Červen 2016

Pot

29. června 2016 v 21:31 | Kira |  Poezie
Motám se
v lepkavý euforii.
Horká kůže
ty jsi ticho;
všechno skryji
pod postelí.
Zbytek touhy
na tvým rtu
a kdesi cosi
mocně sílí;
zachraň se
než tě dostanu
a budeš prosit
ještě chvíli a -
Pozdě.
Táhnu tě
slastnou iluzí
hladový otrokyně
ztrácíš se
divokej
a jsme míň.
A ten chtíč
tak těžce
hyne.

29. června 2016 v 16:57 | Kira

Kdo jsem?

Osmnáctiletá, citlivá pubertální dívka, jejíž nálady se mění s každou zatáčkou na životní horské dráze. Přes občasné pesimistické chvilky si v duši držím optimismus, ať jde o cokoliv. Studuji na gymnáziu v Liberci a bojuji s matematikou, pubertou a sebou samotnou. Jsem beznadějná romantička s temnými stránkami. Miluju děti a sním o tom, že budu jednou bydlet v malém domku u lesa s manželem a dětmi. Věřím ve šťastné konce, i když to tak někdy nemusí vypadat.


Škola
Jsem královna prokrastinace, ale na svou obranu musím říct, že jakmile se blíží deadline, stává se ze mně supervýkonná jednotka. Nikdy jsem nebyla člověk, co by bojoval o každou jedničku, ale předměty, které mě baví, se snažím neflákat.

Lidé a vztahy
Jsem introvert. Velké davy mi nikdy nedělaly dobře a často se mi stává, že se nějak ztrapním. Mluvím hrozně rychle a hodně a občas se do toho i zakoktám, zopakuji slovo (nejlépe několikrát za sebou) a nebo se zaseknu uprostřed věty. Mám ráda samotu, ale potřebuji společnost. Ideální pro mě je, když se bavím s jedním člověkem. Nejlepší vztahy mám převážně se svou rodinou, i s rodiči mám úžasný vztah. Co se týče holek, je to složitější, ale mám kolem sebe mnoho skvělých lidí.
Od 3. 9. 2016 mám toho nejúžasnějšího muže pod sluncem.


Zvířata
Miluju kočky.

Sporty
Tak přesně na ty mě neužije. Možná to souvisí s prokrastinací, nebo s tím, že jsem zkrátka poleno. Naštěstí jsem alespoň začala s power jógou - je to peklo, ale po hodině máte radost, že jste to nevzdali. Ráda hraji badminton, ale má dovednost je pokaždé na úplně jiné úrovni - je velice nevyzpytatelné se mnou hrát.

Filmy a seriály
Co se týče filmů, miluji komedie. Můj nejoblíbenější film je rozhodně Eurotrip. V závěsu za ním je Hele, vole, kde mám káru?; American Pie (1-3); 21 a 22 Jump Street; Nedotknutelní; Avatar; ale dojde i na romanťárny typu Chceš mě, chci tě; Hudbu složil, slova napsal; Sex ve městě (jak filmy, tak seriál); Deník Bridget Jonesové; Milý Johne (upřímně, snad všechny filmy s Channingem Tatumem), je toho spousta..
Seriály se od mého filmového vkusu moc neliší; Futurama, Simpsonovi, The Big Bang Theory, How I Met Your Mother, Pretty Little Liars, Zoufalé manželky, a samozřejmě již zmíněný Sex ve městě ♥


Jídlo
Zdravý životní styl... ehm, nemohl by ještě chvilku počkat?
Moje závislost: Lay's. Mohla bych je jíst pořád. Pokud mě chcete utěšit, rozveselit, nebo vroucně milovat, doneste mi čipsy (Fromage, Chilli&lime, Stix...) - nezaručuji vám, že vás budu milovat na oplátku, ale rozhodně u mě stoupnete.
Taky miluju sladký, čokoládu, ovoce, sušenky... Mou výhodou je, že po ničem netloustnu.
Jsem vyznavač kuřecího masa, ale letní grilovačkou nikdy nepohrdnu.
Učím se vařit a něco mi i celkem jde. Pečení mě taky baví. Svět by byl bez jídla neskutečně ochuzen.

Hudba

Jsem hudební závislák. Začínala jsem na Green Day (článek), od té doby se však můj hudební repertoár rozrostl převážně na pop punk, punk rock a sem tam i indie rock. Nemusím pop music, dubstep a věci dechovce podobné. Připravila jsem pro vás seznam kapel, které poslouchám - některé víc, některé míň (někdy znám třeba jen jednu - ale DOBROU! - písničku), ale i tak pro mě byly zkrátka patrné zmínit. U každé z kapel najdete písničku, kterou si můžete ze zvědavosti pustit.

Knihy

Lásku ke knihám ve mně vzbudil Karl May a jeho Vinnetou. Přečetla jsem tolik jeho knih! Po čase, ve škole, nastoupila Jacqueline Wilson. Následovně jsem si zamilovala knižní sérii Harryho Pottera, později Davida Gemmela a Stephena Kinga.
Co se týče poezie, momentálně miluji autory: Oldřich Mikulášek, Jiří Orten, Charles Bukowski, Jan Skácel, Václav Hrabě...

Proč mám blog

Blog jsem si v minulosti už několikrát zakládala - občas jen tak ze zvědavosti, jindy z pádnějších důvodů, ale nikdy mi nevydržel déle, než tři měsíce. Proto na sebe můžu být hrdá, že mi to protentokrát vyšlo.
Blog jsem si založila hlavně proto, abych sdílela svou tvorbu, nálady, názory a citová rozpoložení se světem, aniž bych to všechno musela cpát lidem kolem mě. Takhle vím, že sem chodí ti, kteří sem chodit chtějí.
Díky blogu jsem potkala mnoho nových, úžasných lidí a musím říct, že mi změnil život k lepšímu.

Doufám, že tento "profil" posloužil svému účelu, a pokud máte nějaké doplňující otázky, nezapomeňte mi je napsat dolů do komentáře!


Mám vás ráda.
Vaše Kira

Zmatená a rozhozená

24. června 2016 v 11:11 | Kira |  11:11
Vítejte u dalšího 11:11, kde na vás opět vychrlím kraviny všedního dne obohacené o komixy.

Konečně jsem si obarvila vlasy. Řekla jsem si, že čím tmavší hnědá, tím dýl mi potom v těch vlasech vydrží. Chytla mi téměř černá. Přesto, že jsem předtím měla normálně hnědé vlasy, jen málokdo si toho všiml. Mám teorii, že i kdybych přišla do školy s čírem, stejně by to nikdo nezaregistroval.


Reakce lidí, kteří si toho všimli, nebo těch, kterých jsem donutila, aby si toho všimli, byly různé. Zatímco někomu se to líbilo, jiní se chovali, jako by mě vlivem té barvy najednou posedl ďábel.


Nebyla bych to já, kdybych něco nepomotala, nezapomněla nebo nezkazila. Má sluchátka zůstala na nabíječce a teď doma určitě plakají steskem po mně. Přežít jízdu MHD je bez nich opravdu komplikované, když člověk musí poslouchat kluky, kteří se baví o tom, že si v Tetě koupili novej "deoš" a že k tomu dostali kafe. Brrr.


Jelikož jsem měla včera dost hrozný den, doufám, že se to dnes obrátí v něco lepšího. Můj včerejší přístup byl asi takový:


Jsem zamilovaná. Nebo tak nějak. Nevím, jak to nazvat. Prostě chci být co nejvíc s ním a život mi to nedopřává.
Pokud ho neuvidím, vypadá to na další prázdný odpoledne.
Hrozně moc bych si přála, aby to skončilo šťastně pro oba.


Sice je teprv brzy, ale už se mi podařilo být prostě typicky Kirovská. Zamířila jsem si koupit svačinu a když jsem odcházela, podařilo se mi s ní mrsknout na zem.
Bravo. Moje tělocvikářka by měla radost.


Snad se to ve mně všechno nějak srovná.
Mějte se krásně,
Vaše Kira

Čtvrtý

23. června 2016 v 17:00 | Kira |  Dopisy panu X
Drahý X,

ať už jsi, nebo nejsi.
Nechápu to. Nechápu sebe samotnou. Začínám si uvědomovat, že je to se mnou horší, než jsem si myslela. Moje mamka mi neustále tvrdí, že je to normální, že je to puberta, ale copak mi vidí do hlavy? Kolikrát mě kdy z těch všech nocí viděla, slyšela brečet?
Nepřipadám si jako na horský dráze. Cítím se spíš jako člověk na takový tý pouťový atrakci, která s váma máchá, dokud si nezačnete přát smrt. Tahle atrakce se nedá zastavit a snaží se ze mě vytlouct všechnu zbývající příčetnost.
Uvědomuju si, jak divná jsem. Zatímco jsem dopoledne snad poprvé v životě brečela štěstím, teď mě řasenka pálí v očích a já vlastně nechápu, co bylo na životě tak skvělýho.
Strašně chci, aby mě měl někdo rád, ale už přestávám věřit, že se za lidskými sympatiemi neskrývá nějaký úmysl. Bojím se, že o všechny přijdu, a že si se mnou z nějakého důvodu jen hrají.
Je mi smutno. Je mi strašně smutno, protože kdybych věděla, co se mnou je, mohla bych se s tím líp vyrovnat. Ostatní by se s tím mohli líp vyrovnat. Ale oni už si zvykli. Když brečím, neexistuji. Tak to prostě je.
Bojím se, že všechno nakonec selže na celý mojí psychický nestabilitě. Co když mi život přináší hezký věci jen proto, aby mi je pak mohl vyrvat z rukou?
Kdo by mohl vůbec milovat něco, jako jsem já?
Ty? Myslíš?
Nechci být negativní, mrzí mě, že tohle není jeden z těch hezkých dopisů. Jen nevím, komu to říct. Nevím, jestli by to někoho vůbec zajímalo. "Ona už je taková."
Ze všeho na světě bych si přála stabilitu. Přála bych si neměnit náladu padesátkrát za den. Přála bych si být něco víc než jen ta na obtíž. Ta, co přebývá. Přála bych si, aby se tohle prostě změnilo. Ty depky mě už vyčerpávaj.
Budu se držet.
Slibuju.
Tvoje psychicky nevyrovnaná Kira

Čas žít

22. června 2016 v 22:49 | Kira |  Poezie
Neodcházej.
Neodcházej.
šeptala na pokraji noci se strachem
protože svět není černobílý.
Svět je krev
a rozbitá okna vedoucí k záchraně
svět jsou slzy
a prach a bída
a muži co odcházejí do války
a ženy, co po nich zůstávají.
Už moc bylo ztraceno
a my se sotva našli.
Neodcházej.
Neodcházej.

Škola nekončí, my jedem dál

21. června 2016 v 11:11 | Kira |  11:11
Začínám mít takovou teorii, že naše profesory nějakým divným způsobem uspokojuje probírání učiva na další rok týden před prázdninami.


Jediným štěstím je, že už nepíšeme žádné písemky. Myslím, že taková dávka rozkoše by byla pro profesory nebezpečná.


Stejnak nemůžu uvěřit tomu, že bude konec školy. Ten zarytý stereotyp je sice ubíjející, ale je to lepší, než během letních dní srůst s postelí.
Stále doufám, že mě v létě potká štěstí. Třeba na Rock for People. Hudební vkus je důležitým aspektem pro vztah - kdyby mi měl během romantické večeře hrát dubstep, asi bych proskočila oknem.


Jakmile někdo poslouchá hudbu, kterou milujete, stává se pro vás hned přitažlivějším. Blízko naší školy bydli kluk, který chodí punkově oblečen a poslouchá některé moje skupiny.
"Tady bydlí někdo s dobrým vkusem!" hlásala moje kamarádka, když na jejich zahradě viselo tričko Five Finger Death Punch.
Občas ho potkávám, když jde na zastávku. Kéž bych ho mohla poznat. Ovšem, znám se. Nedopadlo by to dobře.


Přežijte poslední dny školy a pokud najdete někoho se stejným hudebním vkusem, nenechte ho jít!!!
Mějte se krásně,
Vaše Kira

Noc nás učí přežívat

21. června 2016 v 0:47 | Kira |  Poezie
Choď spát po půlnoci;
osm hodin je přece pro sraby!
Nezhasínej světýlka,
vyjdi do tmy pozdravit
úlomek své duše.
Vnímej Měsíc,
jak ho ovívají mraky
a zapal jiskřičku.
Spal popel na prach
a prach na myšlenky
co se snad jednou vytratí...

Neodcházej, dokud nespadne
alespoň jedna hvězda
a ty se usměješ.
A až najdeš
magora se stejnou retardací
zavolej mu
a nikdy ho nenech jít.
V dáli bude svítit Měsíc.
Uvnitř zasyčí bolest
ale přesto vyhraje úsměv
a dva blázni budou bděle snít.

Telefonát

19. června 2016 v 22:38 | Kira |  Poezie
"Slyšet zas tvůj hlas je krásný,
ale zároveň to strašně bolí"
"hmm", řekl jsi
a mně bylo jasný
že to už nemůže
nic než jen
bolet.
Jsem jen hlas
na konci telefonu
a ty ten
co mě jednou
navždy
umlčí.

Sebezáchranné sbohem

18. června 2016 v 20:29 | Kira |  Příběhy
"Do té doby bych to neřešil, když víš, že mě chceš a já chci tebe."
Ta slova jí zvonila v hlavě jako zaklínadlo. Nervózně si hrála s mobilem, zatímco se propadala do svých obav. Sakra, jak si myslíš, že tohle může dopadnout? Věděla, že byl další prasklinkou na jejím roztříštěném duševním zrcadle. Nesnášela se za svou vlastní temnou osobnost, která ji hnala do každého temného tunelu, na pomyslný tenký okraj sopky.. Zaposlouchala se do ticha tramvaje a snažila se uklidnit. Žena sedící před ní si odkašlala. Byl chladný, téměř mrazivý den.

Chvíli tam čekala. Ošklivá zastávka se za těch pár setkání nezměnila - lavička byla stále pryč a převržený koš nikdo nezvedl. Od úst jí stoupala pára a ona ji sledovala až k mrakům, které zarputile tmavly. Po chvíli si všimla dlouhé siluety v dáli. Čekala. Byla jí zima.
"Ahoj."
"Ahoj."
Políbili se. Cítila jeho neupravené strniště a jeho vůni, vůni tvrdé práce a jakési mužnosti, a připadala si oproti němu ještě mladší, než ve skutečnosti byla. Díval se jí do očí a rozepl si zip. Vzal její ruce a strčil je do jeho bundy, aby si je zahřála. Přitiskla se k němu, ale cítila se zvláštně. Nechtěla ho potkávat na hnusné zastávce uprostřed ničeho. Chtěla s ním chodit za ruku po městě a tisknout se k němu v kině. Chtěla s ním jít do restaurace a v noci si s ním povídat.
Tohle jí prostě přišlo nějak nesprávné.
Ale přitahoval ji. Tak moc a tak intenzivně, jako nikdo doposud. Sálala z něj jakási temná energie - jeho hluboký hlas podtrhoval mystický závoj jeho osobnosti. Připadal jí mocný. Špatný, ale tím víc sexy.
"Je mi zima."
"Tak půjdeme ke mně?" zeptal se a upřel na ni svoje dokonale temně zelené oči. Nevěděla, co odpovědět, a políbila ho.
Uměl dobře líbat. Zrychlil se jí dech a ona cítila, že propadá sobě samotné. Chytil ji za zadek a jí už došlo sebeovládání na to, aby mu bránila. Cítila... všechno. Zrychlila. Zamručel a zvedl ji do vzduchu.
"Jdeme!" zavelel a položil ji. Zasmála se.
"Notak." zašeptal a začal ji líbat dál.
Jeho ruce ji k němu přitiskly a začaly se vymykat kontrole.
Cukla sebou.
"Nech toho." řekla, myšlenky splašené.
"Neříkej, že se ti to nelíbí." řekl a zopakoval předchozí akci.
Odstrčila ho od sebe. Svým způsobem se ho začala bát. Pochopila, že s ním nebude chodit do kina ani do restaurací, a že ji nebude cestou držet za ruku. Pochopila, že on s ní spojoval jen tu hnusnou zastávku. A jeho byt. A pak už nic.

Zdálky byla slyšet tramvaj. Světla prořízla šero.
"Musím jít." řekla.
Pud sebezáchovy ji dotlačil dovnitř. Dívali se na sebe skrz sklo. Pak se stroj dal do pohybu a on odcházel.
Přemýšlela nad tím, co by asi bylo, kdyby šla s ním.
A hlavně nad tím, co by pak nebylo...

Neznámí cizinci

17. června 2016 v 11:11 | Kira |  11:11
Mám za sebou úspěšné dopoledne. Vypila jsem totiž polovinu kafe, aniž by to se mnou seklo. Z nějakého neznámého důvodu je mi totiž po hrnku kafe neskutečně špatně a na omdlení, takže ho piji jen v nejkrajnějších případech.


Díky bohu jsem neuposlechla svoje letní já, které by celoročně nosilo kraťasy, a tak jsem se v tom dešti nerozpustila. Ovšem, kvůli mému zdržení jsem ráno jela v tramvají v tom nejhorším možném čase.
Znáte to, jak potkáváte pravidelně určité lidi, ale stejně víte jen, jak vypadají, a s největší pravděpodobností se z kolonky "cizinec" nevyhrabou. Nejen, že v téhle tramvaji je osoba, která se přehoupla z "chtěla bych ji znát" na "kéž bych ji nikdy neznala", ale jezdí tam pravidelně i kluk, který dle mých propočtů bydlí někde blízko mě.
Nevím, co jsem mu udělala, ale vždycky se na mě hrozně chladně dívá, a já přemýšlím nad tím, jestli náhodou nevypadám jako vrah, nemám v rameni zatnutou sekeru, nebo nějakou podobnou maličkost, která by ho na mně mohla znepokojovat.
Řekla jsem si, že se na to vykašlu a jednoduše si sednu, zapnu sluchátka a budu předstírat, že jsem herečka v nějakým smutným videoklipu. Věřte nebo ne, jde mi to.


Jako dojíždějící musím vždy vystoupit z tramvaje a dojít si na autobus. Nebo doběhnout. Nebo běžet, plácnout sebou a sledovat, jak autobus odjíždí.
Každopádně jsem ten svůj stihla a dokonce tam byl zase takový pohledný řidič, u kterého jsem se lehce ztrapnila minule, když jsem ho pozdravila, ale kvůli rannímu chrapláku ze mě vyšlo něco děsnýho. Řidič ale na moje podivný chrochtání nejspíš zapomněl a usmál se na mě.
Štastně jsem si sedla a líná na vytahování sluchátek jsem se zaposlouchala do zvuků autobusu.


Řidič si pustil nějakou namluvenou literaturu. Nemám nic proti tomu, když někdo čte, naopak. Chlapi, co jsou schopni dělat něco užitečnějšího než si válet šunky v hospodě, mají můj obdiv. Ovšem to by na celý autobus nemělo být asi pět minut slyšet "Né, já nechci, já nechci, né.", což mi nepříjemně připomínalo povídky s BDSM tématikou, než něco, co bych dávala světu na odiv. Pobavena vlastní myšlenkou jsem si překazila záměr vypadat jako holka ve smutným videoklipu, a když jsem vystupovala, povedlo se mi usmát a říct nashledanou. BEZ ZAKOKTÁNÍ!


Štěstí mi dnes opravdu přálo, protože jsem se na něj stihla ještě podívat, aniž bych vrazila do sloupu. Vypadá to, že jsou dny, kdy se dokonce ani já neztrapním.


Do školy jsem doběhla bez problémů. Všechno vypadalo fajn. Pak jsem sice zjistila, že mám ze čtvrtletky z matiky trojku, což jsem sice očekávala, ale doufala jsem, že mě třeba osvítí božský paprsek a bude to lepší. Další "skvělou" zprávou bylo 64 % ze zeměpisu, jen pro to, že už nevyzbyly ty dobrý atlasy, ve kterých byly téměř všechny odpovědi.


Optimismus mě ale neopouští. Věřím v to, že určité nejsem jediný tragéd, co nebere známky jako životně důležitou záležitost. Přece jen, kdo se mě kdy zeptá, co jsem měla v prváku ze zeměpisu z testu z Libereckého kraje?
Už jen pár dní a bude tu léto. Rock for People.
A šance, že se na mě už konečně usměje štěstí.

PS. Snad se vám líbí moje trhlý ilustrace.
Vaše Kira

Krystalická těžkost bytí

16. června 2016 v 11:32 | Kira |  Poezie
Kolik toho musím ztratit
aby mi nic nechybělo?

Netěsnícím sklem prosakuje voda.
Valí se jako všechna moje Co kdyby
a odtéká pryč.

Sleduju to, jako by byl konec.
Každý den
je naposledy
každého dne.

Voda kape dál.
Jako já. Jako my.
Jako každý den.
A možná je to derniéra.

Jisté je jen to, že kape voda
tím špinavým, netěsnícím sklem.

Řádky nevidomé duši

14. června 2016 v 12:59 | Kira |  Poezie
Kdo ví, co v těch stránkách hledáš.
Prasklina na okně se mi vysmívá
a svět se šine
k blízkosti
k naději
k pochopení
rychleji, než to, čím jsme mohli být.
Jedeme Nevímkam.
Bez něžnosti
čteš
listuješ
písmenka ti pod prsty pějí ódy
jen mě z nich nevyčteš.
Kdo ví, co v tobě hledám.

Kiřin průvodce pubertou

13. června 2016 v 13:11 | Kira |  Témata týdne
Narodíte se jako malé řvoucí mimino, které se postupně vyvíjí v malé řvoucí dítě. Běháte, ožužláváte všechno, co vám přijde do cesty, a s absencí pudu sebezáchovy se vrháte vstříc dobrodružství. Vždycky máte celou pusu upatlanou od jídla a doma rodičům brečíte, že vám Barunka sebrala hračku. Rodiče se těší, až vám jednou nebudou muset tolik stát za zadkem a vy budete samostatnější.
A pak to přijde. Puberta. Dospělí si váš stav přeměřují s nostalgickým úsklebkem a tvrdí, že je to ten nejlepší věk.

Ha ha. Jestli je puberta nejlepší věk, tak vám ji ráda přenechám.

Připravte si kapesníky, zásobte se jídlem a jdeme na to.
Vítá vás Kiřin průvodce pubertou.

1. Začnete žrát jako prase
Jinak se to popsat nedá. Přesto, že jsem v dětství uznávala hlavně stravu na bázi cukrovinek, byla jsem hubená jak tyčka a pomazánkové chleby jsem ve školce s tichým vzdorem odmítala. Okolo třináctého roku se však žaludek rozhodl, že troškaření bylo dost, a rozjel se na dvojnásobný výkon.
Rodiče pak budou mít štěstí, když je při návratu domů přivítáte něčím jiným, než "Co bude k večeři?"

2. Změny nálad
Zatímco se ráno probudíte s pocitem, že zachráníte celý svět, večer se zdá být všechno totálně na houby. Často v slzách přemýšlíte nad smyslem života, když zjistíte, že došly tousty, a za pět minut jste naprosto nadšení z toho, že jste v kredenci našli rohlík.
Velice to také ovlivňuje vztahy s lidmi okolo vás, ať už jde o rodiče nebo přátele, jelikož jste schopni jim vyhlásit válku za to, že snědli poslední sušenku.

3. Potíte se
Je úplně jedno, jestli je konec světa, nebo jste účastníkem výpravy na severní pól. Potit se budete, ať se děje cokoliv. Občas přemýšlíte, jestli nemáte raději chodit s rozpaženýma rukama jako nějaký novodobý spasitel, nebo začít vědecký výzkum s cílem objevení účinného antiperspirantu.

4. Akné
Někdo víc, někdo míň. Ráno se vzbudíte a občas se stává, že dojdete k zrcadlu a spletete si sami sebe s Měsíční pustinou posetou krátery. Nejkrásnější je to, že si akné umí vždy vybrat tu správnou dobu, kdy má přijít. Jakmile se fotíte, jdete na schůzku s vysněnou osobou, nebo prostě chcete vyjít mezi lidi, aniž byste vypadali jako jednorožec, bum, akné je na světě. Ať už vypadáte na dvanáct či na dvacet, váš obličej bude stejně křičet "Jsem puberťák."

5. Hudba
V pubertě se méně nebo více zaměříte na hudbu a vytvoříte si hranice toho, co posloucháte, toho, co vás zanechává chladnými a někam do virtuální popelnice zahodíte výtvory, které ze srdce nesnášíte. V častých případech vaši rodiče poslouchají hudbu z té třetí uvedené množiny, čímž je pro vás přežití v takové různorodé domácnosti ještě těžší.
"Sice jste moje rodina a mám vás ráda, ale hudební vkus? Ne-é." (Kira Curatio, 2016)

6. Oblečení
Pokud ho máte "na háku", můžeme si podat ruce. Znám lidi, kteří musí mít každý týden něco nového na sebe a jejich rodiče cálujou v řádu tisíců, aniž by se jejich drahý potomek uráčil poděkovat. Styl oblékání často souvisí s hudbou, kterou daný jedinec poslouchá. I já jsem měla své období řetězů, roztrhaných punčocháčů, bot, které moje oblíbená profesorka nazývala "pochybná obuv", a podobných věcí, co souvisely s mou láskou k punk rocku a pop punku. Po čase jsem ale zjistila, že je jedno, jak se oblékám, lidé se stejným vkusem se přeci vždy nějak najdou. Měla jsem i období příšerně krátkých sukní, které však s návratem sebevědomí zmizely z mého šatníku. Ať už se tedy oblékáte sebehůř, v pozdější fázi puberty vás to (nejspíš) opustí.

7. Hledání
Jste zmatení. Nevíte, kdo vlastně jste. Nevíte, zda jsou vaši přátelé skutečně praví, nebo pro vás jejich přítomnost znamená zkázu. Přemýšlíte nad svou budoucností a ve většině případů zjišťujete, že si nejste jistí naprosto ničím. Hledáte své talenty, hledáte lásku, hledáte pochopení a snažíte se pochopit sami sebe. Bojujete sami se sebou - začlenit se do party, nebo si stát za svým názorem a jít proti stádu?

8. Boj proti autoritám
Z nějakého důvodu vám rodiče hrozně lezou na nervy a nejradši byste se k nim nehlásili. Už vás nebaví poslouchat jejich řeči při hádkách a útočně odpovídáte za účelem bránit svou čest. Oni však vašemu kroku k seberealizaci nerozumí a odůvodňují si to tím, že jste DRZÍ. Domácí vězení, žádné kapesné a učit se, učit se, učit se. Nakonec po sobě ani nezavřou dveře a vy máte sto chutí rozpoutat pořádnou anarchii.

9. Nechápou vás
Dospělí už zapomněli na to, jaké je to být v pubertě. Stali jste se jejich zdrojem zábavy a jakmile dáte světu vědět o vašem psychickém rozpoložení, přijde to všem neskutečně vtipné.
"Cítím prázdnotu."
*strhne se záchvat smíchu*

10. Netušíte, kdy to vlastně skončí
Poslední a dramatický bod. Někteří se z puberty oklepou rychle a v osmnácti byste je mohli poslat do sněmovny, zatímco jiní se v ní plácají ještě dlouho po dvacítce. Ať už je to jakkoliv, mějte s námi puberťáky trpělivost - přeci jen, je to jen přechodný stav! I mě bylo řečeno, že má puberta postupně odeznívá. Na jednu stranu mi to bude chybět, na tu druhou se ovšem těším na dobu, až nám bude moct dojít jídlo bez toho, aniž bych s prásknutím dveří proklínala celý svět.

Podělte se se mnou o vaše zážitky a názory na pubertu!
Mám vás ráda,
vaše pubertální Kira

Sebedestruktivní rozbor starého deníku

11. června 2016 v 0:02 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Taky občas děláte zvláštní věci, přestože vás vědomě bolí?
Na psaní deníků jsem nikdy nebyla expert, občas jsem na ten svůj kašlala třeba i měsíc a pak jsem si jen matně vzpomínala na události, které byl hřích si nepoznamenat.
Je ale skvělé mít své pocity a zážitky někde sepsané, například když se extrémně nudíte, nebo si jen chcete zaplakat nad tím, s jakými kentaury jste to chodili.

Ani nevím proč, padla na mě nostalgická nálada. A co udělá smutná, osamocená Kira? Začne si číst deník z doby, kdy byla ještě šťastně zadaná.


Pomineme-li, že tento úryvek je ještě z doby před šťastným vztahem, všimněte si, že jsem opravdu poetická duše.


K tomuhle mám takový zvláštní vztah. Jednou jsem seděla v lese a jedna starší paní se psem prošla kolem a chvíli si se mnou povídala. Při cestě zpátky mi donesla čtyřlístek.
Nalepila jsem ho do deníku a jednou jsem ho pak poslala nalepený v dopisu pro mého přítele.
Dokreslila jsem tužkou lístky.
A takhle tu je teď...


Aby tu z toho nebyl herbář, posuneme se dál. Je zvláštní, jak ve vás hezké vzpomínky dokáží probudit radost i žal. Sledovat vztah od křehkých počátků...


...přes chvíle, kdy jste byli šťastni, že máte jeden druhého. Už jen to uvědomění toho, že jste v životě měli někoho, kdo vás zbavil samoty, je zvláštní. Sice z vás vyhnal smutek dřív, než si ve vás stihl vyhlodat cestičky, ale pořád ve vás trocha toho smutku je. A když už tu ten člověk není, je to těžší. Přesto, že víte, že pro vás není ten pravý, stejně vám chybí být milován, a tak beznadějně sbíráte fragmenty starého pouta a každý kousíček prohlížíte pod mikroskopem svých emocí.


Ale všechno jednou končí.


Všechno jednou končí, ale společně s koncem začíná něco nového. Ať už to vypadá beznadějně, nebo ne, chce to se nevzdát. Utřít slzy, zavřít deník a jít přímo za nosem. Teď je teď. Možná se občas vrátíte zpátky, zabrousíte do minulosti a popláčete si nad ní - i já to dělám.


Ale přeci jen, ono to všechno přijde. Ať už se jedná o partnera, přítele, práci, zdraví. Není třeba skákat s pláčem do popelnice. Moje výlevy a depky mě učí jedno: ať už se děje cokoliv, vždycky z toho vyjdeš silnější.

Štěstí zase přijde.
Věřím v to.
Vaše Kira

Čekající

7. června 2016 v 21:01 | Kira |  Příběhy
Zápach nemocnice se jí zarýval až do mozku. Běžela po lesklém linoleu v přítmí chodby a cítila, jak se k ní lepí šaty potem. Matně si snažila vybavit, co jí říkala žena na informacích, ale svět se jí sléval v povlávající proužky šíleného strachu a vyčerpaná žena sedící za pultem se smrskla v rozmazaný moment, který okamžitě pominul. Zářivky na stopě s bzukotem poblikávaly. Vyčerpaně si sedla na nepohodlné plastové sedátko.
Hodiny odbíjely půlnoc a ona netušila, zda je stále živý.
Snažila se rukou upravit rozcuchané vlasy, ale roztřesené prsty ji neposlouchaly.
Nervozita a strach nahlodávaly její duši, zatímco se do ní každá další vteřina zavrtávala jako zrezivělý hřebík.
"Lásko, přijali mě." řekl jí kdysi šťastně a obejmul ji.
"To je skvělý!" zavýskla, ale pak její úsměv ve skrytu jeho náruče pohasl.
Nikdy mu to nechtěla dovolit, ale on si to rozmluvit nenechal. Když po něčem toužil, chtěl to celou svou bytostí. Když dosáhl svého, přicházel domů ztrhaný a špinavý, ale v jeho očích poskakovala jiskra.
"Jsem hrozně šťastný, víš to?"
Ticho teklo po stěnách a odkapávalo na čistou podlahu společně s jejími slzami.
Vzpomínala na tu dobu, kdy spolu chodili na louku a pozorovali hvězdy. Všechno bylo tak romantické - měli oči jen jeden pro druhého. Každou noc si přivlastnila celou deku, a přesto vedle ní spával rád. Občas přišla z práce a on čekal ve dveřích s růží. Usmála se. Lehce se dotkla snubního prstenu.
"Miláčku, vždyť já už tě skoro vůbec nevidím."
"To se změní, krásko. Máme toho teď hodně."
Byl tak vyčerpaný, že usínal na gauči. Nechtěl, aby ho budila, a tak lehávala sama. Už neměla koho okrádat o deku.
Při pohledu na prázdnou chodbu se jí vybavilo nedělní ráno, kdy venku pršelo a byla mlha. Stála u okna s šálkem čaje a čekala, až za ní přijde. Místo toho našla jen prázdný věšák. Žádná zpráva. Jen nedovřené dveře a prázdný byt.
"Krásko, co se děje?"
"Chci, abys tam skončil."
Ta práce. Brala mu ho kousek po kousku. Na posteli lehávali jako dva cizinci. Cítila, že prohrává. Už se na ni nedíval tak, jako dřív. Oheň byl jeho láska i nepřítel. Ochrana a nebezpečí byly jeho milenkami. Hořký strach ji dusil každým dnem víc, zatímco on byl čím dál odvážnější.
"Dobrá, skončím," řekl, "ale dej mi jeden den."
To odpoledne připravovala dárek k výročí. Pekla jeho oblíbený čokoládový dort a zpívala si u toho staré písničky. Chystala stůl na romantickou večeři, uprostřed ležela malá krabička s dárkem. Pak zazvonil telefon a všechno se rozsypalo.
Svíčky, večeře, výročí. Všechno se rozplynulo v dusivém nemocničním vzduchu, který plnil její útroby jako lepkavý sliz.
Možná se nám podaří ho zachránit.
Otevřely se dveře a ona pohotově vyskočila.
Snažila se něco vyčíst z doktorovy tváře, ale všechno viděla rozmazaně, a tak jeho jednotvárný, nic neříkající obličej řekl:
"Pojďte."
Klopýtavě prošla dveřmi.
Ležel na lůžku, popálený a přitom mrtvolně bledý. Ruku a obě nohy měl v sádře, přes oko se táhl zakrvácený obvaz.
"Miku!" vykřikla a přiběhla k posteli.
Doktor se na ni zahleděl.
"Je?..." hlesla.
Zavrtěl hlavou a ukázal na přístroje. Jeho srdce stále bilo.
"Miku, ty praštěnej, hloupej blázne." zašeptala láskyplně. Ležel bez hnutí, hruď se sotva zvedala.
Jeho rty se po chvíli lehce pohnuly.
"Možná blázen, ale chyběl bych ti." zašeptal svým hlubokým hlasem.
Usmála se a zadívala se mu do očí.
"Miku, budeš táta."
Zavřel oči, a když je otevřel, leskly se.
Znepokojeně si sedla na kraj postele a pohladila ho po tváři.
"Co se děje, Miku?"
"Jsem hrozně šťastný, víš to?" ♥

Jako rozzuřený pes

6. června 2016 v 19:02 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Kamarádka se mi kdysi svěřila s tím, že když se hádá se svojí mamkou, představí si ji jako zuřivého psa. Ten má v tlamě švihadlo, hází hlavou a ty konce ho mlátí do obličeje, a čím víc ho mlátí, tím je ten pes naštvanější a tím víc s tou hlavou máchá.. a takhle pořád dokola.

Asi tak si po dnešku připadám já. V noci jsem se učila na poznávačku, takže jsem dneska při záživné odpoledce naprosto odpadala. Těšila jsem se, až se po dlouhém dni svalím do postele a budu se dívat na jistý seriál, který vám sice redukuje mozkové buňky, zato se ale člověk může hodit do pohody - a nemusí u toho moc přemýšlet.

Celý den se těším, abych pak zjistila, že můj počítač regulérně umřel. Vždycky to v něm jen tak zabzučí, ale pak se neozve žádné Tuummmmm, jako obvykle. K mému zármutku jsem zjistila, že ta stránka, na níž jsem si předplatila tři měsíce sledování seriálů a filmů, nefunguje na mobilu ani tabletu.

Ležím v posteli, koukám do prázdné obrazovky a přemýšlím, co teď. Rozkousat polštáře? V záchvatu cholerického vzteku dorazit stavkující počítač? Možná si jen vezmu to švihadlo a budu máchat hlavou.

Nevím, jak vy, ale z tohohle jsem vážně zarmoucená.
Haf.

Kousnutí škorpiona

4. června 2016 v 10:14 | Kira |  (Nejen) tramvajové romance
Za oknem se míhá ospalý svět, spousta domů s rozsvícenými okny a neskutečné množství různorodých životů. Tramvaj brzdí a můj pohled tkví na známou ošklivou zastávku. Až moc ošklivou na to, aby z ní vzešlo něco hezčího - místo, kde až moc krátký románek s lehkou gradací odezněl. Zbyla mu po mě jen obálka a dvě básně.
Kdo ví, jestli si odnesl něco víc.


Mizí zastávka, mizí on i náš velmi rychlý konec.
A pak najednou nastoupí. Nemůžu uvěřit svým očím, ale když zaostřím, poznávám ho. To tetování na krku bych poznala všude. Snažím se uklidnit, ale z jeho blízkosti je mi horko. Jako by byl těsně u mě a já tála z jeho uhrančivých očí. Byl ještě víc sexy než kdy dřív.
Okukovali jsme se opatrně, aby jeden nezachytil pohled toho druhého. Občas se naše zraky setkaly a rychle se zase rozutekly do krajiny, mizející za námi.
Najednou se na mě zadíval a koutek mu lehce stoupl, následovala jsem jeho příkladu, ale asi jsem se pousmála moc. Ucukl a znovu sledoval všechny ty příběhy, co utíkaly za tramvajovým vagónem.
Sakra, sakra, sakra.
Když jsme dojeli na konečnou, rychle jsem vystoupila a věděla jsem, že se zase rozcházíme. Když je jedno číslo moc velké, to druhé nezvětšíš. Šel jsi dál někam do centra, a přesto, že ses snažil být nenápadný, vím, že ses na mě několikrát otočil - stejně jako já na tebe.
Šel jsi dál a ta síla táhnoucí mě k tobě pomalu slábla.
Paralyzovaně jsem se vydala domů. Když jsem smyla z mysli tvůj pohled, oddychla jsem si.
Můj škorpión se už z kůže smyl a vím, že i když by to bylo příjemné, jed toho tvého by mě tentokrát mohl stát víc, mnohem víc..


Třetí

2. června 2016 v 23:06 | Kira |  Dopisy panu X
Dlouho už tu nebyl dopis pro snad existující spřízněnou duši, tak vám to teď hodlám vynahradit.

Drahý X,

nebudu lhát, když napíšu, že mi neskutečně chybí lidská blízkost. Nemyslím fyzický kontakt a podobné věci, které vám může dát v podstatě každý společně s vnitřní prázdnotou, která vás bude uvnitř pomalu rozebírat, dokud se nesesypete do vlastní duté schránky.
Myslím tím spíš to, když k vám někdo přilne natolik, že ho zajímá, jak se vlastně máte. Obejme vás, když pláčete, a bude tolerantní, i když se trápíte třeba jen kvůli maličkosti, nebo totální banalitě. Nenechá vás topit se v kanálu osamění. Když nejdete s davem, on jde s vámi. Je šťastný, že jste po jeho boku.
Už chápeš, co mám na mysli?
Vím, že si každý musí projít svým vlastním peklem. Trápit se, být zraněn, spadnout na ta nejhlubší dna a kvapně se odrážet zpátky nahoru. Čím těžší cesta, tím silnější jedinec.
Ale i tak si často připadám neskutečně slabá.
Svět je plný zklamání, bolesti a smutku, ale dokud v tebe věřím, je tu naděje na ten šťastný konec, ve který tolik doufám. Někdo plane po uznání, někdo po milionech, další chce letět do vesmíru a jiný touží po nekonečné moci.

Mým největším přáním je tě najít. Najít tě a nechat si postavit domek někde u lesa, kde bude krásný vzduch a klid. Jet spolu do Ikey, procházet se fiktivními místnostmi a nasávat tu vůni budoucnosti, zatímco se budeme dohadovat, jakou barvu si dáme do ložnice. Chci se jednoho dne probudit v naší posteli, kterou budou mimo nás okupovat i naše krásné, zdravé děti, a se slzami v očích si uvědomit, že mám vše, po čem jsem kdy toužila. Jednou vydají moji knihu a já ji budu našim dětem číst před spaním, zatímco s nimi budeš napjatě poslouchat.

A už tu nebudou žádné depky. Nebude tu puberta ani pocit osamění, který mě už nějaká léta občas sžírá. Umím být šťastná sama se sebou, ale upřímně, ty budeš ta jiskra, co mě bude hnát dál a dál.
Doufám, že jsi v pořádku. Chybíš mi.

Tvoje Kira


Stála v dešti

1. června 2016 v 16:56 | Kira |  Úvahy
Vystoupila jsem z tramvaje a začala bouřka. Lidé kolem mě se začali zahalovat do bund, deštníků, a do vyhřátých koutů svých duší.
Neměla jsem dobrý den. Balancovala jsem na hranici sebelítosti, a to, jestli slzím, mi bylo lhostejné. Ale když jsem na sobě ucítila ledové doteky deště, padal ze mě všechen smutek. Všechno to zlé a špatné se smývalo spolu s celým světem. Šla jsem s hlavou vzpřímenou, zatímco se ostatní krčili pod deštníky.
Došla jsem na zastávku, kde se čekající na autobus choulili pod stříškou, a zůstala jsem stát na dešti, zatímco se na mě kolemj(e)doucí udiveně dívali. Bouřka zesílila, ale levá polovina nebe byla převážně bez mraků. Zvedla jsem hlavu a nechala kapky bičovat můj obličej. Toužila jsem splynout s kalužemi. Pak dopadla ta úplně poslední kapka a vysvitlo slunce. Do autobusu jsem nastoupila až na kost mokrá, očištěná. Šťastná. A jen díky dešti.

A tak se ptám, co je tak špatného na tom, zmoknout?
Berete déšť jako zlo, nebo se jím také necháváte pohltit?