Duben 2016

Běh hanby

26. dubna 2016 v 21:45 | Kira |  Anarchie (co se nevešlo)
Nacházíte se desítky metrů od vašeho dopravního prostředku a vypadá to, že brzy odjede. Jsou lidé, kteří nad tím mávnou rukou a počkají na další, ale vy opravdu zrovna tento autobus/tramvaj/vrtulník/ponorku potřebujete stihnout.
Co se tedy děje dál?

1. Popobíhání
V mysli zvažujete, zda to má vůbec smysl, a tak zprvu vyrážíte jako profesionální sprinter a poté se opět nejistě zastavujete, jako byste se vždy ocitli u kraje útesu nad hrozivou propastí. Přes zadrhávání si držíte rychlý krok, jako by vám země hořela pod nohama a každý dotyk vám pálil podrážku, a nakonec se rozhodujete pro běh.

2. Rekreační běh
Jste plně rozhodnuti přijmout to, že se na vás strhnou snad všechny pohledy a vědomi této skutečnosti si udržujete ušlechtilý vzhled i při běhu - zatažené břicho, pohyb rukou a lehký úsměv na tváři - zatím je radost se na vás dívat.

3. Sprint
Dochází vám, že pokud chcete tento spoj stihnout, musíte přestat dbát na to, že na vás koukají lidé, a začněte tím pádem utíkat jako o život. Všechny tašky, které držíte v rukou, vám chaoticky vlají, sluchátka sviští ve větru, nebo je vláčíte po zemi, batoh vám na zádech komicky skáče ze strany na stranu. Mácháte rukama jako novodobý rapper v plamenech a přitom vidíte jen jedním okem, protože se vám vlasy přilepily na obličej. Díky šestému smyslu se vám podaří nebourat do lidí, lamp, nebo projíždějících dopravních prostředků.

4. Selhávání
Po několika desítkách metrů již chrčíte jako starý metalista po ránu, máte sucho v ústech a cítíte, že pár orgánů je jaksi jinde, než předtím. Naštěstí se v této chvíli připojují lidé, kteří vás v této situaci chtějí povzbudit. Ať už je to jen obvyklé "Běž!", "Rychleji!", nebo trochu originálnější "Utíkej, Foreste!" či "Poběžím s tebooou!", vlije vám to novou krev do žil. Zapomenete na tašky, které se rozprostírají někde v dálce za vámi, přehlédnete i to, že vám z batohu vypadla polovina věcí a ani klopýtnutí či pád vás nezastaví. Vyvinete tu nejvyšší rychlost, která se ve vás ocitla (za mohutného doprovodu povzbudivých zvolání) a šťastně doběhnete až k vyhlídnutému dopravnímu prostředku, který se rozjede tak šikovně, že by vás s větší dávkou načasování přejel.

5. Popírání
Zatímco se díváte na onen prokletý prostředek, který vám ujíždí, z života vám vyprchává všechna naděje a zjišťujete, že jak zíráte na lidi uvnitř, tak na vás se stejným zájmem zírá každý člověk na celém nádraží. Padnete na kolena, zvednete ruce k nebi a zvoláte hlasité "NE!"
Když se cítíte dostatečně očištěni, zvedáte špinavá kolena a jdete sesbírat své roztroušené věci. Když už máte konečně vše (nebo aspoň to, co z těch věcí zbylo), všimnete si, že se váš autobus/tramvaj/vrtulník/ponorka chystá odjet.

Možná, kdybyste trochu popoběhli...

Druhý

23. dubna 2016 v 23:58 | Kira |  Dopisy panu X
Drahý X,

sněží. Část mé mysli touží po tom vylézt oknem na střechu, lehnout si a nechat se zapadat vločkami. Jsem ve zvláštním stádiu, kdy mě nic nebaví a cítím se podivně neúplně. Možná to je ten důvod, proč mám v lásce smůlu - druh mužů, který preferuji, se nejspíš nechce zahazovat s pubertální kopou emocí a nejistoty. Jedna tající vločka.

Why don't you go back to sleep?
Why don't you dream about me?

Nejvíc se bojím osamělých nocí. Venku sněží a všude je zima. V mysli se mi stále přehrávají scény z příšerného filmu, kvůli kterému nemůžu spát. V takových momentech je samota nejtěžší. Když se v noci vzbudím, jsem to jen já, jedno srdce a ticho. Žádná změť končetin, pevné objetí ani lehký polibek na tvář, zatímco ten druhý spí.
Za všechny peníze na světě, za všechny neřesti a příjemné závislosti, za cokoliv bych si na oplátku vzala jen to, abys tu byl.

Bojím se, řekla bych.
Pojď sem, řekl bys a chytil bys mě do náručí.
Hele, sněží.

Pořád sněží.
Třeba i u tebe. Třeba i ty teď někde taješ..

tvoje Kira

První

19. dubna 2016 v 23:46 | Kira |  Dopisy panu X
Drahý X,

doufám, že se brzy setkáme. Možná kolem sebe bez povšimnutí procházíme, nebo nám ještě osud neposkytl možnost se střetnout. Přesto ale věřím, že tam někde jsi.

Často se jen tak zastavím nad nějakou každodenní činností a přemýšlím; co asi děláš? Spíš, sníš? (Zachraňuješ opuštěná koťátka ze stromů?) Ať už jsi na své cestě kdekoliv, věřím, že se neztratíš.
Vím, že nechceš brát drogy, kouřit nebo pít, aby ses začlenil. Ty to nepotřebuješ. Lidé tě zbožňují sami, protože jsi silný, svůj, a nikdy nejdeš přes své hranice. Tvůj smysl pro humor je darem, stejně jako tvůj úsměv, kterým bys mohl léčit lidi. Vysoký, statný muž s hlubokým hlasem, který čeká na svou princeznu. Jsi chlap, který namontuje od žárovky po poličku, zvládne vše od domu po auto, a hrdinně se ujme velkých maličkostí od odnášení pavouků ven až po otvírání sklenic. (A taky doufám, že nám jednou budeš sekat na zahradě dřevo bez trička - ale to je jen taková odbočka)

Asi bude pekelně těžký tě najít - i když srdečně doufám, že to ty si najdeš mě. Věř mi, že to bude stát za to. Sice ti neslíbím, že bych se s tebou kdy dívala na fotbal, protože je to pro mě to samé, jako se dívat do sešitu hustě popsaného rovnicemi (po nějaké době to taky začne po tom papíře utíkat), ale co vím, je to, že tě budu v noci tahat s dekou na louku, abych ti ukázala hvězdy, a možná se na svět začneš dívat mýma očima. Po ránu ti v tvý košili udělám něco k snídani, zatímco budeš stát ve dveřích a smát se tomu, jak se zoufale snažím zachránit první várku. Nikdy nebudu schopná dokoukat film do konce, protože mě buď svede tvůj šarm, nebo ti usnu v náručí. Naučím tě mít rád kočky (ať se ti to líbí, nebo ne), protože jsou zkrátka úžasný. Budeme spolu utíkat v dešti na autobus, protože nikdy nejsem schopná vyjít z domu včas. Budeme poslouchat naše oblíbený skupiny a tancovat u toho, i když to ani jeden z nás nebude umět. Občas ti do kapsy propašuju čokoládu, kterou máš rád, a když se vrátíš domů, udělám tvoje oblíbený jídlo a všude budou hořet svíčky. A taky ti napíšu nespočet básniček. Může se stát, že někdy budu brečet, a ty nebudeš vědět proč, a tak mě pevně obejmeš a řekneš mi, že bude všechno v pořádku. Možná tě někdy v noci vzbudím s tím, že nemůžu spát, a ty si se mnou budeš dlouho povídat. Budu ti předčítat milostnou poezii a jako prvnímu ti budu předávat nové kapitoly mé knihy k přečtení. Jednou, až budeme mít výročí, vytáhnu kytaru a zazpívám ti písničku. Přesto, že se třeba občas pohádáme, vždycky ti ráno udělám kafe nebo čaj a vyžehlím ti košili. Když se vrátíš domů a všechno na tebe bude padat, já tě obejmu, namasíruju ti záda a řeknu ti, jak moc tě miluju. A jednou spolu půjdeme za ruku po městě a potkáš svoje kamarády. Zamáváš jim, stiskneš mi ruku, a když přijdou, řekneš jim: "To je ona."

Snad náš čas nadejde brzy.
Vždy tvá,
Kira

Hořkosladký

18. dubna 2016 v 0:29 | Kira |  Příběhy
Když jsem tě poprvé spatřila, věděla jsem, že je na tobě něco zvláštního. Chtěla jsem tě poznat - tolik mě to k tobě táhlo. Vlastně ani nevím proč; nějak jsem v hloubi duše cítila, že bychom si mohli rozumět. Upoutat tvou pozornost se však stalo nadlidským úkolem.
Kdykoliv jsi prošel kolem mě, jako bych neexistovala. Stála jsem tam, hledící do tvých očí, zatímco jsi mě lhostejně míjel bez jediného pohledu.
Trápila jsem se. Byl jsi mečem zaseklým v kameni, výhra v loterii, poklad na dně moře, kam se živá duše nedostane. Nedobytný. Zakázaný. Nad mé možnostI.

"Ahoj." řekla jsem jednou a položila jsem svůj tác s obědem naproti tobě. Usmál ses. Čas plynul, povídali jsme si a ty ses tak krásně usmíval - na mě. Jen na mě. V tu chvíli jsem mohla explodovat štěstím.
Moment se jako ve snu přehoupl a já tě držela za ruku. Byli jsme spolu - cítila jsem to, a byla šťastná. Byl jsi můj. Moje výhra v loterii.

A pak jsem se probudila. Dívala jsem se do stropu a pořád jsem hořkosladce cítila tvůj úsměv. Všichni chceme to, co nemůžeme mít, a ty mi stále unikáš. Míjet tě na chodbách je moc těžké. Je to tak ironicky dekadentní. Dívka, která tolik touží poznat člověka, který se jí (ne?)vědomě vyhýbá. Proč vlastně? Možná je dobře, že se neznáme - třeba bys byl mou zkázou. Třeba mě už jen tím, jak sprostě mě přehlížíš, varuješ před svým bájným nitrem. Některé poklady nejspíš člověku nejsou určeny. Kdo ví, třeba se z nich nakonec vyklube jen pytel kostí.

Snad ty sny přestanou. I sůl přece vypadá jako cukr.

Jóga

17. dubna 2016 v 22:30 | Kira |  Poezie
Další hezoun.
(díky, zase neusnu)

Byl tam snad úplně nejvyšší.
Usmál se na mě
a řikám si
jakej je asi bez trička
jakej je asi v -

Trpěli jsme oba stejně
svaly bolely a oba
jsme byli beznadějní
viděla jsem, jak zavírá oči
a trpí se mnou.

Stejně by to vyšlo líp
kdyby mě vtáhnul do tý -

A nikdo by netrpěl.

Jak na melancholii

14. dubna 2016 v 12:28 | Kira |  Témata týdne
Nakreslila jsem cizince.

Bylo úterý, po pondělku snad nejhorší den v týdnu, a já při nějaké nudné hodině projížděla mobil. Normálka. Na instagramu jsem narazila na nějakého kluka a znuděně jsem si začala prohlížet jeho fotky. Zničehonic jsem našla jednu, která mě velmi zaujala a naprosto nepochopitelně, jako blesk z čistého nebe, mi v hlavě vyvstala myšlenka, že ho nakreslím.

(Noah Michael, instagram: xnoahharrisonx)

Ani nevím, co mě k tomu vedlo, ale uvítala jsem jakékoliv vybočení z mého každodenního stereotypu. Můj život se zdá tak nudný a nezáživný, že vítám snad každou příchozí emoci. Smutek a žal není tak trýznivý, protože po něm nastává prudký vzrůst optimismu. Když ale necítíte nic, nacházíte se v letargické bublině a celý svět vás míjí, zatímco se Slunce flegmaticky střídá s Měsícem a vy jen přemýšlíte, jestli to může být nudnější.

Když už na mě padne smutek, vím, že nejhorší, co můžu udělat, je sedět a přemýšlet. Proto, jakmile cítím, že na mě padá depka, jdu uklízet, žehlit, spát, nebo se zkrátka vybrečím a nechám žal, aby se po svých vrtošivých nožkách vrátil zpět, odkud se připlazil.

Přesně před čtyřmi měsíci jsem přišla o kocourka. Nedávno jsem o něm psala. Víte, co mi pomohlo? Měli jsme náhradní program za lyžák a hráli jsme badminton. Jediný sport, u kterého si nepřipadám jako zvíře na jatkách, protože mi docela i jde. Den po jeho smrti jsem myslela, že nebudu hrát. Myslela jsem, že když budu sedět na lavičce a koukat do prázdna, že se třeba cáry mojí potrhané duše nějak propletou a mně bude líp. Pak mi ale náš profesor řekl, ať to zkusím. Hrála jsem jako o život. Několik dní potom jsem se nemohla hýbat, protože jsem si dala šíleně do těla.
V ten moment mi ale bylo líp. Byla jsem to já, stále zraněná, ale díky té hře se bolest na chvíli vzdálila, bledla, až zůstal jen její stín. Cítila jsem se jako znovuzrozená.

Proto vám chci poradit - lékem na smutky je nějaká fyzická činnost. Zpívejte. Kreslete. Pište. Běžte si něco zahrát. Uklízejte. Běžte se projít, cokoliv, jen se netopte ve vlastní hořkosti. Kdo ví, třeba objevíte svůj skrytý talent. Vytvoříte něco, na co budete pyšní.
I já, i když jsem kromě nápisů na stěnu a pár různých obrázků nikdy nic nekreslila, jsem sama sebe překvapila.

Produkty bolesti nemusí být vždy špatné. Člověk jen musí umět využít bolest ve svůj prospěch. - Kira Curatio

Slza s chutí ledu

12. dubna 2016 v 11:13 | Kira |  Poezie
Byla zima
a ona si přála, aby tam byl.
Poslední minuta se do ní zaklesla,
sedřela jí z žeber všechnu něhu
až zbyl jen rudý otazník..
Bála se, hledala
co nemohl jí nikdo dát
každou ranou hoř do ní vnik'
a on ji míjí
s vášní mrtvých břehů.

Jí byla zima
a stejně si přála, aby tam byl.
Tichý vzlyk
pro malou hrstku sněhu.
Ten tichý, všední okamžik.

Bolestivá romantika

11. dubna 2016 v 22:50 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Po zhlédnutí jednoho obzvlášť romantického dílu The Big Bang Theory, následného projetí instagramu, kde mě zaplavily šťastný fotky šťastných dvojic, jsem skončila v posteli, mou věrnou družku mi dělá svíčka a ZakázanÝovoce mi tu hraje šíleně smutnou písničku, že je prej mám nechat odejít.


Upřímně, někdy se strašně ráda hrabu ve starých ranách. Vezmu si mobil a začnu projíždět staré konverzace v messengeru, vytáhnu krabici se vzpomínkami a brečím nad tím, co bylo. Nevím, nad čím roním slzy teď.

Nacházím se opět ve stavu šílenýho pobláznění, až na to, že tohle se odehrálo během jednoho dne, zatímco se obvykle mé spektrum nálad a vášní odehraje v jednom týdnu. Možná je to dobře - zkrátka se na to vykašlu hned teď a aspoň se nebudu dalších šest dní trápit. Že by moje srdce přesedlalo na úsporný režim? Nevím, jestli to brát jako plus, protože projít si kompletní duhou od mánie po depresi není něco, co by člověk zažíval hezky v jednom dni. Však ona si poradí!

Cítila jsem se divně. Mezi lidmi, kteří mě nechápou. (Ano, je vidět, že to píše puberťačka, ale já to myslím jinak) Jak těžké to my, citliví lidé máme. Zvlášť když moc dobře vím, že pokaždé, když se zakoukám, osud se postará o to, abych ho nepotkala znovu, protože jsem zase vzplanula moc rychle. Protože "láska přichází, když ji nejmíň čekáš", blabla, já vím. Ale já vždycky budu čekat. A to je mou oprátkou.

Když nad tím přemýšlím, opravdu mi to všechno chybí. Lidé ve vztahu mají tendenci se ve všem tak hrabat.. je mi z toho vážně do smíchu. Oni mají koho obejmout. Oni ano.
Asi mi to už leze na mozek. Myslím, že půjdu spát. Třeba se na mě ve snu usměje štěstí.

Omlouvám se vám za mou pochmurnou náladu, slibuji, že se dám dokupy. Mám vás moc ráda, dobrou noc.

Vaše lehce ubrečená Kira

Osamělý úsměv

11. dubna 2016 v 16:01 | Kira |  Poezie
Když osaměla, radši nepršelo;
proč by nad tím měla také lkát?

Setkáme se;
dnes, zítra,

nebo nikdy.

Vinu má vášeň;
všech katů kat.

Vzpomínka na spřízněnou duši

10. dubna 2016 v 20:06 | Kira |  Příběhy
Bude to už šest let, co jsme se vydali na Slovensko za prababičkou. Vstoupili jsme do místnosti, kde se volně pohybovala koťata a já byla v sedmém nebi. Pohladila jsem první koťátko, bílé s tmavými flíčky, zvedla jsem se z koberce, popošla jsem dál a spatřila jsem jeho brášku. Byla to láska na první pohled.
Věděli jsme, že nemůžeme tyhle dva sourozence rozdělit, a tak putovala koťátka obě. Zatímco se miláčci rozkoukávali, můj malej drobeček si na mě začal docela zvykat. Znáte to, jak koťátka pořád spí. Vždycky si na mě takhle lehnul a usnul. Když ke mně jednou přišel, začal poprvé příst. Celá šťastná jsem věděla, že jsem si vybrala správně - a že si on vybral mě.


Můj byl Macíček. Jeho buclatější bráška se jmenuje Mikeš.
Náš M-Team mě často po ránech budil skákáním na má chodidla s vystrčenými drápky - musím poznamenat, že velmi účinně. Každou noc jsem se budila, zatímco vedle mě ležela dvě vrnící klubíčka. Postupem času se Miky rozhodl navštěvovat i zbytek rodiny (a naučil se otevírat dveře), ale Macíček to se mnou nevzdal a jeden bez druhého jsme zkrátka nešli spát. Nejdřív ležel někde na peřině, postupem času ale objevil, že pod dekou je teplíčko, a tak vynalezl skvělou techniku - zvedla jsem deku, nastavila jsem ruku a on si lehnul dočista jako člověk, hlavičku na mé paži, nataženou packu a zbytek těla pod dekou.
Nikdy jsem necítila takový pocit souznění. Byli jsme to my dva - rozdílní, ale přeci stejní.

Poznala jsem ho vždy podle růžků na hlavičce. Ale byl to mazel: když předl, bylo to jako hromobití - vsadím se, že žádná kočka neumí vrnět tak, jako uměl on. Myslím, že přesto jeho kresba na hlavičce měla význam. Macík byl dobrodruh.
Nebál se zkrátka ničeho. Se psem dokázal jíst z jedné misky, naše Bella ho vždy přívětivě vítala, celého ho olízala a obě bytosti žily v šťastné symbióze. O našich korelách se to ovšem říci nedalo. Macík totiž šíleně rád spával nahoře na kleci, zatímco ptáčci nervózně sledovali spící šelmu. Kromě všemožných dobrodružných aktivit si můj kocour překvapivě oblíbil i vodu. Nejednou se mi stalo, že skočil ke mně do vody (a i přes jeho zálibu jsem skončila celá doškrábaná).


Macík nebyl jen obyčejným kocourem. Kočky jsou hodně podceňované. Zbožňuji je kvůli jejich osobnosti - když za vámi kočka přijde a začne se mazlit, víte, že je to proto, že chce. Kočky milují upřímnou láskou. A Macíček mi dal tu nejčistší formu lásky, kterou jsem kdy měla tu čest získat. Pokaždé, když jsem ležela v posteli v depresi nebo v bolestech, přišel.
Když jsem na něj zavolala v dešti, přišel. Když nad ním projelo auto, přiběhl ke mě se skvrnou od oleje na zádech, klepající se strachy. Mačkal se na mě jako vyděšené dítě, protože věděl, že já ho uklidním.
Když všichni odešli, on tu byl.


Slovy nedokážu vyjádřit, co všechno pro mě znamenal. Byli jsme spřízněné duše žijící v jedné společné, vrnící pohádce.
Ale i pohádky jednou končí.


U našeho domu vede rušná silnice. Jednoho dne ke mně přiběhla mamka, že na silnici našla kočku. Potřebovala mě na identifikaci. "Mací! Mací!" křičela jsem přes celý dům s nadějí, že spí někde uprostřed čistého prádla nebo u mě v pokoji. Svět byl najednou celý rozmazaný. Běžela jsem po mokré silnici, tma mi zatemnila mysl a jediné, na co jsem myslela, bylo "Mací! Mací!"... přišla jsem tam, opatrně. Poznala jsem ho hned.
"Jo, je to on." vykřikla jsem zlomeným hlasem a dívala se na něj.
Moje mamka (hrdinka) ho statečně zvedla a já začala nekontrolovatelně řvát. Brečet. Byly jsme jako pohřební průvod a já byla plačka. Když jsme o chvíli později vykopávaly hrob na konci naší zahrady, bojovala jsem s kamenitou půdou a část mojí duše úplně odumřela. Mamka mi chtěla pomoct, ale musela jsem to udělat já. Pohřbívala jsem tu čirou lásku, pohřbívala jsem část sebe. Nikdy mě nic nebolelo tolik, jako jeho ztráta v ten den, 14. prosince 2015.


Abychom nekončili smutně, musím říct, že naše zbylá zvířata se mi také stala velkou oporou. Naše Bella je čtyřicetikilový bíly švýcarský ovčák, se kterou na procházky chodit nemůžu, jelikož ji neutáhnu. Je to ale psí holčička plná vroucí lásky (a také energie, která se stala zhoubou našemu nábytku). Nikdy jsem psy nemusela, ale ji mám ráda.


Největším zvířecím parťákem se mi stal Mikeš. Mikíšek. Po Macíkově smrti neustále chodil spát ke mně - skoro se ode mě nehnul, a zdálo se mi, že truchlí se mnou. Od té chvíle vůbec nevkročil na silnici. Prvních pár dní bylo nejhorších - absurdita dvou kočičích misek, když z té jedné už nikdo nebude jíst, popírání toho, že se to vůbec stalo. Mikeš tak trochu převzal Macíkovo chování. Na Vánoce, 24. prosince, si Mikeš lehl na ledničku - na místo, kde lehával JEN Macík. Bylo to zvláštní. Myslím, že vycítil, co se stalo.
Od té doby je Mikíšek mazlivější a máme mnohem lepší vztah. Macíka jsem vždy upřednostňovala a Mikeše jsem tolik nebrala vážně, ale teď ke mně běží při každé příležitosti a láskyplně se postará, že moje černé oblečení je plné bílých chlupů.


Jeden z našich typických společných večerů. Jsem šťastná, že jsme si tehdy vzali obě koťátka. Na Macíčka vzpomínáme s láskou a Miky mě neskutečně podpořil. Jsem vděčná za naše úžasná zvířátka.
Je zvláštní, kolik lásky vám dokáže takové malé stvoření předat. Věřím, že ti, které opravdu milujeme, na nás někde čekají. Děkuji životu za to, že jsem díky Macíkovi poznala, že spřízněné duše existují.

In my heart, I know, you´re gonna live forever.


Německá matika (nein nein nein)

9. dubna 2016 v 15:53 | Kira |  Témata týdne
Jsem v prváku. Zatímco jiní lidé si marně lámou hlavu nad tím, co by chtěli dělat (a nebo to už ví), já své myšlenky soustředím k zbožnému přání, abych nepropadla. Jsem typ člověka, co při velkém soustředění matematiku pochopí, ale jsem zároveň takový zmatkář, že moje testy vypadají jako anarchie převedená na papír. Protože v anarchii se 6+3 nerovná devíti, ale osmi (jako v mém případě, kdy jsem tohle pod návalem stresu opravdu do testu napsala). Ha, a v tu ránu je celý příklad špatně. Nula bodů. Peníze nevracíme.

Když ovšem pomineme mou nesoustředěnost a nezdar, přiznávám, je tu ještě větší zlo. Ano, čtete dobře.

Jakožto dívka v německy zaměřené třídě budu nejspíš nucena udělat německou maturitu. Co by mě tedy mělo čekat?
Krom německého a českého jazyka počítejte s německým zeměpisem (kde jsme nedávno objevili, že Země obíhá kolem Slunce - můžete tedy vidět, že je tento předmět na velmi vysoké úrovni) nebo dějepisem (na kterém jsme zase celou věčnost probírali rozdíl mezi Demokratie a Volksversammlung (to je takové shromáždění lidu), takže jakmile slyšíme od našeho drahého profesora slovo Demokratie, bojíme se, že nám napaří Zusammenfassung)

Varování: Myslím, že vás v tomhle článku zahrnu němčinou, tak si připravte Google translate.

Přicházi hřeb večera, strašák téměř všech studentů na německém oddělení, německá matematika. A pokud se vám z tohoto slovního spojení neudělalo špatně, připravte si dávku odvahy a nechte mě vás seznámit s takovou hodinou německé matematiky.

Jelikož jsem na tomto gymplu třetím rokem a v prvních dvou letech jsme se těžce drtili gramatiku, porozumět němčině mi nedělá problém, pokud na nás německý učitel nevybalí slovo jako je třeba Sprachfeststellungsprüfung. To byla zkouška, kterou jsme absolvovali na konci druhého ročníku. Samotná němčina by tedy nebyla problém.
Problém je totiž v celkové výuce. Jelikož jsme v české matematice (kterou tenhle rok ještě, díkybohu, máme) nikdy nebrali paraboly a tu miliardu vzorečků, co se s nimi váže, v německé matematice nastává konečný zlom.

Na začátku roku jsem, jakožto nezasvěcená, zameškala hned dvě páteční dvouhodinovky za sebou. Když jsem přišla další týden, profesor nás obdařil testem z matematiky. Dívala jsem se na test, rozuměla jsem akorát tomu, že jde o nějakou výrobu kol, tím však moje znalost končila. Na konci zadání se nevinně vyjímalo Viel Erfolg!, což ještě podtrhovalo beznadějnost mé situace. A jak vypadala má písemka?


Sokratovo "Vím, že nic nevím." našeho profesora ovšem neobměkčilo a za týden mi byla donesena šťavnatá pětka. Ja ja, natürlich.

Po této milé zkušenosti jsem uznala, že se Deutsche Mathe nedá brát na lehkou váhu. Po výrobě kol a skateboardů jsme se přesunuli na jakési přímky, které se různě protínaly, člověku byly dány body A a B, nějaký bod, který se nacházel někde úplně mimo a člověk musel číselně vypočítat, zda se tento Punkt nachází na nějaké z těchto Geraden.
Samozřejmě nesmíme zapomenout na Funktionsgleichung a všechny ty vzorečky, kterými vypočítáte tohle a támhleto.

"Co je to b?"
"Proč to vůbec počítáme?"
"Co to tam čmárá na tu tabuli?"
"Jaký to má vůbec smysl?"

Myslím, že jsem musela mé daleko úspěšnější spolužačce lézt hodně na nervy. Když před nás opět položil papíry s počítáním výroby kol a všichni se bleskově pustili do práce, začala moje mysl propadat panice. Dívala jsem se na tabuli, která byla hustě popsaná, všichni se tvářili, že ví, co dělají, a já jsem hleděla někam do prázdna a po tvářích se mi koulely slzy. Pan profesor si ke mně starostlvě dřepl.

"Was ist los? Hast du Probleme mit Mathe?"
"Jaaaaaa." zakňučela jsem a nebránila jsem se slzám.
Pan profesor mi následně sdělil, ať najdu někoho, kdo mi to vysvětlí.

Na jeho teorii ovšem něco bude. Když přijdu za nějakým spolužákem/spolužačkou, která dané látce zrovna rozumí, nechám si to vysvětlit, přesto, že je mi docela jedno, že tak nějak nevím, co je to Steigungsdreieck a ani to vlastně vědět nechci. Když se člověk poctivě naučí daný postup, nemusí se zajímat o to, že je zrovna takový.
Já se ale kromě "jak" mám ještě tendenci ptát na "proč", na což je mi vždy odpovědí "protože se to tak prostě dělá."
Proto nikdy nevidím smysl v zrovna probírané látce a kvůli tomu je pro mě ještě větším problémem jí porozumět.

Po různoběžkách se začaly brát paraboly. Přišla další čtvrtletní práce, do které jsem tentokrát napsala Ich bin hoffnunglos, a věřte tomu nebo ne, dostala jsem 4- a byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Každý týden se tedy na pátky psychicky připravuji a někdy pláč vystřídá hysterický smích, jelikož to beru jako lepší reakci na to, že to vůbec nepobírám.
Někdy nastanou i lepší chvíle a já něco dokonce i vypočítám sama. Poté ale před sebe dostanu test a můj mozek udělá blik a delete. Potom jen sedím, říkám si, jak se asi dělá Gleichung, a po zbytek testu následně předstírám, že pracuji. Někdy to jde, jindy zase ne. I tak ale německou matiku beru jako největší zlo a opravdu nevím, co bude dál.

Závěrem

Říkáte si, "Proč je tedy na německým gymplu, když na to tolik nadává?"
Myslím si, že v dnešní době angličtina nestačí. Anglicky umí mluvit již téměř každý a další jazyky jsou velkým plus. Vzhledem k tomu, že Německo je velmi blízko a hlavně firmy u hranic ocení znalosti němčiny, řekla jsem si, že to nevzdám. Díky tomuto gymplu jsem se naučila pozorumět němčině, a sama s hrdostí vnímám to, že jí rozumím čím dál víc. Ať už jdete jen nakoupit za hranice nebo jedete někam do velkého města a jste schopni si s někým popovídat nebo se zeptat na cestu, je to skvělý pocit a hlavně vám to přináší úplně jiné pracovní možnosti. Pochybuji, že někdy někoho bude zajímat Berechne die Nullstellen und Scheitelpunkte der folgenden Funktionen, nebo jestli a = 1.
Bohužel, německá maturita vyžaduje i matematiku.
Ať už to tedy dopadne jakkoliv, s němčinou to nevzdám. Učte se jazyky, lidi. I když naprosto netuším, jestli budu za rok dál počítat Scheitelpunkte, nebo budu na jiné škole, v jiné třídě - i němčina má svoje kouzlo. Jsem šťastná, že jsem se naučila základy nového jazyka a že se postupně učím je uplatňovat. Matematika je asi to jediné, z čeho jsem permanentně ve stresu.
Doufám, že se to již brzy nějak vyvrbí a já nebudu muset brečet nad představou sebe samotné, jak piji krabičák pod mostem.

Konečný verdikt je tedy asi takový, že bych si možná mohla najít někoho z vyšších tříd na doučování. (Nein nein nein) Buď se tomu postavím čelem, a pokud to i tak bude jedna fünf za druhou, nezbývá, než to řešit jinak.

Doufám, že jste přežili tento náhled do mé anarchie v německé matematice ve zdraví a přeji vám, aby se vám všechny Nullstellen, Achsenabschnitten a Gleichungen vyhnuly obloukem. Přeci jen, po maturitě se nám otevře úplně jiný svět a nějaká středoškolská matematika se nám rychle vykouří z hlavy.

Aspoň v to tedy doufám. Pokud mě někdy uslyšíte křičet ze spaní, pravděpodobně po mně ve snu chce pan profesor spočítat Funktionsgleichung...

Mějte se nádherně!
Vaše Kira

Outsider

7. dubna 2016 v 18:09 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Některý dny byste nejradši vzali, zmačkali a nacpali do koše. Pak ale přijdou ty, které byste společně s tím košem vhodili do rozžhaveného kráteru a následně skočili šipku za ním.
Až na to, že moje šipka končí placákem.

Od jisté smrti mě dělí jen pár metrů a zatimco se vařím ve vlastních myšlenkách, do obličeje mi prskají všechny věci, které dělám špatně. Jsem sobecká. A za všechny lidi na Zemi, to já si zasloužím padat vulkánem, bolestivě se usmažit za všechny hříchy, za lidi, co jsem zranila. To já si zasloužím nic si nezasloužit.


Říkají, že jsem v nejlepším věku. Šestnáct není dobrý věk. Buď jsem na všechno moc mladá, nebo moc stará. Není nic mezi tím. Tápete tímhle prázdnem do doby, dokud vás s příchodem osmnácti nezačnou brát trochu vážně.
Jakmile se ale něco stane, člověk je najednou dospělý.
Dospělý, který je zradil. Zklamal. Je mi to líto.
Ale pak, když se něco řeší, pořád jste "děti, běžte pryč, potřebujeme si o něčem promluvit."

Vždycky můžete zklamat. Vždycky můžete udělat nesnesitelné chyby. Nejste dítě. Nejste dospělý. Nejste nic. Ale zradili jste je, zklamali jste je. Všechny.

Láva ve mně vře a já si na chvíli přeji nebýt. Nedospělá. Předčasně vyspělá. Ta, která nikam nepatří. Vždycky tu budou ty dvě trhliny mezi dětstvím a dospělostí, které vás budou dělit od dění okolo. A oni si potom vyberou, do které z nich vás strčí.

Snad jste měli lepší den, než já.
Vaše špatná a sobecká Kira

Střípky štěstí

6. dubna 2016 v 23:46 | Kira |  Témata týdne
Když někdo odejde, lidé to nazývají bolest.
Bolest ale odezní, přesto se však malé střípky občas vyplaví odněkud ze zapomenuté části naší mysli a my jsme úplně bezbranní. Jsou to totiž právě ty maličkosti, co nás dokáží nejvíc rozhodit. Díky nim je ta daná osoba stále s námi.


Jsou to dresy jeho oblíbeného týmu. Je to závan kolínské, který vám nezmizel z paměti. Je to otisk tlapky na okně.
Jsou to odrazy světel na noční přehradě. Je to firma, ve které pracuje. Je to rozlitý vosk, který zůstal na parapetu. Je to plápolající plamínek svíčky. Jsou to světla měst. Je to vítr tak silný, že vám bere dech. Jsou to iniciály vyřezané do stromu. Je to polorozpadlá lavička. Je to chuť piva o teplém letním večeru. Jsou to slzy při loučení. Je to buzení se v něčí náruči. Je to zvuk jeho hlasu. Je to dítě, co chce přečíst pohádku.
Je to jeho oblíbená píseň.
Je to budoucnost, kterou jsme nikdy neměli.

Ale to všechno je pryč. Je čas nechat to jít.
Čas zapomenout na všechny ty slzy, smích, průšvihy a ponocování. Přijde něco lepšího, řikám sama sobě.

Přeju krásný sny,
vaše Kira.

Ty a jenom ty

2. dubna 2016 v 20:41 | Kira |  Témata týdne
Kdo je nejdůležitější člověk v Tvém životě?
Spousta lidí začne vyjmenovávat partnery, rodiče, příbuzné..
Ne. Kdo je nejdůležitější člověk v TVÉM životě?
Ty.

Mou zásadní chybou bylo to, že jsem hledala lidi, které bych dělala šťastnými. To mě dělalo šťastnou - a stále dělá. Ovšem se to stalo mým jediným zdrojem štěstí a jakmile se přátelé vytratili z mé blízkosti, cítila jsem opět tu vnitřní prázdnotu.
Není to, že by mi vadilo být sama se sebou, ale brala jsem to jako stav odkopnuté a smutné dívky.


Říkala jsem si, proč bych měla sama chodit do kavárny? Do čajovny? Do kina? Není to jen plýtvání peněz pro sebe samou?

Jelikož hodně přemýšlím nad tím, co se v mém životě děje a proč, opět jsem si uvědomila velmi důležitou věc.

Musím se naučit být šťastná sama se sebou. Chodit do kaváren a číst knížku, sednout si v knihovně mezi regály a nechat se pohltit Mikuláškovými verši (protože on je miláček), procházet se v dešti po městě s úsměvem. Sama.
Když nebudu rozmazlovat sama sebe, kdo jiný ano?
Mám sama sebe dostatečně ráda na to, abych to věděla.

Poprvé za dlouhou dobu mi byl konečně jasný důvod mého osamění. Já totiž věřím v mnoho věcí (karma, minulé životy, osud), a zkrátka vím, že se všechno děje z nějakého důvodu.
Potřebovala jsem být sama. Potřebovala jsem to proto, aby mi došlo, jak být šťastná sama se sebou.

Když se to člověk naučí a přestane z něj čišet zoufalství, lidé si k němu cestu najdou. Přeci jen, jsme tu každý sám za sebe. Vždycky budou chvíle, kdy budeme sami.

I'm not afraid to keep on living, I'm not afraid to walk this world alone. (Je to skvělá myšlenka a hlavně úžasná písnička, doporučuji)
Nebojte se být sami. Nebojte se toho, že nebudete zapadat. Vždyť spousta lidí je ovcemi jen proto, že nechtějí být sami. Protože se toho bojí.

Ale já ne.

Možná se někdy potkáme.
Když uvidíte holku jak s úsměvem čte sbírku básní v nějaké čajovně, můžete si být jisti, že je to vaše

šťastná Kira.

Osudové výčitky

2. dubna 2016 v 0:25 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Pořád Ho nemůžu dostat z hlavy. Má situace je beznadějná. Zoufale se snažím dostat do Jeho přízně, zjistit, zda tam někde hluboko v nitru najde jiskřičku i pro mě - ale vím, že hoří pro tu svou. Já hloupá.
A přitom jsem byla tak blízko.


Možná, že nemáme být spolu. Proč by to jinak osud neustále kazil? Osud.. nebo spíš já. A pak toho hořce lituji.
Budu čekat. Srdečně doufám, že se setkáme. Třeba zjistím, že ty pocity zmizely. Nebo naopak.
Oh, jak mě ničí, že už jsem Tě skoro měla.. kdysi..

Přála bych si z toho nějak vybruslit. Buď zapomenout, odprostit se od toho nejvýjimečnějšího kluka v mém životě; a nebo ho dál milovat. Milovat ho a vědět, že on mi to všechno nikdy neoplatí. Možná.

Ale když spolu mohli být pomilionté Carrie a pan Božský, a jedna dvojice od nás ze třídy se už sjednotila popáté, proč bych to já s Ním nemohla zkusit potřetí?

Nebo mi byl nárok na jeho lásku už nadobro vyčerpán?


Přitažlivost oxymoronu

1. dubna 2016 v 1:06 | Kira |  Poezie
Tuto báseň věnuji jednomu skvělému klukovi, kterého zbožňuju a je mi velkou inspirací. Madame Luc, tohle je pro tebe.


Když čerň ti barví mysl do povzdechů
a úlomky duše nepasují, jako posledně
a řvavé ticho čeká na útěchu
po velkých špetkách ukusuje z tebe - a ze mě.

Úsměvy skládáš z popela starých snů
a ve střepech zrcadla ti láskyplně šeptá lež.
Přes chladno a žal jsi nikdy nezhasnul -
sdružení těch, co snad změní svět. Bojuju. Bojuješ.