Březen 2016

Vztahová slepota aneb co děláme špatně

31. března 2016 v 15:09 | Kira |  Úvahy
Chtěla bych s vámi probrat jednu věc, kterou dělá snad každý zamilovaný, kterého znám. Bohužel, také jsem kdysi patřila do této množiny a proto bude skvělé, když o tom napíšu.
Uvařte si čaj, pohodlně se usaďte, výprava do mé minulosti začíná.


Ztráta kamarádky
Určitě nejsem jediná, které se to stalo. Máte dobrou, popřípadě nejlepší kamarádku, která si poté najde přítele. Zpočátku jí to moc přejete, ale po nějaké době vám dojde, že ta kamarádka už na vás vůbec nemá čas. Jakmile si tedy nějaká z kamarádek najde přítele, máte tendenci ji "odepsat."
Samozřejmě to funguje i v opačném případě, i kluci pak mají tendenci kašlat na okolí.
Nepřijde mi, že by to lidé dělali cíleně, nechci se do nikoho navážet, jen si myslím, že je to taková chyba nás mladých. Dospělí si dle mého názoru dokáží lépe rozvrhnout čas pro partnera a pro přátele.

Jak tedy vypadá taková vztahová slepota?
Povím vám příběh, jak jsem k této diagnóze dospěla já.

Poznala jsem Jima (ne, není to jeho pravé jméno) a v podstatě po první schůzce jsme spolu začali chodit - jak chytré, já vím. Po dlouhé době to pro mě byla Velká láska. Trávili jsme spolu téměř veškerý volný čas - o přestávkách, po škole, o víkendech jsem za ním vždy v sobotu jezdila (a padlo na to veškerý moje kapesný, fňuk).
Nějakou dobu mi to nevadilo. Byla jsem ve své zamilované bublině a všechno se zdálo být v pořádku.

Poté ale přišly první komplikace. Jim byl mladší než já (a já mám k mladším klukům celkem nesympatie) a z žárlivosti se mi začal mstít. Byly to maličkosti, ale velmi mě trápily. Myslím, že to viděl a že ho to těšilo. Já však ale byla zamilovaná. V tu dobu jsem znovu přilnula ke svým kamarádkám a následně jsem mu to pěkně vytmavila.

Po nějaké době usoudil, že ta holka, s níž mi chystali ty roztomilé naschvály, je mrcha, a nebude se s ní bavit. Zaradovala jsem se nad jeho rozhodnutím a tak jsem se do toho vztahu zamotala, jako muška do pavučiny. Všechno se opět zdálo být v pořádku.
Byl to asi pátý měsíc vztahu. Nějakou dobu před prázdninami dle rodinné tradice odjel Jim s rodinou kamsi k vodě. Byla jsem tedy nechána napospas samotě.

A pak mi to došlo.
Přestávky jsem trávila sama, protože se mnou mé kamarádky už nepočítaly. Pět měsíců přehlížení a já se ocitla sama, samotinká, a svět kolem mě plynul, jako bych už nebyla jeho součástí. Musím získat zpět své kamarádky, řekla jsem si.

Ale
Jimovi se to ani trochu nelíbilo. Neměl rád moje klučičí kamarády, neměl rád moje kamarádky a chtěl mě mít jen pro sebe. On si mi totiž neustále stěžoval, že kamarády nemá. Proto se na mě přilepil jako klíště a já jsem se s iluzí, že je to dokonalá symbióza, nechávala vysávat až do morku kostí.
Kamarádka mrcha se vrátila a naschvály přešly na vyšší úroveň.
Chceš mít kamarádky, Kiro? Tak za to krutě zaplatíš.

Začátek konce
Trápila jsem se. Nejen, že jsme se začali hádat, ale brutálně mi začal lézt na nervy. Napsala jsem svému bývalému příteli (neboli On) a zjistila jsem, že k němu stále něco cítím. Jim se tedy pro mě stal kamenem u nohy a já jsem jen čekala na to, až v sobě nastřádám dostatek síly mu říct, že je konec.
Než jsem to ale stihla udělat, zasadil mi poslední ránu a následně se se mnou rozešel přes esemesku - z čísla oné dívky. Jediné, co mě na tom dopálilo, bylo to, že jsem se s ním nerozešla já. Měla jsem v plánu to udělat osobně, jako by to udělal každý člověk s trochou důstojnosti.

Od té doby se cítím šťastnější. Konečně jsem se mohla beztrestně bavit s mými kamarády a kamarádkami bez toho, aniž by mi za to bylo přichystáno peklo. Uznávám, že jsem si to zavinila sama - kdybych si to však neuvědomila včas, možná bych stále byla ve spárech toho osamělého světa ve dvou. Tento vztah mě ale hodně naučil a odnesla jsem si z něj velké lekce.


Poučení?
Nezapomínejte na své přátele. Byli tu s vámi ještě dávno před tím, než se váš milovaný objevil. Prošli si s vámi tolika problémy a naučili se vás brát takové, jací jste.
Ztratit takového přítele bolí. Chápu, že touha být s milovanou osobou přebíjí ostatní smysly a zamilovaná bublina vás dokáže na dlouhou dobu oslepit.
Neudělejte tu samou chybu jako já a nedávejte partnera na první místo. Mohli byste se potom ohlédnout a zjistit, že už se to spravit nedá.
Přeci jen, láska může odejít stejně rychle, jako přišla.

