Krystalická těžkost bytí

16. června 2016 v 11:32 | Kira |  Poezie
Kolik toho musím ztratit
aby mi nic nechybělo?

Netěsnícím sklem prosakuje voda.
Valí se jako všechna moje Co kdyby
a odtéká pryč.

Sleduju to, jako by byl konec.
Každý den
je naposledy
každého dne.

Voda kape dál.
Jako já. Jako my.
Jako každý den.
A možná je to derniéra.

Jisté je jen to, že kape voda
tím špinavým, netěsnícím sklem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Madame Luc Madame Luc | Web | 16. června 2016 v 12:41 | Reagovat

A kam všechna ta voda odkape? Když nám naše citový obydlí zaplaví povodeň ve formě Co kdyby, je to vždycky opravdu nehezká záležitost.

Když prosakuje voda skrz sklo, který nás vlastně dělí od vlastní zkázy, je teda vědomí toho, že je to nevyhnutelný ta síla, která nás žene dál?

Každej den je vlastně naposledy, protože potom přijde další den, kterej má taky svoje naposledy. Takže žijem v konstantním naposledy, který nám vždycky dává nový šance.

A když voda kape dál jako ty a on, proč to sklo neutěsnit a nepochytat všechny zbloudilý kapky?

2 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 16. června 2016 v 13:07 | Reagovat

[1]: To je naprosto nádherný <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama