Odpusť

Dnes v 13:46 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Vždycky ti tolik ublížím a ty se pak ke mně vrátíš a chováš se ke mně, jako bych byla někdo speciální. Ublížím ti a ty jsi schopný mi tak rychle odpustit. Usmíváš se na mě a hladíš mě a já dokážu jen plakat a uvnitř se nesnášet. Ten pocit se uvnitř mně rozléhá jako křik v obrovské jeskyni a s každou další ozvěnou je mi ještě hůř. Hlavou mi probleskne jak ve mě narostl vztek a já zase začala říkat hrozný věci, abych v tobě vyvolala nějakou reakci. Ty pak ode mě odejdeš a mně je na umření. I přes to si říkám že neodejdeš nadobro, protože pokud ano, strávila bych zbytek života přemýšlením o smrti. Ale pořád ve mně zní ta jedna struna nejistoty. Co když se zase uzavřeš, abys tolik netrpěl. Co když už moje chyby převažují všechno to dobré a ty se mnou jsi jen tak se setrvačnosti a až se uzavře další kolo našeho vztahu už prostě nebudeš mít (kinetickou) energii pokračovat. Všichni mi říkají "drž se ho" "je pro tebe dokonalej" "bude úžasnej táta a manžel" všichni prostě ví že mezi náma je ohromnej nepoměr. A když se ti omlouvám a dívám se ti do těch očí, který jsou pro mě v tu chvíli tak nečitelný, přemýšlím, jestli to je naposled, co hádka skončí dobře. Vždyť já si pořád po skoro dvou letech co tě znám říkám jak je možný, že tě mám. Když vedle tebe v noci ležím a nemůžu spát a jen poslouchám tvůj dech, tiše ti posílám všechnu svoji lásku a myslím na to, jaké mám štěstí. Poslední dobou zase začínám propadat sama v sobě. Není důvod pro sebelásku, když dělám všechno špatně. Vím, že ta důvěra už je narušená a můžu za to já. Vím, že se chovám hrozně, když mám vztek. Pořád mi to dokola běhá v hlavě a je mi z toho hrozně zle. Proč tohle dělám? Proč taková jsem?
Když jsi včera odešel, měla jsem pocit, že se udusím. Seděla jsem v pokoji na posteli a dívala se na všechny ty naše šťastný fotky a došlo mi, že život už bude navždycky nanic. Že se sem vrátíš aby sis vzal věci a pak odejdeš bože odejdeš a já tu budu žít s duchem našich krásných vzpomínek, dokud mě to nezabije. Došlo mi, že se tak už nikdy nechci cítit. Ale ten pocit viny ve mně pořád přežívá a živí se mnou. A je mi tak mizerně, že ti takhle ubližuju, že jsem zničila tvou bezmeznou důvěru, že už to nikdy nebudu moct napravit a že ten pocit ve mně bude žít a moje nedávno nabytá sebeláska se uškvaří v mojí sebenenávisti, která s každou mojí chybou stoupá. Nikdy jsem nechtěla ukrást to světlo v tvých očích.

Tolik tě miluju
a tolik si tě nezasloužím
nechť je to mým trestem navěky
 

Po záruce

30. června 2018 v 20:20 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
"Pane, já mám takovej problém. Mohu?"
"Samozřejmě, ukažte ho. Hmm."
"Víte, něco se změnilo."
"Kontrolovala jste mu program?"
"To ne. Šlape jako hodinky, přesně tak jak má."
"Neseká se?"
"Ani když přijede maminka. To se musí nechat."
"Hmm. A dáváte ho dobíjet?"
"Kdykoliv, kdy chce. Poslední dobou ho ale do toho musím spíš nutit."
"Zajímavé. Měnila jste si v poslední době hardware?"
"Domnívám se, že ne. Znáte to, každý si projde jistými změnami, ale... asi ho omrzelo moje příslušenství."
"To je zvláštní. Tohle je dobrý model, u nich se to nestává."
"Opravdu?"
"Ano, paninko. Tihle jsou kvalita, moc jich tu po světě nepobíhá."
"Víte, naše obvody zkrátka již nejsou tak pevné jako kdysi.."
"Hrála jste si s kabely?"
"Možná trochu..."
"Typický! Vy ženský se v chlapovi pořád jenom vrtáte a ... proboha, vždyť on má v hlavě totální guláš!"
"Já nechtěla - "
"Co jste se tím snažila spravit, prosímvás?"
"Já nevím..."
"Nevíte! Nevíte.. jak často reaguje na podněty?"
"Když to nejsem já, tak reaguje vždy."
"Myslíte, že se dobíjí jinde?"
"No dovolte!?... já... já nevím."
"Jaké další odchylky od programu jste si všimla?"
"Víte, zdá se mi, že nemůže najít složku k pocitům ke mně."
"Dobrá. Podívám se na to."

"Ach, tady máme ten problém."
"Ano? Povídejte."
"Víte, paninko, budu potřebovat nahlédnout na váš ovládací panel."
"Když potřebujete.."
"Hmmm... Já si to myslel.."
"Copak?"
"Vaše výdrž baterie... vaše sériové číslo... vaše datum záruky... no není divu."
"Co prosím?"
"Zdá se, že zkrátka nejste kompatibilní."
"CO?"
"Nevím, kde jste k němu přišla, ale vy jste vždycky byla o třídu níž, paní."
"Ale.."
"Provádí aktualizaci. Je připraven na novější model. Je mi líto, ale vy do jeho života již nepatříte."
"Ale pane!"
"Omlouvám se, ale brzy vám vyprší záruka. Prosím opusťte prostor."
"Ale.."
"Ochranka!"
"Ne, počkejte!"
"Ochranka, hned odvézt!"
"Ne!"

Prásk!

"Chyba: kód 404. Důvod žít nenalezen.
Chyba: kód 404. Důvod žít nenalezen.
Chyba: kód 404. Důvod žít nenalezen. Autodestrukce zahájena."

PRÁSK.

Neplač

29. června 2018 v 22:35 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Seděla jsi na lavičce v tom divným parčíku u tramvají a na tvářích se ti leskly osamělé slzy. Bylo horko a já se cítila naprosto odporně, a tak jsem se snažila utlumit svůj zjev černými šatami a silonkami s krajkou. Pražilo do mě slunce jako by měl za chvíli skončit svět a seděla jsem tam vedle tebe neschopna slov. Hladila jsem tě po zádech a lehtmo si hrála s tvými hebkými vlasy. Věděla jsem, že až odejdeš, spolkneš svoje trápení a nebudeš před ním schopna dát svou bolest na odiv. Že se na tebe podívá a tobě se vybaví všechny ty hezké věci a zapomeneš na to, proč teď kvůli němu pláčeš. Proč pláčeš po nocích, když on už dávno spí. Podíváš se do těch jeho očí a všechno se ti rozpustí někam do nevědomí.
Začala jsem do prachu kreslit podrážkou svých kecek čáru, kreslila jsem ji ze strany na stranu až jsem začala jen bezmocně kopat do země. Představovala jsem si jeho obličej a měla jsem chuť mu na hlavu vylít omáčku, jako to udělala jedna moje úžasná přítelkyně jednomu odpornému člověku. Věděla jsem, že to co ti udělal, ti udělá znova, a tys to asi taky moc dobře věděla. Možná sis radši chtěla uchovat pár hezkých chvil a slepě doufat, že se to zlepší. Nejsem tak optimistická jako ty. Vím, že si zasloužíš někoho, kdo by ti padal k nohám. Zasloužíš si někoho, s kým rozkvete tvoje duše, tvoje sebevědomí, někoho, s kým se tě nebudu bát nechávat samotnou. Bojím se, že svýma nešikovnýma rukama rozbije tvoje křehké srdíčko. Bojím se, že rozbije mnohem víc, zatímco se budeš urputně a neústupně držet těch krásných vzpomínek, které ti tohle pomáhají přežit.
"Jestli ti zase ublíží.." začala jsem. Zatla jsem ruku v pěst.
Škoda, že ti s tímhle nemůžu pomoci. Vím, že každý máme vlastní cestu. Kéž bych svoje bohaté zkušenosti s muži dokázala převést na flashku a předat ti je. Možná, že by pak bylo všechno jednodušší. Ach sestřičko...
Chci jen, abys byla šťastná.
 


Nymfa a setkání

28. června 2018 v 14:57 | Kira |  Nymfa
Tyčil se nad ní jako maják, který spatříš, než se tvá loď rozbije o ostrý skalní hřbet. Nádherný pohled na poslední zbytek hořké naděje. V jeho očích se zračilo překvapení s jakousi chamtivou touhou. Usmál se na ni a jí se sevřel žaludek neznámou emocí.
"Tak tady tě máme." zešeptal a prsty jí zajel do vlasů. Jeho dotek byl tak elektrizující, až sebou mírně zachvěla.
"Nech mě být." řekla tiše, i když ji k sobě táhl jako magnet. Vzpomněla si na kovové sevření jeho rukou a vzrušení ji opustilo.
Jeho zubatý úsměv se roztáhl do záhadné šíře. Líbilo se mu, že má strach.
"Ale notak, ty moje princezno." zašeptal jí do ucha a z jeho dechu byl cítit pach tabáku. Snažila se odtáhnout jeho ruku od svých vlasů, ale on jí druhou chytil kolem pasu a přitáhl k sobě. Zatahal ji za vlasy, až jí v očích vyrašily slzy.
"Podívej se na mě a řekni mi, že už mě nechceš" vyjel výhružně a bolestivě jí sevřel ňadro. Přitiskl se na ni a drtil její břicho neoblomnou tvrdostí svého údu. Byl naprosto rozčarovaný. Viděla v jeho očích přímo nadpozemské rozrušení.
"Nejsem jenom věc, ty hajzle." zavrčela na něj s nenávistí v hlase. Po noci strávené u Krásky jí došlo, jak by měla doopravdy vypadat láska. Prosila všechny bohy a démony, aby jí poslali nějakého zachránce, ale ulice byla prázdná jako vyhlídky její brzké budoucnosti.
V pánovi se něco přepnulo. Úchylný úsměv vystřídala kamenná tvář. V očích se mu chladně zalesklo.
"Cos to řekla?!" zvolal a chytil ji pod krkem v pevném sevření. Nymfa mlčela.
"COS TO ŘEKLA?!" zařval a oběma rukama ji zvedl do vzduchu. Nymfa sípavě zalapala po dechu a začala kopat do prázdna.
"Ty hajzle," křičela na něj, "za všechno si můžeš sám!" - aniž by to tušila, ta věta ho uvrhla do vzpomínky a jemu před obličejem probleskla jeho zrzavá expřítelkyně. Vykulil překvapeně oči a Nymfa ho vší silou nakopla do varlat. Pustil Nymfu na zem a padl na kolena. Obličej se mu proměnil v bolestný škleb. Nymfa se ošklivě uhodila, ale nehodlala ztratit ani vteřinu. Rychle se postavila a jala se dát na útěk. Jeho stín se prodloužil ona uslyšela, jak vstává.
"Kampak." řekl klidně. Nymfu ten ledový klid v jeho hlase vyděsil. Letmo otočila hlavou.
Pán na ni mířil pistolí.

Dotáhl ji do svého bytu a zamkl dveře. Pistoli odložil na kuchyňskou linku a pak jí stlačil paži za zády, až v ní cítila křeč.
"Jdi do postele." řekl chladně a ona věděla, že tentokrát nebude paní situace. Přestože sex milovala a potřebovala ho, přála si být kdekoliv jinde, než právě zde. Strčil do ní a ona klopýtla, polovinou těla dopadla na postel, zatímco nohy měla stále na zemi. Pán se spokojeně usmál.
"Hm, takhle mě to nenapadlo, ale taky dobrý." přišel k ní. Slyšela, jak si rozepíná poklopec a stahuje kalhoty. Klekl si za ní, rukou jí zatlačil hlavu hluboko do matrace. Cítila zatuchlý pach piva, tabáku a potu. Nemohla se nadechnout. Snažila se hlavu zvednout a dostat do sebe trochu vzduchu, ale on ji pevně držel. Zasténala a on se rozhodl, že její trest může začit.
Ucítila nezměrnou bolest a začala křičet. Věděla, že ji nikdo neuslyší, a tak tiše plakala a doufala, že se co nejdřív utopí ve vlastních slzách. Cítila, jak ji mlátí a její tělo začalo po mnoha úderech ztrácet citlivost. Nevěděla, jak dlouho to trvá, ale připadalo jí to, jak kdyby se ocitla v pekle a navždy trpěla za svá provinění. Najednou bolest přestala a ona se konečně mohla pořádně nadechnout. Bohužel nebyla mrtvá. Pořád tam byl. Vzal ji a položil ji na záda na postel. Konečně mohla zase vidět na své tělo a ten pohled ji vyděsil - bylo téměř všude poseté modřinami a on si své dílo spokojeně prohlížel. Nymfa začala zase plakat.
"Copak, ty bys chtěla ještě?" zašeptal nežně a pak ho do ní tvrdě vrazil. Peklo začalo nanovo a Nymfa zavřela oči. Hnusil se jí víc, než všechno zlé na světě dohromady. Po několika hodinách neustálého trýznění padla do bezvědomí. Pánovi to v ničem nebránilo.

"Hej, hej ty." slyšela Nymfa ženský hlas.
Otevřela oči. Krom temnoty spatřila jasný obrys ženského těla. Zaostřila.
"Kdo jsi?" zašeptala Nymfa zmateně a divila se, kde se ocitla.
"To není důležité. Důležité je, s kým jsem byla." sklopila žena zrak a její zrzavé vlasy se zaleskly.
Nymfa se vyděsila.
"Tys?"
"Ano," řekla s povzdechem zrzka a přišla k ní blíž.
"Jakto, že jsi tady?" zeptala se Nymfa, "Kde to jsme?"
"Tohle není obyčejný sen, víš? Já už jsem zemřela."
Nymfě spadla čelist.
"Já umírám?" zeptala se tiše.
Zrzka se usmála.
"Díkybohu ne, zlato. Já doplatila na svou hloupost. Nevěděla jsem, co v tom chlapovi vězí." říkala s klidem. Měla na sobě bílé šaty a kolem sebe zvláštní záři. Vypadala povzneseně.
"On tě..?"
Zrzka zvážněla a přikývla. Nymfa se zděsila.
"J-j.. jakto, že o tom nikdo neví? Jakto, že nesedí ve vězení?" vykřikla a roztřásla se.
Zrzka ji konejšivě pohladila po tváři.
"Můj případ odložili. Nemohli najít mé tělo. Nikdo o našem vztahu nevěděl, a tak jako podezřelý nepřipadal v úvahu."
"Nevěděli? Jakto?"
"Byla jsem vdaná. On to nevěděl." poznamenala zrzka tiše. Vypadala, že se stydí.
"Přišel na to?"
"Nejen na to. Žila jsem dost divokým životem." řekla zrzka a zasmála se. "Asi bychom byly kamarádky."
"Pověz mi víc! Chci ti pomoct!" zvolala Nymfa dychtivě. Zrzka se usmála a pohladila Nymfu po ramenou.
"Nejsem tu, abys mi pomáhala. Jdu pomoci tobě. Jsi v hrozné situaci, ale pořád to můžeme zvládnout. Máš někoho, kdo je pro tebe opravdu důležitý?"
"Ano, mám." řekla Nymfa a vzpomněla si na Krásku.
"Dobrá, to taky pomůže. A teď poslouchej.."

Pán si dával sprchu. Po několikahodinovém výkonu (tom nejdelším v životě!) se potřeboval trochu probrat. Nenuceně si pískal a smýval ze sebe napěněné mýdlo. Nymfa zatím ležela na zemi v podivné poloze a z odřených kolenou jí tekla krev. Pálivá bolest ji pomalu probouzela. Pomalu otevřela oči.
Její spící tělo se probralo a začalo hlasitě protestovat proti jakémukoliv pohybu. Cítila se, jako by do ní vrazilo auto. Schylovalo se k večeru - střešní okno už neposkytovalo tolik světla, aby dostatečně viděla do místnosti. Slyšela zvuk tekoucí vody a vduchu zajásala - může utéct. Pomalu vstala, bolest jí projela všemi směry a ona tiše zasténala. Zbraň byla stále na stejném místě - pomalu se vydala jejím směrem. Hned vedle zbraně ležel telefon. Rychle popadla telefon a chtěla zavolat policii, ale rychlé kroky ji zastihly zrovna, když mačkala první číslici.
"Ale ale, řekl temně, "kdopak se nám to tu probral."
Nymfa se rozklepala.
"Ty jsi tak neposlušná holka, víš to? Ale už nemám na to tě dál šukat. Na to jsi moc laciná štětka. A víš, co se s níma dělá? S těma, co už nejsou potřeba?"
Nymfa hlasitě polkla.
"Správně." potvrdil pán a vydal se směrem k ní. Chlad v jeho očích by mohl zmrazit celý svět.
"Nech toho, mám zbraň!" zakřičela Nymfa a namířila na něj jeho pistoli.
Rozesmál se. "Myslíš tenhle šunt?"
Nymfa se pokusila zmáčnout spoušť a zjistila, že nefunguje. Byla to jen rozbitá hračka pro děti a ona pochopila, že všechny její naděje už jsou dávno ztracené. Ať už ta zrzavá dívka byla kdokoliv, byl to jen výplod její fantazie.
Pán měl u sebe klíče od bytu a střešní okno se nedalo otevřít. V tomto okamžiku už byla pohřbená zaživa.
"Ach Nymfo, my jsme se spolu mohli mít TAK krásně." poznamenal. Vytáhl zpoza zad nůž a vlídně se usmál.
"Neboj, za chvilku už budeš mít všechno za sebou." řekl a v očích se mu rozsvítily plamínky.
Nymfa počítala tikání hodin. Za oknem slyšela zpívat ptáčka. Kolem projela tramvaj a ona si přála, aby s ním nikdy nevystoupila ven za svitu hvězd. TIk. TIk. TIk. Pán k ní šel blíž. Tik. TIk. TIk. Čepel nože se zaleskla. Tik. TIk. TIk.
Cítila jeho dech a ostří nože na svém krku. Slzy se jí spustily z očí, aby naposledy ochutnaly sladký vzduch.
"Poslední přání?" zeptal se výsměšně.
Nymfa si vzpomněla na Krásčiny oči, na její smích, na její radu, ať se od pána drží dál. Usmála se. Kéž bych s ní mohla strávit víc času, pomyslela si a pocítila záchvěv lásky.
"Krásko." řekla jen.

Uslyšeli hřmotný dusot. Dveře byly rozraženy a těžkooděnci se s kříkem vrhli na pána a vyrvali mu nůž. Nymfa uskočila od hluku mužů, kteří ji přišli zachránit. Snažila se zachovat si alespoň poslední kousek důstojnosti a zakrývala své odhalené tělo. Do dveři najednou vběhli další muži a jeden z nich k ní přiběhl.
"Jste v pořádku?" zeptal se jí. Změřil si ji od hlavy až k patě. "Proboha, ten vás zřídil. Na, tady." podal jí nějaké oblečení a pak ji zabalil do velké deky. Policisté pána spoutali a vedli ho ven z bytu. Najednou se přiřítila Kráska.
"Tady jsi!" plakala a pevně Nymfu objala. Nymfa se rozplakala taktéž.
"Bez ní bychom tu nebyli." řekl jeden a ukázal na Krásku. "Vzburcovala celou služebnu. Nechci ani vědět, jak by to mohlo dopadnout o pár minut dýl..."
"Ale jak?"
"Měla jsem takový vidění. Řeklo mi, že mě potřebuješ."
Nymfa Krásku letmo políbila.
"Nebude vám vadit, když to s vámi sepíšeme? Potřebujeme vědět všechno, aby u soudu dostal, co mu patři."
"Samozřejmě, ale ještě než to uděláme, musím s vámi probrat jednu věc." řekla Nymfa a zavedla policisty do koupelny.

---------------------

Když poslali pána na doživotí a smrt zrzavé dívky již byla vysvětlena, Nymfa se mohla opět vrátit k normálnímu životu.
"Opravdu to chceš?" zeptala se jí Nymfa.
"Ano, opravdu." odvětila Kráska.
Nymfa vstoupila do Krásčina bytu s několika krabicemi a obličej jí osvítila vánoční světýlka. První den spolubydlení.
"Miluju tě." řekly si navzájem a věděly, že dokud budou mít jedna druhou, v jejich životě i v těch nejtemnějších obdobích vždycky bude trocha světla.

KONEC

Nymfa a Kráska

25. června 2018 v 23:10 | Kira |  Nymfa
Byly tři hodiny ráno a Nymfa tupě zírala do stropu. Modřiny na krku se začaly pomalu vytrácet, ale deprese a pocit zmaru exponenciálně narůstaly s každým uplynulým dnem. Zahleděla se na dorůstající měsíc a přemýšlela, jestli někdy bude schopna zaplnit to prázdné místo v srdci (a klíně?). Žaludek ji bolel hladem, ale úzkost ji zaplnila natolik, že jen myšlenka na jídlo vyvolávala hrůzné pocity. Měla bys něco sníst, pomyslela si. Zvedla se na posteli a v hlavě jí začalo pulzovat. Když se vymrštila z postele, zatmělo se jí před očima a nohy jí zeslábly.
Sedla si na podlahu a zadívala se na displej telefonu. Jako bys ho zajímala, pomyslela si sama pro sebe a zabolelo ji to, jako by si vrazila nůž do břicha. Telefon začal zvonit.

"Taky nespíš, Nymfo?"
"Krásko moje, jako by se dalo."
"Nechceš přijít ke mně? Mám tu víno."
"Že váháš. Vyjdeš mi naproti?"
"Tobě vždycky, ty moje zoufalko."
Nymfa vyplázla jazyk a hodila na sebe první kraťoučkej kus oděvu, co našla.

Venku hustě pršelo a světla pouličních lamp se spouštěla s jejím stínem. Podpatky klapaly na mokrým chodníku a Nymfu napadlo, co kdyby se tu pán zničehonic zjevil. Vybavila si stisk jeho rukou na svém krku a tu nádhernou tíhu jeho těla na jejím... nedostatek vzduchu... on mě asi zabije
Vytrhla se z přemýšlení, když někdo v domě přes ulici rozsvítil barevná vánoční světýlka. Vzpomněla si na jednu noc strávenou u Krásky, jak opile zpívaly svoje oblíbený songy. Vzpomněla si, jak usínaly vedle sebe a dodalo jí to pocit vnitřního souznění, jaký už delší dobu s nikým nezažila. V dálce se zaleskly Krásčiny opalyzující tyrkysový vlasy. Měla na sobě vysoký podpatky, v kterých dokázala chodit jako šelma na lovu - tichá a zabijácká. Krátká sukně laškovně objímala její vlnící se boky. Na to, kolik v sobě měla vína, vždycky dokázala jednat půvabně.
"Není ti zima?" zeptala se Kráska, když se Nymfa ohnula pro klíče a odhalila jí tak většinu své země zaslíbené.
"Ne tolik, jako s ním." zašeptala hořce a chytila Krásku za ruku.
Kráska se na ni bolestně zadívala a stiskla jí dlaň.
"Pojď. V doupěti zlomenýho srdce máš vždycky dveře otevřený."
Nymfa si vybavila těch pár chlapů, kvůli kterejm Kráska ničí svoje tělo jak vnitřně, tak zvenku. Smísil se v ní smutek se vztekem jako koktejl, kterej tě na konci propitýho večera galantně doprovodí do škarpy. Zaškobrtla a Kráska ji musela chytit.
"Promiň. Za všechno můžou chlapi." řekla Nymfa a Kráska jen kývla hlavou.

Seděly na Krásčině posteli a smály se nějaký kravině, kterou jedna z nich plácla. Nymfa zažívala svůj vlastní malej stockholmskej syndrom a toužila vrátit se do spárů svýho věznitele. Kráska zase barvitě vysvětlovala, kterému svému trýzniteli by urvala nádobí jako prvnímu. Nymfa se rozesmála.
"Má to vůbec smysl?"
"Co?"
"Hledat je. Milovat je. Spát s nima." vybavil se jí jeho -
"Hej ty, vrať se do světa mimo jeho kalhoty, jo?" cvrnkla ji do nosu Kráska a zasmála se.
"Promiň. Je to těžký. Jako by mě měl na neviditelným vodítku." Kráska vzdychla.
"Notak." zadívala se Nymfě do očí.
Nymfa hleděla do těch studen smutku opepřených jiskřivýma třpytkama naděje. Zatoužila najednou vlít do ní všechnu svou naději, všechnu svou lásku, prosvítit její duši, aby všichni krev sající netopýři opustili její krásné, alabastrové, potetované tělo. Položila ruku na její zjizvené předloktí a začala mezi jizvami malovat malé obrázky. Kráska se na ni tázavě dívala. Olízla si rty a začala hladit jizvy na Nymfině ruce.
"Zasloužíš si, aby tě milovali všichni chlapi světa." zašeptala Nymfa krásce a něžně ji pohladila po tvářích.
"Možná, že to nepotřebuju." poznamenala Kráska šeptem a spojila jejich rty.
Nymfa cítila, jak jí vzplál ten plamínek v podbřišku, a obepnula svoje nohy kolem Krásčina pasu. Nevěděla, jestli si teď třeba jen neléčí svoje hluboký rány po těch kreténech, ale věděla, že i jako náplast předá Krásce aspoň trochu lásky, kterou potřebuje. Rychlým pohybem zničila Krásce krátký top s knoflíčky a když jí Kráska svlékla šaty, přitiskly se k sobě, aby cítily svá srdce navzájem tlouct.
"Zachráním tě, když mě teď zachráníš taky." zašeptala Nymfa a spustila se se svou spřízněnou duší, se svou nejlepší přítelkyní, se svou poslední nadějí, a měla pocit, že její houpající se boky pomalu ale jistě léčí všechno, co ji kdy bolelo.
Vybíjely si svoje bolesti, svoje strachy, svoje zvrhlý touhy, a když konečně obě pod vlivem alkoholového opojení nemohly popadnout dech, usnuly nahé vedle sebe a světýlka se jim promítala do snů.

Když ráno vstaly, bylo to zvláštní. Krom šílený bolesti hlavy i včerejší večer zůstal poněkud neobjasněný. Nymfa Krásku naposledy něžně políbila a věděla, že je asi svedl dohromady jen opilý démon zoufalství. Vzpomněla si na její nahé tělo a vzrušilo ji to. Najednou se jí vybavil pánův naštvaný obličej a zamrazilo ji. I když ji miluje, Kráska asi vždycky bude potřebovat něco víc, než jen ženský tělo. Smutně se na ni usmála a pohladila ji po paži.
"Miluju tě, Krásko." řekla tiše a vydala se k odchodu.
"Já vím." zašeptala Kráska a zadívala se na svoje jizvy. První, druhý, první, druhý, četla tiše jejich jména z každého zářezu a toužila, aby alespoň jeden na chvíli znovu obrátil svou pozornost směrem k ní. Měla Nymfu ráda, ale jejich souznění bylo až moc silný na to, aby se jen tak bezhlavě vrhla do vln závazků.
Možná později, až budeš v srdci mít místo jen pro mě, pomyslela si a upřela pohled na kalhotky, co jí tu po Nymfě zbyly.
Dokud je tu on.. pomyslela si a začala uklízet prázdné lahve vína.
Nymfa odcházela a každé kaluži viděla ten záblesk naděje v Krásčiných očích. Usmála se, dokud jí pohled nespadl na čísi boty. Když zvedla zrak, tiše vykřikla.

Krize

10. června 2018 v 16:37 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Už se ani neobtěžuju svůj stav rozčleňovat do něčeho poetickýho. Poslední dobou se držet to v sobě zdá jako nejlepší řešení. Jakmile myslíš, že o tom můžeš s někým mluvit, je na tebe naštvanej, nebo má plnou hubu těch stereotypně trapnejch pseudokeců, kvůli kterejm je ti snad ještě o kus hůř. Občas se to srovná a je to v pohodě, ale pak na tebe zase dopadne ta dusivá tíha reality.
Život na střední byl sice plnej šrámů a probrečenejch nocí, ale to, co přijde po něm, se zdá ještě tak miliardkrát horší. Tohle je jediná forma manifestu, který jsem teď schopna. Nejde mi o tom mluvit, protože by stejně všichni akorát vytasili univerzální větu a zařadili by si mě do krabičky s bláznama.
Už prostě není nic, na co bych se měla těšit. Z mý blízký budoucnosti se mi dělá tak hrozně nanic. Nevěřila jsem totiž, že se vůbec tohohle věku dožiju. Říkala jsem si tak nějak podvědomě, že takový věci nebudu muset řešit, a ejhle. Můj pud sebezáchovy mi přichystal krásný překvápko.
Ale já tu furt jsem. Sotva se postarám o kytku, natož o sebe.
Poslední dobou se cítím strašně sama, protože nikdo nedokáže pochopit můj úhel pohledu. Z lidí je mi nanic, ze samoty je mi nanic, a já jsem zděšená ze všeho, co by mělo v životě následovat, a zároveň vím, že bych si nedokázala nic udělat. Jsem v bludným kruhu. Živím se vlastníma slzama a buď je to rozhozenejma hormonama, nebo teď ve mně opravdu roste něco, co mě chce zabít.
Chtěla bych se zahrabat do písku a hledět na hvězdy.
Žádná seminárka, žádná maturita, žádná vejška, žádná práce, žádná hypotěka, žádná smrt.
Občas mám chuť sebrat si pár svejch věcí a odejít někam do lesa, kam bych si lehla a prostě počkala, dokud mě něco nezabije. Mám pocit, že můj život je prostě jen jedna velká náhoda a všechno to dobré ve mně dávno zmizelo. Jsem za sklem, kde mě nikdo nevidí, i když do něj buším a křičím, aby si mě všímali. Ostatně, život by šel dál, že... Už nemám motivaci cokoliv dělat. Jako by můj život byl u konce, ale já pořád trapně visím na vlásku a čekám, co bude dál.

Nekonečná smyčka ze mě vysává život a já se jí pomalu poddávám.

Přestat

7. června 2018 v 10:19 | Kira |  Poezie
Konečně přestat cítit
pochopit, že smysl všeho
je jen v umírání
lehnout si ve městě na dlažbu
a nechat lidi, aby mnou procházeli
hrdě se projít minovým polem
pod palbou obejmout útrobami
rozžhavené olovo
vnímat tu bolest
cítit
cítit až k nesnesení
vnímat každou zničenou buňku
každý zpřetrhaný sen
vyrvat si z těla všechnu naději
jako seskupení zhoubných nádorů

venku je tak nádherně
až mě to bolí
nečeká mě nic hezkýho
jenom spousta cítění
a pak už
necítit nic

Pán a střepy

5. června 2018 v 21:03 | Kira |  Nymfa
Richard se probudil a z pachu jeho vlastního potu se mu udělalo na zvracení. Přemítal, jak to bylo dlouho, co naposledy viděl Nymfu. Posledních pár dní se jen válel a kouřil to, co z jeho ubohé rostlinky konopí zbylo. Usmyslel si, že nejlepším řešením všech problémů je naprostá destrukce mozkových buněk. Když mu došly cigarety a alkohol, ležel na posteli, zíral do stropu a nechal myšlenky, aby se v jeho hlavě tupě převalovaly jedna přes druhou.

Toho týdne se v médiích nemluvilo o ničem jiném, než o pádu dolu. Po tom, co televize vytvořila pár reportáží se srdceryvnou hudbou, se začalo řešit, jak to bude s prací. Richard si dlouho šetřil, a proto mu hledání nového zaměstnání nedělalo žádný problém. Vstal z postele, prázdnou láhev od piva odkopl někam do místnosti a šel se osprchovat. Když se oplachoval, rukou přejel po vystouplé jizvě na krku a otřásl se.

"Martine, prosím, nech toho." křičela jeho matka z kuchyně, zatímco si Richard hrál v pokoji. Slyšel otcovy těžké kroky a jeho hluboký hlas. Zařinčelo sklo. Matka se rozplakala. Může si za to sama, pomyslel si malý Richard. Neměla ho podvádět. Ozvalo se prásknutí dveřmi a otec s flaškou piva v ruce odjel pryč. Matka dole brečela a sbírala střepy.
----------------------------
"Vůbec na mě nemáš čas." poznamenala vyčítavě. Stála u okna ve svém neforemném svetru. Neměl ho rád. Byla to docela hezká holka - levé prso měla o trochu větší, než to druhé, a v poslední době přibrala na stehnech, ale přesto se mu líbila. Měla ale předkus a její výraz ho doháněl k šílenství - nikdy totiž nezavřela pusu. Nevěděl, jestli se třeba nesnažila vypadat víc sexy (na časopisech se takhle ty modelky tvářily pořád), ale on měl vždycky chuť jí ty rty semknout násilím. Když na ni byl naštvaný, představoval si, jak jí tam vletěla moucha. Vždycky ho to rozveselilo.
Zrzavé vlasy jí zasvítily ve slunci. Otočila se na něj a jeho pohled padl na tu otevřenou pusu. Bože, jak on to nenáviděl. Stál tam, opřený o kuchyňskou linku, a lhostejně na ni hleděl.
"Nebaví mě, jak mě přehlížíš. Jako bychom ani nebyli spolu!" zvýšila hlas a vztekle na něj zírala. Dohánělo ji k šílenství, s jakou lhostejností sledoval její výbuchy emocí. Nevzrušeně se jí zahleděl do očí a divně se usmál.
"Vím to." řekl jen.
Zarazila se a ustoupila o krok dozadu.
"Cože?" rozhozeně odvětila. Couvala dozadu a vztek v jejích očích se mísil se strachem.
"Jen jednu věc jsem po tobě chtěl." mluvil s mrtvolným klidem, až jí z toho naskakovala husí kůže. "Jednu věc."
"Richarde, ale já nic-"
"Viděl jsem tě, dohajzlu!" zařval a shodil lahev od piva na zem. Sklo se roztříštilo.
"Richarde, prosím, neudělej nic, čeho bys-"
"TY," zasupěl, "mi nebudeš říkat, co mám dělat!"
Prvotní strach nahradil pocit zadostiučinění. Dívala se na něj a jeho vztek jí byl nádhernou odplatou. Stál tam jako býk s pěnou u tlamy a jí se to líbilo. Nikdo přeci nebude zanedbávat zrzavou krásku! Už měla po krk těch večerů přečkaných u telefonu, který nikdy nezazvoní. Zamčených dveří. Touhy, která přetékala.
Zazvonil jí mobil a zvedla ho. Richard na ni bez mrknutí zíral.
"Ahoj kocoure." zavrněla smyslně. "Ne, nic nedělám. U tebe, nebo u mě?"
Richard se sehnul a pulzující dlaní sáhl po studeném hrdle láhve. To bylo to poslední, co si z toho dne pamatoval.
--------------------------------------------
Do očí mu natekla voda. Promnul si oční důlky a voda kolem něj začala páchnout po krvi. Vylezl ze sprchy a uklouzl na mokrých kachličkách. Ošklivě si narazil záda. Ležel tam a nechápal, jak se tak rychle ocitl na zemi. Po pádu

se na něj vrhla a z posledních sil se snažila ubránit. Dlouhé nehty mu zaryla do krku, ale on její paže silně uchopil jednou rukou, zatímco druhou šmátral po kusu skla, jenž mu upadl. "Ty hajzle," křičela na něj, "za všechno si můžeš sám!" Napřáhl ruku s vražednou zbraní. Ostrý kus skla projel jejím hrdlem. Zatímco z ní vyprchával život, smála se. "Všechno se ti to vrátí, ty hajzle. Budu tě strašit až do konce tvýho mizernýho života." Pak na něm zvadla. Díky, že už je po ní, pomyslel si. Srdce mu splašeně bilo a on pořád nechápal, co se stalo. Pořád v něm koloval vztek. Chtěl ji ze sebe shodit, ale najednou se napřáhla, nečekaně mu vyrvala z rukou kus skla a škrábla ho do krku. Neměla sílu udělat víc. Možná tě nevezmu s sebou do pekla, ale dostaneš se do něj sám, pomyslela si, než konečně zemřela.

vstal ze země a oblékl se. Je čas vyrazit do města. Možná někde potkám Nymfu, pomyslel si a jizva na krku ho začala pálit.

Spojení

3. června 2018 v 21:16 | Kira |  Poezie
Holá kůže a
křidélka svázaná absencí lásky
sedělo tam pod zářivkou
za tlustým sklem
úplně samo

mláďátko pelikána
se na mě dívalo
snažilo se postavit
svalilo se na bok
a skrz sklo
nebylo slyšet
jak naříká

dívalo se na mě
jako bych mohla
spasit jeho malý vesmír
jako bych ho mohla
vzít a zahřát ho
rukama dechem duší

dívalo se na mě
jako bych byla jediná na světě
a zatímco na mě ostatní volali
já tam stála
já a holátko
rozděleni sklem
ale na stejné straně

"neboj se broučku
všechno bude dobrý"
říkali jsme si
tiše
navzájem

Weeee!

22. února 2018 v 16:03 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Ne, já už to prostě nemůžu vydržet!
Nepsat teď pro mě bylo asi to nejtěžší, a teprve s koncem jsem si uvědomíla, že ho vlastně vůbec nechci. To víte, neumím si ani vybrat jídlo v restauraci, natož se rozhodovat o důležitých věcech!
Zkrátka a dobře - máte mě tu zas.
Za dva týdny vydám článek o mé nadcházející dovolené, tak se máte na co těšit!

Tohle mi vážně chybělo!
Vaše znovuzrozená Kira

Další články


Kam dál