A kdo vám potom pomůže lépe, než dobrý přítel?
I když čas od času najdete někoho vzácného, přítel je ten pravý poklad - když se proberete ze vztahové slepoty, přesto, že ho to ranilo, přijme vás šťastný, že jste zpátky.
A tak prosím za všechny přehlížené kamarády - nezapomínejte na ně. Jsou pokladem, který stojí za to si udržet.

Upírský monolog

31. března 2016 v 0:01 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Každý den přicházím domů a automaticky své bytí přemisťuji do postele, kde po krátké chvíli usnu. Poté se vzbudím v nějakou suprovou noční hodinu (jako je tahle), kdy nemůžu ani zpívat, ani číst (protože je sem šíleně vidět, když se tu svítí), takže Kiře nezbývá nic jiného, než přemýšlet.


V nočních hodinách mi toho projde hlavou hodně. Od úvah o mojí sexuální orientaci až po smutné zjištění, že se už opravdu nedá nic zachránit. Mluvím o Něm. Myslím, že teď už mě ignoruje naschvál, i když se mu to nepodobá. Bude to těžší, než jsem si myslela, zvlášť když si uvědomím, že jsem po celou dobu, co jsme byli od sebe, podvědomě hledala někoho, jako je on.

Možná, že někdy zas budeme spolu. Kdo ví.
Všichni mi neustále říkají, že láska přijde sama. Bohužel, jsem jedinec s neskutečně bídnou trpělivostí, a tak chtivě vyhlížím a to je možná můj problém. Bohužel, jak řekla jedna úžasná osoba, najít chlapa, se kterým si rozumíte a zároveň vás fyzicky přitahuje, je zázrak.

Vždycky mě fascinovalo to, co kluci dělají pro mé kamarádky. Ať se jedná o květiny, dárečky, čokoládu nebo jen maličkosti. Upozorňuji - nejsem materiální dívka. Na to si mě nezískáte. Ovšem, vždycky jsem záviděla tu snahu, kterou vůči ostatním holkám kluci vyvíjejí. Možná v klucích vzbuzuji nějaký zvláštní mechanismus, který vypne veškerou práci navíc a kluk si uvnitř řekne "tak schválně, co ona udělá."

Jsem až moc hodná. Uvědomuji si to a musím si dávat velký pozor, aby mě lidi kvůli tomu nezneužívali. Ale když miluju, miluju silně a intenzivně. Dělám všechno možné pro toho druhého, protože taková zkrátka jsem. Bohužel jsem to ale já, kdo se snaží. Kdybych to jen uměla lépe. Jak jen to sakra ty holky dělají? Já sama se musím držet, abych nedělala věci, které si ostatní pramálo zaslouží.

Například dnes při cestě tramvají jsem poslouchala Never be the same od Red, po delším uvážení (takže tak po třech minutách) jsem se najednou rozhodla, že pro Něj napíšu písničku.

Pro vysvětlení: Napsat někomu písničku byl vždycky můj sen a jen jsem čekala, až najdu někoho, kdo za to bude stát. Přijde mi to nesmírně osobní a romantické a toužila jsem to zkusit.

Opravdu jsem si začala v hlavě promítat, jak si koupím kvalitní mikrofon a nahraju písničku s dojemným a procítěným textem, naučím se kvůli tomu na kytaru, aby to nebyl jen suchý zpěv bez doprovodu a že ji pak hodím na youtube s tím, že ji třeba někdy najde. Shodou okolností 0:)

Kdybyste mě znali, věděli byste, že jsem člověk, co se pro něco dokáže neskutečně nadchnout a následovně docílit zklamání, když to nevyjde nebo to není dle mých představ.
Po nějaké době jsem se začala ptát sama sebe, PROČ bych měla psát písničku někomu, komu nestojím ani za odpověď. Občas zkrátka člověk potřebuje něco, co ho probere, aby pak se sebou nenechal zametat. Ať je to cokoliv. Pro mě je to právě to jedno praštěné zobrazeno.

Třeba se mi taky jednou poštěstí. Určitě ano. Docela často přemýšlím nad tím, kde ten pravý asi je. Kdy se setkáme.

A když nad tím přemýšlím, možná bych přece jen mohla začít s tím učením na kytaru... ❤

Vaše romantická Kira

Aneb jak jsem zase zapomněla

29. března 2016 v 17:17 | Kira |  Témata týdne
Od té doby, co jsem na gymplu, jsem si zvykla psát testy do kalendáře v mobilu. Tentokrát se mi to ovšem vymstilo.

Patřím mezi lidi, co často a hojně zapomínají, ať už jde jen o úkol nebo nějakou maličkost; při mém štěstí vždycky zapomenu tu věc, kterou nejvíc potřebuju. I přes můj zatraceně plný kalendář jsem stejně schopná polovinu věcí vypustit z hlavy a potom mi to dojde v ten nejhorší možný moment. Poznává se v tom aspoň někdo?
Tady je můj dnešní příběh, který mi ukázal, že i na smolaře jako já se může usmát štěstí.

Dvě noci dozadu se mi zdál sen o tom, jak jsem zkoušená z biologie. Stála jsem u tabule a měla jsem psát odpovědi. V hlavě mi řvalo FOSFOLIPID, FOSFOLIPID, hydrofilní hlavička, ale nějak jsem nemohla ovládat ruce, a tak jsem stála před tabulí, zatímco mi zklamaná profesorka zapisovala pramalý počet procent.

Vzbudila jsem se a přemýšlela jsem o poselství tohoto snu. Biologie je jeden z předmětů, který je pro mě velmi důležitý (naše profesorka je úžasná ženská a její hodiny člověka zkrátka baví) a opravdu mi záleží na tom, abych z ní měla dobrou známku - musím přeci vynahradit ty hrůzy z matematiky a fyziky, ne?

Ačkoliv jsem se do svého kalendáře za tyto prázdniny několikrát podívala, vesele jsem přehlížela barevný obdélníček s nápisem Poznávačka biologie.
Přesto, že mě sen o tomto předmětu mínil varovat, myšlenky na školu jsem si nepustila k tělu až do pondělní noci, kdy jsem nemohla usnout.

Můj milý kalendář mě najednou upozornil, že tento asi před měsícem ohlášený test se koná ani ne za dvanáct hodin.
Vždyť poznávačka je až za týden, řekla jsem si a zkontrolovala datum. Kalendář nelhal. Zase jsem zapomněla.

Zavládla panika. Co teď? Je jedna v noci, počítač by všechny vzbudil, energie mám i přes nespavost pramálo a moje naděje se naučit všechny ty potvory je mizivá. Nakonec jsem se oddala spánku a řekla jsem si, že to vyřeším ráno.

Svěřila jsem svůj problém mamce a ta pochopitelně nebyla moc nadšená. Nadhodila jsem možnost, že bych se mohla "hodit marod", jak my na gymplu často říkáme. Mamka se na mě zadívala a řekla, ať si vyberu. Přesto, že zmínka o návratu do postele zněla lákavě a představa větných rozborů a nudného německého zeměpisu mě lákala zůstat, řekla jsem si, že převezmu zodpovědnost za své činy.

Už jsem si ve škole plánovala, jak profesorce místo rodových a druhových názvů napíšu na papír sloh, proč to neumím. Bylo by to ostatně lepší, než chabé pokusy typu "žába, krokodýl, žába, had".
Uprostřed hodiny matematiky se najednou vztekle ozval jeden z mých spolužáků a profesorka se ho něžně zeptala, co se děje.

"Ale, právě jsem zjistil, že jsem se učil na poznávačku a bižule nám odpadá."

Radost zaplavila mé nitro a kamarádky se na mě se smíchem podívaly. "Ty jsi ale lucker!" říkala mi jedna po druhé a já se usmívala od ucha k uchu. Tento náhlý převrat událostí mě vyburcoval k nemalému výkonu, a tak jsem na německé literatuře svými argumenty převálcovala všechny debatující - vždycky se na mě po mých slovech bezradně podívali a já viděla, že mám vyhráno.

Nakonec se ze smolného stal šťastný den a to jen díky tomu, že jsem se rozhodla neutíkat od problému a být férová. Život vás může zkrátka každým dnem překvapit. Přesto, že býváme občas slepí, vždycky se dá najít způsob, jak se z problému dostat.

Přeji vám krásný den a hlavně nezapomeňte! :)

Vaše Kira

Vstaň, leť, hned teď

28. března 2016 v 18:32 | Kira |  Úvahy
Ležela jsem v posteli, zírala do stopu a hlavu plnou napiš tak sakra napiš zbytečných myšlenek. Došlo mi, že mě ani tak neštve, že jsou šťastní ostatní, ale že neustále fňukám nad tím, jak je mně. Chybí mi blízkost. To je to, co mě trápí.
Zase jsem si připadala jako ta holka s řetězy na kalhotech a namalovanýma očima v sedmý třídě, která útěchu nacházela v písních od Green Day (a Jesus of Suburbia byla její hymnou).

A víte co?
Proč bych měla pořád fňukat? Je snad svět bez přítele nebo nejlepší kamarádky horším místem? Tolik jsem se zaměřovala na svůj žal, že jsem neviděla, co všechno mám. Sakra, vždyť já mám tak skvělej život. Jsem zdravá. Mám rodinu, pro kterou bych udělala všechno, žiju v krásným domě na úžasným místě, všude kolem je les, mám svůj úžasnej pokoj, mám co jíst a co pít, chodím na dobrý gympl a mám jistotu práce. Kolik lidí tohle může říct?

Když na mě kdysi přišlo sluníčkové období (neboli vrchol horské dráhy) napsala jsem si seznam. Seznam věcí, který bych měla plnit. Tak trochu jsem na něj zapomněla.


Hodlám to změnit. Ne, už tady nebudu fňukat jako doposud. Nenašla jsem sice žádnou spřízněnou duši, ale jednou ji najdu. Hodně věcí mě dokáže položit, ale pak se ve mně nahromadí spousta sil a vzepřu se - jako teď. A to jsem nezastavitelná.

Lidi, ať už tohle čtete smutní, veselí, nešťastní, bezradní nebo sami;
Nevzdávejte se!
Seberte se a začněte něco dělat. Teď hned. Nenechávejte si život protéct mezi prsty. Přesto, že sebou život nese smutky, zklamání a pády - vždycky se dá bojovat.
A ať už je to jen východ slunce, nový komentář na blogu nebo zavrnění kocoura, každý má něco, díky čemu se může usmát.

Sebelítosti už bylo dost! Strhávám si z očí pásku - už nebudu melancholicky prospávat dny a čekat na zázrak. Ty se totiž nedějí úplně samy.
Nebuďme slepí, pojďte, utřeme slzy a jedeme dál!
Nic nás nezastaví.

Vaše o trochu silnější Kira

Žíznivé osamění

27. března 2016 v 23:40 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Napiš napiš napiš prosím potřebuju tě

Nacházím se ve stavu podivné letargie a nepomohlo mi ani uklízení, kterým často utíkám před svými myšlenkami. Všechno vykonávám jako robot, jehož program už zastaral, a na věci sahám se zvláštním chladem a pohledem rozostřeným do prázdna.

Přijde mi, že čím víc kluků poznávám, tím víc přestávám věřit v to, že potkám někoho, kdo mi bude skutečně rozumět. Spousta lidí v mém věku pije, kouří a fetuje. Je mi to známo a v tomto směru vybočuju z davu, nikým se nenechám ovlivnit, přesto, že to pro mě znamená odloučení od lidí, kteří jsou vlastně docela fajn. Někteří.
Je tolik věcí, které můžou ovlivnit to, jestli si daného člověka pustíme k tělu či nikoliv.
Přijde mi, že se vždycky najde NĚCO, kvůli čemu to nejde.
A jak moc bych chtěla, aby to šlo.

Vím, že lidé kolem mě jsou šťastně zadaní. Chápu, že na mě kvůli tomu kašlou. Láska je láska.
Dobrá, budu ta, na kterou zapomenete a odejdete beze mě. Budu ta, která chodí ze školy sama. Budu ta, která se pod rouškou noci za blikotu vánočních světýlek dívá do stropu a v hlavě si tvoří seznam věcí, které by s někým chtěla zažít. Budu ta, která hned po setmění vzhlíží k obloze a hledá hvězdy. Ta, která si ze všeho nejvíc přeje jen jediné - aby ji měl někdo rád.

A přesto, že jsem trochu jiná od ostatních holek a moje touhy jsou občas odlišné (a díky tomu se dokážu s kluky bavit o docela sprostých věcech s naprostým klidem, na což nejsem zrovna pyšná) a několikrát to dokázalo ovlivnit mé chování i má rozhodnutí. Dokonce i tuhle mou temnou stránku klidní ta touha být něčí.

Vždycky jsem do vztahu dala všechno. Vždycky jsem to byla já, kdo se snažil, posílal milostné dopisy, psal zamilované básně ve dvě hodiny ráno. Byla jsem to já. Ale nikdy se mi to nevrátilo. Vždycky jsem nakonec skončila jako ta, která doufá v nějaký náznak něhy nebo náklonnosti a nakonec skončí promrzlá na autobusové zastávce, slzy prozářené podsvícením reklamního poutače.

Vždycky k sobě někoho pustím tak šíleně blízko (s nadějí že mě bude milovat) a on mi vyrve srdce z těla a chvíli si s ním hraje. Pak ho vloží zpátky a rychle uteče. A já, jako vlak, jedu dál. Nezastavuju. Mezi zastávkami se hojím a pak mě každá vykolejí. Jsem jako šílený rychlík řítící se vstříc zkáze.

Ptala jsem se sama sebe, co vlastně chci. Zjistila jsem, že miluju tu sféru, ten svět, do kterého se dostanete, když se s někým líbáte. Najednou neexistuje nic jiného, jen vy dva a tma, hřejivá jiskřící tma. Ovšem i po čase se vám tento svět stane chladným, když víte, že k vám druhá strana nic necítí.
Co chci? Chci někoho obejmout. Ne normálně. Chci sedět na zadním sedadle a schoulit se někomu v náručí, opřít si hlavu o jeho hruď a nechat se hladit po vlasech (a že já to nesnáším!), ale ano, chci se nechat hladit po vlasech a chci slyšet.. chci slyšet tři slova. Ne ta dvě, která se používají jako vsuvka do běžných rozhovorů. Ta dvě slova, kterou tolik používají muži ve snaze dostat ženu do postele. Ta dvě slova ne. Nejsou dost.
Už dávno ztratila smysl.
Chci sedět na zadním sedadle a slyšet hlas říkajíc "Mám tě rád."
Protože to už mi dlouho nikdo neřekl.. *slzy v očích*

Napiš napiš prosím napiš

Prázdná

26. března 2016 v 19:57 | Kira |  Poezie
Možná jsem měla přestat
před polibkem
a asi jsem měla tušit
že něco neklape
asi jsem neměla nastoupit
abych pak horká
odcházela do ledový noci
sama
a přitom chci jen,
aby mě někdo měl fakt rád.
Dělám tolik chyb
ty hlasy řvou (co jsem udělala).
Doufám, že to bude dobrý.
Jednou.
Asi.

