Zbylá ponožka

8. března 2016 v 13:44 | Kira |  Úvahy
Taky jste se někdy cítili navíc?

Ať už je to naší osobností, tím, jak vypadáme, nebo lidmi, kteří nás obklopují. Občas se každý z nás cítí sám.
Často vídáme lidi spolu a je nám líto, že také nemáme někoho, kdo by nám v případě nouze nabídl jídlo a spolehlivě by nás varoval, kdybychom chtěli s pusou od čokolády vyrazit do širého světa.


Takoví lidé se hledají těžko, občas se zdá, že je máme, ale potom se ztratí jako ponožka v pračce. A zbydeme my - voňavá, ale osamělá ponožka.

Jednou jsem takhle jela tramvají. Byl deštivý, chladný den a po okenních tabulkách vagonu se kutálely velké kapky. Hleděla jsem skrz ty malé diamanty a padal na mě smutek.
Občas jsem se takhle dokázala rozplakat. Tento den se od jiných nelišil a po tvářích mi steklo pár horkých slz.
Zadívala jsem se na druhou stranu vagonu. Vousatý mladík, který nastoupil někdy v půli cesty, se na mě občas krátce podíval.
Snažila jsem se zadržet slzy. Nesmím tak blbnout, proboha.

Když jsem se chystala vystoupit, vousáč se na mě zadíval a věnoval mi tak upřímný pohled plný soucitu, síly a podpory, že jsem se musela usmát. Ten pohled říkal "vydrž".
Vystoupila jsem a vysvitlo slunce. Vousáč se zářivě usmál - a já s ním.

Došlo mi, že nikdy nejsme úplně sami. Ať už jde o trapasy, jichž jsem prožila plno, nepříjemné momenty, nebo pár slz v dopravních prostředcích. Život - někdy komedie, někdy tragédie, a přesto nejsme sami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 10. března 2016 v 17:08 | Reagovat

Není nic špatného na tom být sám, občas to lidi potřebují a bojím se že mnozí to ani neumí- být sami.

2 Kira Curatio Kira Curatio | Web | 10. března 2016 v 21:44 | Reagovat

[1]: To samozřejmě netvrdím. I v samotě je kouzlo..

3 ne0sobni ne0sobni | 13. března 2016 v 15:00 | Reagovat

Nejzásadnější vodítko ke snesitelnosti, nalézám v propojení, které se "osamělým" tvorům nabízí. To, že nejsi zavřen do přesně ohraničené klece vztahu (myšleno jakýkoli vztah), dává prostor pocítit celkem rozlehlou síť - když je někdo další sám úplně stejně jako ty (což je, nad tím netřeba dlouze uvažovat), pak právě tohle na určité úrovni sdílíte, proto skutečně osamělí nejste, jen se nenacházíte v konkrétním konstruktu, ale v abstraktním, který je mnohem širší a ve své podstatě také stabilnější. Chápu, že to asi moc pomocischopné není, ale je fajn si to minimálně zkusit uvědomit...

4 Kira Curatio Kira Curatio | 16. března 2016 v 18:18 | Reagovat

[3]: Přesně tak. Jak zní v jedné z mých oblíbených písní - Don´t cry, open up your eyes and know, there´s someone else out there that feels this way.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama