Weeee!

22. února 2018 v 16:03 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Ne, já už to prostě nemůžu vydržet!
Nepsat teď pro mě bylo asi to nejtěžší, a teprve s koncem jsem si uvědomíla, že ho vlastně vůbec nechci. To víte, neumím si ani vybrat jídlo v restauraci, natož se rozhodovat o důležitých věcech!
Zkrátka a dobře - máte mě tu zas.
Za dva týdny vydám článek o mé nadcházející dovolené, tak se máte na co těšit!

Tohle mi vážně chybělo!
Vaše znovuzrozená Kira
 

Končím

13. února 2018 v 12:48 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Tak je to tu.
Doby mé "slávy" už jsou dávno pryč. Můj blog už je důležitý jen pro mě.
Byly doby, kdy pro mě blog byl opravdu skvělým útěkem z reality.
Místo, kde jsem si mohla vylít emoce.
Byla jsem holka, co věřila ve šťastné konce.
Teď svůj šťastný konec mám už rok a půl.
Myslím, že to takhle bude lepší. Na vylívání mám deník a chci víc žít.
Blíží se čtvrťák a vážně bych už měla začít psát seminárku.
Pomalu se snažím vyrovnat se s tím, co mi občas dělá ze života peklo - ať už je to cokoliv.
Jsem šťastná. Mám toho nejúžasnějšího přítele na světě a spolu máme mnoho snů, které si hodláme splnit. Ano, jsem šťastná. Nejšťastnější, jaká jsem mohla být.
Doufám, že se budete mít dobře. Není potřeba mnoha slov. Některé věci je zkrátka lepší ukončit včas.

Mějte se. Kira

EDIT: Myslím, že to nebude definitivní. Vrátim se - jednou.

Dokázala jsem to

6. února 2018 v 10:11 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Jen jsem chtěla říct, že se zázraky dějou.


Nemůžu tomu pořád uvěřit. Já, co jsem minulej rok téměř zvracela stresem z toho, že bych mohla propadnout, mám teď do novýho pololetí dvojku!
Vyvíjí se to dobře. Dokonce mám i vymyšlenej plán, kdyby vejška nevyšla. Jsem závislá na týhle písničce z Naruta, a kdybych mohla, žiju v jejich světě. Bylo by to boží.
Jak jsem v euforii, tak nemám moc co psát. Doufám, že budete mít úspěšný týden.
Vaše momentálně chytrá Kira


Haruka kanata ❤️
 


Nymfa a hněv

5. února 2018 v 23:43 | Kira |  Nymfa
Richard se potěšeně usmál a ledabyle zahodil mobil na postel. Nevěděl, zda jeho snahy inicioval jen jeho nenasytný pohlavní orgán, nebo jeho pavučinami zanesená duše. Vzpomněl si na tu neurčitou barvu jejích očí a na krásu jejího klína..
Rozhodl se, že jí ukáže, že je mu to líto. V lednici našel plechovku rajského protlaku a řekl si, že na špagetách určitě nebude nic těžkého. Když se to tak vezme, vařit uměl docela dobře. Byla už dlouhá doba, co ho opustila přítelkyně (vůbec na mě nemáš čas a přestaň si koledovat nebo a ne nedělej to prosím), a tak se musel naučit žít jako samostatná jednotka.
"Jo, ta neodolá." řekl si pro sebe a zapálil svíčku.

Nymfa kráčela ze zastávky a kolem ní projela tramvaj. Seděl v ní kluk, nesmírně podobný jejímu bývalému příteli. Byla otrava, že potkávala tolik jeho dvojníků, protože jí to připomínalo vlastní prohru. Její ex byl akorát nevyspělý opilec, nedočkavý se jít někam ztřískat a snažít se dobýt vše, co je ochotno roztáhnout nohy. Nevěděla, jestli ji za tu dobu, co s ním zrovna nebyla, podvedl. Byla jen šťastná, že od něj něco nechytla. Vzpomněla si na jejich krátký a bouřlivý vztah, který s občasnými výjimkami probíhal hlavně v horizontální rovině. Neměli si co říct. Tedy, dokud jí neřekl "Nymfo, už zase?". Pak pochopila, že to není muž pro ni. Když brečela, nemluvil a začal opět s činností, o níž věděl, že na Nymfu zabírá. S depresí to ale nikdy moc nepomůže. To věděla až moc dobře.

"Chutná ti to?" zeptal se, zatímco si namotával špagety na vidličku.
"Je to úžasný." pronesla jedním dechem, aby se zas mohla pustit do jídla. Užíval si pohled na ni, volnou rukou ji jemně pohladil po zápěstí. To se mu nepodobá, pomyslela si, ale lehce se usmála. On se usmál taky a dlouhá, táhlá jizva na jeho krku zasvítila ve světle svíčky. Vždycky přemýšlela, co mu ji způsobilo, ale on o tom rezolutně odmítl mluvit.
Zadívala se do jeho tmavých očí a on se na ni usmál svým drzým, neodolatelným způsobem.
Klín si žádal svoje. Věděla, že když nemá sex víc jak dva dny, začne být šíleně protivná a neústupná. Potřebovala být chtěná. Potřebovala to, jako živí tvorové potřebují dýchat.
"Chci tě." řekla prostě a přetáhla si tričko přes hlavu. Svíčka mu rozsvítila jiskřičky v očích a on s roztaženými zorničkami hleděl na její prsa. Čekala, až se na ni vrhne, a zavřela oči. Představila si jeho tělo na jejím a příjemný mráz jí projel celým tělem. Nic se nedělo. Slyšela jen jeho dech.

"Co je tohle?" řekl suše.
Otevřela oči. Stál u ní a dotýkal se cucfleku na jejím krku. V očích se jí objevil strach.
Oběma rukama ji chytil za krk a zmáčkl. Nedusila se, ale bylo to velmi nepříjemné. Oči měl tak strašidelně temné a hleděl na ni, jako lovec na kořist. Zuřil.
"Jak se vůbec opovažuješ." tiskl její krk silněji. "Jak se opovažuješ se s někým kurvit, ty malá děvko!"
Nymfa vykřikla strachem a začala brečet. "Prosím, odpusť mi, odpusť."
Zamračil se a pak se rozesmál.
"Odpustit, jo?" zmáčkl její krk ještě pevněji, Nymfě zaskočila slina a začala se dusit. Pán ji pustil a ona se svalila na podlahu.
"Něco si vyjasníme, zlato." řekl, zatímco se se slzami v očích snažila nabrat dech.
Klekl si a chytil ji za bradu. Zahleděl se jí hluboko do očí a Nymfa si kdovíproč pomyslela, že tak se cítí lovná zvěř vteřiny před smrtí.
"Jsi moje." zašeptal ta dvě slova a zvedl ji ze země. "Tak ať se to neopakuje." poznamenal a pevně jí zmáčkl zápěstí. Sykla bolestí a přikývla.

Uklízel nádobí, zatímco se Nymfa rychle oblékala. Věděla, že u něj nestráví už ani minutu. Otočil se, když si brala kabelku.
"Kampak?" vyhrkl a jeho oči se znovu tak strašidelně rozsvítily.
"Je mi zle." řekla a utekla z jeho bytu.
Bylo jí zle. Z něj, ze sebe, z toho, jak ji škrtil, i z toho, co se z ní vlastně stalo. Otrokyně svýho klína. Démon v těle, co neustále potřebuje oběti. Běžela na tramvaj a rozhodla se, že už ho nikdy nechce vidět. Pořád se jí špatně dýchalo.

Madame Luc - Nymfa (kresleno dle skutečné fotografie)

Devátý

4. února 2018 v 0:28 | Kira |  Dopisy panu X
Ať je to uvnitř mě cokoliv, požírá mě to. Sedím tu u dohořívajícího krbu, ve tmě v huňatým pyžamu s ledníma medvědama a cítím, jak se mě ta bestie ve mně snaží rozsápat. Brečím, ostatně tak jako vždycky, když se v mém životě objeví problém. Říkáš, že jsem silná, ale já v zrcadle vidím jen malou, ubrečenou holku, před kterou schováváš ostrý předměty.
Tolik potřebuju cítit tvoji lásku, až ji přehlížím. Ta část mě, co při čekání na tebe umírala u romantickejch filmů, tak pořád nějak touží po nějakejch šíleně romantickejch chvílích. Chci zase vidět ten pohled, který jsi mi věnoval, když jsem k tobě sešla v těch téměř svatebních šatech na věneček. Lidi si mysleli, že se bereme, a říkali, že jsem krásná nevěsta. Byli jsme povznesení nad všechny a všechno a ten večer bylo všechno fajn. Tolik ti to slušelo v tom obleku, a i když jsem svému dosavadnímu tanečníkovi zlomila srdce a on se ještě ten večer opil (asi nevěřil, že jsi skutečný), všichni věděli, že to bylo správný.

Vzpomínám, jak jsi mě podporoval na bowlingu a nadšeně jsi vykřikoval, pokaždé když se mi podařilo minout žlábek a něco i trefit. Jak mi pivo stouplo do hlavy tak, že jsem jim jen šťastnou náhodou nezničila ten přístroj a slíbila jsem ti, že už nebudu pít. Pamatuju si, jak jsi přijel na moje narozeniny a šli jsme spolu do lesa dívat se na noční město a bylo to tak strašně krásný, že jsem ti ten večer chtěla vyznat lásku snad milionkrát, ale nechtěla jsem tě vyděsit. Pamatuju, jak jsme vylezli z naší oblíbený pizzerie (když tam byl ještě ten super pizzař) a měli na budově takovou tu věc, co vysílá světýlka, a celý parkoviště bylo posetý tancujícíma barevnejma puntíkama. Donutila jsem tě si se mnou zatancovat blues, jedinej tanec, kterej si z tanečních pamatuju.

Pamatuju si ten pocit, když sis myslel, že se chci rozejít. Když jsi řekl, že nevíš, jestli jsi šťastný. Na chvíli jsem si představila, že opravdu odejdeš a už nikdy nebudu tím stejným člověkem. Že bych se nejspíš psychicky i fyzicky týrala za to, že jsem tě nechala jít. Že bych, stejně jako doposud, ve všech mužích vždycky hledala tebe, a ty bys byl pryč. Že bych se vedle tebe nemohla v noci vzbudit a obejmout tě, a že bych už nikdy neslyšela ten tvůj dokonalý smích. Nehádala bych se s tebou, že taky něco zaplatím. Nehuboval bys mi, že mám zase v mrazech sukni. Vracela bych se domů do prázdnýho pokoje plnýho nádherných vzpomínek na tebe a svět by bez tebe nebyl k žití.

Jak bych tě mohla nechat jít?
Vím, že ti tím lezu na nervy, když ti pořád cpu před obličej prsteníček a otravuju tě, jakmile se v seriálech někdo žádá o ruku. Vím, že je to směšný a otravný, ale nedokážu žít s představou, že by nás někdy něco rozdělilo. Mít na to peníze, nechám si vytetovat tvý jméno, nebo cokoliv, co by symbolizovalo náš vztah, a ty bys mi za to příšerně vynadal, že jsem to udělala bez rozmyslu, ale uvnitř by tě to určitě trochu potěšilo. Kdybych mohla, ze záclony si udělám závoj a prostě si tě vezmu hned. Jsi člověk, na kterýho jsem čekala tolik let a tolik životů. Kašlu na neprozkoumaný kouty mojí lehce zmatený sexuality, kašlu na věci, který jsem nestihla zvorat - všechno, co chci, jsi ty.

Promiň za všechno, s čím se potýkáš. Vím, že není lehký zvládat mě, když mě chytnou ty šílený nálady.
Jsi ten nejúžasnější, nejstatečnější a nejčestnější muž, jakého znám.
Díky, že tu jsi. Jsi můj život a já žiju pro tebe.
Spolu zvládneme všechno a doufám, že napořád. Vždycky tě budu milovat. Jinak to totiž nejde.

Jen tvoje Kira

(Ne)zbláznit se!

1. února 2018 v 12:42 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Hledání vysoký školy mi pravidelně ničí psychiku a život. Po měsících hledání mě konečně napadl obor, který by mě bavil - Marketing a PR. Musela jsem se ale smířit s tím, že nepatřím mezi ty, kteří by měli peníze na soukromou školu (kterých je v Praze s tímhle oborem 26!), a jediná škola, na které bych tohle mohla studovat, je Karlova Univerzita.

Včera jsem napsala sestřence, která tam studovala žurnalistiku, a dozvěděla jsem se, že je to asi nejchtěnější obor (společně s tím mým). Každý rok se na marketing hlásí kolem 900 lidí. Do druhého kola jich projde 120, potom jich přijmou 80.
Mimoto chtějí po člověku zkušenosti v oboru, krev jednorožce a sochu terrakotový armády.

Představa, že moje jediná šance je se dostat mezi prvních 80, nebo začít pracovat ve fabrice, je značně skličující. Proboha, vždyť to není ani desetina! Jak se mám dostat na školu, kde je v druhém kole pohovor, kde budu koktat a pronesu nějaký sebesrážecí kecy a všechno bude ztracený?

Kdybych dostala peníze za každou minutu protrápenou nad vysokou školou, už bych nemusela nikdy chodit do práce.
Je to depresivní. Vzdělání by mělo být pro všechny, ne jen pro ty, co na to mají peníze.

Takže budu hledat další obory, i když mě nebudou bavit. Co bych zmohla s gymplem?
Už nechci zpátky do fabriky. Narážky na moje prsa, mix jazyků jako u babylonský věže a neustále se rozbíjející přístroje, co tě chtějí zabít. Jako brigáda se to dá přežít, ale jako práce na celej život?

Nebýt přítele, asi bych se z toho zbláznila. Kdy začala být budoucnost tak bezútěšná?

Volby

27. ledna 2018 v 19:01 | Kira |  Poezie
Stačí jedna věta:
to je hnus, velebnosti.

Jsi moje rakev

23. ledna 2018 v 22:33 | Kira |  Příběhy
S mou dokonalou Madame Luc jsme se vrhly do pokračování našeho společného příběhu o Cory a Lilith.
Její část si můžete přečíst ZDE.


Probudila jsem se s nepatřičnou přítomností trubiček v žilách a nemocniční pach mi prosakoval rovnou do mozku. Chtěla jsem něco říct, ale bolavý krk mi znemožnil vydat jakoukoli hlásku. Letmo jsem otočila hlavou a prázdná postel vedle mě mi vyrvala srdce zaživa. Chtěla jsem vstát, vyškubat ze sebe všechno, co se mě snažilo zahojit, ale dokázala jsem jen lehce pohnout rukou a pak vzdát boj s oblbováky. Přístroje pípaly a každé pípnutí bylo jako rána kladivem. Píp. Píp. Píp.

Lilith. Je. Pryč.
Píp. Píp. Píp.
Už. Jsem. Sama.
Píp. Píp. Píp.

Usnula jsem jako bych padla do kómatu. Lilith se mnou byla znovu ve vaně a líbala moje zraněné předloktí. Její trochu chraplavý hlas se smál a léčil mi duši. Věděla jsem, že si se mnou jen hrají mé vzpomínky, ale nechala jsem je, ať mě zavedou do její horké náruče. Vidět ji šťastnou bylo jako dojít osvícení. Nebyla potřeba žádná debilní nirvána, jenom její úsměv. Úsměv ženy, která vždy věděla, jak si poradit. Moje lascivní královna.

Odpoledne už jsem byla doma. Bylo to zvláštní, protože jsem se po probuzení cítila jako živoucí mrtvola, ale sestřička nerudně poznamenala, že mi v podstatě nic nebylo. Lilith tedy musela vypít skoro všechny prášky - možná mě chtěla chránit i ve chvíli, kdy už jakákoliv spása nepřicházela v úvahu. Hlavou mi projel její laškovný smích a bolestně mi to připomnělo, že už ho nikdy neuslyším. Našla jsem svoje nejčernější šaty. Pamatuju si, jak se na mě zadívala, když jsem je měla.
"Pěkně pohřební." řekla.
"Ale notak, neblbni."
"Kdybys s nima šla na můj, nezlobila bych se." řekla a hodila po mě šibalským pohledem.
Její slova se do mě zabodla jako střepy. Zadívala jsem se na sebe do zrcadla a toužila jsem alespoň na chvíli být jako ona. Zamotala se mi hlava a najednou v zrcadle zasvítily její vlasy. Dívala se na mě s výrazem nekonečného odloučení. Než jsem stihla položit ruku na tu její, byla pryč. Propadly jsme se každá do svého světa.

Pohřeb Lilith byl venku na hřbitově. Bylo zataženo a foukalo, takže nejedné paničce z města ulétl klobouk kamsi do dálky, ale Lilith by to udělalo radost. Neměla ráda jasné, slunečné dny - možná proto, že věděla, že v pekle se bude smažit - až moc. Kolem rakve se shromáždila větší skupina lidí - zajímavé bylo, že jsem většinu z nich snad nikdy v blízkosti Lilith neviděla. Všichni se tvářili tak smutně, až to bylo nepatřičné. Chtělo se mi křičet - sakra, kdy jste tu pro ni byli, abyste teď mohli plakat?

Kněz odříkal takovou typicky přenáboženštělou řeč (Lilith by se smála a parodovala by ho, pomyslela jsem si) a pak se vzdálil. Lidi zírali na zavřenou rakev a já zalitovala, že už ji neuvidím. Otočila jsem se a zadívala jsem se na skupinu cizích lidí. Všichni si podezřele klidně o něčem povídali. Zvedla jsem tedy víko, abych naposledy viděla lásku svých životů.
Byla nadpozemsky nádherná. Rty jí zářily rudou rtěnkou - přesně takovou, jakou nosila ve dnech, kdy hledala své oběti. Kdyby ses viděla, zlato, pomyslela jsem si, tohle by se ti zatraceně líbilo. Na sobě měla krajkové šaty, a nepotřebovala jsem odklápět i druhou polovinu rakve na to, abych nevěděla, že byly hříšně krátký. Taková Lilith byla. Ať už ji strojil kdokoliv, odvedl dokonalou práci. Lehce mě to zahřálo u srdce.

Její matný obličej byl tak klidný, jako nikdy v životě. Neovládla jsem se a pohladila jsem ji po tváři. Strašidelný chlad mě šimral na prstech, ale já stejně nemohla přestat. "Jsi tak krásná." zašeptala jsem a cítila jsem, jak mě pálí slzy.
Někdo na mě zavolal a poznamenal něco o neslušnosti, a tak jsem Lilith odřízla poslední pohled na nebe a zavřela jí v její saténové místnosti odpočinku.

Muži spustili rakev do jámy. Lilith by poznamenala něco ve stylu "Ale notak, neperte se o mě, chlapci". Došlo mi, že mě ještě dlouhou dobu bude napadat, co by Lilith řekla. Část jí ve mně zůstane navždy.

Lilithina mamka hodila na její rakev hrst hlíny a pak růži. Tak to šlo člověk po člověku. Když došlo na mě, ztuhla jsem. Stála jsem tam nad rakví své lásky a měla jsem divnou chuť skočit k ní, přitulit se k mé ledové královně a nechat se zasypat s ní.
"Proč jen ty, lásko. Proč." zašeptala jsem a hodila jsem na její rakev hlínu.
Najednou se nad ní začalo něco zhmotňovat. Zprvu to nemělo žádný konkrétní tvar, ale pak se ke mně vyškrábala průsvitná Lilith. Vypadala úplně stejně, jako její mrtvé tělo, ale její oči a obličej byly pořád živé.
"Proboha, tam dole je to pořádná nuda, ti řeknu." začala Lilith neformálně.
Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Usmála se a zpoza ucha si vytáhla dvě cigarety.
"Dáš si?" nesnášela jsem je, ale věděla jsem, že ji tentokrát nemohu odmítnout.

Lilith si potáhla a já viděla, jak s ní kouř splývá. Rozhlédla se po lidech a hořce se zasmála.
"Kašpaři. Hlavně, že se mnou celej život vyjebávali." poznamenala.
"Jsi tak krásná." musela jsem říct.
Něco v jejích očích se změnilo. Její znechucené pobavení se najednou přetransformovalo v něhu.
"To ty jsi, a vždycky budeš. Promiň, že jsem tě zklamala. Počkám na tebe, i kdyby to mělo trvat navěky."
Dokázala jsem se na ni jen dívat a tiše ji milovat.
"Můj čas nadešel." řekla tiše a podala mi nedokouřenou cigaretu.
Podala jsem jí mlčky svou růži.
"Díky, lásko. Drž se." zašeptala a rozplynula se mi navždycky.

"Nechoď!" zakřičela jsem a všichni se po mně znepokojeně ohlédli.
Začalo pršet a já se rozplakala svým hlasitým, ošklivým pláčem, a v ruce mi dohořívaly dvě cigarety.
"Nezvládnu to bez tebe!" zakřičela jsem a teatrálně jsem se vrhla do jámy. A pak už nebylo nic.

Probudila jsem se s nepatřičnou přítomností trubiček v žilách a nemocniční pach mi prosakoval rovnou do mozku. Chtěla jsem něco říct, ale bolavý krk mi znemožnil vydat jakoukoli hlásku. Letmo jsem otočila hlavou a prázdná postel vedle mě mi vyrvala srdce zaživa.

Nikdy

23. ledna 2018 v 12:47 | Kira |  Témata týdne
Zabouchl kufr auta a letmo se ohlédl. Klečela na kolenou, na stejné cestě, na které se za ním tak šťastně rozeběhla, když poprvé přijel. Hleděla prázdným pohledem a věděl, že pro ni musí být šíleně těžké nebrečet. Rty se jí třásly v jedné semknuté čárce. Přemýšlel, co se jí asi honí hlavou. Nevěděl, jak se má rozloučit, a tak prostě otevřel dveře a nasedl do auta. Vzadu se ozval dušený výkřik. Nastartoval a zadní světla auta ji na chvíli oslepila. Zmizel v džungli projíždějících aut a ona vstala.
Vyběhla kopec a vzpomněla si, jak pro něj fotila dům a parkovací místo, aby viděl, kam přijet. Skoro u toho umřela. Zamotala se totiž do pavučiny a po holém břiše se jí procházel obrovský pavouk. Setřásla ho, ale uskočila do silnice. Bylo to těsné. Projíždějící auto uhnulo, zatímco řidič bezpochyby uvnitř nadával.

Nejdřív ji napadlo, že bude utíkat. Rozmyslela si to téměř okamžitě, když jí došlo, že by se stejně po chvíli svalila na zem v záchvatu kašle (a jak se znala, jen tak by už nevstala). Místo toho se zahleděla na dům. Věděla, že každý krok bude těžší a těžší, protože atmosféra byla přehlcená vzpomínkami na něj.

Když přišla do pokoje, jako první ji uhodila prázdná postel. Jeden polštář, jedna deka. Svoje si odnesl. Na zdi byly pořád jejich otisky rukou a nad nimi nápis MILUJU. Dělali ho spolu, když spolu chodili asi tři měsíce. Položila ruku na jeho otisk a přemýšlela, jestli ho bude moci přemalovat. Věděla, že se na něj nezvládne dívat, ale že ho nedokáže dát pryč. Pod otisky na komodě stály rámečky s fotkami. Vedle komody stála polička, kterou koupil. Nechal ji tu. Další nesmazatelná vzpomínka na jeden hezký den v IKEA a měsíce soužití. U počítače stál citrusovník Benji, který spolu koupili. On byl ten, kdo ho nikdy nezapomněl zalít. Na stropě stále visela jejich světýlka. Noční stolek už neměl svého dvojníka.
Jeho pracovní rozpis zmizel z nástěnky. Vedle visel obraz, který jí dal k prvním Vánocům. I belong to you, you belong to me. Jenže už to nebyla pravda. Nebo možná byla, jen neplatila pro tenhle život. Přemýšlela, že znovu vymaluje. Přemýšlela, že pokoj přenechá bratrovi, aby nemusela čelit vzpomínkám.

Měla chuť si nějak ublížit, když už tu nebyl, když už nebyl tím důvodem, proč si neubližovat.
Pak jí došlo, že už je všechno jedno. Došlo jí, že už o ničem stejně nebude moct s nikým mluvit. On byl všechno.
Přemýšlela, jak bez něj bude někdy moct žít.
Vzala polštář, který spolu koupili, a začala do něj křičet. Křičela a křičela a přemýšlela, za jak dlouho už bude milovat jinou ženu, za jak dlouho se s ní bude milovat a za jak dlouho zapomene, že vůbec žil s někým jako ona.

Praštila se do stehna. Donutilo jí to ještě víc brečet. Teď už to nemělo smysl, už tak jí bylo ublíženo.
Čas přežívat. Bez tebe, den první, pomyslela si a projelo jí to hlavou jako střepy.

Tohle je můj největší strach.

Zrušte tělák

17. ledna 2018 v 13:51 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Asi dvacet minut zpět jsem si prodělala menší psychické selhání.
Na těláku jsme si dodělávali známky a já neměla basket. Organizační schopnosti naší učitelky jsou fakt super, protože ostatní akorát seděli na lavičce a čuměli. Chtěla po nás dvojtakt a já mám zkrátka takovej problém co se týče instrukcí. Když po mě chtějí, abych šla dva kroky a pak vyskočila a blabla, musím se na to tak soustředit, že to ztrácí původní smysl ladného pohybu. Já na ty pohyby potřebuju přijít sama, a když mi to někdo komplikuje, je to ještě horší.
Dala mi za tři a já se začala cítit nanic, protože jsem viděla ty pobavené tváře všech. Sedla jsem si na zem, aby po mě všichni mohli šlapat. Pak si vymyslela, že bude ještě jedna zkouška. Tentokrát jsme jí museli hodit míč, ona nám ho hodila zpátky a pak jsme měli udělat ten zatracenej dvojtakt. Nevím jak, ale ona mi to vždycky hodila tak blbě, že jsem se vždycky musela natáhnout a tím mi pak totálně rozhodila systém. Zastavila jsem se, řekla jsem, že to nedám, a ona mi dala druhej pokus.
Hodila jsem, hodila to, já se zastavila. Podívala se na mě jak na kreténa, já mrštila míčem o zem a běžela jsem do rohu, kde nikdo nebyl.
Já to nedávám, když na mě všichni koukaj. Všichni se mi na těláku furt smějou, že skáču jak hříbátko a že mi nic nejde a že nedokážu točit pažemi každou na jinou stranu... nebaví mě být pro smích.
Tak jsem tam na lavičce rozdejchávala pocit absolutního ponížení, a ona mi povýšeně dala pětku.
Kamarádi samozřejmě začali s obvyklou přednáškou, že se nemám hroutit z takový kraviny.
Když ale chytneš záchvat úzkosti a prostě brečíš, tak to jinak nejde. Nemůže někdo pochopit, že svoje pocity nedokážu zregulovat na "obvyklou úroveň", protože jsem takhle prostě nastavená?

Nemůžu se dočkat, až tohle místo navždycky opustím.
Přiložený citát je od krále spisovatelů, Stephena Kinga:

Další články


Kam dál