Bum

Pondělí v 17:15 | Kira |  Poezie
Vzal si kalhoty
peněženku
klíče
vzal i ten poslední kousek mě
a tak jako se za ním zabouchly dveře
tak toho ve mě spoustu umřelo
a maličká lešení rozpadla se v prach

Je pryč
 

Fabrika, den třetí

15. července 2017 v 16:51 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Přežila jsem první pracovní týden!
Včerejšek byl oproti předešlým dvou dnům naprosto úžasný. Přišla jsem dřív, abych se zeptala na personálním ohledně směn. Poté jsem se sešla s kamarádem spolubrigádníkem a mistrová nám sdělila, že tentokrát nepůjdeme na buňku. Oba jsme se zhrozili, co za věci nás asi čeká, a jakmile byla všem rozdělena práce, odešli jsme z haly do té vedlejší, kde jezdily ještěrky.
A - představte si - ono tam konečně nebylo slyšet to hrozné pípání!
Zjistili jsme, že budeme ředidlem smývat zelené značení z gumových hadic a rovnat je do krabice. Mimoto se ještě odstraňoval takový textilní potah, a jelikož náš tým obdržel další posilu, dali jsme se odhodlaně do práce.
Bože, to byla taková paráda.
Seděli jsme na krabicích, hadry s ředidlem jsme odstraňovali potisky, nikdo nás nehonil, nic na nás nepípalo.
A hlavně, mohli jsme si povídat. Musím říct, že kdybych celé prázdniny dělala takovéhle opravy ve skladu, zvládnu to klidně až do konce. Utíkalo to rychle a krom bolavých rukou jsem si odnesla skvělý pocit z poznání nových fajn lidí.
Zvládli jsme patnáct krabic a nafetovaní jsme z ředidla byli jen trochu.
Sice mám stále na rukou šedé skvrny od gumy, ale jinak jsem navýsost spokojená.
Snad to i takhle nadále zůstane - narozdíl od buněk na opravách nemůžu nic zkazit.


Užijte si víkend a v pondělí přijde další fabrikový článek!
Vaše znovu se rozepisující Kira

Fabrika, den druhý

14. července 2017 v 11:24 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Včera jsem šla celkem motivovaná do práce a řekla jsem si, že to snad horší než první den být nemůže. Pracovala jsem se stejnou paní, akorát jsme zase dělaly něco úplně jiného. Zkrátka jste vzali hadici, strčili ji do formy na tisk, potom na druhý konec přidělali pojistkou konektor, potom jste hadici potiskli dvěma různými motivy na různých stranách, následovalo poslední razítko a nakonec jste vzali takový dvojkroužek, strčily ho do čelistí takové hrozivě vypadající mašiny, po zmáčknutí čudlíku ho ty čelisti děsivě rychle uchopily, a potom hadici ten stroj ke kolečku přilepil. Hotová hadice se zkontroluje, udělá se na ní modrej puntík a dá se do krabice.
Takhle prosím vypadala moje včerejší práce. Problém ale je, že tam každou chvíli něco nefunguje. První tak dvě a půl hodiny jsme stály a čekaly, až se objeví někdo, kdo nám opraví tu lepicí příšeru.
Norma na člověka za hodinu je 47 kusů. Bohužel z nějakého důvodu pořád nejsem tak rychlá. Jde hlavně o chyby. Všechno musíte předělávat.
První tři hodiny byly kvůli špatnému lepícímu přístroji hrozně dlouhé. Záda a nohy mě bolely v rekordním čase, a pak jsem přišla na skvělou věc: musím úplně vypnout mozek. A kupodivu jsem pak prostě automaticky pracovala. Dokonce jsem pak při této mozkové hibernaci zapomínala, kde je pravá a levá.
Přestávku jsem si užila, co to šlo a po ní už ten čas kupodivu šel mnohem rychleji. Když jsem vytahovala hadici z lepícího přístroje, zůstala mi jeho část společně s hadicí v ruce. Upřímně jsme se zasmály a já se jen celý večer těšila domů na rodiče a přítele.

Řekla jsem si, že to dám. Už zbývá jen dvanáct směn. A po dnešku bude krásný víkend!
Nebyla bych to já, kdybych neměla nějakou kentus fotku. Jen kdybyste chtěli vidět tu proměnu.
Mimochodem, mám krátký vlasy.
Mějte se hezky, zítra bude další článek!
PS: Bolí mě ruce. Fakt že jo.
Vaše "královna fabriky" Kira :)
 


Fabrika, den první

13. července 2017 v 11:29 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Tatínek mi vyprávěl, jak jednou u nich ve fabrice, kde pracuje jako kontrolor, viděl v jídelním koutku brečet mladou, asi devatenáctiletou holku. Přišel za ní a zeptal se: "Jste v pořádku slečno? Ztratil se vám mobil nebo tak?" Mladá dívka si prý otřela tvář a odvětila: "Ne," popotáhla, "ale nikdy mě nenapadlo, jak je těžký vydělávat peníze."

Na tu dívčinu jsem na včerejší odpolední vzpomínala pořád. Přišla jsem tak akorát, už na začátku jsme se stihly ztrapnit s čipem, protože jsme ho přikládaly neznámo kam, dokud nás kolemjdoucí neopravili. Pak jsme se s kamarádkou převlékly do pracovního (do mých kalhot by se vešla mimo mě i menší školka) a s nadšením nás napadlo, jak na šedém firemním tričku bude nádherně vidět pot.
Když jsme dorazily na shromaždiště, mistr v oranžovém s nějakým papírem obhlížel všechny přítomné. Po jeho boku stála sympatická žena, která mu něco diktovala mně neznámým jazykem. Nevím, jestli jsem vám říkala o tom, že hůř slyším, ale občas je to fakt na pytel.
Potom něco zažblebtal a moje kamarádka se odebrala pryč i s jednou pracovnicí, totéž i s dalším známým brigádníkem. Nakonec mě přidělil takové starší paní s cizineckým přízvukem. Chvíli jsem měla obavy, že si nebudeme rozumět, ale jelikož tu pracuje deset let, zvládne se to.
Vešly jsme do buňky a zapisovaly jsme do jakéhosi formuláře všechny kódy z krabic, ze kterých jsme produkty sestavovaly. Po ukázce mi došlo, že to je docela jednoduché.
Špatné ale bylo, že norma je 16 kusů za hodinu, což znamená, že na jeden kus máte cca necelé tři minuty. Naštěstí pro mě jako brigádnici na to moc nehledí, takže jsem zkrátka dělala, jak jsem uměla.

Bylo to fajn, dokud jsem se nepodívala na hodiny. Bylo 17:15. Došlo mi, jak dlouho tam budu muset být. Jak dlouho budu muset dělat to samý. Do toho mě rozbolela záda. Lýtka. Duše.
Chemikálie na rukou začala nepříjemně pálit. Pak se to začalo všechno nějak kupit. Paní, co se mnou byla, vždycky kontrolovala moje produkty a dávala je do krabic. Pak ale každý třetí kus měl nějaký nedostatek a musely jsme ho předělat. V téhle firmě se dělají pryžové výrobky a mým úkolem bylo udělat jakousi trubku asi z pěti různých částí. Problém byl, když jste zkazili něco uprostřed, museli jste rozebrat skoro celou trubku. Kromě toho bylo těžké z jedné části odstranit takové kovové zavírací kolečko, tak si paní vždy zavolala vysmátého pomocníka. Když se asi počtvrté dostavil a ptal se, jestli to udělala zas ona, paní opatrně odvětila, že já.
"Já jsem ta blbá." řekla jsem poraženecky, ale týpek si mě nevšímal. Celkově jsem si tam přišla naprosto neviditelná. Všichni se tam navštěvovali a štěbetali tam, zatímco já jsem jen mohla zdálky sledovat kamarádku v tom nekonečném koloběhu. Nemám ráda, když se někde cítím tak sama.
V šest začala přestávka a my jsme venku u zábradlí sledovali déšť a povídali si. Mně došlo, že celé léto tam ani náhodou nezvládnu. Chtěla jsem jen sedět a užívat si nicnedělání.

