Červenec 2016

Osudová

31. července 2016 v 11:11 | Kira |  Poezie
Chyť mě za ruku,
posbírám ti z nebe ohňostroje,
dám ti všechnu jejich zář,
aby budoucnost
nebyla černobílá.
Nech mě zapálit miliony svíček,
možná i my vzplanem
ve věčném souznění;
projdi se se mnou
v obchodě s nábytkem
a pojď se hádat o barvě v ložnici,
prosím,
nezhasínej,
zbožňuji i tvůj stín,
možná mi o nás bude vyprávět
z pohledu kolemjdoucího,
jaké to je, vidět dva,
co jsou si souzení
a šťastní.
Jako ve snu
a přesto se to stává,
"Jsi ten pravý."
"Jsi ta pravá."

Doktor Google

30. července 2016 v 17:09 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Udělala jsem zásadní životní chybu.
Znáte to, když jste někde na koncertě a naprosto vám hrábne? Začnete "zpívat" (tento zpěv se vyznačuje křikem textu písní a naprostou lhostejností, jelikož vás v tom hluku stejně nikdo neslyší) a jedete, dokud nechrchláte jako po dvaceti letech kouření cigaret. Haha, skvělý.
První týden jsem padla s rýmičkou, kašlíčkem a tak podobně, znáte to.
Sice už uběhly týdny od Rock For People, ale při dnešní uklízecí mánii jsem zjistila, že pořád nemůžu zpívat.

V noci trochu kašlu, a když mluvím, občas musím odkašlat, abych nechraptěla. Určitě jsem tedy smrtelně nemocná.
Pojďme se zeptat strýčka Google! Když jsem konečně zadala něco typu "já kráva si na koncertě vyřvala hlasivky",
vyjely mi všechny možné věci, kam jít do nemocnice, chirurgické zákroky, uzly a uzlíky na hlasivkách. Když témata přešla na rakovinu hlasivek a hrtanu a kdovíčeho, poplašilo mě to a rozhodla jsem se, že sama sebe nejspíš nevyšetřím a budu se modlit, že se to zlepší.

Z mých dnešních pěveckých pokusů mě naneštěstí krk rozbolel stejně, jako tomu bylo po ukončení festivalu. Možná za to může i můj bratr, který mě vždy dokáže tak šíleně vytočit, že jediný způsob, jak ho nezabít, je na něj zařvat a doufat, že dá pokoj. Nezdám se, ale jsem výbušná.

Co se týče ostatních věcí, je to skvělé. Vlastně jedno z nejlepších období v mém životě. Umístila jsem se v literární soutěži na třetím místě s mými básněmi. Dostala jsem se do vysněné třídy s úžasnými lidmi a NEBUDU MUSET MATUROVAT Z MATEMATIKY! ♥ A hlavní věc... jsem šťastná. Našla jsem svého pana X. Nemohla bych být šťastnější!

(Tedy, až na ty hlasivky)
S klidným svědomím ale můžu říct, že jsem se svým životem naprosto spokojená. Teď jen, aby vyšlo vše, co vyjít má.
Děkuji vám všem, co sem chodíte, čtete, komentujete a hvězdičkujete. Jsem šťastná. Jsem šťastná za ty skvělé lidi v mém životě, kamarády, překrásné tragédie, za mou rodinu, naše zvířectvo, (a musím také poděkovat talentované kamarádce za nádherné fotky!)...


Mám vás ráda,
vaše šťastná Kira.

Pátý

29. července 2016 v 1:10 | Kira |  Dopisy panu X
Drahý X,

myslím, že jsem tě našla. Vím, že asi budu znít bláznivě, ale cítím, že teď je to jiné. Vím, že stojím na tenkém ledě, který může popraskat a poslat mě navždy pryč někam do chladných hlubin, ale i přes to na něm budu stát s nadějí, že se to nestane. Připadám si jako nová svíčka, která se rozhořela silným plamenem. Všude je tolik světla a já se budím i usínám s úsměvem.
Je to teprv krátce a cítím, jak je to mezi námi ještě křehké a hrozně se bojím, abych to nějak nepolámala. Asi mi chybí ty obvyklé lidské mechanismy, které člověku říkají, co všechno mají nebo nemají dělat, říkat, když k někomu něco cítí a neví, co z toho bude. Ach, jak je pro mě těžké tě nepřekvapit slohovkou, když v noci nemůžu spát. Ale nechci tě vyděsit. Poprvé v životě mám pocit, že by tohle mohlo někam směřovat. A opravdu bych si to moc přála. Co bych dala za to, aby to bylo skutečné! Možná jsem šílená a věřím na pohádky a šťastný konce, ale co, pokud jsme oba šílení stejně, tak je to jen dobře, ne?
Jak zpívají Plain White T's v songu Hey There Delilah:

"A thousand miles seems pretty far,
but they've got planes and trains and cars,
I'd walk to you, if I had no other way.
Friends would all make fun of us
but we'll just laugh along because
we know that none of them had felt this way."

A pokud budeš věřit stejně tak, jako věřím já, není nic, co by se nedalo zvládnout. Když něco chci, bojuju za to, a věř mi, že kdyby to nešlo jinak, začnu rozdávat letáky nebo mýt nádobí v hospodě, našetřím si, seberu se, a pojedu, budu se motat po Praze, abych našla správný nástupiště, a dojedu až za tebou. (Páni, nějak jsem se tu rozvášnila)
Nebudu tady vypisovat, co všechno bych byla schopná udělat. Se slovy to sice umím, ale když se zadaří, není nic lepšího, než za sebe nechat mluvit činy.
Snad nevadí, že tohle všechno nedržím v sobě.
Opravdu si totiž myslím, že jsi to ty.

"Zhasnu každou lucernu za tebou
aby se nikdo nemohl zamilovat
do tvého stínu."
(Václav Hrabě)

Jen tvá,
Kira

Vyhasínající Don Juan

28. července 2016 v 16:23 | Kira |  Příběhy
Will si otevřel další pivo. Už je nějakou chvíli přestal počítat. Víčko zacinkalo o stůl a zmizelo někde v trávě. Lhostejně se za ním zahleděl. Nechtěl si nalévat do sklenice. Pohled na vlastní, stárnoucí obličej na zvlněné hladině zlatavého moku ho zneklidňoval. Dávno totiž byly pryč ty doby, kdy se mu vše dařilo. I největšího pařmena potká tvrdý náraz o obrubník.
Kdyby jen jeden, pomyslel si. Poslední měsíce života mu spíš připadaly jako pád z obrovského schodiště. Bum, bum, BUM.
Hodil do sebe polovinu láhve a zavzpomínal.

Vybavilo se mu jeho autíčko od otce, jímž Roger z vesnice naštvaně třískal o chodník. Willův táta pracoval a byl pořád pryč, (stejně se určitě někde peleší, říkávala jeho matka, malý Will ale v tu dobu nevěděl, co to znamená) pokaždé mu ale nosil dárky. Tohle modré autíčko bylo poslední, které od otce dostal. Pak si sbalil kufry a s matkou už ho nikdy neviděli.
Roger se zadíval na kusy hmoty, jež kdysi byly autíčkem, a pak se zašklebil na Willa. Něco v tom výrazu bylo.
Byl to divný začátek ještě divnějšího přátelství.
Jeho matka neměla Rogera ráda a spílala bohu, že zrovna její syn musel potkat takového rošťáka. V pubertě totiž s Rogerem tajně kouřili za opuštěnou fabrikou a kradli doma pivo. Následovaly diskotéky a večírky. Na to, jak přišel o panictví, si Will nevzpomínal. Věděl jen, že byl zatraceně dobrej. Svůj první vážný vztah měl až v devatenácti, ta dívka byla ale jen špičkou ledovce. Jeho matka byla po nocích nucena poslouchat opilé hlasy a skřípění postele. Vždy si dala polštář přes uši a plakala a nadávala na Rogera, na svého manžela, a na to, že nezůstala bydlet u maminky. Když zemřela, bylo Willovi jen třiadvacet. Pro ni to bylo vysvobození.
Pak přišly tvrdší časy. Porvali se s chlapy v hospodě a Roger skončil ve vězení za zabití.
"Nechal jsi mě v tom, ty hajzle!" křičel Roger cestou ze soudní síně. "Vůbec nemusel umírat, kdybys mi kryl záda!"
Will chladně sledoval, jak se zmítá v poutech. Užij si to, pomyslel si a jel se toho dne opít - dostal přeci jen podmínku.

Dopil druhou polovinu.
Po silnici projela žena na kole. Chvíli na ni zíral a vybavily se mu ty upocené noci, kdy alkohol tekl proudem a on si téměř vždy odnesl trofej. Na jeho obličeji bylo něco, co ženy přitahovalo. "Sice máš hezkou tvářičku, ale i ta jednou pomine, kluku." říkávala mu matka. Neuměl být věrný. Po litrech piva ztrácel zábrany a krev se mu hrnula na špatnou stranu těla. Naštěstí ho ženy tak jako tak obletovaly a on si užíval opilé noci s neznámými dívkami, zatímco jeho přítelkyně doma plakala. Miloval ji? Nevěděl. Nepamatoval si, s kolika dívkami chodil. Pamatoval si ale jejich tváře.
Jedna z nich se před ním zrovna objevila.

"Ahoj, Wille." řekla s úsměvem. Za ruku ji držel vysoký, statný muž.
"Ahoj, Rose." odvětil a všiml si, jak se jí na ruce zatřpytil zásnubní prstýnek.
"Jak se vede?"
Zamyslel se a pak nahodil svůj nejlepší úsměv, ovšem ne tak přesvědčivě, jak sám chtěl.
"Mám se fajn. A ty?"
Celý svět se zpomalil. Rose se zadívala na svého snoubence s výrazem naprosté oddanosti. V tom pohledu něco bylo.
"Nemůže to být lepší."
Rose byla jediná dívka, kterou kdy skutečně miloval. Nikdy ji nepodvedl.. podle toho, co si pamatoval.
Před očima mu proběhl jejich krátký, ale hezký vztah. Její snoubenec se na něj zahleděl.
"Miláčku, budeme muset jít." řekl jí a stiskl její ruku.
Rose na Willa zamávala a společně se snoubencem odešli.
Will za nimi hleděl, dokud v dálce nezmizeli.

Stůl se zakymácel, jak si k němu přisedla mírně rozcuchaná blondýna.
"Jsem zpátky." vyhrkla kachním hlasem. "Ty hajzly tam maj ty samočistící otáčecí prkýnka, takže jsem to nestihla celý." kvákala rozhořčeně, u nosu trocha bílého prášku. Dlouhými, růžovými nehty se mu zarývala do stehna.
"A dej mi taky!" zvolala na něj a nešikovně hrábla po lahvi, která tiše prosvištěla vzduchem a roztříštila se. Její hlas se mu rozléhal až v mozku. Pohlédl na její výrazně namalovaný obličej.
"Tak půjdem chlastat, nebo ne? V klubu přes ulici maj i docela prostorný kabinky." mrkla a provokativně mu přejela rukou po stehně.
Will se zadíval za už dávno zmizelým párem.
"Co je?" zatřásla s ním a naštvaně našpulila rty. V tu chvíli vypadala opravdu jako kachna.
"Nic." řekl, a stále hleděl do dálky. "Jen mi došlo, že jsem hroznej vůl."

A sbohem...

20. července 2016 v 17:07 | Kira |  Poezie
Nedávej mi naději,
bolí víc než vyklizený byt.
Ale tobě to není dáno vidět.
Zapálíš a pak šeptáš: zhasni.
Tneš tak hluboko,
že i stín zůstane ve dví.
Napíšu na nebe tvoje jméno,
nechám ho spadat v listech
až ke dnu,
a vločky mi potvrdí,
že jsi už dávno pryč.
Zblázněná
zblázním se znova,
tak jako s tebou,
ale svět zase zkrásní
...i přesto, že jsi
v nedohlednu.

Chodící tragédie

18. července 2016 v 18:42 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Jakmile se v životě začnu nudit, stane se nevídaná katastrofa. Kira se přeci nesmí nudit!
Ať už jde o můj milostný život, jehož podoba by se dala přiřadit k osobě zmítající se v agonii, nebo jen běžné každodenní věci.

Při procházce k rybníku si moje roztrhaný boty udělaly výlet na dno dvaceticentimetrový kaluže, včera při "menším" psychickém breakdownu jsem si zase ušpinila kalhoty tím, že jsem sebou sekla snad všude, kde to šlo.
Naštěstí, i smůla citlivé puberťačky si občas žádá zásah shůry, a tak jsem v slzách poznala, že pořád existuje dobro. (Pokud to čteš, díky, můj zachránce.)

Kalhoty, které jsem ručně prala ve vaně, mi pak na šňůře podělal pták. Můj život v kostce.

Nebyl by to Deník citlivé puberťačky, kdybych vám tady nevypsala moje citový rozpoložení. Pořád se sbírám ze všech neúspěchů a snažím se to brát s humorem, rýt hubou v hlíně je totiž docela fajn. Jednou totiž vyplivnete všechny kamínky, někdo vás zvedne ze země a vy pochopíte, že všechno mělo svůj smysl.

Držte mi palce. Brzo budu silnější a pak se budu všem těm věcem jen smát.

Zastřelte naději

18. července 2016 v 17:27 | Kira |  Poezie
Drásám si slzný kanálky
myšlenkama na tebe
a pořád se nemůžu zvednout
z tý špinavý ulice,
kde jsi mě srazil k zemi.
Co s ženou udělá jeden muž...
Zklamání se mnou tak srostlo
že bych to bez něj
už nebyla já.
Nebolí to míň.
Jen už vím,
kam zatneš nůž.

