Krvavé naděje

16. července 2016 v 0:49 | Kira |  Příběhy
"Přijeď, prosím." zašeptala toužebně do telefonu. Pohrávala si s drátem pevné linky a bojovala se svým svědomím.
"Budu tam." ozvalo se a zavěsil.
Posadila se na parapet a sledovala, jak si auta razí cestu nočním deštěm. John byl jejím nejlepším přítelem už dlouhou dobu. Pomáhal jí, když ji vyhodili z práce, pomohl se stěhováním do bytu a vždycky jí nabídl rameno k vyplakání. Tentokrát to ale mělo být jiné. Chvíli bezcílně chodila po bytě a přemýšlela nad mužem, který jí měl dnes zavolat. Naplnil ji vztek a přála si, aby už tam John byl.
Když jeho auto zastavilo pod jejím oknem, rychle přes sebe přehodila župan. John vždy vyběhl schody dřív, než vůbec stihla přijít ke dveřím. Když otevřela, stál na chodbě a v očích se mu zračil zvláštní neklid. Vždy z něj sálalo cosi divokého, ale dnes večer byl jako sopka, která má každou chvílí vybuchnout. Všimla si jeho poraněných rukou, jak těžce dýchá, a čím dál víc se styděla za to, co se chystá udělat.
"Johne, co se ti stalo?"
"To nic," usmál se, až ho zabolel ret, "Jen pár komplikací v práci."
"Pojď dál." řekla a zmizela v obývacím pokoji.
Zavřel za nimi dveře a chvíli si prohlížel fotky na stěnách v předsíni. Mazlíček, který už nebyl na světě - jmenoval se Rex, nebo tak nějak, pomyslel si, i když to už vůbec nebylo důležité. Co důležité bylo, na zdi se stále vyjímaly fotky s jejím bývalým přítelem. Popudilo ho to, ale řekl si, že se nesmí nechat rozhodit. Holly ho nikdy nevolala takhle pozdě. Ale, vážně - proč ty fotky nedala pryč?! Vždyť přece-
"Johne!"
"Už jdu!" zvolal a zamračil se na vysmátého dlouhána, který se na něj zubil z fotografie.
Holly seděla na gauči a na stole se tyčila láhev vína. Usmála se a pokynula, ať se posadí vedle ní. Lehce zavadil o její ruku a zachvěl se.
"Je všechno v pořádku?" zeptala se, když jim naléval do sklenek.
Zadíval se jí do očí. Ona se namalovala, pomyslel si.
"Samozřejmě." pousmál se. "A co ty?"
Vzdychla.
"Jde to." zadívala se na pevnou linku. "Andrew dneska nezavolal."
"Hmmm." zamručel a v temném koutku duše se usmál. "Jak si to mohl dovolit?"
"Nevím." odvětila Holly a smočila ret v červeném víně.
John zatnul bolavou pěst.
"Aspoň ti neublíží." zašeptal, zatímco zíral do své sklenky.
"Myslíš?"
"Vím." řekl a temně se usmál. Dopíjel svoji sklenici tak rychle, až se polil.
"Johne, tvoje košile!" zvolala Holly a začala mu rozepínat knoflíky. "Musím to dát hned vyprat."
Odběhla i s jeho košilí do její malé koupelny. Ach Holly, jedna malá červená skvrna mě nezabije, pomyslel si John a začal se procházet po jejím bytě. Podlaha pod ním lehce praskala.
Zatímco Holly v koupelně zachraňovala jeho bílou košili, ozval se záznamník.
"Holly? Holly, to jsem já, Richard."
Johnovi se zatmělo před očima. Vysmátý dlouhán se vrací i se svým oplzlým úsměvem.
"...byla to hrozná chyba a chci se k tobě vrátit. Zavolej mi, Holly. Miluju tě."
Píp.
John neváhal a s klidem chirurga přešel k záznamníku.
"Vzkazy vymazány." ozvalo se a jeho úsměv opět rozmrzl. Všichni máme ve skříni své kostlivce, pomyslel si a pak svého činu přestal litovat. Posadil se a čekal na ni. Čekal by celé hodiny. Na ni ano.
Když se Holly vrátila, vypili celou lahev. A pak další. John se jí díval do očí a zdála se mu poněkud ztracená.
"Proč tu jsem, Holly?"
Sklopila oči k zemi a pak se k němu přitáhla a políbila ho. Pevně ji k sobě přitiskl a cítil, jak jí splašeně bije srdce.
Odtáhla se a snažila se z něj něco vyčíst.
Miluju tě miluju tě miluju miluju, křičel ve svém nitru.
Políbil ji a věděl, že už je jen jeho.
Potřebuju potřebuju potřebuju, sálalo z každého jejího polibku, ale on to nevnímal. Sundala si župan a k jeho údivu pod ním nic nebylo.
Tolik tě miluju, Holly, chtěl říct, ale ona ho začala líbat tak divoce, že skoro nepostřehl, že mu sundává kalhoty.
No tak už pojď, proběhlo jí hlavou a naléhavě ho zatáhla do ložnice.
Stáli tam, ozářeni jen světlem mrakodrapů, a John se snažil v jejích očích najít něco, co tam postrádal.
"Holly, počkej."
Strnula.
Miluju tě, Holly. Chyběla jsi mi a tolik tě miluju. Neopouštěj mě. Tohle musí být navždy. Tohle je to, co jsi chtěla, ne? Holly..
"Víš, já-"
Zatáhla ho do postele, dřív, než stihl něco říct.
Promiň Johne, ale já musela, musela, oh, Johne...
Holly, miluj mě taky, tohle nesmí být konec, Holly.
Potřebuju. Naposledy. Johne, promiň.
Holly, miluju tě. Miluju. Holly! Holly?