Vrátili jsme se zpět a pak začalo to nejdelší časové období. I když jsem se na hodiny dívala každou čtvrt hodinu, ručička se posouvala o pět minut. Vysmátý týpek dál vesele přicházel na pomoc, ženský si chodily povídat (většinou v jiným jazyce, asi abych nerozuměla, co si o mě povídají) a moje záda zpívala labutí píseň. Chtěla jsem si zpívat, ale psychicky jsem na to neměla sílu. Nejhorší na tom všem ale je, že v každé buňce je takový "chybuvzdorný" systém, kde svítí majáčky, a jakmile něco pokazíte nebo zapomenete něco zatlačit k senzoru tak, aby se rozblikal zeleně, spustí se to nejprotivnější pípání, jaké jste kdy slyšeli. Naneštěstí to v buňkách blízko mě pípalo neustále, takže se mi postupem času už vařila krev. Poslední dvě hodiny už ve mně umřely všechny naděje a přežila jsem to jen s vypětím sil. Nechci to ale vzdát, chci, aby na mě doma byli pyšní. Vím, že aspoň ten červenec zvládnu. Nebudu jako ti, co se po pár dnech neukážou.

Když jsem vyšla z fabriky, přítel už čekal v autě. Nohy se mi motaly, těžké pracovní boty mě naprosto vyvedly z rovnováhy, takže návrat do civilu byl jako byste umřeli a opustili hmotné tělo. Šla jsem směrem k autu a přímo u skupiny čekajících lidí jsem nádherně zakopla. To konečně spustilo tu kouzelnou západku v mým mozku a když jsem nastoupila do auta, jen jsem s brekem řekla, že chci domů. Pak jsem i přišla na to, že jsem si vzala obráceně legíny.

Doma jsem se vybrečela a teď zbývá pár hodin do další šichty. Ještě třináct dní a jsem volná. Včerejšek byl děsnej, ale uvidím, jestli se to bude zlepšovat. Nejhůř snáším asi to, jak to neutíká, a to nekonečný, ohlušující pípání.

Přejte mi štěstí, zítra jsem tu s dalším článkem!
Vaše Kira

Před popravou

12. července 2017 v 10:36 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Už jen pár hodin, moji drazí.
Pokusy o nalezení brigády se se mnou táhnou už od překročení šestnáctého roku života. Přesto jsem se setkávala s mnohými odmítnutími, jelikož osmnáct je prostě potřeba úplně ke všemu, je to zákon a basta.
Vtipná situace nastala, když jsem se byla zeptat do nepříliš vzdáleného Kauflandu. Zavalitá žena u stánku s informacemi se na mě zahleděla lítostivě zatracujícím pohledem a znepokojivě pomalu prohlásila: "Jste příííííliš mladááá."
Už jsem to chtěla vzdát, když můj pečující přítel našel nabídku na práci ve fabrice. Zjištění, že ona fabrika se nachází asi 300 metrů od mého bydliště, mě velice rozradostnila. Následovala prohlídka provozu a včera došlo na podpis smlouvy a bezpečnost práce.
Pozitivní věcí je, že jsem si našla kamarádku. Tím to ale končí.
Když jsem poprvé šla na prohlídku provozu, jaksi jsem přehlédla, co všechno tam pracovníci musí dělat. Jakmile nám paní sdělila, co všechno musíme umět smontovat sami (přísahala bych, že musíme umět sestavit i středně inteligetního robota) a jak je to snadné, začaly jsme s kamarádkou propadat zoufalství.
Pak přišly na řadu pracovní úrazy. Zkrátka se můžeme popálit, pořezat, poleptat, pozřít chemikálie, uhořet, udusit se zplodinami, být zabiti elektřinou, vyskakující pružinka nám může zlomit čelist a vystřelit oko, může nás přejet ještěrka, vysypat na nás náklad a ruku nám může rozdrtit razítkovač.

Mám z toho všeho smíšené pocity. Myslela jsem, že bych po škole mohla dělat i ve fabrice, ale teď mám pocit, že opravdu nevím, kudy kam. Obdivuju ty lidi. Dlouhodobě bych to asi nezvládla.
Přežijte brigády ve zdraví! Vaše Kira

Ticho

8. června 2017 v 18:04 | Kira |  Poezie
Máme se držet za ruku

ale nedržíme

tvoje boty odtikávaj čas a

jdeme vedle sebe

kilometry od sebe

a já v sobě cítím umírat miliony malejch vesmírů.

Drsný sbohem

22. května 2017 v 23:03 | Kira |  Příběhy
"Prosím, ještě chvíli zůstaň." prosil jsem její hnědé oči a doufal, že v nich zahlédnu náznak pochopení.
Smutně se usmála a chytila mě za ruku. Uvnitř mě se najednou všechno rozsypalo, tak krásná to byla bytost. Zahlédl jsem malé tetování na krku, když mne vedla do schodů. Přestával jsem jí rozumět. Vnímal jsem tu majestátnost jejích boků, která mi způsobovala závrať, a přemýšlel jsem, zda by tu zůstala, kdybych si zlomil pár kostí a pochroumal pár svých snů. Když jsme došli do mého pokoje, prohlížela si mě, jako by se snažila na něco důležitého přijít. Byla jednou velkou záhadou a já zkrátka nemohl přijít na cokoliv, co by odhalilo její pravou podstatu.
"Dej mi pusu, Aidane."
Bylo to tu. Řekla to. Ale bylo to špatně. Nervózně na mě hleděla, jako by někam spěchala. Vždycky jsem ji chtěl, ale ne takhle. Byla kilometry daleko.
Přitiskla se ke mně a začala mě líbat s podivným "musím". Bylo to tak zoufalé, a přesto jsem tomu nedokázal zabránit. Netušila, kam se řítí, a já netušil, co mi vlastně všechno způsobí. Rukama bloudila po mých zádech a já si na chvíli pomyslel, že se do mě možná zamilovala.
Když mě povalila na postel, viděl jsem v jejích očích chladný lesk povinnosti. Vždycky jsem snil, že to bude s ní, ale v tu chvíli jsem měl chuť utéct a už ji nikdy nespatřit. Vzdal jsem se jí a ona toho využila. Když jsme se milovali (a mám pocit, že jsem tak hrozný nebyl), nebyla tam se mnou. Snažil jsem se pochopit důvod jejích činů, místo toho jsem se ale radši soustředil na to, aby to už všechno skončilo.
Ležela vedle mě a zírala do stropu. Chtěl jsem něco říct, ale v krku se mi vzpříčily snad stovky ostrých hřebíků. Chtěl jsem prolomit to ticho, ale nevěděl jsem, co říct.
"Líbilo se ti to?" zeptala se a já si pomyslel, kolika klukům to už asi řekla předemnou, když se její boky přestaly houpat, a kolika z nich se ten její nepřítomný pohled asi musel líbit.
"Proč?" vyrazil jsem ze sebe chrchlavě.
Pobaveně se na mě zadívala. Měl jsem chuť ji poslat pryč. Začala se až moc měnit v někoho, kdo mi nebyl vůbec sympatický.
"Zůstaneš aspoň?" zeptal jsem se po chvíli. Věděl jsem, že ta, kterou znám, někde uvnitř je, ale že si prochází malou osobní krizí.
Zasmála se. Jako by do mě zabodla ty hřebíky. Rozzuřil jsem se.
"Ale já tě miluju, sakra!"
Zadívala se na mě chladným, pobaveným pohledem.
"Tady nejseš ve filmu, Aidane. Sorry." řekla a zvedla se.
Začala se oblékat a já se na ni nemohl ani podívat. Myslela si, že mi dala všechno - tu noc mi ale všechno sebrala.
Hleděl jsem do prázdna a přál jsem si, aby co nejdřív odešla.
Beze slova opustila můj pokoj a od té doby jsem ji už nikdy neviděl.
Pořád jsem hleděl na místo, kudy odešla. Prázdná strana postele se mi vysmívala. Přemýšlel jsem, jak jsem ji vlastně mohl milovat. Ona totiž vždycky uměla jen brát. Přemýšlel jsem, kolika klukům tohle asi udělala - a kolik z nich pak kvůli tomu usnulo v slzách.

Promiň

11. května 2017 v 23:14 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Omlouvám se za svoji existenci.
Kdo ví, jestli by sis vedl líp
kdybys mě nikdy nepotkal
a mohl mít někoho krásně vyrovnanýho.
Mám na sebe vztek
kvůli sobě
kvůli tobě
a všem těm hezkým slovům, co bych ti
místo toho mohla říct
Kdyby si všichni hleděli svýho
možná bych se pak dokázala udržet pohromadě
Možná bys neusínal se špatným pocitem že se zas sypu
protože jsem ti zkazila překvapení
a ty za to vůbec nemůžeš
a já se strašně stydím
a je mi nelidsky, kousavě smutno.

13 důvodů proč?

6. května 2017 v 10:39 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
O tomto seriálu se poslední dobou velmi mluví. Původně mi ho doporučil budoucí švagr, ale potom už nebylo dne, kdy bych na něj nějakým způsobem nenarazila.

Pochopila jsem ale, proč jsem se na něj původně ani nemínila dívat. Koncept seriálu jako takový je bezpochyby zajímavý, ale po pár dílech už mi blikalo varovné světýlko.

Četla jsem si recenze na ČSFD, nejspíš v naději, abych taky našla někoho, komu to úplně nesedlo. Pár recenzí naštěstí mluvilo v můj prospěch. Samozřejmě chápu, když se to lidem líbí, ale já jsem to z mnoha důvodů ani nedokázala dokoukat do konce. U šestého dílu mi umřel počítač a já to tak nechala.

Důvodů mám celkem mnoho. Začátek byl slibný, to, že Hannah nahrála svůj hlas na kazety, možná bylo sice složitější než nahrát mp3 soubor, ale budiž. Nahrávky jako takové už na mě tak suprově nepůsobily. Na holku, která je pevně rozhodnutá spáchat sebevraždu, vyprávěla, jako by se sešla s kámoškou na kafi. Řeči typu "a tohle si nechám pro jinou kazetu" mi taky nechaly rozum stát.

Taky uznávám, že mě vykolejí všechno. Jsem schopná padnout do depky kvůli všemu. Přesto mi ale některé z důvodů přišly trochu nepochopitelné. Nevím, jestli je to tím, že to Američani možná moc prožívají, nebo mi v plném prožitku bránil nadhled.

Třeba ta věc, kdy se Hannah objevila na seznamu pod kolonkou "nejhezčí zadek". Když ve třetí třídě kluci napsali seznam nejhezčích holek, byla jsem ta poslední. Jo, ten den jsem brečela. Ale nikdo mi pak neříkal, že jsem ta nejhnusnější holka.
Když Hannah vyfotil ten kluk na klouzačce a všem to poslal, celá škola z toho měla druhý Vánoce. Proč?
V dnešní době je nahota všude kolem nás, znám kluky, co z holek vymáhají nahý fotky a mají v mobilech sbírky. Fotka, kde jsou pod sukní vidět kalhotky, mi na dnešní dobu plnou nahých klipů a lehce přístupné pornografie nepřijde natolik skandální. Navíc, takové věci vždycky po chvíli vyšumí a lidi zapomenou.

Nemohu úplně zlehčovat témata, kolem kterých se seriál točí. Věci jako znásilnění a sebevražda nejsou něčím, o čem by se mělo vtipkovat. Dle mého názoru by ale stačilo si o těch věcech promluvit a nemuselo by nastat tolik problémů, natož zničených životů jejích rodičů. Ti mi jako jediní připadali věrohodní. Ostatní postavy se zdály moc ploché, bez vlastností, a jejich chování nebylo moc uvěřitelné. Děj se vlekl. Hodinový díl by se dal klidně zkrátit na půlku - možná by to pak mělo větší spád. Postavy se člověku postupně znechutily, hlavní mužský figurant Clay byl sice roztomilý, ale dost zbržděný. Iritovalo mě hlavně to, jak pomalu poslouchal všechny pásky. To, že pak všichni začali vyšilovat, když se snažil převzít spravedlnost do svých rukou, je další věc.
"Proboha, on má pásky a řekne to!"
Copak je tak těžký převzít zodpovědnost?

Napsala jsem tenhle článek proto, že mě seriál zkrátka z mnoha důvodů nenadchl. Jsem dost empatický člověk, ale chování postav a celkový vývoj děje pro mě nebyly realistické.
Je to ale jen můj názor, ať každý kouká na co chce, jen jsem potřebovala dát najevo, že mi tento trend uniká.