Krvavé naděje

16. července 2016 v 0:49 | Kira |  Příběhy
"Přijeď, prosím." zašeptala toužebně do telefonu. Pohrávala si s drátem pevné linky a bojovala se svým svědomím.
"Budu tam." ozvalo se a zavěsil.
Posadila se na parapet a sledovala, jak si auta razí cestu nočním deštěm. John byl jejím nejlepším přítelem už dlouhou dobu. Pomáhal jí, když ji vyhodili z práce, pomohl se stěhováním do bytu a vždycky jí nabídl rameno k vyplakání. Tentokrát to ale mělo být jiné. Chvíli bezcílně chodila po bytě a přemýšlela nad mužem, který jí měl dnes zavolat. Naplnil ji vztek a přála si, aby už tam John byl.
Když jeho auto zastavilo pod jejím oknem, rychle přes sebe přehodila župan. John vždy vyběhl schody dřív, než vůbec stihla přijít ke dveřím. Když otevřela, stál na chodbě a v očích se mu zračil zvláštní neklid. Vždy z něj sálalo cosi divokého, ale dnes večer byl jako sopka, která má každou chvílí vybuchnout. Všimla si jeho poraněných rukou, jak těžce dýchá, a čím dál víc se styděla za to, co se chystá udělat.
"Johne, co se ti stalo?"
"To nic," usmál se, až ho zabolel ret, "Jen pár komplikací v práci."
"Pojď dál." řekla a zmizela v obývacím pokoji.
Zavřel za nimi dveře a chvíli si prohlížel fotky na stěnách v předsíni. Mazlíček, který už nebyl na světě - jmenoval se Rex, nebo tak nějak, pomyslel si, i když to už vůbec nebylo důležité. Co důležité bylo, na zdi se stále vyjímaly fotky s jejím bývalým přítelem. Popudilo ho to, ale řekl si, že se nesmí nechat rozhodit. Holly ho nikdy nevolala takhle pozdě. Ale, vážně - proč ty fotky nedala pryč?! Vždyť přece-
"Johne!"
"Už jdu!" zvolal a zamračil se na vysmátého dlouhána, který se na něj zubil z fotografie.
Holly seděla na gauči a na stole se tyčila láhev vína. Usmála se a pokynula, ať se posadí vedle ní. Lehce zavadil o její ruku a zachvěl se.
"Je všechno v pořádku?" zeptala se, když jim naléval do sklenek.
Zadíval se jí do očí. Ona se namalovala, pomyslel si.
"Samozřejmě." pousmál se. "A co ty?"
Vzdychla.
"Jde to." zadívala se na pevnou linku. "Andrew dneska nezavolal."
"Hmmm." zamručel a v temném koutku duše se usmál. "Jak si to mohl dovolit?"
"Nevím." odvětila Holly a smočila ret v červeném víně.
John zatnul bolavou pěst.
"Aspoň ti neublíží." zašeptal, zatímco zíral do své sklenky.
"Myslíš?"
"Vím." řekl a temně se usmál. Dopíjel svoji sklenici tak rychle, až se polil.
"Johne, tvoje košile!" zvolala Holly a začala mu rozepínat knoflíky. "Musím to dát hned vyprat."
Odběhla i s jeho košilí do její malé koupelny. Ach Holly, jedna malá červená skvrna mě nezabije, pomyslel si John a začal se procházet po jejím bytě. Podlaha pod ním lehce praskala.
Zatímco Holly v koupelně zachraňovala jeho bílou košili, ozval se záznamník.
"Holly? Holly, to jsem já, Richard."
Johnovi se zatmělo před očima. Vysmátý dlouhán se vrací i se svým oplzlým úsměvem.
"...byla to hrozná chyba a chci se k tobě vrátit. Zavolej mi, Holly. Miluju tě."
Píp.
John neváhal a s klidem chirurga přešel k záznamníku.
"Vzkazy vymazány." ozvalo se a jeho úsměv opět rozmrzl. Všichni máme ve skříni své kostlivce, pomyslel si a pak svého činu přestal litovat. Posadil se a čekal na ni. Čekal by celé hodiny. Na ni ano.
Když se Holly vrátila, vypili celou lahev. A pak další. John se jí díval do očí a zdála se mu poněkud ztracená.
"Proč tu jsem, Holly?"
Sklopila oči k zemi a pak se k němu přitáhla a políbila ho. Pevně ji k sobě přitiskl a cítil, jak jí splašeně bije srdce.
Odtáhla se a snažila se z něj něco vyčíst.
Miluju tě miluju tě miluju miluju, křičel ve svém nitru.
Políbil ji a věděl, že už je jen jeho.
Potřebuju potřebuju potřebuju, sálalo z každého jejího polibku, ale on to nevnímal. Sundala si župan a k jeho údivu pod ním nic nebylo.
Tolik tě miluju, Holly, chtěl říct, ale ona ho začala líbat tak divoce, že skoro nepostřehl, že mu sundává kalhoty.
No tak už pojď, proběhlo jí hlavou a naléhavě ho zatáhla do ložnice.
Stáli tam, ozářeni jen světlem mrakodrapů, a John se snažil v jejích očích najít něco, co tam postrádal.
"Holly, počkej."
Strnula.
Miluju tě, Holly. Chyběla jsi mi a tolik tě miluju. Neopouštěj mě. Tohle musí být navždy. Tohle je to, co jsi chtěla, ne? Holly..
"Víš, já-"
Zatáhla ho do postele, dřív, než stihl něco říct.
Promiň Johne, ale já musela, musela, oh, Johne...
Holly, miluj mě taky, tohle nesmí být konec, Holly.
Potřebuju. Naposledy. Johne, promiň.
Holly, miluju tě. Miluju. Holly! Holly?

Ráno se probudil a kocovina se mu zaryla do hlavy jako rezavý hřebík. A kdyby jen jeden. Kolik že toho vlastně včera vypili?
Otočil se. Postel byla prázdná. Ranní město se mu z okna vysmívalo a on pocítil neodolatelnou touhu toho obrovského skleněného obra rozbít.
Našel na podlaze své kalhoty. Když přišel do obýváku, Holly seděla na gauči a v ruce třímala hrnek s kávou. Přisedl si vedle ní. S nadějí se jí zahleděl do očí. Ty její ale byly smutné. Zahanbené.
"Holly?"
Spojila palec a ukazováček a gestem si sepnula rty.
Ona o tom nechce mluvit. Ona-
"Richard mi ráno zavolal. Prý mě chce zpátky."
Cítil, jak mu v žilách tuhla krev. Tak Richard, jo? Ten, co bydlí na rohu třicáté osmé?
"Bože, já mám takovou radost, Johne, takovou radost!" téměř začala poskakovat po místnosti.
Hodil po ní zlým pohledem. Pochopil, že včerejšek už je dávno mrtvý a zakopaný a nic na světě ji nepřiměje ho zase přivést k životu.
Všimla si jeho výrazu a pochopila.
"Johne, promiň."
Pohladila ho po tváři. Příjemně ho zamrazilo.
Došlo mu, že jí odpustí vše. Tak moc ji miloval. Odpustí jí. I to, že zatím nenašla tu správnou cestu.

Na chladném nebi svítil měsíc. Byla taková zima, že šla od úst pára. Zvuk lopaty čeřil ticho lesa. John mocně oddechoval a odhazoval hlínu stranou. Tento týden již potřetí. Nikdo z nich mu ji nevezme. Už ne. Jednou ho Holly totiž určitě bude milovat.
Jsou pryč.
Richardovo tělo začala pomalu pokrývat zmrzlá hlína.
Nikdo mi Holly nevezme.
A pokud ano-
Pracoval s lopatou jako se starou známou. Po čase už to není tak složité, jak se zdá. Chce to jen trpělivost a dobrou lopatu, říkával si vždy.
Konečně se mu podařilo toho hajzla zakopat.
Už se na něj nemohl šklebit. Už mu ji nemohl přebrat.
John se spokojeně usmál.
"Miluju tě, Holly. Kdybys jen věděla, jak moc."

Rock For People 2016

14. července 2016 v 16:33 | Kira |  Anarchie (co se nevešlo)
"Íííííííí!" pískala a skákala po místnosti.
"Tak už je to tady. Rock for People."


Před 11 dny oficiálně začal můj první festival. Jako věrná vyznavačka punk rocku, pop punku a indie rocku jsem si zapřisáhla, že na RfP letos musím jít. Nejen kvůli kapelám, jako je Skillet, Anti-Flag, The Offspring nebo Five Finger Death Punch, ale hlavně díky možnosti poznat mnoho nových kapel, skvělé lidi a třeba i nějakého fajn muže.
Ha ha, já vím, co byste čekali ode mě. Přesto jsem si letošní ročník neskutečně užila a sesbírala jsem všechny své síly, abych porazila prázdninovou prokrastinaci a napsala pro vás článek! *a davy šílí!*


Jakožto naprostý nováček jsem ocenila, že mi známá, s jejíž rodinou jsem do Hradce přijela, pomohla vyřešit páskování (jsem neskutečný zmatkář, víte), a pak už jsme vyrazili do kempu. Po krátkém rozkoukávání jsme nakonec vtrhli do areálu a já už se mohla kochat naprosto novým prostředím.
Předem se chci omluvit za fotky, vím, kolik fotografů v dnešní době je, ale já radši dělám méně fotek a užívám si přítomný okamžik. Vždycky se to vyplatí.

Ti z vás, kteří snad na festivalu ještě nebyli, asi pochopí, že se tam spousta věcí točí kolem pití. Jedním ze sponzorů, který byl nejvíce vidět, byl Staropramen, a zelené stánky svítily na každém rohu. Na své si přišli i vyznavači Jacka Danielse (který se před nedávnem stal novou módní značkou, řekla bych), cigaret Camel, energiťáku Red Bull a samozřejmě i typičtí Češi - všichni, co rádi dostanou něco ZADARMO.
Stánek Lenovo rozdával všechno možné - od červených klobouků, které měla polovina lidí na festivalu (ale chlapům moc slušely), až po svítící náramky. Ano, taky je mám. T-Mobile vás mohlo povozit na labutích (a zvláště muži si tuto jízdu na růžových "opeřencích" velice uživali) a s Chio Chips jste si mohli skočit z 8 metrů - ovšem na to jsem si nechala zajít chuť.

