Květen 2016

Requiem pro šťastnou vzpomínku

31. května 2016 v 21:02 | Kira |  Poezie
A když každý krok
odbíjel další sbohem,
došli jsme na začátek konce
a věděli jsme, že zpátky to nejde.
Brečela jsem
a skrz kilometry tlustý sklo
prosakovalo i pár tvých slz.
Nikdy nebylo jasnější,
že zmizím.
Zmizím z vašeho gauče v obýváku,
z vaší kuchyně,
zmizí moje tričko zpod tvý postele
a všechny moje dopisy,
pivo budeš pít sám
a kočku nikdo nepohladí.
Vyhodíš mě
někam na smetiště neúspěchů
a když mě uvidíš,
nebudeš plakat.
Proč taky ano,
když i ten konec

už doznívá.

Předprázdninové vypětí

30. května 2016 v 16:20 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Už jsem ze všeho vysátá. Zrovna sedím na fyzice a nezdá se, že by někdo z nás dával pozor. Venku je dusno, ničím nerušené konverzace se linou celou učebnou a já už myslím na to, jak krásné bude odsud vypadnout s vysvědčením nacpaným v kabelce.

Němečtí profesoři v sobě mají naštěstí více lidskosti, než čeští, a tak se většinou koukáme na jeden film za druhým (a přesto, že ho nesleduji, nepohrdla jsem ani sledováním hokeje místo německého zeměpisu).
Přesto ale nechápu, že se musíme dál učit. Z každého předmětu nám zbývá maximálně jeden test - což by se dalo krásně shrnout v jednom týdnu. Ale ne, pojďme se učit kosti latinsky!

Co se týče školy, není to, že by mi to úplně nepřemýšlelo. Testy zvládám na dvojky a trojky (nikdy jsem nebyla člověk, co bojoval o jedničky, pokud ten předmět zrovna nemiluju), jen ty volnočasové aktivity lehce haprují.

Například vaření. Dám vám cennou radu. Když smažíte slaninu, NEKRÁJEJTE ji na malé čtverečky. Nejdříve se to bude zdát jako fajn řešení do omáčky (Kira se stala autorkou receptu na sýrovou omáčku se slaninou, kterou musí pravidelně vařit), ale postupem času, když se ze slaniny uvolní tuk a ona začne hezky vonět, začnou z pánvičky létat sebevražední atentátníci s úkolem vás zničit. Slanina skáče po celé kuchyni, prskající olej mě pálí do rukou a já vždy vyjeknu jako pes, kterému šlápnete na ocas.
Nakonec to vzdám, vypnu plamen a zjistím, že z původního množství je slaniny na pánvi polovina. Z našeho psa se stává slaninový inspektor.

Jsem i velmi roztržitá. Bohužel. Když si kupuji housku, prodavačka mě musí k pokladně zavolat nejmíň dvakrát. Padají mi věci. Občas vrážím do lidí.
A taky melu kraviny.

Ale počkat, to vlastně vždy.

Nevím, jak vy, ale jsem z toho všeho už unavená. Má finanční situace se taky moc nezlepšila - ale jak ráda řikám: "Peníze zatemňují mysl, a proto je nemám."
Už se zkrátka až moc těším na Rock For People, hromadu jídla a zmrzliny, hvězdné noci, a mnoho krásných setkání.
Jen mi teď držte palce, abych se toho léta dočkala.
Vypadá to, že slanina plánuje pomstu...

Ztracený svět

30. května 2016 v 0:31 | Kira |  Příběhy
Šíleně ji bolela hlava. Věděla, že naposledy ležela v posteli a její mysl čeřily neskutečně pesimistické myšlenky. Věděla, že když usne, probudí se bez sebemenší známky deprese - ale něco ji vždy nutilo být vzhůru a plakat.

Teď ležela kdesi ve tmě a chladný vzduch jí dráždil plíce. Pokusila se vstát, ale všechno jí bolelo, tak se rukama zabořila do hlíny a sedla si.
Stačil jeden hluboký nádech a poznala, že je v lese. Ale tohle místo neznala. S obtížemi vstala a na mysl jí pomalu cupitala panika. Nevěděla, kde je, ani jak se sem dostala.
Přesto, že byla vzhůru delší dobu, její oči si nemohly navyknout tmě. Vůbec nic neviděla.

Natáhla ruce před sebe a vydala se pomalu vpřed. Pod nohama jí praskalo jehličí, hlína dutě zněla a ona přemýšlela, jestli ji náhodou někdo nepřipravil o zrak. Zatímco jí v hlavě pobíhaly myšlenky, najednou vrazila do něčeho živého.
Ten kdosi překvapeně vydechl a ona vykřikla.
"Nekřič, já ti neublížím." uslyšela najednou ve své hlavě.

Srdce jí bušilo tak rychle, že myslela, že omdlí.
"Nech mě, prosím, já ještě nechci umřít." řekla si v duchu a zdá se, jako by ji ten kdosi slyšel, protože se jí okamžitě v hlavě ozvala další slova;
"Neboj se. Jsem stejně ztracený, jako ty."

Sedla si na zem a on následoval jejího příkladu. Nahmatala ho blízko sebe a cítila se o trochu lépe - ani nevěděla proč.
"Kdo jsi?" zeptala se ho telepaticky.
"Kéž bych to věděl."
Nápodobně, pomyslela si a došlo jí, že to slyší.
"Co tu vlastně děláme?"
"To co doposud - jsme ztracení. Nevím, jak jsem se tu ocitl, ale doufám, že se brzo vrátím. Není mi dobře."
"Co se děje? Můžu ti nějak pomoct?" ptala se se zájmem.
"Kdybych věděl, řekl bych ti, jak. Vše co cítím, je bolest. Zbytek všeho se někam vytratil."
Odmlčel se. Přemýšlela, co by mohla udělat, a pak nahmatala jeho ruku.

Najednou jako by se jí začal vracet zrak. Viděla temné siluety stromů a postavu mladého kluka. Vypadalo to, že už také vidí lépe - začal se rozhlížet kolem.

"Zajímavé." řekl a dál se ponořil do ticha.
"Možná, že tu jsem proto, že tam nepatřím."
"Kam?"
"Mezi lidi. Už odmala jsem byla trochu jinačí. Běhala jsem po zahradě a mluvila se stromy." řekla a věděla, že se rozesměje.
On ale na ni hleděl v jistém úžasu. Usmál se. Všimla si jeho výrazných vlasů.
"Nemyslím, že bys mezi ně nepatřila. Mnoho jich jen není schopno vidět tvou podstatu."
"Proč myslíš? Neznáš mě."
"A myslíš, že bych se tu s tebou bavil, kdybys nebyla stejně ztracená, jako já?"
"Vždyť jsme.."
"Jsme mimo náš svět. Jsme na místě, kde se bolest kloubí s temnotou. Vždycky jsem tu byl sám a nikdy jsem neviděl. Teď se ale konečně dokáži orientovat. Ať už jsi tu z jakéhokoliv důvodu, není to náhoda."
Usmála se.
"Nevím, čím to je, ale neskutečně jsi mě zaujal. Možná tím, že jsi tu se mnou, nebo tím, co můžu sama vidět. Je to zvláštní svět - mohu v tvé duši číst jako v knize. Vidím, že je v tobě hodně bolesti, ale zároveň jsi obdařen velkou silou. A co se týče tvého srdce.."
Ušklíbl se.
"Myslím to vážně. Nemusím tě vidět..Cítím, kdo jsi. A jsi nádherný."
Chvíli byl ticho.
Pak za ní přišel a obejmul ji.
"Děkuju." zašeptal.

Kdesi v dálce zavyl vlk.
"Musíme jít. Když budeme rychlí, dostaneme se odsud."
"Nebudu ti na obtíž?"
Zamračil se.
"Co je to za dotazy? Není nic lepšího, než když se sejdou dvě ztracené duše. Pojď, musíme jít."
Usmála se a vyběhla za ním. Zakopla o kořeny a praštila sebou o zem. Pohotově jí pomohl vstát.
Znovu se rozeběhli.
Nad nimi závodily hvězdy.
Běželi pryč z temnoty a naděje nikdy nebyla víc naživu.

...

Je to asi trochu slátanina.. ale dotyčný pochopí <3

Polemika o bouřlivé minulosti

27. května 2016 v 12:00 | Kira |  Témata týdne

Co když jsem byla v minulých životech mrcha?


Každý se občas ocitne ve stavu, kdy se mu rozpadají pomyslné domečky z karet a večer se pod tíhou všedních dní svalí do postele s kamionem čipsů a Deníkem Bridget Jonesové.
Co vám budu povídat - klasifikace se blíží ke konci a už se toho relativně moc nepíše, takže má člověk víc času. Kvůli tomu mám tendenci se často hrabat v mých milostných selháních.
K tomu pak stačí venku zmoknout, nechat jídlo bez dozoru (načež vám ho pes nestydatě sežere) a když se pak v televizi mihne Láďa Hruška, upadáte do beznadějné temnoty.

Špatné věci se dějí, děly a dít budou. Například moje smůla ve vztazích. Věřím na minulé životy. Myslím si, že si z nich něco neseme sebou po celé věky existence našich duší. Musí to mít svůj důvod. Co když jsem opravdu v minulých životech napáchala tolik škod, které si teď musím odčinit?

Dokážu si sama sebe živě představit - Egypťanka Kara, písařka, chladná lamačka mužských srdcí, která před svou smrtí zranila nespočet mužů a zanechala ve starověkém Egyptě hoř a bolest.
V tom případě by to všechno dávalo smysl.

Ať už je to tedy jakkoliv, věřím, že každý další život je boj o to, dostat se výš, být moudřejší, než v tom předchozím. A ať už jsem v tom minulém, předminulém, nebo za dob starověkého Egypta byla sebekrutější potvora, vím, že teď už jí nejsem. Budu bojovat s nástrahami života a vztahů, a doufám, že i přes všechny neúspěchy - které se z minulých životů mohly celkem nasčítat - se já, vaše Kira, nikdy nevzdám.
(I když to někdy bude celkem o hubu.)

Jak "uspět" na schůzce

22. května 2016 v 22:59 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Proč mi nepíše, abych ho mohla ignorovat?
Ano, drazí přátelé, Kira si zase zadělala na srdcebol. Pozitivní na tom je, že to vždycky přijde a odejde tak rychle, že už snad ani nemám šanci se nad tím trápit.

Kdo ví, čím to bude tentokrát. Pojďme si projít můj krátký seznam jak uspět na rande, inspirovaný mým dnešním odpolednem.

1. Vykašlete se na dopravní prostředky
Chůzí přeci uděláte něco dobrého pro své tělo a navíc se dostanete do přírody, proč byste tedy měli na schůzku jezdit? Mimochodem, když půjdete lesem, usídlí se vám ve vlasech spousta roztomilých potvůrek. Okouzlující!

2. Vybírejte správné jídlo
Až narazíte na nejbližší Kaufland, neváhejte a běžte si se svým protějškem koupit něco k jídlu. Buď vás uchvátí něco ve slevě, nebo si, jako většina lidí v tomhle vedru, koupíte nanuka. V tom případě doporučuji za účelem pobavení druhého praštit hlavou o sklo, zatímco saháte po vytoužené zmrzlině. Rozhodně to rozproudí atmosféru.

3. Jezte kultivovaně
Nebo se o to alespoň pokuste. Když se ovšem nezadaří a jste celí od tvarohového Míši, doporučuji si fleky umýt, abyste pak nevypadali výstředně.

4. Vlasy
Nejlepší je, když necháte vítr, aby si s nimi dělal, co jen chce. Nedivte se ovšem pak, že vypadáte jako Samara - v tom lepším případě. V tom horším čekejte, že se vám vlasy zamotají do rukojeti kabelky nebo do prken plotu a vy pak při snaze je vysvobodit utrpíte značné ztráty. Zbytek vlasů pak vypadá jako předstádium dredů.

5. Řeč těla
Nebojte se vyjádřit své emoce. Zběsile máchejte rukama, zatímco mluvíte, a když jdete vedle něj, snažte se jaksi omylem otřít o jeho ruku - třeba vás za ni chytne. V horším případě čekejte jen to, že v záchvatu artikulace zapomenete na to, jak se chodí, a parádně sebou švihnete.

6. Konverzace
Nevíte, o čem máte mluvit, a trapné ticho se vám už zařezává do mozku? Rozhodně to tak nesmíte nechat! I snaha se cení, proto mluvte jako o život a nehleďte na to, co vypouštíte z pusy. Hlavně, že nemlčíte. Pokud se vašemu partnerovi změní výraz v obličeji k horšímu, nezoufejte. Alespoň víte, že ta vaše náhodně generovaná slova poslouchá. I to se cení!

...

Pokud se někdy budu sama sebe ptát na to, proč jsem ve vztazích tak marná, můj blog poslouží jako černá skříňka. Doufám, že jste se alespoň trochu pobavili.
Vypadá to, že už asi nenapíše...

Reklamy a zase reklamy

16. května 2016 v 11:47 | Kira |  Témata týdne
Je nedělní odpoledne a Horst Fuchs se mě z televizní obrazovky snaží přesvědčit, že ten multifunkční kráječ se třemi vyměnitelnými hlavicemi a dárkem, pokud zavoláte do deseti minut, je přesně to, co mi celý život scházelo.
V ten moment mi dochází, že prokrastinace už bylo víc než dost a vypínám televizi. Horst utichá.

S cílem udělat referát do školy usedám k počítači. Dokonce i člověk, který není návštěvníkem jistých stránek, stejně dostává neodbytné emaily o tabletkách na zvětšení penisu nebo podobně orientovaný spam. Blokuji odesílatele a snažím se naladit tím, že si pustím YouTube.
S hudbou se vždycky pracuje líp. Zapínám písničku a přepínám na jinou záložku, když mi odněkud začne křičet Akce v Lídlu a já zběsile hledám záložku s YouTubem, abych mohla přeskočit reklamu.

Bože, ať dají pokoj.

Konečně se dostávám do pracovního tempa. Otevřu blog zaměřený na téma mého referátu a vyskočí na mě
Za týden zhubla 17 kilogramů. Jak to udělala, zjistíte zde!
Místo na článek nakliknu na nějakou z dalších reklam a následně zjistím, že si objednávám afrického slona. Snažím se vyklikat zpátky, přičemž přeskáču osm dalších webů, kde na mě blikají lákavé nabídky nebo milé upozornění na zavirovaný počítač.

Když už se konečně dostanu tam, kam potřebuji a pozavírám tu katastrofu, která mě zaplavila, dochází mi, že skoro vůbec nic nemám. Nastřádám si informace a snažím se ignorovat vyskakovací reklamy, ovšem ty se po chvíli rozhodnou pro pokročilejší taktiku a společně se mnou jezdí po stránce.
To už to nevydržím a praštím do klávesnice, internet se zavře, avšak můj referát - neuložený - taky.

Dýchej, Kiro.
Vstávám, poražená internetem, a jdu svůj mozek uvolnit k televizi. U té přemýšlet nemusíte.
Ovladač už na mě čeká na stole.

Sto tabletů týdně, sto tabletů týdně.

Rychle vypínám televizi a utíkám do svého pokoje - co jiného mě může zachránit, než kniha? Běžím.
Kloužu a padám
...po reklamních letácích na zemi.

Na dně

15. května 2016 v 13:16 | Kira |  Příběhy
Nenáviděla, když se na ni máma takhle dívala.
Obličej stažený vážností, tajemný záblesk v očích, možná hněv, možná strach, to nikdy nevěděla, ale nesnášela to. Zase tam seděly, jen ony dvě, a Hurricane věděla, že je zle.
"Nechci, aby se to opakovalo."
"Vždyť já vím." procedila Hurricane a musela se držet, aby do něčeho vztekem nepraštila.
Nesnášela to. Styděla se za sebe, styděla se až do morku kostí a přála si zmizet, vypařit se, jako to sama už tolikrát po ránech udělala. Nech moje démony na pokoji, pomyslela si a snažila se tu myšlenku udržet jen ve své hlavě.
"Myslím to vážně."
Vždyť já dohajzlu vím! řekla si vduchu.
"Už jsem se poučila." řekla s předstíraným klidem a zatnula pěsti. Přála si praštit do stolní lampy, až by se jí střepy zaryly hluboko do masa, přála si smazat všechno to, co udělala, aby jí to všichni nemuseli neustále předhazovat.
Je špatné brát sebe samotnou jako odpad. Ještě horší je, když se vás k tomu snaží přinutit ostatní lidé.
Někdy si přála, aby byla stejná, jako ostatní holky. Ostatní nevinný, obyčejný holky. Ty, co dělají úkoly z matiky a o víkendech chodí s rodičema po rozhlednách...
Máma byla pryč.
Hurricane si letargicky sedla na postel a zírala do prázdna. Kdy jí to všechno začalo protékat mezi prsty?
Zavrněl jí mobil. Ze zvyku ho vytáhla ze zadní kapsy.

Čau dračice, nechceš se stavit?

Chvíli zírala na obrazovku. Nechte moje démony být.

Jdi do hajzlu.

Zahodila mobil někam do rohu postele a obejmula kolena pažemi. Rozbrečela se.
Kdo jí teď bude věřit, že taková už není?
Smazala jeho číslo. Smazala všechny jejich čísla.
Už nikdy.
"Mí démoni, nechte mě být."

Charita nám sluší

11. května 2016 v 20:46 | Kira |  Témata týdne
11. květen je českým dnem proti rakovině, tohoto roku byl zaměřen na rakovinu prsu. V celé České republice jste se mohli setkat s dobrovolníky ve žlutých tričkách, kteří se vám snažili prodat žluté kytičky s růžovou stužkou.
S mojí spolužačkou a kamarádkou Míšou (A.K.A. Prochčaprochča) jsme se do našeho úkolu vrhly po hlavě a vydaly se do kouzelných ulic našeho malého velkoměsta s úsměvy na tvářích a odhodláním.
Překvapilo mě, jaké množství lidí si kytičku přišlo koupit samo od sebe, a také to, kolik z nich nám dalo mnohem víc peněz, než bylo třeba. Dneškem se mi vrátila víra v lidstvo.
Nikdy se mi nestalo, že bych za jeden den oslovila tolik lidí. Sto? Dvě stě? Když se podívám zpátky a vidím tu ostýchavou malou holčičku, nepoznávám se. Ani byste nevěřili, kolik sympatických lidí jsme potkaly. Přemýšlela jsem nad tím, proč je to téměř společensky nepřijatelné, jen tak si povídat s cizími lidmi, když v mnoha případech o dost přicházíme?
Nemálo lidí nám sdělilo, že kytičky jsou jediná charita, které opravdu věří. Proto mě mrzí, že si podvodníci vydělávají na něčem tak čistém a bezelstném, jako je právě tento dar druhým.
Náš dvojčlenný tým dnes prodal 150 kytiček.
S bolavýma nohama a úsměvem v duši jsme si slíbily, že příští rok jdeme znovu. Připravte si dvacetikoruny!

Retrospektivní výlev náklonnosti

10. května 2016 v 13:06 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
A až při těch maličkostech poznávám, jakou pohromou pro mě vlastně jsi. Když už se člověk konečně odprostí od přitažlivosti tvého bytí, držet se stranou je něco víc než jen pudem sebezáchovy. Míjet tě a vzdalovat se ti jako osamělá kra na rozbouřeném oceánu je cesta proti vlastní touze, ale je to lepší, než se s tebou srazit a klesat dolů při chladné dohře tvého dotyku. Bylo by bláznivé si myslet, že jsem něčím víc, než jen kusem ledu tajícím ve tvé blízkosti. Jsi ničivý žár, který mě hřeje a zabíjí s každou další vteřinou. Co je špatné, líbí se mi to. Když jsi daleko, dokážu poskládat kousky své neúplné duše, ale mrznu ve své vlastní ledové podstatě. Přála bych si být tebou sežehnuta, zcela vymazána ze zemského povrchu, být ušetřena krásným myšlenkám a hloubce tvého hlasu. Přála bych si, aby mě příslib tvé lásky netrápil v mých snech. Miluj mě a nebo mě znič. Tvá přítomnost je mou vysněnou zkázou.

Alkohol, cigarety, drogy a svět teenagerů jimi ovlivněný

8. května 2016 v 10:10 | Kira |  Témata týdne
Pamatujete si, o čem nám vyprávěli rodiče, když jsme byli malí? Spousta z nich se snažila varovat své milované potomky před nástrahami života a odvrácenou stranou lidské duše. Snad každý rodič by dal cokoliv za to, aby jeho dítě vyrostlo v dobrého - a hlavně šťastného - člověka.
Jenže ne vždy je tohle skutečně možné.

Dnešní doba je zvláštní.
Nemyslím si, že by návykové látky byly obvyklé jen u teenagerů této doby. Tím odlišujícím faktorem je to, že dnes se je mnoho z nich ani nesnaží skrývat - ať už jde o fotku mladé holky s cigaretou v puse nebo pár kluků, co na internetu hrdě zveřejňují svůj tekutý arzenál. Všechno je víc vidět.

Když člověk opustí základku a vrhne se na střední, čeká ho naprosto nový svět - noví lidé, nové příběhy, a mnoho nových i starých osobních démonů. Najednou se člověk zamýšlí nad tím, kde se nachází na společenském žebříčku. Všichni to znáte. On nekouří? Aha no. Hej lidi, pojďte na cígo. Pak jdem chlastat.

Lidé, kteří odmítají cokoliv z těchto věcí, to pak mají v záležitosti společenského žebříčku komplikované. Píšu to, protože jsem jedna z nich. Nevěděla jsem, čím to je. Zda to ty lidi opravdu baví, nebo je tolik trýzní představa osamělých večerů, že jdou radši do večerky sehnat nějakej chlast a následně se ztřískat.
Možná si moje malinké já opravdu odneslo něco z rodičovských přednášek, nebo mám jen zkrátka skvělý pud sebezáchovy.

Nemám potřebu tohle dělat. Nikdy jsem neměla.

Co se týče cigaret, nesnáším jejich zápach a popravdě je ani nechci zkoušet. To samé mohu říct o marihuaně. Ohledně alkoholu se mně samotné dělá špatně už při samotném požívání, takže s flaškou asi taky nebudeme kamarádi. Na drogy se mě ani ptát nemusíte. Už tak je ve světě plno svinstev.

Zvykla jsem si, že vás odmítání může poslat téměř do pekla. Když se pak lišíte, může to být i celkem osamělá cesta.
Díky tomu také zjistíte, jací lidé jsou a jak silnou mají vůli. Občas je člověk až překvapený, z kolika zajímavých lidí se vyklubou ovečky. Mnozí totiž začínají kvůli tomu, aby zapadli.
Já jsem i přes občasnou samotu nezměnila svůj přístup.

Zastávám ten názor, že bavit se dokáže člověk i bez několika promile v krvi. Není nad to, když si v pátek večer lehnu do postele s knížkou, nebo si přinesu tunu jídla, zapnu vánoční světýlka a kouknu se na film. Není nad to, když se jdu projít do lesa podívat se na západ slunce... nebo na hvězdy.
Není nad to jít s někým do kavárny a smát se a cítit se naprosto suprově. Není nad to jít do kina s kabelkou plnou jídla a kamarádkou, která vás neustále rozesmívá. Není nad to, když navštívíte antikvariát a najdete skvělou knihu. Není nad to, sedět s rodinou v obýváku a cítit vděk, že tu s nimi můžeme být. Není nad to se prostě chovat jako magor - ovšem bez pomoci návykových látek.

Moje heslo je: Žij a nech žít. Ať si lidé mého věku dělají, co chtějí. Není to moje věc. Tohle nemá být hate, spíš jen náhled na můj přístup.

Co bych řekla závěrem? V dnešním světě musí mít člověk hodně pevné vůle, aby dokázal tomu všemu říct ne. Nebude to jednoduchá cesta. Člověk někdy bude sám. Ale pak poznáte lidi, kteří to mají stejně, a pochopíte, proč jste tohle (ne)dělali.
A řešení? Řešení neexistuje. Lidi budou dál kupovat ve večerkách chlast a kouřit a pěstovat si trávu. S tím zkrátka nic neuděláme - zakázaný ovoce chutná nejlíp. Je mi to líto, ale každý si se svým životem může dělat, co jen chce.
Já v tom mám jasno.

Snad se mi jednou podaří vést ke stejnému přístupu moje děti. Doufám, že bude takových lidí víc.