Prostě promiň

19. srpna 2018 v 22:09 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Je mi líto že si myslíš že ti nevěřím
ale občas mě posedne nesnesitelný pocit
že jsem na světě jenom jako přítěž
a moje existence je pro všechny jak jinak než nesnesitelná
a i když mi stokrát řekneš všechno co doopravdy myslíš vážně
stejně tě budu pořád pozorovat
úzkostlivě hledat v tvých očích lásku
a sledovat, zda neuniká
zda už nejsem jenom cenou útěchy
jako už tolikrát
protože ten strach že tě můžu ztratit na mě hraje jako na malou roztřesenou zvonkohru
a přes její tóny občas neslyším tvou lásku
 

Bez peněz - nejlíp

18. srpna 2018 v 20:54 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Víte, já nikdy nebyla úplně dobrá co se týče spoření peněz. Ostatní lidi utrácejí za chlast/cigarety/hry nebo jiné návykové věci, já jsem ale většinu svých peněz vždycky tak nějak investovala do jídla. Ideální večer pro mě byl zavřít se do pokojíčku, zapálit svíčky, otevřít brambůrky a džus a kouknout na nějakou komedii. Mimo jídla se vždycky tak nějak stalo, že kapesný zmizelo, protože lidi kolem mě mají takový zvyk mít jednou za rok narozeniny. Jelikož nesmírně ráda dělám lidem radost, není mi líto utratit peníze za hezký dárek (nebo za materiály potřebné na jeho výrobu).
Když jsme jeli do Německa na brigádu (První, druhý a třetí článek), říkala jsem si, "Ano, už jsem měla brigády a ty peníze hezky rychle zmizely, ale tohle bude jiné. Tohle bude tvrdě vydělané a budu se bát na ty peníze jen sáhnout!" Co k tomu říct, obdivuji svou dávku optimismu...

Já nevím, jestli to někdo už víte, ale jakmile přijdou peníze, mají tendenci opravdu rychle zmizet. Začne to nenápadně. Koupíte si blbinku za stovku, kterou jste moc chtěli.. kamarádka má narozeniny, výročí se blíží, další člověk má narozeniny, bum, a najednou máte o pár tisíc míň a nevíte, kam to zmizelo. Tentokrát jsem to udělala chytře a všechny své výdaje jsem si zaokrouhleně zapisovala. I tak ale ve mně má neschopnost šetřit vyvolala pocity beznaděje.
Myslela jsem si, že to bude jiné. Že s těmi pár tisíci na účtu se najednou budu cítit svobodněji, že si můžu daleko víc věcí dovolit. Že budu moct nečekaně někam s někým jít, aniž bych musela vytasit větu "Dobře, ale půjdeme někam, kde je to zadarmo, nemám prachy." Že budu moct konečně něco koupit svému příteli, abych mu udělala radost. To je ale taky kapitola sama o sobě - když můj milý Božský něco potřebuje, koupí si to dřív, než na to já stihnu našetřit. Není moc materiálním člověkem, čímž se vymýšlení dárků pro něj stává s každými dalšími narozeninami a Vánoci těžší a těžší. O to je to pak lepší, když ale něco vymyslím. Každopádně, trošku jsem odbočila.

Tak nějak mi teď došlo, že i s pár tisíci na účtu se necítím nějak výrazně lépe nebo hůře. Naopak mě úbytek nečekané sumy za pár blbostí docela překvapil. Ono se to hezky chodí po obchodech a platí kartou, ale jakmile pak na vás vyskočí zůstatek, nejradši byste si nakopali. A to jsem si koupila jen pár takových blbůstek a šup..
Došlo mi, že prachy vás neudělaj šťastnější. Ať už jde v mém případě o nějakých těch 13 tisíc z brigády, který cestou do Čech začaly hezky ubývat, nebo o statisíce. Občas si takhle s Božským sedneme k počítači a koukáme se na firmy, co vám postaví dům, a vymýšlíme, jak chceme, aby ten náš vypadal.. hledáme pozemky.. a ty sumy se zdají přímo astronomický.
A říkám si, že jsem vlastně šťastná tak, jak jsem. Sice asi bude trvat déle, než se dopracujeme k našemu vlastnímu bydlení, ale pak to o tolik víc bude stát za to. Narodit se se zlatou lžící v puse by asi výrazně urychlilo naše představy o budoucnosti, ale kam by se poděly ty cíle, ty milníky, na které se tolik těšíme?

Takže jsem s pokorou přijala tu vlastnost, kterou peníze oplývají - a to sice to, že mají občas tendenci mizet.
Abych ale úplně nepropadla beznaději, musím taky přiznat, že jsem nejvíce zainvestovala do toho nejlepšího, co si můžete koupit - do knih!
Takže zatímco čtyři miláčci od Davida Gemmela mi teprve přijdou, mohu se pyšnit dalšími kousky do mé skromné sbírky Kingových knih. Noční směna je dle mého Kingova nejlepší sbírka povídek, která vám nedá spát (i když nemá pevnou vazbu, která je u mě téměř podmínkou, musela jsem ji mít), a komixy od Marvelu zachycující příběh pistolníka Rolanda z Temné věže zase splnily mé přání vlastnit celou kolekci - kromě originální Temné věže tedy konečně mám i jejich pět komixových příbuzných! Přemýšlím, že bych mohla začít s knižními recenzemi - aspoň bych měla další důvod investovat do knih!


A jak vy zvládáte (zvládali jste) první manipulaci s penězi? Nejsem v tom sama?
Věřím, že s nástupem nějaké pravidelné brigády a následně pravého zaměstnání se ale zlepším. Za pár týdnů mi bude devatenáct, takže mám ještě spoustu času, abych se s nimi naučila manipulovat. Koneckonců, s penězi nebo bez nich, mám skvělou rodinu, mám kde žít, mám potravu pro duši (knihy), a hlavně, mám toho nejlepšího muže pod sluncem.
A tomu se cifry na účtu nevyrovnají.
Doufám, že se máte krásně, (a že vám peníze nestoupají do hlavy!)
Vaše Kira

Paralyzovals mě

16. srpna 2018 v 14:34 | Kira |  Příběhy
Leo se zadíval do Devonových očí a jejich skvoucí prázdnota ho zamrazila v kostech.

Poznali se kdysi dávno v jednom zapadlém baru uprostřed města. Leo tam zrovna zabíjel čas na jenom z těch starých automatů, spíš z nostalgie, než aby mu bezcílné hraní skýtalo nějaké potěšení. Drink položený na vrchu přistroje už začínal být nechutně teplý - Leova peněženka ale nepovolovala další investici do destrukce špatných emocí alkoholem. Zbylo jen pár opilých pohybů a obrazovka s ráznou neústupností hlásila konec hry.
"Doprdele." zaklel Leo a nakopl přístroj zboku. Zteplalý drink se teatrálně převrhl na Leovu hlavu a plastová sklenička se odporoučela kamsi do prachu pod automat. Vlasy se mu komicky přilepily k obličeji a on si je se zhnusenou grimasou uplácával někam mimo zorné pole.
"Na týhle úrovni jsem to taky vždycky zvoral." ozval se za ním mužský hlas. "Podívej, ukážu ti to."
Přišel k němu středně vysoký muž průměrné postavy. Nebyl to typ člověka, kolem kterého by se všechno při prvním pohledu rozzářilo, ale čím déle se na něj Leo díval, tím více k němu z nějakého důvodu cítil zvláštní náklonnost. Neznámý si přitáhl k Leovi barovou stoličku a vhodil do přístroje několik drobných.
"Jsem Devon." řekl mu s úsměvem a pak začal hrát. Leo ale celou dobu jen s tichým obdivem hleděl do Devonovy neobvyklé tváře a cítil, že tahle noc je zkrátka něčím jiná.
Později vyšli z baru a opilí veselím z vzájemného setkání procházeli nočním městem. Dlažba z kočičích hlav byla vlhká z odpoledního deště a neonové nápisy se v ní leskly jako taková malá fata morgána. Vešli do ztemnělé uličky, aby si spolu dali cigaretu.
"Mám jenom jednu." zašeptal Devon a Leo se usmál.
"To vyřešíme." odvětil Leo. Potáhl si z cigarety a polibkem se s Devonem podělil o nikotinovou slast.
Devon Lea chytil za lokty, a mírně se odtáhl. V jeho očích panovalo zmatení.
"Já.. já-" začal.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Leo starostlivě.
Devon o krok odstoupil. Začal se výmluvně škrábat na zátylku a pomalu couvat.
"Já.. nevím, jestli je tohle to, kým jsem-" blekotal a očima hledal únikový východ ze situace.
Leo mlčel. Jeho naděje z pomyslného nalezení lásky právě dohořela, stejně jako cigareta v jeho ruce. Odpadlý popel ho pálil v dlani, ale on ani nehnul brvou. Měl pocit, že se rozpadne v prach.
"Ještě ti zavolám." řekl Devon a jeho kroky začaly pomalu odeznívat. Spustil se déšť a Leo šel pomalu domů. Přestat věřit je pro něj lepší, než malé samovznětné dávky naděje.

Když jednou v noci kroužil městem, jako už nesčetněkrát, snad aby si popovídal s nějakým nočním motýlem o strastech života, v boční uličce si všiml čekající postavy. Malý plamínek mu osvítil tvář.
"Leo!" zvolal. Leo se zadíval na Devonovu šťastnou tvář a chtělo se mu do ní vychrstnout pití. Zrychlil krok.
"Počkej, Leo!" přiběhl k němu a políbil ho. Nějaká stará paní se pokřižovala a utrousila nějakou jedovatou poznámku o pekle, ale Devon ji gestem poslal do patřičných míst, stále líbaje Lea.
Bylo to, jako když se do sebe vlévají dvě nesmísitelné složky, které najednou začnou odporovat zákonům fyziky a vytvoří úplně nový celek.
"Omlouvám se, že jsem ti ublížil. Odpustíš mi?" zašeptal Devon a pohladil Lea po tváři.
"Dojde na to, zdrhneš mi zas?" zeptal se Leo nedůvěřivě.
"Neopustím tě. Slibuju." řekl Devon pevně. Ještě netušil, že to vlastně tak úplně nebude pravda.

Leův život byl v mnoha ohledech složitý, ale jiskra naděje, jíž byl Devon vtělením, ho povětšinou držela nad vodou.
Až do té noci.

Všiml si, že je jiný. Ne úplně, ale přeci jen. Lidé jako Leo neustále analyzují své protějšky - mají strach, aby se jejich city nezměnily. Nekonečná nejistota Lea spalovala jako věčný plamen. Když se ale v minulosti domněnky v jeho hlavě konečně potvrdily, přijal tento plamen jako vlastní obranný mechanismus.
"Chyběls mi." zašeptal Devon. Nescházel se s Leem tak často, jako doposud. Studium na vysoké mu v poslední době ubralo dost času - potom ještě onemocněla matka, rozbilo se auto.. osud byl očividně v cestě jejich lásce. Nebo to nebyl osud?
Hm, a kdo za to asi může, pomyslel si Leo. Nechtěl ale kazit hezkou chvíli. Devon začal být něčim téměř nedostihnutelným, a tím více chtěným. Přitáhl si ho blíž a pohladil ho na krku. Ale-
Na Devonově horké kůži ucítil něco až mrtvolně studeného. Prohmatal tu oblast a byl si na sto procent jistý, že pár šupin Devonovy kůže vydává chlad. Paralyzovalo mu to prsty a Leo nevěděl, co má dělat. Devon si všiml zmatku v Leových očích.
"Co se děje?" zeptal se.
"Jsi jiný."
"Co blázníš?"
"ALE-"
"Nech toho. Všechno je tak, jak má být. A teď mě polib."
Leo si pomyslel, že se ho nejspíš jen snaží umlčet, ale poslechl Devonův příkaz. Koneckonců, bylo to to jediné, co mu zbylo.

"Kde jsi? Čekám tu na tebe už hodinu a půl!" sděloval Leo nespokojeně do sluchátka, zatímco se zmoklý třásl pod stříškou a čekal, až přestane pršet.
"Aha, to bylo dneska?" opáčil Devon nevzrušeně.
Leo nemohl najít slov, jen lapal po dechu.
"Tak dobrá. Jen si vezmu deštník, nerad bych zmokl." řekl Devon strojeně a zavěsil.
"To by byla opravdu tragédie!" odsekl hluchému sluchátku Leo a vztekle dupl do kaluže.
Když Leova láska konečně dorazila, Leo se otřásl. Vypadalo to, jako by Devon měl nějakou neznámou kožní nemoc. Přes polovinu těla se mu táhly šedé šupiny chladné kůže. Vypadalo to, jako by měl vitiligo, jen s tím rozdílem, že mu nechybí pigment, ale život. Když se dotkl šedých oblastí na Devonově obličeji, chlad mu opět znehybnil ruce.
"Co se ti to stalo?" vykřikl Leo a vyděšeně se rozklepal.
"O čem to mluvíš?" otázal se Devon nechápavě.
"Tvoje kůže- ty jsi chladný-"
"Co to meleš? Nic mi není."
"Ale-"
"Nevím, co ti to zas vlezlo do hlavy, ale se mnou nic v nepořádku není."
"Jsi jiný. Už mě určitě nemiluješ." řekl Leo se vztekem.
"To není pravda." odvětil Devon nevzrušeně a políbil ho.
Leo měl pocit, jako by mu tím polibkem vysál duši.

Leo čekal v jejich uličce každý den. Devon už se mu vůbec neozýval. Neodpovídal na SMSky, na hovory, a když přišel k nim domů, nikdo neotvíral, i když v oknech viděl blikající světlo televize. Věděl, že to nějak musí souviset s tou divnou chladnou věcí, co Devona pohlcuje. Když se ale kohokoliv zeptal, nikdo na Devonovi neshledával nic neobvyklým. Asi mi hrabe, pomyslel si Leo. Přisahal by ale, že ten chlad nedokáže nasimulovat ani ta nejpodivnější a nejsilnější halucinace.
Jednou, když hodiny na jednom polorozpadlém kostelíku odbily desátou, Leo zahlédl známou postavu.
Devon si nevzrušeně vykračoval v krátké košili a tříčtvrtečních kalhotech a upřeně hleděl před sebe.
Leo stál naproti němu a čekal, až si povšimne jeho existence. Devon na něj pohlédl, ale v jeho očích vůbec nebyla vidět odezva.
"Devone!" zvolal Leo a zamával mu.
Devon otočil hlavou a pohlédl na něj. Jeho oči vypadaly strašidelně klidné a nevědomé.
"Devone!" Devon kráčel klidně dál.
"Devone!" zakřičel Leo a rozeběhl se k němu. Popadl Devona za hrudník a mocně jím zatřásl. Devonova kůže již byla celá šedá - chlad z něj stoupal v tenkých pramíncích ledové páry. Leo měl pocit, že k Devonovi přimrzne - pálivá bolest v jeho rukou ho ale přesto nedokázala přesvědčit k tomu, aby svou lásku pustil.
"Devone, notak, to jsem já." rozplakal se Leo a snažil se v té bytosti najít něco z člověka, kterého miloval.
"Ale já tě neznám." řekla ta bytost strojeně a odstrčila ho.
Leo si sednul na zem, aby nějak dokázal ustát tu šílenou vnitřní bolest. Ledový Devon zatím kráčel dál, až k němu přiběhla nějaká cizí dívka a skočila mu do náruče. Leo si všiml, že byla taky celá šedivá - byli jako dvě sochy ze suchého ledu.
Políbili se a pomalu odešli. Leo ještě dlouho seděl na mokré dlažbě a snažil se pochopit, co se právě stalo.
Začalo sněžit, i když byla teprve polovina srpna. Leo pochopil, že člověk, kterého miluje, už dávno přestal existovat.
Kráčel domů, a cítil, jak plamen uvnitř něj hledá svou druhou půlku.
"Neboj," zašeptal mu. "Cítím, že ten pravý žár ještě přijde."
"Snad máš pravdu." odvětil mu Leo a šel domů. Vločky kolem něj překvapivě rychle tály...


Pro moji Madame.
 


Vítězství!

10. srpna 2018 v 23:27 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Nádherné zprávy z ďábelské brigády!
Jak už jsem psala v minulém článku, nejmenovaná německá borůvková biofarma se nás snažila majestátně oškubat. Vzhledem k tomu, že je v Německu 8,5 eura minimální mzda, je nesmysl, aby nám za každodenních +- 7 hodin platili čtyři eura na hodinu. Ve smlouvě jsme totiž placené na hodinu, oni nám ale "přepočítali" hodiny dle natrhaných kil - prostě levárna.
Kamarádky strejda to ale nevzdal a jel se tam s nimi pěkně pohádat. Když nedodržujete zákon o minimální mzdě, může se stát, že na vás zavolají celníky.

"Haló? Je to Kira? Udělali jsme kalkulaci a zaplatíme vám všechny peníze. Jen za námi ještě naposledy přijeďte."

Šly jsme po pěšince a v dáli nervózně postávala postarší majitelka plantáží. Pozdravila nás, ale v očích jste dokázali vyčíst její hluboké antipatie. Po chvíli přiběhla mladá slečna, která se starala o naše výplaty. Sedly jsme si do jejich kanceláře. Majitelka po nás celou dobu i přes strojený úsměv mrskala opovržlivé pohledy. Slečna vytáhla několik papírů a s úředním výrazem spustila.
"Rozhodli jsme se vám zaplatit všechny odpracované hodiny. Jen vám chci ukázat, jaký to bude mít DOPAD na firmu."
Před nosem nám přistály dva papíry. Na mém na konci tabulky stálo 152 kg.
"Tohle jsou kilogramy, které jste NENATRHALY, a my vám je přesto zaplatíme."
To je sice hezký, ty nádhero, ale my jsme placené NA HODINU, ne na kila. Četla jsi vůbec tu smlouvu, nežs nám ji dala?
"Tohle jsou tedy peníze, které vám ještě zaplatíme, a tyhle jsou za těch pár dní v srpnu. Víte, vy jste měly VÝRAZNĚ MÉNĚ kilogramů, než kdokoliv jiný."
Jasně. Ve dnech, kdy jsme měly 10 krabic, se vždycky našel někdo, kdo měl míň. Jednou měla jedna frajerka čtyři krabice. Ale klidně pokračuj s pohádkou. Nemůžeme za to, že na keřích nic nebylo, a když už ano, přišel Polák a před nosem nám to vysbíral.
"Právník mi sice říkal, že tenhle krok nemusím dělat, ale já chci."
Koukám, že právník si asi taky nečetl o minimální mzdě, že?
Obě jsme nahodily pokorné a vděčné výrazy. Chápaly jsme, že těmi cca dvou sty eury, které jsme si vybojovaly, naprosto "zruinujeme" celou jejich firmu. Hlavně, že oškubávají nevinné Španěly, Poláky a Rumuny, kteří nic o minimální mzdě nevědí a i kdyby ano, jazyková bariéra jim zabrání s tím cokoliv udělat. Hlavně, že jejich pracovníci bydlí v kontejnerech po čtyřech uprostřed ničeho, nemají vlastní koupelny, a ve třiceti stupních se můžou akorát tak pocákat hadicí. Co je ještě víc super, že jim tenhle "camping" odečítají z výplaty. To, že se v nás snaží ještě k tomu vyvolat pocit viny za to, že chceme minimální mzdu, je ale opravdu ubohé. Řekly jsme si ale, že když už nás chtějí umlčet penězma, nemá cenu se hádat.
Podaly jsme si ruce a šťastně jsme opustily jejich kancl. Další den přišly peníze, tentokrát správně.
Celníci se jim ale i tak podívají na zoubek, už jen kvůli těm lidem, kteří tam pracují, aby nakrmili svoje rodiny. A tyhle lidi oni okrádají. Oni, kteří za kilo dostanou 7 euro, což je plat skoro za hodinu. Normální sběrač za hodinu nasbírá přes 5 kilo. Když si to spočítáte, dojde vám, kolik prachů z toho mají.
Když tři dny nezvládnete nasbírat normu, vyhodí vás. Je zázrak, že nás tam nechali pracovat celých 9 dní.
Nakonec to pro nás tedy dopadlo nejlépe, jak mohlo. Jsem ohromně vděčná, že se nás kamarádky rodina tak úžasně zastala.

V neděli večer už budu zpátky doma. Zpátky u mého Božského. I přes spálenou kůži, žravý hmyz a všechny komplikace, na které si jen vzpomenete.. stačilo si vybavit ten úsměv. Ten smích a jiskru v očích... a šlo všechno. Všechno pro něj.

Tak se mějte,
vaše zamilovaná Kira

Smlouva s ďáblem

6. srpna 2018 v 20:56 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
A tak, vážení, skončila moje brigáda v Německu.
Zprvu bylo vše v pořádku - smlouva vyřízená první den nástupu do práce, jasné platební podmínky, osmihodinová pracovní doba.. hahahahaha. Pak se to ale začalo všechno kazit.

Ve smlouvě jsme měli, že nás platí 8 euro čistého na hodinu (mimochodem, v Německu je to minimální mzda). Musíte ale splnit normu 52 kilogramů za den - 20 krabic. Připomínám, že jsme začaly pracovat 26. 7., kdy bylo přes den 37 stupňů, plantáž byla napůl vysbíraná nebo uschlá, a nikoho nezajímalo, že nejsme z Polska nebo Španělska, takže nerozumíme, nebo že jsme nové, a tudíž nevíme, kam jít a co dělat. Náš maximální počet za dobu celého našeho krátkého pracovního procesu bylo 16 krabic - 40 kilogramů. Pak nás začali svážet na plantáže, kde na jednom keříku bylo osm borůvek, z nichž čtyři byly uschlé, dvě ožrané od šneků a ty dvě zdravé uprostřed keře zahrabané v trní ostružin. Za mocného křiku vedoucí, že musíte sbírat CADA UNA AZUL! (každou modrou, každou!!) vás poslali zpět, protože jste v keři plném trnů, kopřiv a hovad zapomněli borůvku (zatímco tam předchozí sběrač přišel o pár prstů).

Jelikož jsme bydlely mimo plantáž, musely jsme se každý den složitě doptávat vedoucích, kdy vlastně máme přijít další den. Sice nám v dalších dnech výrazně pomohl Whatsapp, ale vypadalo to tak, že jsme každý večer v polospánku čekaly u telefonu, aby nám napsaly, že máme další den přijet v šest. Druhé den ráno vstaneme ve 4:50, v 5:30 vyjíždíme na kole a ve tři čtvrtě jsme na plantáži. Tam nám na Whatsapp napíšou, že je mlha, a že začínáme o hodinu později. Hurá.

Složitou komunikaci jsme zvládaly, otravné cizince taky, vedro též. Pak k nám v sobotu přišly výplatní pásky a legrace skončila. Výčet měl ukázat peníze za 6 dní práce, z nichž jeden jsme měly volno. Přestože ale na plantáži každý den pracujeme MINIMÁLNĚ šest a půl hodiny (nepočítáme cestu autem a pauzu), za pět dní jsme dle vedení pracovaly zázračných necelých dvacet hodin. I dítěti na prvním stupni by došlo, že něco není v pořádku. Dle našich propočtů jsme za oněch 5 dní práce měly mít něco kolem 7,5 tisíce korun. A hádejte co? BUM! Byly jsme "jen" o tři tisíce vedle.

Dnes ráno jsme vyjely dřív připravené se pořádně poprat o naše zasloužené peníze. Přijely jsme, zodpovědná osoba nikde. "Je mlha, začneme o hodinu déle." zdraví nás první radostná zpráva dnešního dne. Čekaly jsme v kanceláři na příchod mé mladé jmenovkyně, která nám vypočítávala výplatu. Ta nám pak s radostí vysvětlila jejich způsob placení peněz.
Jakmile zvládnete normu, zaplatí vám tolik hodin, kolik jste si odpracovali. JESTLIŽE ale normu nesplníte (i když to není vaše chyba), proplatí vám jen určitou část hodin. Když jsme tedy zvládaly něco přes půlku normy, záhadně jsme tedy dostaly zaplaceno za 4 hodiny práce, přičemž jsme jich ale odpracovaly sedm. To, že je to nelegální, ovšem nikoho nezajímá - oni přece musí být féroví!

Jelikož jsem vášnivý člověk, upřímně mě to naštvalo. Využila jsem tedy své dramatické stránky osobnosti. Moje maminka měla před pár dny autonehodu - nic se jí nestalo, jen zadek auta se bude muset spravit. Volala jsem s rodiči a líčila jim svou politováníhodnou situaci, když nás s kamarádkou napadlo, že můžeme využít situace - tak jsem se tedy rozklepala, kamarádka kolemjdoucím vysvětlila, že moje maminka měla "právě" autonehodu, a že chceme jít domů. Nejdřív jsme se cítily blbě, ale bylo to založené na pravdě, a navíc - když vy----li s námi, proč nemůžeme my s nimi, že?

