Jsi. Nejsem.

Pátek v 0:16 | Kira |  Anarchie (co se nevešlo)
Jsi ze sféry kam nikdy nedosáhnu. Vždycky oplýváš tím svým optimismem a záříš celým svým já jako by na světě neexistovala žádná trápení. Já jsem ta trápení. Mně se odehrávají v mysli všechny ty věci a marně se snažím je odehnat. Mohl bys přitáhnout slunce k sobě a začít z něj každému ulamovat kousek štěstí. Každému bys dokázal pomoct a udělat ho šťastným. Já neumím udržet šťastnou ani sebe.
Obdivuju tě. Obdivuju každý tvůj krok, každé tvé rozhodnutí, které učiníš, protože jsi tak nesobecký a ochotný. Vždycky všechno děláš pečlivě, a cokoliv ti vyjde zpod rukou, je zkrátka dokonalé. Dokážeš si udržet v životě tolik jistot, zatímco já jsem ztělesněním chaosu. Rezignuju na vše, i to, co pro mě kdysi mělo smysl, zatímco ty držíš úsměv na tváři a máš v rukávu spoustu uklidňujících slov. Jsi obrazem vyspělosti, rozumu a jistoty. Já se ti jenom sypu pod rukama, protože jsem v tom nejhorším stádiu vývoje, v jakém jsi mě mohl zastihnout. Jsem na tebe tak pyšná a zároveň se stydím sama za sebe. Jsi všechno to dobré, čím bych chtěla být. Já se topím sama v sobě a žiju ve strachu, že se jednou začneš topit taky. Vždycky když mě držíš a já pláču, myšlenky mi říkají, že ti to stejně jednou začne lézt na nervy a odejdeš. Protože jsem takováhle. Bojím se, že se jednou rozsypu tak, že už mě nepůjde poskládat. Děsí mě, že tam někde je holka, co na sebe nevyleje pití, nepraští se o zárubeň, když prochází dveřma. Že tam někde existuje holka, co každej den uklízí a když vaří, neudělá bordel v celý kuchyni. Že umí po vyžehlení složit tričko tak, aby to vypadalo normálně a po večerech nebrečí, ale povídá si a směje se. Děsí mě, že má všechno co já nemám. Děsí mě, kolik toho nemám. Přemýšlím, co vůbec mám. Přijde mi, že když jde o nás dva, všechno máš ty.
Jsi diamant a já jsem špinavej pubertální kámen. Za chvíli tě potáhnu ke dnu. Nechci zničit ten úsměv. Nechci zhasnout to světlo v tvý duši. Jsi to, co jsem vždycky hledala, ale mám strach, že ve mně není nic, co bys hledal ty. Nechci být tvoje falešný štěstí. Vím, že jsou lepší chvíle, než mi utírat slzy. Připadám si jako porouchaná betaverze přítelkyně, která se buguje pořád víc a ty se mě s nadějí pořád snažíš rozchodit. Mám pocit, že by ses mohl mít líp. Nikdy nechci abys odešel, ale cítím se šíleně sobecky. Jsem tak šíleně sobecká, protože tě šíleně miluju a přitom si tě tak hrubě nezasloužím, a vidím to pokaždý, když pro mě uděláš něco hezkýho nebo mi řekneš, že jsem krásná. Stejně se sesypu a budeš kvůli mě smutný. Naše večerní rutina.
Miluji tě a nikdy tě nechci ztratit. Jen pořád cítím, že vždycky budu oproti tobě ta pubertální troska.
Chtěla bych být pro tebe lepší.
Chtěla bych umět držet pohromadě.
Vím, že mi všechno budeš rozmlouvat. Ve světle tvý duše ale vždycky bude vidět, jak je ta moje oproti tvé zjizvená, malá a nejistá. Je vidět každá chyba.
Je to jako bych měla proti sobě neustále nastavený zrcadlo. Momentálně před ním stojím a žasnu, jak někdo jako ty může milovat mě.
Držíš mě při životě a vždycky budeš ten pravý. Ať se stane cokoliv. Vždycky tě budu milovat.
 

Předsmrtná

Čtvrtek v 16:29 | Kira |  Poezie
Zakopla jsem o práh
vlastní smrtelnosti
spěchala jsem do schodů
a srdce se mi splašilo natolik
že jsem cítila jak mi bije v uších
chytila jsem se bezradně za hrudník
a snažila se zklidnit
vzpomněla jsem si na tebe
jaké by to bylo už tě nikdy nespatřit

musela jsem si lehnout
abych pomohla svému srdci zpátky do hrudi
nevím jak bych jinak tu myšlenku
dokázala přežít

Nad hlavu

Středa v 17:21 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Nejsem studijní typ. Čím dál víc si to začínám uvědomovat.

Chtěla bych se vrátit někam do školky. Jaké byly starosti čtyřletého dítěte? Přemýšleli jsme o budoucnosti? Rozhodovali jsme se o budoucím zaměstnání? Ne. A to na tom bylo to krásný.

Nad vším moc přemýšlím. Odmaturuju? Z čeho? Jak vůbec prolezu?

Nebaví mě být na gymplu. Ani se nemůžete těšit na volno, když víte, co všechno vás čeká po něm. Ještě k tomu mi nejde matika, prolejzám se čtyřkama. Fyzika taky nic moc, geografie bída, jsem neustále unavená a neumím se každý den X hodin učit. Já chci mít život. Aspoň trochu. Nebaví mě bejt z toho furt v depresi.

Je mi špatně z tý myšlenky, že po škole musím na vejšku na dalších X let. Ani nevím kam! Nikdo mi s tímhle nepomůže. Nic užitečnýho mi nejde. Co by holka jako já mohla dělat?

Chtěla bych si najít nějakou normální práci a začít šetřit na bydlení. Chtěla bych mít malej domeček a psa a dvě, možná tři děti. Chtěla bych být starší. Nebaví mě žít život náctky.

Copak z tohohle není cesta ven? Jsem navždy chycena v oprátce systému?

Topím se a nevím, za jak dlouho mě proud stáhne s sebou.
 


Noc kdy jsem skoro potkala jednoho básníka

9. dubna 2017 v 13:49 | Kira |  Poezie
Šla jsem
spěchajíc nočním Libercem
opilec řval
na ženu, co neexistovala
angličani za mnou
si prostě povídali -
jak moc jsem chtěla vnímat
taky něčí hlas!

U tramvaje hrál punk
dva kluci řvali něco
o troskách bez budoucnosti
a mně se chtělo tancovat
chtělo se mi zmizet
melancholicky se vznést až k Měsíci

Téměř nic nevím
ale miluju jak se všechno
skládá dohromady
jak vedle mě v noci leží skvělý muž
a vlastně bych ani nemusela psát.
Jsem šťastná.
Miluju žít
- i když to má vady.

"Trosky bez budoucnosti" zakřičel

5. dubna 2017 v 23:49 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Jeden seděl na pochybné lavičce před obchoďákem, všude kolem na špinavé zemi ležely cigaretové nedopalky. Přenosný reprák svým zvukem protínal noční vzduch a jeden z těch kluků, ověšený řetězy, se pohyboval do rytmu drzého rytmu punkové hudby.
"Trosky bez budoucnosti" zakřičel a v očích se mu zaleskl Měsíc. Měla jsem chuť k němu přijít a prostě ho obejmout.

Ačkoliv jsem si slíbila, že se přestanu zbytečně stresovat ohledně budoucnosti, stále upadám do hloubavých stavů a přemýšlím, jak dál. Mnoho žen, které znám, většinou přítelkyně mojí maminky, mi neustále opakují, jak mi závidí můj věk. Mám pocit, že si s těmi roky a zkušenostmi rády občas zavzpomínají na sladkých "náct", ale období nejistoty a změn nálad a pocitů naprostého zoufalství už pravděpodobně z jejich vzpomínek zmizelo.

Gympl mě naučil, jak mít na háku. Nikdy nebudu tou dívkou, co všechno ví a jakmile přijde domů, učí se. Poslední dobou nezvládám vše, jak bych chtěla, a z matiky mám občas pocit naprostého existenciálního selhání. Bojím se maturity a toho, kam mám jít na vysokou, protože vůbec nevím, kam dál. Cítím se jako zfetovaná myš v umělohmotným bludišti, co se marně snaží vymotat a naráží čumáčkem do stěn.

Neumím se bránit. Jakmile mi někdo řekne cokoliv hnusnýho, sarkastickýho a jedovatýho, prostě zamrznu a adekvátní odpověď mě napadne až vteřiny po incidentu. Neumím nic říct, i když se tak snažím. Neskrývám svý emoce, mám fobii z řízení auta, mám konstantní pocit, že si nezasloužím svoji životní lásku, protože on je diamant a já jsem kámen, co se furt někde skládá a brečí. On je dospělý, rozumný a úžasný člověk, zatímco já jsem jen betaverze, ani dítě, ani dospělá, nerozhodnutá, zmatená, nesebevědomá a moc citlivá na to, aby to někdo pochopil.

Přála bych si být starší a vědět, kdo jsem, vědět, co dělat a přestat se pláčem ukolébávat k spánku. Přála bych si být silnější a průbojnější, nebýt ve všem takový tele a začít nějak zrát. Jsem časovaná bomba. Jsem megacitivá. Prášky mi ještě víc rozhazují nálady. Pořád nějak bloudím a nevím, co se sebou.

Sama o sobě bych to tak nebrala, ale když mi lidi kolem mě vyčítají jaká jsem a že mám změny nálad a že se snadno naštvu... co na to říct?
Jsem to já.

A i když pořád brečím a nevím co dělat a v socializaci jsem totální tele, neznamená to, že bych byla míň než ostatní. Jednou tuhle bitvu vyhraju a všechno zlý se rozplyne.
Věřím v to.

Snílkovo blues

31. ledna 2017 v 22:30 | Kira |  Poezie
probouzím se do přítomnosti
ale zdá se mi, že sem nepatřím.

víte, já moc sním,
a snílci brzo umírají.

řekněte mi někdo, jak žít teď.
všechny mé sny se mi pouze zdají.

Pubertální hypochondr

30. ledna 2017 v 20:45 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Možná mě v minulým životě brutálně zamordovali, nevím.
Vím jen to, že fyzická bolest je snad mým největším strachem.
Už asi pátý den beru prášky. Moje mamka byla zezačátku zásadně proti, ale nakonec se to jevilo jako menší zlo. Představa každoměsíčního záchvatu paniky a následného nakupování těhotenských testů už sama o sobě byla dost vyčerpávající.
Kdysi dávno mi mamka ukazovala články v nějakém takovém tom časopisu o kytičkách, kamíncích, dušičce a podobně. Phoenix? Hypogryf? Lesní víla? Měsíček? Něco takového. Vyplývalo z toho něco ve smyslu, že po jakési antikoncepci zemřelo tolik a tolik lidí a po čtení další podobné literatury se podle ní antikoncepce zdála být horší, než Kim a Trump dohromady.
Časem ale uznala, že to takhle bude lepší.

Poslední dobou tu v Libereckým kraji pořád něco řádí a člověk neví, jestli jít do školy, nebo zůstat doma. Nakonec to rodiče rozhodli za mě a šla jsem. Ve škole jsem byla seřvána angličtinářkou, protože jsem si utřela nos do kapesníku. Nechápu, co je tak nesrozumitelné na tom, že na gymplu se kvůli rýmičce nevyplatí marodit.
Po tom, co jsem si před nedávnem četla příbalový leták oněch prášků (mohla bych do něj zabalit mého dvanáctiletého bratra) a ve vedlejších účincích jsem našla snad všechno, co se vám v životě může stát. Od té doby, co to beru, mě bolí břicho. Dneska se ještě k tomu veselí při cestě domů připojila noha a bolest mi pulzovala celým kotníkem. Samozřejmě jsem si okamžitě diagnostikovala krevní sraženinu, která mi v rozmezí od pěti minut do několika hodin způsobí infarkt, já umřu a můj vyvolený zůstane sám. A nepůjdeme na Good Charlotte.

Pustila jsem si do sluchátek nějakou hudbu, ale dokázala jsem vnímat jen své iracionální strachy a snažila jsem se nerozbrečet. Když jsem konečně dorazila k mamce, zasypala jsem jí několika větami následovanými "Já nechci umřít, já nechci umřít, bůůů." Mamka mě uklidnila během pěti minut.

Takže asi tak. Myslím, že se dám na medicínu.
Už jen proto, abych přestala takhle vyšilovat.

Dospívání

29. ledna 2017 v 17:57 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Za několik měsíců mi bude 18.
Jak se tak blíží tento přelomový věk, donutilo mě to zamyslet se nad svým životem. Víte, já byla vždycky hrozně plánovací typ, řekla bych, že i rodinně založený. Když jsem si jako malá hrála s autíčky, kostkami či bárbínami, vždycky to byl tatínek autíčko a maminka autíčko a děťátko kostička, a vypůjčená Barbie vždy mířila svlečená do dětské postýlky (na tom, že byla dospělá, přeci nezáleželo). Později se moje hrací vášeň rozrostla na dětskou kuchyňku se spoustou plastových potravin a sporáčkem, který červeně svítil a vyluzoval smažící zvuky. Následovně se v mém repertoáru objevilo takové to miminko, které spí, směje se a brečí. Po kuchyňkové a miminkové éře nastala doba zahrady a zalévání rostlinstva. Škoda, že mi ta dovednost nezůstala doteď.

Je zvláštní, jak dítě neskonale touží po dospělosti a vzápětí si jako dospělý uvědomí, že ty časy, kdy jsme na písku stavěli bábovičky a zachraňovali berušky ze sudu s vodou, byly naprosto nejlepší. Základní školou se nějak prokoušete, narazíte na první kamarády, lásky, které nejsou opětovány, nespočet žabomyších válek a později se začnete potýkat se vstupem do puberty.
Zezačátku to jde ztuha. Dojde vám, že není důstojné nadále nosit mikiny s medvídkem Pů a máte nesmírnou potřebu s někým chodit, i když vlastně ani nevíte, co to znamená. Já myslela, že je to doprovázet se do a ze školy. Přišlo mi to jako fajn nápad. Některým šťastným dokonce začnou růst prsa, nebo se o to alespoň pokouší, a přichází první pubertální depky a rozpatlaná řasenka po obličeji. Začnete se smát dvojsmyslům, slovům jako "pták", "stříkat", "díra" nebo "honit". Mohla bych takhle pokračovat dál...

Jak se tedy ohlížím za uplynulými roky, dochází mi pár věcí. Jak sleduji přicházející pubertu u svého bratra, až teď dokážu plně politovat své rodiče a zároveň jim pogratulovat, že mě v podobné situaci nevykopli z domu nebo nezavřeli do ohrádky. Ne, že by to se mnou bylo třikrát lepší, pořád brečím kvůli kravinám a podobně, ale cítím, že už to pomalu odchází pryč. Už se nesměju slovům "pták" a "stříkat" a nehihňám se reklamám na Clavin a Argin-Max a tomu výmyslu s vagínou. Začíná mi být jedno, co mám zrovna na sobě, pokud to není roztrhaný nebo špinavý. Obvykle na sebe jen hodím mikinu svého přítele a mám vystaráno. Už mě nebaví se hádat kvůli hudbě a tomu, co je in a co ne, nebaví mě slepě dokazovat všem, jak jsem jiná, originální, jedinečná, blabla, nebaví mě se dohadovat s rodiči a vytýkat jim, že mi nerozumí. Naopak, rodiče jsou na tomhle světě ti lidé, kteří mi rozumí asi nejvíc ze všech.

Začínám mnohem víc myslet na budoucnost. Obvykle jsem podléhala úvahám o vysokých školách, jejichž téma poté nonšalantně přešlo ke smyslu života a následné depce z toho, že nemám nejmenší tušení, co vlastně budu (sakra) dělat. Tento týden mě ale osvítilo spásné světlo. Vůbec netuším, jak se to stalo. S jedním profesorem jsme se začali bavit o seminářích, které si budeme vybírat na příští dva roky a já začala uvažovat, kam vlastně směřuju. Německé oddělení jsem vzdala a abych vám pravdu řekla, jsem za to celkem vděčná. Nejen, že jsem poznala nové, pravé kamarádky, ale ocitla jsem se v lepším kolektivu a vyučují nás skvělí učitelé. Vím, že jsem asi promrhala životní šanci žít a pracovat v Německu, ale uvnitř cítím, že to není cesta, kterou chci jít.
Víte, čeština je na gymplu světlo mýho života. Neustále se hlásím (musím tím zaručeně všechny štvát) a nad úkoly prosedím x hodin, jen aby to bylo dle mého dokonalé. Baví mě psát a miluju literaturu. Přemýšlela jsem tedy o seminářích a rozhodla jsem se. JÁ. Holka, co si neumí vybrat ani mezi dvěma druhy čipsů, natož seminář, na který budu chodit dva roky. JÁ!!!
Budu chodit na češtinu a anglickou konverzaci. Čeština z výše uvedených důvodů a anglická konverzace zkrátka proto, že ačkoliv anglicky chatuju obstojně, mluvím, jako kdybych právě prodělávala mozkovou příhodu.
A co se týče vysoké? Taky jsem se rozhodla. Chci na Karlově Univerzitě studovat na Bc. z Českého jazyka a literatury. S větším štěstím bych pak mohla psát do nějakého časopisu, což bylo vždycky mým velkým snem. Možná bych pak v budoucnu mohla vydat knihu a žít s přítelem (budoucím manželem) a dvěma dětmi v malém, hranatém domečku šťastně až do smrti.

Je špatné plánovat? Je špatné věřit v happy end?
Pro mě je a vždycky byla důležitá rodina. Je to zvláštní, že ve svých skoro osmnácti sním o domě a svatbě a dětech (nebojte, plánuju je tak po pětadvacítce) a z nějakého důvodu se hrozně těším, až to všechno nastane. Cítím se, jako bych to všechno mohla žít už teď. Jsou někteří z nás (včetně mě) naprogramováni na budoucnost?
Snad to tedy všechno dobře dopadne.
Život přece může být tak krásný...

Andrzej Kotański
"Canto"
Člověk by neměl strávit život v práci
protože je to hřích
Bůh nám dal Paříž, Benátky,
secesní architekturu, hodinky
i hodiny Art deco
dal nám lesní jahody
zamlžený svit za oknem kavárny
obchody
dal nám Tomáše Manna a také Prousta
a také vřesoviště v Irsku
navíc vymyslel biliard a teenagerky
a tisíc jiných věcí
jako vodopády, Božskou komedii,
cíga, Rilkovy básně,
ulice lemované stromy
na jihu, americké
automobily ze čtyřicátých let,
pera Mont Blanc, průvodce
po Grenadě a taky
Koňaky, Giny, Whisky i Bordeaux,
a to určitě ne proto,
abych seděl
osm hodin denně
v práci
jako nějaký čurák.

Sedmý

23. ledna 2017 v 1:40 | Kira |  Dopisy panu X
Nemám slov. Miluju tě.

Konečně začínám chápat vše, co se v mém životě událo, a děkuju za všechny noci v slzách a pády na mokrej chodník a pochroumaný sebevědomí a posměšný hlasy všech lidí, co ve mně nikdy neviděli tu dívku, kterou miluješ.
Bez toho všeho bych tě nikdy nepoznala. Moje nitro mi v ten moment předalo tu jednoduchou větu: je to on.
Od té doby ve mně doznívá pokaždé, když se na tebe podívám. Vždycky, když se v noci probudím a vidím tě spát vedle sebe a s rukama kolem mě, nebo v pozici supermana (prostě jsi můj hrdina), říkám si, jak jsem bez toho mohla vůbec někdy usnout. Když se směješ, všechno na světě se zastaví a jsme to jen ty a já. Když mě objímáš, cítím, že pod záštitou tvé hrudi neexistuje nic, co by mě dokázalo zlomit nebo ohrozit. Když mi bereš nádobí z ruky a uklízíš mi v pokoji a pomáháš mi do bundy, žasnu nad tím, že mi život nadělil takového skvělého muže. Když mi říkáš "miluju tě", toužím ti odpovědět na nebe, napsat to do hvězd, udělat obrovsky zbytečné gesto, abys věděl, že svou odpověď myslím vážně.
Dívám se na tebe a vím, že jsi to ty. Dívám se do tvých očí a vím, že se do nich chci už do konce života vpíjet. Vidím tvůj úsměv a vím, že je to ten jediný, za který budu bojovat srdcem i duší. Poslouchám tvůj hlas a vím, že ho chci, že ho potřebuji slyšet každým dnem až do konce. Držíš mě za ruku a vím, že tě nechci nikdy pustit. Jsi moje životní láska.
Chci ti říct ano a dělat tě šťastným napořád. I kdybychom se jednoho dne spontánně vzali na radnici, aniž by to kdokoliv věděl. S tebou moje existence nabírá smysl. Jsi ten, na kterého jsem vždycky čekala. Jsi to ty.
Miluju tě, lásko.

Z(a)bouchnutá

21. ledna 2017 v 23:47 | Kira |  Příběhy
Naposledy viděla Jackie svého bývalého přítele před měsícem.
Potkala ho v hospodě kde se poznali, kam chodili a kde se také rozešli - on tam byl ze zvyku, ona z nostalgie. Jeho oči se dlouho propíjely do jejích, dokud se kurážně nepřesunula a sedla si naproti němu.
"Ahoj."
"Ahoj, krásko."
Nepromluvili ani slova. Občas se dotkli ruky toho druhého a v němém, téměř snovém úžasu na sebe hleděli a propadávali se časem. Snažila se v jeho očích vyčíst stesk nebo jakoukoli známku postrádání. Co on hledal v jejích už si mohla jen domýšlet. Možná osud pozdvihl její ruku a pohladil ho po tváři.
Později vyšli ven a stáli naproti sobě jako dva lidé, co jsou nuceni říct si sbohem. Jeho oči byly příliš krásné, aby se do nich její duše zase nezačala nořit. Chvíli bloumala nad tím, jestli je tohle zase dá dohromady. Jackie mu v tu chvíli chtěla říct, že ho miluje. Oba se k sobě přiblížili toužící prolomit tu vzdálenost. Když se líbali, posilněna alkoholem už nepřemýšlela nad ničím.
"Chyběl jsi mi." řekla. Chvíli se na ni díval a pak ji lačně políbil.
Bála se, že to s ní vzdává, a že chce jen fyzicky dokončit něco, co už je pryč. Přesto ho ale nedokázala nechat teď odejít.
Chytil ji za ruku a ona ji stiskla a vedla ho po schodech a zdálo se to, jako by tak kráčeli celou věčnost. Když vešli do jejího pokoje, temno pohltilo celý svět a on, jakmile zabouchl dveře, začal s opileckou rychlostí svlékat své kalhoty. Netušila, zda svléká své city, nebo jen své tělo, zdál se jí tak podivně zaujatý a nevěděla, zda nedělá chybu. Přála si ho jen duší přimknout k sobě - a tak ho dlouze políbila a nechala ho, ať si s ní dělá, co bude chtít - jako kdysi. V nekonečným zmírání těl si uvědomila, že už necítí takovou tu hmatatelnou lásku proudící celým tělem, ale jen chabou ozvěnu jejich konce a dvě těla, co jsou strašně daleko. Začala se cítít jako věc - věc, co prohrála boj o znovuvzplanutí jeho citů.
Brzy začalo svítat a on padl vysíleně vedle ní. Propletl prsty s jejími a zadíval se na ni.
"Víš, vždycky jsem věděl, že jsi ta moje souzená."
A najednou nevěděla, co mu říci. Po chvíli vstal, zakryl si rukama rozkrok a ji to zabolelo. Vždycky se před ní styděl, i když už spolu byli dlouho. Nikdy se jí neotevřel, neodhalil, a pak prostě odešel. Slíbil, že se ráno vrátí.

Když otevřel dveře, už byla vzhůru. Zvedla se na loktech a on se zarazil při pohledu na její prsa.
"Proč jsi?..." zeptal se a tvářil se nechápavě a překvapeně zároveň. Stručně mu sdělila, co se stalo, a on jen mlčel.
"Budeme dělat, že se to nestalo."
"Ale..."
"Už jednou jsi to ukončila, vzpomínáš?"
Jeho hlas dozníval pokojem a pak byl pryč. O týden později se zabil na motorce.

Na jeho pohřbu se sešli kamarádi a jeho tehdejší přítelkyně. Pár dalších dívek také plakalo více, než by se mohlo zdát normální a nakonec se před jeho rakví odehrála zajímavá rvačka. Jackie se ale vypařila jako první, protože jí nebylo dobře.

Zrovna zvracela do mísy, když si vzpomněla, že měla dostat měsíčky. Jelikož byla typicky vynervovanou dívkou, skočila si pro test. Lékárnice jí konejšivým hlasem vysvětlila proces a Jackie bylo najednou tak smutno, že zatoužila ji obejmout. Překonala se a zaplatila svými posledními penězi. Když odešla, lékarnice se za ní zadívala se smutným úsměvem.
Nechápala, že život může bejt tak ironickej. Sedla si na studený kachličky v koupelně a čekala, až se na testu objeví čárka. Najednou se jí vybavila ta poslední noc s bývalým a začala plakat. Na testu vyskočily dvě čárky.
Svět se zbořil a pak pocítila vlnu hmatatelné lásky. Věděla, že to dítě miluje víc než všechno, ale přesto ho nemohla přivést na svět. Dala hlavu do dlaní a oknem sem dolehl vzdalující se zvuk motocyklu.

Další články


Kam dál