Amputace

10. listopadu 2017 v 2:44 | Kira |  Poezie
Jsi pryč
a všechno je pryč
a nic nemá smysl

počítám vteřiny
nemůžu spát
a radši ani nemyslím
na tvůj smích
na tvoje šťastné oči
na srdce, co nosíš na dlaních
na tvoje silné paže
a hradby tvojí náruče
a jaké to bude tě zase mít
jen tady jen pro sebe jen my dva

radši ani nemyslím na to všechno
protože pak by to bolelo ještě víc
 

K pronájmu

29. října 2017 v 21:21 | Kira |  Poezie
hledám způsob, jak se mít ráda

vidím jen tmu a kouř
a tváře mrtvých slunečnic

prodal by mi někdo
trošku slunečního svitu?

chtěla bych jen
svou duši trochu prosvětlit

Budeme dělat že se to nestalo

8. října 2017 v 22:40 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Nemůžu spát a pachtím se v nechutným písku starejch, potem páchnoucích vzpomínek. Letargicky jsem se do něj dostala a teď se nemůžu vrátit, protože mě to táhne ke dnu a za krk mi lezou malí, šileně jedovatí škorpioni.
Našla jsem fotky svýho čtrnáctiletýho já.

Svým způsobem byly ty pandí oči fajn.



A občas mám chuť se jí zase stát. Mám chuť přijít a říct, ať si neubližuje, ať se netrápí, a ať tolik netouží po pozornosti a té druhé polovině... Ovšem, že kdyby se to všechno nestalo, nebyla bych teď tady. Nebyla bych s ním.
Ale ty hrozný, probrečený noci. Roztoužený rozhodnutí končící katastrofama. Vztahy, který neměly budoucnost. Vztahy, který neměly přítomnost, jen vidinu upocený, rychlý budoucnosti. Kousnutí škorpiona. Dech alkoholika. Falešný slzy žárlivce.

Ale jak říkám, nebyla bych, kde jsem teď. Všechny ty hnusy za to stojej. A asi bych těm všem měla poděkovat. Nebejt jich, nejsem tak šťastná. Díky, mladší Kiro. Trpěla jsi pro blaho svý budoucnosti. A vždycky jsi bojovala. Myslím, že bych se od tebe měla trochu učit..

Jen kdyby ty vzpomínky tak nedřely.


Vaše nostalgicky nesmyslná Kira
 


Spáč a insomnie

8. října 2017 v 21:46 | Kira |  Poezie
Občas chodíš tak brzo spát
a já jsem ponechána sama sobě
je to docela děsivé
ale byl by hřích tě vzbudit
a rozvlnit ten dokonalý klid na tvé spící tváři
hrdina spí hrdina potřebuje spát
aby pro mě zítra zas zachránil svět
a tak ti tiše vysílám lásku
a píšu a zabíjím čas a doufám
že tě nevzbudím

Kdybys

4. října 2017 v 1:25 | Kira |  Poezie
Nemohla bych s tím žít
kdybys jednou odešel těmito dveřmi
naposled
a že bych se budila na straně postele,
co by už nebyla tvá a přesto
by bylo všechno tvoje
tvoje fotky tvoje ruce tvoje polštáře tvoje poličky
všechno kolem mě by hrozně bolelo
všechno by teklo a praskalo a já
bych umírala každým dnem bez tvého dobrou noc lásko
a myšlenky by mě strkaly z útesu
jestli ji máš
jestli ji máš rád
jestli ji miluješ
jako jsi miloval mě
a asi bych umřela
vidět to světlo v tvých očích zářit pro jinou
vědět že ji miluješ těma rukama tím tělem tou duší
a všechno bych ti odpustila
i kdyby mě pohled na to měl zlomit
i kdyby mě měla navždy děsit její tvář
odpustila bych ti cokoliv
nechala bych tě mě zničit ale věřím
že ty to neuděláš
a kdyby jo
odpustím ti to
protože by nebylo nic horšího než tě ztratit
pak by už přece
nic

nemělo

smysl.

Reklamy pro náctileté - prosím, přestaňte

3. října 2017 v 1:14 | Kira |  Úvahy
Jak byste charakterizovali typické puberťáky jednadvacátého století? Pořád jsou na telefonech, kde sjíždí internety, nedokáží respektovat autority a za své vzory považují Youtubery (pro fajnšmekry jůtůbery, samozřejmě)? Nesmíme zapomenout na fakt, že hrají brutální hry a tím se z nich stávají psychopati. Počítače totiž můžou za všechno.
Alespoň tak se mi zdá, že tuto pubertální masu vidí média kolem nás. Zamysleli jste se někdy nad tím, jak takový puberťák v obyčejné reklamě vypadá?

Určitě jste se někdy dívali na nějaký typický americký film o středoškolácích, kde chodbu lemují skřínky, roztleskávačky se promenádují v úboru a fotbalisti v mikinách se školní výšivkou. Ten nejhezčí kluk chodí s nejhezčí holkou, on hraje fotbal, ona je roztleskávačka. Hlavní postava filmu je krásná divka, ke které se všichni chovají, jako by vylezla z popelnice, a na konci filmu už spokojeně drží za ruku svého přítele fotbalistu, zatímco se hlavní roztleskávačka neskrývaně vzteká. Některé stereotypy v těchto filmech dokáží být k popukání, ale snad krom toho, že v daných filmech hrají herci kolem třicítky, mi toho na nich tolik nevadí. Pravdou je, že když jsem pak přehlcena dojmy z těchto filmů přišla na střední, měla jsem pocit, že jsem asi dorazila někam jinam. Zvlášť, když nikdo nevypadal na těch "pubertálních" třicet.
To byla ovšem taková menší odbočka.

Přijde mi, že se marketingová oddělení firem dnes snaží zapůsobit na mladou generaci velmi pozoruhodně vtíravým způsobem. Všichni si všímáme, že se do reklam a internetových kampaní na internetu dostává přehršel Youtuberů. Firmám to vydělává, Youtubeři mají peníze i výhody a tento mutuální vztah nenarušuje žádný zásadní problém. Dospělí si mohou na "jůtůbery" vesele nadávat.
Nejsem člověk, co by je horečně sledoval, ale tvorba několika z nich mi nepřipadá bezvýznamná. O všech se to ale tvrdit nedá, že ano.
Další věcí, která se zdá být v teenagerské tematice hodně používána, je "pubertální mluva."
Obvykle tedy vezmou dítě, co vypadá na čtrnáct, navléknou na ně "hustý hadry", aby vypadalo drsně, a potom se z něj začnou lihout věty typu "Hej madr, půjč mi litra na vohoz, plís."

Nedávno jsem takhle zahlédla reklamu na jedno kino, snad ohledně on-line vstupenek. Je totiž jen jedna věc, která mi z ní uvízla v paměti. Na plakátu se šokovaná mladá dívka obrací na další nadšenou dívku a prohlašuje něco ve stylu "ČEKUJ tuhle stránku..."
V tu chvíli ve mně zemřel další kus víry v tento svět. Ruku na srdce, používá tu někdo starší třinácti let slovo čekuj? Brrr.

Další věc. Koukněte se na tuhle reklamu.
Hotovo? Žijete? Výtečně.
Opravdu si o nás myslí, že z úst vypouštíme "OMG! WTF! LOL!" místo běžné komunikace?
Mimoto jako další prohřešek vnímám slovo "Spořka". Kdybych seriózně použila tohle slovo, budu se opravdu velmi stydět.

Reklamy se snaží ukázat puberťáky jako "ty, co jsou hrozně drsný a cool, žejo", ale jejich snaha je spíše kontraproduktivní. Říká se, že špatná reklama je dobrá reklama, ale opravdu jde o tohle téměř všem firmám, jejimž reklamám se teď mladá generace směje?
Nevím, jestli jste postřehli i facebookovou kampaň Bon Pari, ale z nějakého důvodu je ta reklama prostě zvláštním způsobem divná. Jen si přečtěte komentáře. Administrátoři stránky se snaží bránit tím, že odpovídají jejich vlastním "meme" obrázkem, ale nemá to valné výsledky.