Nakonec jsme pořádně pročetly smlouvu, ve které samozřejmě nic o strhávání hodin/peněz nebylo. Kamarádky teta za nás byla ochotná bojovat až do konce, ale i po krátké výměně názorů nám všem došlo, že oni zkrátka tu stupiditu vlastního jednání nepochopí, peníze nebudou, oni neustoupí. "Ale to je přece jasné, že vám odečteme peníze!" - "Ale jakto, že to není ve smlouvě?"
Domů se tedy vrátíme s lehkým výdělkem cca 2 tisíc (5 tisíc padlo na cestu, pojištění, jídlo a peníze s sebou).

Vždycky jsem si říkala, že si vždy pečlivě pročtu smlouvu, abych nenaletěla. Zdá se ale, že ani přečtení smlouvy vás neuchrání před tím, co vám mohou v práci provést. Uvidíme, jak se to vyvine. Nejspíš to ještě bude zajímavé.
Přeju vám, ať nikdy nezažijete takové pracovní podmínky!

Vaše Kira

Borůvky, borůvky, borůvky

1. srpna 2018 v 17:59 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
S kamarádkou jsme téměř před půl rokem dostaly úžasný nápad jet do Německa na brigádu. Její teta totiž bydlí nedaleko plantáže kanadských borůvek, a tak nám ochotně domluvila práci a poskytla ubytování. To zvládnem, říkaly jsme si. Budeme mít přes tisícovku na den, říkaly jsme si. Umíme dva světový jazyky, říkaly jsme si. Kdybychom věděly, co nás čeká...

Každý den jezdíme deset minut na kole na základní tábor firmy vlastnící plantáže. Tam se sejdeme s naší multi-kulti skupinou a velkými dodávkami nás dovezou na jednotlivé plantáže. Když máte štěstí, do jedné dodávky se vejde devět lidí, ale když ne, cpete se mezi upocenými chlupatými Španěly bez trička. Vrrr.

Když dorazíte na plantáž, zjistíte, že s angličtinou a němčinou se s nikým nedomluvíte. Polovina pracujících tu velmi rychle hovoří španělsky, zatímco druhá mluví polsky nebo podobně přiškrceným slovanským jazykem. Zdejší populace si tu ke krácení dlouhých chvil patrioticky pouští juchačky ve svém jazyce, ať už španělský rap, polské elektro, rumunského trumpetistu na heroinu, nebo všechno najednou. Ke zpestření atmosféry nesmí chybět komunikace. Z jednoho rohu pole se ozve přiškrcený výkřik a nese se davem. Na druhé straně pole kdosi odpoví. Zprostředka se začnou linout podivné vzdechy, ze strany někdo zavyje a z různých míst se k němu přidávají další. Drsně vypadající vedoucí s ohromným objemem plic pak zařve oznámí pauzu. Nezbývá než se zoufalstvím smát.

Trhání borůvek jako takové není náročnou prací - na některých místech jsou keře tak obsypány, že stačí jemný pohyb a už se vám do dlaní kutálí pořádná hrst. Horší je, když mezi keři nenápadně číhají (velmi agresivní!) kopřivy, vychytralé ostružiny, které vás nenechají odejít, nebo spousta pavučin a jejich právoplatní majitelé. Díky této práci ale postupně odbourávám svou fobii z hmyzu - jediné, na co si ale nikdy nezvyknu, jsou ovádi. Od prvního dne jsem jim velmi zachutnala a pronásledují nás i přes celou plantáž. Pokud nepřijdete vymódění s ponožkami přes kalhoty, máte smůlu.Horší jsou ale chvíle, kdy se na keřích moc borůvek neurodí - sbírání jde v tu chvíli hrozně pomalu, neboť je musíte vysbírat všechny (a pokud ne, nadřízení vám s nimi pěkně vybarví čumák). Norma za den je asi 50 kilogramů - sbírají se do 2,5 kilových plastových krabic, do níž se vejdou čtyři malé vaničky, do kterých sbíráme prvotně. Náš dosavadní rekord za 7 hodin bylo 16 krabic - ve 33 stupních Celsia to bereme jako velmi slušný výsledek.

První den byl těžký. Bolest zad, pražící slunce, 37 stupňů, kousající ovádi. Dnes máme již odpracovaný sedmý den a krom otravných lidí nás práce docela baví. Domluva s ostatními je horší - naštěstí se nás ujaly dvě sympatické ženy, kterým se i přes vedro neroztéká make-up, takže jsme zmatkům víceméně ušetřeny. V případě potřeby stačí mluvit, jako byste v sobě měli desáté pivo. Pak vám všichni Poláci najednou rozumí.

Přestože jsme během pracovního procesu špinavé, zaprášené, zpocené a spálené, nebrání to některým individuím v pokusech o navázání kontaktu. Zprvu to bylo fajn - začal si s námi povídat Španěl, se kterým jsem prohodila pár slov španělsky. Pak jsem přišla na to, jak moc nás škola nepřipravila na reálnou konverzaci a přešli jsme plynule do angličtiny. Během konverzace se z druhé strany Španělova křoví vynořila blonďatá hlava a začala se něčemu šíleně smát. Zněl, jako by plakal z důvodu nedávné lobotomie. Postupem času jsme zjistily, že je Rumun, a jeho přítomnost nám během práce připomíná jeho příšerný hudební vkus. Tento milý hoch se rozhodl krátit si čas házením borůvek na mě. Naštěstí ho to ještě ten den přestalo bavit. Dnes nasadili vyšší level - společně se Španělem za námi přišli o pauze a už ponesčetněkráté se nás snažili přesvědčit, abychom dorazily na fiestu. Vysvětlit jim, že ani jedna nepijeme alkohol, nekouříme, nefetujeme a nepaříme, se ovšem zdá jako nadlidský úkol. Už se dokonce snažili pozvat k nám, ale my se ve volném čase věnujeme výhradně jídlu, lenošení na zahradě, mazlení se s hříbátkem a sledováním H2O: Stačí přidat vodu (vzpomínky z dětství, to víte). Následovně jsme si je musely přidat na facebooku, načež si všimli mé fotky na pozadí mobilu z věnečku a domnívali se, že jsem vdaná. Rumun potom začal blekotat něco o svatbě a o Polsku, a pak z něj začala padat náhodná čísla. Reinkarnace Jolandy - verze 2,0. Cestou domů pak v dodávce pustili odporně nahlas dubstep. Potřeba plakat byla nesmírná.
Začínám docela chápat, proč si Rychlé šípy navzájem nadávaly do plantážníků. Už ano.

Přestože se na plantáží ocitáme v naprosto jiném světě, během volného času si naplno užíváme krásného počasí u bazénu. Pokusy o psaní seminárky jsem už v zájmu zachování duševního zdraví dávno vzdala. Snad přežíváte vedra bez úhony stejně jako já - přihazuji historicky první fotku, která se povedla na první pokus. Famfáry pro mě!
(Blog.cz ji ale laškovně přetočil na stranu. Blog.cz je samé překvapení)


Mám vás ráda,
Vaše Kira

V hrudi

25. července 2018 v 1:14 | Kira |  Poezie
Nemůžu usnout
ospalé ráno mi netrpělivě klepe na ramena
všechno je sbalené
všechno je tam kde má být
až na nás dva

chybí mi melodie tvé hrudi
tón tvého spícího hlasu
tvá jedinečná náruč
a příslib polibku zatímco mě držíš
i přes velikost vesmíru
tak ohromného že jen najít jeden druhého
zabere stovky životů
i přes tu velikost
jsme se právě našli
aby jeden o druhém v noci snil

vím že jsi nechtěl abych ti psala
ale moje srdce nedalo jinak
jen pár hodin jsi pryč

a tolik hodin ještě zbývá

(Ne!)Demolice

23. července 2018 v 21:35 | Kira |  Příběhy
Zdeněk čekal opřený o starý dřevěný plot. Cítil, jak se mu třísky zachytily o pracovní montérky. Soustředěně kouřil svou ranní cigaretu a zíral do dáli. Nepřítomně zmáčkl prsty nedopalek a hodil ho před sebe na chodník.
"Tohle mi tu nedělejte. Na náš chodník odpadky nepatří, nedopalky už vůbec ne!" promluvil na něj naštvaně starší pán.
Zdeněk zvedl obočí. Neměl náladu se hádat. Zvedl ruce v obranném gestu a nedopalek zvedl.
"Támhle naproti máte koš."
Zdeněk tedy přešel ulici a do plechového odpadkového koše nedopalek vyhodil. Když se otočil, aby si dopřál zadostiučinění, spatřil starce, jak vchází do onoho domu. Dveře se za ním zabouchly a Zdeněk jen nevěřícně zíral. Rozeběhl se přes ulici, jeho pracovní boty těžce dopadaly na asfalt.
"Pane, tady jste na stavbě, sem nemůžete!" volal na staršího pána utíkaje. Otevřel branku a svazkem klíčů odemkl dveře. Dostal se do malé předsíňky. Když otevřel druhé dveře, vlevo na něj čekalo schodiště do sklepa, to nahoru mířilo k bytům. Nějak cítil, že starší pán nebydlí v prvním patře. Vyběhl schody do prvního patra, kde se na něj zalesklo kukátko ve dveřích. V mezipatře ucítil vůni květiny a z okna viděl na zahradu. Když došel ke dveřím, byly otevřené. Opatrně vkročil dovnitř.
"Pane, probíhá tady demolice. Musíte ihned odejít." zvolal do prázdného bytu. Stál v místnosti, jež dřív bývala chodbou spojující byt. Promnul si oči. Dělaly se mu mžitky před očima a-
"Pojďte ke stolu." uslyšel zprava jasně zvonivý ženský hlas. To se mi snad jenom zdá, pomyslel si.
Otevřel prosklené dveře a spatřil krásnou kuchyni. U stolu obklopeného lavicí a židlemi seděly dvě děti, dva dospěli lidé a zády k němu seděl onen muž. Před sebou měl nalitou malou sklenku piva a děti upíjely vodu se šťávou. Dospělá žena vstala a přešla do kuchyně, aby pomohla své matce roznést jídlo.
"Já chci málo." řekla malá holčička a stydlivě se usmála.
"Já taky." zašišlal chlapeček.
Když obě ženy usedly ke stolu, dali se všichni do jídla. Zdeněk jasně vdechoval vůni pečeného kuřete a bramborové kaše. Kdyby ten den nemusel být v práci, nejspíš by si také porci dal.
"Co tady děláte?" začal, "Dnes se tu bude bourat!"
Rodina ale jako by ho neslyšela.
"Opakuju, musíte odejít." Všichni jen dál nenuceně jedli.
"Tohle tu nemám zapotřebí-" natáhl se, aby vytáhl staršího muže ze židle. Ruka prošla skrz.
Všichni se rozplynuli. Zdeněk popadl dech.
"Co to-"
"Mami, už přišel Ježíšek?" zaptala se holčička a prošla Zdeňkem, jako by byl jen vzduch.
"Ano, zazvonil zvoneček! Utíkej, zlatíčko!" řekla s úsměvem její maminka a zamířila s ní do obývacího pokoje.
Zdeňkovi nezbylo, než jít s nimi. Holčička otevřela další dveře a odhalila krásně nazdobený vánoční stromeček, pod nímž ležely dárky zabalené v krásném papíru. Na stromečku visely ozdoby všeho druhu - perníčky, papírová zvířátka, slaměné ozdoby... Holčička se šťastně rozběhla k pohovce, kde se usadila. V místnosti se najednou opět objevil pár důchodců, rodiče dívky, jen ten malý chlapec tam nebyl. Vždyť ona je mladší, pomyslel si. Chlapec ještě nebyl na světě.
Maminka si sedla pod stromeček a začala rozdávat dárky. Holčička ujídala cukroví na stole a radovala se z každého dárku. Za oknem svítily pouliční lampy a prosvítily každou padající vločku.
"Vy opravdu musíte odejít." řekl Zdeněk, teď již lehce smutně.
"Zdeňku?" ozval se mužský hlas.
"Tomáši!" vydechl Zdeněk.
"Co tady blbneš? Nechat klíčky v buldozeru! To je ti podobný!"
Zdeněk se zarděl.
"No nic, Zdeňku, tady máš klíče. Jdeme nahoru, musíme máknout."
Opustili byt a vydali se po schodech nahoru. Vůně půdy je obklopila - byla to přesně taková vůně, jakou má každá půda, a stejně byla jedinečná. Vystoupali nahoru po dřevěných schodech, které s každým krokem hrály vlastní symfonii. Poslední dvoje dveře. Vešli do těch nalevo. Ocitli se v miniaturním bytě.
"Takže," začal Tomáš, "tady nahoře je příčka, kterou musíme-"
Na gauči seděli ti dva dospělí, zatímco si holčička na zemi kreslila a malý chlapec si hrál s kostkami. Dospělí si o něčem povídali, televize tiše hrála v pozadí. Na stěně visely dětské obrázky, na podlaze ležely rozsypané kostky.
Na Zdeňka to už bylo trochu moc. Zamlžilo se mu před očima a na chvíli ztratil vědomí.

"Zdeňku, prober se." slyšel Tomášův hlas. Pomalu otevřel oči a ostré polední Slunce ho to nich udeřilo. Hleděli na dům z jiné strany.
"Byl jsi nějakej divnej. Vzal jsem tě na vzduch."
"Díky.
Rozhlédl se. Seděli na dřevěné lavici blízko ohniště. Vzadu zůstala konstrukce, v níž kdysi visela houpačka.
Terén se po několika metrech svažoval dolů ke garáži. Holčička z ní vyběhla do kopce nahoru, kolem nich přímo k houpačce. Ohniště vzplálo. Rodina opékala. Všichni byli šťastní.
"Proboha, já to tu už nedávám!" zvolal Zdeněk najednou.
"Co je zas?" zeptal se Tomáš otráveně.
"Ty je nevidíš?" zvolal Zdeněk a rozmáchl rukama.
Tomáš se nechápavě rozhlédl.
"Hele, já chápu, že se ti dneska nic nechce dělat. Chápu, že tě šéf štve. Ale dneska tu opravdu musíme něco-"

"Pojďte ke stolu!"
"Přišel Ježíšek?"
"Babičko, dědo.."
"Vezmi si k sobě na pískoviště bratříčka!"
"Jé, opečete mi taky buřta?"

Najednou byli všude. Bylo jich spousta a každý z nich dělal něco jiného. Mluvili jeden přes druhého. Procházeli kolem každého okna. Seděli na balkoně. Pobíhali po zahradě. Chodili kolem nich, skrz ně, a přitom byli tak skuteční.

"Ksakru Zdeňku, co to-"
"Jsou tady. Jsou tady a vždycky tu budou, Tomáši."
"Co s tím ale budeme dělat?"
"My? Já končím. Tohle nemám zapotřebí."
"Ale Zdeňku!-"
"Promiň, ale tohle není správný." řekl a zahodil za sebe klíče od buldozeru.
Tomáš tam stál a zíral na svého bývalého spolupracovníka. Duchové se zastavili a s láskou hleděli na toho dobrého člověka.

Na památku R37, mého rodného domu - toho nejlepšího, v jakém mohlo dítě vyrůstat.

Proměna

21. července 2018 v 0:32 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Buenas noches,

jelikož se červenec blíží ke konci a já za tu dobu vydala jen jeden příspěvek, rozhodla jsem se, že vás trochu oblažím náhledem do mého prázdninového života. No, není úplně prázdninovej, protože jsem si zakázala skoro všechny formy zábavy a i tak se mi nějak daří prokrastinovat. Jde o to, že naše škola po nách chce v září/říjnu odevzdat seminární práce. To jsou práce, jejichž téma si zvolíme a pak musíme napsat a vymyslet něco nového, šokujícího a nevídaného. A hlavně odborného. Aspoň tak to popisovali na školních stránkách. Haha. Já mám téma o ženském těle a je to docela sranda. Člověk musí totiž všechny věci, co nejsou obecně známé, zdrojovat. Nedávno jsem takhle uvažovala, co se dá vlastně brát jako všeobecně známá věc a co ne - mám si půjčovat knihu o anatomii, abych mohla zaručeně potvrdit, že má žena dvě ruce? Takže můj den vypadá tak, že dlouho spím, pak se vyhrabu, sním něco pochybného a jdu "psát seminárku."
Psaní seminárky spočívá v tom, že dělám na mobilu blbosti a po nějaké době se mi konečně podaří se na danou věc soustředit. Jo, je to docela legrace. Mám za cíl seminárku dopsat v červenci, protože v srpnu jedu na brigádu směr Deutschland.

Úžasným zážitkem byla návštěva mé krásné Madame Luc. Konečně nám vyšel čas i peníze a tak jsem ji tu pár dní hostila. Její pobyt u mě obsahoval sledování praštěnejch filmů, můj neúspěšný pokus něco uvařit (mám i fotku, ale to byste se hodně smáli), a dlouhé pěší výlety po naší deštný vesnici.


Tady nám to aspoň oběma sluší!

Znáte tuhle písničku? Je to takový virál, pínička spojená s nějakou nepříjemnou situací. Takže jakmile se děje něco špatného, je to prostě hello darkness my old friend. Jestli neznáte, myslím, že tohle video vám objasní význam toho, proč si všichni tenhle song berou do úst. Abyste pochopili, proč to sem píšu, jde o to, že vytvářím vlastní obrázky. Jako reakce do internetové komunikace jsou boží.


Eh, tahle fotka vznikla při našem autorském čtení. Vůbec nevím, jak se to stalo, ani jsem nevěděla, že někdo fotí. Démoni ve mně asi chtěli místo na výsluní.


Á, fotka z pekla. Tohle byl okamžik slabosti před němčinou. Ten kousek místa mezi kopírkou a stěnou mi poskytoval hezké útočiště.


První třídní fotka, na které mám zavřené oči. Ještě jsem si tak pěkně stoupla nahoru na lavičku, abych byla vidět, haha.
Asi vás budu oblažovat dalšíma HDMOF, až zase nějaké přibydou. Nebojte se, o to se postarám!
DOLE je anketa, tak mi dejte vědět!


Abych teď trochu zvážněla, tak se musím pochlubit se svou teď už včerejší tvorbou. Četli jste tuhle mojí povídkověc? V naší skupině autorů na facebooku ji budou sdílet a tak jsem musela vytvořit nějakou ilustraci. No, a tady je! Tedy, musím uznat, že tu ruku jsem si vypůjčila z Naruto Shippuden, když Obito přišel za Rin, ale jinak jsem to pak nějak dokázala sama dovymyslet. Vím, že to není nic profi, ale strávila jsem u toho poměrně dost času. Kdo jste Po záruce nečetl, určitě doporučuji - jsem na to velmi pyšná!