Výlev

3. května 2017 v 23:17 | Kira |  Anarchie (co se nevešlo)
Co to zase dělám. Proč to zase dělám.
Vždycky se dostanu do takový specifický nálady a pak mi z toho začne být smutno, a oba se začneme propadat do ticha. Cítím, že zase přemýšlíš, jak mi pomoct, a oba jsme ticho, protože nedokážu nic říct. Ty se snažíš a máš to těžký.
Začnu se dusit. Mám na sebe vztek, že si s tebou nedokážu normálně povídat, mám výčitky, že tě držím na hluchý lince, a hlasy mi říkaj, že toho možná začneš mít plný zuby. Mám na sebe vztek, že jsem taková, a hromadím kuráž na to, abych se ti za sebe omluvila a zavěsila. Ne proto, že bych s tebou nechtěla mluvit. Naopak. Toužím po tvým hlase a jakožto velmi iracionální stvoření toužím i po tom, abys chtěl slyšet ten můj. Musí to být těžký, poslouchat mě mezi vzlykama a snažit se mě pořád zvedat ze země. Jakmile zavěsím, zaplaví mě to jako tsunami, protože vím, že jsem to udělat nechtěla. Jen si tím ubližuju. Jakmile zavěsím, představím si, jak se asi cítíš a je mi mizerně jako nikdy v životě. Nechci aby ses takhle cítil. Nemůžu vystát pomyšlení, že jsi ze mě nešťastnej. Už jen to slovo mě bodá do hrudníku. Ležím tu na posteli, kde místo tebe leží hromada obalů od jídla, cos mi koupil, a já měla sílu je akorát sníst a snažit se cítit úplnější. Na tvým nočním stolku pořád stojí sklenička s pomerančovým džusem, který se postupně sráží, ale mně se nechce odnášet pryč, protože byla tvoje a já prostě nechci narušovat pozůstatky tvý přítomnosti. Napadlo mě, co kdyby tohle bylo to poslední, co jsem ti řekla. Ta představa mě naprosto paralyzuje a já mám chuť ukradnout vrtulník a celou noc se k tobě tisknout, jen abych zahnala stíny svýho chování. Sakra, chci se ti vybrečet do trička a začít se pak smát něčemu, co řekneš, chci tě obejmout a slíbit ti, že to se mnou bude lepší. Kdybych o tebe přišla, pravděpodobně bych si schovala všechno, co by mi tě připomínalo a každou noc bych to vytahovala z krabice za urputného pláče, protože bych tě nedokázala nechat jít. Nemůžu na to myslet. Nejhorší na tomhle je, že když mi takhle hrabe a jsi daleko, nemůžu se k tobě pevně přitisknout a stvrdit tím, že je všechno v pořádku. Vždycky pak brečím, a nejdu spát, dokud to všechno neprocítím. Jsem od tebe vždycky tak daleko a vím, že za všechno můžu já. Podívej na můj bohatej vnitřní život. Ty to možná bereš jako prkotinu, zatímco já v hlavě dokážu rozvinout obrovský celek dojmů a pochybností. Jo, jak bych chtěla zpřetrhat ty jednotlivý vlákna a užívat si myšlenkový nicoty. Jak bych chtěla prostě milovat bez těhle blbin, který do toho vplétám. Když to všechno je prostě proto, že tě nadpozemsky miluju a mám šílenej strach z tvý ztráty. Jsi můj šťastný konec, jsi důvod, proč je můj život nádhernej, jsi budoucí manžel a otec našich dětí, jsi moje skála a podpora, moje hrdost, můj ochránce, jsi všechno, co potřebuju, a nemůžu bez tebe žít. Jsem do tebe blázen, a i když se někdy chovám šíleně, věř mi, že všechno, co dělám, pochází z toho silnýho citu k tobě. Jsi mojí součástí a kdybys mě opustil, možná bych přežila, ale navždy bych byla jen tělem, co ztratilo vlastní podstatu.
Nikdy tě nenechám jít. Už jsem ti toho řekla tolik, a už nevím, jak slovy vyjádřit, jak moc tě miluju. Chci tě jen dělat šťastným. Chci tě vidět nadpozemsky šťastnýho. Miluju tě tak, že i umřít pro tebe by bylo málo. Zasloužíš si totiž jen to nejlepší. A já se budu snažit ze všech sil. Děláš pro mě tolik krásných věcí a já jen žasnu, že je to doopravdy skutečnost...
Jsi to nejlepší v mém životě a nevím, jak jsem bez tebe mohla žít celé ty roky...

Další články


Kam dál