Pro ty, kdo neví, co jsou memes, přikládám odkaz na Wikipedii. Pokud si onen článek přečte i člověk, který se s nimi setkává, může si všimnout, že mnohé z příkladů jsou už staré, či dokonce zapomenuté. Nejsem si sice úplně jistá, jak se z obrázku či videa stává virál, ale když už se tak stane, zaplaví to váš panel příspěvků, zejména pokud sledujete zahraniční stránky s memes, a na nějakou dobu nenatrefíte na nic jiného. Nicméně každý meme má svoji životnost a nové obrázky, praštěná videa nebo výroky osobností vznikají tak rychle a často, že nemůžete na memes stavět něco stabilního. Memes jsou neuchopitelná a já osobně se v nich také ztrácím. Proto když někdo dospělý přijde na nápad, co bude souviset s memes, než ho vůbec stihne firma prosadit, aktualita daného meme už bude dávno v tahu. Nemá cenu se o to snažit, vážně.

A jak bych to shrnula? Kdyby tohle četl nějaký tvůrce reklam, jež jsem tu rozebrala, chci, abyste věděli, že to nepíšu, abych vás ponížila nebo naštvala. Chci vám jen otevřít oči. Tak moc se snažíte si představit dnešní puberťáky, až je to přes čáru. Nemusíte se snažit podlézat tím, že do reklamy naházíte věci, o kterých si myslíte, že je máme rádi nebo je říkáme. Takhle to nefunguje.
Neberte puberťáky jako jiný živočišný druh. Neškatulkujte. Možná tu jsou tací, co jsou jako vystřižení z oněch reklam, ale k ideálu dospívajícího člověka to má hodně daleko.
Jsme taky jenom lidi, a jsme rozdílní.
Nemusíte se snažit být cool. Stačí, aby to, co chcete sdělit, mělo smysl.

S láskou Kira

Výplody horečnýho poblouznění

1. října 2017 v 11:34 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Můj život je vzorcem opakování různých zákonů schválnosti.
K osmnáctinám jsem dostala nádherné kolo. Byla jsem na něm jednou, pak neustále pršelo, a teď, když je zase jednou za uherský rok nádherně, ležím v posteli a mám pocit, že mi mozek pomalu uniká nosními dírkami, neboť mě už bolí i smrkat.

Když mě začalo bolet na hrudi, jako správný hypochondr jsem si diagnostikovala srdeční selhání a představila jsem si, že bych v tu chvíli měla umřít. Odejít, aniž bych byla kdy matkou, manželkou, spisovatelkou, dospělou. A došlo mi, že bych tu Božského nechala napospas. Došlo mi, že je ještě tolik smíchu, co nás čeká, tolik slz, co mi ještě setře, a tolik lásky, co si ještě musíme procítit. A když vám uprostřed půlnočního hysteráku muž, který vstává ve 4:50, jde uvařit čaj a pak vás s láskyplným úsměvem uklidňuje, no nedrželi byste se motivu nesmrtelnosti zuby nehty?

Samozřejmě, že bolest na hrudi mi způsobují průdušky, ne srdce, a doufám, že se toho brzy zbavím. V pondělí totiž píšu čtyři testy a v pátek jdu do práce. Ano! Mám práci!
Za to vděčím své kamarádce ze třídy, jelikož se tam šla zeptat a mě napadlo se k ní připojit. Stačilo pár příchodů osobně a velmi rychle zařízená vstupní prohlídka od lékaře, a mám to. Včera jsme tam přišly na takový skupinový pohovor, a i když jsem tam hodinu utírala nos a doufala, že to všichni nechytí, právě díky té snaze už mám jisté místo. Vedoucí prodejny se navíc líbí moje komunikativnost (aspoň pro jednou se mi to hodí, hurá).

Poslední dobou si uvědomuji, co všechno mám. Jsem vděčná a šťastná, že žiji tenhle život.
Všem taktéž nemocným přeji brzké uzdravení,
s láskou vaše Kira

Bez tebe mi bude nanejlíp mizerně

25. září 2017 v 21:45 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Dovolte mi citát z Temné věže, mé oblíbené knižní série:
"I don´t like people. They fuck me up." (Jake Chambers)

Září se táhne neuvěřitelným způsobem. Možná je to proto, že čekám na peníze, co dostanu v říjnu. Pravděpodobnější ale je, že je to tím počasím. Můj kraj se vyznačuje neustálými přeháňkami, ale člověk se vždycky mohl těšit na babí léto. A kde je teď?
Venku se vznáší rozlitý mlíko a moji strašáci vytančí ze svých úkrytů, jakmile se ocitnu sama.
Matika, můj největší strašák, se mi už zase dostává pod kůži. Učitelka jede jako fretka na kokainu a s kamarádkou se nám chce brečet jen při pohledu na tabuli. Na druhou stranu, zdá se mi taková vyrovnanější, není tak studená a občas se i zasměje. Často mě bere k tabuli a doufám, že už trochu začíná přicházet na to, že nejsem tak blbá, jak vypadám.
K mému štěstí mám navíc úžasného doučovatele, který už pochopil mechanismy mého myšlení. Nejspíš to tenhle rok nebude tak horký.

Co ale nejsem schopná překousnout jsou lidi kolem mě. Kdyby měli konkrétní kecy na mě, asi mi to nebude lhostejné, ale je to pořád lepší, než když někdo začne mít kecy na můj vztah. Ano, vletěli jsme do něj po hlavě, ale nelituji jediného rozhodnutí. Ať si každý myslí, že jsem naivní holčička, co věří na osud a pravou lásku. Ale víte, bydlet s někým tak výjimečným a přicházet domů do jeho náručí, to je ta nejkrásnější část dne, společně s tou, když spolu usínáme. Je to člověk, kterému bych pomohla zakopat mrtvolu. Je to moje spřízněná duše, nejlepší kamarád, moje podpora, a člověk, ve kterém vidím svou budoucnost.

Když poznáte člověka, co vás trpělivě vede i po těch nejtěžších cestách a je s vámi i tehdy, když s vámi cloumají démoni vaší mysli, začnete myslet jinak. Když si ten člověk vždycky vybere vás a přestěhuje se za vámi přes půlku republiky, jediným vaším snem se stane, abyste zůstali spolu. Nikdo pro mě neudělal ani zlomek toho, co on.
Bylo mi řečeno, že mám být chvíli sama, abych se spravila. Jak? Nevystěhuju svoji životní lásku jen proto, že mi to radí někdo, kdo mě (nás) ani nezná.

Možná to zní zvláštně, ale on mi opravdu hrozně moc pomáhá se hojit. Když mám jeden z těch svých stavů, kdy se za mě na hodinu stane Viktoriin vodopád, přitulí se ke mně a je se mnou, dokud se neuklidním. Jsem smířená s tím, že jako stvoření s bohatým vnitřním životem mě budou vždycky přepadat pocity méněcennosti, ale vždycky po chvilce odejdou. Časem to bude lepší, časem se zformuju. A to, že mě kolikrát sbírá a skládá dohromady je důkazem, že je to ten pravý pro mě. Rok možná lidem přijde málo, ale pro mě je to něco výjimečného. Kolikrát mi to s klukem nevydrželo ani pár měsíců a ani jsem si nedokázala představit, že bych s tím člověkem měla kráčet životem.

A pak je tu on. Člověk, jehož ztráta by mě asi rozcupovala na kousky.
A jednou, až bude správný čas, pošleme všem co maj kecy, svatební oznámení.
Jsme dva blázni, co se našli, a jsme hrozně šťastní. A tak by to mělo být, ne?


Díky ti, můj hrdino.
Díky tobě můžu být lepším člověkem.
Navždycky tvoje.

Svatební dar

22. srpna 2017 v 20:47 | Kira |  Příběhy
Randall hleděl do Slunce a kráčel po rozkvetlé louce. Pár metrů před ním opatrně našlapoval středně velký voříšek - snažil se udržovat tempo, neboť jakékoliv zpomalení by ho stálo kopanec do žeber. Randallova matka psa milovala, ale její syn padl daleko od stromu, jako by se kolem prohnalo tornádo a její syn zmizel v poryvech větru.

Randall se zkrátka s ničím nemazlil. Dnes ale kupodivu neměl náladu nikoho kopat. Usmíval se a z koutku úst mu trčel kus nějaké trávy, co utrhl cestou. Bezstarostně odkopával z cesty kamínky a na vrásčité kůži se objevil úsměv. Dneska je nádherný den, pomyslel si a pohladil svou nelegálně drženou pistoli.
Z cesty mu uskakovaly cvrčící kobylky, jako by věděly, že se děje něco zlého. Nebyly daleko od pravdy. Když zahlédl dvě osoby, hbitě se schoval v křoví a čekal. Šli spolu za ruce a vypadali velmi zamilovaně - tak zamilovaně, až je musel nenávidět.

Tu dívku miloval víc než všechno. Ona ho určitě nemiluje, pomyslel si, vždycky bude milovat jen mě. Nevěděl, jestli je to zbožné přání, nebo myšlenka šílence, ale věděl, že někde hluboko to tak určitě musí být. Určitě.
Muž držící ženu za ruku lehce odstoupil a - proboha co ten hajzl dělá - klekl si před ni.
"Susan, budeš mou -"
"Ano! Ano! Ano!" překřičela ho a on se zářivě usmál.

Susan klekla k němu a objala ho, a pak se ozval ohlušující výstřel. Její bílé tričko se začalo barvit do červena. V obličeji se jí zračilo čisté překvapení.
Kurva, kurva, kurva, pomyslel si Randall, ona mi tam skočila. Susan se svalila na zem s rozšiřující se rudou skvrnou na hrudi, a zatímco zezadu to vypadalo jako malá dírka, vepředu jí kulka rozmetala hruď na kusy.

"Susan!" zakřičel muž a držel si svůj krvácející hrudník.
Dva jednou ranou, proběhlo Randallovi hlavou. No doprdele.
Muž s námahou zvedl Susanino tělo a pohladil ji po bledé tváři.
"Susan, vezmeš si mě?" řekl chroptivě.
"Ano." zachrchlala. Muž vytáhl z kapsy bundy dva snubní prsteny a jeden dal jí.
Omámeně se na něj zahleděla a s vypětím posledních sil mu ho navlékla na prst.
"Ano." řekla.
Vzal druhý prsten, zamazaný od jeho vlastní krve, a navlékl jí ho na prst.
Bodavá bolest v hrudi se vlnami šířila do celého těla.
"Ano." řekl a pevně ji objal. Už nedýchala. Než se stihl rozplakat, dech ho opustil taky.

Randall ještě v křoví čekal asi pět minut, aby se ujistil, že ho nikdo nespatří.
Doprdele, tohle se mi vymklo, říkal si v duchu. Dokonce úplně zapomněl na psa.
"Pse!" zvolal.
Najednou mu nohou projela silná bolest a když sklopil zrak, viděl toho nejděsivějšího hada trčet z jeho lýtka. "Ty mrcho zatracená!" řval bolestí a mlátil do hada pěstí, ale nebylo mu to nic platné.
Mezi větvemi keře zahlédl psa.
"Pojď sem, pejsku! Pomoz páníčkovi!" zvolal Randall a nahodil bolestný úsměv. Pes vycenil zuby a výhružně zavrčel. Rozběhl se pryč a Randall za ním chrlil nadávky.

Doprdele, tohle se nemělo stát, litoval a snažil se si hada vyrvat z lýtka. Po chvíli lomcování s hadem mu nakonec došla energie a Randall upadl do bezvědomí.
Lidé ve vesnici slyšeli střelbu a na místo dorazila policie. Zatímco mrtvým se pomoci nedalo, Randall mohl být zachráněn. Mohl, ale nebyl. V křoví si ho nikdo nevšiml a tak zemřel stejně bídně, jako žil.

Susan, odpusť, pomyslel si Randall, než nadobro opustil svoje tělo. Všechno jsem podělal.

Osmý

19. srpna 2017 v 22:06 | Kira |  Dopisy panu X
Můj nejdražší,

jsem bez tebe tři dny a připadá mi, jako by uběhlo století. Mám to tu ráda, a přestože tu jsou omezené možnosti činností, příroda je tu naprosto okouzlující.
Nejsme zvyklí být od sebe, už ne. Když jsi dojížděl za mnou a mezi tvými návštěvami byly dvoutýdnové odstupy, zvládali jsme to. Zvládali jsme to do té doby, dokud jsme nepoznali kouzlo společného bydlení. Probouzení se vedle sebe se stalo neodmyslitelným rituálem, bez kterého se mi momentálně těžko existuje.
Zamilovat se do tebe bylo jako padat volným pádem. Než jsem si uvědomila, co se stalo, nebylo cesty zpět. Padala jsem do hloubek tvého hlasu, do záře tvých očí, a věděla jsem, že je to všechno správný. Už je to rok, co má mysl k tvému jménu kreslí srdíčko, a já se pořád nedokážu nabažit tvojí přítomnosti. Možná je to šílený, ale když jsem bez tebe, myslím na to, jak úžasný bude zas být s tebou. Když jsem mezi lidmi, těším se domů, až se podělíme o podrobnosti našich dnů. S tebou jsem ta nejšťastnější dívka na světě, protože díky tobě jsem našla všechno, o čem jsem kdy snila.
Všichni říkají, jak jsi úžasný, a já to vím. Vím to víc než kdokoliv jiný.
Protože mi vždycky necháš drobečky v pytlíku čipsů, protože víš, že je mám nejradši. Vždycky mě oblečeš do kabátu a usadíš mě na židli, a i kdyby byly mrazy, vždycky si sundáš mikinu, abys mě zahřál. Otevíráš mi dveře od auta. Vždycky s sebou nosíš náplasti, protože víš, že jsem tele, a kapesníky, protože mě znáš. Když brečím, jsi trpělivý, a usmíváš se na mě a říkáš, jak jsem krásná.
Když jsem chodila unavená z fabriky, dělal jsi mi jídlo a staral ses o mě. (A děláš nejlepší tousty na světě)
Neustále ses o mě staral. Vždycky ve mně vidíš něco krásnýho, i když to musí být občas dost těžký. Chci být pro tebe to samé, čím jsi ty pro mě. Jen myšlenka na tvou ztrátu mě niterně rozkládá, protože si nedokážu představit muže, co by se ti mohl rovnat. Nedokážu si představit ten pocit, kdy by se naše cesty rozdělily a já bych tě už nikdy nevyhnala z hlavy, srdce, z žil. Ano, jsi část mě, (i když si nepamatuješ, jakou máš krevní skupinu) a bez tebe bych to už zkrátka nikdy nebyla já. Přirostli jsme k sobě tak pevně, že by rozdělení stálo víc než jen pár odřenin.
Víš, už bych nemohla žít bez tvých rozespalých očí, když se ráno vzbudíš a marně se snažíš probrat. Bez tvých rukou natažených do hrdinské pózy (protože vím, že i ve spánku zachraňuješ světy). Bez toho roztomilého úsměvu, když zavrtáš obličej do polštáře. Bez tvého smíchu, když řeknu naprostou blbost. Bez tvého nádherného hlasu, který mě provádí dobrým i špatným.
Bez tvé nádherné duše, kterou miluju každý den víc a víc.
Chtěla bych provést nějaké velké gesto, napsat ti vyznání na oblohu, složit písničku, splnit ti životní sen, chtěla bych udělat něco, co by ti dokázalo, že tě miluju až do morku kostí.
Chci být navždycky tvá. Chci přestat řešit, co říkají ostatní, a vzít si tě, i kdyby to mělo být na radnici se svědky, protože na svatbu nemáme peníze. Poslouchám písničku, co by mohla být naše svatební, a doufám, že se mi nepodaří tě od tvé žádosti odradit (protože oba víme, že jsme si souzeni, a oba víme, že budeme spolu). Pamatuješ na moje taneční? Jak jsme procházeli městem a lidi se na nás smáli a říkali, že jsem krásná nevěsta?

Chci to s tebou zažít doopravdy. Chci být matkou tvých dětí, chci být tvoje opora, tvoje nejlepší kamarádka, tvoje napořád. A ať si každý myslí co chce, ať si každý myslí, že jsem praštěná a naivní holka, protože v tvém náručí jsem chráněna před vším zlým. Jsi můj strážný anděl, jsi můj muž v uniformě, moje inspirace, moje opora, můj nejlepší kamarád, moje pravá láska, jsi moje ka. Jsme ka-tet. A věřím, že navždy zůstaneme, protože oba víme, že to takhle má být.
A být tvou ženou bude to nejkrásnější, čím se kdy můžu stát.

Tvoje napořád

Další články


Kam dál