Abych ale dodala tomuto článku hodnotu, ráda bych teď napsala něco bližšího o sobě, pro vás, které délka článku neodradila.
Před třemi měsíci jsem přestala brát hormonální antikoncepci. Musím říct, že to pro mě bylo osvobození. Cítím se nepopsatelně lépe jak fyzicky, tak duševně. Brala jsem HA něco přes rok, a krom oné jediné funkce neotěhotnět to byla naprostá katastrofa.
Od té doby, co prášky neberu, tak už nemám ty šílené sebenenávistné stavy a hluboké propady. Už si nechci nijak ubližovat.
Víte, já měla šíleně nízký sebevědomí. Pak jsme jeli s přítelem, mou velmi blízkou přítelkyní a jejím synem na dovolenou a tam mi mnoho věcí otevřelo oči.

Došlo mi, že jsem sama sobě byla tím nejhorším nepřítelem. Mluvila jsem o sobě hrozně ošklivě. Ono se to zdá jako taková bezvýznamná věc, ale tělo a duše to pozná, bolí to. Začala jsem dělat tyhle věci:

- Přestala jsem o sobě mluvit nehezky. Pokud ano (ze zvyku), v hlavě jsem pak hned řekla "není to pravda" a "omlouvám se" ... člověk by si řekl, jak je to banální, ale kdyby se k nám lidi chovali tak, jak se chováme k sobě, byl by to opravdu krutý svět (tedy, krutější než doposud).
- Začala jsem si říkat, že se miluji. Hezky od prstů na nohou až po temeno hlavy. Tělo to cítí.
- Začala jsem pít pozitivně naladěnou vodu. Mnoho lidí by se mi vysmálo, ale je to na nich. Každý má svou cestu.
- Začala jsem se oblékat do barev. A už se jich nebojím! Oblékám se tak, abych se cítila dobře, hezky a příjemně, a vždycky mi to dokáže zlepšít den i sebevědomí.
- Začala jsem milovat svoje tělo. Svoje jizvy. Svoje strie. Svůj trošku větši nos. Svoje malinký, pevný prsa. Svoje (občas) viditelné špíčky, kvůli kterým už nedopnu pár svých starých kalhot. Ale co, cítím se mnohem víc žensky než dřív.
- Věřím, že všechno, co se má stát, se stane. Jdu tam, kam mám jít, a vesmír mi ukáže cestu.

Od té doby, nevím, jak se to stalo, ale zjistila jsem jednu věc - už si nechci ubližovat, protože se mám ráda. Doopravdy. Přála bych všem, kteří bloudí tak, jako jsem bloudila já, aby k tomu také dospěli. Ať už prostřednictvím mých rad nebo jinak - doufám, že všichni k sobě najdete cestu. A že se budete bezpodmínečně milovat.
Jsem šťastná. Našla jsem samu sebe, našla jsem životní lásku, a vím, že společně všechno zvládneme.
Doufám, že jste také šťastní.
Posílám vám lásku.

Vaše Kira

Odpusť

16. července 2018 v 13:46 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Vždycky ti tolik ublížím a ty se pak ke mně vrátíš a chováš se ke mně, jako bych byla někdo speciální. Ublížím ti a ty jsi schopný mi tak rychle odpustit. Usmíváš se na mě a hladíš mě a já dokážu jen plakat a uvnitř se nesnášet. Ten pocit se uvnitř mně rozléhá jako křik v obrovské jeskyni a s každou další ozvěnou je mi ještě hůř. Hlavou mi probleskne jak ve mě narostl vztek a já zase začala říkat hrozný věci, abych v tobě vyvolala nějakou reakci. Ty pak ode mě odejdeš a mně je na umření. I přes to si říkám že neodejdeš nadobro, protože pokud ano, strávila bych zbytek života přemýšlením o smrti. Ale pořád ve mně zní ta jedna struna nejistoty. Co když se zase uzavřeš, abys tolik netrpěl. Co když už moje chyby převažují všechno to dobré a ty se mnou jsi jen tak se setrvačnosti a až se uzavře další kolo našeho vztahu už prostě nebudeš mít (kinetickou) energii pokračovat. Všichni mi říkají "drž se ho" "je pro tebe dokonalej" "bude úžasnej táta a manžel" všichni prostě ví že mezi náma je ohromnej nepoměr. A když se ti omlouvám a dívám se ti do těch očí, který jsou pro mě v tu chvíli tak nečitelný, přemýšlím, jestli to je naposled, co hádka skončí dobře. Vždyť já si pořád po skoro dvou letech co tě znám říkám jak je možný, že tě mám. Když vedle tebe v noci ležím a nemůžu spát a jen poslouchám tvůj dech, tiše ti posílám všechnu svoji lásku a myslím na to, jaké mám štěstí. Poslední dobou zase začínám propadat sama v sobě. Není důvod pro sebelásku, když dělám všechno špatně. Vím, že ta důvěra už je narušená a můžu za to já. Vím, že se chovám hrozně, když mám vztek. Pořád mi to dokola běhá v hlavě a je mi z toho hrozně zle. Proč tohle dělám? Proč taková jsem?
Když jsi včera odešel, měla jsem pocit, že se udusím. Seděla jsem v pokoji na posteli a dívala se na všechny ty naše šťastný fotky a došlo mi, že život už bude navždycky nanic. Že se sem vrátíš aby sis vzal věci a pak odejdeš bože odejdeš a já tu budu žít s duchem našich krásných vzpomínek, dokud mě to nezabije. Došlo mi, že se tak už nikdy nechci cítit. Ale ten pocit viny ve mně pořád přežívá a živí se mnou. A je mi tak mizerně, že ti takhle ubližuju, že jsem zničila tvou bezmeznou důvěru, že už to nikdy nebudu moct napravit a že ten pocit ve mně bude žít a moje nedávno nabytá sebeláska se uškvaří v mojí sebenenávisti, která s každou mojí chybou stoupá. Nikdy jsem nechtěla ukrást to světlo v tvých očích.

Tolik tě miluju
a tolik si tě nezasloužím
nechť je to mým trestem navěky

Další články


Kam dál