Já už nebudu

Neděle v 11:31 | Kira |  Poezie
Už nevím co dělat
s tvojí chladnou krásou
když mi mrznou konečky prstů
při držení za ruku
a stejně je to moje vina
protože jsem ta, kdo se omlouvá
a alkohol není můj kamarád
pak se mi všechno motá a
i když jsem nebyla jako ten týpek v červený kšiltovce
jehož obličej se všemu divil seskupením vrásek
a poznamenal jsi, že určitě jede v drogách
a všichni jsme mu věnovali specifický druh pohledu
tak stejně mám vždycky pocit že se stydíš
že prostě nejsem taková jakou bys mě chtěl
a právě proto jsem se ti opilá před spaním omlouvala
Promiň že jsem pila víc než ty
já už to neudělám protože
jsem ztratila moc ale tebe
ztratit nemůžu
Já se omlouvám lásko
omlouvám se za to jak se chovám

a dokud mi budeš schopen odpustit
budu tvá hloupá chybující neperfektní holka
- ale pokud ne

budu sedět a pít alkohol, přestože mi nechutná
a přestože je mi z něj vždycky nanic
Budu sedět u jukeboxu
a házet do něj minci za mincí
a i kdybych měla všechny peníze světa
šly by tam
a až do skonání věků by hrálo
I Miss You
 

Protože sis na ruku napsal nezapomeň, kdyžs byl opilej

Pátek v 13:18 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Buenos días,

už nějakou dobu si pohrávám s myšlenkou, že si nechám udělat tetování. Moje okolí důrazně nesouhlasí a mě to celkem vytáčí. Mám zvláštní potřebu sebeprojevu a do ní se mi vplétají ještě fakt divný nápady. Poslední takovej nápad byl si udělat zbroják. To, že jsem ze zbraně střílela jednou v životě (a kopala, mrcha ruská) a že jsem po slabém záchvěvu vzrušení cítila hlavně úlevu nad tím, že ji mám z rukou, na to jsem už nějak nebrala zřetel.

Na to, abych se začala oblíkat celá do červený, jako ta ženská z reklamy na deodorant, nemám peníze, ale i tak se snažím sladit všechno, co se dá. Kdybych mohla, jsem v červený pořád. Dává mi to sílu. Chci se cítit dobře. Moje vlasy už červená viditelně opouští a já se rozhoduju, jestli si mám založit nadaci, abych si je mohla barvit dál, nebo na to zase hodit tmavou a bejt nudná.

Aby toho nebylo málo, musím začít psát seminární/maturitní práci o ženským těle, pokud se toho teda dožiju. Moje tělo má tendenci neustále bolet a jsem zvyklá na všemožný křeče, ovšem moje doktorka to vyřešila tím, že mi propíchala ruku, a místo rozřešení jsem z toho měla jen modřinu o velikosti dětský hlavy. A jsem prej naprosto v pořádku.

Jo, a koupila jsem si švihadlo. Řekla jsem si, že na sobě musím zapracovat, a zatím jsem ho rozbalila. Hned se cejtím líp, hele.
Ne, fakt. S mým příjmem pizzy a lasagní musím něco dělat.
A taky jsem začala střílet (z přítelova) luku.


Už se nestresuju.
Člověk přece musí taky žít.

Hasta luego,
Vaše Kira/N

Nymfa a druhý

Čtvrtek v 7:49 | Kira |  Nymfa
Nymfa seděla v zakouřené hospodě a pod vlivem alkoholového opojení hleděla do očí chlapci po své levici. Celá situace byla naprosto absurdní; Nymfě se alkohol hnusil stejně jako zakouřené hospody, a až do této chvíle by se jí protivilo trávit čas s někým, koho sotva znala (a věděla, o co mu jde). Teď jí pivo tvořilo na rtech omámený úsměv a ona si přála, aby je sblížilo, stejně jako ji sblížilo s tím, jehož jméno nyní zavrhovala.
On, značně opilý, jí položil ruku na stehno a ona v tom činu viděla jakousi nabídku, smělý začátek nevyhnutelného konce. Dívala se na něj jako na svou kořist a on jí podobným způsobem její pohled opětoval. Nevnímala, že ostatní u stolu začínají znepokojeně a možná trochu pobaveně pokukovat jeden po druhém. Hospodou začala hrát písnička, kterou všichni znali. Začala zpívat a on se k ní přidal, dávaje ruku kolem jejích ramen. Hravě ji pohladil po stehně, jako by měl zpečetit její myšlenky. Odolávala touze ho hned odtáhnout pryč.
"Půjdeš se mnou ven?" zazněl jeho hlas a ona neobratně vstala. Nebylo to tak dávno, co oslavila osmnáctiny, a role alkoholové princezny k ní neseděla. Soustředěně se vydala pryč z hospody a studený noční vzduch ji obemkl, jako by padla do ledové vody. Stáli v tmavém podloubí budovy a měsíc osvětloval vlhkou dlažbu a kaluže na chodnících. Přistoupil k ní, byl tak příjemně vysoký, že neodolala touze ho obejmout. Přes mikinu cítila, jak mu nejistě buší srdce, a přitiskla se k němu pevněji. Představila si tíhu jeho těla na tom jejím a v očích jí vzplály malé plamínky.
"Tak kam, k tobě nebo ke mně?"
"Hmm" zamyslel se a chytil ji za ruku. "Pojď se mnou."
Jeho sevření bylo nepříjemné, jako by za sebou tahal opilého kamaráda. Zamířil na záchodky a Nymfě to už bylo celkem lhostejné. Čpavý pach moči se jí v té letargii zdál jako každodenní rutina. Něco, co musí překousnout. Vtáhl ji do kabinky a začal ji líbat na krku. Po chvíli to začalo bolet. Lačně sál kůži na jejím krku, jako by zkoušel, kam až může zajít.
"Přestaň! Cucfleky nesnáším!" odstrčila ho od sebe a skousla si rty. "Ale ukážu ti, co miluju."
Zadíval se na ni a pak ji chytil za krk.
"Ne, to ti ukážu já." jeho dlouhé, hrubé prsty se jí zaklesly do krku jako se ruce horolezce vítězně chytají posledního skalního převisu. Zrychlil se jí dech a věděla, že odejde s víc než jen modřinou na krku.
Hrubě jí stáhl sukni a jeho prsty se s nečekanou obratností vydaly zbavit se kalhotek. Majetnicky si přitáhl její boky ke svým a poručil jí, aby se předklonila. Ruce opřela o stěnu s kachlíky, na které někdo napsal Chci cítit jak se uděláš a
"Zažiješ něco neuvěřitelnýho, děvko." řekl jí a prudce ho do ní vrazil. Vykřikla. Milovala být nahlas. Její hlas jí přišel sexy.
"Nápodobně, ty hovado." řekla a rozhodla se, že ho úplně vyřídí.

Když šla domů, s nechutí pocítila teplou, lepkavou vlnu, která se jí rozlila v kalhotkách.
Důkaz, že opilá epizoda nebyla jen vytouženým snem.
"Proboha." řekla a doufala, že ho už nikdy nepotká. Vydala se domů a v hlavě se jí bolestně vybavil poslední rozhovor s Pánem.

Richard si v rukou přehazoval telefon a nemohl se rozhodnout, zda jí napsat. Zavřel oči a vzpomněl si na chtíč v jejích očích. Vzpomněl si, jak ji za ruku doprovázel na střední (...nebo ji nedržel?). Vybavil si, jak omamně dokáže vlnit boky a -
Kalhoty se najednou zdály moc těsné. Otráveně vzdychl. Rukou ho usměrnil, aby nebyl tolik vidět, a pak si pomyslel, že se mu o něj asi dlouho nikdo nepostará. Dohajzlu.
Nakonec se přece jen odhodlal jí napsal.

Ahoj, ty moje princezno z tramvaje. Uvidíme se?

Nymfu to oslovení naprosto dojalo. Tak přece jenom nejsem jenom na šukání, pomyslela si.
"Jasně, že se uvidíme." řekla mu laškovně do telefonu. Ještě nevěděla, jakou dělá chybu.
 


Pořád mi běháš v hlavě každou noc když nemůžu spát

Středa v 21:11 | Kira |  Poezie
Na začátku
se na tebe dívá
a v těch očích vidíš všechno
co jsi kdy vidět chtěla
upřímnou lásku
nefalšovanou zamilovanost
radost z toho
že tě našel

Ale jednoho hroznýho dne
se na tebe už jenom
dívá

Nymfa a střepy

6. ledna 2018 v 0:24 | Kira |  Nymfa
Richard při cestě domů vrazil do značky a začal do ní vztekle bušit. Neměl zdání, proč byl tak naštvaný. Možná byl jeho vztek jakousi kompenzací smutku - ostatně toho dne zemřely desítky lidí. Patrik, muž, se kterým jezdil autobusem do práce, zrovna splatil byt. Filip mu před měsícem ukazoval fotky jeho prvorozeného syna. Richardův šéf, Viktor, už měl jen poslední týden do důchodu. Jenže teď měli důchod všichni. Jen on zůstal, aby přemýšlel nad vším, co všichni kolem ztratili.
Klíče zachrastily v zámku jeho bytu.

Otevřel dveře a ucítil známou vůni dřeva a černé kávy. Posadil se na pohovku a zapnul televizi. Bylo kolem sedmé a s Jakubem byli domluveni, že půjdou na pivo. Bohužel, Jakub byl mrtvý. Richard chvíli lhostejně sledoval zrnění a potom televizi opět vypnul. Upřel pohled na rostlinku pod střešním oknem, jež vypadala v chabém osvětlení jeho bytu jaksi sklíčeně. Na chvíli v ní zahlédl sám sebe a šel si sednout vedle květináče. Když se dotkl hlíny, zjistil, že je úplně vysušená. Prohlédl si zvadlé listy a vzpomněl si na ruce, vztahující se k němu z temnot. Najednou začal litovat, že místo něj nepřežil někdo s ženou, dítětem, splaceným bytem a schopností zalévat květiny. Ještě jednou si pořádně prohlédl umírající rostlinu a rozplakal se.
Na střešní okno začaly dopadat obrovské, mazlivě huňaté vločky. Začal přemýšlet, kolikátá je to vůbec zima, a jakto, že za svých třiatřicet let života nedokázal vybudovat nic, co by v jeho životě tvořilo nějaký konzistentní bod. Něco, co by ho nutilo dělat víc. Zvládnout víc.
Dveře zavrzaly v pantu.
"Pane?" zašeptal známý hlas.
Richard se prudce ohlédl.
"Co tady děláš?" vyjel na ni ostře.
Nymfa ucouvla a zorničky se jí zděšeně stáhly. Bez dechu na něj zírala a pomalu couvala zpět.
"Promiň, já..-"
"Copak si takhle chodíš ke každýmu, komu se zkurvil zámek na dveřích?!" zvedl se a prudce oddechoval. Neměl vztek, byl vyloženě nasranej. Všichni z práce umřeli, on nemá nic a tahle malá štětka z něj chce vysát poslední zbytky života. Neměl na ni sílu. Odhadl ji jinak, doufal, že to bude ten typ, se kterou se vyspí a ta pak zemře žalem, že ji využil. Zdálo se, že se jí to líbí. Líbí se jí být využitá. Využívali se navzájem? Nevěděl.
"Jestli si myslíš, že tě budu nosit na rukou a místo hokeje koukat na debilní romantický komedie, tak se dohajzlu pleteš, holka!", křičel, "Ty seš jen na šukání, rozumíš? K ničemu jinýmu."
Nymfa zavřela oči. Její obličej vypadal smrtelně klidný.
Byla do něj zamilovaná? Samozřejmě. Už od první chvíle, kdy ji spontánně políbil a ona na to pak myslela celé týdny. Během své životní cesty se ale postupně učila ty pocity pohřbít. Zasypávala je půdou nenávisti, a vždycky, když se vzpomínky na něj snažily vynořovat, pohřbila je s chladným sebeovládáním ještě hlouběji. Ale ona ho zavedla zpět do svého života. Teď tu byl a ona neměla jinou možnost, než to všechno přesouložit. Vyšukat si ho ze srdce. Aspoň na chvíli.
"Já vím." řekla.
Překvapilo ho, s jakou pokorou mu to řekla. Hlavou mu projel pohled na ruku vykukující ze sutin a otřásl se. Věděl, že tuhle noc bude obtížné zvládnout sám.
"Vím, že mě nepotřebuješ, tak jako já tebe." hlesla smířeně.
Díval se jí do očí a nevěděl, co říct. Ostatně, říkala pravdu. Ale jak se jí rýsovala prsa v tom tričku-
V její tváři se něco změnilo. Všiml si krátkého záblesku vzteku, jenž jí projel očima.
"A víš co, mě nebaví, aby se mnou furt někdo vyjebával. Čau." řekla a otočila se. Červené vlasy v tom pohybu zahořely mocným plamenem. Chvíli fascinovaně obdivoval jejich barvu, poté zrudl.
"Vážně? Po tom, co přijdeš a zamotáš mi hlavu?"
"Byla to chyba." řekla a myslela to upřímně, přestože to zjištění bolelo.
křičel a ona s prásknutím dveří opustila jeho byt.
Richard popadl skleničku a mrštil jí o zeď.
Střepům, co se do něj zaryly, nevěnoval pozornost.
Nymfa si s pláčem uvědomovala, že vše, co řekl, je pravda. Zvlášť to poslední.
Obrátila tvář k nebi a nechala vločky, ať jí tajou na tváři. Potřebovala nějak zmrazit ten chlad, co v ní Pán zanechal. Její neviditelná pouta se začala stahovat a ona s nevolí zjišťovala, že po něm touží ještě víc.
"Špatné nebo správné? Když zavřu oči, je to stejné." řekla potichu a vyrazila domů.
Richard ji sledoval z okna a přemýšlel, zda je to naposled, co ji vidí.
Svou krví napsal na zeď její jméno a pak svoje, protože nechtěl být v noci sám.
Zíral do prázdna a proklínal den, kdy podruhé přežil svou smrt.

Červená 1.0

5. ledna 2018 v 6:26 | Kira |  Anarchie (co se nevešlo)
Tak, a protože tady ty fotky můžou zůstat napořád, proč sem nehodit dokumentaci mých vlasových pokusů? Každopádně, tohle je verze 1.0 mého snu o červených konečcích, které jak doufám s dalším barvením a odbarvováním budou mnohem řvavější. Konečně si zase připadám trochu víc ve svý kůži.
Aby to nebylo obyč, na čele mi dělá photobomb malý laškovný pramínek.

Mějte se hezky! Vaše Kira


Rajdím

4. ledna 2018 v 19:17 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Včera jsem si řekla: "Chci se zas cítit hezky, budu rajdit." Pojem rajdění vznikl mezi mými kamarádkami a značí děj, kdy si holka vezme šaty a sluší jí to. Takže prostě rajdíš. Naneštěstí jsem si k onomu ději vybrala fakt nevhodnou dobu.

Zrovna jsem dočetla poslední díl série Temná věž od Stephena Kinga. Dočetla jsem ho v půl šesté ráno. Ten konec mě naprosto roztříštil a já brečela vztekem, že to tak skončilo. Nalila jsem do sebe kafe, protože jsem celou noc nespala, a doufala jsem, že mě to nezabije (kafe i ten nespánek).Když jsem se pak nasoukala do krajkových silonek, rudý sukně a černýho trička, nemohla jsem mít lepší pocit. Předešlý den jsem strávila asi pět hodin odbarvováním, dobarvováním a obarvováním vlasů, abych měla červený konečky. Rodiče sice namítli, že to bude vypadat strašně (jak jinak), ale poté s překvapeným výrazem usoudili, že je to super.

Vzala jsem si boty na podpatku, ale jelikož nesnáším nakupování bot a o botách samotných nic nevím, nedošlo mi, že do nich poteče. Vyšla jsem z domu a v mírném kopečku jsem se téměř poroučela k zemi a došlo mi, že je to špatný nápad. Následně poté jsem dostala ošklivou předtuchu, že spadnu a tramvaj mi usekne nohy, nebo tak. Naštěstí se žádná amputace nekonala, a já si pomyslela, že třeba ten den nebude tak zlý. Když jsem dojela do města, kde mám školu, po vylezení z tramvaje se počasí rozhodlo, že bude vánice, a tak byla vánice. Vlasy se mi po pěti vteřinách proměnily v nacucaný červený chaluhy. Po chodníku se rozprostírala taková ta sněhová břečka, kterou jsem odhodlaně zdolala, ale v botách mi čvachtalo a začaly mi mrznout prsty. Kamarádka mi dobrosrdečně nabídla rámě a pomohla mi doklopýtat do školy. Ve škole jsem si užila pár hezkých chvil, kde mi lidi říkali, že mi to sluší.

Pak jsem si usmyslela, že příteli koupím nějakou maličkost k šestnáctiměsíčnímu výročí. Když jsem zjistila, že mám na účtu politováníhodných 12,52 koruny a v peněžence asi 17 korun, došlo mi, že budu muset být hodně originální. Pak mě napadlo, že mu jako netypickou pozornost koupím nějakou řezanou kytičku z květinářství. Občas tam mají něco, co stojí třeba deset korun, ale je to hezký. Když mi konečně padl do oka tulipán za pětadvacet, došlo mi, že bych ho musela platit na dvě půlky. Zahanbeně jsem si šla sednout na lavičku a čekala jsem na tramvaj domů. Občas kolem mě někdo prošel a třeba zapískal, ale mou pozornost upoutal exemplář, který ani nepotřebuje diakritiku. Prošel kolem mě, řekl "cus" a pak šťastný z mého úsměvu odešel. Kdyby věděl, že jsem se usmívala jemu.

Cestou domů nám tramvaj najednou zastavila a kvůli výluce jsme museli počkat na autobusovou náhradní dopravu. Tak na zastávce čekalo asi 150 lidí, co se tam nasbíralo, a kouzelný autobus stále nikde. Moje prsty na nohou začaly zamrzat a šíleně to bolelo. Stát na těch podpatcích taky bylo šílený. Tak jsem tam stála, vyrajděná, mrznoucí, bez kytky a naštvaná. Příteli jsem psala zoufalé zprávy a nabídl mi odvoz, až dojedu na konečnou. Tím se ale překazil můj plán mu něco koupit. Nakonec nám po půl hodině přistavili tramvaj a jeli jsme světelnou rychlostí. Z okýnka jsem pak zahlédla reklamu na květinářství na předposlední zastávce, a tak jsem vystoupila a opatrně jsem se vydala z kopce.

Ono květinářství ale už dávno neexistovalo. Zoufale jsem prošla do Albertu a řekla jsem si, že mu aspoň koupím sušenku. U pokladny jsem si prohlédla obsah peněženky a to, co jsem celou dobu považovala za desetikorunu, byla dvacka. Takže jsem bývala mohla koupit ten zatracenej tulipán, ale už bylo pozdě. Nakonec jsem se pět set metrů dokodrcala na konečnou zastávku rozbahněným sněhem, moje nohy společně se mnou zpívaly labutí píseň. Přítel přijel s čistými ponožkami a zimními botami. Nakonec jsem se šla vyfotit na pas (na pátý pokus, kde můj obličej vypadal ještě hranatější než dřív, jsem to už přijala) a doma jsem den zakončila výrokem "Kašlu na to, budu ošklivá."

Přítel mi ještě teď vyčítá, že chodím v zimě v sukni. Cítím se tak trochu beznadějně. Asi jako tenhle (varování, video je naprosto úžasná blbina). No, snad se to nějak zlepší. Nový vlasy a rozhodnutí na sebe zase patlat řasenku ze mě zase trochu udělalo hezkého člověka. Teď už jen vydržet a nebýt na sebe zbytečně ošklivá.
Držte se, mí drazí. Vaše Kira

Ten úsměv

3. ledna 2018 v 7:52 | Kira |  Poezie
Miluju
jak se zlehka dotýkáš hranic mých světů
jako by se měly srazit
splynout v něco mnohem mocnějšího než my dva
jako malinký tvor co dýchá a bije mu srdíčko
a nikdo si nedovolí na něj vztáhnout ruku
a v krvi mu proudí tisíc našich slz a hektolitry smíchu
i když se to zdá nemožné
a kdyby se přesto někdo pokusil ho zničit
bude to poslední věc, co kdy udělá
nikdy jsem se necítila tak živá
dokud jsem neměla co ztratit
protože když víš že můžeš ztratit
když stojíš na okraji a prosíš
a pláčeš když slyšíš to srdce
to nádherný velký srdce bít svou píseň jen pro tebe
a víš, že bys bloudil navždycky jen abys
na konci vždycky našel ten úsměv
bože vidět ten úsměv
to je všechno
to je ŽÍT

Zabíjím svým srdcem

31. prosince 2017 v 23:41 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Došlo mi, že jsem sama sobě největším nepřítelem. Že se musím neustále dožadovat odpovědí, zda jsem milována, jestli jsem hezká, jestli jsem přitažlivá. Neustále přemýšlím, neustále plánuji, a když něco není správně, šílím. Takovou dobu jsem sama sebe srážela za nejmenší škobrtnutí a teď mi dochází, že jsem to já, kdo mi ubližuje, že jsem to já, z koho mám strach.

A když na mě dnes opět zaútočila ta zákeřná část mojí mysli a začala mi tvrdit, že jsem za celý rok nic důležitého nezvládla, musela jsem jí oponovat. Neustále stojím na hraně sebelásky a sebezapření. Stojím s opotřebovaným štítem a nepřítel na mě tlačí vahou své existence - nepřítel ve mně, kterého se tak moc snažím zbavit.

Ale už se nechci dál ptát, jestli jsem krásná, sexy, milovaná. Nechci o sobě mluvit ošklivě, jen proto, že jsem na to zvyklá.

Jsem hrozně nemotorný člověk. Když procházím dveřmi, často vrazím ramenem do zárubně, protože nejsem z nějakého důvodu schopná brát v potaz celé své tělo. Všechno mi padá, spoustu věcí rozbiju. Je fakt sranda mě takhle sledovat. V práci jsem poznala ženu, která byla mým druhým já. Má dospělou dceru a vnoučka, ale vypadá na pětačtyřicet. Přemýšlela jsem, proč je mi tak hrozně sympatická - ta energičnost, rychlá mluva, ta živost a neohrabanost jejích pohybů - a pak mi to došlo. Je jako já. A to moje já se mi popravdě dost líbí.

Lidi neuměli přijmout moji citlivost. Možná je to zmíněnou citlivostí nebo i vnitřní nejistotou, ale tyhle dvě věci vytvořily emulzi, na kterou všichni moji "přátelé" měli přízračnou alergii. Nikdo mě neviděl. Neviděli dovnitř. Přejeli mě pohledem a řekli mi "Změň se." A tak jsem změnila svůj okruh přátel.
Našla jsem lidi, kteří mě naučili udělat si ze sebe legraci. Naučili mě se bránit, naučili mě přijmout moje špatné stránky (a neustále mi je připomínají, protože se rádi škádlíme). Ale hlavní je, že mě vidí. Přesto, že je neseznamuji se svými vnitřními pochody, vím, že oni mě vždycky budou vidět.

Jsem jaká jsem. Jsem citlivá, ubrečená, srdečná, odhodlaná, netrpělivá, tvrdohlavá a cílevědomá.
Hluboko uvnitř vím, že jsem drsná holka. Hluboko uvnitř se miluju, miluju svoje tělo a svou živelnou duši.
Miluju se a hodlám v tom pokračovat. Když člověk chce, zvládne všechno.

Já získám všechno, o co jsem se ty roky připravovala.
Je to můj boj. Je to moje ka.
A já ho přijmu s otevřenou náručí.


Doufám, že také vyhrajete všechny boje, které svádíte, a zvládnete všechny překážky na které narazíte - přeci jen, dokud jsme naživu, nikdy není pozdě. Mám vás moc ráda a doufám, že i v dalším roce mě budete navštěvovat. Já se zase na oplátku pokusím být produktivnější.

Miluju vás, vaše Kira

Nemáte tohle ve větším?

18. prosince 2017 v 11:11 | Kira |  11:11
Čeká mě nejhorší týden v mé pracovní historii. Krom zítřka budu chodit mimo školu celý týden do práce. Nebylo by to tak hrozné, kdybych nedělala v tak chaotické hrabárně. Nebudu specifikovat název obchodu, snad jen tím, že tam najdete od dětského oblečení přes hračky až po zbytečnosti do domácnosti. Největší chybou celého řetězce je propagace pomocí letáků. Zboží z nich totiž většinou ani nepřijde a pak vás všichni zasypou otázkami.


Nejhorší zákazníci jsou ti neodbytní. Buď nestihnou koupit daný produkt včas a potom si stěžují, že už ho nemáme, nebo se zeptají každého, každého zaměstnance v obchodě.



V případě zoufalství jsme vhodným terčem k vylévání vzteku. Vzhledem k nulovému zaučení jsme taktéž vhodným objektem pro naši vedoucí. Jsme také obviňováni z toho, že nemáme mozky, ovšem aby nám někdo jednou a pořádně vysvětlil, jak se co dělá a jak co patří, to by bylo přeci moc jednoduché.


Zákazníci také nejsou schopni pochopit jednoduché věci, jako to, že nemáme ponětí, jestli ve skladu je zrovna tričko s Mickey mousem v týhle a týhle velikosti, nebo jestli tam vůbec je. Taktéž nemáme laserový zrak na to, abychom věděli, jaký konkrétní produkt přijde v další paletě.
Nejhorší ze všeho je ale uklízení. Co můžou lidi vytahat, to vytahají, co nesní, to zahodí, a co jde, to ukradnou. Krom toho tu neustále brečí děti.


Mimoto mi ani nechodí správně výplaty. Jako studentka bych neměla mít zdaněnou výplatu, ale u nás se to tolik neřeší. Dneska tam jdu tedy udělat bengál. Svoje vytrpěné peníze posypané třpytkami (u nás má všechno v sobě třpytky) si hodlám poctivě vydobýt. (EDIT: Tak nakonec to tak je v pořádku. Zajímavý.)

Přejte mi štěstí, mí drazí.
Vaše Kira

Další články


Kam dál