Vyhasínající Don Juan

28. července 2016 v 16:23 | Kira |  Příběhy
Will si otevřel další pivo. Už je nějakou chvíli přestal počítat. Víčko zacinkalo o stůl a zmizelo někde v trávě. Lhostejně se za ním zahleděl. Nechtěl si nalévat do sklenice. Pohled na vlastní, stárnoucí obličej na zvlněné hladině zlatavého moku ho zneklidňoval. Dávno totiž byly pryč ty doby, kdy se mu vše dařilo. I největšího pařmena potká tvrdý náraz o obrubník.
Kdyby jen jeden, pomyslel si. Poslední měsíce života mu spíš připadaly jako pád z obrovského schodiště. Bum, bum, BUM.
Hodil do sebe polovinu láhve a zavzpomínal.

Vybavilo se mu jeho autíčko od otce, jímž Roger z vesnice naštvaně třískal o chodník. Willův táta pracoval a byl pořád pryč, (stejně se určitě někde peleší, říkávala jeho matka, malý Will ale v tu dobu nevěděl, co to znamená) pokaždé mu ale nosil dárky. Tohle modré autíčko bylo poslední, které od otce dostal. Pak si sbalil kufry a s matkou už ho nikdy neviděli.
Roger se zadíval na kusy hmoty, jež kdysi byly autíčkem, a pak se zašklebil na Willa. Něco v tom výrazu bylo.
Byl to divný začátek ještě divnějšího přátelství.
Jeho matka neměla Rogera ráda a spílala bohu, že zrovna její syn musel potkat takového rošťáka. V pubertě totiž s Rogerem tajně kouřili za opuštěnou fabrikou a kradli doma pivo. Následovaly diskotéky a večírky. Na to, jak přišel o panictví, si Will nevzpomínal. Věděl jen, že byl zatraceně dobrej. Svůj první vážný vztah měl až v devatenácti, ta dívka byla ale jen špičkou ledovce. Jeho matka byla po nocích nucena poslouchat opilé hlasy a skřípění postele. Vždy si dala polštář přes uši a plakala a nadávala na Rogera, na svého manžela, a na to, že nezůstala bydlet u maminky. Když zemřela, bylo Willovi jen třiadvacet. Pro ni to bylo vysvobození.
Pak přišly tvrdší časy. Porvali se s chlapy v hospodě a Roger skončil ve vězení za zabití.
"Nechal jsi mě v tom, ty hajzle!" křičel Roger cestou ze soudní síně. "Vůbec nemusel umírat, kdybys mi kryl záda!"
Will chladně sledoval, jak se zmítá v poutech. Užij si to, pomyslel si a jel se toho dne opít - dostal přeci jen podmínku.

Dopil druhou polovinu.
Po silnici projela žena na kole. Chvíli na ni zíral a vybavily se mu ty upocené noci, kdy alkohol tekl proudem a on si téměř vždy odnesl trofej. Na jeho obličeji bylo něco, co ženy přitahovalo. "Sice máš hezkou tvářičku, ale i ta jednou pomine, kluku." říkávala mu matka. Neuměl být věrný. Po litrech piva ztrácel zábrany a krev se mu hrnula na špatnou stranu těla. Naštěstí ho ženy tak jako tak obletovaly a on si užíval opilé noci s neznámými dívkami, zatímco jeho přítelkyně doma plakala. Miloval ji? Nevěděl. Nepamatoval si, s kolika dívkami chodil. Pamatoval si ale jejich tváře.
Jedna z nich se před ním zrovna objevila.

"Ahoj, Wille." řekla s úsměvem. Za ruku ji držel vysoký, statný muž.
"Ahoj, Rose." odvětil a všiml si, jak se jí na ruce zatřpytil zásnubní prstýnek.
"Jak se vede?"
Zamyslel se a pak nahodil svůj nejlepší úsměv, ovšem ne tak přesvědčivě, jak sám chtěl.
"Mám se fajn. A ty?"
Celý svět se zpomalil. Rose se zadívala na svého snoubence s výrazem naprosté oddanosti. V tom pohledu něco bylo.
"Nemůže to být lepší."
Rose byla jediná dívka, kterou kdy skutečně miloval. Nikdy ji nepodvedl.. podle toho, co si pamatoval.
Před očima mu proběhl jejich krátký, ale hezký vztah. Její snoubenec se na něj zahleděl.
"Miláčku, budeme muset jít." řekl jí a stiskl její ruku.
Rose na Willa zamávala a společně se snoubencem odešli.
Will za nimi hleděl, dokud v dálce nezmizeli.

Stůl se zakymácel, jak si k němu přisedla mírně rozcuchaná blondýna.
"Jsem zpátky." vyhrkla kachním hlasem. "Ty hajzly tam maj ty samočistící otáčecí prkýnka, takže jsem to nestihla celý." kvákala rozhořčeně, u nosu trocha bílého prášku. Dlouhými, růžovými nehty se mu zarývala do stehna.
"A dej mi taky!" zvolala na něj a nešikovně hrábla po lahvi, která tiše prosvištěla vzduchem a roztříštila se. Její hlas se mu rozléhal až v mozku. Pohlédl na její výrazně namalovaný obličej.
"Tak půjdem chlastat, nebo ne? V klubu přes ulici maj i docela prostorný kabinky." mrkla a provokativně mu přejela rukou po stehně.
Will se zadíval za už dávno zmizelým párem.
"Co je?" zatřásla s ním a naštvaně našpulila rty. V tu chvíli vypadala opravdu jako kachna.
"Nic." řekl, a stále hleděl do dálky. "Jen mi došlo, že jsem hroznej vůl."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Co mám psát víc?

Deník citlivé puberťačky 39.3% (57)
Dopisy panu X 9% (13)
Poezie 15.2% (22)
11:11 7.6% (11)
Příběhy 4.8% (7)
(Nejen) tramvajové romance 8.3% (12)
Záblesky romantiky 2.8% (4)
Úvahy 9.7% (14)
Témata týdne 3.4% (5)

Komentáře

1 Johnny Johnny | Web | 27. srpna 2016 v 23:08 | Reagovat

Máš fakt super štýl O_O už dlho som nevidel takéto kvalitné písanie

2 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 28. srpna 2016 v 0:00 | Reagovat

[1]: Nečekala bych, že se bude líbit. Tahle velký úspěch neměla. Děkuji za návštěvu i hezký komentář :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama