Cesta za (sebe)láskou

31. října 2018 v 22:44 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Zamotávám se do hedvábný nostalgie při poslechu nového alba mojí nejoblíbenější skupiny. Moje existence se v tu chvíli nachází ve dvou časových liniích, dělí se a znova se pojí v podivným algoritmu. Je mi 14, je mi 19, mám strach, miluju se, nesnáším se, kolem krku se mi utahuje nekonečná slizká smyčka. Sjíždím po ní jako po rozbitým tobogánu a nemám tušení, jestli mi nějaká uvolněná traverza náhodou neprorazí lebku. Ach, kéž bych věděla, kam se řítím. Neustále zápolím se svými emočními propady. Zkouším vše, co se dá. Chodím spát, píšu, pláču, hádám se s tou vlnou negativity, která mě zaplavuje. Přemýšlím, jaký to má vlastně smysl, proč mě to neustále pronásleduje. Ráda bych ty stavy svedla na pubertu, ale bude mi dvacet, takže tahle výmluva pomalu začíná ubírat na legitimitě. Každopádně se snažím vybudovat si svou těžce získávanou a znovu zatracovanou sebelásku.. Jednu dobu to bylo fajn. Vždycky ale nakonec chytnu ten svůj přeemocovanej stav, chytím šílenej vztek na sebe, a mám pocit, že je všechno moje vina. Vím, není to tak. To jen ta podivná entita, která mě posedne, chce, abych si myslela. V těch stavech se mi vždycky změní pohled na svět. Všechno je černý a nic nemá smysl. Chvíli to trvá, dokud se z toho nevypláču. A pak to ze mě najednou spadne, cítím se lehčí.. a vlastně ani nevím, proč jsem vyváděla.

Každopádně jsou tyhle stavy dost nebezpečný vzhledem k tomu množství vzteku, který se ve mně nějak tvoří. Je to zvláštní. Nemám proč. Asi jsou to ty malinkatý střípky, co se ve mně každej den pomalu hromadí. Ve škole mě drží už jen několik lidí a myšlenka na to, že za pár měsíců odmaturuju a pak se tam nikdy nevrátím. Být obklopená toxickými lidmi mi nedělá dobře. Sice jsem se naučila užívat selektivní hluchotu a nějakým způsobem si z jejich keců tolik nedělat hlavu, přesto jsem ale unavená z některých individuí a jejich sadistické touhy po seberealizaci. Přesto se snažím odpouštět, i když to není tak jednoduché, jak jsem si myslela. Připadám si trochu jako křeček lapenej v tom běhacím kolečku. Systém mě ubíjí pořád víc a víc. Nemůžu se dočkat, až tohle období skončí. V hlavě mi neustále bliká kontrolka "připravuj se na maturitu", zatímco tělo křičí, že je unavený, a mozek pláče, že mu chybí knihy. Sice už se (tolik) nestresuju ohledně budoucnosti, protože to nemá smysl, ale i tak jsem v podivný letargii. Vánoce? Prázdniny? Víkend? Ta slova ve mně vzbuzují jen myšlenky na peníze, co nemám, a na to, že se konečně budu muset připravovat na tu hrozivou maturitu.

Můj sebevztah je poslední dobou velmi kolísavý. Je to tím, že se cítím celkově nanic? Unaveně, vystresovaně?
Budu vůbec někdy bez stresu? Je to v naší době vůbec možné?
Co to je za život, řekl jsi, když se neustále stresuješ, jestli mi nelezeš na nervy, jestli se mi líbíš, jestli nejsi tlustá, jestli nejsi otravná, jestli tě furt miluju. Jakej pak máš vlastně život, když žiješ v neustálým strachu, že mě ztratíš?
Problém je, že se asi zkrátka moc bojím toho, že by mi zase bylo ublíženo. Protože představa, že jednoho dne přijdeš s tím, že už mě nemiluješ, mi trhá útroby. Proto hledám v tvých očích odpovědi na všechny moje otázky. Proto se ptám, jestli se mnou není něco špatně. Nechci totiž chybovat a ztratit tě. Vždyť se stačí jen pohádat a já už nevím, co dělat se svým životem. Cítím takový divný pocit v břiše a nic mě nebaví. Myslím jen na tebe, na tvou naštvanou tvář, na tvou smutnou tvář, na tvůj úsměv, a sladkobolně se snažím přežít tu chvíli. Dneska jsme se zase pohádali. Ležím tu, vyhnanec, přežírám se tu oplatkama, co jsme si dovezli z prázdnin, střídavě pláču a usínám, a v hlavě se mi rozjíždí miliarda konspiračních teorií. Vím, že dnes se nenaučím na test, a vím, že budu ponocovat, protože bez tebe nemůžu usnout. Zítra se probudím, po čtyřech hodinách spánku mi bude ještě hůř, a povleču se dnem doufajíc, že nebude horší, než dnešek.
Netuším, kde se ve mně vzala ta hrozivá nejistota. Vadí ti. Myslíš si, že ti nevěřím. Bože, věřím ti každé slovo, ale to něco ve mně to asi nechápe. To něco se snaží pořád ujišťovat, že je vše v pořádku. Víš, dnes mi došlo, že většinu času jsi spíš unavený a apatický. Že polibky a dotyky a mazlení začínám já. Ta tvoje dokonalá, rozkošná nálada, kdy na mě tak hezky mluvíš, je už jenom ojedinělým jevem. Takový jsi byl na začátku. Takový plný lásky. A můžeš mi stokrát říkat, že jsi zamilovaný, můžeš mi stokrát říkat, že se nic neděje, ale já to cítím. Cítím, že je něco jinak, a nevím co. Mám strach, že je to něco ve mně. Občas se prostě podívám na ten tvůj dokonalý obličej, ty velikánské oči a všeobjímající úsměv, hlavou mi problesknou krásné i smutné chvíle a dojde mi MŮŽU TĚ ZTRATIT VŽDYCKY TĚ MŮŽU ZTRATIT. Ten strach mě neustále užírá, ale je to milionkrát lepší, než žít bez tebe.

Když jsi ustoupil a poklekl jsi přede mě, celý svět se zpomalil. V očích ti zářila světla a já ztratila dech. Opravdu se to dělo. Opravdu sis mě vybral, přes všechny moje šílený stavy a dramata, ty sis mě vybral. Vybral sis mě na tenhle život. A já se budu snažit, abys toho nelitoval. Nevzdám se, už jen kvůli tobě. Protože já udělám všechno proto, abys byl se mnou šťastný.

Tvoje, zasnoubená, Kira
 

Věznitel

10. října 2018 v 8:26 | Kira |  Poezie
Prvně jsem se mu zalíbila
když jsem ho ještě neznala
tehdy do mě zaryl svoje dlouhý drápy
a řekl si, že mě pohltí

Ruce mi svázal rudou mašlí na kost
řetězy ke mně přivázal pár strachů
aby mě táhly k zemi
a pak se na mě jen díval a pak se jen smál

Zavřel mě v tmavé místnosti
a chodil si ze mě ukrajovat
výkřik za výkřikem
noc za nocí

Jednou vytáhl nůž
a zarazil mi ho prudce do břicha
ohlušující bolest mnou tepala
že ani nešlo ztratit vědomí
úchylně se na mě usmál a potom
bože potom
tím nožem začal otáčet
a když odešel
nechal ho ve mně trčet
a já jen počítala kapky krve
a hektolitry bolesti

párkrát mě od něj něco zachránilo
ale on se stejně umí vrátit zpátky
projít zdí přeplavat moře dostat se pod kůži
na krku mě pálí ledový polibek jeho břitvy
našeptává mi a všechno převrací
všechno hezké převrací
všechno krásné ničí
nutí mě všechno krásné ničit
a já se pak vracím jako spráskaný pes
a všechno se zdá pořád jenom horší

"stejně to nemá smysl"
říká mi pořád
"stejně jsi zbytečná"
říká mi pořád
"stejně tě všichni opustí"
říká mi pořád
"stejně tě nikdo nemiluje"
křičí pořád a nehty mi zarývá do mozku
a pak se vždycky ďábelsky rozesměje

jednou jsem ze sebe vytáhla ten tůž
a snažila se ho zabít
zničit ho aby se už nikdy nevrátil zpátky
aby už nikomu neublížil
nikomu nehnal duši do oprátky
zasekla jsem do něj ten nůž
a on se rozplynul

ale smál se dál

Nový článek

3. října 2018 v 14:33 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Začíná to být vážné. Od nástupu do maturitního ročníku na mě ulpěl tíživý pocit budoucního rozhodnutí. Psaní maturitní práce pozřelo téměř celé mé prázdniny i září. Stres z maturity a maturitní práce si ale na mě začíná vybírat svou daň. Od nástupu do školy, kde všichni profesoři až sadisticky natěšeně upozorňují na maturitu, mě začalo bolet na hrudi. Občas mě zkrátka začne divně píchat v hrudníku a já začnu panikařit. Doktorka mi změřila tep a pak mi s kamennou tváří řekla: "Je to psychosomatický. Nebuď ve stresu a najdi si psychologa."
Korunku celé situaci nasadila, když se mě zeptala, z čeho se stresuju. Z maturity, samozřejmě.
"A maturuješ proč?" - ehm, protože se musí, paní doktorko?

Poslední dobou to nějak psychicky nezvládám. Nebýt mého muže, nevím, co bych dělala. Všichni vypadají tak nadšení ohledně své budoucnosti, směrem, kterým se vydají. Když říkám, že půjdu jen na místní vejšku, abych měla titul, všichni si ťukají na čelo. Já prostě nechci do Prahy. Radši zůstanu tady a budu si šetřit peníze, které bych jinak dala do nájmu. Radši si ty peníze spolu s Božkým odložíme stranou na budoucí bydlení. Česká národní banka si totiž myslí, že na bydlení mají nárok jen bohatí lidé. My, co si nemůžeme jen tak koupit dům za tři miliony, budeme bydlet v krabicích.

Já nikdy neměla tu představu "půjdu studovat a budu strašně úspěšná a budu mít kariéru a blablabla". Mým největším snem je malý dům u lesa, dvě až tři děti, milující manžel. Pro někoho málo, pro někoho moc, pro někoho nepochopitelné, ale pro mě smysl života. Tak neskutečně se těším na vlastní rodinu. (Téměř) manžela už jsem našla, ale ještě mě čeká studium a pak hledání práce..
A to mě deptá. Moji rodiče mě totiž pořád tlačí, že vejšku mít musím. Když pak ale vidím, jak i lidi s vejškou mají problém vůbec něco najít, protože titul má dneska každej, to je taky smutný. Zároveň ale všechno, co mě baví, nemá šanci mě uživit. Baví mě psát. Baví mě péct. Baví mě být kreativní. Baví mě masírovat. Baví mě jazyky. Ale co můžu dělat? Cukrářku za 13 tisíc čistýho? Psát bulvární články o někom, koho mi zrovna nakážou? Sedět někde daleko od domova a překládat někomu nějaký žvásty? Chtěla bych pomáhat lidem. Chtěla bych dělat něco, co má smysl. Nechci lidi klamat a strkat je do něčeho, z čeho budou něšťastní. Chci dělat něco, co ve mně vyvolá dobrý pocit. Ale co, co mám dělat?

Na tohle mi nikdo neodpoví. Jedna profesorka z našeho gymplu si o tom se mnou dnes povídala. Vypadala tak nešťastně, když jsem jí řekla, že prostě nevím, kam jdu, a doufám v zázrak. Ale co dělat? Co dělat, když nemám ty vyžadované talenty, potřebné pro dobře zaměstnatelného člověka?
 


Prostě promiň

19. srpna 2018 v 22:09 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Je mi líto že si myslíš že ti nevěřím
ale občas mě posedne nesnesitelný pocit
že jsem na světě jenom jako přítěž
a moje existence je pro všechny jak jinak než nesnesitelná
a i když mi stokrát řekneš všechno co doopravdy myslíš vážně
stejně tě budu pořád pozorovat
úzkostlivě hledat v tvých očích lásku
a sledovat, zda neuniká
zda už nejsem jenom cenou útěchy
jako už tolikrát
protože ten strach že tě můžu ztratit na mě hraje jako na malou roztřesenou zvonkohru
a přes její tóny občas neslyším tvou lásku

Bez peněz - nejlíp

18. srpna 2018 v 20:54 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Víte, já nikdy nebyla úplně dobrá co se týče spoření peněz. Ostatní lidi utrácejí za chlast/cigarety/hry nebo jiné návykové věci, já jsem ale většinu svých peněz vždycky tak nějak investovala do jídla. Ideální večer pro mě byl zavřít se do pokojíčku, zapálit svíčky, otevřít brambůrky a džus a kouknout na nějakou komedii. Mimo jídla se vždycky tak nějak stalo, že kapesný zmizelo, protože lidi kolem mě mají takový zvyk mít jednou za rok narozeniny. Jelikož nesmírně ráda dělám lidem radost, není mi líto utratit peníze za hezký dárek (nebo za materiály potřebné na jeho výrobu).
Když jsme jeli do Německa na brigádu (První, druhý a třetí článek), říkala jsem si, "Ano, už jsem měla brigády a ty peníze hezky rychle zmizely, ale tohle bude jiné. Tohle bude tvrdě vydělané a budu se bát na ty peníze jen sáhnout!" Co k tomu říct, obdivuji svou dávku optimismu...

Já nevím, jestli to někdo už víte, ale jakmile přijdou peníze, mají tendenci opravdu rychle zmizet. Začne to nenápadně. Koupíte si blbinku za stovku, kterou jste moc chtěli.. kamarádka má narozeniny, výročí se blíží, další člověk má narozeniny, bum, a najednou máte o pár tisíc míň a nevíte, kam to zmizelo. Tentokrát jsem to udělala chytře a všechny své výdaje jsem si zaokrouhleně zapisovala. I tak ale ve mně má neschopnost šetřit vyvolala pocity beznaděje.
Myslela jsem si, že to bude jiné. Že s těmi pár tisíci na účtu se najednou budu cítit svobodněji, že si můžu daleko víc věcí dovolit. Že budu moct nečekaně někam s někým jít, aniž bych musela vytasit větu "Dobře, ale půjdeme někam, kde je to zadarmo, nemám prachy." Že budu moct konečně něco koupit svému příteli, abych mu udělala radost. To je ale taky kapitola sama o sobě - když můj milý Božský něco potřebuje, koupí si to dřív, než na to já stihnu našetřit. Není moc materiálním člověkem, čímž se vymýšlení dárků pro něj stává s každými dalšími narozeninami a Vánoci těžší a těžší. O to je to pak lepší, když ale něco vymyslím. Každopádně, trošku jsem odbočila.

Tak nějak mi teď došlo, že i s pár tisíci na účtu se necítím nějak výrazně lépe nebo hůře. Naopak mě úbytek nečekané sumy za pár blbostí docela překvapil. Ono se to hezky chodí po obchodech a platí kartou, ale jakmile pak na vás vyskočí zůstatek, nejradši byste si nakopali. A to jsem si koupila jen pár takových blbůstek a šup..
Došlo mi, že prachy vás neudělaj šťastnější. Ať už jde v mém případě o nějakých těch 13 tisíc z brigády, který cestou do Čech začaly hezky ubývat, nebo o statisíce. Občas si takhle s Božským sedneme k počítači a koukáme se na firmy, co vám postaví dům, a vymýšlíme, jak chceme, aby ten náš vypadal.. hledáme pozemky.. a ty sumy se zdají přímo astronomický.
A říkám si, že jsem vlastně šťastná tak, jak jsem. Sice asi bude trvat déle, než se dopracujeme k našemu vlastnímu bydlení, ale pak to o tolik víc bude stát za to. Narodit se se zlatou lžící v puse by asi výrazně urychlilo naše představy o budoucnosti, ale kam by se poděly ty cíle, ty milníky, na které se tolik těšíme?

Takže jsem s pokorou přijala tu vlastnost, kterou peníze oplývají - a to sice to, že mají občas tendenci mizet.
Abych ale úplně nepropadla beznaději, musím taky přiznat, že jsem nejvíce zainvestovala do toho nejlepšího, co si můžete koupit - do knih!
Takže zatímco čtyři miláčci od Davida Gemmela mi teprve přijdou, mohu se pyšnit dalšími kousky do mé skromné sbírky Kingových knih. Noční směna je dle mého Kingova nejlepší sbírka povídek, která vám nedá spát (i když nemá pevnou vazbu, která je u mě téměř podmínkou, musela jsem ji mít), a komixy od Marvelu zachycující příběh pistolníka Rolanda z Temné věže zase splnily mé přání vlastnit celou kolekci - kromě originální Temné věže tedy konečně mám i jejich pět komixových příbuzných! Přemýšlím, že bych mohla začít s knižními recenzemi - aspoň bych měla další důvod investovat do knih!


A jak vy zvládáte (zvládali jste) první manipulaci s penězi? Nejsem v tom sama?
Věřím, že s nástupem nějaké pravidelné brigády a následně pravého zaměstnání se ale zlepším. Za pár týdnů mi bude devatenáct, takže mám ještě spoustu času, abych se s nimi naučila manipulovat. Koneckonců, s penězi nebo bez nich, mám skvělou rodinu, mám kde žít, mám potravu pro duši (knihy), a hlavně, mám toho nejlepšího muže pod sluncem.
A tomu se cifry na účtu nevyrovnají.
Doufám, že se máte krásně, (a že vám peníze nestoupají do hlavy!)
Vaše Kira

Paralyzovals mě

16. srpna 2018 v 14:34 | Kira |  Příběhy
Leo se zadíval do Devonových očí a jejich skvoucí prázdnota ho zamrazila v kostech.

Poznali se kdysi dávno v jednom zapadlém baru uprostřed města. Leo tam zrovna zabíjel čas na jenom z těch starých automatů, spíš z nostalgie, než aby mu bezcílné hraní skýtalo nějaké potěšení. Drink položený na vrchu přistroje už začínal být nechutně teplý - Leova peněženka ale nepovolovala další investici do destrukce špatných emocí alkoholem. Zbylo jen pár opilých pohybů a obrazovka s ráznou neústupností hlásila konec hry.
"Doprdele." zaklel Leo a nakopl přístroj zboku. Zteplalý drink se teatrálně převrhl na Leovu hlavu a plastová sklenička se odporoučela kamsi do prachu pod automat. Vlasy se mu komicky přilepily k obličeji a on si je se zhnusenou grimasou uplácával někam mimo zorné pole.
"Na týhle úrovni jsem to taky vždycky zvoral." ozval se za ním mužský hlas. "Podívej, ukážu ti to."
Přišel k němu středně vysoký muž průměrné postavy. Nebyl to typ člověka, kolem kterého by se všechno při prvním pohledu rozzářilo, ale čím déle se na něj Leo díval, tím více k němu z nějakého důvodu cítil zvláštní náklonnost. Neznámý si přitáhl k Leovi barovou stoličku a vhodil do přístroje několik drobných.
"Jsem Devon." řekl mu s úsměvem a pak začal hrát. Leo ale celou dobu jen s tichým obdivem hleděl do Devonovy neobvyklé tváře a cítil, že tahle noc je zkrátka něčím jiná.
Později vyšli z baru a opilí veselím z vzájemného setkání procházeli nočním městem. Dlažba z kočičích hlav byla vlhká z odpoledního deště a neonové nápisy se v ní leskly jako taková malá fata morgána. Vešli do ztemnělé uličky, aby si spolu dali cigaretu.
"Mám jenom jednu." zašeptal Devon a Leo se usmál.
"To vyřešíme." odvětil Leo. Potáhl si z cigarety a polibkem se s Devonem podělil o nikotinovou slast.
Devon Lea chytil za lokty, a mírně se odtáhl. V jeho očích panovalo zmatení.
"Já.. já-" začal.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Leo starostlivě.
Devon o krok odstoupil. Začal se výmluvně škrábat na zátylku a pomalu couvat.
"Já.. nevím, jestli je tohle to, kým jsem-" blekotal a očima hledal únikový východ ze situace.
Leo mlčel. Jeho naděje z pomyslného nalezení lásky právě dohořela, stejně jako cigareta v jeho ruce. Odpadlý popel ho pálil v dlani, ale on ani nehnul brvou. Měl pocit, že se rozpadne v prach.
"Ještě ti zavolám." řekl Devon a jeho kroky začaly pomalu odeznívat. Spustil se déšť a Leo šel pomalu domů. Přestat věřit je pro něj lepší, než malé samovznětné dávky naděje.

Když jednou v noci kroužil městem, jako už nesčetněkrát, snad aby si popovídal s nějakým nočním motýlem o strastech života, v boční uličce si všiml čekající postavy. Malý plamínek mu osvítil tvář.
"Leo!" zvolal. Leo se zadíval na Devonovu šťastnou tvář a chtělo se mu do ní vychrstnout pití. Zrychlil krok.
"Počkej, Leo!" přiběhl k němu a políbil ho. Nějaká stará paní se pokřižovala a utrousila nějakou jedovatou poznámku o pekle, ale Devon ji gestem poslal do patřičných míst, stále líbaje Lea.
Bylo to, jako když se do sebe vlévají dvě nesmísitelné složky, které najednou začnou odporovat zákonům fyziky a vytvoří úplně nový celek.
"Omlouvám se, že jsem ti ublížil. Odpustíš mi?" zašeptal Devon a pohladil Lea po tváři.
"Dojde na to, zdrhneš mi zas?" zeptal se Leo nedůvěřivě.
"Neopustím tě. Slibuju." řekl Devon pevně. Ještě netušil, že to vlastně tak úplně nebude pravda.

Leův život byl v mnoha ohledech složitý, ale jiskra naděje, jíž byl Devon vtělením, ho povětšinou držela nad vodou.
Až do té noci.

Všiml si, že je jiný. Ne úplně, ale přeci jen. Lidé jako Leo neustále analyzují své protějšky - mají strach, aby se jejich city nezměnily. Nekonečná nejistota Lea spalovala jako věčný plamen. Když se ale v minulosti domněnky v jeho hlavě konečně potvrdily, přijal tento plamen jako vlastní obranný mechanismus.
"Chyběls mi." zašeptal Devon. Nescházel se s Leem tak často, jako doposud. Studium na vysoké mu v poslední době ubralo dost času - potom ještě onemocněla matka, rozbilo se auto.. osud byl očividně v cestě jejich lásce. Nebo to nebyl osud?
Hm, a kdo za to asi může, pomyslel si Leo. Nechtěl ale kazit hezkou chvíli. Devon začal být něčim téměř nedostihnutelným, a tím více chtěným. Přitáhl si ho blíž a pohladil ho na krku. Ale-
Na Devonově horké kůži ucítil něco až mrtvolně studeného. Prohmatal tu oblast a byl si na sto procent jistý, že pár šupin Devonovy kůže vydává chlad. Paralyzovalo mu to prsty a Leo nevěděl, co má dělat. Devon si všiml zmatku v Leových očích.
"Co se děje?" zeptal se.
"Jsi jiný."
"Co blázníš?"
"ALE-"
"Nech toho. Všechno je tak, jak má být. A teď mě polib."
Leo si pomyslel, že se ho nejspíš jen snaží umlčet, ale poslechl Devonův příkaz. Koneckonců, bylo to to jediné, co mu zbylo.

"Kde jsi? Čekám tu na tebe už hodinu a půl!" sděloval Leo nespokojeně do sluchátka, zatímco se zmoklý třásl pod stříškou a čekal, až přestane pršet.
"Aha, to bylo dneska?" opáčil Devon nevzrušeně.
Leo nemohl najít slov, jen lapal po dechu.
"Tak dobrá. Jen si vezmu deštník, nerad bych zmokl." řekl Devon strojeně a zavěsil.
"To by byla opravdu tragédie!" odsekl hluchému sluchátku Leo a vztekle dupl do kaluže.
Když Leova láska konečně dorazila, Leo se otřásl. Vypadalo to, jako by Devon měl nějakou neznámou kožní nemoc. Přes polovinu těla se mu táhly šedé šupiny chladné kůže. Vypadalo to, jako by měl vitiligo, jen s tím rozdílem, že mu nechybí pigment, ale život. Když se dotkl šedých oblastí na Devonově obličeji, chlad mu opět znehybnil ruce.
"Co se ti to stalo?" vykřikl Leo a vyděšeně se rozklepal.
"O čem to mluvíš?" otázal se Devon nechápavě.
"Tvoje kůže- ty jsi chladný-"
"Co to meleš? Nic mi není."
"Ale-"
"Nevím, co ti to zas vlezlo do hlavy, ale se mnou nic v nepořádku není."
"Jsi jiný. Už mě určitě nemiluješ." řekl Leo se vztekem.
"To není pravda." odvětil Devon nevzrušeně a políbil ho.
Leo měl pocit, jako by mu tím polibkem vysál duši.

Leo čekal v jejich uličce každý den. Devon už se mu vůbec neozýval. Neodpovídal na SMSky, na hovory, a když přišel k nim domů, nikdo neotvíral, i když v oknech viděl blikající světlo televize. Věděl, že to nějak musí souviset s tou divnou chladnou věcí, co Devona pohlcuje. Když se ale kohokoliv zeptal, nikdo na Devonovi neshledával nic neobvyklým. Asi mi hrabe, pomyslel si Leo. Přisahal by ale, že ten chlad nedokáže nasimulovat ani ta nejpodivnější a nejsilnější halucinace.
Jednou, když hodiny na jednom polorozpadlém kostelíku odbily desátou, Leo zahlédl známou postavu.
Devon si nevzrušeně vykračoval v krátké košili a tříčtvrtečních kalhotech a upřeně hleděl před sebe.
Leo stál naproti němu a čekal, až si povšimne jeho existence. Devon na něj pohlédl, ale v jeho očích vůbec nebyla vidět odezva.
"Devone!" zvolal Leo a zamával mu.
Devon otočil hlavou a pohlédl na něj. Jeho oči vypadaly strašidelně klidné a nevědomé.
"Devone!" Devon kráčel klidně dál.
"Devone!" zakřičel Leo a rozeběhl se k němu. Popadl Devona za hrudník a mocně jím zatřásl. Devonova kůže již byla celá šedá - chlad z něj stoupal v tenkých pramíncích ledové páry. Leo měl pocit, že k Devonovi přimrzne - pálivá bolest v jeho rukou ho ale přesto nedokázala přesvědčit k tomu, aby svou lásku pustil.
"Devone, notak, to jsem já." rozplakal se Leo a snažil se v té bytosti najít něco z člověka, kterého miloval.
"Ale já tě neznám." řekla ta bytost strojeně a odstrčila ho.
Leo si sednul na zem, aby nějak dokázal ustát tu šílenou vnitřní bolest. Ledový Devon zatím kráčel dál, až k němu přiběhla nějaká cizí dívka a skočila mu do náruče. Leo si všiml, že byla taky celá šedivá - byli jako dvě sochy ze suchého ledu.
Políbili se a pomalu odešli. Leo ještě dlouho seděl na mokré dlažbě a snažil se pochopit, co se právě stalo.
Začalo sněžit, i když byla teprve polovina srpna. Leo pochopil, že člověk, kterého miluje, už dávno přestal existovat.
Kráčel domů, a cítil, jak plamen uvnitř něj hledá svou druhou půlku.
"Neboj," zašeptal mu. "Cítím, že ten pravý žár ještě přijde."
"Snad máš pravdu." odvětil mu Leo a šel domů. Vločky kolem něj překvapivě rychle tály...


Pro moji Madame.

Vítězství!

10. srpna 2018 v 23:27 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
Nádherné zprávy z ďábelské brigády!
Jak už jsem psala v minulém článku, nejmenovaná německá borůvková biofarma se nás snažila majestátně oškubat. Vzhledem k tomu, že je v Německu 8,5 eura minimální mzda, je nesmysl, aby nám za každodenních +- 7 hodin platili čtyři eura na hodinu. Ve smlouvě jsme totiž placené na hodinu, oni nám ale "přepočítali" hodiny dle natrhaných kil - prostě levárna.
Kamarádky strejda to ale nevzdal a jel se tam s nimi pěkně pohádat. Když nedodržujete zákon o minimální mzdě, může se stát, že na vás zavolají celníky.

"Haló? Je to Kira? Udělali jsme kalkulaci a zaplatíme vám všechny peníze. Jen za námi ještě naposledy přijeďte."

Šly jsme po pěšince a v dáli nervózně postávala postarší majitelka plantáží. Pozdravila nás, ale v očích jste dokázali vyčíst její hluboké antipatie. Po chvíli přiběhla mladá slečna, která se starala o naše výplaty. Sedly jsme si do jejich kanceláře. Majitelka po nás celou dobu i přes strojený úsměv mrskala opovržlivé pohledy. Slečna vytáhla několik papírů a s úředním výrazem spustila.
"Rozhodli jsme se vám zaplatit všechny odpracované hodiny. Jen vám chci ukázat, jaký to bude mít DOPAD na firmu."
Před nosem nám přistály dva papíry. Na mém na konci tabulky stálo 152 kg.
"Tohle jsou kilogramy, které jste NENATRHALY, a my vám je přesto zaplatíme."
To je sice hezký, ty nádhero, ale my jsme placené NA HODINU, ne na kila. Četla jsi vůbec tu smlouvu, nežs nám ji dala?
"Tohle jsou tedy peníze, které vám ještě zaplatíme, a tyhle jsou za těch pár dní v srpnu. Víte, vy jste měly VÝRAZNĚ MÉNĚ kilogramů, než kdokoliv jiný."
Jasně. Ve dnech, kdy jsme měly 10 krabic, se vždycky našel někdo, kdo měl míň. Jednou měla jedna frajerka čtyři krabice. Ale klidně pokračuj s pohádkou. Nemůžeme za to, že na keřích nic nebylo, a když už ano, přišel Polák a před nosem nám to vysbíral.
"Právník mi sice říkal, že tenhle krok nemusím dělat, ale já chci."
Koukám, že právník si asi taky nečetl o minimální mzdě, že?
Obě jsme nahodily pokorné a vděčné výrazy. Chápaly jsme, že těmi cca dvou sty eury, které jsme si vybojovaly, naprosto "zruinujeme" celou jejich firmu. Hlavně, že oškubávají nevinné Španěly, Poláky a Rumuny, kteří nic o minimální mzdě nevědí a i kdyby ano, jazyková bariéra jim zabrání s tím cokoliv udělat. Hlavně, že jejich pracovníci bydlí v kontejnerech po čtyřech uprostřed ničeho, nemají vlastní koupelny, a ve třiceti stupních se můžou akorát tak pocákat hadicí. Co je ještě víc super, že jim tenhle "camping" odečítají z výplaty. To, že se v nás snaží ještě k tomu vyvolat pocit viny za to, že chceme minimální mzdu, je ale opravdu ubohé. Řekly jsme si ale, že když už nás chtějí umlčet penězma, nemá cenu se hádat.
Podaly jsme si ruce a šťastně jsme opustily jejich kancl. Další den přišly peníze, tentokrát správně.
Celníci se jim ale i tak podívají na zoubek, už jen kvůli těm lidem, kteří tam pracují, aby nakrmili svoje rodiny. A tyhle lidi oni okrádají. Oni, kteří za kilo dostanou 7 euro, což je plat skoro za hodinu. Normální sběrač za hodinu nasbírá přes 5 kilo. Když si to spočítáte, dojde vám, kolik prachů z toho mají.
Když tři dny nezvládnete nasbírat normu, vyhodí vás. Je zázrak, že nás tam nechali pracovat celých 9 dní.
Nakonec to pro nás tedy dopadlo nejlépe, jak mohlo. Jsem ohromně vděčná, že se nás kamarádky rodina tak úžasně zastala.

V neděli večer už budu zpátky doma. Zpátky u mého Božského. I přes spálenou kůži, žravý hmyz a všechny komplikace, na které si jen vzpomenete.. stačilo si vybavit ten úsměv. Ten smích a jiskru v očích... a šlo všechno. Všechno pro něj.

Tak se mějte,
vaše zamilovaná Kira

Smlouva s ďáblem

6. srpna 2018 v 20:56 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
A tak, vážení, skončila moje brigáda v Německu.
Zprvu bylo vše v pořádku - smlouva vyřízená první den nástupu do práce, jasné platební podmínky, osmihodinová pracovní doba.. hahahahaha. Pak se to ale začalo všechno kazit.

Ve smlouvě jsme měli, že nás platí 8 euro čistého na hodinu (mimochodem, v Německu je to minimální mzda). Musíte ale splnit normu 52 kilogramů za den - 20 krabic. Připomínám, že jsme začaly pracovat 26. 7., kdy bylo přes den 37 stupňů, plantáž byla napůl vysbíraná nebo uschlá, a nikoho nezajímalo, že nejsme z Polska nebo Španělska, takže nerozumíme, nebo že jsme nové, a tudíž nevíme, kam jít a co dělat. Náš maximální počet za dobu celého našeho krátkého pracovního procesu bylo 16 krabic - 40 kilogramů. Pak nás začali svážet na plantáže, kde na jednom keříku bylo osm borůvek, z nichž čtyři byly uschlé, dvě ožrané od šneků a ty dvě zdravé uprostřed keře zahrabané v trní ostružin. Za mocného křiku vedoucí, že musíte sbírat CADA UNA AZUL! (každou modrou, každou!!) vás poslali zpět, protože jste v keři plném trnů, kopřiv a hovad zapomněli borůvku (zatímco tam předchozí sběrač přišel o pár prstů).

Jelikož jsme bydlely mimo plantáž, musely jsme se každý den složitě doptávat vedoucích, kdy vlastně máme přijít další den. Sice nám v dalších dnech výrazně pomohl Whatsapp, ale vypadalo to tak, že jsme každý večer v polospánku čekaly u telefonu, aby nám napsaly, že máme další den přijet v šest. Druhé den ráno vstaneme ve 4:50, v 5:30 vyjíždíme na kole a ve tři čtvrtě jsme na plantáži. Tam nám na Whatsapp napíšou, že je mlha, a že začínáme o hodinu později. Hurá.

Složitou komunikaci jsme zvládaly, otravné cizince taky, vedro též. Pak k nám v sobotu přišly výplatní pásky a legrace skončila. Výčet měl ukázat peníze za 6 dní práce, z nichž jeden jsme měly volno. Přestože ale na plantáži každý den pracujeme MINIMÁLNĚ šest a půl hodiny (nepočítáme cestu autem a pauzu), za pět dní jsme dle vedení pracovaly zázračných necelých dvacet hodin. I dítěti na prvním stupni by došlo, že něco není v pořádku. Dle našich propočtů jsme za oněch 5 dní práce měly mít něco kolem 7,5 tisíce korun. A hádejte co? BUM! Byly jsme "jen" o tři tisíce vedle.

Dnes ráno jsme vyjely dřív připravené se pořádně poprat o naše zasloužené peníze. Přijely jsme, zodpovědná osoba nikde. "Je mlha, začneme o hodinu déle." zdraví nás první radostná zpráva dnešního dne. Čekaly jsme v kanceláři na příchod mé mladé jmenovkyně, která nám vypočítávala výplatu. Ta nám pak s radostí vysvětlila jejich způsob placení peněz.
Jakmile zvládnete normu, zaplatí vám tolik hodin, kolik jste si odpracovali. JESTLIŽE ale normu nesplníte (i když to není vaše chyba), proplatí vám jen určitou část hodin. Když jsme tedy zvládaly něco přes půlku normy, záhadně jsme tedy dostaly zaplaceno za 4 hodiny práce, přičemž jsme jich ale odpracovaly sedm. To, že je to nelegální, ovšem nikoho nezajímá - oni přece musí být féroví!

Jelikož jsem vášnivý člověk, upřímně mě to naštvalo. Využila jsem tedy své dramatické stránky osobnosti. Moje maminka měla před pár dny autonehodu - nic se jí nestalo, jen zadek auta se bude muset spravit. Volala jsem s rodiči a líčila jim svou politováníhodnou situaci, když nás s kamarádkou napadlo, že můžeme využít situace - tak jsem se tedy rozklepala, kamarádka kolemjdoucím vysvětlila, že moje maminka měla "právě" autonehodu, a že chceme jít domů. Nejdřív jsme se cítily blbě, ale bylo to založené na pravdě, a navíc - když vy----li s námi, proč nemůžeme my s nimi, že?

Nakonec jsme pořádně pročetly smlouvu, ve které samozřejmě nic o strhávání hodin/peněz nebylo. Kamarádky teta za nás byla ochotná bojovat až do konce, ale i po krátké výměně názorů nám všem došlo, že oni zkrátka tu stupiditu vlastního jednání nepochopí, peníze nebudou, oni neustoupí. "Ale to je přece jasné, že vám odečteme peníze!" - "Ale jakto, že to není ve smlouvě?"
Domů se tedy vrátíme s lehkým výdělkem cca 2 tisíc (5 tisíc padlo na cestu, pojištění, jídlo a peníze s sebou).

Vždycky jsem si říkala, že si vždy pečlivě pročtu smlouvu, abych nenaletěla. Zdá se ale, že ani přečtení smlouvy vás neuchrání před tím, co vám mohou v práci provést. Uvidíme, jak se to vyvine. Nejspíš to ještě bude zajímavé.
Přeju vám, ať nikdy nezažijete takové pracovní podmínky!

Vaše Kira

Borůvky, borůvky, borůvky

1. srpna 2018 v 17:59 | Kira |  Deník citlivé puberťačky
S kamarádkou jsme téměř před půl rokem dostaly úžasný nápad jet do Německa na brigádu. Její teta totiž bydlí nedaleko plantáže kanadských borůvek, a tak nám ochotně domluvila práci a poskytla ubytování. To zvládnem, říkaly jsme si. Budeme mít přes tisícovku na den, říkaly jsme si. Umíme dva světový jazyky, říkaly jsme si. Kdybychom věděly, co nás čeká...

Každý den jezdíme deset minut na kole na základní tábor firmy vlastnící plantáže. Tam se sejdeme s naší multi-kulti skupinou a velkými dodávkami nás dovezou na jednotlivé plantáže. Když máte štěstí, do jedné dodávky se vejde devět lidí, ale když ne, cpete se mezi upocenými chlupatými Španěly bez trička. Vrrr.

Když dorazíte na plantáž, zjistíte, že s angličtinou a němčinou se s nikým nedomluvíte. Polovina pracujících tu velmi rychle hovoří španělsky, zatímco druhá mluví polsky nebo podobně přiškrceným slovanským jazykem. Zdejší populace si tu ke krácení dlouhých chvil patrioticky pouští juchačky ve svém jazyce, ať už španělský rap, polské elektro, rumunského trumpetistu na heroinu, nebo všechno najednou. Ke zpestření atmosféry nesmí chybět komunikace. Z jednoho rohu pole se ozve přiškrcený výkřik a nese se davem. Na druhé straně pole kdosi odpoví. Zprostředka se začnou linout podivné vzdechy, ze strany někdo zavyje a z různých míst se k němu přidávají další. Drsně vypadající vedoucí s ohromným objemem plic pak zařve oznámí pauzu. Nezbývá než se zoufalstvím smát.

Trhání borůvek jako takové není náročnou prací - na některých místech jsou keře tak obsypány, že stačí jemný pohyb a už se vám do dlaní kutálí pořádná hrst. Horší je, když mezi keři nenápadně číhají (velmi agresivní!) kopřivy, vychytralé ostružiny, které vás nenechají odejít, nebo spousta pavučin a jejich právoplatní majitelé. Díky této práci ale postupně odbourávám svou fobii z hmyzu - jediné, na co si ale nikdy nezvyknu, jsou ovádi. Od prvního dne jsem jim velmi zachutnala a pronásledují nás i přes celou plantáž. Pokud nepřijdete vymódění s ponožkami přes kalhoty, máte smůlu.Horší jsou ale chvíle, kdy se na keřích moc borůvek neurodí - sbírání jde v tu chvíli hrozně pomalu, neboť je musíte vysbírat všechny (a pokud ne, nadřízení vám s nimi pěkně vybarví čumák). Norma za den je asi 50 kilogramů - sbírají se do 2,5 kilových plastových krabic, do níž se vejdou čtyři malé vaničky, do kterých sbíráme prvotně. Náš dosavadní rekord za 7 hodin bylo 16 krabic - ve 33 stupních Celsia to bereme jako velmi slušný výsledek.

První den byl těžký. Bolest zad, pražící slunce, 37 stupňů, kousající ovádi. Dnes máme již odpracovaný sedmý den a krom otravných lidí nás práce docela baví. Domluva s ostatními je horší - naštěstí se nás ujaly dvě sympatické ženy, kterým se i přes vedro neroztéká make-up, takže jsme zmatkům víceméně ušetřeny. V případě potřeby stačí mluvit, jako byste v sobě měli desáté pivo. Pak vám všichni Poláci najednou rozumí.

Přestože jsme během pracovního procesu špinavé, zaprášené, zpocené a spálené, nebrání to některým individuím v pokusech o navázání kontaktu. Zprvu to bylo fajn - začal si s námi povídat Španěl, se kterým jsem prohodila pár slov španělsky. Pak jsem přišla na to, jak moc nás škola nepřipravila na reálnou konverzaci a přešli jsme plynule do angličtiny. Během konverzace se z druhé strany Španělova křoví vynořila blonďatá hlava a začala se něčemu šíleně smát. Zněl, jako by plakal z důvodu nedávné lobotomie. Postupem času jsme zjistily, že je Rumun, a jeho přítomnost nám během práce připomíná jeho příšerný hudební vkus. Tento milý hoch se rozhodl krátit si čas házením borůvek na mě. Naštěstí ho to ještě ten den přestalo bavit. Dnes nasadili vyšší level - společně se Španělem za námi přišli o pauze a už ponesčetněkráté se nás snažili přesvědčit, abychom dorazily na fiestu. Vysvětlit jim, že ani jedna nepijeme alkohol, nekouříme, nefetujeme a nepaříme, se ovšem zdá jako nadlidský úkol. Už se dokonce snažili pozvat k nám, ale my se ve volném čase věnujeme výhradně jídlu, lenošení na zahradě, mazlení se s hříbátkem a sledováním H2O: Stačí přidat vodu (vzpomínky z dětství, to víte). Následovně jsme si je musely přidat na facebooku, načež si všimli mé fotky na pozadí mobilu z věnečku a domnívali se, že jsem vdaná. Rumun potom začal blekotat něco o svatbě a o Polsku, a pak z něj začala padat náhodná čísla. Reinkarnace Jolandy - verze 2,0. Cestou domů pak v dodávce pustili odporně nahlas dubstep. Potřeba plakat byla nesmírná.
Začínám docela chápat, proč si Rychlé šípy navzájem nadávaly do plantážníků. Už ano.

Přestože se na plantáží ocitáme v naprosto jiném světě, během volného času si naplno užíváme krásného počasí u bazénu. Pokusy o psaní seminárky jsem už v zájmu zachování duševního zdraví dávno vzdala. Snad přežíváte vedra bez úhony stejně jako já - přihazuji historicky první fotku, která se povedla na první pokus. Famfáry pro mě!
(Blog.cz ji ale laškovně přetočil na stranu. Blog.cz je samé překvapení)


Mám vás ráda,
Vaše Kira

V hrudi

25. července 2018 v 1:14 | Kira |  Poezie
Nemůžu usnout
ospalé ráno mi netrpělivě klepe na ramena
všechno je sbalené
všechno je tam kde má být
až na nás dva

chybí mi melodie tvé hrudi
tón tvého spícího hlasu
tvá jedinečná náruč
a příslib polibku zatímco mě držíš
i přes velikost vesmíru
tak ohromného že jen najít jeden druhého
zabere stovky životů
i přes tu velikost
jsme se právě našli
aby jeden o druhém v noci snil

vím že jsi nechtěl abych ti psala
ale moje srdce nedalo jinak
jen pár hodin jsi pryč

a tolik hodin ještě zbývá

Další články


Kam dál