Co je milovat?

25. března 2016 v 22:54 | Kira |  Úvahy
Byla jsem vůbec někdy doopravdy zamilovaná?


Vteřina

25. března 2016 v 21:20 | Kira |  Poezie
A když na mě hledíš tím vyděšeným pohledem
a oba se rozesmějem,
cítím.

Předpůlnoční úsměv

24. března 2016 v 23:57 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Dnešek byl zvláštní.

I když vím, že můj život je jako horská dráha, zrovna jsem ve výšinách a užívám si to. Směju se nad vzpomínkou mladého tatínka, který dnes v Tescu své dceři vymlouval koupi nějakých bonbonů - bylo to tak roztomilé, jak se s ní snažil smlouvat. Za svitu svíček a vánočních světýlek se usmívám na monitor - píší mi lidé, kteří jsou pro mě moc důležití. Přesto, že mi pes snědl všechno moje připravené jídlo a tak mi zbyl jen čaj, který jsem neosladila tak, jak by to být mělo, cítím se úžasně.
Možná je to tím správným rozhodnutím, co jsem učinila, nebo tím, co se ke mě nepatrně vrátilo z minulosti.
Jsem štastná.

Kdo ví, jak bude zítra. Pozítří. Jestli budu nahoře, dole, nebo budu zběsile kmitat jako o život.
Cítím se šťastná a je to teď.
A tohle teď je nádherný.

Zpověď prokletý holky (Naděje je hrozná věc)

22. března 2016 v 13:16 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Dovolte mi seznámit vás s mým problémem.

Jak se zamiluje běžný člověk? Někdo se mu líbí, postupem času se s tím člověkem seznámí a tráví spolu čas. Poté k sobě třeba začnou něco cítit a skončí to vztahem.

A jak je to se mnou? Pozor, pozor, dámy a pánové, zde se nám situace značně komplikuje. Jelikož jsem člověk, který tak nějak v podvědomí musí neustále řešit lásku a věci kolem
(a všem v okolí to přijde naprosto nepochopitelné), chytám se každé příležitosti, když se naskytne potencionální objekt touhy.
Neberte to nijak fatálně, nevrhám se po prvním hezkém klukovi s nabídkou sňatku a počtem dětí.

Dost dost dost dost

21. března 2016 v 18:24 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Občas si říkám, jestli se mnou něco vážně není.
They say don't fall in love with strangers. Tu větu bych si měla nechat vytetovat, abych se zase nepobláznila a nepadla na dno. Jako teď. Jako už asi milionkrát. Výborně, Kiro.

Kdybyste mě hledali, budu zapadlá v peřinách.
Někdy bych si přála nic necítit.

Poslední pro tebe

21. března 2016 v 18:03 | Kira |  Poezie
Má první lásko, chybíš mi.

Ty doby kdy to všechno bylo tak nevinný a čistý.
Pouze strom ve své ráně
naše jména ukrýval
a ve svém hoři trpěl jediný
a oba byli šťastni. My.

Ztratila jsem tě poprvé
a sedm měsíců mi rvalo duši
vše co jsi řekl
a to, co jsem řekla já.

A pak jsem tě měla.
Zas. A jen na chvíli.
A snad to byl chtíč a nebo jen žal
kdo ví, co mi vlezlo do hlavy.
Vím jen to, že šli jsme dál
a každý jinou cestou.
A kdo za to mohl?
Zase já. Jen já.

Když zachtělo se mi po tvém hlase
a došlo mi, že už nikdo nebude jako ty
přišla jsem potichu
a zaklepala na tvé srdce
- byl jsi šťastný. Díky ní.
A tak jsem zase tiše zamířila zpátky
a vy jste byli spolu.
Šťastni. Oba. Vy.

Má první lásko,
chybíš mi.

A přesto, že o mě tu už nejde,
stále mívám obavy.
I přes tvoje štěstí,
zakázaná šelmo, co nejdeš ochočit,
mám dojem,
že navždy bude v zrcadle ona;
dívka, co tvou by chtěla být.

Dívka v dešti

21. března 2016 v 11:45 | Kira |  (Nejen) tramvajové romance
Když jsem ji spatřil, nebylo to, jako když blesk projde oblohou. Na to byla moc jiná. Šedobílé mraky se mačkaly na obloze a město osvěžovaly sotva viditelné kapičky deště. Čekala na zastávce a já se na ni díval oknem. Poznával jsem ji. Občas ji potkávám, došlo mi. Stála tam, kapičky deště jí kropily obličej a ona se usmívala. Kolem lhostejně procházeli lidé. Žena s deštníkem, která s nosem směřujícím vzhůru netrpělivě spěchala do centra. Muž s kapucí a rukama v kapsách. Zamračení muži v oblecích a otrávená žena s plnými taškami. Celý svět se mračil a ona se usmívala. Zavřela oči a nechala déšť jemně bičovat její víčka. Když je znovu otevřela, dívala se na mě. Celý svět se mračil, až na ni. Nebylo to, jako když blesk projde oblohou. Byla jako lehký déšť. Dívali jsme se na sebe, dokud se tramvaj nerozjela. Když jsem vystoupil, pořád lehce pršelo. Myslel jsem na ni a lehce jsem se usmíval.

(Ne)známý

18. března 2016 v 18:37 | Kira |  (Nejen) tramvajové romance
Občas jsem tě potkávala v tramvaji. Vysoký, statný mladík, co se sluchátky sledoval svět běžící za okny. A jednou se naše pohledy střetly. Od té chvíle nejsi jen obyčejný kluk, na kterého padne zapomnění při příští zastávce. Když jsem si tě všimla, projel mnou ten známý pocit radosti smíchaný s nervozitou. Nastoupila jsem a ty sis sedl na to jediné místo proti směru jízdy. Zajásala jsem. Seděl jsi tam a konverzoval - tvůj úsměv, bože - a potom sis vzal sluchátka. Jako bys věděl, co pro mě znamená hudba. Seděl jsi a díval ses z okna. Naše pohledy se střetávaly a já přece musela uhýbat, aby sis nemyslel, že na tobě visím. Hudba gradovala. Zadíval ses na mě, dlouze, a usmál ses. Doopravdy. Na mě. Sedíš a lehce házíš hlavou do rytmu hudby. Otevřeš oči a začne to znovu - hnědé oči nemusím, ale ty tvoje.. Najednou vstaneš a pevnými kroky dojdeš až ke mně. "Ahoj", řekneš svým hlubokým, božským hlasem a já se v něm okamžitě začnu topit. Srdce mi bije jako o závod a já jsem šťastná, že už nejsi neznámý. Otevřu oči. Sedíš na svém místě a občas se na mě zahledíš. To je dobré znamení. Vstanu, protože musím vystoupit, a ty se na mě podíváš, jako bys chtěl něco říct. Kdo ví, kdy tě zase potkám. Ale zkoušej to dál. Třeba dojde i na tvé hluboké ahoj..

Zvedám štíty

17. března 2016 v 17:24 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Dnešek je krásný. Možná.

Zjistila jsem, a nebylo to hezké zjištění, že místo toho, abych sama sebe bránila, nechávám po sobě šlapat. Radši jsem ticho, když mě někdo uráží, protože nesnáším konflikty. Nemůžu je vystát.
Po těch příšerných letech na základce jsem si vytvořila takový ochranný obal, sebevědomí, lepší vztah k sobě samotné. Myslela jsem si, že jsem silná. Teď ale vidím, že to bylo málo. A budu muset znovu zabřednout do konfliktů a negativních emocí.
Věřím, že se všechno děje z nějakého důvodu a že lidé, kvůli kterým tohle píšu, ke mně byli posláni proto, abych se bránit naučila. Ale jak?
Jak mám do své smutné mysli zapisovat ještě další, nepříjemné věci, ze kterých se mi svírá nitro?

Chápu, musím se tomu vzepřít. Pokud to nevyjde teď, tak to vyjde příště. Ať si na mě dají pozor, já po sobě šlapat nenechám - ale bojím se. Snažím se udržet si chladnou hlavu, usmívat se na svět, když je tak krásně. Miluju tyhle dny zalité sluncem.

Vždycky mě to nabíjí. Snad mi to pomůže i teď. Držte mi palce, prosím.
Snažím se být silnější.

Prokletí

13. března 2016 v 22:44 | Kira |  Poezie
A ze všech
třpytivých stínů
a pádů do vody
chybí mi
právě to nic
kdy se
zvedání hrudi
stane domovem

ale pak to shoří
mojí vinou

moje duše
nervy drásajíc
přikládá
a přikládá.

Pivní brýle aneb náctiletá matkou

13. března 2016 v 11:38 | Kira |  Příběhy
Byl vlahý letní večer, hvězdy zářily a děti pobíhaly sem a tam. Každý den jsme chodívali za naší partou do takové menší restaurace, kterou strejda nazýval hospodou. Setkávali jsme se vždy na dvorečku, kde se krom příjemných lavic rozprostíralo i dětské hřiště, čímž místní rodiče často zasáhli dvě mouchy jednou ranou.

My jsme také často využívali privilegia dvorku, neboť můj pětiletý bratránek ve svém věku nevydrží víc než pět minut u jedné činnosti a tak je pro něj hřiště možnost, kde si může vesele poskakovat od prolézačky ke klouzačce, bez toho, aniž by po vás loudil, že nemá co dělat.

Být sestřenicí pro mě ale znamená, že když mladý pán neví, co dělat, musím ho zabavit (pro dobro všech). To odpoledne, když ještě svítilo slunce, jsem sebou vyčerpaně hodila do písku a rozhodla jsem se, že budu dělat bábovičky. (Kdyby mě v tu chvíli viděli profesoři a profesorky z gymnázia, myslím, že už by mi nedávali takové naděje.)
Malý Kuba se vesele přidal a po chvíli se z nás stala bábovičková manufaktura. Ostatní děti a jejich rodiče se chodili dívat na pískoviště a s uznáním říkali: "Podívej, co tu postavil chlapeček s maminkou!"
Vždy jsem zkazila romantický moment a sdělila jsem obdivovatelům, že maminka opravdu nejsem a ještě se jí necítím. Děti se postupně odbatolily a postupem času i malý Kuba usoudil, že bábovičky už nejsou in a já se mohla opět vrátit ke skvělé atmosféře u našeho stolu.

Slunce vystřídaly hvězdy a i když by se to nezdálo, dětí se na dvorku hemžilo ještě víc, než předtím. Často jsem si prohlížela zdejší obyvatele a jejich ratolesti, ale následný dojem byl vždy stejný - zatímco dítka byla plná energie, jejich rodiče byli úplným opakem.

Celý večer po mně pokukoval jeden z mužů, kterého jsem tam předešlé dny neviděla. Trochu mě to vyvádělo z míry. Přestože jsem zvyklá, že moje šaty přitahují pozornost, nebyla jsem si jistá, jestli vypadám na svých šestnáct, nebo si mě oprávněně pletou s maminkou.
Muže jsem si nevšímala do doby, dokud se nesebral a nezačal si hrát s dětmi. Řekli byste si, cizí chlap a děti, co na to řeknou jejich rodiče? Ale opak byl pravdou, rodiče se zdáli spokojení a děti se blaženě vrhaly na jejich přívržence.

Není nic kouzelnějšího, než když to chlap umí s dětmi. Vsadím se, že spousta žen by vyměnila svalovce s pekáčem buchet za milého chlapíka, který by klidně mohl vést školku, nebo jezdit na tábory a zpívat dětem u ohně. Muž, který má rád děti, zkrátka rychle vystoupá po přitažlivostním žebříčku a když už se ženě povede takového muže najít, jen tak se ho nevzdá.

Se zájmem jsem sledovala, jak se muž pere s novou rolí vůdce tlupy. Zrovna byl s dětmi na trampolíně a dětský smích se rozléhal hlasitěji, než kdy předtím. Když ho zavalilo asi pět malých capartů a on už jen ležel bez známek života, rozhodla jsem se zkontrolovat situaci a došla jsem až za ním.

"Jste v pořádku?"
Muž sebou cukl a rychle se zvedl. Přiblížil se ke mně, zabořil obličej do bezpečnostní sítě, takže vypadal jako žralok, a zašeptal:
"Máte moc hezký úsměv."
Z jeho dechu bych vám mohla jasně vyjmenovat, co všechno pil. Usmála jsem se a dala jsem se na ústup, muž se ale rozhodl, že si s ním chci nejspíš povídat, když jsem vážila tak dlouhou cestu, a pokračoval:
"A které z dětí je vlastně vaše?"
Rozesmála jsem se.
"Je mi šestnáct."
"Coooo?" zahučel a čelist mu spadla tak, že pro změnu vypadal jako krokodýl.
To už jsem nemohla udržet smích a radši jsem odběhla za partou.

Znáte to, jak to chodí v hospodách - stačí pár vět a už je z cizince kamarád. Když jsme zvedli sklenice s přípitkem "na všechny kretény" (neptejte se mě proč, netuším), spolubydlící toho dětského nadšence se na nás otočil a nakonec se ze dvou táborů stala jedna parta.

Je mi 16 a už mě mají za matku. A co bude ve třiceti?
V nejhorších chvílích mě takové vzpomínky vždycky dokážou rozesmát. Přesto, že se na matku vůbec necítím, těším se, až se budu v létě opět hrabat v písku a po případě křísit muže zavaleného dětmi na trampolíně.

Nitka

12. března 2016 v 22:10 | Kira |  Poezie
Zprotivil se mi
ten chlad mezi dvěma těly
co nocí splynou a ráno příští
je už nikdy nesemkne.

Na něco se musí s citem.
Třeba srdce.

Nebo ty.
Aby ses neroztříštil
(jen tak lehce)
přikládám své srdce k tvému
když tě objímám.

A je to nádherný.


Zbylá ponožka

8. března 2016 v 13:44 | Kira |  Úvahy
Taky jste se někdy cítili navíc?

Ať už je to naší osobností, tím, jak vypadáme, nebo lidmi, kteří nás obklopují. Občas se každý z nás cítí sám.
Často vídáme lidi spolu a je nám líto, že také nemáme někoho, kdo by nám v případě nouze nabídl jídlo a spolehlivě by nás varoval, kdybychom chtěli s pusou od čokolády vyrazit do širého světa.


Takoví lidé se hledají těžko, občas se zdá, že je máme, ale potom se ztratí jako ponožka v pračce. A zbydeme my - voňavá, ale osamělá ponožka.

Jednou jsem takhle jela tramvají. Byl deštivý, chladný den a po okenních tabulkách vagonu se kutálely velké kapky. Hleděla jsem skrz ty malé diamanty a padal na mě smutek.
Občas jsem se takhle dokázala rozplakat. Tento den se od jiných nelišil a po tvářích mi steklo pár horkých slz.
Zadívala jsem se na druhou stranu vagonu. Vousatý mladík, který nastoupil někdy v půli cesty, se na mě občas krátce podíval.
Snažila jsem se zadržet slzy. Nesmím tak blbnout, proboha.

Když jsem se chystala vystoupit, vousáč se na mě zadíval a věnoval mi tak upřímný pohled plný soucitu, síly a podpory, že jsem se musela usmát. Ten pohled říkal "vydrž".
Vystoupila jsem a vysvitlo slunce. Vousáč se zářivě usmál - a já s ním.

Došlo mi, že nikdy nejsme úplně sami. Ať už jde o trapasy, jichž jsem prožila plno, nepříjemné momenty, nebo pár slz v dopravních prostředcích. Život - někdy komedie, někdy tragédie, a přesto nejsme sami.

Život v rytmu textů

8. března 2016 v 10:15 | Kira |  Anarchie (co se nevešlo)
Přeju krásný den,

začala bych tím, co pro mě znamená hudba. Jako malé pískle na základce jsem pomocí nějakého hudebního kanálu poznala skupinu Green Day. O nějakou dobu později se stala mou inspirací, silou a motivací k boji v dalších krušných dnech.

S příchodem Greenů jsem i radikálně změnila styl. Musím uznat, že mi to asi úplně neslušelo, ovšem ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem z davu vystupovala i co se týče vzhledu.


Možná jsem vypadala trochu zvláštně, ale měla jsem to ráda. Každopádně jsem postupem času narazila na takové množství skupin, že mě hudba naprosto pohltila. (Seznam mých skupin najdete na mém profilu) Teď si nedokážu představit ranní jízdu v tramvaji jinak, než se sluchátky v uších. Jakmile tedy postrádám sluchátka, nastává pro mě naprostý chaos.

Zraněná

6. března 2016 v 18:20 | Kira |  Poezie
Když mi bylo 14
(a byl to ten nejhorší rok v mým životě),
brávala jsem do rukou plamen
přemýšlela
jak asi bolí
zlomený srdce
jaký to je
vidět krev ve vší té
šedi.
Doufala jsem, že se
časem
zahojím.

Teď tu ležím
a po ránech
nezbývá než stropu se ptát
co jsem zas provedla
ptám se odrazu v zrcadle
jestli jsem to já
jestli přestanu
jizvit svou duši
vším co dělám
a tím, jaká jsem
a kdo mi pomůže
tak špatný holce
co nejradši
šla by se zahrabat.

Psychická kocovina

6. března 2016 v 8:32 | Kira |  Úvahy
Zmatená.

Bože, co to sakra vyvádím? Někdy vaše činy ovlivňuje to, jak se zrovna máte, nebo třeba něco přímo ve vás. A někdy se jen druhý den vzbudíte a nemůžete uvěřit událostem předešlého dne. A nemusí jít o alkohol - já nepiju.

Někdy člověk něco strašně moc chce, a když to k němu přijde, najednou je zmatený. "Co se to děje? Tohle jsem chtěl?"

Co dál? Jak se z toho vymotat? Nemůžu se jen zamknout před světem?

Hrozné je, že už teď ani nevím, co chci...

Zamračeno, místy dieta

2. března 2016 v 14:37 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Ačkoliv se snažím řídit svůj život ve jménu optimismu, přijdou občas tyhle dny, kdy se vám všechno rozpadá pod rukama. Úsměv se pak stává něčím zamknutým.

Škola, přátelé, milostný život. Ani nevím, co chci. Možná jen to, aby tahle nálada skončila.

Šla jsem ze školy a dle jednoho z mých cílů jsem se snažila radovat z malých věcí, a jakožto milovnice jídla jsem se těšila, až si koupím housku u Bláhy.

Agonie

1. března 2016 v 21:03 | Kira |  Poezie
Jsi moje smrt
a já si pálím mosty
pod nohama
pláčem je hasím
krůpěje, vodopády,

beznadějné
jako já.

Zabíjíš mě
dusíš mě
rozsvěcuješ mě
zhasínáš mě
a já kopu do všech stran
a chci řvát
chci křičet
chci zapomenout tvý jméno
a pak chci žít.

Jsi život
jsi tmavá noc
jsi moje smrt
a každou chvílí
začnu
umírat.


Odemknout se

1. března 2016 v 13:55 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Možná nad vším moc přemýšlím.

Poslední dobou (a myslím tím tak asi dva a půl roku) mě válcuje škola a ubírá mi drahocenný spánek. Tím pádem se ani nedokážu soustředit. To by ještě celkem šlo, když mě má spolusedící kamarádka ještě neprohodila oknem ve svěrací kazajce, zdá se, že je vše v pořádku.

Hodně mě ale vysilují mezilidské vztahy, co se školy týče. A vůbec, vztahy jako takové.