co v pětadvaceti vaří příteli párky a čínské polívky z pytlíku. Pochybuji, že bych kdy byla schopná osmichodových večeří, zatímco by mi za ramenem souhlasně mručel Gordon Ramsay, ale moc bych si přála něco uvařit a sledovat, jak jídlo mizí z talířů za hlasitých projevů spokojenosti.

Rozhodla jsem se upéct cookies podle tohoto receptu, který mi doporučila kamarádka.
Víte, možná už znám pár důvodů, proč ze mě nikdy nebude kulinářská hvězda. Zaprvé, při vaření dokážu zaneřádit polovinu kuchyně, včetně lžiček, mističek, stěrek, prkýnek a podobného náčiní, a do úklidu se mi nikdy ani za mák nechce.
Zadruhé, jsem docela netrpělivá, a každému dojde, že to společně s vařením nejde k sobě. Já bych nejradši měla všechno hned teď, víte. Zatřetí, jsem zapomnělivá, a začtvrté, jsem roztržitá. Shrňme si to, jsem zkrátka Susan/Bridget v jedné osobě.

Díky mé zapomnětlivosti mi samozřejmě vypadlo vyndat včas máslo, aby mělo pokojovou teplotu, a jelikož musím mít všechno hned teď, rozhodla jsem se ho zkrátka zpracovat vidličkou. Jak jsem se ale zabrala do rozmačkávání tvrdého másla, vypadlo mi, že potřebuji necelou polovinu. Šťastně jsem tedy patlala máslo, přidala cukr a sypkou směs, čokoládu, a jala se klást těsto na plech a šup s ním do trouby. Zatímco jsem čekala u Simpsonových a představovala si, jak asi budou sušenky chutnat, zapípala trouba a já přiběhla, abych byla svědkem tohoto. Asi chápete, kdy mi došlo, že to máslo nemělo být celé.


V tu chvíli se mi svět zhroutil a s hysterickým smíchem (protože brečet v tu chvíli nešlo) jsem kamarádce na otázku jak se povedly odpověděla Fuck my life!
Ohlodala jsem upečené okraje, vůně toho zatraceného másla se nesla celým domem a já pak s lítostí tu obrovskou nacucanou sušenku srolovala a vyhodila do koše. Tak k mým prvním cookies.
Druhou polovinu těsta jsem po tom krutém zjištění zkusila zachránit moukou a cukry, ale sušenky se rozhodly, že se milují i přes překážky v podobě přísad, které by původní smysl toho receptu mohly zachránit, a znova se roztekly tak, že bych je mohla použít místo slunečníku. Ach jo.

Momentálně se sbírám z pochmurné nálady a říkám si, že se to stává. I ten Ramsay někde začinal. Sice ze mě nikdy nebude kulinární génius nebo skvělá cukrářka, o čemž jsem tolik v dětství snila, ale přesto, že to se mnou božský bude mít asi nějakou dobu těžký, slibuju, že jednoho dne svým vařením všem vytřu zrak. I když to asi bude chvíli trvat.

Nikdy to nevzdávejte, ani já se nezastavuji!
Mám vás ráda,
vaše Susan/Bridget/...Kira

Ať už to skončí

2. srpna 2016 v 21:50 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Zdraví vás Kira a s ní i Depka. Sedíme tu spolu na kraji terasy, ale mrholí jen na mě. Sedím tu s nadějí, že ty drobné kapičky deště slepí mou roztříštěnost. Aspoň na chvíli. Proč nedokážu prostě vydržet nějakou dobu v pohodě?
Nemám ráda prázdniny.
Jsem doma a mám až moc času na to, přemýšlet. Přemýšlím o vysoké škole, přemýšlím o práci a o své budoucnosti. Mám z ní strach. Mám strach z toho, že budu pořád tak ztracená a že zmizí všichni, které miluji. Bojím se, že si nenajdu práci, nebo že na nic nebudu dobrá. Vím, že si myslím a píšu kraviny, když mám depku, ale ona se mnou bohužel tohle dělá. Je jedno, zda optimista, či pesimista, v depce se člověk cítí nemilován a sám. A hlavně já. Začíná pršet. Zmoknu a vrátím se domů. Třeba depka pod záminkou nezmoknout uteče..

Vím, že ráno budu zase v pořádku. Tohle jsou jen ty večerní nálady, kdy se člověku z nepochopitelného důvodu chce padnout do kómatu a nevzbudit se. Kočky ode mě utíkají, když u nich hledám útěchu. Zbylo mi jídlo. Nemůžu se dočkat, až se zbavím puberty. Nemůžu se dočkat, až skončí prázdniny a já nastoupím do nové třídy.

Nemůžu se dočkat, až konečně budu s ním. Jsem tak neskutečně šťastná... Tak snad to tak zůstane.
Nevím, jak vy, ale prázdniny mě už dávno přestaly bavit.
Už aby bylo září <3

(Depko pryč!) a mějte se hezky,
Vaše smutná, ale zamilovaná Kira