Někteří sponzoří vás tahali do svých stánků, ať už kvůli soutěži, nebo aby vám vnutili nějaké reklamní věci. Rozhodně nejlepší byl stánek s jakýmsi přípravkem proti žaludečním potížím - nejde o stánek samotný, ale o reklamu v kempu. Když jsme takhle čekali, až se uvolní kabinka, na přední straně Toitoiky byla reklama právě na tento produkt s nápisem "Odsud neuvidíš ani ho-"
Co dneska lidi nevymyslí!


Ohromným plusem festivalu bylo rozhodně občerstvení. Šetřílkové by asi skřípali zuby u každého stánku, ale vzhledem k vysokým cenám pronájmu za prostor mi ceny jídel přišly adekvátní. A co všechno jste vlastně mohli ochutnat?
Krom rychlých, nezdravých jídel typu langoš tu byl docela široký výběr. Zvláště mě oslovil stánek s palačinkami s neuvěřitelně milou obsluhou, ale také špagetárna (na obrázku), trdelníky, stánek s pizzou před areálem, a na své si přišli i příznivci zahraniční kuchyně: vietnamské nudle, jarní rolky.. a mnohem, mnohem víc. Radost nám udělala i ledová tříšť, která se nám ve vedrech stala téměř zachráncem. Za jídlo jsem tu, přiznávám, nechala nejvíc peněz, ale popravdě toho vůbec nelituji.

(zdroje cizích obrázků naleznete při kliknutí na obrázky)

Co jsem na festivalu milovala, byl tenhle stánek. Normálně to byl stánek s pivem jako každý jiný, ale jakmile se naskytlo deset minut, kdy nehrála žádná velká kapela, vršek se otevřel a DJ začal pouštět punk rockové hity (většinou, opravdu) a mohlo se pařit. Paření v mojí podobě vypadá tak, že svými boky dělám divoce osmičky, protože je to jedna z mála věcí, které si z břišních tanců pamatuji, a taky jediný taneční prvek, který u mě nevypadá, jako bych měla epileptický záchvat.
Představte si mě v davu lidí, kteří společně s vámi "zpívají" texty skupin jako je Blink-182, Sum 41 a dokonce i mé nejmilovanější Good Charlotte. Nejen, že jsem je chtěla všechny obejmout a nepustit, ale měla jsem ještě jeden velký problém. Všude chodili lidi s band merchem. Našlo se pár kluků s tričky American Idiot, spousta Skilletů, Offspringů a podobných, a mě stálo naprosté sebezapření neotáčet se na každého s nadšeným výkříkem "MÁŠ BOŽÍ TRIČKO!" (dobrá, udělala jsem to jen jednou). U stánku jste se tedy rozhodně mohli vyblbnout. Pokud jste si po festivalovém jídle připadali tlustí, tohle bylo řešení pro všechny vaše problémy!


Dalším velkým zážitkem byli rozhodně ti krásní chlapi od Jacka, kteří se starali o hasičské vozidlo. Počasí vyšlo hezky, ale to vedro bych nikomu nepřála. Naštěstí tu byli oni a v případě potřeby se ujmuli toho, aby na vás ani nitka nezůstala suchá. Zezačátku jen tak cákali po lidech okolo, ale našli se i odvážlivci, kteří s roztaženýma rukama a úsměvem na tváři přišli, aby je voda rozhodně neminula. Když začali unášet dívky a měnit je v obojživelná stvoření, podala jsem kamarádovi mobil a vykročila jsem k jednomu z "Jacků" blíž. Nejdřív to vypadalo na takové lehké osvěžení, ale ve chvilce nepozornosti jsem se na kamaráda ohlédla a "Jack" mě vyzvedl do vzduchu a já věděla, že ze mě do večera bude kapat. A víte co? Byla to zábava! Lidé kolem stáli a smáli se a já se pak dopotácela ke kamarádům a šťastně je obejmula. Myslím, že měli stejnou radost, jako já. Určitě.







Na Rock for People jsem potkala spoustu zajímavých lidí a ocitla jsem se v zajímavých situacích. Posuďte sami..

- kluk, který měl dámské silonkové podkolenky
- kluk, který se na koncertě Skillet rozhodl, že mě vezma na ramena (a já celou dobu čekala na smrt)
- kluk, který měl trochu upito a neustále si upravoval vlasy
- kluk, který se mě najednou zeptal, jestli si nedám krevety a následně chtěl z mého mobilu volat své ex
- kluk, co měl šíleně dlouhý ponožky
- týpek, co ukradl figurínu a tahal ji s sebou na koncerty
- hezoun, co mi pochválil vestu
- Němci s úžasným smyslem pro humor, které jsem pak v kempu ztratila

Nakonec jedna milá situace:
Vracela jsem se do stánku, protože mi vrátili moc. Ke známé se naklonil jeden kluk čekající ve frontě a zeptal se "Ošidili vás?" a má známá s úsměvem odvětila "Ne, vrátili nám moc."
Mladý muž se usmál. "To je krásný..." odmlčel se, "ONA je krásná!" ♥

Dokonce jsem potkala Sašu Rašilova!


A konečně se vrhneme na samotné koncerty!

Úplně první skupinou, na které jsme šli, byli čeští I Love You Honey Bunny, indie rocková skupina, která účinkuje už tři roky. Zaujali mě svým názvem a přesto, že indie rocku tolik neholduji, velmi příjemně mě překvapili. Energie, kouzelný hlas zpěváka i nadšení všech členů vytvářelo skvělou atmosféru, proto jsem nelitovala, když jsem je viděla znovu hrát i poslední den. V merch stánku ke mně byli schovívaví a dali mi papír, takže jsem si domů odnesla podpisy i (díky mému štěstí) zlomenou paličku ♥ Jejich hudbu si můžete poslechnout zde.




Další velkou bombou neděle byli Skillet. Ty snad ani nemusím představovat. Nestihla jsem úplný začátek celého koncertu, ale musím říct, že příjemně překvapili mě i mé známé. Musím uznat, že jsem doufala v jinou volbu písní, ale zahráli Monster, zahráli Better Than Drugs, já byla spokojená.



Co se týče pondělí, naprosto to vyhráli Five Finger Death Punch. Jejich show byla úžasná, davy zpívaly, zpěvák byl naprosto k sežrání. Z jejich hudby čpí mužská energie, ze samotného zpěváka jde na první pohled strach - je to chlapák, ale jakmile se usměje, uznáváte, že je to prostě méďa. I když jsem z písní znala asi dvě, užila jsem si jejich koncert opravdu naplno. Co mě dojalo, bylo to, že skupina vzala na pódium svoje fanoušky. Díky takovým věcem poznáte, že má daná skupina srdce a nehraje jen pro prachy. Tleskám, 5FDP!


Novinkou pro mě byly Tři sestry, což není úplně můj styl, ale koncert to nebyl špatný. Nejvíc si něj ale pamatuju balónky, které tam někdo přinesl a my si je v davu pinkali. Docela ironie, že. Asi to bude tím, že si až na výjimky nepotrpím na české kapely.


Milým překvapením pro mě byli Donaha, skupina, kterou jsem poprvé potkala na podzim, když v Bunkru hráli před Rybičkami 48. Chodili po areálu, dávali lidem poslechnout svou hudbu a zvali je na své vystoupení, a tak jsem si řekla, přece kluky nezklamu! Musím uznat, že opět předvedli skvělou show a i má známá poznamenala, že energie a nadšení, se kterým hrají, je neuvěřitelné. Fandím vám, kluci!


Skupina, na kterou mnoho lidí čekalo. The Offspring. Dle mého názoru zklamání. Špatný zvuk, téměř neexistující komunikace s publikem a nenávaznost písní v člověku budila spíše zmatení, než nějakou euforii. I přes nějaké to zklamání jsme si ale jejich hity užili. Ještě štěstí, že nebyli mým hlavním důvodem návštěvy festivalu. Příště bych na ně už ale asi nesázela.

Dalším objevem v českých řadách byli Pilot Season. Tito sympatičtí kluci to zkrátka uměli rozjet!


A ptáte se na nejlepší kapelu? ♥
Anti-Flag. Neuvěřitelná komunikace s publikem, názory, energie, která by mohla napájet celý svět, ksakru!
Nejlepší show v mém životě. Rozhodně. Dokonce jsem pro vás nahrála na Youtube záznam z koncertu, kdy k nám Justin promlouval. Ano, kameraman ani fotograf ze mně nebude. Ale i tak!


"Brothers and sisters, it is so fucking good to be with you today."

Mým obrovským štěstím bylo, že měli dokonce autogramiádu. Byla jsem tak v první třetině a když na mě konečně přišla řada, nezapomněla jsem jim říct, jak moc to bylo úžasný. Se všemi jsem si podala ruce, obejmula jsem Justina Sanea přes stůl a následně i bubeníka (Pat Thetic). Justin se nakonec rozhodl, že obejmutí přes stůl je málo a tak za mnou šel a obejmul mě znovu, pevně a mile, že jsem myslela, že ho nepustím. Nakonec mi řekl, že zbožňuje moji vestu a že je fakt skvělá. Poděkovala jsem a vyfotili jsme se všichni. Byl to úžasný zážitek.

Justin Sane (sluneční brýle) a Pat Thetic (vpravo)


Závěrem bych vám chtěla poradit. Až příště pojedete na festival, nezapomeňte si tyhle věci:

- vlhčené ubrousky (osvědčily se)
- vždycky s sebou berte kus toaletního papíru (v kabinkách většinou nebývá)
- špunty do uší (v noci je oceníte)
- dostatek oblečení (a hlavně si neberte všechno černé, jako já)
- něco teplého, kdyby byla v noci zima
- fixy a papír, pro případ, že potkáte někoho a budete bažit po podpisu
- mobil a nabíječku (power banku), abyste měli fotky
- dostatek peněz
- jídlo do stanu, pokud nechcete tolik utrácet


Abych tenhle megačlánek shrnula, letošní Rock for People mi toho hodně dal. Upevnila jsem si vztahy, poznala pár nových, skvělých lidí, objevila jsem nové kapely a užila jsem si ten pocit, slyšet hudbu naživo. Přála bych vám všem se cítit tak šťastně, jako jsem se cítila já na tomto festivalu. Nezbývá, než najít někoho, s kým pojedu příští rok. RFP 2017, už jdu! ♥

(Reklamní klobouček Lenovo a moje rozbité brýle, které jsem ale i přesto bohatě využivala. Známka punku!)

(S vrchním parťákem ♥)

PS. Najdete mě? (Nápověda - modré kraťasy)

Amnesia

10. července 2016 v 2:22 | Kira |  Poezie
Zabili jsme vše,
co kdy mělo smysl.
Potichu. Chladně.
I něco ve mně
pomalu zemřelo,
když se moje rozpolcení
tříštilo v kapkách o chodník.
Asi se už nerozpleteš
ze všeho, co se stihlo zhroutit
samo do sebe.
To já ano.
Trhám všechno
co kdy nasáklo tvým úsměvem,
a náš smysl leží v tratolišti krve.
Touha se zmítá v agonii.
Teď jsem volná.
A my?
Už nikdy víc.

Vyhrabávám se z peřin

3. července 2016 v 1:01 | Kira |  11:11
Zdravím,

začaly prázdniny a prokrastinace mě naprosto pohltila, takže jsem se nedokázala dokopat ani k napsání článku - nedivte se tedy, že je dnešní 11:11 v naprosto jiný čas (protože to je rebelský, ne?). Na mou obranu nejste jediní, kterých se to týká - můj pokoj vypadá jako laboratoř šílenýho vědce, který vyrazil na prázdniny a zapomněl zkontrolovat, jestli jsou všechny sklenice utažený a potvůrky zamčený. Jediným bezpečným místem je má postel - všude kolem se jinak válí papírky od bonbónů, čokolád a podobných věcí, kterými se poslední dobou živím.


Nevím, jestli jsem vás seznamovala s mou fobií z hmyzu. Kdysi jsem mohla zešílet, když po mně lezl mravenec (ironií je, že kousek od mého pokoje se nachází dvě obrovská mraveniště), ale teď už jsem se hodila do klidu. Komáři se mi v pokoji zatím neobjevili, ale (nejen) můj pokoj okupují mouchy. Uznávám, že netuším, jaké nové organismy mi pod postelí vznikají.. ale vraťme se k těm mouchám. Je to takový ten divný druh much, který létá neustále dokola, jako by si něčeho šňupl a potřeboval vybít energii.
Když se tak zamyslím nad jejich trajektorií, připomíná mi to mou maličkost v nějakém obchodě s jídlem.
Jsem tak nerozhodná, že dokážu strávit kroužením v tescu klidně i dvacet minut. Lidé, co sledují kamerové záznamy, se musí dobře bavit.


Abych shrnula dění posledních dní; úspěšně jsem přežila školní výlet. Na programu byla totiž lanová dráha - asi se mi budete smát, ale skákat do prázdna ze stromu na strom v x-metrové výšce, to není nic pro mě. Když jsem se úspěšně dokodrcala k druhému stromu, zajistila jsem se, a pevně ho objala. Po nějaké době se zezdola ozval hlas mého spolužáka: "Ten strom je tvá nová láska?"


Po úspěšném zdolání toho pekla na stromech jsme vyrazili zpátky. Abych odlehčila atmosféru, začala jsem smutně kňourat, že mi chybí můj strom. Kluci se smáli a říkali, že se pro něj určitě v noci vrátím s lopatou. Zbytek výletu byl skvělý a bez katastrof.


Pamatujete, jak jsem vám tu psala o tom, že jsem zamilovaná?
Lol, tak už ne. Shořelo to. Nechci se o tom moc rozepisovat, zkrátka a jasně, přes všechny horský dráhy a podobný blbiny, co mi komplikují život, jsem stále schopna hlídat si hranice toho, jak se ke mně lidi chovají. Ignorace a sakra pozdní příchody k tomu opravdu nepatří.
Takže jsem opět odhodila kapesníčky a řekla si, že půjdu dál. A věřte nebo ne, už mě to vůbec netrápí.


Momentálně se nemůžu dočkat, až konečně vyrazíme na Rock For People. Můj první festival, mnoho úžasných skupin. Už jsem si udělala i vestu - obnovila jsem nápisy, vyštrachala jsem placky. Bude to legendární!
Slibuji, že jakmile se vrátím domů, sepíšu pro vás článek o zážitcích z festivalu a ani o prázdninách nezapomenu být tak "blogově výřečná", jako doposud. Přeji vám krásný začátek prázdnin! Mám vás ráda <3

Vaše natěšená Kira