Ráno se probudil a kocovina se mu zaryla do hlavy jako rezavý hřebík. A kdyby jen jeden. Kolik že toho vlastně včera vypili?
Otočil se. Postel byla prázdná. Ranní město se mu z okna vysmívalo a on pocítil neodolatelnou touhu toho obrovského skleněného obra rozbít.
Našel na podlaze své kalhoty. Když přišel do obýváku, Holly seděla na gauči a v ruce třímala hrnek s kávou. Přisedl si vedle ní. S nadějí se jí zahleděl do očí. Ty její ale byly smutné. Zahanbené.
"Holly?"
Spojila palec a ukazováček a gestem si sepnula rty.
Ona o tom nechce mluvit. Ona-
"Richard mi ráno zavolal. Prý mě chce zpátky."
Cítil, jak mu v žilách tuhla krev. Tak Richard, jo? Ten, co bydlí na rohu třicáté osmé?
"Bože, já mám takovou radost, Johne, takovou radost!" téměř začala poskakovat po místnosti.
Hodil po ní zlým pohledem. Pochopil, že včerejšek už je dávno mrtvý a zakopaný a nic na světě ji nepřiměje ho zase přivést k životu.
Všimla si jeho výrazu a pochopila.
"Johne, promiň."
Pohladila ho po tváři. Příjemně ho zamrazilo.
Došlo mu, že jí odpustí vše. Tak moc ji miloval. Odpustí jí. I to, že zatím nenašla tu správnou cestu.

Na chladném nebi svítil měsíc. Byla taková zima, že šla od úst pára. Zvuk lopaty čeřil ticho lesa. John mocně oddechoval a odhazoval hlínu stranou. Tento týden již potřetí. Nikdo z nich mu ji nevezme. Už ne. Jednou ho Holly totiž určitě bude milovat.
Jsou pryč.
Richardovo tělo začala pomalu pokrývat zmrzlá hlína.
Nikdo mi Holly nevezme.
A pokud ano-
Pracoval s lopatou jako se starou známou. Po čase už to není tak složité, jak se zdá. Chce to jen trpělivost a dobrou lopatu, říkával si vždy.
Konečně se mu podařilo toho hajzla zakopat.
Už se na něj nemohl šklebit. Už mu ji nemohl přebrat.
John se spokojeně usmál.
"Miluju tě, Holly. Kdybys jen věděla, jak moc."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co mám psát víc?

Deník citlivé puberťačky 39.3% (57)
Dopisy panu X 9% (13)
Poezie 15.2% (22)
11:11 7.6% (11)
Příběhy 4.8% (7)
(Nejen) tramvajové romance 8.3% (12)
Záblesky romantiky 2.8% (4)
Úvahy 9.7% (14)
Témata týdne 3.4% (5)

Komentáře

1 howtostaysingle howtostaysingle | Web | 16. července 2016 v 9:40 | Reagovat

Seš neuvěřitelná! :)

2 zapiskyspekouna zapiskyspekouna | E-mail | Web | 16. července 2016 v 11:35 | Reagovat

Drsně :-))

3 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 16. července 2016 v 11:49 | Reagovat

[1]: Hrozně moc děkuji <3

[2]: To byl záměr :P :) Děkuji!

4 zapiskyspekouna zapiskyspekouna | E-mail | Web | 16. července 2016 v 16:07 | Reagovat

[3]: Povedl se :-D

5 xxx xxx | 31. července 2016 v 22:00 | Reagovat

Tvoje tvorba? :-) Neskutečné.

6 Kira Curatio Kira Curatio | Web | 31. července 2016 v 23:03 | Reagovat

[5]: Samozřejmě že moje :) Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama