Svatební dar

22. srpna 2017 v 20:47 | Kira |  Příběhy
Randall hleděl do Slunce a kráčel po rozkvetlé louce. Pár metrů před ním opatrně našlapoval středně velký voříšek - snažil se udržovat tempo, neboť jakékoliv zpomalení by ho stálo kopanec do žeber. Randallova matka psa milovala, ale její syn padl daleko od stromu, jako by se kolem prohnalo tornádo a její syn zmizel v poryvech větru.

Randall se zkrátka s ničím nemazlil. Dnes ale kupodivu neměl náladu nikoho kopat. Usmíval se a z koutku úst mu trčel kus nějaké trávy, co utrhl cestou. Bezstarostně odkopával z cesty kamínky a na vrásčité kůži se objevil úsměv. Dneska je nádherný den, pomyslel si a pohladil svou nelegálně drženou pistoli.
Z cesty mu uskakovaly cvrčící kobylky, jako by věděly, že se děje něco zlého. Nebyly daleko od pravdy. Když zahlédl dvě osoby, hbitě se schoval v křoví a čekal. Šli spolu za ruce a vypadali velmi zamilovaně - tak zamilovaně, až je musel nenávidět.

Tu dívku miloval víc než všechno. Ona ho určitě nemiluje, pomyslel si, vždycky bude milovat jen mě. Nevěděl, jestli je to zbožné přání, nebo myšlenka šílence, ale věděl, že někde hluboko to tak určitě musí být. Určitě.
Muž držící ženu za ruku lehce odstoupil a - proboha co ten hajzl dělá - klekl si před ni.
"Susan, budeš mou -"
"Ano! Ano! Ano!" překřičela ho a on se zářivě usmál.

Susan klekla k němu a objala ho, a pak se ozval ohlušující výstřel. Její bílé tričko se začalo barvit do červena. V obličeji se jí zračilo čisté překvapení.
Kurva, kurva, kurva, pomyslel si Randall, ona mi tam skočila. Susan se svalila na zem s rozšiřující se rudou skvrnou na hrudi, a zatímco zezadu to vypadalo jako malá dírka, vepředu jí kulka rozmetala hruď na kusy.

"Susan!" zakřičel muž a držel si svůj krvácející hrudník.
Dva jednou ranou, proběhlo Randallovi hlavou. No doprdele.
Muž s námahou zvedl Susanino tělo a pohladil ji po bledé tváři.
"Susan, vezmeš si mě?" řekl chroptivě.
"Ano." zachrchlala. Muž vytáhl z kapsy bundy dva snubní prsteny a jeden dal jí.
Omámeně se na něj zahleděla a s vypětím posledních sil mu ho navlékla na prst.
"Ano." řekla.
Vzal druhý prsten, zamazaný od jeho vlastní krve, a navlékl jí ho na prst.
Bodavá bolest v hrudi se vlnami šířila do celého těla.
"Ano." řekl a pevně ji objal. Už nedýchala. Než se stihl rozplakat, dech ho opustil taky.

Randall ještě v křoví čekal asi pět minut, aby se ujistil, že ho nikdo nespatří.
Doprdele, tohle se mi vymklo, říkal si v duchu. Dokonce úplně zapomněl na psa.
"Pse!" zvolal.
Najednou mu nohou projela silná bolest a když sklopil zrak, viděl toho nejděsivějšího hada trčet z jeho lýtka. "Ty mrcho zatracená!" řval bolestí a mlátil do hada pěstí, ale nebylo mu to nic platné.
Mezi větvemi keře zahlédl psa.
"Pojď sem, pejsku! Pomoz páníčkovi!" zvolal Randall a nahodil bolestný úsměv. Pes vycenil zuby a výhružně zavrčel. Rozběhl se pryč a Randall za ním chrlil nadávky.

Doprdele, tohle se nemělo stát, litoval a snažil se si hada vyrvat z lýtka. Po chvíli lomcování s hadem mu nakonec došla energie a Randall upadl do bezvědomí.
Lidé ve vesnici slyšeli střelbu a na místo dorazila policie. Zatímco mrtvým se pomoci nedalo, Randall mohl být zachráněn. Mohl, ale nebyl. V křoví si ho nikdo nevšiml a tak zemřel stejně bídně, jako žil.

Susan, odpusť, pomyslel si Randall, než nadobro opustil svoje tělo. Všechno jsem podělal.
 

Osmý

19. srpna 2017 v 22:06 | Kira |  Dopisy panu X
Můj nejdražší,

jsem bez tebe tři dny a připadá mi, jako by uběhlo století. Mám to tu ráda, a přestože tu jsou omezené možnosti činností, příroda je tu naprosto okouzlující.
Nejsme zvyklí být od sebe, už ne. Když jsi dojížděl za mnou a mezi tvými návštěvami byly dvoutýdnové odstupy, zvládali jsme to. Zvládali jsme to do té doby, dokud jsme nepoznali kouzlo společného bydlení. Probouzení se vedle sebe se stalo neodmyslitelným rituálem, bez kterého se mi momentálně těžko existuje.
Zamilovat se do tebe bylo jako padat volným pádem. Než jsem si uvědomila, co se stalo, nebylo cesty zpět. Padala jsem do hloubek tvého hlasu, do záře tvých očí, a věděla jsem, že je to všechno správný. Už je to rok, co má mysl k tvému jménu kreslí srdíčko, a já se pořád nedokážu nabažit tvojí přítomnosti. Možná je to šílený, ale když jsem bez tebe, myslím na to, jak úžasný bude zas být s tebou. Když jsem mezi lidmi, těším se domů, až se podělíme o podrobnosti našich dnů. S tebou jsem ta nejšťastnější dívka na světě, protože díky tobě jsem našla všechno, o čem jsem kdy snila.
Všichni říkají, jak jsi úžasný, a já to vím. Vím to víc než kdokoliv jiný.
Protože mi vždycky necháš drobečky v pytlíku čipsů, protože víš, že je mám nejradši. Vždycky mě oblečeš do kabátu a usadíš mě na židli, a i kdyby byly mrazy, vždycky si sundáš mikinu, abys mě zahřál. Otevíráš mi dveře od auta. Vždycky s sebou nosíš náplasti, protože víš, že jsem tele, a kapesníky, protože mě znáš. Když brečím, jsi trpělivý, a usmíváš se na mě a říkáš, jak jsem krásná.
Když jsem chodila unavená z fabriky, dělal jsi mi jídlo a staral ses o mě. (A děláš nejlepší tousty na světě)
Neustále ses o mě staral. Vždycky ve mně vidíš něco krásnýho, i když to musí být občas dost těžký. Chci být pro tebe to samé, čím jsi ty pro mě. Jen myšlenka na tvou ztrátu mě niterně rozkládá, protože si nedokážu představit muže, co by se ti mohl rovnat. Nedokážu si představit ten pocit, kdy by se naše cesty rozdělily a já bych tě už nikdy nevyhnala z hlavy, srdce, z žil. Ano, jsi část mě, (i když si nepamatuješ, jakou máš krevní skupinu) a bez tebe bych to už zkrátka nikdy nebyla já. Přirostli jsme k sobě tak pevně, že by rozdělení stálo víc než jen pár odřenin.
Víš, už bych nemohla žít bez tvých rozespalých očí, když se ráno vzbudíš a marně se snažíš probrat. Bez tvých rukou natažených do hrdinské pózy (protože vím, že i ve spánku zachraňuješ světy). Bez toho roztomilého úsměvu, když zavrtáš obličej do polštáře. Bez tvého smíchu, když řeknu naprostou blbost. Bez tvého nádherného hlasu, který mě provádí dobrým i špatným.
Bez tvé nádherné duše, kterou miluju každý den víc a víc.
Chtěla bych provést nějaké velké gesto, napsat ti vyznání na oblohu, složit písničku, splnit ti životní sen, chtěla bych udělat něco, co by ti dokázalo, že tě miluju až do morku kostí.
Chci být navždycky tvá. Chci přestat řešit, co říkají ostatní, a vzít si tě, i kdyby to mělo být na radnici se svědky, protože na svatbu nemáme peníze. Poslouchám písničku, co by mohla být naše svatební, a doufám, že se mi nepodaří tě od tvé žádosti odradit (protože oba víme, že jsme si souzeni, a oba víme, že budeme spolu). Pamatuješ na moje taneční? Jak jsme procházeli městem a lidi se na nás smáli a říkali, že jsem krásná nevěsta?

Chci to s tebou zažít doopravdy. Chci být matkou tvých dětí, chci být tvoje opora, tvoje nejlepší kamarádka, tvoje napořád. A ať si každý myslí co chce, ať si každý myslí, že jsem praštěná a naivní holka, protože v tvém náručí jsem chráněna před vším zlým. Jsi můj strážný anděl, jsi můj muž v uniformě, moje inspirace, moje opora, můj nejlepší kamarád, moje pravá láska, jsi moje ka. Jsme ka-tet. A věřím, že navždy zůstaneme, protože oba víme, že to takhle má být.
A být tvou ženou bude to nejkrásnější, čím se kdy můžu stát.

Tvoje napořád

Fabrika, den předposlední

28. července 2017 v 17:00 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Možná si říkáte, jak to, že jsem ze dne tři přeskočila na den předpolední. Zrovna jsem se po šichtě jakžtakž probrala, mám na krku skvrny od černý fixy a je ze mě cítit ředidlo. Chystám se být konečně produktivní a jako správná žena snů uklidit a udělat příteli něco dobrého k večeři. Každopádně, abych vám to osvětlila.

Ve fabrice se vlastně ty další dny žádné zázraky nekonaly, tedy aspoň ne takové, aby se o nich musely psát samostatné články. V pondělí jdu na poslední šichtu a potom si konečně budu užívat zdravého (ne)vstávání v půl páté ráno. Abyste si nemysleli, že jsem nějaká líná lemra, tak nás do fabriky nabírali až v půlce července, protože se jim nechtělo platit 100 % navíc za svátky, které už od půlky července naštěstí pro ně nejsou. Původně jsem myslela, že zvládnu celé léto, ale pak jsem si řekla, že brigádu si můžu sehnat i během školního roku, a že je spousta knih, které musím (a chci!) přelouskat, což na buňce úplně nejde.

První den vás naprosto oddělá, protože s jakýmkoliv očekáváním přijdete, stejně se to vyvine naprosto jinak, než jste si představovali. Někdo není zvyklý na hluk, jiný na zápach, další zase na těch 8 hodin na nohou. Vůbec to neutíká. Jste zmatení, cítíte se sami a proklínáte se, že vás vůbec napadlo tam přijít.
Na druhý den jste alespoň schopní se psychicky připravit, a s každým přibývajícím dnem už začínáte být otupělejší, naučíte se, jak vypnout mozek a nechat čas plynout pod vašima rukama...

To byste ale museli pracovat jinde, než já. Naše fabrika je ztělesněním anarchie.

Obyčejně váš den totiž začne tak, že přijdete, přiložíte čip, převléknete se a zamíříte na shromaždiště, kde čekáte, až vám rozdají práci. Už tam na mě padá nervozita, jelikož mistři mají velkou oblibu mě dávat pokaždé k někomu jinému, jako na potvoru pokaždé mluví jiným jazykem. Poláci, Maďaři, Katalánci, to je u nás normální. První dva dny mě zaučovala Polka, naštěstí jsme se docela dorozuměly. Potom jsem dělala s ostatními brigádníky, načež mě zase hodili do buňky, kde jsem si užívala poslechu českého jazyka (a hlavně nadávek, co si budeme povídat). Když mě šoupli k Vietnamce, začalo to být horší, protože ta česky neuměla vůbec a mě nenapadlo vytasit nějaký jiný jazyk, takže jsem strávila hodinu jedné šichty pláčem nad strojem, který mi nechtěl fungovat a majáčkům, co na mě řvaly, a nikdo se ke mně nechtěl hlásit, dokonce ani jeden Polák, co mě balil španělsky (ale aspoň jsem mu rozuměla). Když jsem s ní shodou náhod dělala znovu, snažila jsem se být milá a poděkovala jsem jí za to, že kontroluje moje kusy. Mrtvolnější studený pohled mi v životě nikdo nevěnoval. Když mě další z Vietnamek sepsula za to, že jsem si dovolila projít její buňkou, rozhodla jsem se držet si od nich odstup.
Co se týče černochů, ti se naučili říkat "ahoj" a "jsi v pohodě?", takže jde spíš jen o takové zdravení. Jednou jsem byla dokonce i se dvěma Maďarkami.
V naší fabrice zkrátka pochopíte, jaké to bylo u stavby Babylonské věže. Až na to, že vy dáváte dohromady hadice.

Aby toho nebylo málo, kromě nízkého počtu tlumočníků u nás pravidelně spousta věcí nefunguje. Myslíte si, že přijdete na buňku a začnete pracovat? Haha. Čekáte tak minimálně dvacet minut, než přijde někdo zdatný a buď věc opraví, nebo otočí jedním šroubkem a věnuje vám pohled "ty jsi asi tak trochu blbá, viď?". Když všechno funguje, dojde vám materiál a stejně skončíte na buňce, kde zase něco nefunguje. Takhle se třeba přesunete pětkrát za den.
A víte, co je nejhorší? Když se konečně naučíte vyrábět daný produkt bez chyb, vždycky vás hodí někam jinam a vy s tím bojujete odznova.

Myslím, že takovým celkovým postrachem jsou kvalitáři. Děláte, co můžete, abyste splnili normu, a oni tam chodí ve vestách a pak vám říkají, co jste udělali špatně. Je to ponižující, zvlášť když opravdu NEVÍTE, jak tu věc udělat správně.
Zkušených operátorů je tu tak málo, že jsem dnes zaučovala novou pracovnici JÁ.
Byla to Ruska, a přestože moje slovní zásoba obsahuje jen "čučuť", "pasmótri" a "charašó", šlo to s ní skvěle. Jen ta výroba byla horší. Než jsme přišly na to, jak funguje razítkovač, a jak tam tu hadici dát správně, uplynula půl hodina a každá jsme měla jen jeden kus. Začala jsem propadat zoufalství a jednoduše jsem se přede všemi rozbrečela, protože mě polapil pocit naprostého selhání. Moje Ruska mě objala a mistr mě s rozpaky uklidňoval, a bylo to takový hezký, protože jsem měla poprvé pocit, že v někom z té fabriky ještě přetrvaly nějaké kladné city.

Dneska mě zrovna dopálila jedna z těch vyšších kvalitářek, která vzala asi deset našich kusů, řekla, že je to všechno na hovno a zakončila to slovy "hrajte si dál, děti." Moje Ruska by mohla být babička jejích dětí, ale jinak normálka.
Bohužel mě nenapadlo nic úměrného, čím bych se ubránila, a napadlo mě, že by mě v pondělí třeba mohla nějak zaúkolovat, a kdybych si teď na ní otevřela pusu, nemuselo by to dobře dopadnout. Stejně mě to dostalo.
Zajímavý, jak lidem moc stoupne do hlavy.

Přes všechen zmatek, posunky a řvoucí majáčky mám ale i hezké vzpomínky. Jednou za mnou zničehonic přišel jeden Vietnamec a začal mi pomáhat rovnat plasty do bedny. Jakmile bylo hotovo, zmizel. Po hodině se vrátil s dalším a vrhli se na moji práci, že jsem zůstala stát s padlou čelistí. Nevrlá Vietnamka tam na ně zatím něco pokřikovala, ale moc dobře jsem pochopila, že ji štve, že ona je ve velký buňce sama a oni mi pomáhají v takovém miniaturním prostoru s jednoduchými plasty. Bylo to milé.

Je to takové zvláštní. Nechce se vám tam chodit, protože vždycky cítíte tu hmatatelnou nechuť, tu negativní energii, která tomu místu vládne, ale když se na konci směny všichni loučíte, i když se ani neznáte jménem, věnujete si úsměv a pak odcházíte dlouhou chodbou k šatnám, je to nezapomenutelný pocit. Že jste zvládli další den. Že jste se na to nevykašlali. Že splníte to, co jste si slíbili. Já si slíbila červenec a pondělkem svůj slib sobě dodržím. I když to někomu z vás může přijít jako prkotina, já, která ve svých stále sedmnácti ještě nikde nepracovala, to beru jako úspěch. A to je pro mě hlavní.

Rozhodně mi to něco dalo.
Ať už se pustíte do čehokoliv a bude to těžký, nevzdávejte to a vydržte. Budete pyšní, že jste neutekli.
Mám vás ráda. Vaše Kira
 


Bum

17. července 2017 v 17:15 | Kira |  Poezie
Vzal si kalhoty
peněženku
klíče
vzal i ten poslední kousek mě
a tak jako se za ním zabouchly dveře
tak toho ve mě spoustu umřelo
a maličká lešení rozpadla se v prach

Je pryč

Fabrika, den třetí

15. července 2017 v 16:51 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Přežila jsem první pracovní týden!
Včerejšek byl oproti předešlým dvou dnům naprosto úžasný. Přišla jsem dřív, abych se zeptala na personálním ohledně směn. Poté jsem se sešla s kamarádem spolubrigádníkem a mistrová nám sdělila, že tentokrát nepůjdeme na buňku. Oba jsme se zhrozili, co za věci nás asi čeká, a jakmile byla všem rozdělena práce, odešli jsme z haly do té vedlejší, kde jezdily ještěrky.
A - představte si - ono tam konečně nebylo slyšet to hrozné pípání!
Zjistili jsme, že budeme ředidlem smývat zelené značení z gumových hadic a rovnat je do krabice. Mimoto se ještě odstraňoval takový textilní potah, a jelikož náš tým obdržel další posilu, dali jsme se odhodlaně do práce.
Bože, to byla taková paráda.
Seděli jsme na krabicích, hadry s ředidlem jsme odstraňovali potisky, nikdo nás nehonil, nic na nás nepípalo.
A hlavně, mohli jsme si povídat. Musím říct, že kdybych celé prázdniny dělala takovéhle opravy ve skladu, zvládnu to klidně až do konce. Utíkalo to rychle a krom bolavých rukou jsem si odnesla skvělý pocit z poznání nových fajn lidí.
Zvládli jsme patnáct krabic a nafetovaní jsme z ředidla byli jen trochu.
Sice mám stále na rukou šedé skvrny od gumy, ale jinak jsem navýsost spokojená.
Snad to i takhle nadále zůstane - narozdíl od buněk na opravách nemůžu nic zkazit.


Užijte si víkend a v pondělí přijde další fabrikový článek!
Vaše znovu se rozepisující Kira

Fabrika, den druhý

14. července 2017 v 11:24 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Včera jsem šla celkem motivovaná do práce a řekla jsem si, že to snad horší než první den být nemůže. Pracovala jsem se stejnou paní, akorát jsme zase dělaly něco úplně jiného. Zkrátka jste vzali hadici, strčili ji do formy na tisk, potom na druhý konec přidělali pojistkou konektor, potom jste hadici potiskli dvěma různými motivy na různých stranách, následovalo poslední razítko a nakonec jste vzali takový dvojkroužek, strčily ho do čelistí takové hrozivě vypadající mašiny, po zmáčknutí čudlíku ho ty čelisti děsivě rychle uchopily, a potom hadici ten stroj ke kolečku přilepil. Hotová hadice se zkontroluje, udělá se na ní modrej puntík a dá se do krabice.
Takhle prosím vypadala moje včerejší práce. Problém ale je, že tam každou chvíli něco nefunguje. První tak dvě a půl hodiny jsme stály a čekaly, až se objeví někdo, kdo nám opraví tu lepicí příšeru.
Norma na člověka za hodinu je 47 kusů. Bohužel z nějakého důvodu pořád nejsem tak rychlá. Jde hlavně o chyby. Všechno musíte předělávat.
První tři hodiny byly kvůli špatnému lepícímu přístroji hrozně dlouhé. Záda a nohy mě bolely v rekordním čase, a pak jsem přišla na skvělou věc: musím úplně vypnout mozek. A kupodivu jsem pak prostě automaticky pracovala. Dokonce jsem pak při této mozkové hibernaci zapomínala, kde je pravá a levá.
Přestávku jsem si užila, co to šlo a po ní už ten čas kupodivu šel mnohem rychleji. Když jsem vytahovala hadici z lepícího přístroje, zůstala mi jeho část společně s hadicí v ruce. Upřímně jsme se zasmály a já se jen celý večer těšila domů na rodiče a přítele.

Řekla jsem si, že to dám. Už zbývá jen dvanáct směn. A po dnešku bude krásný víkend!
Nebyla bych to já, kdybych neměla nějakou kentus fotku. Jen kdybyste chtěli vidět tu proměnu.
Mimochodem, mám krátký vlasy.
Mějte se hezky, zítra bude další článek!
PS: Bolí mě ruce. Fakt že jo.
Vaše "královna fabriky" Kira :)

Fabrika, den první

13. července 2017 v 11:29 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Tatínek mi vyprávěl, jak jednou u nich ve fabrice, kde pracuje jako kontrolor, viděl v jídelním koutku brečet mladou, asi devatenáctiletou holku. Přišel za ní a zeptal se: "Jste v pořádku slečno? Ztratil se vám mobil nebo tak?" Mladá dívka si prý otřela tvář a odvětila: "Ne," popotáhla, "ale nikdy mě nenapadlo, jak je těžký vydělávat peníze."

Na tu dívčinu jsem na včerejší odpolední vzpomínala pořád. Přišla jsem tak akorát, už na začátku jsme se stihly ztrapnit s čipem, protože jsme ho přikládaly neznámo kam, dokud nás kolemjdoucí neopravili. Pak jsme se s kamarádkou převlékly do pracovního (do mých kalhot by se vešla mimo mě i menší školka) a s nadšením nás napadlo, jak na šedém firemním tričku bude nádherně vidět pot.
Když jsme dorazily na shromaždiště, mistr v oranžovém s nějakým papírem obhlížel všechny přítomné. Po jeho boku stála sympatická žena, která mu něco diktovala mně neznámým jazykem. Nevím, jestli jsem vám říkala o tom, že hůř slyším, ale občas je to fakt na pytel.
Potom něco zažblebtal a moje kamarádka se odebrala pryč i s jednou pracovnicí, totéž i s dalším známým brigádníkem. Nakonec mě přidělil takové starší paní s cizineckým přízvukem. Chvíli jsem měla obavy, že si nebudeme rozumět, ale jelikož tu pracuje deset let, zvládne se to.
Vešly jsme do buňky a zapisovaly jsme do jakéhosi formuláře všechny kódy z krabic, ze kterých jsme produkty sestavovaly. Po ukázce mi došlo, že to je docela jednoduché.
Špatné ale bylo, že norma je 16 kusů za hodinu, což znamená, že na jeden kus máte cca necelé tři minuty. Naštěstí pro mě jako brigádnici na to moc nehledí, takže jsem zkrátka dělala, jak jsem uměla.

Bylo to fajn, dokud jsem se nepodívala na hodiny. Bylo 17:15. Došlo mi, jak dlouho tam budu muset být. Jak dlouho budu muset dělat to samý. Do toho mě rozbolela záda. Lýtka. Duše.
Chemikálie na rukou začala nepříjemně pálit. Pak se to začalo všechno nějak kupit. Paní, co se mnou byla, vždycky kontrolovala moje produkty a dávala je do krabic. Pak ale každý třetí kus měl nějaký nedostatek a musely jsme ho předělat. V téhle firmě se dělají pryžové výrobky a mým úkolem bylo udělat jakousi trubku asi z pěti různých částí. Problém byl, když jste zkazili něco uprostřed, museli jste rozebrat skoro celou trubku. Kromě toho bylo těžké z jedné části odstranit takové kovové zavírací kolečko, tak si paní vždy zavolala vysmátého pomocníka. Když se asi počtvrté dostavil a ptal se, jestli to udělala zas ona, paní opatrně odvětila, že já.
"Já jsem ta blbá." řekla jsem poraženecky, ale týpek si mě nevšímal. Celkově jsem si tam přišla naprosto neviditelná. Všichni se tam navštěvovali a štěbetali tam, zatímco já jsem jen mohla zdálky sledovat kamarádku v tom nekonečném koloběhu. Nemám ráda, když se někde cítím tak sama.
V šest začala přestávka a my jsme venku u zábradlí sledovali déšť a povídali si. Mně došlo, že celé léto tam ani náhodou nezvládnu. Chtěla jsem jen sedět a užívat si nicnedělání.

Vrátili jsme se zpět a pak začalo to nejdelší časové období. I když jsem se na hodiny dívala každou čtvrt hodinu, ručička se posouvala o pět minut. Vysmátý týpek dál vesele přicházel na pomoc, ženský si chodily povídat (většinou v jiným jazyce, asi abych nerozuměla, co si o mě povídají) a moje záda zpívala labutí píseň. Chtěla jsem si zpívat, ale psychicky jsem na to neměla sílu. Nejhorší na tom všem ale je, že v každé buňce je takový "chybuvzdorný" systém, kde svítí majáčky, a jakmile něco pokazíte nebo zapomenete něco zatlačit k senzoru tak, aby se rozblikal zeleně, spustí se to nejprotivnější pípání, jaké jste kdy slyšeli. Naneštěstí to v buňkách blízko mě pípalo neustále, takže se mi postupem času už vařila krev. Poslední dvě hodiny už ve mně umřely všechny naděje a přežila jsem to jen s vypětím sil. Nechci to ale vzdát, chci, aby na mě doma byli pyšní. Vím, že aspoň ten červenec zvládnu. Nebudu jako ti, co se po pár dnech neukážou.

Když jsem vyšla z fabriky, přítel už čekal v autě. Nohy se mi motaly, těžké pracovní boty mě naprosto vyvedly z rovnováhy, takže návrat do civilu byl jako byste umřeli a opustili hmotné tělo. Šla jsem směrem k autu a přímo u skupiny čekajících lidí jsem nádherně zakopla. To konečně spustilo tu kouzelnou západku v mým mozku a když jsem nastoupila do auta, jen jsem s brekem řekla, že chci domů. Pak jsem i přišla na to, že jsem si vzala obráceně legíny.

Doma jsem se vybrečela a teď zbývá pár hodin do další šichty. Ještě třináct dní a jsem volná. Včerejšek byl děsnej, ale uvidím, jestli se to bude zlepšovat. Nejhůř snáším asi to, jak to neutíká, a to nekonečný, ohlušující pípání.

Přejte mi štěstí, zítra jsem tu s dalším článkem!
Vaše Kira

Před popravou

12. července 2017 v 10:36 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Už jen pár hodin, moji drazí.
Pokusy o nalezení brigády se se mnou táhnou už od překročení šestnáctého roku života. Přesto jsem se setkávala s mnohými odmítnutími, jelikož osmnáct je prostě potřeba úplně ke všemu, je to zákon a basta.
Vtipná situace nastala, když jsem se byla zeptat do nepříliš vzdáleného Kauflandu. Zavalitá žena u stánku s informacemi se na mě zahleděla lítostivě zatracujícím pohledem a znepokojivě pomalu prohlásila: "Jste příííííliš mladááá."
Už jsem to chtěla vzdát, když můj pečující přítel našel nabídku na práci ve fabrice. Zjištění, že ona fabrika se nachází asi 300 metrů od mého bydliště, mě velice rozradostnila. Následovala prohlídka provozu a včera došlo na podpis smlouvy a bezpečnost práce.
Pozitivní věcí je, že jsem si našla kamarádku. Tím to ale končí.
Když jsem poprvé šla na prohlídku provozu, jaksi jsem přehlédla, co všechno tam pracovníci musí dělat. Jakmile nám paní sdělila, co všechno musíme umět smontovat sami (přísahala bych, že musíme umět sestavit i středně inteligetního robota) a jak je to snadné, začaly jsme s kamarádkou propadat zoufalství.
Pak přišly na řadu pracovní úrazy. Zkrátka se můžeme popálit, pořezat, poleptat, pozřít chemikálie, uhořet, udusit se zplodinami, být zabiti elektřinou, vyskakující pružinka nám může zlomit čelist a vystřelit oko, může nás přejet ještěrka, vysypat na nás náklad a ruku nám může rozdrtit razítkovač.

Mám z toho všeho smíšené pocity. Myslela jsem, že bych po škole mohla dělat i ve fabrice, ale teď mám pocit, že opravdu nevím, kudy kam. Obdivuju ty lidi. Dlouhodobě bych to asi nezvládla.
Přežijte brigády ve zdraví! Vaše Kira

Ticho

8. června 2017 v 18:04 | Kira |  Poezie
Máme se držet za ruku

ale nedržíme

tvoje boty odtikávaj čas a

jdeme vedle sebe

kilometry od sebe

a já v sobě cítím umírat miliony malejch vesmírů.

Drsný sbohem

22. května 2017 v 23:03 | Kira |  Příběhy
"Prosím, ještě chvíli zůstaň." prosil jsem její hnědé oči a doufal, že v nich zahlédnu náznak pochopení.
Smutně se usmála a chytila mě za ruku. Uvnitř mě se najednou všechno rozsypalo, tak krásná to byla bytost. Zahlédl jsem malé tetování na krku, když mne vedla do schodů. Přestával jsem jí rozumět. Vnímal jsem tu majestátnost jejích boků, která mi způsobovala závrať, a přemýšlel jsem, zda by tu zůstala, kdybych si zlomil pár kostí a pochroumal pár svých snů. Když jsme došli do mého pokoje, prohlížela si mě, jako by se snažila na něco důležitého přijít. Byla jednou velkou záhadou a já zkrátka nemohl přijít na cokoliv, co by odhalilo její pravou podstatu.
"Dej mi pusu, Aidane."
Bylo to tu. Řekla to. Ale bylo to špatně. Nervózně na mě hleděla, jako by někam spěchala. Vždycky jsem ji chtěl, ale ne takhle. Byla kilometry daleko.
Přitiskla se ke mně a začala mě líbat s podivným "musím". Bylo to tak zoufalé, a přesto jsem tomu nedokázal zabránit. Netušila, kam se řítí, a já netušil, co mi vlastně všechno způsobí. Rukama bloudila po mých zádech a já si na chvíli pomyslel, že se do mě možná zamilovala.
Když mě povalila na postel, viděl jsem v jejích očích chladný lesk povinnosti. Vždycky jsem snil, že to bude s ní, ale v tu chvíli jsem měl chuť utéct a už ji nikdy nespatřit. Vzdal jsem se jí a ona toho využila. Když jsme se milovali (a mám pocit, že jsem tak hrozný nebyl), nebyla tam se mnou. Snažil jsem se pochopit důvod jejích činů, místo toho jsem se ale radši soustředil na to, aby to už všechno skončilo.
Ležela vedle mě a zírala do stropu. Chtěl jsem něco říct, ale v krku se mi vzpříčily snad stovky ostrých hřebíků. Chtěl jsem prolomit to ticho, ale nevěděl jsem, co říct.
"Líbilo se ti to?" zeptala se a já si pomyslel, kolika klukům to už asi řekla předemnou, když se její boky přestaly houpat, a kolika z nich se ten její nepřítomný pohled asi musel líbit.
"Proč?" vyrazil jsem ze sebe chrchlavě.
Pobaveně se na mě zadívala. Měl jsem chuť ji poslat pryč. Začala se až moc měnit v někoho, kdo mi nebyl vůbec sympatický.
"Zůstaneš aspoň?" zeptal jsem se po chvíli. Věděl jsem, že ta, kterou znám, někde uvnitř je, ale že si prochází malou osobní krizí.
Zasmála se. Jako by do mě zabodla ty hřebíky. Rozzuřil jsem se.
"Ale já tě miluju, sakra!"
Zadívala se na mě chladným, pobaveným pohledem.
"Tady nejseš ve filmu, Aidane. Sorry." řekla a zvedla se.
Začala se oblékat a já se na ni nemohl ani podívat. Myslela si, že mi dala všechno - tu noc mi ale všechno sebrala.
Hleděl jsem do prázdna a přál jsem si, aby co nejdřív odešla.
Beze slova opustila můj pokoj a od té doby jsem ji už nikdy neviděl.
Pořád jsem hleděl na místo, kudy odešla. Prázdná strana postele se mi vysmívala. Přemýšlel jsem, jak jsem ji vlastně mohl milovat. Ona totiž vždycky uměla jen brát. Přemýšlel jsem, kolika klukům tohle asi udělala - a kolik z nich pak kvůli tomu usnulo v slzách.

Další články


Kam dál