Vzpomínka na spřízněnou duši

10. dubna 2016 v 20:06 | Kira |  Příběhy
Bude to už šest let, co jsme se vydali na Slovensko za prababičkou. Vstoupili jsme do místnosti, kde se volně pohybovala koťata a já byla v sedmém nebi. Pohladila jsem první koťátko, bílé s tmavými flíčky, zvedla jsem se z koberce, popošla jsem dál a spatřila jsem jeho brášku. Byla to láska na první pohled.
Věděli jsme, že nemůžeme tyhle dva sourozence rozdělit, a tak putovala koťátka obě. Zatímco se miláčci rozkoukávali, můj malej drobeček si na mě začal docela zvykat. Znáte to, jak koťátka pořád spí. Vždycky si na mě takhle lehnul a usnul. Když ke mně jednou přišel, začal poprvé příst. Celá šťastná jsem věděla, že jsem si vybrala správně - a že si on vybral mě.


Můj byl Macíček. Jeho buclatější bráška se jmenuje Mikeš.
Náš M-Team mě často po ránech budil skákáním na má chodidla s vystrčenými drápky - musím poznamenat, že velmi účinně. Každou noc jsem se budila, zatímco vedle mě ležela dvě vrnící klubíčka. Postupem času se Miky rozhodl navštěvovat i zbytek rodiny (a naučil se otevírat dveře), ale Macíček to se mnou nevzdal a jeden bez druhého jsme zkrátka nešli spát. Nejdřív ležel někde na peřině, postupem času ale objevil, že pod dekou je teplíčko, a tak vynalezl skvělou techniku - zvedla jsem deku, nastavila jsem ruku a on si lehnul dočista jako člověk, hlavičku na mé paži, nataženou packu a zbytek těla pod dekou.
Nikdy jsem necítila takový pocit souznění. Byli jsme to my dva - rozdílní, ale přeci stejní.

Poznala jsem ho vždy podle růžků na hlavičce. Ale byl to mazel: když předl, bylo to jako hromobití - vsadím se, že žádná kočka neumí vrnět tak, jako uměl on. Myslím, že přesto jeho kresba na hlavičce měla význam. Macík byl dobrodruh.
Nebál se zkrátka ničeho. Se psem dokázal jíst z jedné misky, naše Bella ho vždy přívětivě vítala, celého ho olízala a obě bytosti žily v šťastné symbióze. O našich korelách se to ovšem říci nedalo. Macík totiž šíleně rád spával nahoře na kleci, zatímco ptáčci nervózně sledovali spící šelmu. Kromě všemožných dobrodružných aktivit si můj kocour překvapivě oblíbil i vodu. Nejednou se mi stalo, že skočil ke mně do vody (a i přes jeho zálibu jsem skončila celá doškrábaná).


Macík nebyl jen obyčejným kocourem. Kočky jsou hodně podceňované. Zbožňuji je kvůli jejich osobnosti - když za vámi kočka přijde a začne se mazlit, víte, že je to proto, že chce. Kočky milují upřímnou láskou. A Macíček mi dal tu nejčistší formu lásky, kterou jsem kdy měla tu čest získat. Pokaždé, když jsem ležela v posteli v depresi nebo v bolestech, přišel.
Když jsem na něj zavolala v dešti, přišel. Když nad ním projelo auto, přiběhl ke mě se skvrnou od oleje na zádech, klepající se strachy. Mačkal se na mě jako vyděšené dítě, protože věděl, že já ho uklidním.
Když všichni odešli, on tu byl.


Slovy nedokážu vyjádřit, co všechno pro mě znamenal. Byli jsme spřízněné duše žijící v jedné společné, vrnící pohádce.
Ale i pohádky jednou končí.


U našeho domu vede rušná silnice. Jednoho dne ke mně přiběhla mamka, že na silnici našla kočku. Potřebovala mě na identifikaci. "Mací! Mací!" křičela jsem přes celý dům s nadějí, že spí někde uprostřed čistého prádla nebo u mě v pokoji. Svět byl najednou celý rozmazaný. Běžela jsem po mokré silnici, tma mi zatemnila mysl a jediné, na co jsem myslela, bylo "Mací! Mací!"... přišla jsem tam, opatrně. Poznala jsem ho hned.
"Jo, je to on." vykřikla jsem zlomeným hlasem a dívala se na něj.
Moje mamka (hrdinka) ho statečně zvedla a já začala nekontrolovatelně řvát. Brečet. Byly jsme jako pohřební průvod a já byla plačka. Když jsme o chvíli později vykopávaly hrob na konci naší zahrady, bojovala jsem s kamenitou půdou a část mojí duše úplně odumřela. Mamka mi chtěla pomoct, ale musela jsem to udělat já. Pohřbívala jsem tu čirou lásku, pohřbívala jsem část sebe. Nikdy mě nic nebolelo tolik, jako jeho ztráta v ten den, 14. prosince 2015.


Abychom nekončili smutně, musím říct, že naše zbylá zvířata se mi také stala velkou oporou. Naše Bella je čtyřicetikilový bíly švýcarský ovčák, se kterou na procházky chodit nemůžu, jelikož ji neutáhnu. Je to ale psí holčička plná vroucí lásky (a také energie, která se stala zhoubou našemu nábytku). Nikdy jsem psy nemusela, ale ji mám ráda.


Největším zvířecím parťákem se mi stal Mikeš. Mikíšek. Po Macíkově smrti neustále chodil spát ke mně - skoro se ode mě nehnul, a zdálo se mi, že truchlí se mnou. Od té chvíle vůbec nevkročil na silnici. Prvních pár dní bylo nejhorších - absurdita dvou kočičích misek, když z té jedné už nikdo nebude jíst, popírání toho, že se to vůbec stalo. Mikeš tak trochu převzal Macíkovo chování. Na Vánoce, 24. prosince, si Mikeš lehl na ledničku - na místo, kde lehával JEN Macík. Bylo to zvláštní. Myslím, že vycítil, co se stalo.
Od té doby je Mikíšek mazlivější a máme mnohem lepší vztah. Macíka jsem vždy upřednostňovala a Mikeše jsem tolik nebrala vážně, ale teď ke mně běží při každé příležitosti a láskyplně se postará, že moje černé oblečení je plné bílých chlupů.


Jeden z našich typických společných večerů. Jsem šťastná, že jsme si tehdy vzali obě koťátka. Na Macíčka vzpomínáme s láskou a Miky mě neskutečně podpořil. Jsem vděčná za naše úžasná zvířátka.
Je zvláštní, kolik lásky vám dokáže takové malé stvoření předat. Věřím, že ti, které opravdu milujeme, na nás někde čekají. Děkuji životu za to, že jsem díky Macíkovi poznala, že spřízněné duše existují.

In my heart, I know, you´re gonna live forever.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mainstream Mainstream | 3. května 2016 v 12:40 | Reagovat

Nevidím důvod existence tohohle blogu , píšeš o obycejnejch věcech který si myslí každá urvana 13 , Netuším jestli to je tvoje potřeba ale spíš to svědčí o ubohosti a nekolektivismu tebe samotné , dodávas si pocit že aspoň na netu si důležitá ale v realitě tě nikdo neocení , skonci s tím , možná  skonči i se sebou , urazis slovo poezie , hanis jeho podstatu , nepokracuj , zajimas jen lidi který žijou jako ty anty nikdy neuvidíš protože nezijou , stejně jako ty. Vzchop se nebo se zboř , tohle cesta není , jsi to čemu se říká nezajimavej mainstream , dno samotného dna , Peace

2 Sillencio Sillencio | E-mail | 3. května 2016 v 18:39 | Reagovat

Nevidím důvod existence tehoto komentáře, možná je to pozastavení nad tím, jak úzkoprsý pohled na poezii máš, při používání jazyka nižší vrstvy obyvatelstva (promiň, jen "hate" dále se již budu zaobírat nesmyslností tvého "komentáře"). Účelem blogů je, aby se člověk o svojí tvorbu podělil, popřípadě i dostal zpětnou vazbu, ale psanou slušně a tato zpětná vazba by měla být konstruktivní a ne nabádat někoho, aby ukončil jak svou tvorbu, tak život. Ano, jsou to sice obyčejné každodenní věci, ale důležité je, jak je autorka podala, tedy někdy humornou, někdy vážnější formou. Tvorba má být rozsochatá (podobně jako toto slovo, kdyby jsi chtěl znát synonymum, tak je to různorodý) a autorka nepíše vůbec špatně, ba naopak, pokud je jí pouze 13-16 tak má velký talent a já bych jí chtěl podpořit v další tvorbě a nelámat si hlavu podobnými komentáři, jako je tato ukázka povrchnosti, jejíž autor nepochopil smysl růstu osobnosti jedince v jakékoliv činnosti. Kdyby tě zajímalo, tak toto nepíše nějaká 13, ale člověk, který má pár literárních cen za svojí tvorbu a bude mu vycházet dvoujazyčná sbírka básní (doufám, že si jí koupíš a nebudeš to považovat za pokus urazit poezii). Autorko piš dál!

3 Julie Julie | 3. května 2016 v 19:28 | Reagovat

[1]: Takže za prvé: Trošku si ještě pohraj s jazykem českým, evidentně pokulháváš, ale NEBOJ, trpělivou a systematickou prací na sobě se jistě za pár let dohrabeš k tomu, aby tvé kritiky měly úroveň i šmrnc (sorry, prozatím není možno zaznamenat ani jedno).
Za druhé: Úroveň a šmrnc, co se stylu psaní týče, bohužel nepomůže tam, kde jaksi schází základní lidská kvalita. Mňo, ale i tady nám z dálky svítí světlo na konci tunelu. Pár osobních karambolů, životních proher i období nezdarů (kdy si do tebe kopne tu ten, tu onen, sem tam nějaký ten úraz či nemoc) tě jednou doufejme naučí, jak se k lidem máš chovat, co je fajn a co je naopak podpásové jednání. Ke Kiře tento můj komentář nesměřuje, ona je podle všeho, co zatím publikovala, hluboce cítící lidská bytost, navíc psát umí a JEN TAK DÁL.
Za třetí: Proto si myslím, že ty, odvážný anonymní ničiteli a nabádateli k sebevraždě (jak jinak pochopit slova, aby Kira skončila sama se sebou....), máš problém. Myslím, že se cítíš ubohý a nedoceněný, měl by ses vzchopit, nebo se zbořit, a patrně se často cítíš na dně samého dna. Z tohoto politováníhodného stavu vede hned několik cest ven! Ale to je na delší povídání a já svůj čas trávím výhradně s lidmi, kteří jsou schopni své okolí obohatit a něco světu dát...takže promiň, pomoc hledej jinde. Poslední doporučení: Záštiplné shazování výtvorů druhých lidí z tebe velikána fakt neudělá (že by sis kompenzoval nějaké fyzické podmíry...? )

4 Madame Luc Madame Luc | Web | 4. května 2016 v 19:36 | Reagovat

[1]: Vyjádřím se stroze, protože by to tvoje dvojciferné IQ nepobralo.

Ubožáku.

5 Alepa Alepa | 26. května 2016 v 20:58 | Reagovat

K článku: Jsem seniorka a mým životem už prošlo několik koček, na všechny vzpomínám s láskou. Tenhle článek mi připomněl krásné chvíle s mým Bertíčkem (všichni moji kocouři se jmenovali stejně), nebo s Micinkou - nespočet koťat jsme odchovali ve skříni a potěšili s nimi pak spoustu lidí. Článek je krásně pravdivě ze srdce napsaný. City v něm naznačené obohacují náš život. Bohužel, člověk zdeformovaný špatným prostředím to nemůže pochopit - viz komentář (1). "Musíme ho politovat" říkávala naše babička.

6 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 26. května 2016 v 21:08 | Reagovat

[5]: Děkuji za krásný komentář :) Zvířátka jsou opravdu velkým darem v našich životech a zážitky s nimi si neseme v srdíčku navždycky :) Bohužel, někdo měl asi trošku mindrák, tak si to tu vybil.
Vždycky zastávám názoru, že když se někomu něco nelíbí, může podat konstruktivní kritiku a nebo to nekomentovat. Tohle je napsané na památku jednoho úžasného stvoření a máte pravdu, toho člověka musíme politovat :)

7 Alepa Alepa | 26. května 2016 v 21:41 | Reagovat

Když mě tak potěšil tenhle článek, koukla jsem se i na jiné, a tuším, že budeš podobný osobnostní typ jako já. Doporučuji zajímat se o typologii podle MBTI (Myers-Briggs Type Indicator). Člověk se dozví, co jsou jeho silné a slabé stránky, jak jsou lidé různí, jaké typy se k sobě hodí v práci a jaké v partnerství. Z někoho milovníka koček neuděláš do nejdelší smrti. Hodně štěstí!

8 Sheilene Sheilene | Web | 26. května 2016 v 21:44 | Reagovat

Nádherně jsi to napsala. Úplně se mi hrnuly slzy do očí a zároveň jsem si vzpomněla na své 2 potkánky, kteří už jsou také za duhovým mostem, protože jim zdraví nepřálo. :( Měla jsem to tak trochu podobné jako ty s kocourky. Andy byl můj miláček, který byl mazlivější než Charlie, ale po roce a půl jsem se s ním musela rozloučit. Byla jsem ráda, že mi zbyl alespoň Charlie. Bohužel se ke mě ani po smrti Andyho tolik neměl, ale uplácet dobrotami se nechal. Teď jsou mi oporou 3 noví potkaní prckové a doufám, že oni budou mít v životě větší štěstí. :)
A taky doufám, že tvůj druhej mazlík má před sebou ještě spoustu let, aby ti mohl dělat radost. :)

9 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 26. května 2016 v 21:49 | Reagovat

[7]: Děkuji moc, rozhodně si o tom něco zjistím! Přeji krásný den a mnoho úspěchů v životě :)

[8]: Hrozně moc ti děkuji! Zvířátka umí přirůst k srdci, že? Moje nejlepší kamarádka zase chová pískomily a bylo kouzelné, s jakou láskou se o ně starala. Ztráta vždycky bolí, co se dá k tomu říct.. Přeji ti hodně hezkých chvil s tvými potkánky :) <3

10 leanne009 leanne009 | Web | 26. května 2016 v 22:04 | Reagovat

Teraz si mi tak trochu rozjatrila starú ranu, ktorá sa stále ani po 3,5 roku ešte nestihla zaceliť. A vlastne myslím, že sa ani nikdy celkom nezahojí. Mne tiež jednu mačičku zrazilo auto, a to bolo len pármesačné mačiatko. Doteraz si vyčítam, že som ju neskoršie večer nezavolala dnu, možno by to takto nedopadlo. Tiež to bol taký môj mazlík - začala vystrájať a vystrájala až kým som si ju nezobrala na ruky. Stalo sa to v deň, keď mala zasa cestovať do BA do školy. Bola som rada, že mám kupé sama pre seba. Stále mi chýba, stále mi spomienka na to vie vohnať slzy do očí. Ale dívam sa na to podobne ako ty - ja proste verím, že keď raz zomriem, opäť sa stretnem s ľuďmi aj zvieratkami, všetkými, ktorí pre mňa veľa znamenali.
P.S. S tým vrnením si nebuď istá. :-D Mala by si sa prísť pozrieť na náš najnovší prírastok, ktorý sme obrali pred pár mesiacmi zo stromu. :-D Ten vrní ako traktor. :-D

11 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 26. května 2016 v 22:43 | Reagovat

[10]: Je mi líto, že tě článek rozesmutnil :/ Mrzí mě tvá ztráta. Jednoho dne na ně budeme moct vzpomínat, aniž bychom plakaly. Mě se to stále ještě nedaří :/ Ale zvládneme to!
P.S. Opravdu by mě zajímal ten váš traktor, asi se opravdu někdy zastavím :D :D

12 Lina Dee Lina Dee | E-mail | Web | 27. května 2016 v 3:14 | Reagovat

Teď jsem si ale strašně pobrečela... Bydlím u šesti kožichů a nedovedu si představit, přijít byť jen o jednoho z nich. Moje kočky nikdy nepoznají, jaké to je venku, ale já za to nikdy nepoznám, jaké to je ztratit kámoše pod koly auta.
Kecám, tohle už mám za sebou, můj první parťák byl kočka bytová a po tom kočka venkovní... A přejelo ho auto. Naštěstí jsem se to dozvěděla až když už bylo po všem a Niky pohřbený, ale i tak...

13 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 27. května 2016 v 6:00 | Reagovat

[12]: To mě moc mrzí, je to hrozná zkušenost :( Teď stačí utřít slzy, jak já věřím, jednou se s nimi opět setkáme :)

14 Jana Jana | E-mail | Web | 27. května 2016 v 8:39 | Reagovat

Každý tvor v našem životě je dar. Myslím, že se ale vždycky vrátí - v jiné podobě, aby nám to nebylo moc nápadné :)

15 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 27. května 2016 v 9:28 | Reagovat

[14]: To máš pravdu :)

16 I am Jane I am Jane | Web | 27. května 2016 v 10:02 | Reagovat

Tvého kocourka je mi líto :-( já na kočky moooc nejsem, ale vím jaký to je ztratit psího kamaráda :-( .

17 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 27. května 2016 v 10:05 | Reagovat

[16]: Děkuji :) Je to těžké, no :/

18 howtostaysingle howtostaysingle | Web | 27. května 2016 v 12:00 | Reagovat

Jako zvířomil jsem si trochu pobrečela... zvířátka jsou stejně boží a bez nich to úplně nejde :) ale taky jsem jich pár už pohřbila, takže vím, jaký to je...

19 signoraa signoraa | Web | 27. května 2016 v 14:05 | Reagovat

Jsem kočkomil a mým životem mě provázela spousta koček a kocourků. Ta poslední se dožila sedmnácti let. Bydlíme na hlavním tahu z Prahy, auta tu jezdí jedno za druhým a podobně jako tvůj kocourek, skončili i naši dva kocouři. Spolu s ostatními jsou pochováni na zahradě. A všechny kočiny, které mě provázely životem a pak odešly, jsem obrečela. Nestydím se za to.

Ke komentáři [1]: se raději vyjadřovat nebudu. Jen krátce - je to zbytečný člověk.

20 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 27. května 2016 v 18:26 | Reagovat

[18]: Zvířomil <3

[19]: Však to nejde je neobrečet, zvlášť po tom, co nám dělaly život lepším :) <3

21 Dave Dave | 13. června 2016 v 22:31 | Reagovat

Krásný. :)

22 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 13. června 2016 v 22:40 | Reagovat

[21]: Díky :) Dala jsem si záležet :)

23 Janet Janet | Web | 14. června 2016 v 18:16 | Reagovat

Nádherně napsáno, i slzy mi ukáply. Já jsem 22.11.2016 přišla o svojeho milovaného kocourka Kikinka. Úplně jsem v tom viděla sebe. Je to neskutečná bolest ztratit někoho koho jsme milovali. Snad se s nimi jednou tam nahoře sejdeme. Naštěstí mám i další kočeny a také jeho dva brášky i sestřičku. Je zajímavé, jak i ty zvířata vycítí, že je něco v nepořádku. Myslím, že i oni byli z toho nesví. Přeji ať jsou tvá zvířátka zdravá a ať žijí co nejdéle. :)

24 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 14. června 2016 v 19:39 | Reagovat

[23]: Moc mě mrzí tvá ztráta, je to hrozné, přijít o zvířátko, které člověku tolik přirostlo k srdci. Děkuji za chválu a přeji ti, aby jste ty a tvá zvířátka byli v pořádku <3

25 Stitch Stitch | E-mail | Web | 26. srpna 2016 v 17:52 | Reagovat

Ne mi líto že tvůj kocourek tak ošklivě zemřel. Kdyby to byla aspoň přirozená smrt...
Trochu vím jak se cítíš. Nám zmizel na dálničním parkovišti nás pejsek. Netušili jsme jestli ho něco zajelo nebo si ho někdo vzal. Ta nejostota byla nejhorší

26 Stitch Stitch | E-mail | Web | 26. srpna 2016 v 17:56 | Reagovat

[25]: teď je už naštěstí doma. Jsem neskutečně ráda že se našel :-)

27 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 26. srpna 2016 v 19:13 | Reagovat

[25]: Aspoň vím, že to měl chudáček rychle za sebou. Jsem moc ráda, že jste pejska našli! :)

28 Parela Parela | 14. listopadu 2016 v 23:30 | Reagovat

Já bych řekla, že se ten psík z parkoviště možná našel v pořádku. Oni psi trefí domů i z veliké dálky. Mně jednou utekl pes v lese, když uviděl zajíce, volala jsem a hledala dlouho a marně. Ale když jsem přišla smutná domů, on už byl na zahradě. Často mají příběhy i dobrý konec :-)

29 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 17. listopadu 2016 v 1:04 | Reagovat

[28]: Však vím. Chápu, že tyhle toulky mívají dobrý konce. Tohle je ale článek o Macíkovi, jehož konec dobrý ale nebyl..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama