Bílo

Včera v 16:24 | Kira |  Poezie
Sedím
odevzdaně sleduji
sníh jak pohřbívá
auta
domy
a mě
přemýšlím zda jít ven
a nakreslit bodavému smutku
bílou tvář.
Vše o co se pokouším
se rozpadá jako polystyren.
Jen to co zvořu
zůstává
velká bílá trhlina
na tváři mého světa.
Všude sníh.
Každou chvílí víc
A
nikdy nebudu herečkou
nepodívám se do vesmíru
má slova se rozpadnou v prach
nikdo mě nepochopí
a odejdu i v myšlenkách
Možná si někdy vzpomenou
ale
-

Zachraňte mě před tím,
co by mohlo být.
Je mi zima
a smutek mi barví tvář.
 

Stiskni spoušť

Úterý v 23:05 | Kira |  Příběhy
Otočila se, aby vedle sebe nahmatala prázdnou matraci. Zvedla hlavu z polštáře (pár vlasů jí neústupně šimralo na obličeji), aby ho opět spatřila spát na kraji dvoulůžka. Bříšky prstů ho opatrně pohladila po zádech. Ošil se a sedl si na postel.
"Bolí mě hlava." zamručel a zmizel za dveřmi. Ráno ho našla spát na gauči.
Vzpomněla si, jak se s ní rád po nocích mazlíval a na začátku její kariéry ji každé ráno přemlouval, aby nechodila do práce.
"Buď tu se mnou." řekl a hodil po ní psím pohledem. Vždycky ho políbila na čelo a popřála mu hezký den. Když se večer vrátila, pevně ji chytil a nepustil ji, dokud ráno opět nevstala.
Změnu pocítila asi před měsícem. Ráno ji přestal přemlouvat a večer už nebyl tak horlivý, jako dřív.
Byla z něj ve stresu a zapomínala na něj jen v práci.
Pak dostala velkou nabídku a on, ač s kamennou tváří, nebyl proti.
Odjela na měsíc do zahraničí, kde jí prodloužili smlouvu. Když mu oznamovala, že bude na billboardech, mlčel.
"Filipe?"
Otevřel oči a ona si všimla, jak unaveně vypadá.
"Co se děje?"
Sedl si a zadíval se jí do očí. Celý vesmír najednou ztichl a ona skoro slyšela jeho vlastní myšlenky.
"Nepoznávám tě." řekl prostě a smutně se usmál.
"Jak to myslíš? Vždyť jsem to já!"
"Jsi, ale nejsi. Už nejsi moje Tereza. Jsi Tereza z billboardu. Jako bys mizela z mého života a žila jsi jen v nich, v časopisech a letácích, ale ne tady. Nemůžu spát. Vidím totiž, že pomalu prohrávám ten neviditelný boj. Nedokážu ležet v posteli vedle ženy, která se už ani nezdá být mou. Cítím, že jsi pryč, chápeš? Nezvládám to. Oba asi chceme něco jiného."
Jakmile to řekl, jejich světy se oddělily.
Už to byl rok. Dál fotila, dál chodila na večírky, byla v mnoha zemích.
Tentokrát fotili do reklamy, která měla být téměř na všech autobusech v Londýně.
"Tak, představ si něco, co opravdu moc chceš. A tvař se, jako bys ho měla dostat hned teď."
Tereza se zadívala někam do dáli a mírně se usmála.
"Tvař se zasněně, Terezo."
Chvíli hleděla na konec ateliéru a pak začala usedavě plakat.

Noc

Úterý v 19:45 | Kira |  Poezie
Ne
Počkej
 


Sebereflexe

4. ledna 2017 v 8:40 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Znáte ten pocit, když se chováte totálně pitomě a pak začnete pochybovat o vlastní existenci? "Jsem to fakt já? Kde se to ve mně bere?"

Přestože jsem začala poněkud novoročně, článek "Nový rok, nové já" ode mě nečekejte. Nový rok pro mě znamená dvě věci: neustálé škrtání datumů a leden narvaný tolika testy, že předem začnete myslet na to, čím a jak zapálíte vysvědčení. Já už jsem se z myšlení typu "proboha, já nemám vyznamenání" dávno dostala a katastrofální známky z matiky a fyziky beru zkrátka jako něco, co se musí chtě nechtě překousnout.

Odmala o sobě pár věcí vím: že jsem nemotorná, že si všechno moc beru k srdci; že jsem citlivá a brečím, kdy a kde se mi zachce. Jakmile jsem se ale ocitla v bludném kruhu, který teď žiji (jdu spát pozdě, odpoledne jsem unavená, ale musím dělat věci do školy, tak je dělám dlouho a jdu spát pozdě), pozoruji na sobě změny, které mě znepokojují.

Často mi dělá problém se ovládat. Moje babička tvrdí, že by v sobě člověk neměl držet vztek, jinak si to tělo pěkně odnese. Přesvědčena tímto tvrzením ale vybuchuji tak mocně, že tím pokaždé působím nukleární katastrofu. Vduchu se vidím, jak beru první předmět a danou osobu horečně mlátím, načež vyděšena vlastní představou pociťuji zklamání a zarmoucení nad sebou samotnou. Následovně začnu přemýšlet nad tím, jestli se mě nezačnou všichni bát, a rýpavý hlas v mé hlavě začne posměšně tvrdit, že mě všichni opustí, protože jsem vzteklá megera.

Zajímá mě, jak lidé zvládají vztek? Jak ho zvládnu já?
Představa, že začnu uprostřed hádky s někým meditovat a dělat mmmmmmm nebo po vzoru Marcelky z Comebacku "mmmm, vítr odvanee", mi ovšem přijde absurdní - bohužel nejsem natolik duševně povznesena.
Doufám tedy, že mi strýček Google poradí. Přinejhorším se moji nejbližší zásobí koňskou dávkou sedativ, aby byl život se mnou bezpečnější.

A jak zvládáte vztek vy?
PS. Slibuji, že se zase k blogování dokopu.
Mějte se krásně!
Vaše Kira

Líná a unavená

30. listopadu 2016 v 18:35 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Obrovský vločky se snáší na tvrdou zem a marně se snažím zahřát plamínky svíček. Zimu jsem měla ráda jako dítě. Běhala jsem po zahradě, stavěla sněhuláky a hleděla do nebe a nevnímala, jak zima dokáže být melancholicky temná.

Teď ale cítím, jak mě to pomalu požírá. Sama o sobě se cítím v pořádku. Víceméně jsem si vylepšila známky, ale místo strachu o prospěch se dostavil strach z budoucnosti. Je to směšný, ale když tak začnu přemýšlet nad tím, co "umím", připadá mi, že nemám uplatnění. Moje přemýšlení o budoucnosti vždycky skončí pláčem v klubíčku s tím, že nemám budoucnost. Punkerka jak trám.

Nejsem ve svý kůži, naopak jsem na sebe permanentně naštvaná, protože se neučím, nic nedělám a pořád bych jen spala. Taky jste tak chronicky líní? Pořád se snažím dokopat k nějaké změně, ale jako by moje vůle zhoubovatěla a scvrkla se v bídnou kuličku, která mě ráno sotva vytáhne z postele.
Nejsem nešťastná, jen na sebe vůbec nejsem pyšná.

Poslední dobou jsou ale nešťastní lidé kolem mě. Co je horší, přijde mi, že jsem ztratila svou utěšovací schopnost a nemám co říct. Jako bych vůbec nebyla schopna přemýšlet, o tom, jak blekotám, nemluvě. Rozpadám se?
Můj kamarád se Salvadoru mi volá a povídá mi o tom, že ho nebaví žít. Další kamarád má sebevražedný choutky.

Chtěla bych obejmout všechny osamělý duše a dát jim tolik lásky, kolik je potřeba. Rozesmát všechny smutný, ukázat cestu ztraceným, pomoct najít smysl těm , kteří ho už přestali hledat. Chtěla bych být mnohem, mnohem lepší, než jsem teď.

Našla jsem si malou brigádu, ze které mi velmi nepravděpodobně přijdou peníze včas, abych mohla dokoupit dárky. Na předávání dárků se mi líbí to, jak pozorný dárek můžete někomu sehnat. Stačí poslouchat, o čem člověk mluví, a dokážete vymyslet něco neobyčejného. Je to můj první krok ke změně mýho lenivýho, unavenýho já.

Kira zase startuje, a snad to jen tak nevzdá.
Mějte se nádherně,
Vaše Kira

Utop mě, zastřel mě, miluj mě

31. října 2016 v 12:19 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Prázdniny jsou opět pryč a já se momentálně raduji na hodině matematiky, jelikož mi vychází čistá čtyřka. To poznáte, když je někdo na gymplu; radost mu udělá už jen to, že nepropadá. Ach, kde jsou ty doby, kdy se učila malá násobilka a já měla ještě daleko ke své první pětce...

Když se ohlédnu za prázdninami, nemohla bych být spokojenější. Mám konečně zkrácené vlasy, takže nemusím každé ráno obětovat půlku hlavy, abych se učesala a nevypadala jako nový přírůstek do řad bezdomovců.
Jinak jsem se převážně válela, dospávala deficit a neustále jsem něco jedla.
A taky jsem jela do Varů.

Navštívit svého milého a jeho rodinu jsem chtěla už delší dobu , ale teprve teď byl dostatek času a financí. Nakoupila jsem dárky, upekla jsem brownies a s obrovskou a těžkou kabelkou jsem jela s mamkou do Prahy. Tam jsem naházela všechny zbytečný drobáky do kasičky ("Přispějte na vzácné stromy") a k večeru jsem byla na místě.
Řeknu vám, není nic krásnějšího, než když si s někým sednete a všechna nervozita z vás prostě spadne. Tak úžasnou rodinu poznáte jen zřídkakdy.

Mimochodem, byli jsme na střelnici a já střílela z pistole! DOOPRAVDY! Abych vám to přiblížila; když jste vevnitř, dělá to hroznej hluk, takže bez těch ohlušovacích sluchátek asi umřete, když nejste zvyklí. Když mi podali zbraň a já celá rozklepaná pomalu mačkala spoušť, přemýšlela jsem, jaký to bude pocit. Vystřelila jsem, hodně to cuklo. Nebylo to jako ve filmech, kde dělají pif pif s lehkostí a elegancí. Vystřílela jsem si 12 nábojů a musím říct, že to byl fakt zážitek a byla jsem moc vděčná, že jsme tam byli.

Když dojde na loučení, totálně se sesypu. Výjimkou nebyla ani neděle a já téměř celou hodinu před odjezdem probrečela. Když jsem celá usoplená nastoupila do autobusu, spořádala jsem asi čtyři čokoládový tyčinky a slzy mi vydržely až do Prahy. Když jsem dorazila domů, mamka mě přivítala větou: "Nezlob se na bráchu, ale utopil ti notebook."

Ach. Radši to ani nebudu komentovat.

Teď jen zbývá přežit pondělí. Zastávám totiž Garfieldův názor.
Mějte se krásně!
Vaše Kira

Mojí princezně

27. října 2016 v 23:43 | Kira |  Poezie
Nechápu, jak se to může dít,
když ty jsi vždycky tak plná lásky;
a když já proklínám smysl bytí,
ty kreslíš na oblohu
a šeptáš, jak je skvělé
chodit po světě.
Nechápu, jak se to může dít,
když z tebe září tolik dobra,
a když tápu ve tmě
ty mi, zlato, svítíš na cestu.
Nechápu, jak slepí můžou být
ti, kterým nabízíš své srdce
možná je pro ně přílíš krásné
a tolik lásky by neunesli;
možná jen neumí
chodit po svých
bez alkoholových berliček...
Jsi nádherná vším co děláš
jsi sarkastická a rozverná
jsi hvězda co nikdy nevyhasne
ale pláčeš a nevidíš to.

Neplač.
Jsi nádherná.

Skoro nevěsta

27. října 2016 v 22:54 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Jak asi pár z vás ví, chodím do tanečních a věneček se rychle blíží. Pamatuji si, jak jsem se před rokem smála nejlepší kamarádce, když X měsíců před začátkem tanečních celá její třída vyšilovala, zatímco já byla vesele lhostejná až do dne první lekce.
Proto mě moc nepotěšilo, když jsem se nedávno kamarádce pochlubila, že jdu na zkoušku šatů, které si vezmu na věneček.
"Cha, to brzo." poznamenala svým typicky sarkastickým hlasem, který mě vždycky dokáže perfektně vytočit.
Zjistila jsem tedy, že shánět si šaty dva měsíce před věnečkem je jako snažit se vyklepat z krabice poslední kapky pomerančovýho džusu. Je to marný.
V salónu mi řekli, že už jsou šaty na tenhle termín "hodně rozebraný" a že budeme muset "vybírat krémovější barvy". Představila jsem si sama sebe, jak se ploužím po parketu v šatech barvy paštiky a nadávám sama sobě, že jsem je nezačala hledat včas. Po depresi z toho, že budu mít hnusný šaty, jsem si řekla, že pokud opravdu nebude na výběr, sáhnu po něčem odvážnějším.
V hlavě se mi odehrál scénář toho, jak v rudých šatech vtrhnu na parket, zatímco se na mě strhnou světla všech reflektorů a muži budou z mé oslnivé krásy sbírat čelisti z podlahy. Ha ha.
Když jsme přišli, opravdu nebylo moc na výběr. Pro jistotu jsem poprosila o to, abych si mohla zkusit ty červené šaty z výlohy, načež jsem byla opravena, že jsou skořicové. Jako první jsem si zkusila krásné bílé šaty.
"Ale já nechci bejt mainstream." mlela jsem tu svou, zatímco mi paní šněrovala šaty. Po chvíli na mně konečně korzet držel a já vyšla z kabinky.
"Ještě před chvílí to bylo takový malý miminko…" řekla mamka se slzami v očích a mě to přišlo hrozně roztomilý. Když jsem se viděla v zrcadle, chuť se lišit rázem zmizela. Měla jsem vybráno.
"Jako nevěsta…" řekl kdosi z personálu a já se musela usmát. Jako by mi četli myšlenky…



A kdyby

25. října 2016 v 20:12 | Kira |  Poezie
Občas se na sebe
dlouze dívám do zrcadla
komu jsem kdy ublížila
komu jsem kdy pomohla
komu jsem kdy byla
k něčemu
zvládla jsem někdy
něco bez chyb?
Jsem skládačka,
která postupně ztrácí dílky
jeden po druhém.
A kdybych tenkrát
(ač s velkou nevolí)
při cestě ze školy
skončila pod koly,
možná by bylo všem líp.

Dostala jsem panickej záchvat v tvý koupelně

23. října 2016 v 20:20 | Kira |  (Nejen) tramvajové romance
Má spřízněná duše a nejlepší přítel Madame Luc dnes vymyslel skvělý experiment, který tu s vámi chceme sdílet. Možná se to vymyká tomu, co tvořím normálně, ale to surrealično mě pohltilo. Pohodlně se usaďte a přečtěte si jeho část příběhu z pohledu Lilith, a ten můj, jenž vám sdělí Cory.

Hvězdy se skláněly mezi půlnocí a nekonečnem. Lilith vedle mě seděla v mokrý trávě a v ten moment na světě neexistovalo nic, co by do mýho života dokázalo vnýst tolik klidu. Někde na konci louky zhasínaly světlušky; asi z deprese, že hvězdy a Měsíc budou vždycky zářit víc, než ony. Jako Lilith a já.
V dáli se ozýval ruch města, jako by tím nezmírajícím počtem těch, kteří hledají a krvácejí vznikalo jedno obrovský, zjizvený srdce, jehož zvuk teď čeřil vlhkej vzduch temný noci. Jednotlivá světla ubírala obloze její magickou krásu. Jako by to vycítila, z čistý oblohy se snesl blesk - vylekaně jsem Lilith chytila za ruku - a město zhaslo.
Rozevřela víčka, jako by se probudila ze snu, a já rychle ucukla zpět. Otřásla jsem se. Zadívala se na mě a já si přejela prstama po zjizvené paži.
Chvíli jsme tam takhle seděly a v ten moment jsem si přála, aby celej svět zůstal ve tmě. Celá galaxie na nás shlížela a Lilith měla v očích něco hrozně zvláštního. Měla jsem nutkání zeptat se jí, ale slova mi zmrzla na rtech. Místo slov jsem jen zašeptala něco nesrozumitelnýho a přemýšlela jsem, jestli je někde na světě nějaká další Cory s Lilith, a jestli se taky cítí tak zmateně. V duchu se najednou objevil můj kluk a začal svlíkat šaty nějaký blonďatý krávě. Z tý myšlenky se mi zauzloval žaludek. Lilith si všimla, že se něco děje.
"Je ti zima?" zadívala se na mě s něhou v očích a všechny ledovce uvnitř mě roztály.
Přikývla jsem. Chytila mě za ruku, jako by vycítila, že bych se sama sotva udržela na nohou, a táhla mě za sebou. Na jejích vlasech se třpytila rosa a všechny hvězdy ze závisti potemněly.

Rozsvítila světlo a já se na ni nechápavě zadívala.
"To je v pohodě, to je ze zdroje. Máme ještě pár hodin." řekla a znělo to jako zaklínadlo. Máme ještě pár hodin, hrálo mi v hlavě a z nějakýho důvodu to byla jediná jistota v mým životě. Stejně jako to, že jsem u Lilith doma. Seděly jsme celý rozklepaný vedle sebe na gauči, zatímco někde v paralelním vesmíru na mě můj kluk čekal a četl si knihu. Ale tohle byl ten skutečnej, zkurvenej vesmír, kde mě podváděl, zatímco jsem se řezala v kabinkách obchodních domů, protože tam se vás nikdo neptal, co vám je. Jen "paní, máte na sobě skvrny, " a šli dál. Všichni byli apatičtí až na mě, a to bylo důvodem mý věčný zkázy. Kdybych si dokázala jen sbalit věci a odejít... přestat přehlížet, že s těma holkama...

"Cory? Cory!" ozýval se Liliin hlas z dálky.
Zaplavilo mě horko. Moje rozedřený srdce se chtělo roztříštit, ale mělo sílu jen na to, aby se odíralo o žebra a vydávalo zvuky umírající velryby. Nemůžu dýchat. Nemůžu dýchat.
"Cory!" křičela Lilith a byla tak krásná.
Přemýšlím, kde jsi a s kým. Lituju, že jsem si s tebou někdy něco začala. Jsem tak ošklivá. Jsem nic.
Lili se na mě dívá, jako kdybych umírala. Strašně bych si přála se do ní vpít a být taky tak krásná. Možná, kdybychom obě zmizely, byl by to šťastnej konec pro nás pro obě. Mám strach. Je mi tak slabo, že sklouzávám po sedačce jako mrtvej tuleň. Lili mě najednou chytá, jako by tohle celý byl béčkovej film o nějaký ženský superhrdince. Netuším, jestli mě nesla, nebo jsme jen šly, ale po chvíli jsme se ocitly v koupelně a já jen ležela na studenejch kachličkách a brečela. Slzy mi vytvářely na stropě nádherný obrazce jako rosa na vlasech Lilith a přísahala jsem, že bych takhle dokázala umřít.
Lilith se nade mnou sklonila a její teplý dech mě zahřál na tvářích.
"Cory, máš žízeň?"
Letargicky jsem kývla a ona mi opatrně přiložila sklenici červeného k ústům. Vpíjím se do tebe a ty do mně, projelo mi hlavou a rukama jsem se zapřela o zem. Všechno se rozhoupalo a já sebou praštila, zatímco se moje ruka rozbila o kachličku. Lilith vzala moji ruku a políbila mi krvácející ránu, jako by mě chtěla zahojit. V tu chvíli jsem měla nutkání ji políbit, stát se jí, stát se jednou. Ale byla jsem tak slabá. Ležela jsem a ona se mě snažila zvednout. Přála jsem si být tak silná jako ona, přála jsem si, aby byla taky tak slabá, přála jsem si, abychom si byly rovny.
Zvedla mě a začala napouštět vodu do vany. Vzala mě do náručí, jako kdyby mě měla naposledy zachránit.
Obě jsme pak seděly v horký vaně a moje krev barvila vodu do růžova.

Tričko se přilepilo k jejímu tělu a já se snažila uhýbat pohledem. Nad námi svítila barevná světýlka, která jsem jí kdysi dala. Chvíli jsem si prohlížela, jak se blikající světla odráží na hladině. Pak jsem se na ni podívala. Z jejích očí bych vyčetla každou její vlastnost a každý kout její duše a najednou jsem se cítila hrozně krásně, protože ona byla krásná celou svou bytostí. Seděla tu vedle mě s mokrými vlasy a legračně vystouplými bradavkami a na rtech měla víno (nebo mou krev). Bylo mi tak nádherně a tolik jsem jí chtěla říct, že jí miluju, když mi došlo, že to říct nemůžu. V tu chvíli jsem začala znovu plakat a ona mi jen podala sklenici s vínem.
"Já tě chci milovat." řekla jsem s pláčem a bránila jsem jí, aby mi dál nalívala. Ona se do mě ale přesto snažila nalít celou sklenici s takovou vervou, že jsem sebou škubla a ona mě celou polila. Tmavá tekutina mi stékala po mokrém tričku a Lilith se na mě podívala jako na člověka, který umírá. Přisunula se ke mně a vlna vody mě posunula až ke kraji vany. Sklonila se nade mě a začala z mé klíční kosti slíbávat víno. Jako bych zase vnitřně ožila. Světýlka se rozzářila a já vnímala jen ji a tu vodu.
"Lili" vzdychla jsem.
Chci tě milovat, chci být tvá, ale my nemůžeme, nemůžeme, Lili.
Lili se mi zadívala do očí. Můžeme, říkal její pohled.
"Jak?" zašeptala jsem.
"Napij se." řekla mi.
A tak jsem pila. Obě jsme pily.
Sundala mi tričko a já ho sundala jí.
Celej svět až na tu vodu a světýlka a nás dvě přestal existovat. Lili mě políbila a všechno temno v mým životě zaniklo. Démoni se zkroutili v žhnoucí agonii a zůstaly tu jen ty světýlka a chuť vína na Liliiných rtech. Dnes v noci jsme obě přicházely o rozum, Lili a já na poslední vlně. Hladila mě, jako by mě mohla celou vyléčit, zjizvenýma rukama hladila ty moje. Stávaly jsme se jednou v nekonečný apatii času. Nikdy jsi mi nebyla blíž. Cítila jsem, jak ztrácím kontrolu nad svým tělem.
"Lili, já tě chci milovat."
"Cory, máme ještě pár minut." řekla a já jsem pochopila.
Políbily jsme se. Líbaly jsme se, jako by to bylo to jediné, co nám zbylo. Líbaly jsme se a nechaly jsme za sebou ten svět, kde by nás všichni nenáviděli pro to, jak se milujeme. Světýlka zářila víc a víc a když jsme se k sobě z posledních sil přitiskly, vybuchly v ohňostroj.

Staly jsme se jednou a pak jsme klesly pod hladinu.
A mohly jsme se milovat.
Napořád.

Další články


Kam dál